Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zdravím, tak já taky zkusím štěstí se žádostí o nový charakter.
Myslím si, že s aktivitou poslední dobou problém nemám a hodlám tento trend držet i nadále, s čímž se pojí i zájem o v pořadí třetí postavu. U prvního charakteru mám limit postů splněný, druhý jsem přebírala v listopadu minulého roku a do limitu mi chybí cca 10 postů, které si myslím, že v nejbližší době nasbírám na Alatey hře. Případnou novou postavu mám již vymyšlenou a sepsanou, jednalo by se pravděpodobně o sourozence postavy, která už zde funguje.

Požadavky na 3. charakter:
• +- rok na MG – letos v listopadu to budou tři roky
• na prvním charakteru alespoň cca 150 postů – Sachi má 160
• na druhém charakteru mít alespoň cca 65 postů – Nora má 55

Předem moc děkuji za zvážení<3

Jméno vlka: Sachi
Počet příspěvků: 15
Postavení: sigma
Povýšení: -
Funkce: posel
Aktivita pro smečku: Šířila povědomí o Daénské smečce při rozhovoru s dvěma vlky z Namarey.
Krátké shrnutí (i rychlohry): Závěr akce V rukou zemřelých, Sachi spolu s ostatními nakonec dopomohli k setkání matky se synem, ačkoliv se nejednalo o šťastné shledání. Z této výpravy si Sachi odnáší šrámy na těle i na duši, kromě toho má tvář posetou zelenými krystaly. Po akci zamířila skupinka do lesa, kde se objevily podivné stromy, které se vlci rozhodli prozkoumat. Sachi potkala Zinka, seznámila se se dvěma vlky z Namareyské smečky a začala vyzvídat, jak se jim daří po potopách.
Questy smečky: Věrný

Sachi – 3, 5, 7, 10, 12
Nora – 2, 4, 13, 15, 17

Zdravím a moc děkuji za akci! Jelikož na to v průběhu nebyl úplně prostor, dovolím si jen krátký feedback ^^ Systémově a příběhově se mi akce moc líbila a jsem opravdu ráda, že jsem ji spolu s ostatními mohla absolvovat a dál tím formovat Sachiinu osobnost. Bavilo mě poznávat vlky ze záhrobí, přemýšlet nad tím, kam naši skupinku tlapky zavedou a co vlastně bude na úplném konci. Malou kaňku asi vidím v tom, že jedna pasáž příběhu se v určitém okamžiku už dost protáhla, protože jsme tak nějak nevěděli, co se sebou a kterým směrem se vydat. Rozumím, že je od hráčů požadována nějaká iniciativa, ale v některých okamžicích by se možná hodilo trochu názornější vedení a naznačení, kudy kam. Kolem a kolem jsem si ale akci moc užila, Sachi poznala vlky, na které se může spolehnout a její charakter se vyvinul, za což jsem moc ráda. Takže, ještě jednou děkuji a snad se uvidíme někdy příště na další z akcí!

Co se odměn týče, moc si vážím možnosti nechat si krystaly zakreslit, se vším se tedy ozvu Barnatt c: Kromě toho bych poprosila tři tlapky Sachi do země (bude mít plno) a k tomu magii světla, kam přistanou zbývající dvě tlapky. Co se procent týče, poprosím 6 % do schopnosti lovu a 6 % do vytrvalosti. Děkuji!

