Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Furijské hory

Byla poměrně temná noc a proto jí vyhovovalo, když mohla kráčet vedle Enzoua. Tedy alespoň do chvíle, než se znovu probudila její dovádivá stránka, která ji donutila vyběhnout mezi stromy a zase na chvíli skotačit jako malé vlče. Mohla si to dovolit, proč taky ne? Alespoň ji to spolehlivě zbavilo stresu. Chvíli se motala mezi jehličnany sama, ale nakonec se rozhodla do svého pobíhání přizvat i jejího společníka. Přece jen už se atmosféra mezi nimi začala pomalu uvolňovat a něco takového jim mohlo pomoci nadobro smazat to podivné cosi, co se mezi nimi usadilo. A taky že ano. Lehce švihla Enzoua ocasem přes čumák, načež se hnědý vlk rozběhl za ní. Byla mrštná a rychlá, ale přesto ji brzy dohonil a společně se svalili na zem. Inu, s jeho velkým tělem neměl příliš problém ji povalit na zem, ale přesto se nebránila. "Máš mě," broukla spokojeně a vesele se na Enzoua zazubila. Cítila se uvolněně. Šťastně. A soudlě dle Enzouova výrazu se její průvodce cítil podobně. Možná to bylo tím, že se blížili k jeho domovu, ale možná si přece jen užíval její společnost. Chtěla tomu věřit.
Překvapeně zamrkala, když jí Enzou oznámil, že překročili hranice Daénské smečky. Nedošlo jí, že dováděli tak blízko u Enzouova domova. Zastříhala ušima a jakmile se Enzou zvedl, následovala jeho příkladu. "Páni, ta cesta uběhla nějak rychle," pronesla udiveně. Otřepala se a zvědavě se rozhlédla po lese. Po těle jí přeběhlo podivné mrazení, když Enzou vedle ní hlasitě zavyl, pravděpodobně aby ohlásil svůj příchod.

<<< Němé údolí

Za chůze se protáhla a zamlaskala. Začínala mít hlad. Ne že by kdovíjak trpěla, ale přece jen poměrně hodně cestovali a za celou dobu pozřeli jen onu mrtvou srnu, kterou společně objevili na pláni. Tiše kníkla a otřepala se. Začalo se pomalu stmívat, ale i přesto ještě stále dobře viděla, kam šlape. Byla zvyklá na dlouhé pochody a proto jí ani nepřišlo, že už putují několik hodin. Většinu času kráčela pár metrů za Enzouem a rozhlížela se kolem sebe, nakonec se ale pár skoky dostala na jeho úroveň, aby mohla pokračovat po jeho boku. Bylo to jednak proto, že jí to tak bylo příjemnější, a jednak taky proto, že se podle všeho blížili k území jeho smečky. Začala se jí zmocňovat nervozita, která se ještě vystupňovala, když jí Enzou řekl, že už jsou skoro tam.
Spokojeně máchla ocasem, když z hor sestoupili do nižších poloh a konečně zase ucítila pod tlapkami lesní půdu pokrytou jehličím. Aby se trochu zbavila svíravého pocitu v žaludku, poodběhla od Enzoua stranou a začala se motat mezi stromy, jak se jí zlíbilo. Potřebovala ze sebe rychlejším pohybem dostat všechny pochybnosti, které jí zaměstnávaly hlavu. Vždycky, když nechtěla nad ničím přemýšlet, vyběhla do lesa a prostě jen běžela, dokud mohla. Běh jí uklidňoval. Za poslední dny si ho tolik neužila, a proto už ho opravdu potřebovala. "Chyť si mě!" rozhodla se do svého dovádění zapojit i Enzoua, přičemž kolem něj proběhla a lehce ho švihla ocasem přes čumák, ve tváři spokojený výraz. Ach ano, to bylo přesně to, co potřebovala.

