Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Ostříží zrak přes Les Alf

"Souhlasím," pokývala hlavou spokojeně a usmála se, "udržovat dobré vztahy mezi smečkami je dobrý základ pro spokojený život tady na ostrovech. Vím, žes mi říkal o nějaké válce s jinou smečkou, krátce po tom, co jsme se poznali, ale... třeba i to už se změnilo... třeba tu jednou zavládne mír." Více než racionální úvaha to bylo spíše zbožné přání, ale vlk může snít, no ne?
"Copak víš o Zlaté smečce? Zní to tak... honosně," zajímala se Sachi vzápětí, když už to Enzou zmínil. O této smečce také věděla jen od něj, ale ne nic podrobného. Přemýšlela, že se možná někdy vydá i tam... přece jen byla poslem Daénu, byla to její povinnost.
"Doufám, že jdeme včas... nerada bych Ushari zklamala," přiznala zcela upřímně, jelikož jí byla zrzavá vlčice opravdu sympatická, a ačkoliv z Namarey zatím poznala pouze ji a Delpha, nemohla o nich říct křivého slova. Ráda by, aby toto spojenectví mezi smečkami fungovalo. To už však překročili pomyslné hranice smečky, a Sachi s úlevou nasála okolní pachy. Stejně jako Enzou se však zarazila nad tím, že jich zase tak moc necítila. "Máš pravdu," souhlasila se žíhaným vlkem a znovu zavětřila. "Je tu až podezřele ticho." Nabídka namířit kroky do úkrytu však zněla lákavě. "Ano, prosím," pokývala hlavou a bok po boku se vydali směrem k úkrytu, aby si po dlouhé cestě mohli konečně pořádně odpočinout.

>>> Úkryt

<<< Červená louka kolem Nejvyšší hory

Jen spokojeně pokývala hlavou a usmála se. Líbilo se jí, jak o Lissandře Enzou smýšlel, a ještě víc ji těšilo, že mají na Alfu smečky stejný názor. Opravdu, Lissandra byla vůdkyní, která u každého vzbuzovala přirozený respekt, to ostatně Sachi pocítila na vlastní kožich. Enzou se však následně zeptal na vzkaz, který měla vlčice Alfě předat. "Ach, ano, to jsem ti vlastně asi neříkala," zavrtěla hlavou a máchla ocasem. "Potkala jsem dva vlky z pouštní smečky, která se jmenuje Namarey," začala žíhanému vysvětlovat. "Mluvila jsem jako posel Daénské smečky s jejich Alfou, která by se s Lissandrou ráda setkala, aby udržovala dobré vztahy mezi smečkami," sdělila Enzovi svůj úkol. "Alfa Namareyské smečky se jmenuje Ushari, je to moc milá vlčice, taky by sis s ní rozuměl," dodala a usmála se. "Říkala, že brzy pošle posla pro odpověď, tak bychom si měli pospíšit," dodala už spíše pro sebe a pokývala hlavinkou, aby si to pěkně zapsala za uši.
To už ale opravdu mířili k domovu. Věnovala Enzovi spokojený úsměv a přivřela očka, když jí olízl tvář. Byla ráda, že to cítí stejně, že ji vnímá jako někoho, ke komu se chce vracet. Mírný ruměnec pod srstí naštěstí vidět nebyl, a proto nezbývalo než zdolat těch pár posledních kroků, které je dělilo od domova.

