Příspěvky uživatele

< návrat zpět

S mírným úsměvem pokývla hlavou. "Děkuji, Lissandro," odvětila vlčici a mírně se protáhla. Svrběly ji tlapky, ráda by zase vyběhla mezi stromy a zkoumala, ale věděla, že s tím teď bude muset počkat. Nechtěla nic pokazit, a proto se rozhodla raději držet při zemi a nejlépe po Enzouově boku.
Když se jí Lissandra zeptala na lov, pohodila hlavou a zastříhala ušima. "Lovit umím," pronesla a snažila se znít spíše pokorně než autoritativně. "Ale rozhodně nepatřím mezi nejlepší lovce, které znám. Jsem dobrá stopařka, dokážu kořist stopovat klidně několik dní, pokud je to nutné. Ale samotný lov? Ráda se přiučím, jak lovit lépe," pokusila se svou odpověď ještě rozvést, aby si s Alfou nepovídala jen tak na půl tlamy. Následná zmínka o smečkovém srazu ji zaujala. Byla to příležitost, jak poznat další vlky, a možná jak se skutečně cítit jako součástí společenství.
Mezitím se vrátil i Enzou, což ji trochu uklidnilo. Věnovala mu milý úsměv a znovu obrátila pozornost na Lissandru. Pokývala hlavou, když je Alfa požádala, aby o plánovaném smečkovém srazu na začátku zimy případně informovali i další členy. V tomto spoléhala spíše na Enzoua, přece jen ona sama moc jiných členů neznala a vlastně ani nevěděla, kdo k Daénské smečce patří. Přesto přikývla a sledovala vzdalující se Lissandřinu siluetu, která následně zmizela mezi stromy, prý za dalšími vlky, kteří se pravděpodobně chtěli přidat do smečky. "Měj se, Lissandro," rozloučila se hlasitým štěknutím, "a děkuju!"
Když se Alfa vzdálila, na chvíli s Enzouem osaměli, dokud se k nim nepřidala černá vlčka se sytě rudýma očima. Na první pohled vypadala poněkud děsivě, ale jen co pozdravila Enzoua, z jejího hlasu bylo hned patrné, že to žádná krvelačná bestie není. Nebo... alespoň v to doufala.
"Ahoj, jsem Sachi," představila se vlčici a mírně kývla hlavou. "Jsem tu nová." Nechtěla znít jako pitomec, ale připadala si tak. 'Jsem tu nová'... no tak ne asi, ty chytrá, když tě tu Cyra vidí poprvé v životě!
"Cyra, že?" oslovila raději znovu černou vlčku před nimi a švihla ocasem. "Lissandra o tobě mluvila... ale musela jít, prý jsou tu nějací cizí vlci," dodala vzápětí, snad aby si Cyra nemyslela, že je nějaký vševěd a automaticky zná každého, s kým se baví. "Znáte se s Enzouem dlouho?" položila další otázku a mile se usmála ve snaze zapříst rozhovor.

