Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přítomnost bratra ho pomalu přiměla k myšlence, že by se měl probrat z onoho podivného a dříve nezažitého zamyšlení nad soví vlčicí a soustředit se na přítomnost. Měl na svých bedrech stále povinnosti a informace, které se alfě Zlaté smečky samy nesdělí. Pokud týpek do té doby nechcíp, pomyslel si. Zvláštní, před chvílí byla noc, teď už ale měl teorii nad tím, proč tomu tak je. Musel ale konat, a musel konat teď. "Jsem zrovna na cestě domů. Vyřídit nějaké důležité věci Aetasovi, být prospěšný a trochu se zase socializovat i ve smečce, nejen mimo ni," mlaskl lišácky s očima zabodnutýma na bratrovi. Musel přiznat, že si nějaké kontakt udělal, ať už Lokiho, Mielei nebo Citru. Musel najít taky Hava a Hubeného, kterému se vším vztekem dle nepsaného kodexu vendety dlužil smrt.
Podíval se na jezevce, na bratra a zase zpátky. Jako dobrák, kterým rozhodně byl, se sklonil, a utrhl Naxinovi kus žvance. "Chceš? Vypadáš hladově." Nabídl mu, když maso držel v zubech. Pokud přijal, jen se povzbudivě zaxichtil, pokud ne... Snědl to sám. Žádné maso nazmar! Zbytek svého úlovku vzal do zubů a sebejistě se rozešel směrem k domovu.

>> Zlatý les přes Tichou zátoku

Rhaaxin na Zubří pláni

Hlasitý výlev do tmy... Pomohl. Noc uplynula a bleskový si během ní párkrát ukousl z jezevce, kterého tak pracně skolil. Tohle jídlo měl ochutnávat s Mielei, ale týpka zdrhla, a lhal by, kdyby tvrdil, že mu to nevadí. Možná je to pech. Stejně neni dobrej. Hořkost jezevčího masa moc neoceňoval. Byl hodnou chvíli zahleděnej doblba a těžko říct, jestli přemýšlel příliš nebo vůbec - ale zdálo se to vlastně jen jako pár minut, než se mu v zorném poli ukázala koule žlutých chlupů. Zvedl hlavu. Tento obrys znal.
"Naxine! No ty kráso, tebe jsem taky neviděl fakt dlouho!" Nebylo to naposledy ve chvíli, co ho znovupřijímali do smečky? Rhaaxin netušil, že zas a znovu prošel ztrátou paměti. Vyhoupl se na nohy a vydal se bratrovi naproti. Prvně trochu klopýtl, neuvědomujíc si, že pokousaný kotník ještě trochu bolí, ale pak už kráčel se svou klasickou pýchou a sebevědomím. "Tě rád rase vidim. Neviděl jsi po cestě sem náhodou takovou šedou vlčici se sovou?" Samozřejmě musel prvně vyřešit své starosti, než začne řešit bratra. Něco na něm ale bylo off, vsadil by se. Na chybějící oko už si zvykl, ale něco... Něco jiného.

Jméno vlka: Rhaaxin
Počet postů: 6
Postavení: kappa
Povýšení: -
Funkce: lovec
Aktivita pro smečku: Ulovil jezevce, co chce přinést domů
Krátké shrnutí: Rhaaxin se socializoval s Mielei, šířil informace o cizácích a pak se s ní vydal na lov. Lov nakonec uskutečnil sám.
Smečková minihra: 6 (posty) + 3 (lovil)

<< Začarovaný les

Ze spěšného klusu se staly cvalové skoky. Rhaaxina hnal pocit zrazení - kam Mielei odešla, takhle bez ohlášení. Jak mohla! Vykašlat se na něj, něj! Tyto pocity sžíraly jeho mysl stejně jako obavy, že se jí něco mohlo stát, a vlastně se za obojí cítil vinný. Doběhl na louku a zpomalil - jeho krvácející zraněná tlapka totiž bolela, a jezevec, kterého nesl, přecijen fakt nebyl lehkým závažím. "Mielei!" Zařval do noci, když stihl pobrat dech. Chvíli se rozhlížel po modře zalitém světě a napínal uši, očekávajíc odpověď, jenže té se nedočkal. "Mielei?" Zavrtěl oháňkou, ale pak ji svěsil. Tady nemělo cenu se snažit. Vlhko rozmočilo pachové stopy, a tak šedou nemohl následovat, i když chtěl. Vlastně ani nedokázal rozeznat, jestli následuje stopu, co tu zanechali při cestě do lesa, nebo novou stopu.
Zaklonil hlavu k obloze, aby vyjádřil svou frustraci. Neoplýval takovou trpělivostí, co Mielei. "Grhaaaa!" Kecl si na zadek, a podíval se na svůj úlovek. No, asi prostě zamíří domů. První se ale rozhodl se ze svého úlovku trochu nakrmit. Jezevec to nebyl vůbec malý, a když už kvůli němu měl bolavou tlapku a ztracenou kamarádku, ať poslouží aspoň jako půlnoční svačinka.