Vittani nebyla příliš nadšená jejím způsobem, jak vyřídit Zinkovi pozdravy od dvou vlčecích přízraků. Sachi na ni pohlédla trochu ublíženě, když ji ohnivá odstrčila a hnala se k černé vlčici se zlatými znaky, kterou nejspíše znala. Následně začala vysvětlovat, co se jim vlastně přihodilo, o čemž Sachi moc začínat nechtěla, ale... budiž. Nechala Vittani mluvit a znovu se trochu vzdálila.
Tvorečkové, kteří se ocitli mezi stromy, byli opravdu pozoruhodní. Sachi je sledovala tiše, opravdu je nechtěla vyděsit, jak zmiňoval vlk čekající pod stromem. Když viděla, že jedno z mláďat těch bytostí párkrát kouslo do šišky a najednou se mu objevila křídla, těkla vykulenýma očima směrem k Wissfeohovi, sledujíc, jestli se mu na hřbetu také netvoří pár černých křídel. Když však seznala, že nic nevidí, něco si pro sebe zamručela a vydechla. K Delphinovi mezitím přešla zrzavá vlčice. Sachi měla za to, že je to pravděpodobně ta, která ho přivedla ke smečce, proto na její pozdrav jen pokývala hlavou a pousmála se. "Těší mě, Ushari. Mé jméno je Sachi, jsem posel Daénské smečky," představila se, načež si vzpomněla na svůj úkol a pohlédla střídavě na vlčici i Delphina. "Povězte, jak vypadá situace v Namareyské smečce? Alfa mě požádala, abych zjistila, jak si vedou ostatní smečky po potopách, které nás patrně zasáhly všechny. Nevím, kolik času už od nich uplynulo, byla jsem teď nějakou dobu... mimo, ale ráda Lissandře vyřídím cokoliv, co jste ochotni sdělit." Nechtěla vyzvídat, ale přece jen, potřebovala plnit své smečkové povinnosti. Dívala se na oba vlky s mírným úsměvem, aby jim dala najevo, že ať už jí řeknou cokoliv, rozhodně nemá v plánu jimi poskytnuté informace zneužít.

Ačkoliv byla angažovaná v rozhovoru s Delphinem, neunikl jí pohyb mezi stromy. Z pološera vyšla známá postava, a z pohledu na ni měla Sachi poněkud smíšené pocity. Zinek. Potkala ho jen jednou, když jí ošetřil tlapku, ale příliš interakcí s ním prozatím neměla. Z toho mála, co si stihli říct, jí však bylo jasné, že je vrchnímu léčiteli Daénské smečky spíše na obtíž a že by se mu v nejlepším případě měla vyhýbat obloukem. Snad i proto ji překvapilo, když k ní šedý vlk přistoupil. To, co mu následně vypadlo z tlamy, už tak překvapivé nebylo.
"Jaké milé překvapení, mám se dobře, děkuji za optání," odpověděla mu s letmým poloúsměvem, u kterého nebylo úplně zřejmé, zda je ironický či nikoliv. "A abych odpověděla – ne, nebezpečí opravdu nevyhledávám, ale tomuhle jsem se holt vyhnout nedokázala," dodala trochu ublíženě. Jako by snad mohla za to, jaký osud je potkal! Hleděla na Zinka vytrvale, ale nijak zle. Neměla odvahu mu vzdorovat, přece jen byl ve smečce výše postavený. Potom si však vzpomněla na slib, který nedávno dala. "A abych nezapomněla, mám vyřídit pozdravy od Heřmánka a Tymiána," řekla ještě, než Zinek stačil poodejít z doslechu.
To už je však utišil vlk sedící pod stromem, a jen co všichni zmlkli, stalo se něco neuvěřitelné. Mezi stromy se zjevila podivná zvířata, s peřím a zajímavou stavbou těla. Sachi nikdy nic podobného neviděla. V němém úžasu zůstala ležet, hledíc na to nevídané zjevení.

Když se Delphin přiblížil a znovu promluvil, pokývala hlavou. Ve většině s ním souhlasila, ale přece jen si neodpustila jednu poznámku: "Ano, pomáhat si musíme, ale ne všichni vlci jsou takoví, Delphine," zamumlala tiše a pohlédla na něj smutnýma očima. Vzpomínky na jámu plnou mrtvých vlčat byly stále až příliš čerstvé. "Někteří vlci jsou prostě zlí, a možná ani nepochopíš proč. Páchají hrozné činy a šíří kolem sebe jen bolest a utrpení. S takovými většinou normální řeč není, a pomoci se od nich taky nedočkáš," dodala ještě posmutněle a povzdechla si. Alespoň Delphinova přezdívka jí trochu zvedla povadlé koutky tlamy. "Tak dobře... Delphi?" Byla to spíš otázka, neuměla říct, jestli byli kamarádi, ale přece jen jí tato zkrácená verze jména šla o něco lépe přes jazyk.
Tmavě hnědý vlk byl zvědavý a nad jeho otázkou se musela chvíli zamyslet. "Viděla jsem na ostrovech už poměrně hodně věcí, ale barevné stromy zatím ne. Moc nevím, co si o nich myslet. Kdysi létal nad ostrovy takový podivný růžový obláček, ze kterého se sypaly třpytky a... omamovaly mysl vlků, kteří stáli pod ním. Ale takové podivné stromy s modrými šiškami? Ne, to jsem ještě neviděla," zavrtěla hlavou a přitáhla si k sobě jednu ze šišek, která ležela opodál, načež si ji položila mezi tlapky a jala se na ni ustavičně zírat.

