Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Amygdala - 38 b
3x tlapka do ohně (15 b)
3x tlapka do ledu (15 b)
4 % do taktiky lovu (5 b)
1 rubín (3 b)

Sivatag - 12 b (ať už jsme je sehnala kdekoliv xD )

5 bodů- 4% do síly
7 bodů- 1 mince

Přikývl na znak pochopení. Potkal mnoho vlků a mnoho zemí, kde bohové byli vlkům blíž, než jiným. I tady na Mois Gris mnohokrát od zdejších slyšel, že jsou vlkům Bohové blíž, než by se mohlo zdát. Někdy v dobrém, někdy zas tolik ne. Takže hvězdička? Pomyslel si pobaveně. Inu byla taková malá hvězda, svítící na obzoru jako malý světlý bod ve tmě. "A Alhajoth?" zeptal se zvědavě a máchl ocasem. Zajímalo ho to. Potkal ji někdy v minulosti? To asi ne, to by si pamatoval.
Vztyčil uši a zakoktal se. "S-spolu?" Objevovat, blbče. "Jasně! To by bylo, ehm, skvělé." Většinou byl on ten bezprostřední, asi ho rozhodilo že se role najednou obrátily. Nejspíš by konverzace pokračovala v příjemnějším duchu, kdyby se neodehrála ta nešťastná událost s Alhajothem. Byla zoufalá, to bylo vidět, ale nemohl ji pustit ven. Bylo to nebezpečné. Bohužel, a nebo možná bohudík, byla Etoile opravdu tvrdohlavým stvořením. "Počkej, to přece..." Dnes nemá svůj den. Málokterou větu dneska dokončil a ani teď tomu nebylo jinak. Drobná světlá vlčice vyskočila ven a byla rázem oběti stejného neštěstí, jako její bratr. "Etoile!" Tak bylo rozhodnuto, musí dolů. Ať se snažil sebevíc, nedokázal je uchránit před nástrahami šíleného počasí. "Tihle dva sourozenci..." zavrčel si pro sebe nespokojeně. Budou asi moje smrt. Doplnil sám sebe v mysli a přeskočil kmen zborceného stromu, aby se vydal po proudu. Nijak se nebránil, když se zanořil do bahnité vody a voda ho mocně stáhla dolů stejným směrem, jakým vláčela Etoile a předtím i Alha. No, asi je to stejnak rychlejší. Pomyslel si odevzdaně.

// - pokus se plavat
Nech se strhnout proudem vody alespoň na 3 posty (1/3)
-> nížina hojnosti