Bleskový rychle narazil na stopu zvěřiny, co hledal. Laně se zdržovaly ve stádě, a pokojně trpěly denní počasí. Slunce se přehouplo přes obzor a v lese vládlo šero, to ale lovce na honu za kořistí nezastavilo. Nejen že ho hnal hlad, ale i touha dokázat své nové kamarádce, že svou práci opravdu umí. Dal se po vyšlapané cestě a skrýval se za vegetací, co blokovala i světlo z jeho modrého ohně. V tuto chvíli by byl rád, kdyby ho mohl vypnout. Ale tak co - on stejně nepotřeboval pomoc. Pro Mielei se rozhodl nevrátit, doufajíc, že zajíc ji zabaví dostatečně.
Desítku metrů před ním odpočívaly čtyři laně, vzdálené od stáda. Nevypozoroval na nich žádná zranění, a tak si za cíl označil tu, co byla nejblíže. Vyrazil v mžiku, nedávajíc zvěři více času na uvědomění si jeho přítomnosti. Vymísil se mezi laně, aby si oddělil tu jednu, co chtěl. Měl co dělat, aby udržel tempo a zároveň se vyhýbal překážkám lesa. Když byl konečně dost blízko, po lani skočil, a zakousl se jí do nohy. Klopýtli oba, a Rhaaxin o bludnou kládu udělal kotrmelec, načež se mu laň vysmekla, posbírala na nohy a utekla. "Krucinál!" Zasyčel a také se posbíral na nohy. Trochu si vyčistil kožich, než zase zavětřil. Bude muset najít něco jiného.
A taky našel. Nedaleko odsud se nacházela jezevčí nora. V tuhle dobu jsou aktivní. Rhaaxin se s tou šelmou nikdy neutkal, ale byl naplněn odhodláním a nebál se příběhů. Jezevci nebyli malí, a tak měl za to, že se z něj stále nají on, Míla a i něco zbyde pro smečku. Nebo můžu použít magii. To bylo samozřejmě jednodušší a nemusel by se vzdávat větší kořisti. Jezevec ale zvítězil, a lovec Zlaté smečky ho skutečně našel. K jeho údivu se zvíře vůbec nebálo, když se přiblížil, a dostalo se mu výstražného syčení. "Ty seš ňákej vostr- GRAAAH!" Rhaaxin nečekal, že se mu to pruhované zvíře bez dalšího varování vrhne po krvi. Zakouslo se mu do kotníku! Nebylo divu, že zaječel jak holka. Musel se ale rychle vzpamatovat a útok opětovat útokem. Zvíře se vzpouzelo, ale Rhaaxin také kousal a kousal, než se konečně trefil do krční tepny, co se za tuhou srstí jezevce dobře skrývala. Tak to jsem nečekal. Zamával svou krvácející tlapou a rozhlédl se kolem. Les už se nořil ve tmě, ale povedlo se mu nalézt vodu. Zmrazil ji a poručil jí přiletět blíže, aby si ránu zacelil obkladem. Pak mrtvé zvíře popadl a vydal se zpět na místo, kde se rozloučil se svou spolulovkyní.
Mžoural do tmy, když uviděl proti tmavému kmeni světlou šmouhu. To musela být Míla! "Sorry že mi to trvalo, ale- Koukej co mám!" Hodil jezevcem o zem a podíval se na světlou šmouhu znovu, aby... Zjistil, že to není Míla, ale ptačí lejno profesionálně rozmázlé o strom. "Mielei?" Promluvil, rozhlížejíc se, pátrajíc po jejím pachu. Kam šla? Stalo se něco? Přešlápl, zmaten. Proč? Cítil se ublížený, ale ještě tomu nemohl uvěřit, a tak se i s jezevcem v tlamě vydal po jejím vlhkem zkresleném pachu.

