Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Indri přízraky bratrů nepotkala. Sachi jen pokývala hlavou, nevěděla, co jiného s danou informací dělat. Heřmánek s Tymiánem se vypařili, což bylo možná i dobře. Kdyby zůstali v jeskyni, museli by se nejspíš vypořádat se stínovými bytostmi. Což by pro ně možná nebyl takový problém, když už byli sami mezi mrtvými, ale ani tak by to jistě nebylo nic příjemného.
Nakonec všichni zamířili do prostřední chodby, která tak odporně páchla, a postupovali v podstatě celou dobu jen za oním odérem, jenž nepříjemně štípal v čenichu. Sachi několikrát nakrčila čumák, ale přesto pokračovala s ostatními dál. Neměla moc na výběr, nechtěla zůstat v labyrintu sama, a proto se zařadila na konec skupinky a sklesle se sunula kupředu. Chodba, kterou se vydali, se po chvíli přestala klikatit, a proto vlci kráčeli nějakou dobu rovně. Do chvíle, než se ulička začala zužovat. Nepostřehla to, dokud je na tento fakt neupozornil Wissfeoh. A dokud sama necítila stěny chodby až příliš blízko k bokům. Toto zúžení naštěstí netrvalo příliš dlouho a skupinka se ocitla na prostranství větší jeskyně.
Ze stropu odkapávala voda, jejíž zvuk Sachi tahal za uši. Byl tak... pravidelný. Skoro až zlomyslný. Otřepala se a znovu nakrčila čenich. Puch byl v těchto místech nejsilnější, a rozhodně to nebylo nic příjemného. V rohu ležely kožešiny, všimla si také několika ohlodaných kostí a mrtvoly zajíce. Wissfeohova teorie o tom, že objevili úkryt únosce, nebyla marná, vlastně spíše dost pravděpodobná. A jen co jí toto uvědomění proběhlo tělem, útroby se jí úzkostlivě sevřely. Neuměla si představit, co nastane, až ho potkají. Obávala se, že se na střet s ním nestihnou připravit.
Vzápětí se jí však naskytl pohled na něco, na co nemohla být připravená snad nikdy. Indri se totiž zastavila u jakési jámy, patrně vyhloubené vlkem. A když Sachi nakoukla přes okraj, žaludek se jí převrátil v nepříjemné křeči a kdyby okamžitě neodvrátila pohled, snad by se i pozvracela. Vlčata. Kostry a těla malých, nevinných vlčat, které někdo pohodil do jámy. Srdce se jí sevřelo a udělala několik rychlých, a přesto malátných kroků vzad, co nejdál od scenérie, jíž byla svědkem. "Ne... to... to ne, oni... oni jsou-" koktala ze sebe, ale nebyla schopná kloudného slova. Ona sama vlčata neměla, ale přesto ji zevnitř sžírala podivná bolest, zřejmě podobná té, která sžírá matku pohlížející na své mrtvé potomky. Neuměla si ani představit, jak se musí cítit Indri. Duch jejího syna tu nebyl, ale přesto všichni chvíli zůstali jako opaření. Sachi se snažila zhluboka dýchat, ale zmocňovala se jí panika. Pokud Tylooův vrah dokázal udělat něco takového, co asi provede s nimi? Nechtěla na to ani pomyslet.
Wissfeoh se vzpamatoval jako první. Jeho slova Sachi vyděsila ještě víc. Z-zabijeme? Černý vlk vykročil hbitě vpřed chodbou, která vedla kamsi dál. Kam? To nevěděli, ale odhodlání najít obyvatele jeskyně byla pro Wissfeoha v daný okamžik patrně důležitější.
Už ji nezajímal puch ani nic, co se kolem ní dělo. Chtěla jen pryč. Co nejdál od tohoto zvráceného místa. Utéct a už se nikdy nevrátit. "P-počkej-" hlesla, ale Wissfeoh, který už vešel do chodby, ji nemohl slyšet. Výraz plný paniky, úzkosti a vlastního utrpení upřela na zbylé tři členy výpravy. A pokud se i oni vydali za černým vlkem dál, nezbylo jí nic jiného, než je s hrůzou stále ukrytou v dvoubarevných očích následovat.

