Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Moc se omlouvám, jen velmi ve zkratce at nezdržuju :(

Sklonil pokorně hlavu. "Děkuji, udělám pro smečku co budu moct." přitakal poslušně. Už se jim zaslíbil. Patří jim. Patří k nim. Nenápadně střelil pohled k Ushari, aby projevil jisté obavy. Bude to totiž poslední hlasitá obava, na kterou bude mít nárok. Ode dneška má opět svou roli. Musí se dle toho taky chovat. Navíc alfa se ho ptala na jeho původ. "Ano, jsem z Pouště. Celá má rodina tam patří a vždy patřit bude. Nosím si ji v srdci od nepaměti." usmál se a věnoval vlídný pohled i své neteři, Ushari. Vždy k němu Poušť nekompromisně patřila. Jen jí nikdy nedokázal být věrný.
Trochu se uvolnil, když jim bylo řečeno, že je Ushari provede. Zavrtěl ocasem, na to se těšil. "Moc rád uvidím okolí. Xandere." otočil se na vlka, který se stal novým známým. "Rád jsem tě poznal, snad brzy na viděnou." rozloučil se s ním vřele a počastoval ho malou úklonou. Následoval pak svou neteř i novou vlčici, která se také stala jeho novou rodinou.

//Namarey

Pobavené uchechtnutí neteře vyvolalo v Poutníkovi vlnu nervozicy. Nasucho polknul a strojeně se taky zasmál, ale koutky měl svěšené dolů. "Haha jasně, proto tu přece jsme, ne? Aby mě zdejší alfa podrobila výslechu. Cizí alfa. Kterou neznám. Pohoda." Ani se netajil tím, že ho to přivádí do nepříjemných rozpaků a stavu nejistoty. Ale už byli tu a Síva zas něco nerozvážně slíbil, ze čeho nemůže uniknout. Holt se tak stalo. Ještě že tu Xander vyprávěl mnohem zajímavější věci.
Natahoval uši co to šlo a poslouchal vyprávění vlka. A bylo to... fascinující! "Oh, tak to jsi měl o mnoho víc šokující příchod, než já. Mě přivítalo akorát malé roztomilé vlče, chránící ruměnku. Bylo to sice krásně snové, ale narozdíl od tebe, žádný adrenalin." zasmál se. "Jsem rád že jsi vyvázl v pořádku a se zdravou kůží. S démony není radno si zahrávat."
Zdálo se, že Ushari o tom incidentu minimálně slyšela a vypadala... nezaskočeně. Asi jen další Mois Griský den. Kdo by se vzrušoval nad propastí do světa mrtvých, ne?
Kousavá poznámka Ushari byla krásně trefná. Poutník jí věnoval škodolibý úsměv. "To teda doufám." odpověděl a pobaveně do ní drcnul. Nudnými bych ty cesty nenazval, ale jestli mě tady zdejší šokující příhody udrží, jedině dobře. Pomyslel si. Opravdu ho zajímalo, co si pro něj zdejší svět připraví. Ale to už kráčeli směrem k dvěma vlčicím. Od pohledu bylo jasné, že jedna z nich nebude jen prostá členka smečky. Ushari je všechny náležitě představila. Dobře mluvíš, má drahá. Střelil po ní hrdý pohled a obrátil celou svou pozornost k vlčicím. Na chvíli přestal dělat kraviny a tajtrlíkovat. Nehodilo se to.
"Dámy." věnoval každé na pozdrav pokývání hlavy s mírnou úklonou. Počínaje alfou samozřejmě. "Velmi mě těší, Serbio, ctěná alfo zcejších končin. Jak řekla Ushari, jsem bratr jejího otce. Jmenuji se Sivatag a..." na chvíli mu vypadl hlas, ale vcelku rychle ho zase vrátil na své místo. "...a přišel jsem nabídnout své služby Namareyské smečce. Jsem zdatný v boji a ochraně smečky. Rád bych našel místo, kde mě bude potřeba." představil sám sebe vlastními slovy.