>> Kvetoucí louka

Rhaaxin měl nějaké základní ponětí o tom, jak těžké to v rodině vlčat Aetasových bylo, i když spíše ze strany Alyanny. S tou vlčicí se v minulosti docela sžil. Mohl by jí nazývat kamarádkou, rozhodně sdíleli silné vlastenectví a smyslu pro dobrodružství. Škoda, že ji dlouho neviděl - možná i proto na ni teď téměř zapomínal a společnost jiné vlčice vítal s takovým nadšením. Ach, škoda, že nevěděl, že i Mielei znala potomka Aetasova... Blíže, než by mu přišlo na mysl. "Je fakt, že narodit se o vyšší rodiny může potom jednomu připomínat... Že má vlastně půlku života předepsanou. Vlastně by ti mohli závidět, že si svojí cestu můžeš zvolit sama, kompletně od nuly." Nemít tu volnost, svobodu slova a výběru, to si Rhaaxin vlastně nedovedl představit. Sice měl sám cestu předurčenou, ale to byla cesta božství a osudu, kterou kráčel rád, ne cesta, kterou někdo předepsal. Jednou potomek alfy, navždy potomek alfy. Viděl je vůbec někdo pro vlastnosti, které si sami vyvolili? Vlastně se nedivil Merlin, že se rozhodla jít jinam. Neměl pochopení pro zradu, ale pro touhu po zážitcích ano. "Hm. Pozdravuj." Pousmál se. I on by se rád k Namarey podíval, ale to byla věc zcela budoucí.
Kytky a stromy, to bylo mimo něj snad ještě více než ptáci a vodní toky. Šedá skutečně měla nějaký ten okruh znalostí, to vypadalo. Kolik jich je užitečných? Neodpustil si kousavou myšlenku, ale navenek se vlastně nepřestal usmívat. I přes vnitřní nezájem, co ho uvnitř upozorňoval na absolutní nudnost takového učení, v přítomnosti Míly... To nějak nebyl schopen vyjádřit. Místo toho, jak smyslů zbavený, musel nadšeně přijmout tu nabídku. "Hej, jasně! Kytky sice faaaakt nejsou můj obor, ale to ani takové sovy, a hle jak jsou užitečný." On by o Luně předtím nepřemýšlel jinak než jako o jídle, ale v horách jim přinesla přínosné varování.
Nenapadlo ho, že by snad Mielei mohla opustit jejich plán, a tak se neráčil loučit slovy. Jen povzbudivé mrknutí jí věnoval, než se valil splnit svůj úkol. Měl pocit, že už mu energie zase koluje krví, že jí má spousty. Vzpomínal na to, jak se mu v horách při boji tělo vlivem právě energie ochlazovalo a oteplovalo, ale ještě víc byl ponořen do představ: Co by Mielei řekla, kdyby přinesl celou srnu sám? Co by zažili, kdyby spolu procestovali celé ostrovy? Může jí někdy ukázat svůj domov?

<< Kvílivec přes Kvetoucí

"Merlin?" Zajímavé. Kruh se uzavíral - přestože s flekatou vlčicí příliš interakcí neměl, musel si domyslet, že s ní ten život docela fláká. Být ze Zlaté a zaplést se s Chaosanem? Možná proto odešla? "Ta tam s námi teď byla, na tom setkání s noramskými," spojil si, "říkala, že teď bydlí u Namarey." Chtěl udělat blbou narážku na její důvody, ale pak mu docvaklo, že ono zaplést se nemuselo být nutně jen... Romanticky. Na co myslím?
Připadal si možná o stupeň hloupější, když i o takové interní věci, jako byla vražda alfy a ovinění, věděla. Měla snad uši všude? "Jo, kdokoli. Vždycky se najde někdo, komu šplouchá na maják a náhodou u toho i vlastní moc, aby z toho udělal problém všech ostatních." A Rhaaxin problémy ostatních řešit nechtěl, pokud to nebylo nutné, nebo pokud to nebyli přátelé.
Vrhl po ní šibalský úsměv a side eye, Nemohl jí to popřít ani potvrdit, že by se o ni bál, a že tu možnost vyvrátila v další větě, to ho vlastně taky zachránilo. Ještě by začali plánovat, jak se k chaosu vmísit! Užíval si vítr v kožichu, jak mířili směr loviště. Stromy brzy převzaly scenérii a koruny vytvořily částečný zápoj nad hlavami. "Tyjo, hustý. Asi bych se nedivil, kdyby se pohybovaly, když se na ostrovech na běžném pořádku otvírají portály do jiných míst, světů a podsvětí. Jak ses o tom dozvěděla?" Taky si mohla vymýšlet, že? Přesto jí to docela věřil. A možná trochu žárlil, že takovou vědomost doteď neměl.
Ve vzduchu skutečně zaznamenal pach zvěře - a zpomalil až do úplného zastavení, aby to všechno lokalizoval. Nevěda, že Mielei přemýšlela nad podobným, ozval se se svou upřímností. "Musim tě upozornit, ve Zlaté jsem lovec. Budu muset něco z toho, co ulovíme, donést smečce." Chlapec má smysl pro povinnost - to je přeci šlechetná vlastnost, ne? Tu musel ukazovat. "Severně je ňáká vysoká. Jdeš prvně za tím zajícem, co?" I ona vypadala, že má stopu, a on předstíral, že ví jakou. "Půjdu to teda zatím prozkoumat. Sraz zde?" Byl nadšen, že projednou nemusí lovit sám, a tak příliš dlouho nečekal na svolení své nové kamarádky. Rozběhl se za kořistí.