Sachi se na Delphina mírně pousmála. Pozorovala ho, ale měla pocit, že vidí něco víc než jeho tmavě hnědou srst a hluboce modré, pronikavé oči. Jako by mu viděla až do duše, a vnímala, jak čistá a nezkažená ještě je. Vždyť byl jako malé vlče, tak nadšený ze všech a ze všeho. Zastříhala ušima a sama pro sebe pokývala hlavou. Ano, vlastně to bylo krásné. "Máš pravdu... mezi vlky to není samozřejmost," pronesla a zavzpomínala na to, o čem jí jednou vyprávěl Enzou, krátce po tom, co se poznali. O válce mezi vlky, o Chaosu... Musela uznat, že zatím měla na seznamování se s novými tvářemi obrovské štěstí. Mohla totiž také narazit na někoho, kdo by jí šel bez otázek po krku.
Jak tak vyčkávali pod podivným stromem na to cosi, co ve vzduchu cítili všichni, čas od času se zvedl vítr, který jim pocuchal kožichy a vnesl do lesa čerstvost i chlad. Sachi se otřepala a ačkoliv do té chvíle seděla poblíž neznámého vlka a Delphina, poodešla kousek stranou a lehla si do sněhu tak, aby měla stále výhled i na všechny ostatní. Následně kývla na Delphina, který byl patrně jako jediný nakloněný nějaké trvalejší konverzaci. Mohl se k ní přidat, pokud chtěl.

O chvíli později už se přiblížil i Ořešák, takže byli zase hezky spolu, ačkoliv každý trochu stranou. Nedivila se. Sama cítila, že už se těší na moment, až si někam zaleze a bude zkrátka sama se sebou. Společnost ostatních vlků jí nevadila, ba naopak, bez skupinky, která s ní absolvovala výpravu, by patrně nepřežila. Ale přesto ji v hlavě otravovala myšlenka na pohodu a klid, kterých si užije, až když bude opravdu úplně sama. Tedy, alespoň do chvíle, než najde Enzoua.
Zatímco se Ořešák bavil olizováním šišky a následným vrháním modrého plodu po Wissfeohovi, Sachi se obrátila zpět na Delphina. Naklonila hlavu na stranu a trochu si ve sněhu poposedla, jak ji nepříjemně studil do tlapek. V tom musela s hnědým vlkem souhlasit. "Jaro přijde brzy... doufejme," pronesla, možná jako proroctví, možná spíše jako prosbu. I Delphin sledoval Ořešákovo počínání se šiškou. "Myslím si, že není o co stát," zamumlala v reakci na zmínku o ochutnávce, ačkoliv... její zvědavé já by si klidně kousek uždiblo. Jen prvně potřebovala zjistit, co onen podivně zbarvený plod udělá s černým vlkem.
Po Delphinově další otázce pokývala hlavou. "No jo, oni se ti nepředstavili," uvědomila si a prvně kývla hlavou k vlkovi, který přišel jako první. "Ten černý, co dlábil ty šišky, to je Wissfeoh," pověděla Delphinovi. "Vlčice s oranžovýma očima je Vittani a ten světle hnědý vlk támhle je Ořešák. S Ořešákem patříme do stejné smečky, ale jako skupina jsme se potkali vlastně náhodou," vysvětlila tmavě hnědému a pokývala hlavou, přičemž na každého jmenovaného vlka pohlédla. "S nimi jsem přišla," dodala, aby bylo Delphinovi jasné, že zkrátka patří k sobě. Ať už to znamenalo cokoliv.