Etoile se zdála být hodně otevřená a vlídná. Nicméně její vyprávění nebylo ani zdaleka tak veselé, jak by se u vlků, jako ona a její bratr Alh, mohlo jevit. "Pohrobci... jejich dětství asi nebylo zrovna zalité sluncem. Pomyslel si Sivatag, ale ani na moment vlčici nepřerušil. Až když se zdálo, že řekla vše, co měla v plánu mu prozradit, ujal se slova. "Máte toho hodně za sebou, ty i Alhajoth. Je až překvapivé, že jste oba tak... otevření?" Neuměl najít to správné slovo a ani s tímhle nebyl zrovna spokojený. Ale v tuhle chvíli lepší nenašel. "Tvůj bratr zmínil, že se měníte s denní dobou. Napřed jsem měl dojem, že to byla jen nadsázka, ale..." střelil pohledem k Alhovi, který se pohyboval velmi pomalu, vyklidněně a unaveně cosi říkal bílé nově příchozí, a pak k Etoile, která hýřila energií a dobrou náladou. "...ale teď mám dojem, že vlastně v tom je mnohem víc." Vyzývavě se na ni zahleděl s vševědoucím úsměvem. Přiblížil se k ní provokativně a tiše vydechl. "Schováváš před světem nějaké velké tajemství? Třeba že jsi ve skutečnosti bludička?" uculil se nevinně a dal jí zase prostor. Přeci jen, jeho tendence zasahovat do osobního prostoru ostatních by ji mohla vyvést z míry, co on může vědět za tak krátkou dobu známosti. Ona ho však dokázala znejistit hned ve dvou krocích. Já a zajímavý? Možná tak tím, že jsem na pouštního vlka dost vysoký. Napadlo ho. "No... hodně jsem cestoval, viděl mnoho míst a poznal mnoho vlků. Rád objevuji." usmál se na ni, ale cítil jistý nekomfort při sdílení této informace. Asi hlavně proto, že tahle dlouhá věta byla z velké části lež. Odcházel kvůli svým vnitřním démonům, kteří s časem sílili a nutili ho utíkat od řešení problémů častěji a na vzdálenější místa, než dřív. To ale nikdy nikomu nepřiznal. Ani rodině ne. Neskutečně se za toto zbabělé chování styděl. No a druhý šok přišel s žádostí o oheň. Na chvíli se mu zadrhla slova v krku a vyschnul mu čumák nervozitou. Co je? Vymysli si nějaký důvod proč nejde použít oheň. Vždyť jsi se vymluvil už tolikrát. Zanadával si. Z nějakého důvodu však téhle vlčici nechtěl lhát. Nešlo to. Usmívala se na něj jako anděl a nezištně mu nabízela společný čaj, který jim zahřeje bříška v tomhle sychravém počasí. A on téhle bytosti měl lhát? Je to vůbec legální?
Naštěstí je z konverzace vytrhl bratr Etoile. Alhajoth se kolem nich proplížil jako stín a sdělil své sestře, že se jde projít. Sivatag napřed nic neříkal, ale chtě nechtě se zamračil. Když viděl vlka skutečně opouštět jeskyni, rozhodl se přeci jen promluvit. "V tomhle nečase? Víš určitě, že..." Samozřejmě než stihl vůbec dopovědět větu se vlk skácel v bahně kamsi do nížin. Vypadalo to sice bezbolestně, ale Siva tušil, že v jeho ochablém stavu to možná problém bude. Hlavně Etoile se vyděsila. "Alhajote!" zavolal za ním a chtěl se vydat ven, ale došlo mu, že tu nemůže Etoile jen tak nechat. Jistě, byla tu smečka, ale stále byl za ně zodpovědný. On je sem přivedl. On i černobílá vlčice přiběhli ke vstupu do jeskyně a zastavili se. Déšť nebyl už tak silný, ale okolí bylo zmáčené, stromy vratké a nížina vyplavená. "Zůstaň tu, půjdu se..." V tu ránu se skácel nejbližší strom a zavalil část východu. Šlo vyjít ven, to ano, ale Sivatag v první chvíli ucuknul a zakryl Etoile svým tělem. Naštěstí se nic vážného nestalo. Otočil hlavu na malou vlčici a vyloudil co nejpřesvědčivější úsměv, jaký uměl. "Není ti nic, bludičko?" Odtáhl se a narovnal. "Teď už ho nedoženu. Odpusť, měl jsem zareagovat dřív. Ale můžu tě ujistit, že déšť už je slabý a tvůj bratr zkušený. Podíváme se po něm. Ale napřed..." učinil posunek hlavou směrem k její tlapce. "...tohle musíš nechat v klidu."

Jeden po druhém se jali vzdát Ushari poctu a podporu. Nepřekážel, nesnažil se k ní dostat, ani se nijak městnat mezi vlky. Jistě bude mít dost času později na to, aby se s ní pustil do řeči. Stočil pohled ke svým neteřinkám a synovcovi. Camiya ho oslovila s úsměvem a jistým pobavením. Nezměnil jsem se... to neslyším poprvé. Pomyslel si pobaveně. Nevěděl, co tím vlčice myslí, ale přijal to jako pochvalu. "Jistěže, proč se měnit, když na mě není jediné vady." pronesl ve srandě a pohodil afektovaně hlavou. Aktivoval u toho magii slunce a nechal svou srst zlatavě zářit. Když se má cítit bonita, tak pořádně.
Nicméně vlčice zmizela pryč z jeskyně a Sivatag ji nezastavoval. I Nito měla plné tlapky s nově příchozím, který se zdál být jejímu srdci velmi blízký. Vše se změnilo. Jsou dospělé, mají partnery, rodiny... kam zmizel všechen čas. Většina přítomných si vybrala svou roli a Poutník opět znejistěl. "Udělám, co bude potřeba a co budu moct."prohlásil neurčitě a Ushari muselo být jasné, že to byl projev zdrženlivosti. Ještě se nerozhodl. Věděl ale, že s tím bude muset pohnout. Naštěstí jeho pozornost sebrala drobná Etoile, která hýřila energií a elánem, zatímco její bratr byl slabý a unavený. Říkali něco o tom, že mají... rozdílné biorytmy. Ale až takhle? Byl ze sourozenců trochu nesvůj. Nebyli obvyklí a on si nebyl jistý tím, zda je na místě přemýšlet o nějakém nadpřirozenu, nebo je to přehnané. Nicméně pro teď se věnoval vlčici a tak se na ni mile usmál. Obříku? Pomyslel si pobaveně. No, je pravda že jejich výškový rozdíl byl opravdu markantní. Byl z hodně vysokých a mohutných vlků, zatímco Etoile byla drobná jako kvítek. Malá, štíhlá, něžná. Museli vedle sebe vypadat opravdu komicky. "Velice." odpověděl jí bez okolků a otočil hlavu víc k ní. "Jak se cítíš? Nevypadala jsi, že chceš prvoplánově do smečky." zeptal se starostlivě. Přišlo mu, že její názor hodně ovlivnila obava o bratra.

