Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Trochu ublíženě ucouvla, když ji Wissfeoh utišil, a nechal mluvit ostatní. Všichni k tomu měli co říct. Černý vlk byl odvážný, a Vittani přišla s teorií, ze které Sachi zamrazilo v zádech. Že by tohle byl malý Tyloo? To ubohé vlče, které se tu snažili zoufale najít? Ne... to přece nebylo možné. Nebo ano?
Stín po chvíli znovu promluvil, ale ani on situaci neosvětlil tak, aby z toho byla Sachi schopná něco vydedukovat. To, co zbylo... Vzpomněla si, že jim Heřmánek vyprávěl o tom, že ve světě mrtvých občas přetrvává něco, co se nedokáže oddělit od své duše a tím se osvobodit. Mohl by to být tento případ? Nevěděla, ale možná by to dávalo smysl.
Nedokázala svou teorii dále rozvést, jelikož se najednou rozzářily krystaly kolem Vittaniny tlapky a okolím se rozlehl povědomý hlas. Záře z krystalů se následně spojila s temnotou, která obepínala stinný přízrak, a vypadalo to, jako by se ohnivé vlčici snad... ulevilo? Sachiiny krystaly zazářily hned vzápětí. Zůstaly zaryté v její srsti, ale jejich světlo putovalo za stínem, načež se připojilo k rudé záři z Vittaniných krystalů. A zase ten hlas... Sachi se zhluboka nadechla a cítila se najednou neskutečně lehká. Svíravá úzkost, která jí svazovala útroby i tlapky, zmizela, a svět se najednou zdál mnohem přijatelnějším místem. Začala se těšit domů. Na místo, kam patří. Za tím, ke komu patří. Enzou... Neviděla žíhaného vlka už celou věčnost. Museli se odsud dostat. Potřebovala ho vidět.
Indri nechápala, co se děje, a Sachi se jí asi nedivila. Ona sama jen tušila, čeho byla svědkem. Vypadalo to, že si stín bral své emoce zpět. Emoce, které byly rozesety všude možně, a které vlci našli v průběhu svého putování. Jako by do sebe zapadaly dílky dávno ztracené skládačky.
Stín neměl z přítomnosti přízraku vlčí matky kdovíjakou radost. V jeho hlase zněly výčitky, a Sachi pocítila jistý diskomfort z nastalé situace. Jistě, nepohodlí pociťovala od chvíle, co si nasadila magický amulet, ale tentokrát to bylo jiné. Soucítila s Indri, která vypadala zlomeně a zmateně. Pokud tu byla možnost, že se z Tylooa stalo něco takového... muselo to být pro trpící matku neskutečně těžké zjištění.
Vzápětí se rozzářily Wissfeohovy krystaly. I ty následovaly předchozí dvě barevné záře a spletly se v jeden chumel spolu s temnotou, která odkapávala na písek a vydávala zvláštní syčivý zvuk, který nutil Sachi klopit uši k hlavě. Hlas zazněl potřetí. Stín jim vzápětí potvrdil Vittaninu teorii, což bylo... šokující. Indriiny nejčernější představy se patrně vyplnily. Tak dlouho pátrala po svém synovi, jen aby zjistila, že její cesta nemá zdárného konce. Že se z Tylooa zkrátka stalo něco, s čím vlčice nepočítala. A konečně také zjistili příčinu toho, proč byl každý z nich obdařen krystalem. Byly to zbytky emocí, které sami vlci pociťovali. Všechno to do sebe začalo zapadat. Jen Ořešákovy krystaly se prozatím nerozsvítily. Teprve v tu chvíli si jich Sachi pořádně všimla. Těkla pohledem k ostatním, jak najednou nevěděla, co říct nebo udělat.

Paletka č. 2, aneb "Talking to the moon, tryna get to you."