Děkuju všem za hlasy pro Noru! :> (a Sachi, hihi!)

Procenta u Nory prosím takto: 10 % do schopnosti lovu a 3 % do síly.
A kšm zapsat normálně Sachi.

Ještě jednou moc děkuju!

<<< Spáleniště přes Temný les

Nedalo se říct, že by si vykračovali kdovíjak zvesela. Všichni se spíše ploužili, unavení a v několika případech také mrzutí. Sachi sama moc nevěděla, jak se cítit. Jen co z ní opadl adrenalin a mozek se trochu uklidnil, začaly na ni znovu dopadat vzpomínky na její noční můru. Když bojovala o život, bylo poměrně jednoduché je zapudit, ale najednou, když kolem sebe neměla žádné podněty, které by ji rozptylovaly, zjišťovala, že se klepe. A tentokrát z toho únavu vinit nemohla.
Zatímco se pomalu sunula za ostatními, Indri jim vykládala, co zatím prožila ona. A také se jim omlouvala. Sachi jen letmo zavrtěla hlavou, aby dala vlčici najevo, že za jejich osud nemůže. Ačkoliv, ano, do této situace se dostali na její popud, ale dobrovolně. "Dobře, že jsi celá," zamumlala směrem k vlčici s letmým úsměvem a zadívala se na ni. "Nepotkala jsi náhodou další dva vlčí přízraky? Oba jsou mladí, jeden černý a druhý spíše šedý. Heřmánek a Tymián se jmenují," zkusila štěstí, jelikož od chvíle, co se čtveřice přiblížila ke stromu, je neviděla. Jistě, pravděpodobně se o sebe dokáží postarat, ale přesto... znala jejich otce, a to v ní vzbouzelo jakousi povinnost ujistit se, že jsou v pořádku. A tento pocit ještě umocňoval fakt, že jejich otcem byl Zinek.
V tichých úvahách dorazili k labyrintu a vydali se dovnitř. Sachi se svíraly útroby jen z pohledu do bludiště, a tento diskomfort se s každým dalším krokem stupňoval. Nakonec stanuli na rozcestí, kde měli volit ze čtyř cest. První byla ozářena kamínky, na druhé spatřili otisky tlap a zřetelně zaznamenali podivný zápach, který se z ní linul, a poslední třetí cesta vypadala asi nejvíce obyčejně – jen z dálky se ozýval hlas, který však nezněl jako malé vlče. Sachi se zadívala na výběr, který měla před sebou, a udělala jeden pomalý krok směrem k první cestě. "Tahle vypadá nejbezpečněji," osvětlila svou volbu, ale sama dál nešla. Museli se domluvit, jelikož postupovat odděleně pro ně momentálně nevěstilo nic dobrého.