Lissandřin vytrvalý pohled sice přetrvával, ale už jí to přestávalo být nepříjemné. Přišlo jí, že se o ni alfa opravdu zajímá, a to ji svým způsobem těšilo. Bedlivě naslouchala, když se vlčice rozpovídala o pravidlech smečky. Přikyvovala a každé jedno slovíčko si pomyslně zapisovala za uši, aby na nic nezapomněla. Toto byla pravidla, kterými se měla řídit. A hodlala dělat přesně to.
"Rozumím a slibuji, že udělám všechno proto, abych jednala v souladu s těmito pravidly," přitakala, aby dala Lissandře najevo i verbální projev toho, že ji poslouchá a vnímá. "A co se ostatních vlků týče... ráda se se všemi seznámím. A jak už jsem ti říkala, nemám problém se naučit nebo se zdokonalit v čemkoliv, co by smečce mohlo být ku prospěchu," dodala vzápětí a spokojeně švihla ocasem. Na to, jaký měla z celého tohoto přijímacího rituálu strach, se zatím všechno vyvíjelo v poklidu. Nechtěla to zakřiknout, ale doufala, že to tak zůstane.
Když pak alfě pověděla o své minulosti, nad jejími dalšími slovy se musela znovu pousmát. "Ještě jednou ti za tuhle příležitost moc děkuju... vážím si jí a věřím, že po dlouhé době zde konečně zase najdu místo, kam budu moct patřit," pronesla a snažila se, aby byla vděčnost, o které mluvila, jasně slyšitelná v jejím hlase. Opravdu ji cítila, v každé buňce svého těla, od uší až ke špičce ocasu. Docházelo jí, že Lissandra nemůže do smečky přijmout kdekoho, a tušila, že fakt, že přišla s Enzouem, jí poskytl značnou výhodu. Jeden vděčný úsměv tak věnovala i svému společníkovi, bez kterého by tu pravděpodobně nestála.
Ačkoliv se soustředila hlavně na to, co alfě vykládá, neušlo jí, jak si Lissandra ji a Enzoua prohlíží. Chvíli zkoumala, o čem asi alfa přemýšlí, načež jí došlo, že si možná myslí, že s hnědým vlkem patří k sobě. Za tuto myšlenku ji nevinila, vlastně se při té představě snad i začervenala. Pamatovala si, jak byli s Enzouem okouzlení, i to, jak se shodli na tom, že všechny věci, které si řekli, by zpět nevzali. Krátce na svého společníka mrkla, ale dál se těmito myšlenkami nezabývala, protože jí Lissandra představila dvě vlčice, které k nim mířily – svou dceru Joseline a vedle ní kráčející Cyru. Přikývla, jakože rozumí, a oběma věnovala milý pohled.
Vtom se ozval Enzou, prý ucítil někoho na hranicích. Znovu pokývala hlavou, když jim oznámil, že to půjde zkontrolovat, a usmála se při zjištění, že jeho další slova, o tom, že bude hned zpět, věnoval přímo jí. Když následně odběhl, obě s Lissandrou osaměly. Joseline se mezitím někam vytratila a na dohled zůstala pouze černá vlčice Cyra. Zhluboka se nadechla. Čas vystoupit z komfortní zóny...
"Ahoj!" štěkla dost hlasitě, aby ji vlčice slyšela, a pokynutím hlavy ji přizvala, aby se k ní a Lissandře přidala. Seznamování mohlo započít.