Stín se jim vysmíval, a asi se nebylo moc čemu divit. Všichni byli na pokraji sil, všichni už toho měli tak akorát dost. A přesto ji zahřálo u srdce, když se vedle ní postavil Ořešák. Když se zapojila i Vittani. Když jí konečně došlo, že ačkoliv toho už tolik ztratila, přece jen bylo na tom všem něco pozitivního. Uvědomila si totiž, že v trojici vlků, které poznala teprve nedávno, našla někoho, kdo ji nenechá ve štychu. Někoho, na koho se může spolehnout. Vděčně těkla pohledem ke svému smečkovému parťákovi i ohnivé vlčici, soucitný pohled věnovala Wissfeohovi, který postával opodál. Nic mu nevyčítala. Vypadalo to, že si sám procházel svým osobním bojem. Jako ona sama. Jako všichni. Cítila sžíravou úzkost, která ji stále neopustila. Cítila, jak se klepe, jako by s sebou měla každou chvíli praštit o zem. Ale nemohla. Ne teď.
Indri vykročila hrdě dopředu, až se dostala na Sachiinu úroveň. Promlouvala ke stínu, ale nevypadalo to, že by ho její slova nějak zaujala. A to, co stín pronesl vzápětí, donutilo Sachi několikrát prudce zavrtět hlavou. "Neposlouchejte ho," hlesla směrem k ostatním a stále přitom vrtěla hlavou, jako by se z ní snažila vytřepat veškeré pochybnosti. "Jen se snaží dostat do našich myslí... snaží se nás zlomit, rozvrátit, donutit nás všechno zpochybňovat." Věnovala stínu dlouhý pohled a snažila se zachovat klidnou tvář, ačkoliv jí myšlenky vířily v hlavě jako uragán. Nikdy jste neuvažovali o tom, jestli nelže? "Ne... to... ne... proč by to dělala..." začala si mumlat pro sebe, zoufale se snažíc přesvědčit hlásek ve své hlavě, že se mýlí.

Stihla se ještě odvalit stranou, aby se Wissfeohovi s Ořešákem nemotala pod tlapami, a pak už jen s hrůzou sledovala následky, se kterými se cizák musel potýkat. Černý vlk mu zvrátil hlavu dozadu a Ořešák zaryl své tesáky do odhaleného hrdla vlčecího vraha. Sachi měla pocit, jako by v tu chvíli všechno utichlo a čas se na chvíli zastavil. Opak byl však pravdou.
Z rozervaného hrdla mohutného vlka se vydral rykot, jeho sípání a bolestné svíjení donutilo Sachi odvrátit zrak. Bylo to poprvé, kdy na vlastní oči viděla zemřít vlka. A ačkoliv se mohla uklidňovat tím, že někdo jako cizák si takový konec zasloužil, přesto z toho neměla ani trochu radost. Možná spíše naopak. Zvedal se jí žaludek, celý svět jako by se začal točit. Bylo jí mdlo.
Z přemýšlení ji vyrušilo až žuchnutí, to jak bezvládné tělo vlka dopadlo do písku. Zahrabala tlapkami, aby se od něj dostala ještě trochu dál, ale tomu, co následovalo, uniknout nemohla. Z mrtvého těla totiž vzápětí povstala cizákova duše. Sachi si najednou připadala ještě menší, než ve skutečnosti byla, a s napětím očekávala, jak se situace vyvine, jelikož ona sama nebyla schopná absolutně ničeho. To už se však do situace zapojil stín, který do té doby postával opodál. Všimla si, jak kolem ní prolétl temný závoj, který se do vrahovy duše bez váhání pustil. Řev, který se vzápětí začal rozléhat chodbami, donutil Sachi přitisknout tlapky k uším a snažit se alespoň částečně utlumit ono kvílení, ze kterého jí vstávaly chloupky na zátylku a útroby se svíraly o něco urputněji.
Jakmile už bylo po všem, z duše cizáka toho příliš nezbylo. Sachi ztuhla, když se stín vzápětí podíval na ni, ale brzy zjistila, že se nedívá na ni. Ne, upíral zrak někam za ni. Ohlédla se na Indri a chvíli pohledem těkala mezi ní a stínem. Slova temné bytosti, chladná jako padající sníh, se jí zařezávala hluboko pod kůži, ačkoliv ani nebyla mířena jejím směrem. Jsi na řadě... Pak konečně dojdu klidu...
Tlapky znovu zahrabaly v písku, ale tentokrát proto, aby se Sachi vyškrábala do stoje. Pomalu, snad jako ve zpomaleném záběru, vyvstala jako jakási překážka mezi stínem a Indri, načež ještě ucouvla směrem k vlčici. Tiše zavrčela a udělala ještě jeden úkrok směrem k přízraku vlčí matky. Ne, už neměla sílu bojovat. Ale nebránit někoho, na kom jí záleželo, do posledního dechu... to taky nebyl její styl.

