Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Snažila se zůstat vzhůru, opravdu bojovala sama se sebou, co jí síly stačily. Viděla vlky kolem sebe, zpod klížících se víček zaznamenala Wissfeoha, který padl na místě, jen co jeho tlapky došláply na měkký mech, a spatřila dokonce i malého Heřmánka, který zakopl, svalil se a usnul. Slyšela ostatní, věděla, že musí jít dál, protože mají za tlapkami něco, před čím nebylo radno ukázat slabost. "Ne... vs-vstáv..." Její mumlání bylo bohužel k ničemu. I Sachi totiž nakonec přemohla její vlastní únava a ona se poroučela k měkké zemi.

Když znovu otevřela dvoubarevná očka, chvíli jí trvalo, než se rozkoukala. Všude kolem ní byla tma, okolní vzduch páchl železem a jaké bylo její zděšení, když shlédla na svou přední tlapku – i kdyby chtěla, nemohla by vstát a někam utéct, měla ji celou zkroucenou v nepřirozených úhlech a když se jí dotkla čumákem, sykla bolestí. Přesto se však nakonec nějak vydrápala na tlapky, ačkoliv tu levou přední musela držet ve vzduchu.
Pajdavým krokem vyrazila vpřed, přičemž se rozhlížela kolem sebe. Viděla... těla. Mrtvá těla? Zděšením pootevřela oči, když si prohlížela mrtvolný pohled vlčice před ní. Nepoznávala ji, alespoň o tom nevěděla, ale hlas, který se vzápětí ozval za jejími zády, by poznala snad kdykoliv.
"Enzou!" vykřikla a rychle se otočila, hledajíc pohledem žíhaného vlka. Tolik jí chyběl! "Ano, jsem tady, Enzou! Nic mi není. Kde jsi, kde jsi, Enzou?" volala s prudkou naléhavostí, a otáčela se kolem vlastní osy, co jí jen zraněná tlapka dovolovala. Kde je Enzou? Je v pořádku? Snad neskončil jako ta vlčice ležící na zemi...!

Prvním a téměř jediným instinktem bylo utíkat. Ačkoliv byla unavená, vyrazila směrem ke stromu překvapivě rychle. Rána na pleci ji bolela, a Sachi sykla pokaždé, když do krvácejícího šrámu vrazil náhrdelník, který se jí houpal na krku. Ignorovala bolest v tlapkách, jediné, po čem toužila, bylo utéct od onoho monstra co možná nejdále. A tím utéct také od své minulosti, která se po ní nebezpečně natahovala.
Všichni se nakonec ocitli u stromu. Sachi se vyčerpaně zastavila u jeho kořenů, a musela se opravdu přemáhat, aby se jí nepodlomily tlapky. Už toho měla plné zuby. Měkký mech ji však vítal s otevřenou náručí, měla pocit, jako by stanula na obláčku. Polilo ji příjemné teplo, což bylo vítanou změnou oproti všudypřítomné zimě, která je po celou dobu obklopovala. Sklonila hlavu a zabořila čumák do mechu, načež se zhluboka se nadechla. Zemitá vůně ji uklidňovala, a stejný účinek na ni měla i tentokrát. Teď už to nebyla vidina, spíše vnitřní pocit, který ji ujišťoval, že je v bezpečí. V mysli jí vytanul obraz její matky a Sachi jako by se znovu stala malým vlčetem. Měla pocit, že se choulí matce u boku, a cítila veškerou její starost, něhu a bezpodmínečnou lásku. Oči se jí během pár chvil zalily slzami. Nebyla doma tak dlouho, že na tento pocit téměř zapomněla. Jaké to bylo, když se mohla schovat v matčině srsti a alespoň na chvíli mít pocit, že okolní svět neexistuje.
Udělala ještě pár kroků vpřed, ale cítila, že ji zmáhá únava. Od chvíle, co opustila území Daénské smečky, ani na chvíli nevydechla. Spánek byl něco, co potřebovala, tím si byla jistá, ale zároveň ji cosi hnalo kupředu. Nějaký divný pocit, který jí říkal, že má pokračovat. "Musíme... musíme jít dál," zamumlala vyčerpaně směrem k ostatním a snažila se pokračovat hlouběji pod kořeny, kam ji něco nesmírně vábilo. Ale jak měla překonat tu únavu, která začínala být neúnosná? (hod 1 + bonus 3)