Nevěděla, co si myslela, ale ani její, ani Wissfeohovy útoky na stínová monstra příliš neplatily. Pravda, sice se jim podařilo alespoň odlákat jejich pozornost, ale na nic víc bohužel nestačili. O závěr se však naštěstí postarali Vittani s Ořešákem, kteří z posledních sil zaplašili stíny a vyskočili vytvořeným otvorem ven na čerstvý vzduch. Sachi se z jeskyně dostala jako poslední a musela zapojit veškeré zbytky sil, aby se vydrápala nahoru. Ale nakonec, povedlo se. Ocitli se v objetí chladného vzduchu, který jim pročísl kožíšky a jako by jim vdechl novou naději do plic.
Bohužel, tento pocit netrval dlouho. Stíny je totiž následovaly ven. Ale... Sachi už neměla sílu bojovat. Dva ohniví vlci museli být daleko vyčerpanější, ale i ona cítila, že na ni znovu doléhá úzkost, která se mísila s třesoucími se tlapkami ze stále se stupňující únavy. Měla toho dost. Wissfeoh sice vypadal odhodlaně se se stíny znovu utkat, ale ona sebou jen plácla na zem, svalila se na bok a položila hlavu. Byla už na pokraji svých sil, možná dokonce za jejich hranou. Třeba by nebylo špatné se stínům poddat... byla statečná až příliš dlouho. Už prostě nemohla.
Z těchto úvah ji vyrušil až záblesk světla, kvůli kterému se stíny musely stáhnout. Mírně pozvedla hlavou, načež spatřila Indri se zářivým krystalem v tlamě. Slabě se na ni pousmála a hlavu zase položila. "Indri..." zamumlala s úlevným výdechem, ráda, že přízrak vlčice zase vidí. Nechala mluvit černého vlka, jelikož se sama nezmohla na nic víc, než už předvedla. Jeho slova se jí však vůbec nelíbila. Jít dál... A co pak? Budou takhle postupovat, dokud je stíny neuštvou? I Wissfeoh byl očividně mrzutý, ale kdo za to mohl? Nechala ho se zvednout a sledovala, jak míří pryč. Pravděpodobně se za ním vydali i zbylí dva členové skupiny, ale Sachi ještě chvíli ležela bez hnutí a dýchala. Možná o něco déle, než bylo třeba, ale nakonec se silou vůle přece jen vyhrabala na tlapky a začala se pomalu sunout za ostatními.

>>> Asshiřin labyrint přes Temný les

Boj o život je v něčem opravdu kouzelný – třeba v tom, že v sobě najednou Sachi nalezla sílu, o které až do té chvíle neměla ani ponětí. Tlapky jí pracovaly v nevídaném tempu, jak se snažila otvor dostatečně rozšířit, aby se jím procpali všichni. Přece jen, ona byla ze skupiny téměř nejmenší, a proto musela vytvořit prostor, do kterého by se vlezla klidně dvakrát.
To, co se dělo pod nimi, moc nevnímala. Věřila, že to Ořešák s Vittani zvládnou, a soustředila se pouze na to, aby mohli co nejrychleji utéct. Občas zastříhala ušima, když se zespod ozvalo nějaké kvílení nebo podobné znepokojující zvuky, ale přesto nespouštěla oči ze stále se zvětšující díry. Až, konečně, prorvala poslední větší část hliněné zdi a otvor se zvětšil natolik, že by jím měli proskočit všichni.
"Hej! Tudy!" křikla na ostatní a otočila se, jen aby zjistila, že Wissfeoha drží za ocas jeden z přízraků a zbytek se pomalu stahuje kolem Vittani a Ořešáka. Vytřeštila oči a několikrát cukla pohledem mezi černým vlkem a dvojicí ohnivých dole. Mysli, Sachi, mysli! Jako první zformovala menší hliněnou kouli a tu mrskla po bytosti, která brzdila Wissfeoha. Její útoky nebyly moc silné, ale věřila, že to bude stačit. "Pojď!" popohnala ho a pokynula směrem k otvoru, jelikož doufala, že mu tímto úderem získala potřebný čas k tomu, aby se mohl stínu vytrhnout a utéct.
Následně se zaměřila na Ořešáka a Vittani dole, načež začala přemýšlet, co by mohla udělat pro to, aby jim pomohla z obklíčení. Samozřejmě, že si mohli vystačit se svými ohnivými útoky, ale i oni už byli unavení. Všichni byli. Ale nebyl čas na to myslet. S tichou omluvou ulomila jeden z kořenů, který vytvarovala do lehkého šípu a vyslala ho směrem k největšímu stínu, který se blížil k Ořešákovi. Poté se soustředila na svou magii o něco urputněji a mezi vlky a bytostmi se začala tvořit hliněná zídka prorostlá kořeny. "Honem!" zavolala na ně mezitím, doufajíc, že jim tím dá prostor k útěku. Schůdky nahoru byly stabilní, stačilo po nich jen vyběhnout a vyskočit otvorem ven. Nevěděli, kam se dostanou, ale jakékoliv místo se jevilo bezpečněji než to, ve kterém se aktuálně nacházeli.