Zdravím, poprosím všech 30 kšm na Sachi spolu s neherní akcí a zlatým vlkem. Děkuji moc!

V lidském světě by Sachi byla patrně... výjimečná. Ne snad že by disponovala kdovíjakými schopnostmi, to spíš naopak, ale přesto by na sebe jistě upoutávala (možná nežádoucí) pozornost. A proč že by tomu tak bylo? Inu, je to prosté – na první pohled by každého upoutaly její oči. Heterochromie není u lidí zrovna častým jevem, a asi tedy není divu, že Sachiina dvoubarevná očka by nejednoho člověka jistě fascinovala.
Mimo tuto anomálii však můžeme tvrdit, že by se jednalo o, řekněme, průměrnou vlčici-dívku. Ať už co se týče výšky, šířky, věku, vzhledu... Zkrátka průměr. Dobře, v kategorii výšky snad lehký podprůměr.
Byla by jistě velmi zvídavou členkou lidského společenství, ráda by cestovala, objevovala nová místa, nebo třeba zkoušela exotická jídla a nápoje. Rozhodně by se nebránila žádnému dobrodružství, a patrně by se jednalo o někoho, kdo chce zkrátka vyzkoušet všechno na světě. A koho ne tak úplně zajímá, jaké by toto zkoušení mohlo mít následky.
Sachi je jinak poměrně nevýrazná, kromě její chuti objevovat by jistě měla ráda také svůj klid a pokoj. Měla by pár svých dobrých přátel, se kterými by ráda trávila čas, ale rozhodně by nebyla někým, kdo by kolem sebe neustále potřeboval velké davy a kdo by přímo toužil po tom být středem pozornosti. Možná spíše naopak. Sachi by se spíše držela někde na okraji a všechno pozorně sledovala, než aby se aktivně zapojovala.
Co se týče vztahů, na ty by Sachi asi moc času neměla. Nebo by musela najít někoho, kdo udrží její rozjívenou duši na uzdě a kdo bude tolerovat její potřebu objevovat svět. Nebo ještě lépe, někoho, kdo by se tohoto úkonu zhostil s ní! Není vyloučeno, že by se Sachi mohla dříve nebo později stát rodinnou vlčicí-dívkou. Nebránila by se tomu, to určitě ne, spíše by zkrátka opravdu musela narazit na toho pravého. Nebo pravou, záleží, fantazii se meze nekladou a není radno se omezovat, no ne? Inu, každý jsme nějaký. A jakkoliv může vlk působit ve vlčím světě, mohl by zcela jinak působit ve světě lidském. Jak, ptáte se? To prozatím zůstane záhadou...

