Příspěvky uživatele

< návrat zpět

× Ulov si na horší časy (2b)
× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody (1b)

"Informace z cest... máš pravdu, dá se to tak brát," zazubila se na Riccu a poté už se soustředila na lov. Kropenatá vlčka měla pravdu v tom, že myši by patrně rozpoznaly na první dobrou. "Se zajíci taky nemám moc zkušeností, respektive si myslím, že jsem je vždycky jen cítila, ale nikdy nelovila," přitakala vzápětí, a když i Ricca sklonila hlavu k zemi a potvrdila směr, kterým by se měly vydat, vyrazily pomalu vpřed. Otisk tlapky, který její společnice našla, zajíci rozhodně nepatřil, a proto byla zvědavá, co vlastně objeví. Nakonec se potvrdil odhad Riccy – spatřily rodinku syslů. Ti se téměř okamžitě rozběhli pryč, ale ony vyrazily za nimi. Nebyla potřeba domlouvat si nějakou taktiku, obě zkrátka zamířily za utíkající potravou a vybraly si svou oběť.
Vyrazila tak rychle, jak jen dokázala, a poháněná hladem se zaměřila na jednoho malého kvílejícího savce před sebou. Jak tak poslouchala dusot tlapek a hlasité údery vlastního srdce, pocítila něco zvláštního. Vždycky jí přišlo, že přírodu kolem sebe vnímá silněji, než většina vlků, které znala, ale nevěnovala tomu příliš velkou pozornost. Teď během toho neustálého deště však měla chvílemi pocit, jako by slyšela její hlas, volání o pomoc nebo tak něco. Myslela si, že pomalu a jistě přichází o rozum, ale... Co když ne?
S pohledem stále upřeným na kořist před sebou zauvažovala, jak si lov usnadnit. Sysel se přece jen pohyboval trochu obratněji než ona a chvílemi jí mizel z dohledu. Kdyby mu tak mohla na chvíli zabránit v běhu! Jen co k ní tato myšlenka doputovala, okolo syslích nožek se obmotala uzounká liána, jejíž přičiněním se savec rozplácl v promáčené hlíně a následně skončil v jejích zubech, když po něm dravě skočila. Byla tou liánkou natolik uchvácena, že se se syslem v tlamě otočila na Riccu, aby se jí pochlubila. Kropenatou vlčku našla pohledem jen kousek od ní a proto za ní zamířila, pyšně si nesouc svůj úlovek. V cestě jí však stála (nebo spíše ležela) jakási kaluž, do které se rozhodla rozverně skočit a nechat vodu cáknout všude okolo. Ohodila tedy mrtvého sysla stranou a s rozběhem hupsla do vody. Jaké však bylo její překvapení, když zjistila, že hloubku očekávané "kaluže" ani trochu neodhadla a zahučela po hlavě do vody.

Pokývala hlavou a lehce švihla ocasem. "Máš pravdu, vlk nikdy neví, kdy se mu taková informace bude hodit. Sice mi Lissandra přidělila roli posla, ale není na škodu poznat nějaké byliny a vědět, k čemu slouží," dodala ještě a znovu pohlédla směrem k hoře. Solari se ještě neukázala, což ji znervózňovalo. Přece jen to byla její první výprava ve smečce a nechtěla, aby se něco pokazilo. Nebo aby nedejbože někoho ztratily. V tomto však věřila Ricce a jejímu úsudku – ona přece jen znala svou sestru nejlépe a pravděpodobně věděla, jestli se o sebe dokáže postarat nebo ne.
Pach, který patrně obě ucítily krátce poté, byl slabý, ale přesto rozpoznatelný. Znovu zavětřila. "Tipuju zajíce nebo myši... ale ten pach je jiný, než si pamatuju," odpověděla Ricce a sklonila čenich blíže k zemi ve snaze lépe identifikovat, kudy by se měly vydat. Následně vyrazila pomalu kupředu. "Je možné, že ty deště vyplavily nějakou noru, to by se nám teď hodilo," prohodila ještě ke kropenaté vlčici za sebou a zvedla hlavou. "Myslím, že bychom měly jít tudy. Zkusme to."