Její otázka hnědého vlka patrně zaskočila. Vypadal, že přemýšlí, jako by snad nevěděl, odkud přišel. Tady na ostrovech by se tomu asi ani nedivila, ale přece jen jí to přišlo trochu podivné. Přesto trpělivě vyčkávala, až a jestli se jí svěří, zatímco pokukovala také po ostatních. Vypadalo to, že toto místo lákalo vlky nějakým zvláštním způsobem, který cítila i ona sama. Přece jen... pořád tu byl ve vzduchu ten oblak očekávání, který na ně pomalu a jistě doléhal. Co to znamená? Stane se jim něco? Proč nedokáže odejít a utéct za Enzouem, jakkoliv moc by si to přála?
Delphin nakonec odpověděl. Namareyská smečka... "O té jsem ještě neslyšela," přiznala a rozhlédla se po zbytku vlků, zda už neměli s tímto vlčím společenstvím větší zkušenosti než ona. Následně se mírně pousmála. "Sdílíme stejný osud, Delphine... také jsem se na ostrovech ocitla poměrně nedopatřením. Ale to už bylo dávno..." dodala a zamyslela se. Vlastně nevěděla, jak dlouho to bylo. Nedokázala se úplně zorientovat v tom, kolik času uplynulo. Všechno jí tak splývalo. Pravdou ale bylo, že už toho stihla zažít tolik, že tu musela být už dlouho. "Ostrovy jsou zvláštním místem... pokud rád poznáváš nová místa, myslím, že se ti tu bude líbit. Tady totiž narazíš na něco nového na každém kroku," povídala dál a v duchu se musela pousmát. Kdy naposledy vedla tak nezávaznou konverzaci? Potopy, potom to celé s Indri a Tylooem... Bylo to dlouho.

Wissfeoh a Vittani znali podle všeho prazvláštní les o něco lépe, načež potvrdili Sachiinu domněnku, že podivné stromy s modrými šiškami se v okolí dříve nevyskytovaly. Vzápětí se ozvala Vittani, která si do té chvíle s černým vlkem povídala stranou. Když jí a Ořešákovi řekla, že je ráda poznala a nemusí se bát ji kdykoliv oslovit s žádostí o pomoc, Sachi jí věnovala milý úsměv. "Nápodobně, Vittani. Rádi tě někdy uvidíme i u nás v Daénské smečce," pronesla a mírně kývla hlavou. Nakonec, byla ráda, že to ohnivá vlčice vidí stejně. Kdoví... třeba se v budoucnu ještě někdy potkají.
Jen co se přiblížili k vlkovi sedícímu u stromu, Vittani si neodpustila poznámku ohledně Sachiiny nátury a její nedostatečné opatrnosti. "Co tím myslíš? Vždyť jsou neškodní," odvětila s mírným nepochopením v očích a následně se zaposlouchala do dalších slov Wissfeoha. I on cítil ve vzduchu jakési očekávání něčeho, co nebylo úplně možné pojmenovat nebo identifikovat. I ona však souhlasila s tím, že by je pro změnu mohlo potkat něco příjemného. Zažili si toho už dost, přece si zasloužili chvíli odpočinku, no ne?
Jen co Wissfeoh následně popřel veškeré mechanismy pudu sebezáchovy a slupnul dvě modré šišky jako nic, Sachi na něj vyvalila oči. "Měla jsem za to, že umřít nechceš," zkonstatovala trochu zabrzděně, jelikož tak nějak nemohla uvěřit tomu, že se do neznámých plodů jen tak pustil. Vittani podle všeho sdílela stejný názor a stejně jako ona zatím vyčkávala, co s černým tyto podivné modré šišky udělají.
Mezitím se Sachi otočila zpět na Delphina. "Dalo by se to tak říct," odpověděla mu neurčitě, jelikož mu nehodlala vykládat o tom, co všechno je během jejich putování potkalo. A že jejich výprava byla jinde, než by si mohl myslet, tedy ve světě zemřelých. Zavrtěla hlavou a vzhlédla ke korunám barevných stromů, mezi nimiž prosvítalo slunce. "Osud tě někdy zavede na různá místa, ať už chceš nebo ne," dodala opět velmi vágně a znovu se vlkovi podívala do očí. "A ty? Odkud putuješ?"

