Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Území Zlaté

Mokoš, Angee
No bóže, to je ale megera. Kmotřička vlčat, Angee, se bohužel z výstupu trhanské Sedny příliš neradovala ("neradost" je ale zjevně velmi mírné vyjádření toho, co vůči ní bělavounká teta mohla pociťovat, ale mohl jí to mít někdo za zlé?), a tak vlčice nenápadně pokukovala po své kamarádce, která snad zrovinka jako slavík švitořila takovým způsobem, který je obě ukazoval v nejlepším možném světle. Dělat si problémy hned na začátku - a ještě neprávem! Což je paňmáma úplně slepá- (ajéje, tak tahle informace jednou zabolí!) -a nevidí, jak se starám? No jéje, že jsem vlčata vychovávala v trochu jiné roli, ale zas tak rozdílné to určitě není! (...A tahle bude při vyvrácení nepochybně bolet dvakrát tak).
Ráda by se bavila, až by jí huba bolela, ale cítila jakousi povinnost neudělat v přítomnosti kmotřičky sebemenší chybičku, protože by se k vlčatům ještě ráda někdy podívala. Stačilo se na ně podívat, a už si vzpomínala: Ach ten můj Toulouse, ten byl také takovej maličkej! A pak z něj vyrost panečku pořádnej kluk jako dub. A to jsme ho balvany nekrmili! Tolika pěkných zážitků a zkušeností, tolika bolestivých připomínek, co jí však ironicky svítily na cestu!
Mokoš, Angee, Dakomn, Birch, Wolthio
Jen co přišli do úkryt, Sedna měla co dělat, aby se nezačala s Aureliusem v tlamě zvědavě rozhlížet. Namísto toho, aby si očichala kdejaký kout, s otázkou v očích pohlédla na postarší členy Zlaté smečky (tedy všechny mimo chudáka Mokoš), kam s vlčaty, zatímco Dakomn dále pilně jako mraveneček pracoval.

Mokoš, Wolthio, Birch
Sedna se po celou dobu snažila držet nablízku Mokoš, snad se k ní i o píď přiblížila, když se k nim přiblížila neznámá dvojice. Byly tak trochu jako v obklíčení, a snad i proto se jí po tváři vedle chmur prohnala i takřka nečitelná nevrlost. „Sedna,“ zahuhlala, „a tohle je moje kámoška, Mokoš.“
Aetas (jak zaslechla, nesouc se větrem, ba také za hranice a snad i po celém údolíčku) byl starý a sebevíc to v sobě vlčice chtěla potlačit, sama se k němu vůbec nechtěla přibližovat. Co když byl nemocný, a zemřel právě důsledkem ňáké choroby? Jak dlouho, než i tahle smečka pomře na vlčí mor? Sedna takovou věc už jednou viděla a nechtěla, aby se její minulost opakovala.
Aurelius, Artume, Angee, Mokoš, Wolthio
Nepřišlo jí příliš slušné poslouchat cizím konverzacím, a tak se mezi konverzací jakési Artume a kápa otočila na Wolthiu a nenápadně se z ní snažila vyloudit, kdeže ty vlčata mají přenést, a jestli je tam vůbec uklizeno. Kápo sice říkala, že se smečka teprve probouzí z potop, ale i ty jí přišly jako staletí vzdálené - tak, že by úkryt snad mohl vypadat rozumně.
Cvakla ušima a poté, co jim byly dány rozkazy, nesměle přistoupila blíž k vlčici s prazvláštníma očima - ňáká Anděla? Né, to určitě není to správné jméno! „Dobrej, madam,“ pozdravila se vší zdvořilostí, co se v její trhanské nátuře našlo - postarší vlčice totiž vypadala věru vznešeně. Není to třeba máma Renbli? „My jsme Sedna a Mokoš,“ jako hrášky v lusku, vždycky "a" a nikdy "tohle je ta druhá, se kterou nemám nic společného", „a dem na pomoct s těma děckama. Jak se vlastně jmenujou?“
Pokud se někdo Sedně díval do tváře přesně ve chvíli, kdy si povšimla těch malých vlčat, pročítal katalogem všemožných emocí. Nejistota, snad také jakési obavy z toho, zda jsou děti zdravé, až po nevědomé pohupkování ocáskem a ten největší úsměv, jaký na jejích pyscích ještě nikdo (mimo jejího Toulouse!) jaktěživ neviděl - měla všechno! „Móšo,“ vyhrkla, aniž o tom věděla a její hlas byl tak nechutně slaďoučký, až z toho trnuly zuby, „no né, to jsou ale urostlí malí týpci. Panejo!“ Jeden by byl zapomněl na pach smrti.
Rodičovský cit v ní jeden asi dlouho hledat nemusel - vlastně hledat nemusel vůbec. „Vezmu toho zrzka,“ navrhla - ne, oznamovala - zbytku vlků a s okatou zkušeností vzala malého Aureliuse. A ten vúkryt, nó, snad nás ta Wolthia povede!