>>> Daénská smečka přes Les Alf

Zajímalo ji všechno, co se týkalo její smečky. O své rodné smečce totiž věděla první poslední. Snad to měla v povaze, že zkoumala a zjišťovala, že chtěla vědět zkrátka každičký drobný detail všeho, co se kolem ní děje. I proto Enza poslouchala s neskrývaným zájmem a nadšením. "Pořád toho víš víc, než já," pokývala hlavou a pousmála se. "A souhlasím s tím, že je dobře, že smečku vede Lissandra. Sice jsem s ní mluvila jen krátce, ale připadá mi jako ten pravý vůdcovský typ," dodala a máchla ocasem. "Což mi připomíná, že jí musím vyřídit ten vzkaz... ach, ano, měli bychom jít."
Aniž by věděla jak, zajíce slupla jako malinu, přece jen měla pořádný hlad, a spolu s žíhaným vlkem společně vykročili k domovu. Krajinu kolem sebe už poznávala, a všimla si, že její tlapky kráčí o něco rychleji, aby byly zpět co nejdříve. "Těším se zpátky domů," přiznala Enzovi a v pomalém kroku se krátce přivinula k jeho boku. "Už dlouho jsem takový pocit nezažila... a musím říct, že mi to chybělo. Mít místo, kam se chci vrátit... A teď mám i někoho, ke komu se chci vracet... Jsem tak šťastná, Enzou," přiznala tiše a něžně zakňučela. Opravdu. Na ostrovech nyní nebylo šťastnější vlčice.

>>> Ostříží zrak kolem Nejvyšší hory

ještěže se nehodnotí kvalita výtvoru, kuck-

<<< Sněžné Tesáky

Byla ráda, že mohla být Enzovi oporou. Neuměla si ani představit, jaké to pro něj musí být. Věděla však, že nyní jsou spolu... a na všechno jsou tudíž dva. Když žíhaný vlk povídal o tom, jak smečka dříve sídlila v mlze, jen pokyvovala hlavou. Jistě, nějaký důvod to určitě mělo, ale to neznamenalo, že by mu kdovíjak rozuměla.
Informace o "nové smečce" ji zaujala. Nikdy neslyšela nic o tom, že by byl nějaký starý Daén a nový Daén. Pozorně tedy poslouchala, zda jí k tomu Enzou řekne něco víc. A taky že řekl. Něco málo už o svém partnerovi přece jen věděla, ale nyní jí odkrýval další část svého nitra, kterou ještě neznala. Všechno si tedy poctivě zapisovala za uši – Enzova otce, vlka Felicia, Enzovu sestru Shay i jistou Doryu, která prý smečku také krátce vedla. Z těch všech jmen a informací jí šla hlava trochu kolem, ale byla ráda, že se zase dozvídá něco nového. "Páni... nikdy bych neřekla, že je historie Daénu tak rozmanitá," přiznala a zastříhala ušima. "Jeden by ani netušil, kolik už se ve vedení smečky vystřídalo vlků... Ne že bych snad přála Lissandře něco zlého, ale věřím, že bys udělal všechno proto, aby Daén přežil... je to tvůj domov," dodala s úsměvem a mávla ocasem. To už ale oba prolétli portálem, což pro ni byl zcela nový zážitek. Jen co přistála na druhé straně, začala se zběsile rozhlížet kolem sebe. Červené máky, známé pachy, Enzou... ano, byla na té louce, kam zavítaly i s Riccou! Ach, Ricca...
Než se nadála, Enzou jí strčil jeden vlčí mák za ucho, až se stydlivě pousmála a olízla mu čenich. "Děkuji," špitla jen, načež její společník odběhl a zanedlouho se vrátil se šťavnatým zajícem v tlamě. Sachi cítila, jak se jí sbíhají sliny, a proto se do zvířete pustila téměr okamžitě. Včas se však zarazila a vzhlédla k Enzovi. "Dáš si taky?" zeptala se ho a čumákem trochu poposunula zajíce směrem k žíhanému vlkovi.