Rhaaxin bohužel - nebo snad naštěstí - neměl nejmenší tušení, že slova Mielei mohla mít jiný význam, než si myslel. "Se budu těšit," uculil se a urovnal si srst, co po profi kožich péči už i docela doschla.
Zaujatě by kopal nohama, být tak člověk - drby totiž poslouchal stejně rád jako svou chválu. "Princezna ze Zlatýho? Jo, těch je fakt hodně. Alfa pár měl spoustu vlčat, než našemu šéfovi zabili ženu." A že doteď nevěděli, kdo to byl, to bylo vlastně děsivý. Pamatoval si, že byl velmi přesvědčený, že to je vina cizáků, a že se po nich s Alyannou vydal pátrat, ale nenašli ani stopu, ani pozůstatek. "Chaos byl obviněný ze smrti Athai, alfy Zlaté smečky. Ale nikdy se nic nepotvrdilo, co vim." Drb za drb, ne? Mohli spekulovat, že to tak bylo, a samozřejmě to vysvětlovalo, proč o nich Rhaaxin chtěl mít trochu přehled. "Buď fakt není jejich většina stereotypní "zlý vlk", nebo používaj čáry. Asi znam božstvo, které by jim v... no, chaosování, fandilo, ale stejně je divný, že po sobě nezanechávaji stopy. Asi to chce fakt jim vlízt do hnízda, aby to jeden zjistil." Rodil se mu v hlavě skvělý plán - co takhle do chaosu nasadit špeha? Nehlásil se dobrovolně, už kvůli přesvědčení, že je strašně známou ikonou Zlaté, ale nápad to byl určitě dobrý, a hodlal ho přednést Aetasovi. "To ale nedělej beze mě, jo? Nechci si nechat ujít zábavu." A taky nechtěl, aby se Míle něco stalo, byla hezčí bez krvavých šrámů. Takže druhý ostrov. Připsal si do to-do listu cestování.
Všichni chtějí mít vlčata a rodinu? Skoro se přistihl, že svou výpověď mění, protože když to chtěli všichni, tak to určitě bylo lame. Ze zamyšlení ale mlčel, čumíc někam skrz svou společnici. Vlčata a šťastná rodina ale fakt bylo to, co chtěl, tím si byl docela jistej. Na druhou stranu... Život poloboha je dlouhý, ne? Můžu dělat, co chci, ne?
Zavrtěl hlavou, potvrzujíc její teorii. Ano, byl by nezastavitelný. Přesto bylo příjemné, že mohli být ještě chvíli spolu. "No tak skvělý," pohodil hlavou, a už se otáčel na patě, aby se odrazil k běhu. Lov čekal. "Tak tedy vpřed, soví ženo!" A rozběhl se. Svižně, aby přeci prokázal, jaký dokáže být namakanec, ale hlídal si, že běží spíše spolu. Měl namířeno do Začaroveného lesa. Očekával tam hojnost - a taky možnost dokázat, že nějakou tu obratnost fakt vlastní.

>> Začrovaný les přes Kvetoucí louku

Pochybuju, pomyslel si, nepřestávajíc se usmívat. Tahle vlčice byla velká pohroma i když nechtěla, ať už svými magickými schopnostmi, rodinnými problémky či zajímavě výraznou vazbou na sovy - ale jemu, jakožto pohromě ostrovů číslo jedna, to absolutně nevadilo. I on se zarazil nad jejími slovy, ale udržel hormony, aby řekl něco... Relativně přijatelného. "Támhle bydlim, přijď kdykoli," mávl tlapkou směrem ke Zlatému lesu, co zpoza zákrovu okolo Kvílivce čouhal jen pomálu. Říkal jí tim obvykle jsem doma, a rozhodně se nehcám vytáhnout na každou párty, kam půjdeš, když mě pozveš. Možná i když mě nepozveš.
Očekával od jejích vědomostí o Chaosu trochu víc, ale dle slov si domyslel, že vlastně moc neví. "No, jakože i drby jsou lepší než nic." A občas na nich bývalo i trochu pravdy. "Takže nevíš, kde se třeba zdržují, nebo kdo jim velí? Je mi fakt záhadou, že nejsou cítit." Možná mu to bylo záhadou, protože jich zatím moc nepotkal.
Co miloval? "Hmm," hlesl a obrátil pohled do nebes. Těžká otázka, protože toho bylo hodně a vlastně i hrozně málo zároveň. Nemohl ale neodpovědět, když mu Míla o sobě řekla taky docela trapné věci. On ale fakt trapně znít nechtěl! Co říct? "Mám rád Slunko. Jak hřeje a svítí, jak ráno a večer barví kraj. Pak bouřky, očividně, a taky pohyb. A mým snem? Asi mít... Mít vlastní rodinu." Myslel mít vlastní vlčata, malé bleskové čtvrt-bohové dobyvatele, ale nechal na své společnici, co si pod tím představí.
Zlatý se protáhl. Už byl čistý, energie se vrátila, a jeho přestávalo bavit stát na místě. "No, Mielei," prohlásil, snažíc se znít důležitě, "možná je čas, abychom..." Pak jeho hlas vymizel, jak pohled upíral do jejích očí. "Myslela sis, že řeknu rozloučili? Ježiš, ne. Je s tebou docela zábava, tak chtěl jsem říct, že je čas, abychom se šli najíst." Usmíval se jak měsíček na hnoji, snažíc se nesmát svému vtipu. Divadelní akt, pozor, toto byla hotová scéna z filmu! Ani netušil, proč se do ní pouští... Buď byl nadšený z adrenalinu v krvi a z uzdravení z nemožného, nebo byl prostě rád, že s ním projednou někdo fakt chce trávit čas. Nebo - to se ještě uvidí, zatím totiž volbu nedostala. "Nechceš se mnou zajít lovit?" Ježiš, to znělo jak pozvánka na rande! Ještěže byl Rhaaxin příliš zaneprázdněn hraním své role, než aby si uvědomil, že to tak možná fakt cítil a chtěl cítit.