Vypadalo to, že její a Ořešákova slova Vittani příliš nepomohla. Sachi nevěděla, co dalšího říct, a proto raději mlčela. Bylo jí jasné, že si vlčice prochází něčím, o čem neměla nejmenší tušení, a proto vyznívala i ta nejlépe mířená rada do prázdna. Jaké to asi bylo, být vězněm nezvladatelného vzteku? Nevěděla, a proto nemohla Vittani nic vyčítat. Bylo toho na ni moc, to celé s její matkou a vším ostatním... nemohla se divit, že má ohnivá vlčice potřebu své emoce nějakým způsobem ventilovat.
Heřmánek vypadal potěšený skutečností, že Sachi jejich otce zná. Vittani sice meziřečí pronesla něco k tomu, že Shine, matka vlčích přízraků, už z Alateyské smečky odešla, ale k tomu se bratři nevyjadřovali. Sachi máchla ocasem: "Pozdravy ráda vyřídím... až se se všemi pořádně seznámím," odvětila a trochu potupně sklopila hlavu. "Jsem ve smečce teprve krátce. Ale slibuji, že Meduňku najdu a vaše pozdravy jí vyřídím." Přidala letmý úsměv, snad si říkala, že je hezké, že může být takovou spojkou mezi světem živých a mrtvých, a zprostředkovat živým vlkům to, co jim mrtví sdělit nemůžou. Inu, funkci posla prozatím zastávala více než důstojně, to si mohla nesobecky přiznat.
Když Heřmánek znovu promluvil, zaposlouchala se do jeho slov. Bylo zajímavé dozvídat se o tom, proč se zbloudilé duše stávají stinnými monstry, které kolem sebe nešíří nic než strach a zhoubu. Už o něco méně zajímavé bylo však takové bytosti čelit, což už si všichni jednou vyzkoušeli. A nyní se k nim monstrum hnalo znovu, přičemž nabíralo novou podobu, ze které ji mrazilo v zádech. Slyšela Wissfeoha a Ořešáka, dokonce i svůj vnitřní hlas, který na ni naléhal: Pohni se, no tak, pohni se! Přesto jako v transu zírala na formující se mohutnou postavu Alfy Carranské smečky. Její rodné smečky. A vedle něj? Byli to snad...
Jak postupně poznávala tváře své bývalé rodiny, dech se jí zadrhával hluboko v hrdle. Neuvědomovala si, že stojí na místě a že by možná nebylo odvěci se pohnout. Až naléhání černého vlka, druhého Daéňana a Heřmánka ji nakonec probralo. Trhla hlavou směrem ke stromu, který byl od nich ještě stále poměrně vzdálený. A který i nyní vyzařoval stejnou auru bezpečí, jako v momentě, kdy ho uviděla poprvé. Konečně byla vzhůru, a až v tu chvíli zaznamenala netrpělivé výrazy ve tvářích svých společníků. "Utíkejte!" zavyla se zděšením, které se ani nesnažila skrývat. Alfa se k nim řítil nebezpečnou rychlostí a každé jeho zvolání Sachiina jména v ní probouzelo vzpomínky, které se snažila pohřbít hodně hluboko. Snad i proto se otočila na patě a vyrazila tryskem směrem ke stromu, který momentálně opravdu působil jako bod poslední záchrany.

I ostatní položili dvojici duchů zajímavé otázky, tedy kromě Vittani, kolem jejíž tlapky stále levitoval červený krystal. Heřmánek zmínil, že jejich otec je léčitel Zinek, a Sachi spokojeně máchla ocasem. "Zinka jsem nedávno poznala," kývla hlavou a pousmála se, "ošetřoval mi zranění." Na důkaz svých slov poukázala na obvaz na zadní tlapce, který stále spolehlivě držel. Trochu se ušklíbla při vzpomínce na Zinkova slova, ale... mohla být ráda, že se o její tlapku postaral. S krvácející ránou by asi daleko nedošla.
"Ale vaši matku bohužel neznám," zavrtěla hlavou a otočila se na ostatní. Možná oni jistou Shine znali? Sachi pochopila, že Alatey bude pravděpodobně další smečka, o které ještě neměla nejmenší tušení. Nevěděla toho o ostrovech ještě tolik... a nemohla se dočkat, až prozkoumá každý kout, objeví vše, co se objevit dá, a bude obeznámena se vším, co ji může potkat.
Heřmánek jim následně představil svého bratra – Tymiána – a sdělil jim, co se mu přihodilo. "Mrzí mě, jaký osud vás oba potkal," pronesla a smutně sklopila uši. Černé vlče se následně rozpovídalo o krystalech, jelikož Indri a patrně ani Tylooa dvojice neznala. Krystaly, které po sobě zanechávají silné duše? Zamyslela se nad významem oné věty, ale moc tomu nerozuměla. Heřmánek následně zmínil také vlčici Solfataru a její krystal, ale Sachi bohužel neměla tušení, o kom mluví. Byla to jen náhodná vlčice, a nebo se o ni měli zajímat podrobněji? Nedomyslela, jelikož její pozornost upoutala vrčící vlčice s ohnivýma očima. Její reakce na Wissfeoha Sachi překvapila. Vittani na něj z ničeho nic zavrčela a ustoupila stranou, uši stažené dozadu. Sachi nechápala, co to do ní vjelo, ale to už do situace zasáhl šedý pokašlávající vlček, který se postavil mezi vzteklou vlčici a Wissfeoha.
Černý následně vysvětlil, že je vztek obsažený v onom krystalu, který má Vittani u sebe, a působí na ni. "Jen klid," pokusila se na vlčici promluvit, ačkoliv si udržovala bezpečný odstup. "Pokud máme spolupracovat, nemůžeme spolu bojovat," zatřepala hlavou. "Neumím si ani představit, co teď prožíváš, Vittani, ale... nevzdávej se. Zvládneš to. Nenech ten vztek zvítězit." Sama nevěděla, kde se v ní vzala tahle slova, zkrátka jí vypadla z tlamy. To už si ale všimla posunků, kterými se Tymián snažil vysvětlit Ořešákovi něco ohledně stromu, kterého si Sachi všimla už dříve.
"Ten strom je opravdu pozoruhodný," zašeptala si spíše pro sebe a sledovala dlouhý kmen a rozložitou korunu, která snad podepírala samotné nebe. Následně zaznamenala, že šedý přízrak přesunul své posunky směrem k ní. Moc mu nerozuměla, ale Heřmánek se naštěstí ujal překladu. Následně se propletl kolem ní a otřel se o její bok. Ucítila vlhkost a chlad, a když se sklonila, viděla na svém boku krvavou skvrnu.
"Půjdeme," odvětila vlčeti po chvíli, jelikož ji strom opravdu lákal. Byl jako teplé objetí, do kterého každý touží zaplout a už nikdy ho neopustit. "A budeme opatrní," dodala, jelikož byla více než přesvědčená o tom, že veškerému nebezpečí ještě neunikli.
Jako by ji snad touto myšlenkou přivolala. Z míst, odkud přiběhli, se ozvalo kvílení – temná bytost byla zpět. Sachi prudce otočila hlavu a sledovala závoje temnoty, které k nim mířily. "SACHI!" úpěl chór hlasů, což ji paralyzovalo na místě. Ten hlas... Byl tak povědomý, ale nehladil ji po duši jako ten, který vycházel od stromu. Naopak. Zježily se jí chloupky za krkem, tělo automaticky zaujalo obrannou pozici. Kdo ji to volá? A proč je onen hlas podivně lepkavý a nepříjemně familiární?