Toho rána se mi z pelechu vůbec nechtělo. Věděla jsem, že mě čeká výcvik spolu s bojovníky, a tomu jsem se snažila vyhnout za každou cenu. Proto jsem se v nestřeženém okamžiku vyplížila z úkrytu a vyběhla do hor. Nemířila jsem nikam konkrétně, zkrátka jsem jen potřebovala vypadnout. Nakonec jsem objevila puklinu ve skalní stěně, která se ukázala být temnou jeskyní. Zavětřila jsem a po ujištění se, že se uvnitř nenachází žádné nebezpečí, jsem opatrně vstoupila dovnitř.
„Zakládáš si na pořádný průšvih, víš o tom?“ Lekla bych se, kdybych už nějakou dobu nevěděla o tom, že mě sestra stopuje. Vyrazila za mnou v momentě, kdy jsem se vzdálila z úkrytu. Možná i proto Tenra trénovala, aby se v budoucnu stala bojovnicí. Tichá chůze jí nikdy příliš nešla. Otočila jsem se na tmavě hnědou vlčici a vycenila na ni zuby v přátelském šklebu.
„Vím. A je mi to jedno. Vždyť je to tu tak vzrušující!“
„Já nevím, Sachi, měly bychom se vrátit,“ pronesla Tenra zdrženlivě a rozhlédla se po tmavé jeskyni, do které se jí podle všeho moc nechtělo. Zato já? Prozkoumávala jsem každý kout, doufajíc, že se dostanu někam dál, že najdu novou skulinku, tajný průchod, cokoliv. Hory, ve kterých naše smečka sídlila, byly podobných jeskyněk plné, a ačkoliv do nich na rozkaz Alfy nesměl žádný vlk vkročit ani špičkou tlapky, já jsem na podobné zákazy nikdy příliš nedbala. A proto se mnou Tenra, která mě měla většinou na starost, slízla už nejeden výprask za neuposlechnutí příkazu nebo naopak porušení zákazu.
Doteď jsem nechápala, proč musím mít chůvu. Vzápětí jsem ale v hlavě uslyšela slova naší mámy: ‚Je taková nedorostlá, Perone, nemůžeme ji nechat pobíhat po horách samotnou.‘ Odfrkla jsem si a zatřepala nad touto vzpomínkou hlavou. Prý nedorostlá, ha! Ještě jim všem ukážu.
„Sachi, pojďme zpátky.“ Protočila jsem očima, když se Tenra ozvala podruhé. Sice se měla brzy stát oficiální členkou smečkových bojovníků, ale někdy mi přišla jako ještě větší strašpytel než Hanay. A to už bylo co říct. Nedivila jsem se, že se moje druhá sestřička dala raději na léčitelství. Kytky pro ni evidentně nebyly tak děsivé jako okolní svět.
„Sachi!“ Tentokrát už jsem zvedla hlavu, protože se místo nejistého hlasu mojí sestry ozvalo hlasité vyštěknutí mého jména. Trhla jsem pohledem směrem ke vchodu do jeskyně, kde se kromě Tenřiny hlavy krčila ještě jedna silueta, taky podivně povědomá.
„Na co vejráš, Pampeliško? Na cvičišti je po tobě sháňka. Prý jsi zase utekla,“ promluvila silueta podruhé a to už mi bylo jasné, o koho jde. Když si moje oči přivykly na rozdíl kontrastu, viděla jsem, že se na mě Lurros vesele culí a máchá ocasem, evidentně pobavený tím, že mě napálil a mohl znovu použít přezdívku, kterou mi přisoudil, když jsme byli ještě vlčata. Tehdy jsem vdechla květ pampelišky a všichni se mohli potrhat smíchy. Zlaté časy.
„Už zníš jako táta,“ zavrčela jsem na něj pobaveně, ale přece jen jsem ho poslechla a vyklusala z jeskyně, ignorujíc Tenřin skeptický pohled, který jasně říkal ‚A najednou to jde.‘. Jde, no, protože, povězme si upřímně, ke svému jedinému bratrovi jsem přece jen chovala o něco větší respekt než k oběma sestrám. Vždyť už byl součástí lovecké výpravy, která nám každý den obstarávala potravu! Nemohla jsem na něj být pyšnější.
Když jsem se zrovna netoulala po horách nebo přilehlém lese, učil mě lovit. Vlastně… všichni mí sourozenci mi postupem času předávali část svých znalostí. Jen já jsem neuměla nic. Jen se toulat a být trnem v oku našeho Alfy. Jo, to mi šlo bezvadně.
„Já se jí snažila domluvit, ale víš, jaká je, nikdy neposlouchá.“ Až po chvíli přemýšlení jsem si uvědomila, že se samovolně pohybuji po boku Lurrose a absolutně nevnímám jeho rozhovor s Tenrou. Evidentně se bavili o mně, ale bylo mi to jedno. Jen myšlenka na to, kam mě teď oba vedli, mi svírala žaludek. Cvičiště jsem nenáviděla. To neustálé hraní si na něco, co ze mě nikdy nebude. Bojovnice? Já? Ta, kterou máma označila za nedochůdče a nedorostlé vlče? Nikdy jsem v tom neviděla logiku a předpokládám, že ji ani nikdy neuvidím. Chtěla jsem objevovat, toulat se po horách a lesích, být svobodná. Pravidla smečky, která mě k něčemu neustále předurčovala, mě odjakživa spíše svazovala. Natolik, že jsem chvílemi nemohla popadnout dech.
Zato v noci? Až všichni usnuli a já mohla konečně vyrazit na průzkum? Tehdy mi bylo nejlépe. Tehdy jsem mohla být konečně sama sebou a objevovat místa, která jsem si za bílého dne pouze představovala. Teprve pod rouškou tmy jsem se cítila opravdu svobodná.
„Tak co myslíš, nad čím přemýšlí teď? Nad tím, jak se vymluví rodičům, kteří už jí stejně nevěří ani čumák mezi očima, nebo nad tím, jak ještě víc vytočit Alfu?“ Věnovala jsem Tenře další protočení očí (protože to první v jeskyni patrně neviděla) a ohnala se po ní.
„Ha! Já věděla, že posloucháš,“ pronesla tmavá vlčka vítězně, jako by dosáhla kdovíjakého úspěchu. Což dosáhla, podařilo se jí mě zas a znovu vytočit.
„Nech si to,“ odsekla jsem jí a popoběhla stranou. Lurros nad námi jen vrtěl hlavou a Tenra se snažila zabránit katastrofě, tedy mému vypěnění.
„No tak, já to tak nemyslela,“ domlouvala mi chlácholivě, ale to už jsme byli na hranicích úkrytu, kde nebyl na podobné hrátky prostor. V mém zorném poli se totiž objevily další tři siluety, jako by toho dnes už nebylo dost.
„Už zase?“ zněla neustále se opakující otázka mámy, která nade mnou zklamaně kroutila hlavou. Vedle ní stál táta, který si mě měřil přísným pohledem, a Hanay, která mě pravděpodobně práskla. Typické. Bylo zbytečné si vymýšlet nějaké výmluvy, proto jsem se o to ani nepokoušela. Zatřepala jsem hlavou a nespokojeně máchla ocasem.
„Já nechci být bojovnice, mami,“ zamumlala jsem, ale bylo to jako mluvit do kůry stoletého dubu. S tím taky nic nepohnulo.
„Mazej zpátky na cvičiště,“ promluvila máma podruhé a potom už se ozvalo jen cvaknutí zubů, kterým se mě snažila popohnat k rychlejšímu pohybu, když už jsem se poraženecky vydala na místo určení.
„Netvař se tak,“ drcnul do mě Lurros a povzbudivě se na mě usmál. Pravděpodobně musel brzy vyrazit s ostatními lovci do terénu, ale přece jen se mnou došel až ke cvičišti, kde stále probíhal výcvik malých bojovníků. Povzdechla jsem si a nechala si od bratra uštědřit ještě jedno přátelské drcnutí, než mě nechal o samotě. Ale ne na dlouho. Tenra se brzy zjevila vedle mě a dostrkala mě až k Lyře, která výcvik bojovníků vedla.
„Omlouvám se, že jsem utekla, už to nikdy neudělám,“ odříkala jsem nacvičenou frázi, které stejně nikdo nevěřil, a s otráveným výrazem jsem se odebrala stranou, načež jsem na sebe nechala štěkat všemožné pokyny a snažila se nenechat Tenru, která byla mojí soupeřkou, aby mi prokousla krční tepnu. Dopoledne přesně podle mého gusta.
***
„Tos na ni nemohla dát pozor!?“
„Měla jsem útočit a ona se měla bránit! Jak jsem měla vědět, že se bránit nebude!?“
„Měla… mělas to tušit! Je to Sachi! No tak, Tenro, copak ji neznáš!?“
Bavili se o mně, jako bych neležela jen pár metrů od nich, skrytá před zraky ostatních v našem rodinném pelechu. Nebudu lhát, sestra mi dala docela zabrat. Možná si na mě vybíjela frustraci, že se kvůli mně už zase dostala do problému. Nevím. Ale přece jen to mělo jednu obrovskou výhodu. Nikdo neočekával, že do konce dne vylezu ven a budu se čehokoliv účastnit. Což mi hrálo do karet.
Do pelechu nakoukla Hanay, tváříc se více než provinile. „Nejsem na tebe naštvaná,“ řekla jsem jí rovnou, abych předešla dotazům, které by jistě následovaly. Bylo mi jedno, že běhala za rodiči a hlásila jim každou moji absenci. Chtěli to po ní. A ačkoliv mi tím moc neulehčovala život, vlastně jsem ji nemohla vinit. Dělala co měla. Na rozdíl ode mě.
„Nesu ti bylinky na obklad,“ pípla a začala mi šrám pod uchem ošetřovat. Překvapivě jsem se po tom, co skončila, cítila lépe. Rozdíl byl minimální, ale byl tam.
„Děkuju, jsi šikovná,“ pochválila jsem ji a zívla.
„Je tam i rozžvýkaný dobromysl, dobře se po něm spí,“ dodala a začala couvat ven z pelechu. „Odpočiň si.“ A byla pryč. Tuto její schopnost zmizet jsem jí záviděla už odmala. Ale… měla pravdu. Vůně dobromyslu, která mi po chvíli naplnila čenich, měla podle všeho opravdu uklidňující účinky, jelikož jsem stihla jen položit hlavu na přední tlapky a odporoučela se do říše snů. Tak dnešní noční průzkum budu muset uskutečnit pouze ve své fantazii…