× Napiš v horách jeden post/den po dobu čtyř dní 4/4

Rozjímání nad rodinou a reakce na Ushařino jmenování

Sivatag byl v opojení smíšených emocí z rodiny, kterou ztratil více než jednou. A teď tu byli. Stála tu před ním bratrova mláďata. Dospělá a silná. Navíc se zdálo, že děvčata se skoro vůůůbec nezměnila, obě ho vítaly s nadšením a projevem své jedinečné osobnosti. Zdálo se, že Camiya a Nito mají mezi sebou nějaké rozepře, protože se na sebe dost škaredily. Ušklíbl se. Jo, vše při starém. Pomyslel si pobaveně. Moc dobře věděl, že sestry svou rozdílnost často řešily dost ostře. Holt sestry. Na Zohara byl těžký pohled. Za jeho dětství trvalo dlouho, než se od bratra dozvěděl jeho jméno. Ze všech stran slyšel jen oslovení "Lišák". A přestože to nezní jako nadávka, způsob, jakým ho oslovovali členové smečky, z něj nadávku učinil. A Sivatag byl vinen ze všech nejvíce. Byl vinen mlčením. Zpětně ale už nic nezmění, čekal příliš dlouho na to, zda se smečka umoudří a přijme ho. Byl hloupý, když si myslel, že k tomu může dojít. A za hloupost vlci často platí životem.
Od myšlenek ho odtrhla Serbia, která si vzala slovo. Okamžitě jí věnoval plnou pozornost. Na rodinu bude mít ještě spoustu času. Poděkovala vlkům za jejich službu smečce a přinesla smutnou zprávu. Ne tak smutnou pro Sivu, který ji zná teprve chvíli. Ale rozhodně smutnou pro ostatní členy Namarey. Dobrá, tudíž moje loajalita a služby připadnou někomu jinému. Pokud je to decentní a moudrý vlk, bude to pohoda. Uklidňoval sám sebe. Doufal v solidního vůdce, dobrou alfu, které bude radost sloužit. Slib by mu nedovolil se na smečku vykašlat v případě někoho neadekvátního, ale byla by to rozhodně komplikace. Jaké bylo proto překvapení, když Serbia oslovila právě jeho neteř, Ushari.
Jen tak tak se ovládl a zapudil šokovaný výraz a nahradil ho raději odměřeným a přísným. Ushari k jejich rodinnému koutku vrhla zoufalý výraz. Sivatag táhle přikývl, aby dobře viděla jeho podporu. Tvářil se tvrdě, ale za zadkem mu ocas dělal psí kusy. Nešlo to ovládnout, měl takovou radost, že nedopatřením rozdováděným ocasem pomlátil vlky stojící kolem. Nová alfa hrdě přijala úlohu vůdce smečky a Sivatag byl na ni náležitě pyšný. "Vaše sestřička vážně vyrostla." pronesl tiše k vlčicím a Zoharovi. Nepochyboval, že i oni jsou na ni hrdí, ať už to dávali najevo či nikoliv.
Nová alfa přistoupila před ostatní a pronesla svou první a nyní již jednu z mnoha řečí. Poutník se na ni letmo usmál a, jak měl ve zvyku, prokázal alfě, své neteři Ushari, svou nejvyšší úctu. Poklonil se.

× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) - 5/5
× Napiš v horách jeden post/den po dobu čtyř dní 3/4

Stalo se toho za tu malou chvíli tolik! A to nejen co se týče situací, ale taky emocí. Několik vlků se jalo pomíhat hned Etoile a zvali ji i jejího bratra dovnitř. Jakmile se péče o ránu chopila Ushari, bez okolků se klidil z cesty, aby jim nepřekážel. Povzbudivě mrknul na oba sourozence, aby jim dodal jistotu a uklidnil je. Tady o ně bude dobře postaráno. Ushari použila rostlinu, kterou mu kdysi ukázala ta malá vlčí slečna. V tu chvíli věděl že bude o Etoile skutečně dobře postaráno.
Jen co se obrátil od alfy Namarey, zaslechl několik hlasů. Překvapeně se otočil na partičku vlků, které snad ani nedoufal, že ještě někdy uvidí. Stály tam Camiya a Nitocris. Do teď byl příliš zaujat řešením problému, ale nyní mu došlo, že tu má větší kus rodiny, než vůbec tušil. Ushari říkala, že tu jsou. Nemělo by mě to tak překvapovat. Pomyslel si a udělal pár krok k nim. Nitocris se hned ptala jak by mohla pomoct. "Asi nejlépe pomůžeme tak, že se léčitelům nebudeme plést pod nohy." usmál se na ni a radostně jí pročísl jemnou srst na hlavě. Otočil se tak, aby viděl na obě vlčice. Rozdílné jako den a noc, ale přesto spřízněné a navěky svázané rodinným poutem. "Camiyo, Nitocris... vyrostly jste." povzdechl si zasněně a musel málem zatlačovat slzu dojetí a radosti. Byly dospělé. Živé, zdravé, dospělé a přímo tady před ním. "Ani nevíte jakou mám radost, že vás vidím. Až bude příležitost, musíte mi říct úplně všechno." mrknul na ně spiklenecky. Už teď se těšil až si s nimi pořádně popovídá. Rodinné setkání však nekončilo. Koutkem oka zaregistroval pohyb. Byl to známý kožich vlka, o kterém si myslel, že je s nejvyšší pravděpodobností mrtvý. "Zohare." zamrkal překvapeně. Chtě nechtě trochu zkoprněl. Bylo zvláštní vidět to opovrhované nechtěné vlče, tolik nenáviděné celou smečkou, jak tu před ním stojí živ a zdráv. Navíc Zoharova tvář nesla Sivatagův díl viny. Nikdy mu nebyl takovou oporou, jako ostatním vlčatům. Jednak pro své dlouhé cesty, druhak protože mu bylo za těžko starat se o zdroj největší bolesti jeho milované Deeny. Zohar však nemohl vědět, že k němu Poutník nikdy nenávist necítil. A vlastně na tom nezáleželo. Jeho ignorace měla stejný účinek, jako nenávist ostatních ve smečce. Osamělost a bolest.
"Rád tě vidím živého, chlapče." usmál se na něj a potlačil potřebu mu také pocuchat srst. Bylo by to nemístné a jistě by to neocenil. Bude muset jejich vztah napravovat postupně, pokud mu to hnědý vlk vůbec dovolí.
Do jeskyně vešli další vlci a nastalo další radostné vítání. Celá tahle sešlost se nesla v opravdu příjemném duchu a Poutník si začínal uvědomovat, co vlastně na smečce tolik miloval. Soudržnost. Láska. Ochrana. Pochyby ho pozvolna opouštěly a on získával pocit, že ještě dokáže najít domov.

//Hraniční pohoří

× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) - 4/5
× Napiš v horách jeden post/den po dobu čtyř dní 2/4