Jméno vlka: Sachi
Počet příspěvků: 14 (prosinec), 13 (leden)
Postavení: sigma
Povýšení: -
Funkce: posel
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): Celé dva měsíce strávila na akci V rukou zemřelých, kde budovala vztah se svým smečkovým kolegou, Ořešákem, a po většinu času bojovala o holý život. Společně s dalšími dvěma vlky, Vittani a Wissfeohem, pomáhali zoufalému přízraku vlčí matky nalézt jejího ztraceného syna, přičemž se potýkali nejen s bytostmi ze světa mrtvých, ale také s vlastními nejhoršími nočními můrami.
Questy smečky: -

"Nápodobně," hlesla jen, když Delphin prohlásil, že ji rád poznává. Byla opatrná, ale na druhou stranu si říkala, že kdyby jim chtěl tento vlk ublížit, patrně už by to udělal. Zastříhala ušima a pohlédla směrem, odkud s ostatními přišli. Ti se ještě neodvážili přijít blíž, možná si o něčem povídali, ale žádný hovor neslyšela. Jejich přítomnost ji však svým způsobem uklidňovala. Věděla totiž, že stačilo jen štěknout a rázem by nebyla mezi dvojicí neznámých vlků sama. Sama pro sebe se usmála a znovu pohledem zabloudila k Delphinovi. Všimla si, že si ji prohlíží, načež jí došlo, že patrně už nevypadá tak normálně, jak byla zvyklá. Jistě, její dvoubarevné oči budily zvědavost vždy, ale teď k nim přibylo pár šrámů a krystaly na tvářích. Bylo zvláštní pozorovat, jak se Delphinův výraz mění, čím déle na ni koukal. Pohled na krvavou ránu mu patrně nedělal dobře.
"Máš otázky, Delphine?" hlesla tiše a mávla ocasem. Ostražitosti nebylo nikdy dost, ale čím dál víc byla přesvědčená o tom, že tento vlk jí po krku nepůjde. Následně pokývala hlavou, když jí odpověděl, že les nezná a je na ostrovech nový. Pokusila se o letmý úsměv. "Té vlčice se drž, je dobré někam patřit," dodala a zadívala se na něj. "Ostrovů je tu podle všeho víc. Tento je druhý, na kterém jsem se ocitla, a není vyloučeno, že jich bude víc. Sama tu ale nejsem tak dlouho, abych ti k tomu dokázala říct něco víc." Nechtěla Delphinovi plnit hlavu hloupostmi, ale alespoň v tomto se cítila o něco znalejší, než vlk s tmavým hřbetem.
Cizinec čekající pod stromem stále mlčel, možná jí odpověděl a ona to jen nepostřehla, těžko říct. Proto jen zavrtěla hlavou, když se Delphin zeptal, zda přišli spolu. "Ne, přišla jsem s těmi vlky támhle," kývla hlavou k trojici siluet opodál. Snad to sloužilo i jako jakási připomínka pro hnědého vlka, kterému tím chtěla dát najevo, že by nebylo moudré se o cokoliv pokoušet, jelikož byl ve značné početní nevýhodě. Nedůvěra vůči čemukoliv novému v ní klíčila opravdu silně.

Jen co vlčího čekatele zasypala veškerými otázkami, které jí zatím přišly na mysl (nebo alespoň které se odvážila položit nahlas), zadívala se mezi stromy. Sluneční paprsky kreslily na lesní půdě světelné obrazce a ačkoliv se zima ještě ani zdaleka nevzdala své nadvlády, bylo příjemné teplo. Zpěv ptáků, letmý vítr, hlava plná myšlenek. To teď vnímala nejmarkantněji. Vzpomínala na všechno, co je za poslední dobu potkalo, a chvílemi se jí ani nechtělo věřit tomu, že teď opravdu sedí pod stromem, dýchá čerstvý vzduch a nemusí se bát o vlastní život.
Téměř nepostřehla, že se k nim v lese někdo přidal. Hnědý vlk s tmavou hlavou a hřebetem a temnýma, modrýma očima. Otočila k němu hlavu až v momentě, kdy zaslechla jeho hlas, jelikož ji jeho přítomnost překvapila, snad až vyděsila. Svaly jí ztuhly, tělo se instinktivně přikrčilo, jak se neznámého lekla. Z jeho slov však usoudila, že pro ně patrně nebude hrozbou. A to jméno... "Delphin?" zopakovala pro jistotu, jestli slyšela správně. "Sachi," představila se vzápětí s letmým pokývnutím hlavy. "A... ne, takové stromy jsem nikdy neviděla. Jsou zvláštní. Ale možná je to v tomhle lese normální, kdoví. Ostrovy jsou plné podivných věcí a já tu ještě nikdy nebyla, tak nevím," pronesla neurčitě a zadívala se na nově příchozího. "A ty, Delphine? Znáš tento les?" zeptala se unaveně a znovu si posadila.

