Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chvíli se cákala ve vodě sama, ale vzápětí si všimla Enzoua, který se rozběhl jejím směre a dopadl do vody vedle ní, přičemž se slané kapky opět rozstříkly na všechny strany. Pobaveně se zasmála a hravě zavrčela, načež mrskla ocasem a cákla na hnědého vlka trochu slané vody. Následně se sama otřepala, jelikož ji mrazivé osvěžení na jednu stranu více probralo a na tu druhou skoro zmrazilo na místě. Byla zima a mrzlo, ale věřila tomu, že ji kožich před promrznutím ochrání.
"Nikdo tě nenutil skákat za mnou," ušklíbla se na Enzoua, který její počínání komentoval se širokým úsměvem. Bylo jí to jedno, jestli působila nedospěle nebo lehkovážně. Pořád v sobě měla zdravou chuť do života a podobné vylomeniny k ní zkrátka patřily odjakživa. Už od vlčete byla jako z divokých vajec a skotačila, kde se dalo, a to jí pravděpodobně zůstalo, jelikož se malým vlčetem cítila být i teď.
Vlastně ji zahřálo u srdce, když Enzou prohlásil, že mu bude moci povyprávět, co na druhém ostrově objeví. Až se zase setkají. Vesele zastříhala ušima a šplíchla na hnědého vlka další várku slané vody. Počítá s tím, že se ještě potkáme... Tak to možná přece jen nebude sbohem navždy.
Zatímco skotačila ve vodě, převalovala se a různě poskakovala, padl jí v jedné chvíli pohled na místo, které sice vypadalo úplně normálně, ale ona věděla, že zase tak normální nebylo. Táhlá jizva pod hustou srstí sice nebyla vidět, ale přesto ji svým způsobem cítila. Na chvíli se zastavila na místě a zvedla pravou zadní packu, ale hned poté ji s cáknutím znovu položila do vody a otřepala se.
"Kam vyrazíš ty, až se rozloučíme?" zeptala se hnědého vlka zvědavě. "Vrátíš se rovnou ke smečce nebo máš na programu ještě něco jiného?"

<<< Les u Mostu

Pohlédla směrem, kterým ukazoval Enzou, a v dálce mezi stromy opravdu spatřila něco, co po chvíli snažení skutečně vypadalo jako most. "Druhý ostrov, jo? Hm... tak možná tam povedou moje další kroky," zasmála se vesele, jelikož se jí tak nějak líbil fakt, že může stále objevovat něco nového. Byla od přírody zvědavá a tuhle její zvědavost neminimalizoval ani fakt, že už téměř rok nesetrvala na jednom místě a potloukala se po světě, přičemž skoro každý den narazila na něco nového. Nestačilo jí to. Chtěla vidět víc.
Oplatila Enzouovi úsměv a spokojeně máchla ocasem. Buď se uměl opravdu dobře přetvařovat, a nebo mu vážně nevadilo s ní trajdat po ostrově a ukazovat jí různá místa, která znal. Přišlo jí to opravdu hezké, že věnoval svůj čas právě jí a tomu, aby jí ukázal, jak to na ostrovech chodí. Vážně si neuměla představit, že by se jen tak ocitla na ostrovech a musela se tu potloukat sama, bez toho, aby viděla všechna ta nádherná místa, které jí Enzou ukázal.
Přišla řeč na smečky a její společník se rozpovídal o jedné, o které dříve nepadlo ani slovo. "Zlatá smečka... zní to honosně, vážně," pokývala uznale hlavou, "a celoročně zlatý les musí být taky parádní!" Nové informace jako by jí vlily novou energii do žil. Těšila se, až tlapkami vkročí na druhý ostrov, pozná něco nového nebo třeba narazí na jinou smečku, jak avizoval Enzou. Trochu překvapeně zamrkala, když hnědý vlk prohlásil, že mají v jeho smečce místo. Udělalo jí to radost. Možná to brala jako zadní vrátka, kdyby neměla kam jinam jít, ale možná by to byla první možnost, kdyby se rozhodovala mezi vícero smečkami. Rozhodovat se mezi smečkami... Nikdy bych nevěřila, že se něčeho takového dožiju.
V příjemném hovoru došli až k malým ostrovům. Byly poměrně stranou od všeho a kdyby nedávala pozor, patrně by si jich ani nevšimla. I Enzou tu byl poprvé, což jí z nějakého důvodu udělalo radost. Konečně poznávali společně a byli na místě, které neznal ani její průvodce.
"I tak jsou krásné," přiznala spokojeně a skoro i zalitovala, že opravdu není léto, jelikož pocítila náhlou chuť skočit do vody a vydovádět se. Věděla však, že mrazivá voda by jí asi neudělala zrovna dobře. Praly se v ní tak dva hlasy – jeden, který říkal Skoč tam! a druhý, který zase úzkostlivě kňučel Nechoď tam!. Nemusela dlouho přemýšlet nad tím, který hlas nakonec zvítězí, jelikož po chvíli odolávání věnovala Enzouovi šibalský úsměv a rozběhla se k mělké vodě. Když do ní skočila, kapky se rozstříkly všude kolem a packy jí zastuděly, ale bylo jí to jedno. Cákala kolem sebe a vypadala vlastně naprosto spokojeně. Což taky byla.