>> Úkryt Zlaté

Mokoš, Alyanna, Rhaaxin
Co nejvehementněji pokyvovala své kamarádce hlavou, jakoby ji tímto gestem mohla přesvědčit víc, pokud tak už neudělala její potřeba mluvit v emočně vypjatých situacích. Chudákovi vlčici se koulely z očí slzy jako takové pěkné, ale smutné oblázky - a kdo by vydržel smíška jako Mokoš vidět brečet?! Ještě ji za chvíli začne napínat taky, jak k ní vzhlížela! „No, já vlastně nevím, ale jo, máš vurčitě pravdu,“ ale jak by to mohla vědět zrovna ona, která doma mrtvé těla viděla každý druhý den - a ještě pod vlastními tlapkami, co je s Verenou zkoumaly, že? „Asi poďme tam-“ chtěla něco bleskurychle navrhnout, ale to už jí do řeči neúmyslně skočil kápo. Ojéje, čekalo je napomenutí za nemravné chování?!
Neurčitě se podívala po reagujícím Rhaaxinovi, přestože její zrak brzičko padl zpátky na Mokoš. Jak se cítila? Byla připravena něco dělat, nebo to neviděla dvakrát tak zářně? Sedna osobně neměla převeliký zájem v tom, aby se jakkoliv babraly s mrtvým tělem - vždyť toho vlka ani neznaly, natož pak aby mu u hrobu dělaly kdejaké rétorické výkony. Hlavou proto zabloudila k dosud opuštěné dvojici asi léčitelky a novopečené mámy. „Mohly bychom skočit hentam,“ k těm živým, poukázala své kamarádce nenápadně pohledem, šeptajíc, „voni nám určitě taky najdou ňákou prácičku. Pokud se nechceš projít, vyvětrat hlavu?“ navrhla také alternativu. Chudák stračena, muselo toho na ni být opravdu moc - a to se do té smečky tak těšily!
Sednu na moment zahlodalo svědomí. Taky jsme mohly první přemýšlet, než se nahrnout do smečky se starými vlky, že. Ale von je jenom jeden - a tohle je nešťastná shoda náhod, co neovlivníme! No ne snad?

Mokoš
Stejně jako její kamarádka trochu prázdně hleděla na nehybné tělo vlka, kterého neměli šanci poznat. Možná, že byl nějakým způsobem významný - vypadal však také staře (nebo tak chtěl jenom vypadat a nějak si obarvil srst?), a tak se s jeho skonem určitě muselo počítat. Ale že ho chudáka nechali takhlenstak na zimě, nó, a ještě po těch potopách! Možná, že nebožtík hlídal úkryt, když to na něj přišlo, ale nakonec mohla jenom spekulovat. „Já ti nevím,“ hlesla po zdlouhavé odmlce. Nechtěla Mokoš lhát, přestože právě to byl základní kámen celičkého jejího bytí, alespoň ne v tomhle.
Takhle vzdálené od pomalu se zvětšujícího shluku sice neslyšely nic, co by se mohlo hodit, ale na druhou stranu to oběma muselo prospět. Sedna se cítila trochu provinile za své předešlé komentáře, hlavně při pohledu na truchlící Alyannu - tohle nebyla pražádná uvítací, párty náladička, ale pohřební pochmurnost. „Vono už se to nějak utříbí, Móšo,“ chlácholila svou kamarádku, „vurčitě věděl, že si to může dovolit, takhle... no, víš co. Určitě vodešel na vonen svět šťastnej,“ rozpovídala se, ačkoliv to možná všechno zhoršovala. Ale co jiného dělat, než tlumeně tlachat, zatímco pevně držela bělavou vlčici? Kdyby jí tak mohla nějak rozveselit! ...Ale na pohřbu raději ne. „Ta černá je možná jeho partnerka. No a ti vostatní, ti ho museli znát celej život. Odešel obklopený rodinou, a to je děsně krásný,“ i takhle to šlo vidět. „A třeba byl také nemocnej, tak se mu ulevilo?“ To starší vlci bývali, ne?