<<< Temný les

Vyběhli z lesa a mířili za dvěma vlčími přízraky dál směrem ke spáleništi. Sachi cítila, že ji chladný vzduch štípe v plicích, a celá zadýchaná začala postupně zpomalovat, až se nakonec zastavila úplně. Rána na pleci ji s vyprchávajícím adrenalinem začínala bolet, kromě toho se ozvalo i zranění, které jí ještě poměrně nedávno ošetřil Zinek. Jeho obvaz stále držel, ale stejně v tlapce cítila nepříjemné cukání.
Několikrát se zhluboka nadechla a vydechla, načež si všimla stromu. Obrovského, mohutného stromu, v jehož nitru tepalo něco zeleného. Další srdce? Ne, neměla pocit, že by onen objekt měla zničit. Naopak, k onomu stromu ji něco vábilo. Vyzařoval z něj klid, cítila podivnou hřejivou atmosféru a jakousi až mateřskou auru, která ji nutila se ke stromu vydat a schoulit se do jeho objetí. Cítila vůni jara, kožíšek ji hřál pod neviditelnými slunečními paprsky, a slyšela povědomý hlas, který na ni volal. Kdo to byl? Její rodiče určitě ne... slyšela snad Enzoua?
"Enzou?" pípla s pohledem upřeným ke stromu, ale nikdo jí neodpovídal. Toužila se tam vydat, ale místo toho její pozornost upoutali dva průhlední vlci, kteří je na toto místo zavedli. "Pomohli jste nám i tak, ta bytost nám dávala docela zabrat. Děkujeme," odpověděla jim a pokusila se i o náznak úsměvu. Následně nastražila uši v momentě, kdy se černé vlče zmínilo o Daénu. "Pocházíte z Daénské smečky?" zeptala se se zájmem a střelila pohledem po Ořešákovi. "My taky," dodala vzápětí, "kdo je váš otec? Možná ho známe." Nechtěla úplně vyzvídat, možná jí do toho nic nebylo, ale chtěla se o vlčích přízracích dozvědět co možná nejvíc, aby mohla usoudit, zda jim mohou věřit nebo ne. Prozatím to však vypadalo docela nadějně.
"Rádi tě poznáváme, Heřmánku, já jsem Sachi," představila se vlčeti a nechala prostor ostatním, aby přízrakům sdělili svá jména. Přitom pohlédla na pokašlávajícího vlka, načež se pohledem vrátila k Heřmánkovi. "Kdo je tvůj bratr?" pokývla k našedlému přízraku a pokračovala. "A co tu vůbec děláte? Není tu teď úplně bezpečno." Možná se jim nemohlo nic stát, když už byli duchové, ale přesto se v ní probudila jakási starosti, která ji nutila k obezřetnosti. Vzápětí si vzpomněla, kvůli komu se v této situaci vůbec ocitli. "Nepotkali jste přízrak vlčice? Matky, jmenovala se Indri," zkusila štěstí. Začínala o ni mít strach, jelikož už byla pryč poměrně dlouho. A ta stará vlčice, kterou viděli na mostě, nevypadala jako někdo, s kým by chtěla trávit čas.