<<< Luka

Stromy je chránily před větrem a jelikož byly poměrně daleko od sebe, dalo se mezi nimi bez problému projít. Převládaly jehličnany, ale tu a tam zahlédla i nějaký listnatý strom. Napadlo ji, že jehličnany budou asi na ostrovech častější, jelikož ještě nenarazila na čistě listnatý les.
"Děkuju, vážím si toho, opravdu," pousmála se na Enzoua, který se (možná ne úplně dobrovolně) pasoval do role jejího průvodce a ji na chvíli napadlo, že nikoho lepšího si ani nemohla přát. Pravda, že na ostrovech zatím jiného vlka nepotkala, ale Enzouova společnost jí vyhovovala. Byla ráda, že po tak dlouhé době narazila na někoho, jako je on, a ne na nějakého bručouna, který by ji odbyl po prvním slově.
I když mlčeli, nevadilo jí to. Kochala se okolím, přemýšlela nad vším možným a dávala prostor Enzouovi, aby mohl dělat totéž. Byl to však nakonec on, kdo prolomil ticho mezi nimi. Smečka... To slovo pro ni pořád mělo zvláštní pachuť, ale když se nad tím zamyslela, po svém roce toulání měla samoty až až. A pokud smečky na ostrovech fungovaly jako ta Enzouova, kdy si vlci mohli chodit, kam se jim zachtělo... Inu, proč ne?
"Vlastně ano," přiznala Enzouovi, "ale nevím, jestli najdu nějakou, která by mě přijala. Zatím vím jen o té tvé a tom... Chaosu, o kterém jsi mluvil. A tam se zrovna dvakrát nepohrnu." Ušklíbla se, ale měla na paměti Enzouova slova o válce mezi Chaosem a jeho smečkou. Možná měli vlci ve smečkách na ostrovech více volnosti, ale nebezpečí pravděpodobně číhalo i tady. Ale s tím musela počítat.
"Náhodou nenabíráte nové členy, co?" zavtipkovala a švihla ocasem.

>>> Tajné ostrovy

<<< Křišťálové jezero

Kráčela vedle Enzoua a vdechovala sice mrazivý, ale čerstvý vzduch. Její čenich zaznamenával pachy okolí, ale ty ji nevyváděly z míry. Nacházeli se na rozlehlém prostranství, patrně na nějaké louce, ale tím si nebyla jistá kvůli všudypřítomnému sněhu. Všechno, co se nacházelo v jejím zorném poli, si ukládala do paměti, aby tato místa poznala, kdyby se sem někdy vrátila. No, kdyby... plánovala se vrátit. Někdy určitě. Minimálně až roztaje sníh. Zajímalo ji, jak bude jezero vypadat na jaře nebo v létě. A uměla si představit, že i louka pod jejíma tlapkama bude v teplejších měsících skýtat dostatek potravy.
Enzou se na louce zastavil a začal se rozhlížet, patrně přemýšleje, kam se vydají dál. Využila této příležitosti, aby si protáhla tlapky a podrbala se za uchem, načež švihla ocasem a když Enzou vybral směr, vydala se za ním.
"Plány?" zopakovala po něm zvědavě a pohlédla na vysoké stromy, ke kterým mířili. Patrně se jednalo o les. "Jaké máme plány?"