Milý deníčku,
moc často se ti nesvěřuju, ale ono je to jednou za čas potřeba. Jen se toho teď dělo tolik, že jsem ani neměla prostor! Hrůza. Už jsem na ostrovech nějaký ten pátek. Ano, jen co je pravda. A tak už můžu pozorovat, jak se postupně mění. Jak se mění místa, kterými procházím, jak se mění vlci, které znám. Ale jeden vlk je pořád stejný. Nikdy mě nezklamal a nikdy jsem o něm nepochybovala. Dobrá, možná krátce po tom, co jsem ho poznala. Bývala jsem hodně nedůvěřivá, všechno nové představovalo potenciální nebezpečí. Ale až Enzou mi ukázal, že nové věci mohou být i krásné.
Právě o Enzovi ti chci dneska povyprávět, deníčku. Protože... protože pro mě znamená celý svět. Během potop a dalších nepříjemností, které nás potkaly, jsme se vůbec neviděli. Bylo hrozné nevědět, kde je a jestli je v pořádku, obzvláště když jsem viděla, co všechno velká voda udělala s přírodou kolem.
Ale na tom nesejde. On si mě našel. V momentě, kdy už jsem ani nedoufala, se mi zjevil před čumákem a já mohla konečně zase zabořit hlavu do jeho měkké srsti a být mu nablízku. A to, co mi řekl... ach, deníčku! Miluje mě, chápeš to? On mě miluje a já miluju jeho! Právě teď, teď jsem tou nejšťastnější vlčicí na ostrovech. Ne, žádné jiné vlčice jsem se neptala. Nezajímá mě to. Protože s Enzem po svém boku vím, že je všechno v pořádku. Že je vše tak, jak má být. A že jsem v tomhle bláznivém a hlavně nevyzpytatelném vlčím světě konečně našla své místo.

<<< Začarovaný les přes Mlžné pláně

"Jsem tu pro tebe, ano?" špitla ještě, aby Enza podpořila. Muselo být hrozné, chodit kolem místa, kde mu zemřel někdo blízký. Ačkoliv... když se nad tím Sachi zamyslela, říkala si, zda to není lepší než nevědět, co se s vašimi blízkými vlky děje.
Skrze les nakonec prošli až na pláň, po které se válela mlha a tak bylo obtížné vidět byť jen na krok. Enzou následně vytáhl z kožichu zajímavost, po které vlčice jen naprázdno otevřela tlamu. "Tady? Tady bylo sídlo smečky?" nevěřila vlastním uším. "Vždyť je to tu tak... chladné," zkonstatovala a otřepala se. Nelíbilo se jí tu. Byla ráda, že se smečka přesunula, její nové umístění se jí zamlouvalo mnohem více.
Sachi však zaujalo ještě něco. "Tvůj otec založil Daénskou smečku?" zajímala se a zastříhala ušima. "Promiň mi tu hloupou otázku, ale... pokud byl tvůj otec Alfou smečky, proč jsi po něm tuto funkci nepřevzal?" zeptala se. Možná jí do toho nic nebylo, ale přece jen ji to zajímalo. Chtěla se o Enzovi i celé smečce dozvědět všechno, co by zvládla její hlavička pobrat.
Nad dalšími slovy jejího společníka se jen pousmála. "Jsi hodný, děkuju... Ano, zajíc zní skvěle," přitakala a vesele máchla ocasem. Už se jí začaly sbíhat sliny. Žíhaný vlk následně zamířil k čemusi podivnému. A když se k tomu čemusi přiblížil, vcuclo ho to dovnitř. "En-Enzou!" vyjekla Sachi a ladným skokem hupsla do portálu za Enzem.

>>> Červená louka

<<< Kvílivec přes Kvetoucí louku

Postupně se s Enzem dostali až do toho podivného lesa, ve kterém už Sachi jednou byla. Znovu sledovala zbarvené stromy a nasávala okolní pachy. Byli tu vlci, možná i nějaká kořist, ale přece jen tu bylo docela živo a na lov tu nebyl moc klid. Žíhaný vlk vypadal, že ví, kam jde, a proto ho následovala, aniž by se od něj vzdalovala víc než na dva kroky.
Aniž by to zprvu postřehla, zastavili se s Enzem u jednoho stromu. Sachi na svého společníka pohlédla s otázkou v očích a naklonila hlavičku na stranu, ale na odpověď nemusela čekat dlouho. "Ach, Enzou..." kníkla tiše a přivinula se k němu, když pokládal tlapku na strom. "Moc mě to mrzí," dodala ještě na znamení podpory a zahleděla se na tvář vlka, kterého neznala, ale který byl pro Enza důležitý. Sama se přistihla, že si usmyslila, že se u tohoto stromu vždy zastaví, když půjde kolem. Z respektu a úcty.
Enzův nápad se jí zamlouval. "Budu ráda," přitakala a také se mírně usmála. "Vypadá to, že víš, kam jdeš... co půjdeme lovit?" zeptala se zvědavě a udělala pár rychlých krůčků, aby s Enzem srovnala krok. Setkání se vzpomínkou na jeho otce v ní vyvolalo zvláštní pocity. Začala přemýšlet, jak jsou na tom asi její rodiče a sourozenci. Žijí ještě? Kdoví...