Sachi se zrovna chystala ulehnout ke spánku, když se do pelechu přiřítila jako velká voda udýchaná hnědá koule chlupů.
„Mamí! Co víš o té velké potopě?“ vybalil na ni její syn, oči vykulené, tlamička mírně pootevřená v napjatém očekávání. Vlčice se zmateně zamračila a s neskrývaným překvapením na vlče pohlédla.
„Jak ses dozvěděl o potopě, broučku?“ zeptala se ho, načež mu pokynula, aby se uvelebil vedle ní.
„Tatínek mi o ní vyprávěl!“ zahlásil vlček hrdě a stulil se u matčina boku. Sachi jen protočila očima. Už už měla na jazyku otázku, co mu otec jejich vlčat navykládal, ale hnědé klubíčko vedle ní ji předběhlo.
„Prý to bylo neuvěřitelné a taky pěkně strašidelné! Vyprávěj mi o tom, mami, prosím!“ žadonilo a dychtivým pohledem dávalo matce najevo, že bez pohádky o potopě spát rozhodně nepůjde. Sachi si rezignovaně povzdechla a na chvíli se zadívala ke vchodu do pelechu.
„Tak dobře, můj maličký, hezky si lehni a poslouchej,“ začala tiše, a ve vzpomínkách se přenesla o několik let zpět, kdy se celé ostrovy zaplavily vodou.
„Bylo nebylo, uprostřed ničeho a všeho, byly jedny ostrovy. Ano, ty naše. Na těchto ostrovech už odpradávna hospodařili bohové, kteří vždy dbali o bezpečí pozemských vlků a kteří nad námi dodnes drží ochranné tlapky. Když jsou vlci hodní a poslušní, tak jim bohové pomáhají a všichni spolu žijí v míru a pohodě. Ale občas, občas bohové tropí různé vylomeniny, kterými dávají pozemským vlkům najevo, jakou mají moc. A tak se bohové jednoho dne rozhodli, že na ostrovy sešlou prudké deště.“ Sachi letmým pohledem zkontrolovala, zda ji syn poslouchá. Hnědé vlče přitisklé k jejímu boku hltalo každé její slovo a zdálo se, jako by ani nedutalo. Vlčice tedy pokračovala.
„Toho dne se z oblohy spustily dlouhé provazce vody, které po pár hodinách rozmáčely půdu a rozvodnily řeky. Avšak stále nepřestávaly. Pršelo dlouho a silně, až se hladiny jezer i okolního moře začaly zvedat. A než se vlci na ostrovech nadáli, všude kolem nebylo nic než voda.“ Mladý vlček zakňučel a zabořil tvář do matčiny srsti. Neměl vodu rád, to Sachi věděla, a snad i proto ji prvně překvapilo, že ho potopa tak zajímá. Láskyplně mu olízla ucho, aby ho utěšila, a rozhodla se vyprávět dál.
„Jediná místa, kam voda nedosáhla, byly hory. Vlci a všechna zvířata, která tehdy stihla utéct, ti všichni se schovávali v jeskyních a sledovali, jak se z ostrovů stává jedna velká louže. Taková, v jaké sis hrál, když jsi byl malý. Jen… trochu větší.“ Snažila se vyprávění trochu odlehčit, a povedlo se – vlče se tiše zasmálo, což brala jako pozitivní znamení.
„Tehdy se svět na chvíli zastavil. Vlci seděli na místě a čekali. Čekali a čekali… až jim najednou přišlo, že déšť začínal slábnout. A ono opravdu! Poslední těžké kapky dopadly na zem a bylo po dešti. A na obloze… ach, to byla krása! Nebe hrálo všemi barvami, jaké si jen umíš představit, a nejeden vlk se na chvíli zastavil, aby se pokochal tou nádherou. Všudypřítomná voda krátce poté zmizela rychleji, než bylo přirozené, ale na to si nikdo z vlků nestěžoval. Všichni byli rádi, že tuto událost přečkali, a ačkoliv se museli vypořádat s tím, co po sobě velká voda zanechala, naučili se díky potopě jednu důležitou lekci. Že by si měli vážit každého jednoho dne, který se naskytne. Že nikdo neví, co přinese budoucnost, a je tudíž potřeba žít v přítomném okamžiku. A hlavně… že dokud vlci drží pospolu, přečkají i ty největší útrapy.“
Jen co Sachi domluvila, zaslechla tiché oddychování. Uculila se na synka, kterého pohádka spolehlivě uspala, a stočila se kolem něj, načež se i ona oddala bezesnému spánku. Bezesnému? Ne tak úplně… tu noc se jí zdálo o všem, co hnědému vlčeti o potopě nepověděla – o vlcích, které potkala, o šrámech, které utržila, a o vzpomínkách, které si s sebou ponese už navždy.

Jen co zaútočili na srdce ukryté v útrobách temnoty, nastalo hotové peklo. Bytost začala ječet a pištět, načež se z ní vyvalila horká pára, která jí vlétla přímo do tváře. "Argh!" kníkla jako raněné zvíře (doslova) a ucouvla o několik kroků zpět. Měla páru v očích, cítila pálení na obou stranách tlamy a chvíli jen třepala hlavou, aby se té bolesti zbavila. Štípalo to, kousalo, pálilo. Nic podobného nikdy nezažila a doufala, že ani nikdy znovu nezažije.
Když se o chvíli později rozkoukala, viděla, že onu červenou pulzující věc přece jen zasáhli. Tedy, spíše ostatní než ona sama, ale na tom přece nezáleželo. Roztříštěný krystal zamířil k Vittani, ale Sachi neměla čas tomu věnovat více pozornosti, protože bytost bez svého srdce začala šílet. Za strašlivého řevu kolem sebe chrlila páru a její temné drápy sekaly po všem, co se nacházelo v nejbližším okolí. Včetně Sachi samotné. Ucítila palčivou bolest na pleci, když se jí ostří temnoty zařízlo do kůže. Bolestně zaúpěla, rána ji poslala k zemi a na chvíli ji přišpendlila na místě.
Probraly ji až hlasy, které se ozvaly za nimi. Sachi vzhlédla a uviděla dvě průhledné bytosti, které je vybízely, aby je "živí vlci", jak byla skupinka nazvána, následovali. Jeden z duchů byl černý a šly mu od tlamy bublinky, a druhý, šedý, zase mohutně kašlal. Našedlý vlk vyrazil jako první, černý ho po delším pohledu na Vittani následoval. Sachi viděla, že se za nimi Wissfeoh dívá. Jeho otázka byla asi validní, ale to jediné, po čem Sachi toužila, bylo utéct. Krev vytékající z rány jí pomalu lepila srst, a před párou se neměli jak bránit. "Myslím, že není čas to zjišťovat," pronesla směrem k Wissfeohovi a vyhrabala se na nohy. Stačil jediný pohled zpět na bytost, která se smršťovala a stále kolem sebe chrlila páru a šlehala závoji temnot. "Pryč!" křikla hlasitě a vyrazila za dvojicí přízraků. Společně s ostatními proběhli lesem a zamířili směrem ke Spáleništi, kam zmizeli i oba vlčí duchové.