Pod Lissandřiným vytrvalým pohledem si zase připadala jako malé vlče. Znovu měla před očima Alfu své rodné smečky, znovu se jí připomněl jeho prudký pohyb a párkrát jí cukla noha, když si na Alfův dárek na rozloučenou vzpomněla. Zatřepala hlavou a raději se soustředila na přítomnost. Bylo dost možné, že plácala jedno přes druhé, a soudě dle výrazu vůdkyně Daénské smečky to tak pravděpodobně i bylo, jelikož si ji Lissandra stále měřila tím stejným, chladným pohledem, ze kterého se nedalo téměř nic vyčíst. Musela si přiznat, že byla nervózní. Nechtěla, aby si Alfa myslela, že si sem Enzou vodí kde koho a chtěla působit reprezentativně, ale sama cítila, že už dlouho neměla takové nutkání stáhnout ocas mezi nohy a schovat se. Ne! Musela působit silně. Vyrovnaně. Kvůli Alfě, kvůli Enzouovi, a hlavně kvůli sobě.
Chvíle, než se Lissandra nějak vyjádřila k tomu, co jí řekla, se zdála nekonečná, ale nakonec přece jen zaznělo těch pár slov, která jí měla zcela změnit život. Vítej... já jsem... vítaná? Připadalo jí to tak nepravděpodobné, že tomu na první poslech ani nechtěla věřit. Potom však rychle přikývla, aby si to Lissadra mezitím náhodou nerozmyslela, a střelila potěšeným pohledem směrem k hnědému vlkovi, který ji soudě dle neverbální komunikace, která mezi ním a Alfou proběhla, dostal na starost. "Děkuji, Lissandro," pronesla vděčně a mírně sklonila hlavu na znak pokory, "nezklamu tě."
Když jí Alfa oznámila, že jí Enzou jistě všechno vysvětlí, pokývala hlavou. Neměla strach zůstat v Enzouových schopných tlapkách. Věděla, že se o ni postará a všechno podstatné jí ukáže. Nad otázkou pro Lissandru samotnou se však musela chvíli zamyslet. "Možná jen... jakými pravidly se vlk ve smečce musí řídit? Nerada bych překračovala hranice, ale co jsem tak pochopila, tak zákonitosti smeček tady na ostrovech jsou trochu jiné než ty, které jsem znala dříve. Proto bych ráda od začátku věděla, na čem jsem a jak se mám chovat, abych byla smečce ku prospěchu." Nechtěla působit nezdvořile, ale z předchozích zkušeností věděla, že řídit se pravidly je zkrátka nutnost, pokud chce vlk ve smečce fungovat. A setrvat...
Enzouova slova ji následně na chvíli vytrhla z transu. Doma... Skoro si nepamatovala, jaké to je, mít domov. Někam patřit. Spokojeně máchla ocasem a pro sebe se pousmála. Poté se otočila zpět na Lissandru. "Ráda bych si popovídala, pokud máš čas," pronesla a věnovala Alfě letmý úsměv. "Pocházím ze smečky mimo ostrovy, vyrostla jsem v horách, ale svou smečku jsem... opustila... nedobrovolně." Poslední slovo spíše zamumlala, jelikož sice Lissandře nechtěla lhát, ale zároveň nevěděla, jestli je dobrý nápad své nové Alfě vykládat o tom, jak ji z minulé smečky vyhnali. Rozhodla se to raději dále nerozebírat a místo toho pokračovala. "Nějakou dobu jsem se toulala, a další co si pamatuju je chvíle, kdy jsem se vyplavila tady na ostrovech. A tam mě našel Enzou," dořekla a pousmála se na zmíněného vlka, který jí dělal společnost. Než však stihla říct cokoliv dalšího, dolehlo k ní hlasité zvolání, které ji donutilo trhnout hlavou a nastražit uši. Blížila se k nim dvojice vlků, které neznala, proto zmlkla a udělala pár kroků směrem k Enzouovi, u něhož se přece jen cítila jistěji.

"To nestojí za řeč," dodala s letmým úsměvem a přivřela oči, když jí Enzou zabořil hlavu do krku. Cítila se klidněji, když ho měla vedle sebe. Její vybudovaný strach z Alf sice nezmizel, ale přesto mohla alespoň volněji dýchat a věděla, že jí nic nehrozí, dokud má hnědého vlka poblíž.
Dívala se na Lissandru, který si ji prohlížela. I jejího červeného ptáčka podle všeho zaujala, jelikož po chvíli vzlétl a přistál jí na hlavě, až ucítila jeho drápky, které se jí letmo zaryly do srsti. Překonala nutkání se ohnat a místo toho znovu pohlédla do očí Alfě Daénské smečky. Mluvila klidně, přesto však z jejího hlasu slyšela přirozenou autoritu, kterou oplývala. Hádala, že to byla výsada všech Alf. Ne že by jich za svůj život poznala desítky, ale ty, na které narazila, takové rozhodně byly.
Pokývala hlavou, když Lissandra zmínila, že každý člen smečky má své místo a podílí se na jejím chodu. "Nemám v úmyslu dělat potíže," začala rozvážně a máchla ocasem. "Jsem připravená ve smečce přijmout jakékoliv místo. Jsem dobrá běžkyně, nemám problém s delšími vzdálenostmi a pokud bych mohla těmito schopnosti nějak přispět smečce, ráda se v nich ještě zdokonalím. Jinak jsem ochotná se naučit čemukoliv, co by bylo potřeba," dodala, zatímco se z Lissandrina výrazu snažila vyčíst, co si o jejích slovech myslí. Cukla pohledem na stranu směrem k Enzouovi, který se na ni díval a letmým pokývnutím hlavy jí dával najevo svou podporu. Vděčně se na něj usmála a nenápadné kývnutí mu oplatila.