Etoile a Alhajoth + sraz Namarey

Etoile zhodnotila své zranění a přijala Sivatagovu nabídku podpory. Kývl na ní a jemně se usmál. Bylo milé s jakou lehkostí oba přijímali jeho pomoc. Dělalo mu to skutečně radost. "Dobromysl, říkáš... bohužel nejsem zdatný bylinkář. Tyto léčitelské věci šly vždy mimo mě." omluvil se nepřímo. Doufal jen, že někdo ze smečky pomůže více. Sivatag opětoval pohled Alhajothovi a zavrtěl ocasem. Mohli se vydat na cestu.
Šli pomalu a opatrně, aby Etoile bez problému zvládala. Siva zvolil poměrně netradiční cestu, neboť... no... popravdě ji zvolil poněkud nerozvážně a došlo mu to až když se blížili. Kruci, tohle není Oáza. Mi neříkej že jsem je vzal na okružní procházku. Zrovna když je Etoile zraněná. Poněkud znejistěl, ale jen do doby, než pocítil velkou spoustu pachů. A mezi nimi i pár známých, včetně jejich alfy. Oh... že by?" Následoval své smysly a zavedl je přímo k jeskyni, kde se nacházeli snad úúúplně všichni. Došlo mu však, že tu nejsou náhodou a že se jim přítomnost cizinců nemusí líbit.
"T-tak jsme tady." začal trochu nervózně. "Nicméně zdá se, že Namarey tu něco... asi řeší? Půjdu první, držte se za mnou." pobídl je a předal vlčici Alhovi, aby jí dělal oporu. Usmál se na ně a sebevědomě vešel dovnitř úkrytu, ale byla v něm malá dušička.
Samozřejmě že tam seděla celá smečka. Někteří mluvili, jiní povykovali a mezi nimi všemi se to Serbia a Ushari snažily držet na uzdě. To je teda načasování, ty mi dají. Pomyslel si. "Zdravím." oznámil všem svou přítomnost a nasadil vlídný přátelský úsměv. Otočil se však rovnou na alfu. "Serbio, odpusť prosím moji drzost, ale... potřebuji pomoct." hodil okem k východu. "Potkal jsem dva tuláky, sourozence. Vlčice byla zraněna liškou a potřebuje zahřát a ošetřit. Smím být tak smělý a poskytnout jim přístřeší?" Sklonil uctivě hlavu. Počítal i s negativní odpovědí a usilovně přemýšlel, jak jim v takovém případě pomoct. Zároveň ho zajímalo, zda se tahle schůzka týká toho divného nečasu, který všude panuje.

× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem (5 postů o samotě, 3 ve dvojici) - 3/3
× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) - 3/5

Etoile a Alhajoth

Naštěstí byla liška dost chytrá na to, aby se spakovala a vypadla. Bohužel u toho nadělala řádnou paseku. "Etoile!" vyhrkl a doprovodil lišku cvaknutím čelistí u ocasu. Měla vlastně dost velké štěstí, že se rozhodla být moudrá a zdrhla. Kdyby se chtěla rvát pořádně, neskončilo by to pro ni dobře. Ne že by sežehnutí ohněm bylo zrovna příjemné. Otřásl se. Uživatel ohně. Ale zdá se být v souznění se svou magií. Pomyslel si, ale jal se raději věnovat drobné vlčici. "Pojďme, jistě se najde ve smečce někdo zkušený, kdo také zná sílu bylin." poznamenal a podíval se zběžně na ránu po kousnutí. Nabídl vlčici, aby se o něj opřela, ale nenaléhal. Jindy by se nezdráhal a rovnou by raněného vzal na záda, ale tentokrát se na to necítil. Přišlo mu, že by si to Etoile nepřála. Nebo že by ji tím vystrašil. Nebo že by se zlobila. Ani jedno z toho nechtěl riskovat. "Prosím, potřebuje-li dáma eskort." pronesl žertovně. Chtěl trochu odlehčit situaci, neboť pociťoval silný pocit zklamání ze sebe sama. Nezvládl je ochránit.

//Slané jezero

× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem (5 postů o samotě, 3 ve dvojici) - 2/3
× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) - 2/5

Etoile a Alhajoth

Etoile nabírala sílu a byla živější a okouzlující každou minutu víc a víc. Co se to děje? Je to tatáž vlčice jako před chvílí? Jistě, byla půvabná a éterická, ale teď se v ní probouzela zvláštní životní síla. Její bratr naopak uvadal, až to v něm vyvolalo obavy. Je v pořádku? Není mu zle? Nemohl ale tušit, co se se sourozenci ve skutečnosti děje, ani že je to pro ně fyziologické. Navíc se zdálo, že zvažuje svou přítomnost v Namarey. "Opravdu?" zeptali se s Alhem skoro unioso. Byl rád? Velmi! Ale měl i obavy. Nebudou se ve smečce zlobit? Po takové době si nebyl už jistý, jak se ve smečce chovat. Jako kdyby nikdy v žádné nebyl. Bylo to... nepříjemné.