Bylo dobře, že byli skupince u mrtvého, hnědého vlka vzdálené - neslyšely konverzaci, která se mezi úzkým rodinným kruhem mohla odehrávat (ještě to tak, hnedka se takhle fušovat do vztahů, co s náma nemaj ani kapku společného!) stejně jako oni nemohli slyšet to, o čem se bavily s Mokoš. S nejistotou ve tváři odtrhla oči od zesnulého vlka, aby se zadívala do očí své kamarádky: „Určitě tu někde bude nějaký léčitel,“ zmínila nejistě, „von už ho určitě postaví na nohy.“ Určit klinickou smrt, nó, to není zas tak těžký - to bych zvládla taky. Ale cožpak by to byla její funkce? Léčitelství? Vždyť ještě před chvílí Alyanně nebyla schopná ani říct, co je šamanství - které si, mimochodem, taky vymyslela skoro na místě -, natož aby se prohlašovala za vyhlášeného nekromancera. Kdyby tu tak byla Verena-! No, ta by si s tím mrtvým spíš zatančila!
„Jajks, Móšo,“ vyhrkla, jen co se vlčice zase ozvala a jako na zavolanou ní nabídla rameno, kdyby to chudák malá (velká!) potřebovala, „nechceš se jít posadit tam do rožku? Ať na toho chudáka moc nevidíš,“ navrhla. „My už mu tím civěním stejně nepomůžeš vstát.“ Ale co když jo? Co kdyby se jim povedlo vzkřísit mrtvého vlka, jehož život byl zdánlivě ukončený? ...Někdy nad tím musí podumat víc - jenomže teď, když umřel asi nějaký významný vlk jejich smečky, neměly takové myšlenky v jejím vědomí místo. „'Ceš obejmout?“ navrhla ještě předtím, než se jaly přemístit ještě dál od Aetase a jeho rodiny.

P R O S I N E C
Jméno vlka: Sedna
Počet postů: 10
Postavení: Sigma
Povýšení: ///
Funkce: ///
Aktivita pro smečku: Přijata do smečky
Krátké shrnutí: Spolu s Mokoš se vydaly po stopách polobohyně Renbli. Namísto ní avšak potkaly Alyannu, díky které se přidaly do (vysněné, vymodlené) Zlaté smečky a ihned nato byly svědky možná vraždy, útěk možného vraha a narození spasitele Mois Grisu.
Smečková minihra: 0 + přičíst 12 lístků
- 1 post na území (3 lístky)
- 9 normálních postů (9 lístků)

<< Zlatý les

Ocásek se jí samovolně rozhoupal. „Ále, to říkáš jenom tak!“ zazubila se, až jí z toho zabolel pysk, „dvě Sedny, to by asi těžko někdo vydržel,“ ale co na tom bylo pravdy? Zadumaná nově získaným konceptem rozdvojení, vlčice usilovně přemýšlela nad tím, jaké to mohlo být - cítit se vejpůl.
„Jéje, no- to je na dlouhý povídání,“ odbyla krátce, sama v nejistotě, jak tenhle příběh komukoliv odvyprávět. „Třeba si k tomu někdy sednem.“ Radši nikdy, dík. Pak už jen přitakala Mokoš, která se zmiňovala jak o synkovi, tak o pokladu, a celá natěšená se s ní snažila držet krok - jenom proto, aby vstoupila do... Chaosu?
Koutkem oka si povšimla vlčice, co se chudák asi neúmyslně válela po zemi a do čumáku jí takřka ihned udeřil jakýsi důvěrně známý pach - očividně u sebe však měla zkušenou léčitelku, a tak se do toho nemíchala. Zajímavější byl totiž úkaz, ze kterého šel mráz po zádech. Mrtvý vlk a vlk na útěku?! A to jako nikdo nic neříká? S udivením otáčela hlavu za Deironem, kterého si nespojovala s pachem Zlaté, a už-už s pootevřenou tlamou hleděla na Mokoš: „Vidělas to taky, žejo? Neutek jim tak náhodou ten, co způsobil tamhlensto neštěstí?“ Alyanna, jejich kápo, však neměla žádnou velkou reakci - nebylo to šokem? Nepotřebovala chudák pomoct? -, a tak se Sedna nehrnula za tím světlého vlka dohnat. „Uh, možná jsme přišly trošku nevhod,“ zahuhlala směrem ke své kamarádce, nejistá v tom, co by měla udělat.