Měla o Enzoua starost, to bylo ostatně poznat na jejím výrazu. Lehce do něj strčila čumákem, aby mu dala najevo svou podporu. Když se jí svěřil s tím, co ho trápilo, tiše zakňučela a olízla mu tvář. "To je mi moc líto, Enzou," špitla tiše, jelikož nevěděla, co jiného na takovou zprávu odpovědět. Z toho, co se o svém hnědém společníkovi zatím dozvěděla, jí čím dál více docházelo, čím vším už si musel projít. A mrzelo ji, že mu po ten čas nemohla být oporou. Nevěděla sice, co by zmohla, ale... vždy se říkalo, že sdílené bolesti jsou poloviční bolesti.
Než v rozhovoru stihli pokročit někam dál, objevil se nad nimi velký mrak a následně ucítila první těžké kapky vody, které se začaly snášet z nebe. "Tolik ke krásnému počasí," štěkla s úšklebkem a následovala Enzoua pod mohutný strom, který alespoň částečně tlumil déšť, který máčel všechno okolo. Přitiskla se k hnědému vlkovi a sledovala onu průtrž mračen, která však po chvíli odešla stejně rychle, jako přišla. "No, vypadá to tak," přitakala pobaveně, když se Enzou zmínil o aprílovém počasí, načež se zhluboka nadechla a znovu vyrazila za svým společníkem.
Vzduch voněl po dešti, a když zavětřila, cítila i spoustu jiných pachů. To, že jeden patřil Alfě Daénské smečky, se dozvěděla až od Enzoua, který následně vyrazil mezi stromy a ona ho zvědavě následovala. Srdce se jí rozbušilo, když stanula tváří v tvář majestátně vyhlížející vlčici, která na ně pohlížela moudrýma očima. Na zádech jí seděl červený ptáček, který si ji také zvědavě prohlížel. Když ji Enzou představil, přistoupila blíže, jelikož se do té chvíle za hnědým vlkem trochu skrývala. "Zdravím," hlesla a bezděky sklopila hlavu před autoritou, která stála před ní. "Moc mě těší," dodala vzápětí, aby vyjádřila svou úctu i slovy. Věnovala Enzouovi krátký pohled před tím, než se rozhodla pokračovat. "Enzou mě pozval a přivedl sem na území, doufám, že je to v pořádku." Nádech, výdech... nádech, výdech. Nemůže to být tak těžké. Vyslov to. No tak. "Ráda bych se stala součástí vaší smečky."

Se sluníčkem ožívala, vždycky to tak bylo. A když se do ní i tentokrát konečně opřely sluneční paprsky, které prosvítaly skrze koruny stromů, hned se musela blaženě usmát. I Enzou vypadal s teplým počasím více než spokojený, což jí následně potvrdil i slovy. "Podzim je taky fajn, příroda se hezky barví do teplých barev... jen ty deště a silný vítr, to není nic pro mě," zatřepala hlavou a zazubila se, jelikož na podobné podzimní plískanice v nejbližší době naštěstí myslet nemusela.
Popoběhla trochu stranou a začala spokojeně klusat mezi stromy a očichávat jejich kmeny, snažíc se si nové prostředí co nejlépe uložit do paměti. Bylo jí jasné, že pokud v Enzouově smečce zůstane, brzy bude každý jeden strom znát jako vlastní tlapky, ale... trocha průzkumu nikdy nikomu neublížila. Ohlédla se na svého společníka, aby zjistila, jestli se do jejího slalomu mezi kmeny zapojil, ale trochu se zarazila, když si všimla jeho zamyšleného, možná až smutného výrazu. "Jsi v pořádku?" zeptala se opatrně a znovu se zařadila po jeho boku.