Setkání s liškou proběhlo poměrně úspešně. Malý tvor se přirozeně zalekl tří vlků, kteří mu hrozili ostrými tesáky a naštvaným vrčením. Liška si vskutku nevybrala zrovna vhodný čas a vhodné místo k popichování ostatních a už vůbec ne ke krádeži vlčí kořisti.

× Setkej se tváří tvář s predátorem
× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem (5 postů o samotě, 3 ve dvojici) - 1/3
× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) - 1/5
× Napiš v horách jeden post/den po dobu čtyř dní 1/4

Etoile a Alhajoth

Náhlé potíže s nečasem ho na chvíli uvrhly do stavu odměřenosti. Nebylo to schválně, nechtěl se tvářit vůči nikomu chladně, ale na moment v něm převládl jeho pocit zodpovědnosti a ochranitelský pud. Přeci jen chránil smečku většinu svého života, než se vydal na cesty. Tvrdá nátura se v něm chtě nechtě občas projevila. Přikývl na jejich poděkování. "To je samozřejmost." odpověděl pokorně. Herdek chovej se normálně, vyplašíš je. Seřval sám sebe v duchu. Vyslechl si jejich plány a na chvíli mu zajiskřilo v oku. Měla by Serbia radost, kdybych přivedl vlka co hledá smečku? Napadlo ho hned. Oba vypadali že jsou pouštními vlky, tak jako Sivatag sám. Byli lehkonozí, měli vzdušnou lehkou srst a měli placatější packy než tomu bývá u jiných vlků. Jistě by se jim v poušti líbilo. Nakonec se rozhodl, že je vhodné konečně promluvit.
"Velmi rád vás budu provázet." usmál se. "Vlastně... sám jsem se nyní přidal ke smečce v Poušti. Kdysi jsem v podobném prostředí vyrůstal a žil a... mám dojem, že by se ti s námi mohlo líbit." navrhnul Alhovi. Třeba tím zabije hned tři mouchy jednou ranou - potěší svou alfu, pomůže tulákovi a zlepší si pověst u Ushari. Možná dokonce čtyři. Pomyslel si a loupnul okem po Etoile, která se otevřeně strachovala o blaho svého bratra. Rychle ale zase pohled odvrátil. Připadal si nemístně, ani nevěděl proč. Jen se na ni podíval přece! Možná se nechtěl před jejím bratrem prezentovat jako někdo, kdo mu kouká po sestře. Ne že by měl postranní úmysly, nejspíš šlo spíše o princip.
Inu, nakonec se rozdělili a Sivatag na malou chvíli s Etoile osaměl. Zdálo se, že bratr z dvojice vlků ztrácel na elánu, zatímco sestra se stávala živější a veselejší. Zvláštní, jako kdyby se prohodili. Napadlo ho. Než se však stačil na cokoliv zeptat, zahlédl záblesk a uslyšel štěkání. Zbystřil. Etoile byla pohotová, jala se bratrovi hned pomoct. Ani Poutník nezůstal pozadu a připlížil se zezadu k rezavé potvoře. Liška. Zavrčel si pro sebe tiše. Tyhle vychcané zrzky neměl zrovna v lásce. Měl štěstí, že byl o dost větší než tihle drobní predátoři. Byl ale obezřetný, neboť nebyl ani zdaleka tak rychlý ani obratný jako ona. Pokusil se ji proto zaplašit vzhledem, velikostí a hlasem. Zavrčel jí těsně za uchem a výhružně štěkl.

Etoile a Alhajoth

Dvě vlčice se rozhodly, že pro ně už není komfortní tu setrvávat. To dokázal pochopit, atmosféra začínala s přítomností cizích lehce houstnout. Nic, co by Poutníkovi vyloženě vadilo, spíš se měl jen na pozoru. "Těšilo mě." doprovodil je máváním ocasu, než se zaměřil na zbývající vlky. Drobná vlčice představila sebe i svého bratra. Až teď si všiml, jak je... mrňavá. Menší než většina vlků a definitivně mnohem menší než je on. Vyčníval mezi všemi pouštními vlky výškou i mohutností, zatímco v jiných místech byl prostě jen velký. Ale tohle? Byla drobnější než si vůbec uměl představit. Její bratr byl též vzrůstem a postavou spíše šakalovitého typu. Oba byli ale velmi příjemní a milí, což se hodilo. "I mě moc těší, jmenuji se Sivatag. Často mi vlci říkají Poutník, můžete mi říkat jak chcete." zazubil se přátelsky. "Co je to tu za pozdvižení? to takhle prší pořád?" naklonil hlavu na stranu. Od chvíle co vylezl z Pouště, mračna ne a ne ustoupit. V tu chvíli si Siva všiml, že Etoile zahučela pod hladinu jen pár kroků od nich. Její bratr se hned jal zachraňovat a ani Sivatag ji rozhodně nenechal se utopit. Přiskočil k drobným vlkům a opatrně ji chytil za volnou kůži na krku. Nicméně i Alhajoth sebou mrsknul do vody. Sivatag se zhrozil. Ještě štěstí, že byl zdatným plavcem a dokázal se naškrábat zase zpět. Oběma pomohl na souš, ale snažil se držet si odstup. Nechtěl nezbytně narušit jejich osobní zónu, přeci jen sotva se poznali. "Není vám nic?" zeptal se opatrně. Tohle byl nemilý zvrat.