>>> Daénská smečka

<<< Irisin ráj

Zatímco mířili k území Enzouovy smečky, cítila, jak se postupně otepluje. Vypadalo to, že jim chladné počasí konečně dává sbohem a přichází dlouho očekávané jaro. Měla jaro ráda. Hlavně proto, že všechno kvetlo, příroda se probouzela ze zimního spánku a svět začal po době nicnedělání zase přicházet k životu. Na zimu a mrazy ji moc neužilo (taky pro tyto podmínky neměla úplně uzpůsobenou tělesnou stavbu), ale přesto si nestěžovala, ani když jí mráz zalézal pod kožich. Mělo to své kouzlo, jako všechna roční období.
S Enzouem se v průběhu jejich cesty bavili o různých věcech, čím více se však blížili k domovu hnědého vlka, tím více ji zajímaly detaily ohledně jeho smečky. Ačkoliv si říkala, že nechá věcem volný průběh, poměrně intenzivě se zaobírala myšlenkou, že ve smečce zůstane. Bylo by zvláštní zase někam patřit. A snad i hezké. Ještě když by to všechno mohla sdílet s Enzouem.
Možná si to nahlas (a asi ani v duchu) nepřiznávala, ale vypěstovala si k němu určitou formu náklonnosti. Neuměla to úplně vysvětlit, ale téměř od první chvíle, co se potkali a co jí Enzou pomohl, ačkoliv nemusel, v něm začala vidět vlka, na kterého se mohla spolehnout a který jí svým způsobem pomáhal překonat veškeré nástrahy ostrova. Její soukromý průvodce... Zatřepala hlavou a tiše zakňučela, aby podobné myšlenky vyhnala z hlavy. Vždyť ani nevím, co cítím. A co cítí Enzou... Cítí vůbec něco?
Z přemítání ji vyrušil až Enzouův hlas. Za chůze se protáhla a máchla ocasem. "Díky, Enzou, moc si toho vážím," pověděla mu upřímně, ačkoliv se svým finálním rozhodnutím stále ještě poněkud váhala. I přesto, že ji hnědý vlk ujišťoval, že se není čeho bát, měla z Lissandry a její smečky respekt. Enzouovi se sice naučila důvěřovat poměrně rychle, ale tušila, že adaptovat se do společenství několika dalších vlků by pro ni mohlo být mnohem náročnější.
Jakmile procházeli jedním z míst, které neznala, všimla si, že se Enzouova mimika trochu změnila, a proto se ho zeptala, jestli se něco děje. Vzpoměl jeho potomky, o kterých už věděla, ale vypadal, že se o této záležitosti nechce bavit nějak do hloubky. Proto důvod změny jeho rozpoložení jen odkývala a dál se v tom nerýpala. Samotné by jí nebylo příjemné, kdyby z ní někdo tahal informace, které ještě nebyla připravena sdělit. Byla ráda, že u Enzoua se podobné situace nedočkala. "Jsme už blízko?" změnila raději téma, aby hnědého vlka přivedla na jiné myšlenky. Sice se jí zdálo, že mohli ujít zhruba stejnou vzálenost, jakou se prve vydali k mostu mezi ostrovy, ale různé typy terénů trochu mátly její orientační smysly, proto se Enzoua raději zeptala. Přece jen znal okolí mnohem lépe, než ona.

>>> Furijské hory

<<< Jižní hory

Pomalu ťapkala za Enzouem a rozhlížela se všude okolo, aby si dobře zapamatovala terén, kterým procházeli. Ačkoliv se v podstatě vraceli na místo, kde se poprvé potkali, rozhodně nyní putovali jinou cestou a proto jí její okolí nebylo ani trochu povědomé. Vlastně bylo až pozoruhodné, kolik různorodých oblastí už stihla za svůj pobyt na ostrově projít a poznat. Nepřišlo jí, že od jejího příchodu uplynulo tolik času, ale pravdou bylo, že ji moře vyplavilo už před několika týdny. Sama musela zavrtět hlavou nad tím, jak jí její pobyt na ostrovech utekl.
S Enzouem se během chůze začali bavit o jeho smečce. Daénské smečce, pokud si správně pamatovala. Zajímalo ji, co jsou vlci v ní zač, ale věděla, že sám Enzou jí říkal, že mnoho vlků nezná, a proto se ho na něco podobného ani neptala. Místo toho probírali přijímání do smečky a všechny ostatní náležitosti. Ještě nikdy přijímání do smečky nezažila. V Carranské smečce vyrostla a od té doby neměla potřebu ani čas se k nějaké jiné smečce přidávat. Inu, možná až teď na to přišel ten pravý čas.
Jen pokývala hlavou, když jí Enozou celý rituál přijetí převyprávěl. "No, uvidíme, ještě nikdy jsem nic podobného nezažila," přiznala mu, což mu muselo být jasné. Přece jen o ní už věděl... vlastně skoro všechno. Ono uvědomění ji překvapilo. Nikdy se takhle někomu nesvěřovala a byl to zvláštní pocit, vědět, že o ní jiný vlk ví skoro to samé, co ona sama o sobě.
Došli k místu, které sice neznala, ale minimálně Enzou vypadal, že se vrací do míst, která jsou mu povědomá. Uklidňovalo ji to, alespoň měla jistotu, že se někde neztratí. Přesto jí neuniklo jeho zavrtění hlavou a tichý povzdech. "Děje se něco?" zeptala se opatrně a několika skoky se dostala na Enzouovu úroveň.