<<< Asshiřin labyrint

Brzy pochopila, že její snaha o jakoukoliv útočnou akci byla už předem odsouzena k neúspěchu. Vlk se vyškubl ze sevření Wissfeoha a rozhodl se jí věnovat svou plnou pozornost. Šel jí doslova po krku, drápy snad mířily i na plec, kde už se skvěla jedna ráda od stínového monstra, které je po celou dobu jejich putování pronásledovalo. Ještě před tím, než však stihl znovu otevřít již zacelený šrám, máchl mohutnou tlapou a uštědřil Sachi pořádnou ránu přes čenich. Mohla jen děkovat krystalovým slzám, o které se jeho drápy zasekly – jinak by jí snad vyškrábl oko. Přesto ucítila palčivou bolest, jelikož vlk svůj cíl přece jen zasáhl. Jeho ostré drápy se jí svezly po kůži, Sachi vykníkla a praštila sebou o zem, jelikož se do ní cizák pustil opravdu se vší vervou (hod 3). Její rána na pleci zůstala nechráněná, a proto o chvíli později kníkla podruhé, když se vlk rozmáchl a uštědřil jí ještě jeden úder (hod 2). Srst se jí začala barvit a lepit krví ze znovuotevřeného šrámu, její hlava pomalu klesla do písku. Jako by se až v tu chvíli konečně probrala z toho podivného amoku, který ji přepadl. Její rudě zbarvené zorné pole pomalu bledlo, a ačkoliv jí v těle stále proudil adrenalin a boky se zvedaly ve zrychleném tempu, cítila, že je opět při smyslech. Nejlépe to poznala díky navrátivší se úzkosti, která jí opět sevřela hrdlo, a pachuti krve, jež jí vytékala z ran na čenichu a rozprostírala se jí na jazyku. Vlk byl odhodlaný ji nenechat odejít po svých, a Sachi si toho byla moc dobře vědoma. Myslíc na svůj konec se s ním začala pomalu a jistě smiřovat, ale to už se do situace vložil opět Wissfeoh. Chňapl vlka znovu za krk, čímž Sachi bez nadsázky patrně zachránil život. Vzápětí se odkudsi vyřítil Ořešák, který se na cizáka také vrhnul. Měla tak chvíli prostor na to, aby se rozhlédla. Nebyl čas se radovat z toho, že jsou zase všichni pohromadě. Ne... radost byla tou poslední emocí, kterou Sachi cítila. Pohledem vyhledala chodbu, odkud přišli společně s Indri a Sametem. Oba tam stáli, byli v bezpečí. Z tlamy se jí vyloudil úlevný výdech, který se však zasekl kdesi vpůli cesty, když její dvoubarevná očka uzřela stín. Přízrak. Její zhmotnělou noční můru. Stál tam, neútočil. Co se to děje...?

Netrvalo dlouho a úzká chodba se změnila k nepoznání. Malý prostor vystřídalo poměrně rozlehlé prostranství, jakási jeskyně, do níž ústily i další chodby. Nad jejich hlavami se přitom rozprostíral poměrně velký otvor, jímž se dovnitř dostávaly sněhové vločky, které tiše dopadaly na písčité podloží. Sachi pomalu zapomněla na to, že je zima. Všude byla jen... temnota, a přišlo jí, že poslední dobou ani nic jiného nevnímala.
Jen co se o něco pozorněji rozhlédla kolem sebe, zrak jí padl na trojici vlků před nimi. Vittani, Wissfeoh a... on. Radost z toho, že se znovu shledává s dalšími členy skupinky, téměř ani nestihla pořádně zaznamenat, jelikož se jí v nitru usadil zcela odlišný pocit. Úzkost, která jí už od její noční můry svírala útroby, pomalu ustupovala, a Sachi se začala radovat, že se tohoto trýznivého pocitu konečně zbavila. Ale... jak jen se mýlila.
Začalo to pomalu. Párkrát švihla ocasem, zastříhala ušima. Přitom nespouštěla dvoubarevná očka z mohutného vlčího těla, které stálo víceméně ve slepé uličce. Cítila, jak její zorné pole pomalu rudne. Nevěděla, co se děje, ale najednou v sobě ucítila... vztek. Neskutečný vztek a frustraci. Měli jen pomoci Indri najít ztracenou duši jejího syna. Jejich původní plán však nabral zcela jiný směr, než očekávali. Prožili si toho tolik, a proč vlastně? Nebo možná lépe... kvůli komu vlastně? Nevěděla, proč se tehdy v lese s Ořešákem, Vittani a Wissfeohem potkali. Nevěděla, co je svedlo dohromady a proč si tímto peklem procházeli společně. Nevěděla ani to, co by se stalo, kdyby se bývala do onoho lesa nikdy nevydala. V jedné věci si však byla naprosto jistá. Že už toho měla tak akorát dost.
Už měla po krk toho protloukání se různými nástrahami. Měla po krk neustálého strachu o holý život a postupně se budující hrůzy z temnoty. Stačilo. Snad ani Sachi sama si nebyla jistá, zda se jednalo o její pocity či nikoliv. Nevěřila už vůbec ničemu, ale přesto věděla, co musí udělat pro to, aby tahle noční můra skončila. Wissfeoh vystartoval směrem k vlkovi a zahryznul se mu do zátylku, Vittani ho pravděpodobně následovala. A Sachi? Ta už další pobízení nepotřebovala. Nechala Sameta a Indri za sebou a vyrazila svižně kupředu. Její tlapky poslouchaly, adrenalin jí proudil žilami, v uších hučelo. "Ty!" štěkla pouze, načež se na vlka vrhla z druhé strany, než kde visel Wissfeoh, a škrábala drápy kamkoliv, kde se mohla zachytit (hod 3). Ano, byla oproti protivníkovi značně menší, ale spolu s ostatními měli početní převahu. Bylo na čase to skončit. Sachi v tu chvíli nepřemýšlela nad tím, jaké budou mít její činy následky. A ačkoliv by pravděpodobně nedokázala vlka zabít, byla odhodlaná se nevzdat bez boje.