//PS: Pracuji už s úrovní magie, kterou by měla Sachi mít po zapsání odměn z Hrobu.

Převod z účtu jednoho hráče
Chtěla bych ze Sachi převést 5 mincí na Noru.
Poplatek: 5 mincí = 200 kšm (5x40); 5 % z 200 = 10 kšm
Sachi tedy odečíst 5 mincí a 10 kšm (tím pádem jí zůstane 6 mincí a 37 kšm), Noře přičíst 5 mincí (bude mít 8).

Děkuji, snad je všechno v pořádku! ^^

Převedeno

Vypadalo to, že na stínové bytosti platil opravdu jen oheň. Byla tedy k ničemu, ačkoliv jeden z přízraků zasáhla. Její magie však neměla příliš velký účinek, a proto střídavě hleděla pod sebe a střídavě se snažila rozšířit otvor, kterým se mohli dostat ven. Při pohledech na bojující dvojici si najednou na něco vzpomněla. "Kde je Heřmánek s Tymiánem?" křikla směrem k Vittani a Wissfeohovi a začala se po zmíněných dvou vlčích přízracích rozhlížet. Jistě někde byli, jen je zrovna neviděla.
Ořešák mezitím seběhl po schůdcích dolů, rozhodnutý dvojici pomoct v boji. Sledovala, jak si vyměnil místo s Wissfeohem, který sice vládl silnější magií země než Sachi, ale ani jeho dřevěná loutka nebo šlahouny nebyly proti bytostem tolik účinné. Když se černý vlk zjevil vedle ní, jali se společně rozšiřovat otvor mezi kořeny. Sachi se klepaly tlapky, cítila se slabší než kdy dřív, ale adrenalin pulzující v jejích žilách jí nedovoloval polevit. Znovu se soustředila na svou magii a nechala z jednoho z kořenů vyrůst silnější výhonek, na který následně skočila, aby se k otvoru dostala blíž. "Společně," kývla Wissfeohovi a začala hrabat tlapkami před sebou ve snaze odstranit přebytečnou hlínu. Snad se snažila používat i svou magii a rozšiřovat otvor pomocí různých kořínků a šlahounů, ale hlavní práci obstarávaly její tlapky, které poháněl jediný cíl – dostat se pryč.

Moc děkuju Vlkžíškovi (aka adminům), u Sachi poprosím 10 % do schopnosti lovu a zbylých 15 % rozdělit po pěti do síly, vytrvalosti a obratnosti. Děkuju a taky přeju krásný vstup do nového roku! ^^

Zapsáno

Nom, nápadů a plánu je hodně, takže... "přihoď to na hromadu".

Bílo. Nečinné ticho, které rezonovalo nejbližším okolím. Vlezlý chlad, vkrádající se vlkům pod hustou zimní srst. Hromádka sněhu. Pohyb!
Zvednou hlavu bylo odporně těžké. Bílá přikrývka, která ji celou zasypala, ji neustála táhla k zemi. Přesto se jí nakonec podařilo zvednout hlavu a rozhlédnout se. Kolem nebylo nic než oslepující bílo, které ji donutilo přivřít její dvoubarevná očka. A tak, s hlavou lehce pozvednutou, jen koukala kamsi před sebe. Prázdný pohled nedával najevo žádné emoce. Necítila své tlapky, jak byly zmrzlé a pochroumané. A bylo jí to tak nějak jedno. Takhle nejspíš měla skončit. A nebo to byl jen sen...?