>>> Spáleniště

hod 3
Byla vlkům vděčná, že ji nevinili z toho, co se na mostě stalo. Pravda, nemohla vědět, co byla ta stará vlčice zač, ale přesto... mohlo ji napadnout, že to nebude tak jednoduché. Měla tendence otáčet se a hledat ve tmě Indri, ale brzy museli čelit dalšímu problému. Ani na pevné zemi si totiž nevydechli, jelikož se jim zjevil přízrak Vittaniny matky. Nebo tedy... něčeho, co se zprvu tvářilo jako její matka a následně se proměnilo v temnou bytost, která do sebe pohlcovala i veškerou tmu okolo. Les kolem nich postupně chřadnul, jak temná bytost nabírala na síle. Sachi se krčila pod její velikostí jako malé vlče, a ačkoliv byli Wissfeoh s Ořešákem připraveni bojovat, ona se na nic jiného nezmohla. Stín křičel, Vittani křičela, a Sachi se cítila čím dál menší. Ta tam byla její odvaha, ten tam byl jakýkoliv pokud o odpor. Vtom se bytost otočila na ni, až jí z toho ztuhla krev v žilách. Bytost, která byla až do té chvíle jen temnou esencí, vycenila tesáky, jenž zasvítily ve všudypřítomné tmě. Kromě bílých zubů Sachi spatřila ještě něco – vypadalo to jako srdce, které bilo uvnitř bytosti a přes něhož se přelévaly závoje temnoty. Neměla však čas se této esenci dále věnovat, jelikož se bytost zaměřila na ni. Tekly jí zlaté slzy, stékaly i po bílých tesácích a maska Vittaniny matky, kterou si bytost předtím nasadila, byla už dávno pryč.
Sachi poslouchala její slova. Slabá, vyhoštěná, znělo jí hlavou jako ozvěna tisíce hlasů. Jaké to je, Sachi, vědět že mezi duchy nepotkáš nikoho, kdo tě kdy miloval? Její dvoubarevná očka hleděla na temnou bytost a po tváři jí stekla osamělá slza. Nevěděla, co přesně tím bytost myslí (kdyby mohla, snad by se nad jejími slovy i více zamyslela), ale přesto ji tato otázka nepříjemně píchla u srdce. Jako první se jí vybavila tvář Enzoua, vzápětí viděla svého otce, matku, Lurrose, Hanay, Tenru... Co to má znamenat? Když se bytost přesunula k Wissfeohovi, Sachi se skrčila a na chvíli zabořila čumák mezi přední tlapky. Srdce jí bolelo, ale nenápadný hlásek v hlavě jí říkal, že je to všechno jen iluze. Přeci jen... Vittanina matka taky nebyla doopravdy Vittanina matka.
Její oči se blýskly v temnotě, když se na bytost znovu podívala. Tentokrát už se mohla na bijící srdce uvnitř temnoty zaměřit o něco podrobněji. Vittani a Ořešák vyslali proti bytosti své ohnivé útoky, Wissfeoh vytvořil něco jako bič z ostrého šlahounu, z čehož usoudila, že také ovládá magii země. S potupným pocitem si uvědomila, že ona sama něco takového rozhodně nezvládne. A každý pokus o nějaký výhonek nebo liánu by mohla rozzuřená Vittani spálit na popel, stejně jako to slibovala i temné bytosti naproti nim.
Sachi zapřemýšlela. Měla vcelku dvě možnosti – buď bude jen nečinně přihlížet, jak ostatní bojují, a nebo se pokusí zasáhnout taky, ačkoliv bude riskovat, že se spálí. Doslova. Inu, rozhodnutá byla poměrně rychle. Soustředila se na svou magii a následně zformovala svazek silnějších kořenů, který vyslala směrem k srdci oné bytosti. Za pokus to přece jen stálo (hod 5).

<<< Most

Do lesa na druhé straně mostu přiběhli celí udýchaní. "Omlouvám se," vypadlo z ní, jen co popadla dech. "Mluvit s tím přízrakem asi opravdu nebyl dobrý nápad." Cítila se provinile, že její myšlenka nezabrala, ale nakonec... všichni byli v pořádku, tak na tom snad tolik nesešlo. Tedy... Otočila se zpět k mostu. Doufala, že i Indri se k ním brzy připojí, jelikož zvuky boje, které se ozývaly za nimi, nevěstily nic dobrého.
To už ale Sachi stočila zrak směrem do lesa, ve kterém se ocitli. Byla v něm nevídaná tma a všude kolem se rozlévala mlha, která jim ztěžovala přehled o okolí. Společně pokračovali hlouběji do lesa, pozorně se rozhlížejíce kolem sebe. Neměla z toho dobrý pocit a celkově se cítila opravdu nesvá. A v tom k nim dolehl neznámý hlas. Tedy... ne pro všechny byl neznámý. Brzy pochopila, že to byl hlas Vittaniny matky. Průhledná vlčice se vznášela jen kousek od nich a láskyplně ke své dceři promlouvala. Inu, alespoň zpočátku. Její tón se totiž vzápětí změnil. Byla podrážděná, později dokonce přísná. Sachi těkala pohledem mezi přízrakem vlčice a Vittani, která začínala také zvyšovat hlas. Vrhla trochu zoufalý pohled směrem k Ořešákovi a Wissfeohovi. Sachi sama nevěděla, co se matce Vittani stalo, ani to, že již nebyla mezi živými. A ačkoliv jim Indri připomínala, že duchové se nemohou dotýkat živých vlků, přikrčila se, v případě, že by se vlčice rozhodla zaútočit. Z Vittani odletovaly jiskřičky, tekly jí slzy a sama pravděpodobně nevěděla, jak se k tomu všemu stavět. Sachi se z toho křiku dělalo zle. "Stačí!" štěkla už trochu zoufale, jelikož jí zvýšené hlasy nikdy nedělaly dobře. Nevěděla, jestli to Vittani nebo přízrak její matky (byla-li to její matka) zastaví, ale alespoň něco udělat musela.