>>> Les u Mostu

<<< Nerovy vodopády

Chápavě pokývala hlavou. "No, mně samotné se zdá, že na každém kousku, který jsi mi zatím ukázal, bylo k vidění něco jiného. Vypadá to, že jsou ostrovy opravdu rozmanité," prohlásila spokojeně, jelikož ji tento fakt těšil. I když nechtěla, stále v hlavě porovnávala všechno, co viděla, s tím, co znala ze své smečky. A rozmanitost prostředí pro ni byla rozhodně vítanou změnou. Sledovala, jak si Enzou nabral sníh a párkrát naprázdno otevřela tlamu, když si uvědomila, že by si také ráda zvlažila krk. Střelila pohledem k jezeru, u kterého se nacházeli, ale to bylo pokryté ledem a asi nebylo v jejích silách led prolomit a napít se. Rozhodla se tedy následovat Enzouova příkladu a zabořila čumák do sněhu, nabrala si menší množství do tlamy a zvedla hlavu, přičemž jí na čumáku zůstal malý kopeček sněhu. Nechala sníh v tlamě rozpustit a spolkla ho, načež zatřepala hlavou, aby z čumáku setřásla zbytky bílého poprašku.
Nemohla si nevšimnout, že se Enzou ošil, když do něj přátelsky žduchla. Došlo jí, že patrně překročila hranici, přece jen se znali teprve krátce a ona se nechala unést svou rozdováděnou náladou. Usmyslila si, že už nic podobného raději zkoušet nebude.
"Kdoví," pokývala hlavou trochu zamyšleně a měla chuť stejné slovo zopakovat podruhé, když se jí Enzou zeptal, co bude dělat, až se budou muset rozloučit. "Nevím," přiznala upřímně a pohodila hlavou, "asi budu pokračovat dál... někam. Uvidím, kam mě tlapky zavedou." Letmo se usmála, ačkoliv jí do smíchu moc nebylo. Nechtělo se jí se znovu toulat světem bez nějakého cíle, ale asi neměla na vybranou. Musela se alespoň pokusit poznat svůj nový domov, totiž ostrovy, a zorientovat se na nich. A možná najít i smečku, ke které bych se mohla přidat...

>>> Luka

Jelikož se Enzou začal zvedat, taky se po chvíli postavila zpět na tlapky a otřepala se, aby ze sebe setřásla přebytečný sníh. Tlapky ji pořád zábly, ale už si začala snad i zvykat. Zastříhala ušima, když hnědý vlk navrhl, aby pokračovali dál.
"Budu jen ráda," přitakala s úsměvem, ačkoliv ji trochu zamrzela druhá část jeho věty, totiž to, když jí došlo, že se Enzou bude muset vrátit ke smečce a ona bude zase odkázaná sama na sebe. Přišlo jí to zvláštní, cestovala o samotě téměř rok a najednou se jí vůbec nechtělo opouštět společnosti jiného vlka. Utěšovala se alespoň faktem, že může časem narazit na někoho jiného, kdo by s ní mohl putovat. Nad tím ale nechtěla přemýšlet.
Protáhla se a několik rychlými kroky dohnala Enzoua a zařadila se po jeho boku, načež do něj přátelsky žduchla. "To víš, umím udělat dojem," zasmála se, "a i když ty vodopády jsou vážně krásné... možná máš pravdu, že ten pád do sněhu byl zatím na tomhle putování to nejlepší."
Zamířili pryč od vodopádů, proto ještě jednou otočila hlavu a pokochala se jimi, načež už se znovu rozhodla dívat před sebe, aby sebou znovu nešvihla do sněhu.

>>> Křišťálové jezero

Sníh ji zastudil po celém těle a náhlý pocit zimy jí na chvíli vzal náladu, ale Enzoův smích byl nakažlivý a proto se co nevidět smála s ním. Vypadal nastalou situací nadmíru pobaven a i jí samotné to přišlo vlastně neskutečně vtipné. Na chvíli se zase cítila jako malé vlče, které si může hrát, smát se a jen si užívat života.
"No, to bych řekla," odvětila hnědému vlkovi pobaveně, jen co se dosmáli, "buď jsme šikovní, nebo je tu terén zrádnější, než se zdá. Ještě když je pod sněhem."
Trochu zvedla hlavu a otřepala se, načež pohlédla na Enzoua, který se k ní otočil.
"Jsou krásné, vážně," pověděla zcela upřímně a zadívala se na masy vody, které se valily dolů, "za tu cestu sem to stálo. I za ten pád do sněhu." Napůl vtipkovala, ale na druhou stranu mluvila pravdu. I ten puch v katakombách se dal přežít, když na jejich konci čekalo něco tak krásného.