>>> Poušť

Lákalo ji se za zelenkavým přízrakem v chodbě rozběhnout, ale nechtěla nechat mladého vlčka o samotě. Chvíli si myslela, že slyší jeho hlas, jen co se však pořádně zaposlouchala, zjistila, že k ní promlouvá něco jiného. Snad někdo jiný, nebo jen její hlava. Myšlenky se jí točily kolem neustálých výčitek a provinilosti, ale nedokázala určit, zda to byly její emoce či nikoliv.
Raději tedy zaměřila pozornost na vlče. "Je dobře, že jsi v pořádku... tam nahoře to vypadalo dost ošklivě," pronesla a povzdechla si, načež se pokusila vyloudil i malý úsměv. "Těší mě, Samete," pokývla na něj a její dvoubarevná očka si vlče pořádně prohlédla. "Nemusíš se bát, už se nám nic nestane, ano? Jen se odsud musíme nějak dostat." Sachi vzhlédla do míst, odkud spadli. Inu, jedno bylo jisté – zpátky nahoru cesta nevedla. Museli se vydat za přízrakem, což také učinili. Vlčice kráčela první, ale každou chvíli se ohlížela za sebe, aby se ujistila, že ji Samet a Indri následují.
"Nechci tě do ničeho nutit, před chvílí sis asi prošel peklem," začala po chvíli, když sledovala unavenou a utrápenou grimasu vlčete. "Ale pokud by sis chtěl povídat a trochu se rozptýlit, můžeme. Třeba nám můžeš říct, co máš rád, odkud pocházíš a jak ses sem dostal, nebo cokoliv, co tě napadne." Dala mladému na výběr, chtěl-li se bavit, mohli, jinak cesta probíhala v tichu, přerušovaném jen zvuky jejich kroků. Ty se však po čase změnily. Podloží z vlhkého kamene vystřídal písek, na což Sachi reagovala podezíravým zamručením. "Opatrně," špitla, jelikož neměla nejmenší tušení, co je čeká. Následovali přízrak a podivný hlas, který Sachi slyšela v hlavě, ale ani jedno z toho jim neposkytovalo představu o tom, co se nachází za další zatáčkou.
Indri záhy vyslovila otázku, která Sachi zmátla. "Vy ho nevidíte?" zamumlala si spíše pro sebe a otočila se na přízrak vlčice. "Kus před námi se pohybuje stín... takový obraz, přízrak. A něco říká. Slyšíte ho? Neslyšíte?" V čem byla Sachi jiná než její společníci? Ano, na krku se jí stále houpal přívěsek, který jim Indri dala na samém začátku, ale přesto jí na tom něco nesedělo. A navíc, kde skončili všichni ostatní? Nepřipouštěla si, že mohli dost možná skončit pod sutinami, pořád v sobě živila naději, že na ně dříve nebo později narazí.
Zelenkavý přízrak postupně blednul, a Sachi zrychlovala kroky, aby ho dostihla. Nakonec však obraz zmizel úplně. A místo toho vlčice ucítila jakési vzrušení, ze kterého se jí postavily chloupky na zátylku. "Našlapujte pomalu a koukejte kolem sebe," hlesla za sebe a pokračovala dále do neznáma. Přišlo jí, že je chodba světlejší a světlejší... Kam jen je to vedu?, pomyslela si a úzkostlivě mávla ocasem. Nebylo cesty zpět. Museli jít dát.