Nepozdávalo se jí, že by Tyloovi ublížil někdo, kdo byl jemu i Indri blízký, což vzápětí popřela i sama průhledná vlčice. Indri sice zmínila Tyloova otce, který z ostrovů odešel, ale ani ten podle ní neměl důvod malému vlčeti ubližovat. A zmínka o démonovi, která vypadla z tlamy Wissfeohovi, se zlomené matce také nelíbila, viděla to na ní. Tolik otázek a tak málo odpovědí, až měla Sachi skoro pocit, že na něco takového snad nikdy nemohou přijít.
To už je ale zaujal přízrak vlčice na mostě. Staré, podivné vlčice, která sice vypadala jako Indri, ale vyzařovala zcela odlišnou, temnou auru. Sachiin nápad promluvit si s ní ostatní víceméně zavrhli, převážně tedy tu část, ve které by jim mohla být vlčice nápomocná při hledání Tylooa. Přesto se k ní však vydali, protože čekat na to, až most přejde, by mohlo být opravdu na dlouho.
Když se k ní blížili, začínala se Sachi zmocňovat nervozita. Vlčice si pořád něco tiše šeptala, ale teprve až stanuli přímo před ní, začala jejím slovům rozumět. Pořád opakovala, že hoří, že je z nich popel. Kdo jsou oni? Sachi se chtěla zeptat, ale vlčice jim nedala prostor. A když do Sachi zabodla své slepé oči, přeběhl jí mráz po zádech. Vlčice procházela kolem nich, její původně tichý hlas nabíral na intenzitě. Zastavila se až u Vittani, na kterou začala křičet a vypadalo to, že na ni zaútočí. To už však zasáhla Indri, která se postavila mezi přízrak a Vittani a nakázala všem ostatním, aby se dali na útěk. Protesty? Byly zbytečné, proto se Sachi obrátila směrem ke druhé straně mostu a rozběhla se spolu s ostatními pryč, nechávajíc Indri a temný přízrak vlčice daleko za sebou.

>>> Temný les

ŘÍJEN/OKTÓBER
Jméno: Sachi
Počet příspěvků: 9 (10.10.2024 byla na smečkovém srazu oficiálně přijata a oznámena jako nová členka)
Postavení: sigma
Povýšení: -
Funkce: posel
Aktivita pro smečku + krátké shrnutí: Přidala se do smečky a seznámila se s několika jejími členy. Společně s Riccou a Solari vyrazila na rozkaz Alfy prozkoumat situaci na ostrovech a zjistit, jak si při povodních vedou ostatní smečky (což jim následně překazila velká voda).
Smečková minihra: -


LISTOPAD/NOVEMBER
Jméno: Sachi
Počet příspěvků: 28
Postavení: sigma
Povýšení: -
Funkce: posel
Aktivita pro smečku + krátké shrnutí: Poznala několik dalších členů, společně i s dalšími vlky přečkali potopy a Sachi tím pádem mohla pokračovat v průzkumu. Kromě toho navštívila obchůdek a zlepšila se ve své magii, aby byla samostatnější a smečce prospěšnější v případě dalších podobných katastrof.
Smečková minihra: Seznámila se se Zinkem v Severních horách, a ten jí následně ošetřil povodňové zranění (+ se poznala i s Joseline).

Zážitky: Sachi začala potopy vnímat spíše až ve druhé fázi, ale přesto si myslím, že ji poznamenaly poměrně zásadně. Kromě toho, že se stala členkou smečky, se také poprvé na delší čas odpoutala od Enzoua, se kterým do té doby putovala téměř nepřetržitě, a poznala několik vlků ze své nové smečky. S Riccou a Solari měly za úkol prozkoumat situaci v okolních oblastech, ale kvůli vodě se moc daleko nedostaly. Inu, alespoň si zaplavala a zjistila, že voda je opravdu zrádný element a není radno se mu stavět na odpor. Kromě toho se Sachi také konečně dozvěděla něco o magiích a začala na té své pracovat, aby mohla být smečce i svým přátelům oporou v případě nebezpečí. I to ji totiž během potop potkalo – musela bránit svou kořist nebo úkryt před predátory, a až teprve tehdy jí došlo, že na sobě bude muset opravdu zapracovat, jelikož by byla bez ostatních vlčic v jejím okolí zcela bezbranná.

Hodnocení: Chladivý hrob byla pro mě asi první velká akce, které jsem se účastnila, a musím říct, že jsem z ní byla nadšená. Moc se mi líbilo, že vlastně formovala každého vlka odlišným způsobem, což záleželo převážně na hráči a na tom, kam svou postavu povede. Repetitivní mi nepřišla, spíš hodnotím pozitivně možnost splnit nějaké úkoly z minulých fází v rámci fáze nadcházející pro ty, kteří se třeba probrali příliš pozdě (já kuck kuck) nebo kteří zkrátka nestíhali plnit danou fázi v termínu.
Podobný styl akcí bych v budoucnu jen uvítala, tyhle příběhové mě extrémně baví, protože dají nám jako hráčům nějakou kostru, podle které se musíme řídit, ale je jen na nás, jak se s tím popereme. V tom mi to vlastně přijde kouzelné a jak říkám, jen víc takových i v budoucnu!
(a pokud mám teda říct i nějakou nevýhodu nebo něco, co se mi nelíbilo, tak možná to, že už je konec. tak!)