<< Tichá zátoka

Sedna div nevypustila vlastní dušičku, jak jí vlčice flekatá jako pohledná kravička stiskla ve svém nekompromisním objetí - na světě ale nebylo ničeho, za co by právě takový pocit vyměnila. Mokoš a její objetí léčily v jejím srdéčku cosi, co nedovedla správně pojmenovat, sebevíc se snažila. „Nojó, ty velkej mazle,“ zachichtala se své kamarádce takřka do ouška, co jí tlapkou pohladila po zádech, „abys mě náhodou neumačkala vejpůl, Móšo! To bychom pak v té smečce nemohly být spolu!!“
Povídání jejich nového kápa div nezaplesalo jejím srdéčkem. Jaká byla milá a pozorná ke svým členům - tak se určitě poznal dobrý šéf! Sedna byla štěstím bez sebe, jak pruhovanou vlčici poočku pozorovala. „Jmenuje se Toulouse,“ řka s obrovským úsměvem, co jí div nepřetrhl tvář vedví, „a je moc šikovnej, klučina jeden. Ale nezůstal se mnou - vzala si ho jeho máma,“ a s takovou informací už se zdála poněkud pochmurnější, byť jí na pyscích stále visel nepatrný úsměv. „Můj Toulouse, ten by světu vytřel zrak.“
Sama natahovala čumák, aby ty zázračné zlaté stromy a jejich listí viděla na vlastní oči (možná proto, že Alyanně tak úplně nevěřila a možná proto, že by si jeden hezoučký ráda strčila právě za ucho) a už-už měla hlavu téměř v oblacích, co se vlčice do takového lesa dostaly. Zdál se být hustý, ale voda udělala své - mnoho z korun se jí zdálo být trošku smutněji ražených. No, ale vona stejně přichází zima. Na to je třeba brát ohled! „Fíha,“ vypískla, „máte - vlastně máme, heh - to tu fakticky krásné!“ zamávala radostně ocáskem.
To už však uši špicovala za vytím. „To byla jedna z našich? Jéje, možná, že o nás řekla ta polobohyně Renbli!“ zašeptala směrem k Mokoš, natěšená z toho, co je na území vlastně čeká. Cítila se trochu cize, když překračovala hranice jasného pachu - na druhou stranu se ale nemohla dočkat. „To by nás mohl čekat ňáký uvítací výbor, třeba!“

>> Zlatá smečka

Ahojky!
Hledám šikovné hráče, kteří by měli zájem hrát mladší charaktery (zhruba rok), ale nemohou najít rodiče, nebo se nechtějí narodit na ostrovech. Jednalo by se o potomky Sedny (čerstvě ze Zlaté smečky) - syna Toulouse a dcerku Toni Lorkhán. Očekávala bych, že by se do své dospělosti přidali do Zlaté smečky a pak třeba hurá do světa!
Mohu vám nabídnout poněkud netradiční situaci - Sedna byla totiž původně jejich tatínek, a byla o krapátek starší, než tady na ostrovech (ach ta magie?). Toulouse naprosto zbožňovala a byl její oblíbenec, zatímco o Toni neměla sebemenší ponětí - byla to schovanka jejich maminky a bývalé partnerky Sedny, Maugree. Děti byly omyl a rodina byla nestabilní - Maugree byla tyranská, zlá partnerka, a o to horší to pak mohly mít právě jejich děti, co Sedna z partnerství vystoupila. Určitě jsem ochotná vám vyjít s mnoha věcmi vstříc, takže se nebojte, že bych měla striktně napsané, co od vás budu požadovat!
Pokud byste měli zájem, ozvěte se mi prosím na discord - @nikii4992 -, nebo na profil Sedny. :]