Zasmál se nad tím, že ji očividně nelákalo být hlasitý revolucionář. Nemohl říct, že by to chápal - vlastně jí to nevěřil. Každý přeci chce být slyšet, ne? "Tichá voda břehy mele," řekl s chichotem. Však silným a nezastavitelným proudem bude i příště, až to bude situace žádat, věřil v to. A v takovém případě by ji i opět rád měl na své straně.
Nad její domněnkou se zamyslel. Vybavoval si dobře, že blesky byly silnější, když pálily k vodě a vlhkosti, ale déšť? "Hm. Určitě by to bylo ničivější, ale... Záleží pro koho. Mně by se hůře mířilo a všichni kdo by chtěli být absolutně v bezpečí by museli mít suchý kožich." Zvedl k ní zrak. Včetně tebe. A mě, protože by to fakt nebylo příjemný. "Říkáš, že do toho jdeš se mnou?" Zareagoval na slova o puzení cizáků. Toto bylo vážné téma. Už říkala, že rozšíří povědomí, ale Rhaaxin věděl, že jeho plán cílí na konkrétní osobu. Nevěděl, jestli s sebou někoho chce - však jak potupné by bylo, kdyby poslední ránu nezasadil on? Jo, a taky bych je vystavoval nebezpečí. Mělo to negativa. Nerad na to myslel, ale potřeboval plán.
Stát proti rodině? To si nedovedl představit. "To zní jak horor. Asi bych to měl podobně." A nebo taky ne, neměl, a už se o tom přesvědčil, i když to tehdy nebylo tak drastické jako být na kompletně opačných stranách. Rhaaxin by si šel prokázat svou pravdu i přes nesouhlas jiných. S rodinou... By po tom akorát cítil více výčitek. Přikývl na slova o rodině - možná byl tvrdohlavý, ale pro ně... Pro ně byl ochotný dělat kompromisy. "Co všechno vlastně víš o Chaosu?" Byl si jist, že když si jsou sestry blízké, určitě si věci říkají... Otázkou bylo, jestli je Mielei ochotná mluvit. Chaos byl jeho nepřítelem číslo dvě hned po cizácích, už protože Zlatá měla teorii, že mohli za smrt Athai. Rhaaxin se ale snad nikdy nesetkal s jejich členem, co by se tím chlubil, a měl mnoho otázek.
Zprvu se na její slova o sově tvářil že naslouchá, ale jak mluvila, nedokázal potlačit rozlézající se potutlený úsměv. "Nic neříkám!" Mávl tlapkou na svou obranu, než nalezl lepší slova. "Je pěkné mít nějaké sny, ne? Někdo miluje vlky, někdo vlčice, někdo jídlo, houby, sovy..." Jeho slova vyzněla do ticha, když si uvědomil, že toto rozhodně lepší slova nebyla.