>>> Němé údolí

<<< Ovocný lesík

Kráčela za Enzouem směrem k horám, které se před nimi tyčily. Teplá noc je vedla po poměrně příjemné cestě a ačkoliv nahlas nic neřekla, byla za to opravdu vděčná. Živě si vybavovala, jakými terény už společně prošli a že to mnohdy nebylo zrovna příjemné. Takováto změna v podobě dobře schůdné cesty byla tudíž velmi vítaná.
Nějakou dobu postupovali mlčky, Enzou se na ni jen čas od času ohlédl a jinak je provázel jen klid a na noční poměry poněkud světlé nebe. Občas vzhlédla vzhůru a kochala se oblohou, která se nad nimi rozprostírala. Pomáhalo jí to si utřídit myšlenky. Na jednu stranu byla ráda, že se rozhodla s Enzouem jít, na tu druhou z toho byla více než nervózní. Ne z Enzoua, ale z jeho domova. Zvykla si na jeho společnost a přemýšlela o tom, zda by pro ni přece jen nebylo nejlepší v jeho smečce zůstat. Tedy, pokud by ji samozřejmě přijala.
Zavrtěla hlavou, aby podobné úvahy vyhnala z hlavy. Na to všechno měla ještě spoustu času a nemusela se rozhodnout hned. Místo toho se Enzoua zeptala na jeho domov. Zajímalo ji to, a bylo příjemné vést pro změnu normální hovor. Cítila, že se situace mezi nimi uklidňuje a to bylo jen dobře. Oplatila Enzouovi letmý úsměv, když jí řekl, že by se jí u nich mohlo líbit.
"Jsem na to zvědavá," přiznala popravdě, "ale, nedá mi to a musím se zeptat... jak probíhá, ehm, přijímání do smečky?" Nechtěla vyznít, jakože se snaží vetřít do Enzouovy přízně, ale přece jen jí to nedalo a zeptat se zkrátka musela. "A za provedení budu ráda..." pousmála se. "Ať už se potom rozhodnu jakkoliv," dodala vzápětí tiše, jelikož na sto procent stále ještě rozhodnutá nebyla.

>>> Irisin ráj

Ahoj a děkuji za super akci, poprosila bych u Sachi 2 % do síly a 3 % do obratnosti, pokud se to dá takto rozdělit, a kšm poprosím zapsat. Děkuji!