Vlastně ji potěšilo, když jí Enzou řekl, že podle něj do smečky zapadne. Neuměla si to moc překvapit, protože pokud jí v minulosti něco šlo, tak nezapadat. Alespoň ne do představ Alfy... Zatřepala hlavou, rozhodně se nechtěla zaobírat myšlenkami na minulost, která už byla dávno pryč. Někdy se tomu sice nevyhnula, ale nechtěla na tom stavět své každodenní myšlenkové pochody.
Nadechla se čerstvého vzduchu a pokývala hlavou, když jí její společník řekl, že v lese žádné oblíbené místo nemá. Ona něco takového už taky dlouho nepoznala, vlastně byla pořád na cestách a poslední "své místo" měla v jednom vykotlaném stromě, kde si hrávala ještě jako malé vlče.
"Nikde bych nebyla raději, Enzou," usmála se na něj a její úsměv se ještě rozšířil, když přiznal, že ji má taky rád. Možná potom dodal ještě něco, ale to už neslyšela. Jejich tlapky našlapovaly po měkké lesní půdě, svět kolem nich se probouzel k životu, slyšela dokonce zpívat ptáky. "Je krásně, viď?" rozhodla se okomentovat počasí, aby nepřerušila rozhovor s hnědým vlkem. "Na jaro jsem se vždycky těšila... je to jedno z mých nejoblíbenějších období. Hned po létu," svěřila se Enzouovi, i když ho to možná ani nezajímalo. "Jsem si jistá, že i mým sourozencům by se tu líbilo... A co ty, máš oblíbené roční období?" Vzpomínka na brášku se sestřičkami v ní vyvolala zvláštní pocity, které se snažila zamaskovat další otázkou pro vlka kráčejícího po jejím boku, protože těm pocitům nerozuměla. Byl to stesk? Žárlivost, že mohli na rozdíl od ní zůstat ve smečce? Ne, to asi ne... Kdyby nemusela odejít, nepotkala by Enzoua. A to by byla opravdu škoda.

Vidina toho, že spolu s Enzouem prozkoumají všechny ostrovy, se jí zamlouvala. Sice toho společně prošli už poměrně hodně, ale něco jí říkalo, že ostrovy jistě skrývaly ještě mnohá tajemství. Když se jí hnědý vlk zeptal, co by ji zajímalo, zamyslela se. "No, zajímalo by mě, jací jsou ostatní vlci v Daénu, ale jelikož jsi sám říkal, že tu skoro nikoho neznáš, tak nevím, jestli mi na to dokážeš odpovědět," odvětila s tichým mlasknutím, načež se za chůze trochu protáhla a máchla ocasem. "Možná ještě... máš tu nějaké oblíbené místo?" zeptala se po chvíli a vesele se na Enzoua usmála. Chtěla se o něm dozvědět všechno. Co má a nemá rád, kam rád chodí, co rád dělá... všechno.
Dojatě se uculila, když jí její společník přiznal, že mu její přítomnost dodává energii a dodal, že poté, co ji poznal, začal věřit na osudová setkání. "Nikdy jsem nic podobného necítila, Enzou... jsem vděčná za to, že tu můžu být s tebou. Mám tě opravdu ráda, víš?" řekla mu, stále se blaženě usmívajíc, přičemž na chvíli přivřela oči, když se hnědý vlk otřel hlavou o tu její. Na chvíli s ním téměř dokonale srovnala krok, aby se mohla krátce přivinout k jeho boku. Teplo jeho těla bylo uklidňující. Stejně jako jeho přítomnost. Ano... cítila, že je tam, kde má být.

"To je pravda, podle všeho je tu spousta míst, která ještě můžeme prozkoumat," zazubila se spokojeně a máchla ocasem. Při pouhé představě, že s Enzouem putuje po ostrovech a společně objevují nová místa a zákoutí, se zachvěla nadšením. Těšila se. Sice trochu počítala s tím, že se nějakou dobu pravděpodobně z území smečky nedostanou, když byl Enzou tak dlouho pryč, ale něco jí říkalo, že ve chvíli, kdy nastane příležitost, vyběhnou společně vstříc novým dobrodružstvím.
Čas od času mezi ní a Enzouem zavládlo příjemné ticho, tentokrát však na něco takového nebyl prostor. Jako by si toho potřebovali tolik říct! Jistě, své pocity již víceméně znali, ale přesto ji na jazyku stále svrběla nevyřčená slova, kterými by hnědému vlkovi vyjádřila svou náklonnost. "Ach, Enzou..." vzdychla s úsměvem. "Jsem tak vděčná za to, že jsem tě potkala. Opravdu, neumím si představit, že bych se tu potloukala sama. A to, že se mohu stát součástí tvé smečky... nepřála bych si nic jiného. Chci ti být nablízku, ať už to znamená cokoliv." Usmála se na něj a na chvíli vzhlédla ke korunám stromů. Zamyslela se, užívajíc si jemný větřík, který si pohrával s jejím kožíškem. "Věříš na osudová setkání, Enzou?"