(jedná se o návrhy, né pevně dané informace!)
TOULOUSE ♂
Zvláštnost: Výrazné chuchvalky na špičkách uší
Povaha: Miloučký nekňuba, tedy né moc chytrý vlček, který je tak trochu nedochůdče (nohatý jako pavouk, ušatý jako zajíc, vyzáblý - možný terč výsměchu). Milovník života, nadšený etymolog a oddaný cestovatel. Umí se však ohavně vzteknout a být svému okolí nebezpečný.

TONI LORKHÁN ♀
Povaha: Nesmírně chytrá a vypočítavá, Toni často mnohé překvapí svým intelektem. Nevyužívá ho však ke špatným věcem - pokud se zrovinka nerozhodne, že chce za každou cenu něco získat. Velmi soutěživá, bojová duše, ve které ale lze najít drobečky dobra.
*O Sedně ví jenom z vyprávění Toulouse - touží ji potkat.

Vzhled Maugree pro inspiraci, jak by mohli sourozenci vypadat :]

<< Modrák přes Kvetoucí louku

„Každej den se asi učíme něco nového.“ Usmívala se, jakoby se nechumelilo (jaképak štěstí, že se opravdu nechumelilo! Jenomže zima začala Sednu na jejich cestě brzičko zebat v každičkém záhybu těla a drala se jí do plic s takovou vervou, až cítila, že jí tam z vlhkých ploch ková krystalky ledu) a užívala si, že je každičké její slůvko bráno s jakousi váhou. Není to hezké, i když si tak trochu vymýšlím? Ále, takové bílé lhaní nakonec ještě nikoho život nestálo a nějakou obrovskou, bohatou smečku - tu dvakrát tak né! Mít u sebe tak Verenu, jistě by prokoukla každičký její kec a hned by poukázala na její chybný nevybraný způsob chování - ale je tu snad někde? Není, a sakra doufám, že ani nebude! To by bylo, aby se také přidala do Zlaté smečky!
Naslouchala Alyanně a její rozmluvě o tom, že taková role není doživotní - ahá! - a po duši se jí rozléval klid, který ještě před chvílí hledala. Musela to být moudrá vlčice, co se svou rolí byla už sžitá (to, že to v jejím mozku rozblikalo varovné kontrolky, bylo v tuhle chvíli samozřejmě vedlejší) - jestlipak takového smečkového učitele nedělala sama a chtěla k boku nějakého parťáka? Ale pachtlovat se s paňvedoucí, ojojoj, to radši ne! Zle to dopadalo, moc zle. „Jseš jistě dobrý kápo. Nemusíš se před tátou upejpat - teďka tu není, a my to na tebe neřeknem! Fakticky!“ pokývla se zubatým úškrnem, doufající v pravdu svých slov.
Radostně mrkla po Mokoš, která oslavovala své přijetí do smečky a alespoň do ní drcla čumáčkem, protože ji před jejich novou šéfovou poňuchat nechtěla. Kdyby tím nedejbože ublížila prestiži její kamarádky, co by s tím dělala?! Ocásek se jí svévolně rozkmital ze strany na stranu, jakoby tím chtěl jenom umocnit rychlost, jíž Mokoš brebentila o jejich cestách - sama k nim nic neměla, neboť šla nejlepší kamarádka věru do detailů.
„Díky. Já si to teda radši ještě rozmyslím, vono to stejně není jen tak,“ takové byly její zásady, „ale jak v sobě ňákou odpověď najdu, budeš první, za kým naběhnu! Přísahám na- na svýho synka!“ Jajks, bylo tohle něco, s čím měla Alyannu seznámit už od začátku?