Nevěděla, co má dělat. Ačkoliv byli v početní převaze, cítila se najednou hrozně slabá. Všichni už toho prožili tolik... musely jim dříve nebo později dojít síly, ne? Cítila, že tento okamžik se nezadržitelně blíží. Že už je konec téměř nadohled. A zatímco upírala zoufalé zraky střídavě na vlče a na trojici okolo Tyloova vraha, v hlavě jí vířil roj různorodých myšlenek. Snad je probouzela Sachiina úzkost, která ji pomalu drtila zevnitř, snad to byl jen výsledek toho všeho, co se za poslední dobu stalo.
Tok jejích úvah přerušil až hlasitý výkřik. Lekla se, komu by mohl patřit, ale při pohledu směrem místu boje zjistila, že onen výkřik se vydral z hrdla mohutného vlka, který zrovna odskakoval od Wissfeoha. Vittani následně rozdupla amulet, který předtím vlkovi strhla z krku, a Sachi proto s nově nabytou nadějí pohlédla na malé bílé tělíčko pod jejími tlapkami. Vlčeti se zaleskly oči a když už konečně nebyly zvráceny vzad v šíleném výrazu, vlčice úlevně vydechla. To však nebylo všechno. Bílý vlček na ni totiž upřel prosebný pohled, a z jeho tlamičky vypadlo jednoduché slovo, které však přimělo Sachi překvapeně ztuhnout. Mami...?
Než stihla vlčeti odpovědět, všechno kolem nich se začalo hroutit. Země, která byla předtím tak nepovolná, se jim najednou propadla pod tlapkami a všichni se zřítili kamsi dolů, neznámo kam. Sachi už byla smířená s tím, že se jedná o její konec, ale... ne. Žuchla sebou do prostor, které nepoznávala, a když se rozhlédla kolem sebe, uviděla malé bílé vlče a... Indri! "Indri," vydechla vlčice vděčně, zatímco se sbírala ze země. Pohlédla na malého vlčka, který byl sice viditelně vyčerpaný a dobitý, ale živý.
"Jsi celý?" promluvila k němu jemně a přišla trochu blíž, aby se přesvědčila, že mu opravdu nic není. "Jsem Sachi, a tohle je Indri," představila následně sebe i svou společnici, aby vlče nenechávala v nevědomosti. "Jak se jmenuješ?" zeptala se vzápětí, čímž ale svou palbu otázek utnula. Nechtěla mladého vlčka zbytečně děsit a stresovat.
Místo toho vzhlédla někam nahoru a zavětřila. Kam se poděli ostatní? "Haló?" zkusila zavolat do prázdna, které je obklopovalo. "Ořešáku?" Nic... "Vittani, Wissfeohu, slyšíte mě?" Než však mohla ve svém vyvolávání pokračovat, všimla si čehosi v chodbě před nimi. Byl to podivně zelený průhledný obraz, jenž barvou připomínal její krystalky, které se stále držely v její srsti kolem tváří a čumáku. "Pojď... a drž se u nás," popostrčila čenichem mladého vlčka a kývla na Indri, načež všichni vykročili směrem k obrazu.

Zatímco trojice bojovala s vlkem, Sachi se skláněla nad bílým tělíčkem odrostlého vlčete. Viditelně trpělo, a pohled na jeho oči zvrácené dozadu jí vháněl slzy do očí. Proč jen nejsem léčitelka? Výčitky, které jen krmily její nastupující úzkost, jí pomalu a jistě plnily hlavu. Kdyby si pospíšili, mohlo by vlče ještě žít... Co když už bylo pozdě? Co když už mu nedokážou pomoci? C-co když budou mít na tlapkách jeho krev?
Vrhla zoufalý pohled směrem k bojující trojici. Wissfeoh se svým prvním útokem bohužel proletěl naprázdno, ale Ořešák do mohutného vlčího těla prudce narazil. Toho využila Vittani a strhla vlkovi z krku amulet. Ale... nic se nestalo. Místo toho začala energie, která opouštěla vlčecí tělo, mířit k ohnivé, která měla amulet na dosah tlapky. Co se jí honilo hlavou, to Sachi nevěděla, ale nenapadalo ji nic jiného, co by mohli udělat. "Znič ho!" štěkla v posledním záchvěvu zoufalství a znovu pohlédla na bílého vlčka, který jí trpěl pod tlapkami. Museli jednat, rychle!