Hodně často se jí stávalo, že dřív mluvila než myslela. A ne vždy se to úplně vyplácelo. Třeba když Enzouovi řekla, že se bojí, že by od něj už nedokázala odejít. Kdyby mohla, asi by se packou plácla do čela. Některé věci bych si měla nechávat pro sebe... jinak od sebe všechny odeženu. Povzdechla si a přešlápla. Neodcházej... Jednoduché slovo, ale když ho hnědý vlk vyslovil, nabylo pro ni úplně jinou hodnotu. Neodejdu, rozhodla se v duchu a znovu dlouze vydechla. Museli se toho zbavit. Nemohli kolem sebe do konce života chodit po špičkách a dávat si pozor na každé slovo, které vypustí z tlamy. Doufala, že by jim společná cesta mohla pomoci tuto atmosféru překonat a vrátit se k tomu, jak to bylo předtím. S menšími obměnami, samozřejmě, ale i to se počítá.
Enzou zamířil k horám a ona ho po chvíli následovala. Noc byla teplá a mnohem méně temná, než by očekávala. Nevadilo jí to. Alespoň existovala o něco menší pravděpodobnost, že se cestou o něco přerazí. Chvíli postupovali v tichu, které sice nebylo nijak nepříjemné, ale přesto cítila potřebu zapříst rozhovor.
"Jaký je tvůj domov, Enzou?" zeptala se proto tiše. "Viděla jsem jen část lesa, ale vlastně nemám nejmenší představu o tom, jaká tvá smečka je." Ano, rozhodla se přivést rozhovor na trochu obyčejnější téma než jejich vzájemné okouzlení. To by jim snad mohlo pomoci.

>>> Jižní hory

Nějak nevěděla, co si o tom všem myslet. Cítila se zmateně kvůli tomu, jak se všechno kolem ní rychle měnilo. Prožili s Enzouem krásné chvíle, potom přišla tvrdá rána od reality a teď to zase vypadalo hezky. Možná až moc hezky. Snad se jí ani nechtělo věřit tomu, že by to opravdu mohlo být tak krásné. Neustále počítala s něčím, co ji co nevidět pošle k zemi a seznámí ji s krutou pravdou. Ale nic takového nepřicházelo. Že by se jí všechno jen zdálo? Vždyť... to všechno kolem ní bylo až příliš krásné na to, aby to byla pravda...
Dlouze vydechla. Enzou ji žádal, aby s ním pokračovala k jeho domovu. Chtěl to, opravdu to chtěl. Tak proč se držela zpátky? "Mám strach," uvědomila si a nejprve jí ani nedošlo, že to vyslovila nahlas, "že když s tebou strávím ještě více času, už od tebe nedokážu odejít..." Sice mu už slíbila, že od něj neodejde, ale mohlo se stát cokoliv. Mohli se pohádat, jejich osudy se mohly rozpojit... Možností bylo nespočet. Zatímco přemýšlela, k jejímu mozku postupně doputoval fakt, že větu, kterou si původně chtěla jen pomyslet, vyslovila nahlas. Vyděšeně pohlédla Enzouovi do očí a máchla ocasem. "J-já... promiň, to... nepřemýšlela jsem, když jsem to řekla, já–" Asi měla na srdci ještě něco, ale raději zmlkla dříve, než by ze sebe vypustila další hloupost. Povzdechla si. Nechtěla, aby se Enzou cítil nějak nepříjemně kvůli tomu, co řekla.
"Půjdu s tebou ráda," rozhodla se svá slova trochu přeformulovat a uvést na pravou míru, "půjdeme k tvému domovu a potom... uvidíme." Nechtěla dále přemýšlet nad tím, co nastane, až přijdou k Enzouově smečce, ta ji vykáže a ona se bude muset se svým společníkem rozloučit. Zavrtěla hlavou a pokusila se na Enzoua alespoň letmo usmát. "Tak... půjdeme?"