Překvapovalo ji, jak je Ricca klidná. Vypadalo to, že ji absence sestry nijak nerozhodila, ačkoliv si všimla, že vzhlíží směrem k hoře. Solari už by se měla objevit. "Dáme jí ještě chvíli a potom se po ní půjdeme podívat," přitakala, "přece jen, na horách teď bude asi nejbezpečněji." Ačkoliv stále vytrvale pršelo, letmo se na Riccu usmála, když zmínila rudou květinu, která rostla po celé ploše louky. "Upřímně jsem toho moc neslyšela, takže si to teď ráda poslechnu od tebe," pokývala hlavou a bedlivě naslouchala. "Takže Rumněnka vlčí, říkáš?" zopakovala s dalším přikývnutím. "To je pěkné jméno. A z toho, co říkáš, je pěkně vzácná. Pokud roste jen tady a dá se sbírat jen v tomto období, není divu, že tu bylo tak živo." Když se rozhlédla, už skoro žádné červené květy neviděla. Patrně je vlci vysbírali. Třeba se mi poštěstí za rok... pokud tuhle spoušť přežijeme. "Děkuju za informace, Ricco, myslím, že se můžou do budoucna hodit," máchla spokojeně ocasem a znovu se letmo usmála. Po krátké prosbě vyslané k bohům se k ní kropenatá vlčice znovu připojila s otázkou, jestli se nepokusí něco ulovit. Přikývla. "Pojďme," pobídla svou společnici a následně zavětřila. "Myslím, že něco cítím. Co ty?" Chtěla znát i její názor. A navíc, s všudypřítomnou vůní vody si nebyla tolik jistá, jestli si všechny ostatní pachy jen nevymýšlí.