Z jejího popisu charakteristik vody si začínal říkat, že je to vlastně nejhorší element, co nemít rád. Byl všude, a ještě ho jeden potřeboval k životu! Ale to asi i vzduch a zemi pod nohama. Bojí se někdo vzduchu? Pobavil se představou vlka, co by měl strach z dýchání, a vyhodnotil, že na tom ještě není tak špatně. "No jo, tak to už vidim jasně, seš jako vlna. Silná a nezastavitelná!" Oplatil jí vtipné přirovnání. Vzpomínal, jak ho Alyanna donutila vlézt do moře, a vlny byly něčím, co mu nahánělo hrůzu snad ještě víc než stojatá voda. Mielei mu sice hrůzu nenaháněla, ale po událostech v horách k ní přecijen choval nějaký ten respekt. "Tak to jsme dva, nebezpečí mám ve jméně," zazubil se, potlačujíc nutkání být vážný a vysvětlit jí souvislosti.
Být mokrý nebylo příjemné, ale fakt, že jeho společnice nad tím nevyjadřovala příliš strachu, aspoň ne navenek, ho mírně uklidňovala. Cítil, že elektřinu má pod kontrolou, tak se rozhodl si zdůvodnění svého strachu zatím nechat pro sebe. Když skončila, poodstoupil a oklepal se. Nebylo to tak efektivní, jak si myslel - snopce srsti teď akorát sem tam trčely do stran a modrý plamen plápolal na ocase, nevědíc, kam se usadit. "Mělas pravdu, hned se cítim líp. Dík," pousmál se, ale vyhnul se jejímu pohledu. Snažil se s jednou tlapkou přizvednutou přivolat vítr, aby se vysušil, ale zatím se nedařilo. Co je s těmi magiemi?
"To by určitě mělo! Co by se stalo, kdyby se rozhodli zase povstat ve velkém? Co kdyby okradli o magie i naši rodinu, skončili by všichni slepí, jako Havo? Šířit vědění je to nejmenší, co můžeme pro naši zem udělat... Možná jsem z jiné dimenze, ale tady jsem vyrost, tohle je můj domov a budu ho chránit, i kdyby to znamenalo Hubeného najít a zabít." To už byl vlastně rozhodnut, že udělá. Cítil, že je to jeho povinnost, když s ním má historii a mnoho z těch, kteří v tom tehdy byli s ním, možná ani neví, že je naživu. O oné historii teď věděla i Mielei.
Chápavě přikývl na její zmínku o rodině. Nevídat se a být rozházení po více smečkách, to si nedokázal představit. "Je hrozně zvláštní, jak se vlk narodí do rodiny, a pak jde stejně každý svou cestou a vlastně se tolik neovlivňujete." Zamyslel se nad tím. "Taky mám sestru, nevlastní. Mám pocit, že jsme si ale zatím moc nesedli." Jistě, mohl být občas velmi impulzivní, věděl to o sobě - ale stejnětak doufal, že jeho rodina ví, jak moc je miluje.
Záviděla? Pochopitelné. Že je speciální o sobě věděl a značně si to užíval. "Jakože, máš na to právo," pokrčil rameny s lišáckým úsměvem. "Ale já ti zase můžu závidět Lunu. To jsem taky ještě neviděl, aby zvíře tak dobře souznělo s vlkem." Nebo možná viděl, ale zrovna se nevybavoval. Pamatovat si detaily bylo komplikované a tato konverzace ho bavila, takže se nad nimi ani nezastavoval s přemýšlením. "Pff, sis myslela že jsem magor?" Zatvářil se ublíženě.