//Namarey přes louku

Etoile a spol.

S každým krokem se cítil lépe a lépe, ale taky těžší a těžší. Tíha zodpovědnosti a výčitek svědomí ho nepouštěla a v mysli mu neustále vyvstávala Ushari s vyčítavým výrazem. Ne, dost. Vrátím se! Co nejdřív, jen... jen potřebuju chvíli klid. Uklidňoval sám sebe. Měl radost ze smečky, vážně jo, ale jeho toulavé nohy a neposedné tělo se prostě bránily. Nemůže to odbourat jen tak, ráz naráz. Není to fyzicky možné, je Poutníkem celý život. Je to tak ale správně? Vrtalo mu stále hlavou. Jaké bylo štěstí, že se zrovna tady, kousek od hranic, děla spousta vřavy. Pršelo o sto šest a vlci byli nervozní. Jak dlouho proboha prší? Je tohle důvod, proč byl tlak vzduchu v Poušti tak zvláštní a proměnlivý? Snažil se zaslechnout o čem se ti vlci baví. Došlo mu ale, že jeho odposlouchávání můžou brát jako podezřelé chování, nebo dokonce hrozbu. Proto došel k názoru, že na to půjde upřímně.
Pevně a přesvědčeně k nim přikráčel. Čím více se přibližoval, tím spíš si všímal, jak moc se nad některými z nich tyčí. Nasucho polknul. Neleknou se? Nerad bych, aby se mi na první dobrou zakousli do krku. Ale což, už byl stejně tady. Přikráčel k nim se vztyčenou hlavou, pevným postojem a vzezřením prozrazujícím sílu a tvrdost.
"Nazdárek, co tu tak plašíte?" vylezlo z něj přátelským hlasem a zamával ocasem na pozdrav. "Neruším? Vypadali jste jako dobrá banda a já tu jsem tak trochu nový." zazubil se. Nekecal, tady ještě nebyl. A asi by to bylo malebné pohoří, kdyby tak šíleně nepršelo. A nebo tu už byl, jen nepoznával okolí ani pachy, protože... no... déšť. To byla v tuto chvíli odpověď na všechno.

Ushari se odebrala zkontrolovat smečku a Sivatag osiřel. Inu, on sám měl divný pocit ohledně počasí a zvláštních změn tlaku. Místní si toho museli všimnout též. Neteř se odebrala jednou stranou a Síva to le instrukcí vzal ze strany druhé. Svrběly ho tlapky. Inu... ohlásil se. Ushari o něm ví. Kolem smečky se děje něco divného a Sivatag byl přece novým členem. Musí být zodpovědný. Potřebný. Musí ukázat alfě svou cenu. A u toho... si vyčistit hlavu. To je jen příjemný vedlejší efekt! Jen něco, co se dá považovat za příjemný bonus, no ne? Jistě mu nikdo nebude mít za zlé, když se podívá o jedno či dvě území dál.