Cítila, že je Enzou v jakési křeči, jako kdyby se nemohl uvolnit. Nechtěla na něho tlačit a vlastně ho i chápala, ale svým způsobem ji to i mrzelo. Hlavně tedy to, že nevěděla, jak mu pomoci. V povzdechem zabořila čumák do jeho srsti, když ji objal, a na chvíli tak utišila všechny myšlenky, které jí běhaly hlavou. Soustředila se jen na svůj dech, na Enzoův dech, který s tím jejím hezky ladil, na jeho vůni a teplo jeho těla. Zavřela oči a dlouze vydechla.
Tento poklidný stav jí však vydržel jen chvíli, jelikož se jí vzápětí hlava zaplnila novými myšlenkami. Přemýšlela nad tím, co bude dál. Kam se vydá, kam naopak poputuje Enzou a jestli se ještě vůbec někdy potkají.
Stáli v objetí dlouho, ale to jí vůbec nevadilo. Bylo mezi nimi ticho, každý patrně přemýšlel nad svými věcmi. Potěšilo ji, když Enzou souhlasil s jejím návrhem. Opravdu si přála, aby mezi nimi tato událost nezanechala nějaké nevyřešené věci. O to víc ji překvapilo, když jí Enzou nabídl, aby pokračovali v cestě směrem k jeho smečce.
"Ty chceš, abych šla s tebou?" zeptala se možná trochu hloupě, ale opravdu ji to udivilo. Na jednu stranu si sice řekli jisté věci, ale vlastně ji ani nenapadlo, že by ji hnědý vlk mohl pozvat do jeho domova. "Já jen... myslíš to vážně? Chceš, abych se s tebou vrátila do tvého domova?" Nebylo to myšleno nijak zle, její úžasem rozšířená očka také naznačovala, že to zle nemyslí, ale musela si být jistá, jak to Enzou cítí a na čem vlastně je. Nehodlala se do něčeho podobného pouštět bez toho, aby si byla stoprocentně jistá, že ví, co čeho jde. Protože byla odhodlaná s Enzouem odejít.

Bylo jí mizerně. Nejryzejší instinkt jí radil, aby se otočila na tlapce a utekla, ale to udělat nemohla. Sice by se vyhnula té nepříjemné situaci, ve které se nacházela, ale zároveň taky Enzouovi slíbila, že ho neopustí, a tímto gestem by si dost protiřečila. Proto se zmohla jen na dlouhý povzdech a další nervózní přešlápnutí. Pořád chtěla něco říkat, nějak se obhajovat, ale slova jí nepřicházela na jazyk. Všechno splývalo v jedno podivné cosi, co nedokázala dále identifikovat. Přišlo jí, že jak ona, tak i Enzou mají hlavy plné vlastních myšlenek a oba trochu zápasí s tím, jak se s celou situací vypořádat. Ono, nebylo se čemu divit, v takové situaci se vlk nenacházel každý den a bylo tudíž pochopitelné, že to oba vykolejilo. Ale ona nechtěla, aby to tak bylo.
Enzou neutekl, byl pořád s ní, a to ji uklidňovalo. Potřebovala zkrátka nějaký stabilní bod, na který se v tu chvíli mohla spolehnout. A tím stabilním bodem byl právě tmavě hnědý vlk. Blížil se k ní, což ji vlastně těšilo. Neměla potřebu uskočit nebo se odtáhnout. Ne, když věděla, jak se věci mají. Nechala se od Enzoua obejmout a jakmile ji do čenichu udeřila jeho vůně, vyvolalo to v ní jen další vzpomínky na předešlý den. Přivřela oči. "Pokud se tedy shodneme na tom, že jsme včera řekli věci, které jsme sice říct neplánovali, ale vlastně bychom je nechtěli vzít zpátky, můžeme celou tuhle záležitost přejít a posunout se dál, co říkáš?" špitla tiše, aby nenarušila poklidnou atmosféru jejich objetí, které ji hřálo po těle i na duši. Bylo to vlastně moc příjemné.

Celá jejich konverzace začínala být zvláštní a ona nevěděla, jestli jí připadala spíš příjemně zvláštní, nebo naopak nepříjemně podivná. Zatřepala hlavou a nakonec znovu vstala. Nedokázala zůstat ležet na jednom místě. Potřebovala pohybem trochu ukočírovat svoje myšlenky, proto se protáhla a udělala pár kroků stranou, načež se vrátila zpět na svoje místo a máchla ocasem. Potom už jen přešlapovala z tlapky na tlapku a těkala pohledem všude možně. Byla nervózní a doufala, že to na ní Enzou nepozná.
Dlouze vydechla. Celé to okouzlení mezi nimi zanechalo podivné dusno. Tak moc si přála, aby zmizelo stejně rychle, jako se objevilo! Chtěla zase bezstarostně pobíhat po ostrově, smát se s Enzouem a neřešit, co si řekli nebo neřekli. A koneckonců, pokud to ani jeden z nich nechtěl vzít zpět... jak to mezi sebou vůbec měli?
Vyslechla ho, když znovu připomněl příběh jeho rodiny a vlků, kteří pro něj mnoho znamenali a o které během let přišel. Povzdechla si. Bylo jí ho opravdu líto. Udělal krok směrem k ní, když zopakoval, že by o ni nerad přišel. Neucukla. "Nepřijdeš o mě," špitla a pohlédla mu do očí, "ani teď, ani jindy. Já o tebe taky nechci přijít. A ať už je mezi námi teď... cokoliv, neznamená to, že bych s tebou nechtěla trávit čas. Nikam nejdu, Enzou. Nepřijdeš o mě, slibuji." Nepřijdeš o mě, slibuji. Její vlastní slova jí rezonovala v hlavě. Možná mu slibovala něco, co nemohla tak úplně splnit, ale vědomě od něj rozhodně odejít nechtěla. Sice nevěděla, co pro ni osud chystá, ale nechtěla, aby byl Enzou smutný. A pokud by nebyl smutný, kdyby zůstala v jeho životě i nadále, hodlala to udělat. Přece jen... sama chtěla zůstat po jeho boku.