Když jí Enzou nabídl, že ostrovy prozkoumá s ní, rozzářila se a nadšeně přikývla. "To bych moc ráda!" přitakala okamžitě. "Sice jsem si docela zvykla na to, že mě tu provádíš, ale... určitě by bylo příjemné objevovat nové kouty ostrovů společně." Nevěděla proč, ale v mysli jí vytanula vzpomínka na okamžik, kdy se s Enzouem málem rozloučili. Teď, když kráčela po jeho boku lesem a rozhlížela se kolem sebe, pocítila najednou strašnou úlevu, že to tehdy neudělala. Jistě, počítala s tím, že se nemůže do konce svých dnů schovávat za Enzouem jako vlče za ocasem své matky a že (nejspíš už velmi brzy) potká i jiné vlky, ale na přítomnost svého společníka si nemohla stěžovat. Vlastně by jí bez ní bylo smutno.
"Upřímně už si ani neumím představit bloudit tu po ostrovech s někým jiným než s tebou," přiznala vzápětí a nasála omamnou vůni lesa. Byla ráda, že se vrací jaro. Přišlo jí, že s přírodou vždy ožila i ona sama.
Enzou jí po chvíli začal vyprávět, kde se co nachází, a ona ho pozorně poslouchala, snažíc se si všechno zapamatovat. Věděla, že až si území smečky projde sama, bude o něm mít o něco lepší představu, ale i teorie jí prozatím stačila. "Líbí se mi tu," přiznala a uchechtla se, když se jí hnědý vlk vzápětí zeptal, jak se cítí a jak vnímá svůj pobyt na ostrovech. "Je mi... dobře, myslím," začala trochu rozpačitě, jak se snažila najít slova, "všechno je tu nové, zajímavé a trochu děsivé zároveň. Odjakživa jsem byla zvědavá, to víš sám, a tohle objevování ostrovů je pro mě něco úžasného. Ačkoliv..." Na chvíli se odmlčela a pohlédla na Enzoua. "Myslím si, že na to má hodně velký vliv i tvoje společnost," dodala a mírně se uculila, doufajíc, že svou přímočarostí hnědého vlka nevyděsí.

Vesele se na Enzoua usmála. Líbila se jí představa svobody a přináležitosti ke smečce zároveň. Tuto kombinaci nikdy nepoznala. A i když si na svůj život svobodné, nezávislé tulačky zvykla, někdy nebylo odvěci mít kolem sebe teplý kožich někoho, ke komu se mohla přivinout. "Jednoho dne bych ostrovy ráda prozkoumala celé... je to tu fascinující," přiznala spokojeně, "každá část je tak jiná a specifická... ta rozmanitost se mi líbí."
Když vyšli před úkryt a Enzou zmínil, že by mohla Daénské smečce říkat domov, něco příjemného ji zahřálo u srdce. Domov... Jak vzdálené to slovo vlastně bylo. Nemyslela si, že by ho ještě někdy mohla nalézt. A že by s ním mohla nalézt i někoho jako je Enzou. Tmavě hnědý vlk se světlýma očima se pro ni stal jistotou. Tím jedním stabilním bodem, který ji provázel po celou dobu jejího pobytu na ostrovech (kromě toho malého rozdělení v džungli, ale na to myslet nechtěla). Fixovala se na něj a ačkoliv pro ni celý ten proces přijímání do smečky nebyl zrovna jednoduchý, byla ochotná ho podstoupit, pokud to znamenalo, že bude moci zůstat Enzouovi nablízku.
Po malém sněhovém dobrodružství její společník naznačil cestu, kudy se měli vydat, a ona ho poslušně následovala. Neprotestovala, protože za tu dobu, co jej znala, už pochopila, že mu může bezmezně důvěřovat.