<<< Katakomby

Tak katakomby? Trochu se ošila při pomyšlení na všechno, co se mohlo ve stínech skrývat. Ale uklidňovalo jí, že Enzou pokračoval pořád dál a ujišťoval ji v tom, že se blíží ke konci. To taky sama poznala, když se chodba začala prosvětlovat a ona mohla vidět Enzouovu siluetu, která kráčela pár kroků před ní.
Doléhalo k ní hučení vody, až zamyšleně nakrčila čumák. "Co je to tam?" ptala se zvědavě, ale zvuk vody byl natolik hlučný, že ji hnědý vlk pravděpodobně neslyšel. Vylezla proto z katakomb za ním a spatřila zadní stranu vodopádu. Kromě nové vůně k ní konečně doputoval i čerstvý vzduch, takže se mohla po delší době zhluboka nadechnout. Tlapky měla mokré od všudypřítomné vody, ale to příliš nevnímala.
Ačkoliv Enzou tvrdil, že vodopád z této strany není tak hezky, připadal jí pěkný. Ten vodopád, ne Enzou. Ačkoliv... Zatřásla hlavou a následovala svého společníka po pravé straně vodopádu, až se konečně dostali ven z malé jeskyňky. Venku byla zima a ona až tehdy pocítila, jak jí mrznou promočené tlapky. Otřásla se a pozorovala krajinu kolem, načež uslyšela žuchnutí, jak se Enzou svalil do sněhu.
"Co to tam u všech vlků provádíš, Enz–" Svou otázku nestihla dopovědět, jelikož sama vyšlápla méně stabilní místo a poroučela se čumákem napřed do sněhu vedle Enzoua. Když vyhrabala hlavu z bílého prašanu, mohutně si odfrkla, aby z čumáku vystrnadila sníh, který se jí tam dostal.

<<< Rokle

Ačkoliv by ještě před chvílí tvrdila, že nemá důvod Enzouovi nevěřit, její názor měl skoro tendenci se změnit, když vešli do další jeskyňky a ji do čumáku uhodil nepříjemný puch.
"Napadá mě hodně míst, která jsou určitě hezčí než tohle," zamumlala s lehkou dávkou ironie v hlase, ale nezastavovala se. Pod tlapkami jí čvachtala voda, všudypřítomný pach hniloby jí křivil čumák a jediné, na co se rozhodla soustředit, byly její smysly a Enzou, který kráčel někde před ní. Nebylo vidět ani na krok a proto jí nezbývalo nic jiného, než věřit, že jí hnědý vlk neuteče a nenechá ji tady napospas... čemukoliv, co tu mohlo žít.
"Konec? U sta vlků, už aby to bylo," mumlala směrem k Enzouově hlasu, který se ozval... někde před ní, pravděpodobně. Vody, čvachtající pod jejími tlapkami, začalo přibývat, až se skoro bála, aby se na nich z černočerné tmy nevyvalilo kvantum vody, ze kterého by nebylo úniku. A i když se mohla začít bát, chtěla věřit tomu, že Enzou ví, co dělá.

>>> Nerovy vodopády

<<< Nejvyšší hora

Když začali sestupovat níže, terén se začal dynamicky proměňovat. Musela se soustředit na každý další krok, aby nešlápla někam, kam neměla. I sám Enzou ji na to upozornil, a ona zatím neměla důvod mu nevěřit. Nevěděla sice, o jakém vchodu mluví, ale pokud neměl hnědý vlk v plánu ji v následujících okamžicích svrhnout dolů do propasti, vlastně jí trocha těžšího terénu ani nevadila. Ač to nerada přiznávala, připomínalo jí to domov.
Když se na ni Enzou ohlédl, jako by ji kontroloval, věnovala mu milý pohled a pokývnutí hlavy, jakože je v pořádku a nic se neděje. Sám hnědý vlk však patrně nevěděl úplně přesně, kam měl namířeno, jelikož o chvíli později zabloudili do slepé skulinky a museli se otočit.
"Co je to za hezké místo, které hledáme?" zajímala se, když se obrátili na tlapce a začali se vracet. Byla zvědavá a ostrovy ji nepřestávaly překvapovat. "Mohla bych ti pomoct hledat, kdybych věděla, co to vlastně hledáme."