10 b = 2 mince na Amygdalu

Vlk zareagoval velmi překvapivě a dost... suše. Nuda. Pomyslel si trochu zklamaně. Zaregistroval pohled Ushari, která nebyla nadšená z jeho tajtrlikování. Ups. Tlama se mu zvlnila do provinilého nevinného úsměvu typu 'vždyť já to myslel dobře'. Naštěstí to přešla bez větších reakcí, neflákla ho tlapou, nehryzla do nohy ani ho nenakopla. Dál se raději věnovala Xanderovi. Asi blbý načasování.
Nicméně zmínka o mrtvých démonech mu vztyčila chlupy za krkem. Tak moment, jaké že cože? Herdek chci se zeptat, ale oni už se baví o něčem jiném. Ushariii, proč ses na to nezeptala, to tě to nezajímá? Vrhnul na ni zoufalý pohled, který stočil proti tmavému vlkovi. Zvědavost mu pomalu tekla ušima. "Jací démoni?" vyhrknul najednou, jako když z přetlakovaného gejzíru vytryskne vařící voda. Ocas mu lítal ze strany na stranu a vířil písek. Ani nevěděl jestli jim třeba neskočil do řeči.
Neteřinka se mu ale omlouvala za zdržování, takže to asi nebbude tak horké. "Ale kdepááák, co tě nemá! Já rád zdržování. Zdržování jsou hodnotná, dozvíš se na nich spoustu věcí! Třeba jako o existenci světa démonů!" otočil se zas na cizince se zářícíma očima. Jestli ho Xander odpálkuje, tak se asi rozbrečí, nebo něco takového.

//Temný les přes Duny

Kráčeli bok po boku a užívali si svého shledání po takové době. Přikývl. "O tom nepochybuji." usmál se, aby zamaskoval a trochu i zahnal chvějící se nitro. Jakmile však písek začal být jemný a horký, uvolnil se. Bylo to tak povědomé, tak domácké. Cítil se být ve svém živlu. Zamával spokojeně ocasem a poposkočil si. Pod jeho těžkým tělem se vytvořily prohlubně a písek spolknul nohy až po kotníky. Zachichotal se jak to lechtalo. Otočil se na Ushari a ohodil ji pískem, nicméně ta najednou zajásala a změnila směr. Písek ji minul a Sivatag na ni zůstal jen překvapeně koukat. "Oh, jasně. Už jdu." Začal se hrabat z písku, aby ji co nejrychleji následoval. Zdá se mi to, nebo měla vážně radost? Copak je to asi za vlka. Pomyslel si s malým úšklebkem a zvědavě vykukoval zpoza neteře.
Před námi stál poměrně urostlý tmavý vlk s vážnou, ale přívětivou tváří. Ushari okamžitě spustila salvu slov. Drmolila a drmolila, stihla u toho vlka pozdravit, vyptat se ho na účel příchodu, představit je a oznámit mu, že je Poutník její strýc.
Vrhnul na ni pobavený úšklebek a otočil se na vlka. "Moc mě těší, Xandere. Jsem Sivatag, jak už jsi slyšel." zasmál se. "Klidně mi říkej Poutník, je-li ti to příjemnější." nabídl mu, nicméně bylo mu upřímně jedno jak ho bude oslovovat. Stejně reaguje i na Hej ty. Viděl, jak je Ushari zapálená a drží celou konverzaci pevně v tlapách. Chci ji vyvést z míry? Zeptal se sám sebe. Zjevně jí na tom dost záleželo, ale taky věděl, že tahle vlčice ustojí prakticky cokoliv. Nonšalantně mlasknul jako kdyby tu byl prakticky doma.
"Inu Xandere..." spustil lehkovážně. "...jsi silný statný vlk. Ale potuluješ se tu sám, jsi si jistý že je to moudré? Pouštní červi nejsou sice vyloženě agresivní, ale víš jak, občas mají hlad." nahodil starostlivý tón a hluboce zadoufal, že má vlk smysl pro humor. Protože jestli ne, Ushari ho utopí v Oáze.