Zatímco se snažila větřit, všimla si, že se jim Wissfeoh rozhodl pomoct. Vytvořil schody, po kterých se rázem šplhalo mnohem lépe. Ořešák zamířil na jednu stranu, zatímco Sachi se vydala prozkoumávat opačný konec. Její mysl v tu chvíli pracovala spíše automaticky, jelikož si nedovolovala příliš přemýšlet nad věcmi, které v ní vyvolávaly úzkostlivé pocity. Nezbavila se jich, to ani náhodou, ale situace si žádala, aby je alespoň na chvíli vší silou zatlačila do pozadí.
Tak jo, hledáš východ, soustřeď se, připomněla si a znovu pozvedla hlavu. A najednou to ucítila! Letmý závan na čumáku. Prudce se otočila směrem, odkud vánek přicházel, a spatřila malé okénko. Nebylo vidět, co je na druhé straně, ale dalo by se k němu poměrně jednoduše dostat. Problémem bylo, že bylo na poměry vlků, kteří se v jeskyni nacházeli, příliš malé. Autopilot jejího uvažování zařadil druhý rychlostní stupeň, když se Sachi soustředila na svou magii. Pokusila se vyvolat svazek kořenů, který hodlala vyslat směrem k otvoru a pokusit se ho rozšířit. (hod 4)
Zda se jí to povedlo, nebo ne, to už nezkoumala, jelikož shlédla dolů na bojující dvojici vlků. "Je tu otvor!" křikla dostatečně hlasitě, aby ji Vittani s Wissfeohem slyšeli. "Ořešáku!" zavolala následně i na svého smečkového kolegu, který však vypadal, že také něco objevil. Sachi se však znovu podívala pod sebe – přízraky, které měly předtím podobu členů její smečky, byly nyní jen obyčejnými temnými bytostmi, které vtrhly dovnitř jeskyně. Oheň na ně platil, to bylo patrné, jelikož první z bytostí s hlasitým křikem shořela při proskočení ohnivou stěnou, až Sachi napadlo, jak je to možné. Neměly by ty přízraky být mrtvé? Proč teda křičí bolestí?
Nebyl čas nad tím přemýšlet. Znovu se pokusila soustředit na svou magii, a na to, jak by mohla dvojici dole pomoci. Všude kolem byla hlína, a jeden z přízraků zrovna v tu chvíli vytvořil puklinu v zemi, načež se vrhl na Vittani. Sachi se musela hodně soustředit, aby se hlína obalující kořeny kolem ní začala pomalu zvedat a formovat do větší koule. Tu Sachi následně vyslala směrem k bytostem, které se draly dovnitř. (hod 3) Nevěděla, jak moc účinné to bude (a jestli vůbec), ale konečně už nedokázala jen stát na místě a nic nedělat.

Nechtěla si to přiznat, ale byli v pasti. Od vlků zazněly různé názory, ale ani jeden se jí nepozdával. Nechtěla na přízraky čekat na místě, ani jim vycházet v ústrety. Neměla sílu bojovat. Proti bytostem temnot toho ani předtím moc nezmohla. A navíc, čumák a tváře ji stále pálily, stejně tak rána na pleci. Obvázanou tlapku už téměř nevnímala. Žádná z jejích fyzických bolístek totiž nedokázala přebít bolest psychickou, která ji sžírala zevnitř. Její útroby stále svírala nevídaná úzkost, která sice přicházela a odcházela v nepravidelných intervalech, ale přesto Sachi neměla pocit, že by se jí v nejbližších okamžicích dokázala zbavit úplně.
Vittani vyrazila vstříc zabarikádovanému vstupu, patrně chtěla s temnotou bojovat a zbavit se jí už nadobro. Byl to nejspíš dobrý plán, ale jen pomyšlení na to, že by se Sachi měla temným přízrakům znovu postavit, v ní vyvolala nekontrolovaný třas. A jen co se za barikádou ozvaly podivné zvuky a kořeny začaly za úporného funění bytostí povolovat, Sachi zamrzla uprostřed pohybu, hledíc vytřeštěnýma očima před sebe. Ořešák mluvil, tentokrát už ale dokázala skutečně vnímat to, co říká. Mluvil o tom, že by se někde nahoře v kořenech mohl nacházet nějaký otvor, kterým by se mohli dostat ven. Východ. Sachi zatřepala hlavou. Na chvíli se soustředila jen na svůj dech a několikrát se zhluboka nadechla. Už jednou ses v podobné situaci nacházela, ozval se tichý hlásek v její hlavě. A zvládla jsi to. Tak vstávej. Její vzpomínky byly zastřené, ale přesto si zřetelně vybavovala okamžik, kdy se cítila velmi podobně. Ironické, že to bylo krátce po tom, kdy byla vyhoštěna ze smečky. Kdy se choulila za deště pod malým převisem, třásla se a tiše plakala. Tehdy to nevzdala. A nesměla to vzdát ani tentokrát.
Odfrkla si, jako by se tím chtěla probrat. Pomohlo to? Možná. Lhala by, kdyby tvrdila, že byla najednou zcela v pořádku, ale byla minimálně při smyslech, a to prozatím stačilo. Zatímco se Ořešák domlouval s Vittani a Wissfeohem na dalším postupu, Sachi zůstala na místě, s pohledem stále upřeným k praskajícím kořenům.
O chvíli později se její smečkový kolega objevil vedle ní, s provizorní pochodní v tlamě. Vzhlédla k němu, když ji vybízel, aby ho následovala. Pomalu a trochu neohrabaně se vyškrábala na tlapky a následovala ho nahoru do útrob kořenového komplexu, kde se měli pokusit najít druhý východ. Zatímco vlk před ní mířil po kořenech hbitě vpřed, Sachi se na jednom z nich zastavila a zadívala se nahoru. Zelené krystalky osvětlovaly její nejbližší okolí a ona zavětřila. Snažila se zachytit nějaký pach, vánek, zkrátka cokoliv, co by mohlo značit cestu ven. Museli se odsud dostat pryč... jakkoliv. Znovu se jala šplhat po kořenech nahoru, ačkoliv ji tlapky bolely jako čert. Zatřepala hlavou a vyskočila na jeden z mohutnějších kořenů. Nehodlala se vzdát. Pokud existoval způsob, jak se z jeskyně dostat a nemuset přitom čelit temným přízrakům, museli ho najít za každou cenu.