>>> Katakomby

<<< Ostříží zrak

Spořádaně kráčela vedle Enzoua a zatímco si povídali, kochala se krajinou. Přišlo jí, že se ostrov každou chvíli mění v něco úplně jiného a že se na všechno kolem sebe nemůže vynadívat. Hory bývaly vždycky jednotvárné a přišlo jí, že svět začala doopravdy poznávat až ve chvíli, kdy se od své smečky odpojila.
Enzou pravidlo o zákazu opouštění území smečky nechápal. Nedivila se mu. Podle všeho ve smečce totiž byl a mohl si chodit, kam chtěl. Pro ni to byla novinka, pro něho něco naprosto všedního. Uvědomovala si, v jak rozdílném prostředí vlastně vyrůstala. To snad všechny smečky fungují jako ta Enzouova? Nebo je jen výjimkou?
Polichotilo jí, že ji Enzou nesoudil za to, že byla vyloučela ze smečky. Vlastně se mu to podle jeho slov dokonce líbilo. Sama pro sebe se usmála a pohlédla na obrovskou horu, která se najednou objevila před nimi. Ač se snažila sebevíc, nedokázala ani dohlédnout na její vrch. Enzou se nezastavoval a vedl ji dál, proto se raději na nic neptala následovala ho.
"Děkuju," vyslovila nakonec, aniž by věděla přesně proč. Jen najednou pocítila... vděk, a potřebovala ho nějakým způsobem vyjádřit.

>>> Rokle

Zatímco společně hodovali na mrtvé srně, Enzou se rozpovídal o válce s Chaosem. Překvapilo ji to. Hlavně ta část s obrazy. Znělo jí to až magicky. A pro hnědého vlka to byl určitě... silný zážitek.
Vlastně ji i těšilo, jak se jejich konverzace přesunula od jak jsi se sem dostala k vážnějším tématům ve stylu kdo vlastně jsi. A měla radost, že se jí svěřil i Enzou, ačkoliv ho do toho nijak nenutila.
"Carranská smečka měla přísná pravidla," odfrkla si, "všichni je respektovali bez otázek, ale... mně zkrátka zajímalo, co se tam za hranicemi nacházelo. Zjistila jsem to, ale ne zrovna příjemným způsobem. Ale poučila jsem se. Pravidla smečky mají své opodstatnění a měla by se respektovat. A to i kdyby mi nebyla kdovíjak po chuti."
Zmínka o rodičích jí na náladě moc nepřidala. Hlavně když věděla, proč hlasovali pro její vyhoštění. "Kdoví," reagovala proto poněkud nepřítomně, protože si vlastně nebyla jistá, jaké postavení vůči ní její rodiče zastávali.
Zatímco si povídali, nasytili žaludky a mohli se vydat dál. To ostatně naznačil i Enzou svou otázkou. Přikývla a následovala ho, viditelně posilněná dobrým jídlem.

>>> Nejvyšší hora

Měli štěstí. Pach, který Enzou objevil, ji uhodil do nosu hned poté, proto mohutně zavětřila a pokusila se odhadnout, odkud jej cítí. Poté přikývla směrem k Enzouovi a vydala se za ním, načež v čerstvě napadaném sněhu objevili srnu.
"Dobrou chuť," odpověděla trochu ostýchavě a ačkoliv měla hlad, do jídla se dvakrát nehrnula. Nevěděla, jestli to není nevhodné, ale pud nakonec zvítězil a ona se zakousla do sice vychladlého, ale stejně lahodného masa.
"Válka s Chaosem? To muselo být... hrozné," promluvila po chvíli, co jen mlčky žvýkala.
Docela ji těšilo, že Enzou její příběh vyslechl bez toho, aby ji nějak přerušil nebo se tvářil kdovíjak kriticky. Vlastně onen neutrální pohled byla jedna z věcí, které na něm za tu krátkou dobu dokázala ocenit.
"V pravidlech bylo, že je zakázáno opustit území smečky," dovysvětlila hnědému vlkovi, "a bylo tím nejzávažnější ze všech. Ale vlk jako já, kterému nestačí říct 'nechoď tam', se o věcech, které číhaly za hranicemi smečky, musel přesvědčit sám. A řekněme, že jsem ani předtím nebyla kdovíjak vzornou členkou smečky, takže... myslím, že si ten vyhazov Alfa i užil. A mí rodiče možná taky, kdoví."
Poslední větu už dodávat nemusela, protože jí sama nevěřila, ale přesto ji s úšklebkem vyslovila. Věděla, že Alfa ji rád nikdy neměl. A rodiče zklamala, když se nenarodila s tělesnými předpoklady pro to, aby se stala válečnicí. Takže možná bylo dobře, že se věci seběhly tak, jak měly. Dost možná na mě už za tu dobu zapomněli.