<<< Poušť přes Kvetoucí louku

S pohřbením cizákova těla jí nakonec pomohl Wissfeoh s Vittani. Černý si přitom neodpustil poznámku, že je Sachi až moc hodná, ale na to reagovala jen ledabylým mávnutím ocasu. Neměla k tomu co dodat. Ano, možná si vrah malých vlčat takové zacházení nezasloužil, přece jen to byl bídák se vším všudy, ale... Sachi by se patrně cítila mnohem bídněji, kdyby jeho tělo nechali jen tak ležet v písku, všem na očích a napospas povětrnostním podmínkám. Slova byla v tu chvíli zbytečná, proto jen s povzdechem následovala Ořešákova záda, zatímco se spolu z ostatními snažili vymotat ze spletitého labyrintu chodeb.
Jakkoliv tomu původně moc nevěřila, vlci se nakonec přece jen ocitli venku. Na čerstvém vzduchu je přivítalo ranní svítání, pomyslný symbol naděje a nových začátků. Bylo to až ironicky krásné, kolik domnělých poselství se může skrývat v pouhém východu slunce. Sachi vystavila tvář chladným paprskům a na chvíli přivřela oči. Snad si myslela, že je co nevidět otevře a zjistí, že to všechno byl jen hodně zlý sen. To se bohužel nestalo.
Když dvoubarevná očka otevřela, stále držela v tlamě amulet a zírala do šera na les, který se před nimi objevil. Byly v něm podivné stromy, oděné v ještě podivnější fialové barvě. Položila amulet na zem, chvíli na něj koukala a nakonec pomocí magie zvedla větší kámen a zkrátka ho rozbila. Dost už bylo zla, které s jeho pomocí cizák napáchal. Muselo to skončit.
Vzápětí si dlouze povzdechla a konečně se trochu rozhlédla. "Páni," vydechla, když zvedla hlavu a pořádně si prohlédla nejbližší okolí. Po chvíli jí zrak padl na vlčí siluetu, která se proplétala mezi stromy. Až tehdy si Sachi všimla toho, že mezi fialovými dřevinami sem tam vykukují také stromy rudé, snad až vínově červené. A na nich rostly... "Modré šišky?" zašilhala do koruny, a vskutku. Stromy byly obrostlé modrými šiškami, pár se jich dokonce válelo po zemi. Samovolně udělala pár dalších kroků vpřed mezi stromy. Vlk, který procházel lesem, se zastavil u jednoho z oněch podivných, vínově zbarvených stromů, posadil se a vypadalo to, jako by na něco čekal. Nebo na někoho?
"Nás prostě nemůže potkat nic normálního, co?" zamumlala směrem k ostatním a unaveně si povzdechla. Jistě, měla toho už plné zuby, ale přece jen v ní hlodala její pověstná zvědavost, která by ráda přišla na kloub tomu, kdo je onen podivný vlk a na co může v tomto prazvláštním lese čekat. Věnovala skupince neurčitý pohled, načež pokývla hlavou směrem ke stromu, u něhož vlk seděl, a vydala se tím směrem.
Jen co přišla blíž, zpozorovala, že se jedná o toho vlka, kterého potkali s Riccou na louce, kde sbíral jakési květiny. Ricca se s ním bavila, ta jistě znala i jeho jméno. Ricca... Vzpomínka na kropenatou vlčici v ní probudila mírně zapomenutou úzkost. A jakkoliv se těšila na Enzoua, věděla, že právě Riccu bude muset vyhledat co nejdříve a ujistit se, že je v pořádku. Neodpustila by si, kdyby se její noční můra stala skutečností.