Trapně se usmál, když mu to osvětlila. Možná byl vhodný čas... "Promiň." Vyslovit omluvu pro něj bylo těžší, než se zdálo! Ale dokázal to, a tedy mohl být se sebou spokojený. Skutečně litoval, že své blesky nedokázal mířit lépe. Ušetřilo by to problémy. Bude muset ještě cvičit.
Musel přitakat. "Vrozené magie jsou naší součástí, jsou v naší krvi a často se odráží i ve vlčím charakteru." A já teď zním jak moron! Ach. Když už nad tím ale přemýšlel, co měla Mielei společného s vodou? Klid? Ladnost? Ehm, vtip? On znal dosud vodu pod jednoduchými pojmy: Nepřítel. Nesahat. Au. Nemohl si proto snadno přiřadit, co měla s vodou společného. "A přesto máš oči zelený," kontatoval, neskrývajíc dětinskou zvědavost. Měla pro to nějaký zajímavý důvod? Přistihl se, jak do nich kouká, tak proč o nich nemluvit.
"Neříkají ti věštkyně?" První chtěl říct neříkají ti blesku, ale včas mu došlo, že to možná není vhodný. Popravdě, ani on pro to neměl logické vysvětlení. "Nezabije mě přeci blbá skála! Já umřu v nějakym epickym fajtu až za dlouho," mávl tlapkou, ale pak mu její kroužení prozradilo, že asi nechtěla takovou odpověď. Stoupl si, sledujíc jí jen tak po očku. "Dobře, to se mi ještě nestalo, že by se rány samy zacelily," přiznal, také v mírném zamyšlení. Co to mohlo být, to uvnitř? "Možná mé božské dědictví?" Kdyby reálně nemohl umřít... To by přeci úplně měnilo hru. Ovšem... Ve skutečnosti nezažil takový strach ze smrti jako teď v horách. Ne, dobře, ještě když ztratil zrak, tak to bylo kritické. Rhaaxin ale mile rád žil v přítomnosti, schválně odkopával komplikované emoce z minulosti a následky... To byl problém budoucího Rhaaxina.
Viditelně znervózněl, když se přiblížila s vodou, ale jako statečný chlapec zůstal stát. Po tom pádu cítil ve svém těle nezvykle málo elektrické energie, ale stále se bál, co by to mohlo způsobit. Myslel si, že vodu bude Míla ovládat na dálku - ale když byla vlčice takto blízko nebezpečí, jakoby se ho snad vůbec nebála, bál se asi i za ni. "To není bezpečný." Řekl mezi řečí. Voda se ho ale dotkla a... cítil zvýšené napětí, ale neprobíjení. Možná pomohlo, že párkrát z instinktu zadržel dech nebo přivřel oko. Modrý plamen se sám přesouval po těle, aby byl co nejdál od vody.
Sdělil jí to ve svém podání a stručně, ale přesto věřil, že to jsou užitečné informace. "Havo tam byl od začátku se mnou. Není odtud, cizáci ho dostali když byl malý, je slepý kvůli nim. Potkal jsem se s ním pokaždé, když se cizáci objevili... A přísahal jsem, že mu pomůžu, že ho budu chránit, ale vždycky mi něco překazilo to slovo dodržet." Jednou portál, pak exploze, teď Einar. Zažije vůbec někdy šťastné shledání? Havo ale přežil doteď a byl na ostrovech - teď měl naději. "A ten hubený šedý... To je vlk, který je schopen ostatním sebrat jejich magie. Udělal to i mně, už když se poprvé objevili. Strávil jsem asi rok bez magií... S šedýma očima." Dramatický moment, sklonil hlavu. Zde se kruh uzavíral. "To je důvod, proč mě tak namíchlo, že ten bastard žije... Nepochybuju, že podobně ohrožuje i ostatní, a já nikomu nepřeju to co se stalo mně nebo Havovi." Skoro by brečel! Ale to velcí kluci přeci nedělají, a tak smutnou grimasu vyměnil za naštvanou.
Mluvit o rodině bylo tak jednoduché oproti všemu, o čem si mohli a museli povědět! Možná Mielei nebyla 1:1 vrstevnice, ale určitě měli mnoho společného. Nebo naopak byli protiklady, ale i to mu přišlo mimořádně zajímavé. Usmíval se, že měla sourozence, protože by si nedovedl představit život jedináčka. Vždycky to znamenalo teoretické rameno, o které se opřít. "Máte mezi sebou dobré vztahy i když se vaše cesty rozešly?" Odpověď na tuto otázku ho zajímala snad kvůli osobnímu zájmu. Nikdy nepřemýšlel nad tím, že by Zlatou smečku opustil, to by bylo přeci trapné, kdyby pak její členy musel potkávat v terénu. Cítil by se jako zrádce. Ale přemýšleli tak i bratři? Možná sdíleli barvu srsti, očí, magii a X ve jméně, ale charakteristikou byli určitě odlišní. "Já ve skutečnosti svou matku nikdy nepoznal. Pamatuju si jen to, že měla rudou srst a otec o ní moc nemluvil. Byla z Yaloru, tamější bohyně. Otec byl obyčejný vlk ze Zlaté smečky, tam jsem taky s bratry vyrostl, hlavně s jeho partnerkou a jejich rodinou." Barnatt bral jako svou matku, ale vždycky v hloubi věděl, že nebyli pokrevně příbuzní. Byla to rodina, byla to jeho jistota, jeho domov, ale... Přesto si připadal příliš jiný, než aby zapadal. Měli i bratři takový pocit? Bylo mu líto, že matku nikdy tolik nepoznal, i když hrdě nosil jméno.