Znepokojovalo ji, že je Solari tak dlouho pryč. Navrhla by, aby se ji vydaly hledat, ale v takovém počasí by bylo jakékoliv stopování náročnější než obvykle. A navíc, mohla se zatoulat kamkoliv. Neměla v úmyslu ji tu někde nechat, přece jen se podmínky i nadále zhoršovaly a déšť dával všem vlkům jasně najevo, že není radno ho brát na lehkou váhu. Pršelo ustavičně už tak dlouho, že zjišťovala, že pomalu zapomíná, jak vypadá modrá obloha.
Poodešla pár kroků zpět směrem k místu, odkud s Riccou přišly, načež se na chvíli zastavila a zhluboka se nadechla. Následně zavřela oči a zvedla hlavu, zrovna jako před chvílí. Opět na sebe nechala dopadat těžké dešťové kapky, přičemž se jí v hlavě začaly formovat nejrůznější myšlenky. Tedy... spíše slova. Aniž by nad tím příliš přemýšlela, z tlamy se jí začal linout prosebný šepot: "Ostrovští bohové... vím, že existujete a že nad námi většinu času držíte ochrannou tlapku. Prosím, vyslyšte mé přání. Pomozte nám. Zastavte tuhle zkázu. Dejte na nás pozor a zachraňte vlky, kteří jsou v nebezpečí. Prosím, postarejte se o to, aby se všichni dostali v pořádku domů. Prosím..." Nikdy se k bohům nemodlila, jelikož to nikdy předtím neměla zapotřebí. Ale situace se změnila. A nyní potřebovali obyvatelé ostrovů každou pomoc, kterou mohli dostat. Požádat o ochranu ty nejpovolanější bytosti bylo to nejmenší, co mohla udělat.

Po chvíli přemýšlení opět vstala a otřepala se, vyhledávajíc pohledem kropenatou vlčici. Jen co si jí Ricca všimla, vyrazila za ní. Na její otázku pouze pokývala hlavou a otočila se někam za sebe. "Vypadá to tak," přitakala, "a pokud našla něco k snědku, měly bychom ji najít. Nebo se pokusit něco ulovit tady na louce, ale je tu docela živo," zamumlala, když se jí v zorném poli objevila další vlčice, tentokrát celá šedá. "A jak už jsem říkala, dříve nebo později bychom se měly někam schovat. Alespoň na chvíli. Nevypadá to, že by déšť hodlal v nejbližších dnech ustat, a takhle promočené se stejně nezvládneme pohybovat moc rychle," dodala a otřepala se. Vytrvalý déšť už jí opravdu začínal lézt na nervy. "Voda stoupá," odtušila vzápětí tiše a s neskrývanými obavami nervózně přešlápla. "Musíme vymyslet plán."

<<< Rokle přes Nejvyšší horu

S lovem se jim prozatím nedařilo, ale nedělala si z toho těžkou hlavu. Před nimi se totiž rozprostřela louka, na které ještě nikdy předtím nebyla. Vypadala slibně, obzvláště díky tomu, že by se zde mohlo najít i něco k snědku. Místo kořisti si však prvně všimly vlka, který na louce trhal červené květiny. Ricca se za ním vydala a dala se s ním do řeči, což ji vlastně ani nepřekvapovalo. Za celý den měla nových tváří tak akorát, a když už se začínala cítit alespoň trochu komfortně v přítomnosti svých dvou společnic, tušila, že seznámení se s dalšími cizinci by jejímu rozpoložení příliš neprospělo. Proto se raději držela stranou, kecla si na zadek a zadívala se nahoru. Přivírajíc oči na sebe nechala dopadat těžké dešťové kapky a její mysl se mezitím toulala daleko, daleko od všeho, co ji teď obklopovalo. Solari se patrně někde zdržela, proto chtěla této chvíle využít k tomu, aby mohla být alespoň chvíli sama. A přemýšlela. Nad svou rodnou smečkou, na kterou si zase vzpomněla, nad Enzouem, nad velkou vodou, která jim stále znepříjemňovala život... Užijeme si někdy vůbec chvíli klidu?