"Dobré ráno," pozdravila tiše neznámého vlka sedícího pod stromem a usadila se opodál. V lese vládlo příjemné ticho, narušované pouze zpěvem ptáků. Vlk seděl, čekal, mlčel. Sachi nechtěla narušovat onu zvláštní atmosféru, která toto místo obklopovala, ale nakonec jí to nedalo. "Mé jméno je Sachi, omlouvám se, že vás ruším," začala stejně potichu jako předtím a zadívala se kamsi před sebe. "Znám vás od pohledu, potkal jste se s mou kamarádkou před nějakou dobu na louce, možná si ji pamatujete. Šedá, kropenatá vlčice, jmenuje se Ricca," snažila se vlkovi přiblížit, do jaké kategorie by si ji mohl zařadit. "Promiňte mi mou zvědavost, ale... kde to vlastně jsme?" položila první z mnoha otázek, které měla na jazyku, jelikož opravdu neměla nejmenší tušení, kde se s ostatními ocitli. "Ty stromy tady... jsou tak zvláštní," pokračovala v tiché promluvě, přičemž stále hleděla před sebe a nenavazovala s vlkem oční kontakt. "Ačkoliv... teď už mi přijde zvláštní asi úplně všechno. S ostatními jsme toho prožili tolik, že už jeden stihl zapomenout, co to vůbec znamená prožít normální den." Kývla hlavou směrem ke trojici vlků, aby neznámý věděl, o kom mluví. Paradoxně si nebyla jistá, jak je oslovit. Byli snad přátelé? Nevěděla, chvílemi takový pocit měla, ale ten ji vždy vzápětí přešel. Byli zkrátka... známí, spojeni společnou zkušeností a prožitými hrůzami ze světa mrtvých.
Z myšlenek se Sachi znovu vrátila do reality. Připadala si trochu hloupě, že vlka neustále bombardovala dalšími a dalšími výpověďmi, ale zkrátka si užívala, že si může s někým nezávazně popovídat o zdánlivých maličkostech. Ono, když vlk nějakou dobu bojuje o holý život a na povídání není moc prostor, čas ani nálada, je to příjemná a vítaná změna. "Neurazte se, prosím, nejspíš mi do toho nic není, ale... čekáte tu na něco konkrétního? Cítím ve vzduchu něco podivného... takové očekávání. Jako by se mělo něco stát." Pravda, ten pocit ji provázel i během výpravy do světa mrtvých, ale tentokrát to bylo jiné. Tehdy věděla, že něco přijde, protože měli za zády stinná monstra, ale v danou chvíli nebyla schopná odhadnout, co se stane. A jestli vůbec něco.
Zatímco dumala nad tím, co v ní atmosféra lesa vyvolávala, zvedla se a protáhla si unavené tlapky. Nejraději by lehla a už se nehnula, ale nebyla si úplně jistá, jestli se chce k odpočinku uložit zrovna teď a tady. Věděla, že dříve nebo později bude muset složit své zbité tělo a oddat se dlouhému spánku, aby zregenerovala, ale prozatím se jí dařilo držet oči otevřené. Přešla k jedné z modrých šišek, které ležely pod stromem, a opatrně se k ní sklonila. Čichla si jednou, podruhé, potřetí. "Zvláštní," zhodnotila sama pro sebe a vzápětí ucítila, jak jí kručí v břiše. Ne že by se tedy ze šišek hodlala zasytit, ale uvědomila si, že už je to nějaká doba, co naposledy jedla. Čas ve světě mrtvých možná plynul jinak, ale to nic neměnilo na to, že měla pořádný hlad.
"Co jsou zač?" otočila se s další otázkou na vlka a kývla hlavou směrem k šiškám. "Jsou jedlé?" Šišky asi nikdy nejedla, a tyto modré v ní zrovna dvakrát velkou důvěru nebudily. Zatím se k nim odhodlala jen čichnout, ale k ničemu dalšímu se neměla. Když už společně s Ořešákem, Vittani a Wissfeohem přežili boj s duchy a přízraky, bylo by snad až žalostně komické, kdyby ji následně zabila pitomá modrá šiška.

//A název... třeba Střapatec pichlavý.