>> Zlatý les

Přestože vařila takřka ani né z vody a už-už cítila nouzi z toho, jak moc hladina klesla k samému dnu, vlčice ze smečky se nezdála nabýt žádného podezření. Trochu rituálků a uvěříš i tomu, čemu nechceš. Nebuď přece nudná, vodvaž se trochu a přiznej si, že magičanství může do tvýho života taky vmést něco pěkného! „K uklidnění toho, co si vedle srdce nesem každý v sobě - v duši. Vono to vlkům pomáhá hlavně tady,“ a poklepala si u toho tlapkou na čelo, aby tím do celé věci vnesla trochu světla. „Nezkoumamas někdy, jak jsou ňácí vlci pochroumají v hlavě, ale tělo maj dobré? Že by se to dalo vopravit tak, jako zlomená kost? Tak takový je šamanství. Léčíš vlkům duše.“ Novodobý moisgriský psychológ!
Její otázky ve vlčici přirozeně vyvolaly jakési podezření. V očích jí blýsklo pochopení, které už tam dlouho nebylo - vždyť také měla jenom jednu mozkovou buňku, a ještě ji občas dávala všanc svým potulným kamarádům! Nejistá, jestli se jí její objev líbí, a přesto se zubatým úsměvem řka: „Ty tam tomu musíš velet, viď? Jako pořádnej kápo celé Zlaté smečky!“ dedukovala nahlas, aby její myšlenkové pochody mohla pozorovat Mokoš - co když si tyhle věci sama dosud neuvědomila?! Nemohla ji nechat jako rybu na suchu!
A protože jí dosud neodpověděla, odmítavě zavrtěla hlavou: „Učit? Vode mě by se chtěl někdo učit? Vod úplnýho nováčka na ostrovech, smečka vlků, co tu žije odvždycky?“ Tak na takovou věc si opravdu netroufala. Ještě by se mě někdo vyptával na ty jedy a byl by se mnou ámen! Vždyť to je rodinný tajemství, to já nikomu nedám! Lenit ve smečce nebude, samozřejmě, ale probůh, trocha prostoru k nadechnutí by neuškodila - vždyť se cítila, jak kdyby s Alyannou seděla nad katalogem na pracovním úřadě, kde si měla zvolit doživotní břímě! Nebo to snad není doživotní? To by pak nedávalo smysl, že je na to tak hrr, jako by ji drželi pod zuby medvědiska! Chtěla pomoct nejen jí, ale i smečce, a to se cenilo - ale jéje, Sedna by se ráda první rozkoukala, než se po hlavě vrhla v takový závazný svazek!
Napovídala se všeho příliš a chudák Mokoš se ke slovu příliš nedostala, a tak nechala o toulkách skrz ostrovy mluvit prvé ji.

>> Tichá zátoka (přes Kvetoucí louku)

„Zlatá smečka, hm-hm.“ U povídání jejich novopečené spolučlenkyně (jak Sedna stále přesvědčeně věřila, že celá tahle prazvláštní situace dopadne) se nestyděla trochu zasnít. Když je stará, tak určitě bude mít všude vokolo ňáké známosti s prostředím, ve kterým žije, a to pak bude znamenat plusové body pro nás. Vždyť jsme tu taky vůbec celé nové a mít ostřílené průvodce, no prosím-!! Taková příležitost se nesmí nechat v rukou osudu, nebo by byla ještě utekla na míle daleko - a co by pak dělaly?
Sedna byla přirozeně potěšena (také překvapena až tak, že po vlčici skoro hodila udivenou grimasu!) tím, že Alyanna jejich přežití brala s takovou jednoduchostí. „Léčitelství? Ojéje, to jsou mi silná slova,“ zazubila se, až jí zabolel čouhající zub, „vono je to přírodní s trochou magičanství, ale na léčení to určo nemá. Hezky to vypadá, moc hezky! Různý kamínky a zaříkávadla, a kosti pro štěstí, no,“ mlaskla, „...ale vono taky záleží, jak moc tomu okolí věří, víš?“ Měla by se snad Alyanně namísto šamanství zmínit o svých prorockých schopnostech? O vyvolávání portálů? O její zkušenosti s jedy? Né, to vůbec! Ještě si pomyslí, že jsem ňáká lůza a špína, co jí nesahá ani po drápky. To bych si teprv pořádně zmařila živobytí!

Odkaz k nalezení tadyk!