Cítila se zvláštně. V hlavě se jí bily myšlenky a ona nevěděla, které z nich dát přednost. Na jedné straně to byly vzpomínky z předešlého dne, na té druhé racionální stránka věci, která jí říkala, že to, co Enzouovi včera navykládala, přece nebyla pravda. Nebo snad ano? Možná mi to kouzlo nebo co to bylo jen pomohlo se vyjádřit...? Zatřepala hlavou. Bylo zvláštní o tom takhle přemýšlet. Jistě, na Enzouovi jí záleželo, ale asi nebylo moudré na něj po prvním dni, co se poznali, vybalit, že ho miluje. Za to ale koneckonců nemohla... vypadlo to z ní, když byla pod vlivem... ach, bohové ví, čeho vlastně.
S povzdechem ulehla na zem, když se Enzou rozpovídal, tentokrát však trochu dál od něj. Poslouchala jeho slova a občas pokývala hlavou, jakože ho vnímá a rozumí. Překvapilo ji, když řekl, že by svá slova zpátky nezval. A překvapení musel Enzou vidět i na její tváři, jelikož k němu překvapeně vzhlédla a zamrkala na něj. Mátlo ji to. A ještě víc nechápala fakt, že se Enzou bál, že o ni přijde. "Nemusíme nic uspěchat," zavrtěla hlavou, "pokud je vůbec s čím spěchat. Ale... proč bys o mě měl přijít?" Poslední slova skoro zašeptala, aby se Enzoua nějak nedotkla.

Klidná noc byla nahrazena rušným ránem. Ani nevěděla, co ji donutilo od Enzoua tak odskočit. Možná v ní jeho náhlá blízkost vzbuzovala pocity, kterým nerozuměla, možná se jen lekla. Tak či onak to udělala, což ji vzápětí mrzelo. "Promiň," zatřepala hlavou a ještě jednou se omluvila, "ach, jo... spala jsem dobře, díky." Atmosféra mezi nimi byla podivná. Dusná a příjemná zároveň. Znělo to praštěně, ale neuměla to jinak vysvětlit. Sklopila pohled k zemi, když Enzou začal mluvit. Podle všeho si tedy své vzpomínky nevymyslela a hnědý vlk o nich věděl taky. I když se jí do toho moc nechtělo, začala přemýšlet nad tím, co se předešlého dne stalo. Co ji zarazilo byla jedna část Enzouova kratšího monologu. Nerad bych, aby sis to celé nějak špatně vyložila... To, co říkal potom, skoro nevnímala. Tahle slova se jí zacyklila v hlavě a ona zamyšleně máchla ocasem, jak se jim snažila přijít na kloub. Nedařilo se jí to, proto se nakonec rozhodla zeptat přímo Enzoua. Možná ještě mluvil, když na něj vypálila svou otázku: "A jak si to mám teda správně vyložit?" Bylo to trochu přímočaré, ale pro svůj vlastní klid potřebovala vědět, na čem stojí. Enzou pro ni byl průvodcem po ostrovech, a věci, které si řekli, byly sice zavádějící, ale nechtěla, aby o něj kvůli tomu přišla. Nechtěla, aby se lekl věcí, které mu navykládala. A už vůbec nechtěla, aby bylo mezi nimi to dusno, které teď cítila. Chtěla si s ním zase normálně povídat, ne pečlivě zvažovat každé slovo, které chtěla vypustit z tlamy. "Nebo si to nemám vykládat nijak? Chceš se tvářit, jako že se to nikdy nestalo? Já... nevím, co na to říct, Enzou. Sice jsme asi nebyli sami sebou, ale... já nevím." Na chvíli se odmlčela a rozpačitě přešlápla z tlapky na tlapku. Bránila se, jak chtěla, ale nakonec přece jen promluvila: "Možná jsem ti neříkala úplné hlouposti..." Snad se pod hustou srstí i červenala, když to řekla, to naštěstí ona ani Enzou nemohli vědět.