Na chvíli nevěděl, jestli se má cítit uražen, když zmínila sílu blesku. Byl to posměch? Čekala silnější? Mírně v panice jí pohlédl do očí, když se přiblížila. "To protože jsem chtěl, aby byl slabší," protočil nevinně očima, ale také si neodpustil úsměv. Ona věděla své. Obcházel těžké téma k hovoru výmluvami a vtipy. A... Proč se vůbec starala? Proč pomáhat vlkovi, co ji zasáhl bleskem? Určitě v tomhle stavu vypadáš hrozně stupidně, Rhaaxine, nemůže se na tebe koukat a nesmát se ti, říkal si. Druhá mozková buňka ovšem tvrdila něco jiného. Ne, rozhodně jsi ji zaujal! No, nevěděl, jestli měla jiný plán pro čištění, ale on se zatím posadil. Ačkoli ho konverzace naplňovala energií, stále cítil ztuhlé svalstvo.
Takže madam prolézá jeskyně! Jestlipak byla nějaký druh dobrodruha, co by rád okusil život na hraně? Ne, nebyla, to už zmínila. "Wu jen poskytuje první esenci. Jak se se svými získanými magiemi spojíš je otázka těžké práce a talentu." A věřil, že Mielei na sobě pracovala, když minimálně se svým vrozeným elementem uměla takto. Radši byl ochotný přiznat kredit Míle než tomu šedému obchodníkovi, u kterého musel za věci platit a ani kdysi neměl lék, co zrovna nutně potřeboval.
Cizíci, jeho nemesis. Nemyslel si, že o nich bude muset ještě někdy někomu vyprávět, měl za to, že vyhynuli - ale realita byla takováto a on cítil povinnost šířit povědomí. "Cizáci kdysi dávno přišli na ostrovy jako dobyvatelé říší. Byl jsem tehdy ještě malý. Utkali se se zdejšími, vzali zajatce a vyhrožovali. Samotní vlci, co k nim patří, nemají magie - všechny schopnosti jim zprostředkovávají přívěšky, jako je tento," tlapkou krátce nadzvedl svůj onyx. "Jednou jsme se vypravili do jejich zpustošené země a prohlédli si, jak žijí. A později přišli na ostrovy znovu, dokončit svůj plán - usídlili se na východě tohoto ostrovu, za bažinami. Přišli jsme je vyhnat z naší země, způsobili jsme explozi, ale... Vypadá to, že někteří přežili." Toto by bývala jeho noční můra. Přeživší cizáci. Už se ale přes své trauma dostal, ne, byla to pěkná doba, ne? Omyl. Stále ho trápilo to, co ještě Mielei neodhalil, a co způsobovalo, že narozdíl od jiných věcí o tomhle mluvit zcela vážně.
S úšklebkem se zavrtěl a pokrčil rameny, když zmínila, že bratři možná mají stejný potenciál. To to rozhodně nemají! Myslel si o tom své, samozřejmě. On si svou moc vypracoval, tak ať pracují taky. "Hahá!" To bylo docela dost možné, že se stane, nějaká bouřka. Vypadal tím pobaven, než jeho výraz nabral temného odstínu a hlas hlubšího tónu. "Příště neminu." Příště zasáhne a po jeho nepřátelích zbyde jen šmoucha spálené krve. Jak měl vědět, že se ten srábek Hubený bude skrývat za štít? Ne, mělo mu to dojít. Bylo to vlastně stejně předvídatelné jako očekávat, že řeka doteče do moře.
"Také ze tří sourozenců, hm? Všichni sestry?" Slepě tipnul, protože by bylo vtipné, kdyby se potkali vlci ze tří bratrů a tří sester. "Narodila ses na ostrovech?"

Zapomenout na schopnosti s ovládáním vody, kterými Mielei oplývala, bylo těžší než zapomenout na její soví společnici. Chvíli vypadal, že to skutečně zvažuje. "No..." Ach, hrozně rád by jí řekl o všem! Ale nevšedně si přišel blbě, že mluví jen o sobě. Prosit bylo také náročné, a tak rychle přemýšlel, jak to udělat. "No rozhodně se budu potřebovat hodit zase do stylu," souhlasil, hledíc na své tělo. Zvláštní... Na místech, kde byly předtím ranky a odřeniny nyní necítil žádná povrchová zranění, zůstala jen zaschlá krev a špína. Léčí se zranění i normálně tak rychle? Nebo to mělo na svědomí třeba to Einarovo pírko, co si zatím zastrčil za náhrdelník? "Ale voda s elektřinou je velký nepředvídatelný riziko, tos vlastně viděla tam nahoře." Toto znělo líp než přiznat že se bál vody jako čert kříže.
"Poprvé? No teda vůbec jsi nevypadala, že bojuješ s takovými poprvé!" Nezakrýval své překvapení. Možná jí teď fandil až příliš a možná za to mohl fakt, že se fakticky bouchl do hlavy. Nebo jen chtěl být milý? "Není to tady až tak nevšední, takové boje. Dřív jsem zmínil cizáky - o těch už jsi slyšela?" Možná měl teď příležitost vysvětlit svá rozhodnutí a dát Mielei pravdivý pohled na situaci. Měl pocit, že o nich příliš nevěděla - ale třeba se mýlil a sám se dozví něco nového.
Při zmínce Zlaté smečky se hrdě narovnal a zaculil se. Jaké to krásné být výjimečný. Ovšem uvědomil si realitu, kterou Mielei ještě neřekl. Nakonec usoudil, že si přestane titul poloboha nárokovat jen pro sebe. Třeba pak pochopí! "Já tam mam ve skutečnosti ještě dva bratry, co se narodili se stejnou magií. Máme to v krvi," řekl tak jako mimochodem, i když věděl, že je to vlastně velký deal. "Ale ani jednoho z nich jsem teda neviděl se bleskům věnovat tolik jak já." Bylo by to téměř nerhaaxinovské, kdyby se trochu nechlubil. Byl pyšný na své pokroky, byl pyšný na svou rodinu. To ho přivádělo k myšlence - kde jim byl konec? Museli se zase míjet. I to si připsat do pomyslného to-do listu, který už se svou délkou začínal rozpíjet.