SACHI – 33 bodů
2 body = 3 kšm
3 body = 1 rubín
5 bodů = 2 % do rychlosti a 2 % do schopnosti lovu
8 bodů = 1 tlapka do země
15 bodů = 3 tlapky do země

2 + 3 + 5 + 8 + 15 = 33

SACHI (10 bodů)
1 bod
× Projdi se po zatopeném území
× Prokonzultuj s jiným vlkem povodňová zranění

2 body
× Odhal následky potop

3 body
× Nech se strhnout proudem alespoň na 3 posty
× Nech si ošetřit vážné zranění související s potopami


SOUČET VŠECH FÁZÍ:
1 bod
× Zamiř do bezpečí (II)
× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody (II)
× Pokus se plavat (II)
× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí (III)
× Setkej se tváří tvář s predátorem (III)
× Zlepši své dovednosti (III)
× Projdi se po zatopeném území (IV)
× Prokonzultuj s jiným vlkem povodňová zranění (IV)

2 body
× Top se a nech zachránit (II)
× Ulov si na horší časy (II)
× Odhal následky potop (IV)

3 body
× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem (III)
× Vydej se hledat bezpečné místo (III)
× Pokus se ubránit své bezpečné místo/hranice před nájezdníkem (III)
× Nech se strhnout proudem alespoň na 3 posty (IV)
× Nech si ošetřit vážné zranění související s potopami (IV)

4 body
× Napiš v horách jeden post alespoň po dobu čtyř dní (III)

1. fáze = x
2. fáze = 7 bodů
3. fáze = 16 bodů
4. fáze = 10 bodů

CELKEM = 33 BODŮ

>>> Les u Mostu

Zkušenost jen pár minut stará zamávala s každým z nich trochu odlišným způsobem. Vzpomínka na matčin teplý kožíšek ji píchla u srdce, ale snažila se na sobě nedat nic znát. Přece jen, už to bylo několik let. Vyslechla si vyprávění Wissfeoha, Ořešáka i Vittani, a vypadalo to, že se její předchozí teorie potvrdila – opravdu se zdálo, jako by se nějakým zvláštním způsobem ocitli v příběhu osudu, který potkal malého Tylooa.
Zatímco ostatní vlci vyprávěli, pokukovala i po Indri. Viděla, jak je pro ni toto téma bolestivé, ačkoliv se konečně dozvídala, co se s jejím synem pravděpodobně stalo. Chtěla ji nějak ukonejšit, ale nevěděla jak, proto jí jen věnovala letmý úsměv na znak podpory.
Otázky přízraku vlčice byly však více než zajímavé – jak je možné, že nenašla žádné stopy po únosu? "Mohl to být duch," zamyslela se nahlas, ale svou myšlenku téměř okamžitě zavrhla. "Ačkoliv... proč by nějaký duch unášel vlče, to nedává smysl..."
Společnými silami nakonec vydedukovali, že je vidiny posílaly dále směrem k Mostu, kam se tedy následně vydali. Na Mostě ještě nikdy nebyla, a proto se obezřetně rozhlížela kolem sebe, jak to neznámé prostředí ostatně vyžadovalo. Bahno, které až do nedávna pokrývalo většinu lesa, pomalu vysychalo, a proto už se šlo o něco lépe. Když se však ocitli na okraji Mostu, pocítila zvláštní bolest ve spáncích. Tiše sykla bolestí, když jí hlavu sevřely neznámé tesáky, a následně vzhlédla směrem k lanové konstrukci. Po Mostě kráčel stín. A ten stín nesl... vlče! Chtěla něco vykřiknout, ale slova jako by se jí zasekla hluboko v tlamě. Pozorovala onen stín, a vtom vize pominula. Působilo to jako potvrzení, že jsou správným směrem.
Krátce zatřepala hlavou, když vtom spatřila na Mostě starší pohublou vlčici, která byla také průhledná, pomalu kráčela po nestabilním podloží a něco tiše šeptala. Pohlédla na ostatní s otázkou v očích. "Co teď?" zamumlala. "Počkáme, až přejde? Nebo se s ní zkusíme dát do řeči? Možná by nám mohla pomoci s hledáním malého Tylooa." Za pokus to určitě stálo, alespoň si to myslela. Nechtěla však rozhodovat za ostatní, a proto i jim dala možnost se vyjádřit.