Od chvíle, co usnula, se toho hodně změnilo. Ve spánku to sice necítila, jelikož poklidně dřímala a nechávala si zdát hezké sny o tmavě hnědém vlkovi, ale jakmile se probudila, byla víc než zmatená. Když otevřela očka a začala se rozhlížet kolem sebe, chvíli nechápala, co se děje. Bylo jí příjemně teplo, to musela uznat, ale jinak vlastně nevěděla, co se stalo. Ležela na zemi a připadalo jí, jako by měla v hlavně úplně prázdno. Najednou se jí však začaly vracet všechny vzpomínky z předešlého dne, což ji zanechalo naprosto šokovanou. A její šok se ještě prohloubil, když pootočila hlavu a spatřila Enzoua, ke kterému se tiskla.
"U sta vlků!" vyjekla a prudce se zvedla. Vykulenýma očima hleděla hnědému vlkovi do očí a s lehkou hrůzou vzpomínala, co mu předešlého dne navykládala. A co on řekl jí. Co to s nimi bylo? Pamatovala si všechno, ale i přesto jí přišlo, jako by ani neříkala ona. Byla snad okouzlená? Na ostrovech by se něčemu takovému neměla divit, ale přesto ji to překvapilo. Snad by ještě chvíli uvažovala, co se stalo, ale došlo jí, že na Enzoua zírá jako na přízrak, proto se otřepala a trochu rozpačitě máchla ocasem.
"Omlouvám se," vydechla, aby osvětlila, proč od něj tak odskočila. Mohlo to být totiž pochopeno několika způsoby. Zároveň jí došlo, že nemá nejmenší ponětí, jak je na tom Enzou. Pamatuje si něco? Přešlápla z tlapky na tlapku a nervózně se rozhlédla se kolem sebe. "Ehm... jak jsi spal?" rozhodla se zkusit navázat nezávaznou konverzaci a pokusit se zjistit, na čem jsou.

Valentýn 12

Všechno bylo správně. Všechny dílky zapadly na místo. A ona v tu chvíli dýchala jen pro něj. Pro Enzoua. Pro lásku jejího života. Byla slepá, když si jeho kvalit nevšimla dřív. Byl jich... plný. Připadal jí dokonalý. A věděla, že je připravená stát po jeho boku až do skonání světa. Nepřála si nic jiného, než navždy cítit blízkost jeho těla, vnímat jeho pomalý dech a krásnou vůni. Nepotřebovala nic a nikoho jiného. Jen jeho.
Společně sledovali hvězdy a užívali si vzájemné přítomnosti. Stačilo jí to, někdy nebyla potřeba prázdná slova, když za ně mluvily jejich šťastné úsměvy a blažené výrazy. A ačkoliv byla v sedmém nebi z toho, že má Enzoua nade vše ráda, přece jen ji o něco víc těšil fakt, že on to má stejně. Že jsou jejich pocity vzájemné a proto jim nic nebrání v tom je objevovat i nadále.
Když se setmělo, schoulila se po Enzouově boku a přitiskla se k jeho teplému tělu. "Spi sladce, můj milý," špitla mu v odpověď, načež Enzou usnul jako vlče. Chvíli se na něj ještě spokojeně usmívala, ale nakonec si taky položila hlavu na tlapky a usnula.

// Souhlas.