Byla mimo, a ani se nepokoušela tuto skutečnost nějak skrývat. Pevně zavřela oči a s čumákem stále vraženým v srsti ocasu se snažila uklidnit. Nádech, výdech... Nádech- Ne. Nešlo to. Znovu rozevřela oči dokořán a rozhodla se, že bude raději civět do prázdna. Kdykoliv totiž oči zavřela, viděla před sebou Enzouovu naštvanou tvář sekundy před tím, než se na ni vrhl.
Jakkoliv se chtěla před celým světem uzavřít, stejně alespoň částečně vnímala, o čem si její společníci povídají. Pochopila tak, že Vittani s Ořešákem je spolu s Wissfeohem odtáhli do útrob stromu, když u jeho kořenů upadli do... Co to vlastně bylo? Bezvědomí? Sen? Spíš noční můra... Měla být vděčná, ale vlastně ani neměla sílu vlkům poděkovat. Možná by bylo lepší, kdyby mě tam nechali, prolétlo jí hlavou, načež periferně zaregistrovala Ořešáka, který se k ní vydal. Znovu pevně sevřela oční víčka v očekávání nějakého pohlavku, ať se jako sebere, ale místo toho ucítila letmý dotek na hřbetu. On ji... hladil? Byla natolik překvapená, že konečně vyprostila čenich z objetí teplé srsti a vzhlédla uplakanýma očima k vlkovi, který ji konejšivě přejížděl tlapkou po srsti a klidným hlasem ji ujišťoval, že všechno bude v pořádku. Že se brzy vrátí domů. Domů... Z očí jí steklo několik dalších slz, které cestou kličkovaly mezi svítícími krystaly, jimiž byla posetá. Věnovala Ořešákovi alespoň pokývnutí, jelikož prozatím nebyla schopná slova.
Když už se zase dívala na svět kolem sebe, všimla si, že je vchod do jeskyně zarostlý. Wissfeoh. Pohledem zabloudila k černému vlkovi a následně i ohnivé vlčici, která vypadala stále velmi napruženě. Všichni tři rozebírali nejlepší strategie, ale jí už se nechtělo ani vstávat. Nechtělo se jí utíkat, bojovat, zkrátka nic. Znovu si položila hlavu na přední tlapky a dlouze vydechla. Ořešákova zmínka o početní převaze ji znovu přivedla ke vzpomínce na moment, kdy viděla temný přízrak naposledy. Alfa se členy její rodné smečky. Opět tiše zakňučela. Úzkostlivé sevření v jejím nitru sílilo. Měla pocit, že nemá kam utéct. Znovu usnout nemohla, jelikož by ji noční můra provázela snad do konce jejích dní. A i kdyby se nakrásně dokázala zvednout, venku na ni čekala bytost z temnoty, zhmotněná do další noční můry.
"Jít... dál. Dál..." opakovala po Vittani jako v transu, ignorujíc její naštvaný pohled. Byla vlčice naštvaná na ni? Možná. Bylo jí to jedno? Stoprocentně. I Wissfeoh mluvil, zachytila slova jako neutečeme, počkat nebo naproti, ale ani jedna z variant se jí nezamlouvala. "Jít dál..." zopakovala, aby alespoň něco řekla, ale vypadalo to, že s ní rozumná řeč v nejbližších okamžicích nebude.