>>> Sněžné Tesáky přes Mlžné pláně

Nečekala jsem, že se to někdy stane. Že se někdy... zamiluju. Vlci v mé rodné smečce bývali chladní, a veškeré vztahy, vlčí páry, jejich vlčata a závazky... nikdy mi to nepřišlo opravdové. Vždyť kdyby mě rodině měli rádi, tak by mě bránili před vyhoštěním, ne?
Na lásku jsem nevěřila nikdy. Ani když jsem na ostrovech poznala nové vlky, ani když jsem zjistila, že ne všude to funguje tak, jako tam, kde jsem se narodila. Ale byl tu... on. Enzou mě provázel od prvního dne, kdy mě voda vyplavila na pláži. Od chvíle, kdy jsem se vzpamatovala a vešla do lesa, přesně od té doby žíhaného vlka znám. A nemohu být šťastnější vlčicí, že jsem tehdy narazila právě na něj.
Zpočátku mezi námi panovala spíše metoda bezpečného odstupu. Já byla na území smečky, do níž jsem nepatřila, on zase před sebou viděl cizinku, kterou neznal. Ale... poté, co jsme společně začali cestovat a prožili si nejedno dobrodružství, začala jsem zjišťovat, že je mi v jeho přítomnosti opravdu dobře.
Potom přišlo to podivné okouzlení, kdy jsme si poprvé vyznali lásku. Nevědomky, ano, byli jsme okouzlení nějakým podivným práškem, ale stejně... už v tu chvíli se mezi námi cosi změnilo. Přece jen bychom podobné věci neříkali, kdybychom jim někde v hloubi duše nevěřili, ne?
Pak už to šlo ráz na ráz. Přidala jsem se k jeho smečce, zúčastnila se prvního srazu a potom, potom přišly potopy. Velká voda, která nás rozdělila, a která mi pomohla si ještě mohutněji uvědomit to, že mi na Enzovi opravdu záleží a nechci o něj přijít. Dny bez něj byly bolestivé. Nevěděla jsem, jestli je v pořádku, a aby toho nebylo málo, ještě jsem se stihla přimotat k výpravě do světa mrtvých, kde jsem to pocítila nejvíce. Milovala jsem Enza. Milovala jsem ho celým svým srdcem. A zjištění, jak tenká hranice skutečně je mezi životem a smrtí, mě jen utvrdilo v tom, že mu to musím co nejdříve říct.
Jenže mě předběhl. Jen co jsme se znovu shledali, vyznal mi své city, až jsem se pod srstí musela tetelit blahem. Cítili jsme to stejně... měli jsme se rádi... milovali jsme se. A milujeme se stále.
Co pro nás budoucnost chystá je nejasné. Vím ale, že tou cestou chci kráčet po jeho boku, ať už nás potká cokoliv. A kdoví... jednoho dne z nás třeba bude opravdová rodina.

Sachi – 0, 3, 5, 7, 10
Nora – 12, 13, 14, 15, 17
Zarrea – 0, 3, 10, 12, 15

Sachi procenta do síly prosím, děkuji!

Snad se Sachi pod kožichem i začervenala, když jí Enzou řekl, že je výjimečná. Nikdy si tak nepřipadala. Možná spíš naopak. Nebo jen jako výjimečně jiná, a ne v tom dobrém slova smyslu. Ale pro Enza výjimečná byla. A on zase pro ni. Nebyla to náhoda, že na sebe tehdy narazili, o tom byla přesvědčená.
Jeho milá slůvka ji hladila po duši a proto se jí z jeho blízkosti ani trochu nechtělo. Chtěla tak zůstat už napořád, ale její tělo bylo proti. Cítila únavu a cítila i stupňující se hlad. Byl opravdu čas se najíst a jít domů. "Myslím si, že to, že jsme na sebe narazili, byl osud, Enzou," špitla ještě a s úsměvem sklonila hlavu, když jí Enzou olízl čelo. "Ale ano, pojďme," přikývla vzápětí a zamířila za žíhaným vlkem, který větřil a patrně se snažil najít něco, co by mohli ulovit. I Sachi na chvíli zvedla hlavu a zhluboka nasála okolní pachy, ale nic podobného potravě necítila. Holt museli vyrazit jinudy.
"Povíš mi pak někdy, jak ses měl během té doby, co jsme se neviděli?" zeptala se Enza po chvíli. "Ať to tu celé není jenom o mně... zajímá mě, jak jsi přečkal potopy a co jsi dělal potom... pokud o tom tedy chceš mluvit," dodala raději, aby svého společníka nenutila do něčeho, co by mu bylo proti srsti.