Cítila, že se jí začínají sbíhat sliny. Když cestovala, naučila se jíst méně, než byla zvyklá ve smečce. Jednak se musela naučit sama lépe lovit a jednak raději běžela, dokud mohla, aby se od svého domova dostala co nejdál. Byla to ostatně jedna z podmínek jejího vyloučení - otočit se zády a běžet, dokud nepadne únavou, aby byla od území smečky co nejdál.
"Tak jo, to zní dobře," pokývala hlavou a začala čenichat, přičemž s Enzouem udržovala tichý rozhovor.
"Ano, v horách žily dvě smečky," přitakala následně, "a neměly se rády." O tom jsem se ostatně přesvědčila na vlastní kůži...
"Dříve jsem ani nevěděla o tom, že nějaká jiná smečka existuje. Obě měly pevně stanovené hranice a držely se od sebe jak jen to šlo," pokračovala potom, ačkoliv jí Enzouovo vydechnutí moc odvahy nedodávalo. Styděla se. A najednou pocítila strach, že... vlastně ani nevěděla, čeho se bála. Že ji Enzou zavrhne? Že v jeho očích klesla? Vždyť už je to jedno...
"Už jsem ti říkala, že jsem vždycky raději zkoumala okolí, než abych se držela na stanovém území smečky," rozhodla se pokračovat, když už s tím tématem začala, "jednou jsem se omylem zatoulala na území té... jiné smečky. A nedopadlo to kdovíjak slavně." Dala prostor hnědému vlkovi, aby si následky jejích činů domyslel.
"Alfa byl vzteky bez sebe," povzdechla si, "a až na tom smečkovém srazu, o kterém jsem mluvila, jsem se dozvěděla, jak to vlastně všechno bylo." Na chvíli se odmlčela, potom pokračovala. "Ty dvě smečky bývaly dříve spojené v jednu, ale jednoho dne se vlci nepohodli a smečka se rozpadla. Vytvořily se dvě skupiny, každá odděleně, a přísné hranice existovaly proto, aby se nerozpoutávaly staré spory. To jsem ale nevěděla. A jelikož jsem porušila pravidla, hlasovalo se o mém vyloučení ze smečky. Nakonec... všichni hlasovali pro."

<<< Les Alf

Pousmála se. "Máš pravdu," dala hnědému vlkovi za pravdu, "lesy a louky jsou rozhodně rozmanitější. A taky zajímavější."
Zatímco kráčela po Enzouově boku, všímala si, jak porost řídne, až se nakonec ocitli na pláni. Zdála se jí obrovská, že snad ani nedohlédla na její konec. A jen co Enzou zmínil možnost lovu, došlo jí, že už nejedla ani nepamatovala. Jestli mám hlad...?
"Strašný," přiznala svému společníkovi a na důkaz jejích slov jí následně zakručelo v břiše. Sklonila se a zavětřila.
"Moc prostoru tam nebylo, to je pravda, ještě když jsme se o hory museli dělit-... s jinou smečkou." Znovu to z ní vypadlo tak nějak bez přípravy. Povzdechla si, jelikož Enzouova další otázka téměř perfektně navazovala na to, co právě řekla. Tolik k tomu, že mu tady nebudu vykládat na potkání, jak mě vyloučili...
"Opustila možná není tak úplně to správné slovo," ztišila hlas, "vlastně mě ze smečky vyloučili. Alfa svolal smečkový sraz, na kterém se hlasovalo." A pro můj odchod hlasovali úplně všichni... kromě vlčat.