Než se dočkala odpovědi, Enzou vedle ní usnul. Jen se na něj usmála a uvelebila se po jeho boku, načež taky brzy propadla bezesnému spánku. Ráno se vzbudila jako první, ale pravděpodobně sebou házela víc, než chtěla, jelikož se vedle ní o chvíli později ozvalo zívnutí. Oplatila Enzouovi ospalý úsměv a následovala jeho příkladu ve snaze se trochu protáhnout. Pokývala hlavou, když jí hnědý vlk odpověděl na její otázku, kterou položila těsně před tím, než usnuli. Překvapilo ji, že si ji pamatoval, ale vlastně ji to potěšilo. "No jo, já pořád zapomínám, že smečky tady na ostrovech nejsou tak... striktní, jak jsem zvyklá," ušklíbla se a zatřepala hlavou.
Enzouova další slova ji donutila k dalšímu nadšenému přikývnutí. "To zní dobře," přitakala spokojeně, "ráda bych z území viděla co nejvíce. A pokud přitom narazíme na Alfu..." Nechala větu vyznít do ztracena, jelikož měla ze zmíněné Lissandry i zbytku smečky pořád smíšené pocity. Enzou byl zatím jediný, koho na ostrovech potkala. A ačkoliv si ho zamilovala (ve více než jednom ohledu), měla takový pocit, že určitě narazí i na vlky, se kterými si takhle rozumět nebude.
Stále trochu ponořená v myšlenkách následovala svého společníka ven z úkrytu, načež do něj téměř vrazila, když se najednou zastavil. Až potom si všimla bílé hromádky sněhu na jeho hlavě a rozesmála se. "No, tomu říkám probuzení," oplatila mu veselé zazubení a přešla k nejbližšímu stromu, jedna z jehož větví se skláněla až k zemi. I na ní byl sněhový poprašek, a když se jí dotkla čenichem, sníh se svezl dolů a vytvořil jí malý bílý kopeček na čumáku. Prudkým pohybem trhla hlavou nahoru, až se sníh vznesl do vzduchu, načež se ho snažila chytit do tlamy. Marně. Svůj malý zmařený pokus raději se smíchem přešla a zařadila se po Enzouově boku. "Tak, kudy teď, můj průvodce?" usmála se na něj zvědavě. Nový den přinášel nové možnosti, a ačkoliv byla pořád trochu nesvá z myšlenky příslušnosti k nové smečce, byla ráda, že může trávit čas s Enzouem. A na průzkum území smečky v jeho společnosti se opravdu těšila.

Následovala Enzoua a přitom v klusu kličkovala sem a tam, aby se zbavila otravného hmyzu. Hnědý vlk ji trochu uklidnil tím, že ona komáří situace není na území smečky nijak obvyklá, proto doufala, že se počasí co nejrychleji vrátí do normálu a ty krvežíznivé bestie přejde chuť.
Čím blíže byli k horám, které sousedily s lesem, v němž sídlila Enzouova smečka, tím méně komárů je obtěžovalo. Oddechla si, jelikož už ji opravdu začínali vytáčet. Její společník po chvíli objevil úkryt, který byl dostatečně velký pro oba. Chvíli čenichala u vchodu, a když se ujistila, že jsou sami, opatrně vlezla dovnitř. Přitom se zazubila na Enzoua, který ji galantně nechal vejít jako první. Samozřejmě poté, co se důkladným čenicháním sám přesvědčil, že je v úkrytu bezpečno. "Hned se cítím lépe," přiznala, když se párkrát otočila na místě a ulehla na zem, vyhlížejíc z úkrytu ven, "bude lepší strávit noc tady v bezpečí. Ráno moudřejší večera, že? Nebo noci, to už je jedno." Zatímco se snažila na zemi nějak uvelebit, na jazyku ji svrběla otázka, kterou se prozatím neodvážila vyslovit. Až v relativním klidu úkrytu konečně sebrala odvahu.
"Kde jsou všichni z tvé smečky, Enzou?" zamumlala tiše a nastražila uši, aby jí odpověď hnědého vlka neunikla. Ne že by chtěla naznačovat, že si Enzou celou Daénskou smečku vymyslel, ale přece jen... bylo zvláštní, že se už nějakou dobu pohybovali na území a na nikoho nenarazili.