//Hraniční pohoří přes kvetoucí louku

Vlčice se bavily o minulosti Sonory, o smečce, o zvycích a tak vůbec o všem. Sivatag příliš nezasahoval, neměl ve zvyku se moc plést do konverzace, která se ho netýkala. Raději naslouchal, Ushari jim předávala cenné znalosti, které budou oba potřebovat. Vlčice však z ničeho nic odsekla a prohlásila, že je neslušné se takto ptát. Poutník vztyčil překvapeně uši a otočil se na ni hlavou. "Neslušné?" zeptal se pro jistotu. Třeba se přeslechl, nebylo by to u něj nic divného. Případně možná to teď Sonora rozvede víc, pokud slyšel správně. Neuměl však přiřadit nic, co by mohla mít na mysli. Řekla Ushari něco, čeho si nevšiml? Měla jazyk jako břitvu, ale laskavé srdce. Všiml by si snad, kdyby řekla něco zbytečně prudkého, ne? Nebo to bylo něčím, co řekl on sám? Jeho zvědavé otázky? Má se držet víc na uzdě? To nevěděl.
Nicméně konverzace plynula dál a Ushari ukázala překvapivou shovívavost. Usmál se a chápavě přikývl. "Znám povinnosti člena smečky. Budu vždy k dispozici a pokud odejdu za hranice, nevrátím se s prázdnou. Ale... to si asi ujasníme později. Mám ještě hlavu plnou... všeho." Naznačil čumákem motání se hlavy a neškodně se zazubil. Neměl v plánu jí s čímkoliv dělat starosti. Obzvlášť ne teď, když provázela novou členku smečky. "Ale s mou ochranou může smečka plnohodnotně počítat. Budu dělat co bude potřeba." zavrtěl ocasem a nadále se účastnil konverzace spíše pasivně. Na něj nezvyklé, ale určitě ne nepochopitelné.
Rozdělili se pro obnovu hranic a Sivatag proto kývl na novou členku. "Ty taky Sonoro, uvidíme se později." Zamával jí ocasem na rozloučenou a otočil se na svou drahou neteř. "Tak... a je to. Jsem členem, co? Zpátky doma." načal konverzaci pochybně. Měl nasazený svůj typicky přátelský tón, ale nějak nevěděl, jak se má tvářit. Nadšeně? Znepokojeně? Úlevně? Všechno naráz? Snad na to brzo přijde, nebo snad mu aspoň někdo poradí.

Tiše kráčel za vlčicemi a přemítal. Přemítal hodně a hloubavě, tak jak už dlouho nemusel. Přemítal o budoucnosti, o tom, jak moc bude vázaný na toto místo. Jaká jsou pravidla smečky ohledně poutníků? Je nutné, aby za každou cenu zůstával před hranicemi smečky? Za jak dlouho se projeví jeho toulavé tlapy? Dokáže odolat? Zahleděl se na Ushariny záda, jakoby v nich hledal odpověď. Místo toho jej však píchly ostré výčitky. Nemůže ji znova opustit. Je sice dospělá, ale stále je dcerou jeho bratra. Musí rodinu chránit. Je toho ale schopen? Po takové době? Po tolika letech?
Ushai se zjevně všimla jeho neobvyklé tichosti a otočila se na něj. Poutník vztyčil uši a nasadil bezstarostný výraz, který má ve většině svého času. "Ah odpusť, nějak jsem se zamyslel." usmál se strojeně, ale vesměs nelhal. Skutečně se zamyslel. Jen asi nebyl dobrý nápad teď líčit o čem. Samozřejmě že se ptala na jeho představu. Jeho samotného ho to také zajímalo. Šlápl párkrát do písku, aby zrychlil krok a přidal se k nim. Bylo neslušné konverzovat zatímco jim dýchá na záda.
"Máš pravdu, myslím, že je to ideální úloha pro mě." přitakal. "Vždy jsem smečku chránil. Hádám, že k ochraně budu tíhnout i teď. Nicméně..." odmlčel se na pár krátkých chvil, aby dal svým slovům správný význam. "...nicméně mám hodně zkušeností z cest. Možná bych se hodil i jako zvěd. Posel. Mám zkušenosti i ve vyjednávání." pronesl nezištně, byla to jedna z možností, o kterých přemýšlel i jako beta v rodné smečce. Tehdy si ale bratr chtěl vše zajistit sám, což plně respektoval. "Záleží však, co bude potřebovat smečka." završil své úvahy nakonec. Příhodně se ozvala s otázkou i Sonora, která se taktéž čerstvě stala součástí Namayerské rodiny. "Jsem bratr Usharina otce." usmál se na ni. "Takže strýc." ušklíbl se na Ushari a šťouchl do ni bokem. "Přišla jsi do Namareyi za rodinou, Sonoro?" zeptal se pouštní vlčice se zájmem a trochu zvolnil krok, aby vytvořil konverzační prostor i fyzicky.