>>> Furijské hory přes Ostříží zrak

Čím více si s kropenatou vlčicí povídaly, tím rychleji cítila, že se uvolňuje. Nebyla zrovna důvěřivý typ, k novým vlkům chovala spíše ostražitý chlad než vstřícný přístup, ale... snažila se. Přece jen teď byly součástí jedné smečky. A smečka... ta tu podle všeho znamenala skoro to samé, co rodina.
Protáhla se a pokývala hlavou. "Strávit rok sama v horách... to muselo být náročné," pronesla uznale a zastříhala ušima. "Je dobře, že se tě někdo ujal. Hory bývají zrádné, věř mi, vím, o čem mluvím," dodala vzápětí, a ačkoliv se jí Ricca svěřovala poměrně snadno, měla problém se také otevřít a říct jí něco ze svého života. Možná časem... Z dalšího uvažování ji vyrušila až zmínka o nějaké nemoci, které prý podlehla i matka Riccy a Solari. Svěsila uši i ocas a tiše zakňučela. "To mě moc mrzí..." pronesla soucitně a chvíli nevěděla, co dalšího říct. Tento problém za ni naštěstí vyřešila opět kropenatá vlčice, která zareagovala na slova své sestry. Lov opravdu nezněl špatně.
"Taky nepatřím mezi loveckou extratřídu, ale nějaká malá zvířata ulovit zvládnu," přispěla svým podílem do debaty. "A navíc, myslím si, že ve třech určitě něco chytíme," dodala ve snaze o povzbuzení morálky a znovu se soucitně zadívala na Riccu, která vysvětlovala, proč se vlastně ve smečce moc nezdržovala. "Určitě jsi smečce platná i jinak než lovem, a rodičům bys ostudu neudělala. Rodiče totiž svá vlčata milují bezpodmínečně, ať už ve smečce zastávají jakoukoliv roli," pronesla a přidala letmý úsměv, ačkoliv se kdesi v hloubi duše musela nad svými slovy zašklebit. Od tebe to sedí... bezpodmínečná láska rodičů... hah, to tak. "Jsem ráda, že to tak bereš," odvětila, když se Ricca zmínila o tom, že je to zkrátka minulost, načež se znovu alespoň letmo usmála. "A naše setkání ani dříve proběhnout nemohlo, ke smečce jsem se přidala teprve před pár dny... do té doby jsme se s Enzouem toulali po ostrovech. Ach jo... doufám, že na sebe dá pozor." Myšlenky jí odběhly za žíhaným vlkem, který se vydal na lov zásob pro smečku, a pohlédla kamsi do dáli, jako by snad doufala, že někde zahlédne jeho kožich. Marně. Voda jim stále nepříjemně bušila do již tak promáčených srstí a ztěžovala tak i obyčejnou chůzi.
"Možná bychom se mohly někam schovat," navrhla po chvíli. "Jsme promočené a tím pádem i pomalé. Kdyby se nám podařilo někde alespoň trochu oschnout, mohly bychom mít při lovu větší šanci," dovysvětlila a otřepala se, snažíc se se alespoň trochu zbavit všudypřítomných dešťových kapek. "Pokud tedy nenajdeme nějaké již mrtvé zvíře někde po cestě... tím by se vyřešilo hned několik problémů," zamumlala vzápětí a s tichým zafuněním pokračovala po boku Riccy a Solari dál, do míst, která už tolik neznala.

>>> Červená louka přes Nejvyšší horu

<<< Ostříží zrak

Měla pravdu, v horách opravdu nebylo zrovna bezpečno a bylo potřeba dbát na každý krok. Mírně se za chůze protáhla, zatímco postupovala s vlčicemi dál. Ztracená ve vlastních myšlenkách si chvíli ani neuvědomila, že se jí Ricca na něco ptala. "Na ostrovech? Víš, že už mi to přijde jako věčnost?" odvětila trochu otázkou a na chvíli se zamyslela. "Voda mě vyplavila před nějakou dobou, shodou náhod na území Daénské smečky," začala, "tam mě našel Enzou a spolu jsme putovali po ostrově. Došli jsme až k mostu, který prý vede dál, ale za něj už jsem se nedostala. Větší část tohoto ostrova jsme ale prošli." Až v tu chvíli si uvědomila, že společně s žíhaným vlkem patrně obešli poměrně velké území, ačkoliv se jí to tehdy vůbec nezdálo.
Oplatila Ricce letmý úsměv. "Myslím si, že Daénská smečka je pěkné místo k životu. Nepoznala jsem sice ty ostatní, které tu asi jsou, ale... líbí se mi tu," dodala zcela upřímně a pohlédla na druhou vlčici, Solari. "Hezky se doplňujete," pronesla mile a zapsala si za uši, že jsou její dvě společnice sestry. Nevěděla, jak jí tato informace předtím utekla. Následně pokývala hlavou, když Solari mluvila o svém toulání. "Vím, co myslíš... vlk někdy potřebuje být chvíli sám se sebou, aby se dozvěděl, kým vlastně je." Na další povídání nebyl čas, jelikož všechny tři spatřily vlčici, která v onom prudkém lijáku trhala květiny. Zvědavě popošly blíž, načež se jí Ricca představila. "Sachi," sdělila své jméno, když na ni vlčice upřela pohled a také se jim představila. Azuma... zajímavé jméno. Následně jim vysvětlila, co sbírá, a že se jedná o jedovatou rostlinu jménem Paloučnatka. "Děkujeme za informace, Azumo," kývla směrem k vlčici, když se rozloučily a vyrazily společně dál.
Ricca je vedla mezi skálami zpět dolů, jen na druhou stranu. A když Solari zmínila, že by si mohly něco ulovit, jako na povel jí zakručelo v břiše. "Jsem pro," dodala, jako by to z reakce jejího těla už nebylo jasné. "Než se vrátíme zpět ke smečce, může to trvat několik dní, možná týdnů. Sejdeme dolů a pokusíme se něco najít," navrhla a následovala záda kropenaté vlčice a její červenooké sestry.