Přidal se k ní Wissfeoh i Vittani, a společnými silami všichni hloubili díru v zemi, kterou by se mohli procpat na druhou stranu. I přes únavu a vyčerpání z předchozích bojů a patálií se jim nakonec podařilo zemi usměrnit a vytvořit v ní otvor, kterým se mohli dostat na druhou stranu ledové stěny. Vlci neváhali a vyrazili vpřed, Sachi skočila do jámy hned za nimi a následovala je. Zatímco se Wissfeoh s Ořešákem snažili přerušit rituál a svalit mohutného vlka k zemi, Sachi se rozhodla pro o něco odlišnější přístup. Nechala je, aby Tylooova vraha zaměstnávali, ačkoliv byla připravená použít svou magii, kdyby potřebovali pomoct.
Prvně však zamířila za mladým bílým vlčkem. Opatrně k němu přešla a sklonila se nad ním, načež zkoumala, zda je v pořádku. Nereagoval, z čehož ji začalo mrazit v zádech. Představa, že před ní právě leží mrtvola, v ní jen znovu probudila vzpomínku na její noční můru, a útroby se jí úzkostlivě sevřely. Čumákem lehce strčila do nehybného bílého těla, a pak znovu, a znovu. Její pohyby začaly být prudší, naléhavější. Probuď se, prosím, probuď se...

Jakkoliv byla zaujatá tím, co se jí odehrávalo před čumákem (tedy, za stěnou, ale před čumákem), chtě nechtě musela otočit hlavu, když za sebou zaslechla nějaké zvuky. Jen co tak učinila, pohled jí padl na Wissfeoha a Ořešáka, kteří leželi na zemi, byli celí mokří a vykašlávali vodu. Byla ráda, že jsou v pořádku, nejvíce ji ale upoutal krystal, který se obepínal okolo tlapy černého vlka. Už už se chtěla zeptat, kde byli a co se jim stalo, ale Indrino rázné "ŠŠŠ" umlčelo i ji. Měla pravdu, na otázky bude dost času později. Proto Sachi jen pokynula směrem k ledové stěně, na kterou vlčice tiskly hlavy, a uvolnila místo, aby se i vlci mohli podívat na co, co se na druhé straně děje.
Ačkoliv Indri předtím tišila případné dotazy, následně sama jeden položila. Sachi však odpověď na její otázku neznala. Nevěděla, co dělat. Ale jak tak sledovala mohutné tělo vlka, který omráčil mladého vězně a následně z něj v rámci jakéhosi rituálu začal pomalu vysávat magii a život, věděla, že nedokáže jen stát na místě a nic nedělat. Ano, všichni byli unavení, ohniví vlci vynaložili mnoho sil v boji se stínovými monstry a i Wissfeoh toho měl jistě plné zuby. Co teď? Rozhlédla se kolem sebe a zrak jí padl na kusy půdy v horní části jeskyně, které by možná dokázala namířit proti stěně. Oheň na velkou ledovou plochu příliš nepůsobil, to už zjistila, tak byl možná čas zkusit hrubou sílu. Zaměřila svou magii ke stropu jeskyně a po chvíli se jí podařilo odlomit kus tvrdé půdy, který namířila a mrskla proti stěně (hod 2). Následně shlédla dolů pod své tlapky – možná existovala i jiná cesta. "Odstupte," hlesla směrem ke skupince, načež s vypětím veškeré své magické energie začala hloubit v zemi díru (hod 3). Snad se chtěla podhrabat, snad jen nějak narušit strukturu stěny, ve výsledku na tom nezáleželo. Zkrátka chtěla udělat něco pro to, aby mladému bílému vlčkovi pomohla.