>>> Začarovaný les přes Kvetoucí louku

Sachi tomu všemu vlastně ani nemohla uvěřit. Kolik se toho za poslední dobu stalo. Připadala si jako v silném víru, který ji každou chvíli posílal do nových a nových situací, až se jí z toho točila hlava. Ale Enzou ji dokázal přivést zpátky na zem. Díky němu cítila půdu pod tlapkami, vnímala všechno, co se kolem nich dělo. Žila. A díky žíhanému vlku naproti ní se učila vážit si každé jedné takové chvíle.
"Možná... ale... i mně se ty krystaly líbí," seznala po chvíli Sachi, když se zadívala na svůj odraz v jezeře, u kterého stáli. "Je to... jiné. Alespoň mě vždycky poznáš," přidala malý úsměv na odlehčení situace a dlouze si povzdechla. Už se opravdu těšila domů. A když si s Enzem konečně vyznali své pocity, nenapadalo ji nic, co by jí chybělo. Snad jen něco k snědku, což jí brzy připomněl kručící žaludek. "Děkuju, Enzou..." špitla vlčice směrem ke svému vyvolenému. "Za to, že jsi... opravdu jsi to nejlepší, co mě tady na ostrovech potkalo. Ale teď prosím... zkusme něco ulovit a pojďme domů." Očka se jí začínala zase klížit, a představa, že se nají a ulehne ke spánku v přítomnosti svého vlčího společníka, se jí zamlouvala čím dál víc.