>>> Rokle přes Ostříží zrak

<<< Daénská smečka přes Les Alf

Bez dalších slov zamířila za kropenatou vlčicí a rozhodla se, že nebude mluvit, pokud k tomu nebude vyloženě vyzvána nebo donucena, třeba položenou otázkou. V stále vydatném dešti postupovaly patrně pomaleji, než by to zvládly za sucha, ale přece jen bylo podstatnější se někde nepřizabít.
Nasávala okolní pachy, ale cítila převážně jen všudypřítomnou vodu, která jí celý proces orientace poněkud ztěžovala. Zatřepala hlavou, aby vytřásla z kožichu těžké kapky vody, a následovala pohled Riccy, která se zadívala směrem k horám. Tam už s Enzouem byli, pamatovala si to, ačkoliv se jí hory teď, v pozadí s temnými mraky, jevily o něco děsivější, než si je pamatovala.
Nápad s tím, aby hory využily k lepšímu rozhledu, se jí líbil. "Souhlasím, mohlo by být lepší podívat se na celou situaci trochu z výšky," přitakala a zadívala se na skály, stále halené v deštivém závoji. "Jen musíme být opatrné... ty mokré kameny budou klouzat," připomněla, když se za Riccou vydala směrem k masivu. Dobře si pamatovala, jak vypadalo území její rodné smečky za deště. Vlčata téměř nevycházela z úkrytu, jelikož se kluzké skály staly osudnými nejednomu členu vlčího uskupení. Znovu potřásla hlavou, tentokrát však vytřásala z hlavy nepodstatné myšlenky. Ricca zrychlila, proto ji hbitě následovala.

>>> Furijské hory

Kolem ní se dělo tolik věcí, že měla problém vnímat, kdo mluví, co zrovna potřebuje a o co vlastně jde. Postřehla však docela jasně, že ji Lissandra vyzvala, aby společně s dalšími dvěma vlčicemi prozkoumala široké okolí a podala zprávu o tom, jaká je situace v jiných smečkách. Solari už "znala", jelikož byla také novou členkou Daénské smečky, ale Riccy si všimla poprvé, až když na ni Alfa kývla. Následně věnovala Lissandře rázné přikývnutí, jakože rozumí, a trpělivě počkala, až smečkový sraz rozpustí. V momentě, kdy Alfa skončila, se spustil hotový mumraj, vlci se proplétali mezi sebou a každý mířil vstříc úkolu, který mu byl svěřen. V rychlosti vyhledala pohledem Enzoua, který byl vyslán shánět zásoby. Jemně do něj šťouchla čumákem. "Dávej na sebe pozor, uvidíme se později," řekla mu ve spěchu, než se jí žíhaný vlk ztratil z očí. Sama potom vyhledala své dvě společnice, se kterými měla vyrazit na výzvědy. Chápala, že Lissandra nechtěla, aby někdo putoval sám, ale přesto byla ze společnosti cizích vlčic poněkud nesvá. V davu ještě zahlédla černý kožich Cyry, ale jinak neznala opravdu nikoho.
Zhluboka se nadechla a vykročila ke kropenaté vlčici, vedle níž už stála zajímavě zbarvená vlčka s rudýma očima. Ricca i Solari už na ni podle všeho čekaly, ačkoliv viděla, že předtím mluvily i s Enzouem a ještě jedním vlkem, jehož jméno neznala. Proto k nim doklusala a na obě kývla, dívajíc se jim zpříma do očí. "Ahoj, jsem Sachi." Snaha o to nevyznít pitomě hned po příchodu byla touto jedinou větou zmařena, ale rozhodla se si s tím nedělat těžkou hlavu. Ricca navrhla, aby vyrazily do míst, které neznala, přesto však na její návrh kývla. "Veď nás," vybídla kropenatou vlčici a vyrazila za ní, doufajíc, že si s oběma vlčicemi na pravděpodobně ne zrovna krátkém putování vyhoví.