Z reakce černého vlka usoudila, že jejímu vysvětlení příliš nevěří, ale nenapadalo ji, co víc by mohla udělat pro to, aby mu dokázala, že mluví pravdu. Dokonce i Ořešák se jí zastal, za což mu věnovala vděčný úsměv a kývnutí, ale ani pro Wissfeoha, ani pro Vittani to evidentně nebylo dosti přesvědčivé. Proto jen zavrtěla hlavou a odvrátila od nich pohled, když se společně začali věnovat ztrápenému přízraku vlčice. Bylo zkrátka zbytečné se v tom jakkoliv dále babrat, jejich názor totiž patrně jen tak něco nezmění.
Až když Wissfeoh zmínil, že po potopách bude v okolí spousta duchů, dopadla na ni tíha okamžiku. Měl totiž pravdu. Během velké vody musely zahynout stovky vlků i jiných zvířat, a ona je teď měla všechny vidět? Z té myšlenky jí přeběhl mráz po zádech, když si přívěšek nasadila, ale teď už nemohla vycouvat. Slíbili Indri, že jí pomohou, a proto by od ní nebylo správné, kdyby se z toho najednou chtěla nějak vykroutit. Zhluboka se nadechla, načež po návrhu černého vlka pomalu přikývla. "Vydat se do jeskyně zní asi nejlogičtěji," přitakala, ačkoliv jí pohled stále těkal k místům, odkud se ozýval nářek vlčete. Mohl to být Tyloo? Těžko. V tomto souhlasila s Ořešákem, přece jen by se syn Indri jen tak nezjevil. A navíc, kdyby matka slyšela nářek vlastního syna, jistě by se za ním okamžitě vydala. Onen pláč jí sice rval uši i srdce, ale neustále si opakovala slova Indri: Ne všichni duchové jsou v pořádku... Mohla to být léčka nebo něco jiného, a sama usoudila, že by nebylo dobré se hned zezačátku chytit do pasti nějakého zbloudilého přízraku. Když se o vyjícím vlčeti zmínili zbloudilé duši vlčice, jen na ně překvapeně koukala. Slyšeli snad nářek jen oni? Nedávalo jí to smysl, ale raději se tím dále nezabývala. I Ořešák s Vittani totiž následně souhlasili s návrhem zamířit prvně do míst, kde Indri žila, a proto se vydali tím směrem.
Jak postupovali lesem, uvědomovala si, že je všude okolo mrtvolné ticho. Tu a tam se mezi stromy mihl nějaký přízrak, ale snažila se upírat zrak jen na levitující Indri a ostatních zjevení si příliš nevšímat. Vlčice je následně dovedla až k malé jeskyni. Opatrně vstoupili dovnitř a téměř okamžitě k nim doputoval puch shnilého masa, který ji donutil nakrčit čenich. Jeskyně páchla zatuchlinou a vlastně ji to donutilo přemýšlet, co by sakra mohli na takovém místě objevit. Inu, na nějaké dumání nebyl prostor, jelikož vzápětí ucítila, jak se jí ježí chlupy na zátylku. "Indri, co se to-" Chtěla se vlčice zeptat, ale když se otočila, Indri byla pryč. "Co to-" Ani druhou větu nedokončila, jelikož se jí zatmělo před očima a samovolně padla na zem.
Když se podívala kolem sebe, vlastně jí nic nechybělo. Sledovala záda maminky, která zrovna vycházela z jeskyně, a hřála se ve slunečních paprscích, které jí vytvářely roztodivné odlesky na kožíšku. Najednou ale okolní teplota poklesla. Polekaně zvedla hlavu, když jí po zádech přeběhl mráz, a sluníčko se rázem ztratilo. Zakňučela a začala se vyděšeně rozhlížet kolem sebe. Kde je maminka? U vchodu do jeskyně se zjevila silueta, ale její maminka to rozhodně nebyla. Zvědavě si prohlížela cizince, jehož tvář byla podivně rozmazaná. Chtěla vyskočit na nohy a utéct, ale její tlapky jako by zamrzly na místě. Ztuhla. A poslední, co spatřila, byl záblesk bílých zubů, který ji vzápětí pohltil.
Opatrně otevřela oči. Strachem sevřené hrdlo, ztuhlé končetiny, to všechno bylo rázem minulostí. Opatrně pohnula s jednou tlapkou, poté s druhou, třetí i čtvrtou, načež se trochu krkolomně vyhrabala na nohy a otřepala se. Zbylí tři vlci leželi opodál a také teprve přicházeli k sobě. Cítila na sobě pohled, a když vzhlédla, setkala se s očima Indri. Ještě než se stihla zeptat, co se to právě stalo, vlčice jim začala pokládat vlastní otázky. "Jste v pořádku?" pronesla téměř zároveň s ní, upírajíc pohledy na Ořešáka, Vittani a Wissfeoha. Neřešila, co si o ní kdo myslí. Sama byla značně rozklepaná, a pokud si každý z nich prošel něčím podobným, ani jednomu asi nebylo zrovna do zpěvu.
Obrátila pozornost znovu na Indri. "Myslím, že jsme celí. A říkáš, že jsme omdleli?" zopakovala a znovu se otřepala, což však způsobilo, že na malý moment ztratila rovnováhu a zavrávorala. "Upřímně nevím, co se stalo... najednou jsem byla v jeskyni s mou matkou, která odešla a místo ní se objevila nějaká tmavá silueta. Byla zima a tma, a poslední, co si vybavuju, byly zuby té neznámé postavy," svěřila se ostatním s tím, co ji v onom podivném stavu potkalo. "Musí to něco znamenat... ale co?" zamyslela se vzápětí nahlas a pohlédla na všechny přítomné. "Mohl by to být nějaký fragment minulosti," napadlo ji, načež téměř šokovaně pootevřela oči: "Třeba to odkazuje k tomu, co se stalo Tyloovi! Že ho v jeskyni někdo napadl!" vyhrkla, patřičně hrdá na svůj objev, načež se obrátila na ostatní vlky. "Měli jste také nějakou vidinu nebo něco podobného, že ano? Co jste viděli? Možná z toho dokážeme poskládat nějaké indicie," navrhla a pohlédla každému ze svých společníků do očí. Cítila, že byli na počátku něčeho velkého. Otázkou zůstávalo, jak se s tím společnými silami vypořádají.

>>> Most (?)