Jakkoliv měla z Vittani chvílemi spíš hrůzu, její pokyn poslechla bez výhrad a opravdu se od vlčice raději nevzdalovala. Lhala by, kdyby tvrdila, že ji její chování nepřekvapilo. Jistě, už spolu strávily nějakou dobu, ale přesto měla pocit, že není zrovna na seznamu Vittaniných oblíbenců. Ačkoliv, tam nebyl asi nikdo. Snad i proto ji trochu zahřálo u srdce, že ji ohnivá chtěla bránit vlastním tělem.
Její ohnivý kruh ale se stěnou ani nehnul, a Indri obě vlčice upozornila, aby byly zticha. To Sachi nedělalo problémy, ta by měla spíš problém ze sebe vyloudit nějakou hlásku, kdyby po ní někdo chtěl, aby promluvila.
Jak zjistily vzápětí, vlk se nenacházel za jejich zády, nýbrž na druhé straně stěny, která byla jaksi podivně polopropustná. Dotyčný byl mohutný, s černým kožichem a ledově modrým okem, které měly vlčice vzápětí možnost prohlédnout si zblízka, když neznámý přešel až ke stěně a skoro se jí dotkl čumákem. Sachi zamrzla na místě a neodvažovala se ani pohnout. Jen boky se jí letmo zvedaly pod mělkým dechem a tlapky se třásly v úzkostlivé nervozitě. Čekala, co se bude dít, ale... nic se nestalo. Vlk se totiž vzápětí otočil a vrátil se hlouběji do místnosti. Jakkoliv se jí nechtělo, nakonec následovala příkladu Indri a namáčkla hlavu na stěnu, aby viděla o něco lépe. Jeskyně, která se za ledovou překážkou nacházela, ji až tolik nezajímala. Zaměřila se jen velkého černého vlka, kterému se na krku houpal jakýsi amulet. A potom... "Co to-" šeptla si pro sebe a vykulila dvoubarevná očka, když se jí naskytl pohled na přibližně rok starého bílého vlka, uvězněného v provizorní kleci. Jen co vězně zaznamenaly i Indri a Vittani, Sachi na ně upřela pohled s nevyřčenou otázkou v očích. Co budeme dělat?

Připadala si úplně k ničemu. Ostatní očividně zvládali všudypřítomný stres mnohem lépe než ona. Wissfeoh ho přetransformoval na vztek, Ořešák následoval jeho příkladu a Vittani byla nejspíš natolik vytočená, že si nějaký stres snad ani nepřipouštěla. A potom tu byla Sachi. Hromádka neštěstí, která se pomalu ploužila za ostatními a třásla se po celém těle. Nebyla jí zima, ale jejím tělem cloumala úzkost spojená s vyčerpáním. Měla toho dost. Tlapky ji nesly už jen z povinnosti a každý další krok neskutečně bolel. Na hrudi, tam kde bilo její srdce. Už chtěla jít domů. Na podobné mise zkrátka nebyla stavěná.
Viděli, kde Tyloo pravděpodobně skončil, ale Indri toužila najít jeho duši. Ta mohla být ale kdekoliv, klidně i úplně mimo ostrovy. Ale... rozhodnutí zoufalé matky bylo v danou chvíli přednější. I proto bloudili chodbami labyrintu, občas se vraceli a zase pokračovali jinými uličkami, které se jim postupně otevíraly. Dokud nedošli k dalšímu prostranství, v jehož středu ležela tůň, temná a hluboká jako noc. Sachi se vodě po zkušenostech s povodněmi raději vyhnula obloukem a místo toho zamířila s Vittani a Indri dál. Něco ji vábilo, a ostatní vlčice na tom patrně byly podobně. Snad právě kvůli tomu všechny tři stanuly před ledovou stěnou, která odrážela jejich ztrápené a unavené výrazy. Sachi se na sebe zadívala a konečně spatřila to, co jí zářilo kolem očí a čumáku. Zelenkavé krystaly, klikatící se po jejích tvářích jako slzy. Párkrát zamrkala, aby zahnala slzy opravdové, které se jí draly do očí. A jak tak zírala na svůj odraz, všimla si mohutné vlčí postavy, která se v odrazu objevila. Nebyl to přízrak jako Indri, ba naopak. Vypadal živě až moc. Sachi nenápadně šťouchla do Vittani a kývla hlavou k odrazu vlka, neodvažujíc se vypustit ani hlásku. Kdesi za jejich zády se ozvalo něco jako žbluňknutí, ale vlčice byly natolik zaujaté odrazem v ledové stěně, že tomu patrně nevěnovaly příliš pozornosti.