>>> Ostříží zrak

Vzhledem k vydatnému dešti se všichni postupně seskupili pod přístřeškem, pod nímž ležel i zraněný šedý vlk. Zaslechla Lissandru říkat, že pravděpodobně došlo k potyčce, proto jen pokývala hlavou a soustředila se na to, aby neztratila z dohledu Enzoua. Po jeho boku se přece jen mezi davem cizích vlků cítila o něco komfortněji.
Jen co se Alfa ujistila, že je raněný v dobrých tlapkách, obrátila se k ostatním. Její hlas se rozlehl ztichlým prostranstvím, když zahájila smečkový sraz, a počastovala každého z přítomných pohledem svých světlých očí. A potom to přišlo. Vítání nových tváří.
Přešlápla z tlapky na tlapku, když Lissandra zmínila její jméno, načež se pohledy všech okolo stočily jejím směrem. Úloha posla... Pyšně vypnula hruď, když se Alfa o její funkci ve smečce zmínila. Věřila, že pro ni zvolila ten nejpřínosnější úkol, a sama cítila, že se jedná o něco, čím by smečce opravdu mohla být prospěšná. Tak či onak toužila prozkoumat ostrovy skrz na skrz, a s titulem posla měla otevřenou cestu vstříc dalším dobrodružstvím, které ji lákaly. Vděčně sklopila hlavu a podívala se Lissandře zpříma do očí. "Děkuji, Lissandro," pronesla a krátce počastovala pohledem i všechny ostatní. "Zdravím, ráda vás všechny poznávám," pokývala hlavou, a ačkoliv pronesla poměrně otřepanou frázi, myslela ji vážně. Samozřejmě ještě téměř nikoho neznala, ale už v tu chvíli si v mysli ukládala obrazy jednotlivých členů, črty jejich tváří, jejich pachy, všechno. Chtěla mít přehled, kdo je teď její novou rodinou.
Nebyla však jediná, kdo byl ve smečce nováčkem. Spolu s ostatními sledovala pohledem Astru, Solari a Ořešáka, které Lissandra taktéž představila jako nové členy. Astra jí byla povědomá, načež si uvědomila, že ji spolu s Enzouem a Cyrou potkali v lese. Kráčela tehdy s tím šedým vlkem, která ještě stále ležel pod přístřeškem. Kývla hlavou jejím směrem a zaměřila se na další ze zmíněných nováčků – rudé oči tmavé vlčky ji trochu vyděsily, ale vzápětí si vzpomněla, jak měla prvně respekt i z Cyry, a opět se uvolnila. Dalším kývnutím hlavy pozdravila i Solari a konečně padla pohledem i na zajímavě zbarveného vlka, kterého Lissandra uvedla jako Ořešáka. Snažila se zapamatovat si alespoň tato tři jména, ačkoliv tušila, že dříve nebo později zapomene kdo je kdo a všechno se jí pomíchá. S povzdechem si vyměnila letmý úsměv s Enzouem. Bude jí ještě trvat, než se do toho dostane...
Když Lissandra znovu promluvila, utišila své myšlenky a věnovala Alfě svou plnou pozornost. Neodvažovala se ani ceknout nebo snad vyjádřit jakýkoliv výraz neúcty. Opravdu se snažila, aby zanechala dobrý dojem, ačkoliv jí z toho množství neznámých pachů vstávala srst na hřbetě.

<<< Úkryt

V doprovodu Enzoua a Cyry vyšla z úkrytu vstříc ostatním členům smečky. Oba vlci, kteří jí dělali společnost, vypadali, že ví, kudy kam, proto se nechala vést a jen nasávala okolní pachy. Jak jí svého času přišlo, že kromě Enzoua snad na ostrovech nepotká živou duši, nyní cítila spoustu pachů, které jí plnily čenich a mezi kterými rozeznávala matně alespoň Lissandru. I pár dalších jí bylo trochu povědomých, ale nedokázala je k nikomu zařadit.
Jak už měla ve zvyku, zatímco žíhaný vlk a černá vlčka kráčeli poklidně, ona pobíhala mezi okolními stromy, čenichala kolem a užívala si svobodu a podivně smíchaný klid s nejistotou, který neuměla úplně přesně popsat. Věděla, že má nový domov a byla za něj vděčná, zároveň se jí však žaludek svíral obavami, když si představila celou smečku shromážděnou na jednom místě. Naposledy to pro ni totiž moc slavně nedopadlo...
Z dalšího uvažování ji vyrušila Enzouova otázka, a mohla být hnědému vlkovi vlastně vděčná. Babrat se v tom, co bylo, teď rozhodně nechtěla. "Krátce, ale dobře," pokývala hlavou a na znamení svých slov se protáhla. "Přiznám se, že jsem toho moc nespala. Ačkoliv bych i ráda, celý ten povyk kolem srazu mi nedovolil zamhouřit oči na víc než pár hodin," pronesla s trochu kyselým úšklebkem a máchla ocasem. "Ale věřím, že na odpočinek bude dost času později," zazubila se po chvíli a přeskočila vyvýšený kořen, který se jí postavil do cesty. "Co ty, vyspaný do krásy?" popíchla svého společníka s hravým úsměvem a lehce do něj strčila čumákem.
Po jeho další otázce se musela chvíli zamyslet. "Ano i ne," přiznala nakonec. "Nechci znít nevděčně, jsem za tuhle příležitost samozřejmě ráda, ale mám z celé smečky docela obavy," pokračovala, načež téměř neslyšně dodala: "Nevím, jestli mě přijmou."
Na další polemické úvahy nebyl čas, jelikož se ocitli u jezera. Všude kolem byla spousta vlků, které neznala, proto krátce hodila očkem po Cyře a raději se držela u Enzoua, který zamířil k přístřešku opodál. Zůstala po jeho boku, i když přišli blíže, a trochu pootevřela oči zděšením, když na zemi pod přístřeškem spatřila zraněného vlka. Nebyl to snad ten, kterého potkali před několika hodinami v lese? "Zdravím," pronesla, aby tam jen tak nestála, a těkla očima směrem k Alfě, kterou mezi spoustou neznámých tváří poznávala. Po Enzouových dalších slovech jen přikývla a udělala odvážný krok kupředu. Chtěla pomáhat. I když zatím ještě moc nevěděla jak.