Jestli měla Sachi na Enzovi něco opravdu ráda, tak to, jak jí uměl naslouchat. Už když mu tehdy vyprávěla o tom, co se jí stalo v její rodné smečce, ji beze slova vyslechl a byl pro ni oporou, což bylo to, co potřebovala i tentokrát. Dostat ze sebe všechny zážitky, které měla stále v hlavě, a pak se jen zachumlat do jeho kožichu a vědět, že to všechno špatné už je pryč. Nebo... alespoň skoro všechno.
"I kdybys tam byl, myslím, že bys tomu nezabránil," povzdechla si a zadívala se na Enza. "Všechno to bylo mimo naše chápání, mimo náš svět... nikdo s tím nemohl nic dělat," dodala, aby žíhaného vlka ujistila, že to opravdu nebyla jeho chyba. Zároveň cítila, jak se při jeho slovech lehce červená. To, jakou o ni měl starost, to, jak ji chápal a podporoval... nevěřila tomu, že někdy někoho takového potká. "Děkuju... bojím se, že si to s sebou ponesu už navždy, ale momentálně mi pomáháš už jen tím, že tu jsi," odpověděla upřímně a pokusila se na Enza mírně pousmát. Opravdu, byla neskutečně vděčná za to, že jsou zase spolu.
Jeho kompliment ji donutil potěšeně máchnout ocasem. "Vážně?" zeptala se, snad se jí i očka zaleskla. Bylo to něco nového, jiného, a naprosto by rozuměla tomu, kdyby pro to Enzou neměl pochopení. Jenže... byl to Enzou. A ten ji chápal snad vždy. Jeho další nabídka ji donutila se zamyslet. "Nejedla jsem ani nepamatuju..." uvědomila si a cítila, že má opravdu hlad. "Můžeme se najíst a jít domů? Já... už mám toho dobrodružství až až. Ráda bych byla chvilku v klidu," přiznala a zastříhala ušima, když Enzou pokračoval. Jeho zmínka o tom, že si během povodní něco uvědomil, ji nutila okamžitě reagovat a říct mu, že i ona si něčím podobným prošla, ale krotila se a nechala žíhaného vlka, aby prvně řekl to, co má na srdci.
Poslouchala ho téměř se zatajeným dechem. Znělo to vážně, už podle toho, jak Enzou znervózněl a hledal ta správná slova. Sachi na něj hleděla s očekáváním, ve skrytu duše možná malinko doufala, že tuší, čeho se jeho uvědomění bude týkat, ale nechtěla si dělat marné naděje. A proto poslouchala. Poslouchala a poslouchala, pod kožichem se jí postupně usazoval ruměnec a na to, že má hlad, rázem zapomněla. Enzou... mluvil o ní. O tom, že ji má rád. Víc než rád. Koukala na něj svýma dvoubarevnýma očkama a pomalu mávala ocasem ze strany na stranu. A v momentě, kdy Enzovi z tlamy vypadla ta tři poslední slůvka, zakňučela a znovu k němu přistoupila, aby se o něj mohla otřít. "Enzou... ach, Enzou..." opakovala pořád dokola a lísala se k huňatému kožichu žíhaného vlka. Chvíli počkala, jestli Enzou nemá na jazyku ještě něco, a až potom se rozhodla odpovědět. "Já... já tebe taky," vydechla hned zpočátku, aby svého společníka nenapínala příliš dlouho. "Víš... ty potopy zasáhly nás všechny. A i já jsem si něco uvědomila. Konečně jsem pochopila, kdo jsem a kým chci být, a taky... s kým chci být," přiznala a znovu se trochu odtáhla, aby Enzovi mohla hledět do očí. "I když jsem občas sama měla na mále, měla jsem o tebe strach... hrozný strach. A bála jsem se, že už tě nikdy neuvidím, že se ti něco stalo a že jsem tě ztratila. A tenhle pocit se ve světě mrtvých jen umocnil, protože jsem viděla, jak tenká hranice je mezi životem a smrtí. Až tehdy jsem si pořádně uvědomila, že o tebe nechci, nemůžu přijít. Byl jsi mi průvodcem a přítelem od první chvíle, kdy jsem se ocitla na ostrovech, a... já si zvykla na to, že jsi součástí mého života. A nikdy si nechci zvykat na to, že bys jeho součástí nebyl." Znovu tiše zakňučela a olízla žíhanému čenich. "Enzou... vím, čím sis prošel a že pro tebe není jednoduché znovu otevřít své srdce někomu jinému. I proto si toho moc vážím a udělám všechno pro to, abych tě nezklamala. Nesmím tě zklamat, protože... protože tě taky miluju a čekala jsem na okamžik, kdy ti to konečně budu moct říct." Poslední slova vydechla jak nejněžněji dokázala, zatímco jí bušilo srdíčko a očka se leskla dojetím. On... on mi řekl, že mě miluje. A já jeho taky. Já jeho taky! Jen co si uvědomila, co se vlastně právě stalo, začala znovu mávat ocasem a rozněžněně kňučet. Vždyť si s Enzem zrovna vyznali lásku!