Snažila se tvářit sebejistě, ale přesto se celá třásla. Jednak pajdala po třech, protože zkroucenou přední tlapku stále držela ve vzduchu, a jednak byla neskutečně unavená a zlomená. Tolik... tolik zkázy. A proč vlastně? Netušila, co se stalo, proč je Ricca mrtvá a proč z toho Enzou podezřívá ji. Necítila v tlamě pachuť krve, necítila... vlastně nic kromě neskutečné bolesti na hrudi, která se s každým dalším okamžikem stupňovala.
Žíhaný vlk naproti ní nedbal na její slova ani otázky. Hleděl na ni, mračil se a vrtěl hlavou. Moje Sachi je pryč. Jsi monstrum! Ta slova ji zasáhla o něco později než Enzouova tlapa, kterou se po ní vzápětí ohnal. Vyjekla, když jí mohutné drápy sjely po tváři a čenichu, a vzápětí ucítila palčivou bolest a pálení. Enzou neváhal ani chvíli a šel jí po krku. "Prosím, dost!" vyla zoufale, když uhýbala dalšímu z jeho útoků. Nechtěla s ním bojovat, opravdu ne. Ale... pokud chtěla přežít, musela se bránit. Zelené světlo za zády žíhaného vlka holt muselo počkat, ačkoliv ji stále vábilo k sobě. Ucouvla stranou, ale jelikož ji tlapky neposlouchaly a sama byla oproti vlkovi naproti ní drobounká, Enzou ji velmi rychle povalil na zem. Ve tmě se zableskly jeho tesáky a Sachi věděla, že je po všem. Že zemře přičiněním někoho, za koho by ona sama položila život. Možná je to tak správně, pomyslela si. Možná-