Ještě chvíli cítila, jak jí těžké kapky máčí kožíšek, když vtom déšť najednou ustal. Otřepala se, aby ze sebe alespoň to největší množství vody setřásla, a podívala se na Enzoua. Soudě dle jeho komentáře nebyly podobně náhlé změny počasí na ostrovech neobvyklé, s jeho návrhem však souhlasila. Brzy k ní totiž dolehlo dotěrné bzučení, které ji nutilo se neustále ohánět a ošívat. "Souhlasím, bude lepší přečkat noc někde v úkrytu," přitakala nakonec a následovala Enzoua k horám, které vypadaly nedaleko.
Cítila, že je po dešti nějak dusno, což bylo pro všudypřítomné komáry asi ideální počasí. Mrskala ocasem sem a tam, ale jelikož to ve většině případů k ničemu nevedlo, dala se do pomalého klusu, doufajíc, že onen otravný hmyz setřese rychlejším pohybem. "To jich je tu tolik pořád?" štěkla na Enzoua už trochu rozladěně, jelikož zrovna vytřepávala jednoho komára z ucha. "Přijde mi, jako kdybychom vlezli na území jejich smečky... nebo hejna... no, to je jedno. Prostě je jich tu zatraceně moc."
Neuměla si představit, že by v podobném prostředí vydržela déle, než je nutno. Pokud to tak na území Enzouovy smečky bylo vždy, nedivila se, že se vydával prozkoumávat ostrovy. Ona sama by tu nevydržela.

Trochu si protáhla nohy a zavětřila, ale nakonec přece jen vykročila za Enzouem. Věřila mu, že ví co dělá, a že by rozhodně nepodnikal nic, co by jeho samotného (nebo oba dva) nějakým způsobem přivedlo do problémů. Území Daénské smečky... Navštívila ho jen okrajově, to bylo poprvé, co se na ostrovech objevila. Sama musela zavrtět hlavou nad tím, kolik věcí se od té doby událo.
Viděla, že Enzou větří, proto ji napadlo, že patrně cítí někoho ze smečky v jejich blízkosti. Po chvíli k ní také doputoval neznámý pach, což v ní na jednu stranu vyvolalo zvědavost, na tu druhou však i lehké obavy. Nevěděla toho o vlcích z Daénu mnoho (vlastně skoro nic), ale byla si téměř jistá tím, že ne všichni budou zaručeně tak milí, jako Enzou. A že to dost možná bude stát nemalé úsilí, aby si k ostatním vybudovala nějakou důvěru.
Zavrtěla hlavou, když jí došlo, nad čím přemýšlí. Vždyť už si to tu maluju, jako kdybych byla součástí smečky! Zašklebila se a popoběhla blíže k Enzouovi, jelikož se jí při jejím dumání začal vzdalovat. Místo dalších nemístných myšlenek tedy raději jen ukázněně ťapkala vedle něj a rozhlížela se po okolí. Území lesa se jí líbilo.
"Máte to tu moc pěkné," připustila nakonec a usmála se na hnědého vlka, "ani se nedivím, že jsi tak spěchal domů. Muselo se ti tu po tom stýskat." Nevěděla sice úplně přesně, jaký vztah Enzou ke smečce má, ale z jeho vyprávění usuzovala, že pokud má smečka natolik rozvolněná pravidla, že se její členové mohou potulovat prakticky kdekoliv se jim zachce, neměl si moc na co stěžovat. S takovou by se i ona ráda vracela domů.
Jak tak přemýšlela, najednou mírně nadskočila, když se prostorem rozezněl zvuk hromu a obloha nad nimi se rozsvítila úderem blesku. Hned vzápětí se z nebe začaly snášet těžké dešťové kapky, které jí máčely kožíšek. "Vím, že jsi říkal, že mě nemůžeš vzít do úkrytu, ale... nevíš tu poblíž o nějaké jeskyni, kde bychom se mohli schovat?" štěkla na Enzoua, aby ji přes hlasité šumění deště slyšel. "Do té, kterou jsi mi ukázal v den, kdy jsme se poznali, se oba nevejdeme, a ten déšť začíná být nepříjemný." Jen co to dořekla, mohutně se otřepala, až jí z kožíšku odlétlo několik drobných kapiček vody. Bylo to však k ničemu, jelikož déšť neustával a její srst začala pod tíhou vody těžknout.