Jen pokývala hlavou, když Enzou zmínil, že je Cithrian něco jako jeho syn. Rodinnou situaci žíhaného vlka znala jen z útržků, a onen podivně zbarvený vlk do ní pravděpodobně nějakým způsobem také patřil, ačkoliv nebyli pokrevně příbuzní. "Vypadá mile," hlesla jen, aby alespoň něco řekla, ale pravdou bylo, že Cithriana prozatím neznala a nedokázala si o něm udělat obrázek.
To už ale Enzou začal pokládat otázky, které měla Sachi očekávat. Přece jen mu toho o svém dobrodružství zatím moc neřekla, a nebylo divu, že potřeboval vědět víc, aby z jejího zmateného povídání dokázal něco pochytit. Vlčice se několikrát zhluboka nadechla, aby byla schopná ze sebe vyplodit něco smysluplného: "Po povodních jsem pokračovala dál od území, Lissandra mi řekla, že mám zjistit, jak jsou na tom ostatní smečky... jenže jsem se ocitla v lese, v tom lese, kde jsme byli i spolu... z něj potom vede most na druhý ostrov," začala tiše a povzdechla si. "Byli tam další tři vlci. Ořešák, znáš ho? Je v Daénu taky nový... a pak ještě další dva, kteří ale k naší smečce nepatří. A vlastně nevím, jestli patří vůbec někam... to je jedno." Zatřepala hlavou, aby si utřídila myšlenky. "Najednou se ochladilo a před námi se zjevil duch vlčice... vlčice, která hledala svého ztraceného syna. Ta nám potom dala zvláštní přívěšky, které nám umožnily vstoupit do světa mrtvých a vidět duše zemřelých vlků," pokračovala ve vyprávění, přičemž stále zůstávala blízko u Enza a tiskla se k jeho kožichu. "Nebudu ti tu vyprávět všechno, možná jindy, ale... pronásledoval nás temný stín a v jedné chvíli mi zhmotnil moje nejčernější noční můry... znovu jsem si prožila svoje vyhnání ze smečky a potom... potom jsem viděla tebe... byl jsi zraněný a Ricca... Ricca..." Sachi znovu cítila, jak se jí do dvoubarevných oček derou slzy. "Ležela přede mnou... byla mrtvá, Enzou... celý Daén byl v troskách... a ty... tys mi říkal, že je to moje vina..." Vzpomínky, které se jí vracely, jí nepříjemně svíraly nitro. Ten pocit byl zpět. A Sachi už si začínala být jistá tím, že už se ho nikdy zcela nezbaví. "Musím ji najít... ujistit se, že to není skutečnost," pípla na závěr a zavrtěla hlavou. "Nevím, proč jsem se k něčemu takovému připletla... vždyť já... já se musela rvát... s obrovským vlkem... s vrahem malých vlčat... to od něj mám ty šrámy." Sachiin hlas postupně slábl, poslední slova už se pohybovala spíše na úrovni šepotu. Opravdu, šrám, který se jí táhl před čenich, byla památka na souboj, který měla stále živě před sebou. "Když jsme vlka porazili, ukázalo se, že ta temná bytost, která nás celou dobu pronásledovala... to byl ten ztracený syn vlčice, která nás žádala o pomoc. Šťastné shledání se tedy nekonalo... a nám o chvíli později zmizely přívěšky a ocitli jsme se zpět mezi živými." Sachi letmo vzhlédla, aby se ujistila, že ji Enzou poslouchá a že se v tom jejím blábolení neztrácí. "Potom už jsem jen byla v podivném lese s ještě podivnějšími zvířaty, kde jsem potkala dva vlky z pouštní smečky, která se jmenuje Namarey. Musím Lissandře vyřídit vzkaz od pouštní alfy... ach, u všech bohů, mám toho v hlavě tolik, že jsem věděla, že domů nedojdu... proto jsem skončila tady a usnula. Ani nevím, jak dlouho jsem spala..." přiznala nakonec a dlouze si povzdechla. "Jinak jsem asi v pořádku, ačkoliv se cítím zvláštně... a ty krystaly, které mám v srsti... o těch taky nevím, co si myslet," dodala neurčitě a zadívala se Enzovi do očí. "Není to tvoje vina," ujistila ho vzápětí, když si začal sypat popel na hlavu. "Nemohls to vědět... ani já to nevěděla..." Následoval další dlouhý povzdech, zatímco mu stále hleděla do očí. Mírně pozvedla koutky, když jí žíhaný vlk sliboval, že už ji nic podobného nepotká, protože ji bude chránit. V hlavě jí však utkvěla hlavně Enzova poslední slova. Sachi moje milá... Snad se i pod srstí začervenala. "Děkuji, Enzou..." hlesla a láskyplně mu olízla čenich. "Moc jsi mi chyběl... m-můj... milý." Lezlo to z ní tedy s obtížemi, ale jen co se jí tato slova převalila přes jazyk, zjistila, že se jí vlastně moc líbí. A nikomu jinému než Enzovi by 'můj milý' říct rozhodně nedokázala.