"Ne!" vyjekla hlasitě a s mohutným škubnutím se probudila. Z očí jí tekly slzy a levou přední tlapku si instinktivně přitáhla k sobě, ačkoliv už nebyla pokřivená ani zraněná. Rezignace z její noční můry byla ta tam, nyní Sachi přerývaně dýchala a vykulenýma očima hleděla kamsi před sebe. Tváře i čenich ji stále pálily, ačkoliv periferně viděla nějaké zelené světlo, které z těch míst vycházelo. Pokusila se zvednout hlavu a rozhlédnout se kolem, ale zarazila ji tupá bolest ve spáncích, která ji znovu uzemnila. Ještě chvíli ležela bez hnutí, načež to zkusila znovu. Pomalu, opravdu pomalu zvedla hlavu a zamrkala. Zrak jí padl na Vittani, která k ní stála nejblíže, a také na Ořešáka, Wissfeoha, malého Heřmánka a Tymiána. Byli tady všichni. Ale... kde vlastně bylo to tady?
Nacházeli se v jakési jeskyni. Spatřila mohutné kořeny a měkký měch, který je obrůstal, viděla také luminy, díky kterým měla alespoň nějaký přehled o tom, co se kolem ní nachází. A ačkoliv se ocitla v místě, kde na ni znovu dýchla ona klidná mateřská aura, necítila se klidně ani trochu. Hruď se jí úzkostlivě svírala při vzpomínce na to, čím si ve své noční můře prošla. Bylo to tak... živé. Chvílemi nevěděla, jestli nebyla místo noční můry svědkem nějaké vidiny. Jestli Daénská smečka nyní skutečně nevypadá zrovna tak zuboženě. Jestli... jestli není Ricca doopravdy mrtvá.
Wissfeoh na ni promluvil, až sebou nepřirozeně cukla. Sklopila uši a stočila se do klubíčka, jako by si myslela, že se tak dokáže schovat před zraky ostatních. Na otázku černého vlka neodpověděla, ale z řeči jejího těla bylo asi všem jasné, že v pohodě rozhodně nebyla.
To, co říkal Wissfeoh, poslouchala jen na půl ucha. Tlapkami si přejela po tváři, jak se snažila zbavit nepříjemného pálení v místech, odkud stále vycházelo zelenkavé světlo. Marně. Tiše kníkla a zabořila čumák do svého ocasu. Nezajímalo ji, co se kolem ní děje. Bylo jí fuk, kde se nachází a proč se tam nachází. Přála si jen zmizet. Utéct někam hodně daleko, schoulit se do klubíčka a vyplakat si oči. Enzou... ach, Enzou...

Přepadl ji divný pocit, jako by měla být někde jinde, než ve skutečnosti byla. Bohužel ale nedostala moc prostoru nad tím přemýšlet. Ze tmy se totiž vynořil Enzou. Vypadal tak zuboženě, že z toho Sachi nepříjemně píchlo u srdce. "Ach Enzou, u všech bohů, co se ti-" Vykročila pajdavým krokem směrem k němu, ale když od ní žíhaný vlk ustoupil a stáhl uši k hlavě, zastavila se v pohybu a trochu nechápavě se na něj podívala. "Enzou, co se stalo?" zeptala se s jasně slyšitelnými obavami v hlase. Nechápala, proč se jí její dlouhodobý společník tak straní. Myslela si, že když se po potopách a tom všem zase shledají, bude to spíše dojemné setkání. Momentálně to však mělo spíše charakter nepříjemné konverzace, což ji viditelně mrzelo. Enzouova další slova ji donutila překvapeně vykulit oči a znovu shlédnout na vlčici pod jejími tlapami. Opravdu... byla to Ricca. Natolik znetvořená Ricca, že ji Sachi na první dobrou nepoznala. Polekaně ucouvla.
"C-co se stalo?" zopakovala stejnou otázku, ale se zcela jiným významem. "Ty... ty si myslíš, že jsem to udělala já?" Nemohla věřit svým uším. Podezříval z toho ji?
Stále nevycházejíc z údivu se rozhlédla kolem sebe. Už začínala poznávat své okolí. Daén... Smečka, ke které se přidala teprve nedávno, naprosto zničená a zmáčená krví. Udělalo se jí mdlo, a to nejen z dalšího pohledu na mrtvé tělo vlčice ležící na zemi. Její nový začátek byl v troskách. Fňukla, ale jen tak tiše, pro sebe, jelikož žíhaný vlk naproti ní ji stále pozoroval vykulenýma očima a držel si od ní odstup.
Ale... co to? Něco se za Enzouem zalesklo, spatřila zelený záblesk, který ji vábil k sobě. Udělala krok kupředu, než si uvědomila, že to právě mohutný vlk se žlutýma očima jí stojí v cestě. "Enzou..." oslovila ho jemně. "Já... nemám s tím nic společného, slyšíš? Pusť mě, prosím. Musím... já musím jít dál." Rvalo jí srdce ho tam nechat? Bezpochyby. Cítila však i přesto, že se musí dostat k tomu zelenému čemusi, co ji lákalo? Ano... to bohužel taky.
Další pajdavý krok vpřed. Ustup, Enzou, prosím...

//Za mě asi v pohodě, kromě toho 24. si najdu čas asi vždycky.