„Takže Zlatá smečka!“ vyhrkla si pro sebe pod čumák, jakoby to nějak mohlo ovlivnit to, co už tu padlo. Měli co dočinění s někým ze Zlaté, dvakrát po sobě! V Sedně se cosi hnulo a ona už-už pohlédla na své tlapky, jakoby tomu sama nemohla uvěřit. Já jsem fakticky prorok. Ježišmarjá! Co s tím mám jako dělat? No... Asi čarovat, že? „A ta Zlatá, jaká podle tebe je?“ Co když po nich fakt budou chtít lovit medvědy?!
„Ó, no jó, promiň!“ plácla se do čela, „Já jsem Sedna a tohlensto je moje nejlepší kámoška, Mokoš z Doliny,“ třeba jí ten přídomek bude něco říkat, i když se narodila na ostrovech? Dolina znělo jako místo, kam by si kdejaký labužník skočil na dovolenou! I tak se však zdálo, že nějaký ten vstup - nebo alespoň nakouknutí! - jim zajistí právě Alyannino bádání po šamanství, a tak byly již na dosah svého snu. Vlčice se cítila takřka v nirváně.
„Ňáký odřeniny, ale nic velkýho,“ okomentovala svůj stav - hrstka z nich jí šla vidět po nohách, ale Sedna urputně věřila, že se to do jara zase hezky schová pod srst. Ještě by mě viděla Verena a byla bych u ní za voškubanou slepici, to sotva! Jenom přes mou mrtvo- no počkat...! I z té by nakonec měla sestra větší radost, než vidět svého sourozence zřízeného, ne? „Akorát by bodlo se trochu prospat, byly jsme furt na nohou, aby nás to nesmetlo,“ uznala po krátké odmlce. Ale bylo vůbec kde?
A navrch, dumala sama pro sebe, tohle je celé jakési rychlé. To se jako můžeme počítat za členy, nebo né? To by nás Alyanna musela dovést za svým kápem, nebo ne? Jak si vůbec takovou alfu měla představit?

Málem by zapomněla na to nejdůležitější, oč tu dneska šlo! S vděkem se usmála po Mokoš, která celý jejich požadavek přednesla a už-už jí pokyvovala: „Jojo, především tu smečku!“ Společnice, jejíž pozornost si tak barbarsky sebraly, zdála zdlouhavě přemítat a svýma očima prorejdila snad každičký chloupek, co se dvojici nacházel na tělech - co to jako hledá? Ňáké známky toho, že jí nevěšíme bulíky na čumák? A zrovna tentokrát se Sedna ani k ničemu takovému nepřipravovala, tohle musela být karma! „Tak teď už to víte,“ zazubila se na neznámou, „až ji potkáte, tak se vod ní musíte nechat pomazat takovou jednou léčivkou!“
Poničená smečka - aha, tak to asi nebude ta v horách, jak si s Mokoš myslely! V očích jí svitla naděje, která jako mocný plamen takřka zrcadlila čirý chtíč po tom vědět všechno, co ví právě Alyanna. Vona má snad nějaký pletky se smečkou taky? No, když zná Renbli - a Renbli je ze Zlaté smečky-! S nadšením pohlédla na Mokoš, než ze sebe rychle hrkala: „Nó, smečka jako smečka, né? Tak to bych vod ní, teda té smečky jako, čekala - smečku. A vona navíc bude zima a já jsem tu poprvé, tak nechci skončit jako kostka ledu,“ zavtipkovala, doufaje, že se toho cizinka chytne. Ale jak pokračovat? Co mohla smečce nabídnout? Alyanna se zmínila o odklízení, a protože Sedna vycítila, že to může být jejich cesta dovnitř, začala: „Vurčitě se můžeme postarat vo úklid, s tím je na nás fakticky spolehnutí! Už jsme to s Mokoš několikrát dělaly,“ zalhala ve svém zápalu, aniž si to pořádně uvědomovala. Taková už holt jednou byla! „No, a až by se to odklidilo, tak umím fakt dobře šamanství. Však víte, né? Rituálky a zaříkávadla na míru, to je moje! Elixíry taky,“ a jsem doslova prorok, ale to se jí zatím zmiňovat nechtělo. Vždyť se taky dvakrát tak netvářila na jejich tvrzení, kým Renbli je!