<<< Daénská smečka

Enzou s Cyrou ji postupně zavedli až do prostorné jeskyně, která jí už na první pohled vyrazila dech. Strom tyčící se uprostřed ji fascinoval, stejně jako nedaleké šumění vody, které slyšela. Zastříhala ušima a podívala se směrem, kterým naznačoval žíhaný vlk stojící vedle ní. Ťapkala za ním a pozorně poslouchala, co se kde nachází, aby si vše zapamatovala. Zdroj dobré vody se hodil vždy, to jí v hlavě utkvělo téměř okamžitě. Dále místo pro bety a gammy, jasně. Uznala, že její místo bude asi na mechu s ostatními členy smečky, což bylo něco, s čím samozřejmě počítala a čeho si vážila. Ve své staré smečce spala už od vlčete na tvrdé skále v malém ďolíku, kterému se někdo opovážil říkat pelech.
"Vypadá to tu krásně," pronesla téměř zasněně, zatímco pomalu zpracovávala fakt, že toto je její nový domov. Následovala Enzoua a Cyru hlouběji do jeskyně a prohlížela si její stěny i pukliny v ní. Chlad jí pomalu zalézal pod kožich, proto se jen otřepala a shlédla na své tlapky, když pod nimi ucítila měkký povrch mechu. Hnědý vlk se do mechu uložil se slovy, že si chvíli zdřímne. Této myšlence se vůbec nebránila, ba naopak. Chtěla si před smečkovým srazem trochu odpočinout a zpracovat všechno, co se dozvěděla. "Souhlasím, odpočiňme si," zívla a uvelebila se v mechu vedle Enzoua, něžně se tisknouc k jeho boku. Netrvalo dlouho a jen co ucítila, že vlk vedle ní oddechuje, usnula také.

TIME SKIP

Nevěděla, jak dlouho spala, ale po probuzení se cítila odpočatě a připraveně postavit se znovu Lissandře i zbytku smečky. Zajímalo jí, jak různorodá smečka ve skutečnosti je. Pomalu vstala, aby Enzoua nevzbudila, a protáhla se. Zamžourala do útrob jeskyně a udělala pár kroků směrem od spící dvojice, načež za sebou zaslechla pohyb a otočila se, aby zjistila, že už jsou Enzou s Cyrou vzhůru. Žíhaný vlk připomněl, že by se měli pomalu vydat směrem k místu, kde se měl konat sraz. "Máš pravdu, pojďme, ať nepřijdeme pozdě," pokývala hlavou. Tušila, že by neudělala nejlepší dojem, kdyby se hned na první sraz dostavila se zpožděním. Opět ve trojici tedy vykročili z jeskyni, načež se nechala vést směrem k jezeru, vstříc ke smečkovému srazu.

>>> Daénská smečka

Ačkoliv se jí Cyra na první pohled možná jevila jako trochu děsivá, když s ní teď chvíli mluvila, vlastně jí připadala moc milá. Když se k trojici na malý okamžik připojili dva cizí vlci, které neznala, jen se trochu schoulila za Enzouovým mohutným tělem a nechala raději mluvit jeho, přece jen se v novém prostředí ještě necítila tak sebejistě. To jí však nezabránilo si oba nově příchozí pořádně prohlédnout a nasát jejich pachy. V hlavě se snažila si jejich vzhled i pach uložit, přece jen se s největší pravděpodobností jednalo o členy smečky a tak bylo více než zřejmé, že by s nimi mohla dříve nebo později přijít do kontaktu. Připomínka smečkového srazu ji donutila se znovu zaposlouchat do slov jejích společníků. Hm, úkryt smečky... Tělem jí projelo snad až nepříjemné mravenčení, jako kdyby měla pod kožichem několik kostek ledu. Otřásla se.
"Budu moc ráda," pokývala hlavou a párkrát švihla ocasem ve snaze skrýt svůj letmý třas. Ne že by se smečkového úkrytu nějak bála, jen jí všechno se smečkou spojené připomínalo její starý domov. A důvod, proč už nebyla jeho součástí. Všechno bylo tak nové a známé zároveň. Smečkové srazy, úkryt, hierarchie a pravidla smečky. Znala to, a přesto si připadala naprosto ztracená.
S prudkým výdechem zatřepala hlavou, aby podobné myšlenky vyhnala z hlavy. Ne. Nemohla se teď zabývat minulostí. Díky Enzouovi měla šanci začít znovu. A byla odhodlaná ji využít na sto procent. "Tak mě veďte," pousmála se na Enzoua i černou vlčku vedle něj, načež společně všichni vyrazili směrem k úkrytu, kde se měla co nevidět setkat i se všemi ostatními členy její nové smečky.

>>> Úkryt