Nora působila opuštěným dojmem. Byla zasněžená, zmrzlá hlína vypadala neupraveně a obecně vchod působil jako kdyby tudy nikdo sto let nechodil. Drobotina nedůvěřivě prohlížela otvor do něčího doupěte. Chtěli tam jít? bylo to bezpečné? "Musíme to aspoň zkusit." prohlásila Maru, kterou už věčné postávání nebavilo.
"Ale... co když nám tam hrozí nějaké nebezpečí?" oponoval Mráček úzkostlivě.
"Jako jaké?"
Zamračil se. "To nevím. Nějaké!"
Než se mezi vlčky mohla strhnout hádka, přerušil je Rufus. "Hej drobci. Než se tu porafáte, hoďte oko támhle." pokynul tlapou.
Všechny hlavičky se otočily a kompletně ztratily hlas. Kousek od nory, tam, kde ještě před chvílí vlci přicházeli, stála majestátní vzrostlá postava. Byl to stříbrný sob. Zářil jako tisíce diamantů, jeho paroží bylo silné a majestátní. Nohy dlouhé až do nebes a oči jasné, moudré a laskavé. Notnou chvíli nikdo nic neříkal.
První se odhodlal Heřmánek, kterého krása zvířete ochromila po nejkratší dobu. "Promiňte... vy jste Vlčíšek?" zeptal se bázlivě.
Postava mlčela. Dál je pozorovala, jakoby se nechumelilo. "Nevíte, kde Vlčíška najdeme?" doplnil otázku Šmudla.
Opět žádná odpověď. "To jsme se toho dozvěděli." zabručel tiše Norbert. Než však stihl svou výtku dopovědět, stříbrný sob se otočil a zmizel v dáli, kde se rozplynul na třpytivý prašan.

<- Tajné Ostrovy (Přes Les u mostu, most)

Takové změny. Tolik věcí, které se změnily, tolik chvil, které promeškal a tolik situací, které nezažil. Ne se svou rodinou. Zatlačil ho v krku pocit viny. Všichni věděli, že Sivatag má toulavé tlapky a tiše mu to trpěli, ale on měl přesto dojem, že je tak nějak... zradil. Už jen tím, že svou malou neteř potkal na druhém konci světa dospělou a s informacemi, které by Poutník třeba i věděl, kdyby byl doma. Tak jak ho Deena mnohokrát prosila a bratr přemlouval. Berou to jako zradu? Napadlo ho, až se mu duše zachvěla. Rychle ale myšlenku zaplašil, aby se na něm neprojevila.
Už už na to chtěl něco říct, když v tu Ushari kompletně změnila téma, list i směr. "C-co?" vykoktal zmateně a zrychlil krok, aby ji dohnal. "Do Pouště? Teď? Hned? T-tak jo, když na tom trváš." nasucho polknul. Najednou měl nepříjemný pocit v žaludku. Je to snad... nervozita?
Pousmál se, když malá velká rezatka poděkovala. Přikývl. Zdálo se, že se nijak zvlášť nezměnila, maximálně povyrostla a dospěla. Chtěl by říct, že se i její divokost trochu potlačila, ale vzhledem k její impulzivnosti se zdálo, že se spíš jen projevovala někde jinde. Zhluboka se nadechl a pomalu upouštěl vzduch z plic, aby se uklidnil. Nebylo zbytí, slíbil jí, že ji tentoktát nenechá ve štychu. Následoval ji tedy do Pouště.

//poušť (před Duny)

Sivatag se hlásí! A zní to skvěle :3

Sivatag a Amygdala se taky hlásí :3

Pořadí Sivatag: 16
Pořadí: 10

//Les u Mostu

Rozvážně přikývl. Nebyl si jistý, jak na tuhle informaci reagovat, na jednu stranu se Lišák očividně dokázal o sebe postarat sám a dařilo se mu, ale to že zmizel... už věděl, že ve zdejších končinách je možné úplně všechno. A dá se vůbec té Tundře věřit? "Také doufám... doufám, že se bude nějaká možnost jak si ověřit, zda mu skutečně nic nehrozí." přitakal a konejšivě se na vlčici usmál. Sám však byl plný obav a znepokojení. Novinka o Nitocris byla už o poznání veselejší. Poutníka potěšila natoli, že i jeho řeč těla se změnila v pozitivní. "Takže našla nový domov, to je skvělé. Doufám, že ji potkám, jsem zvědavý jak vypadá. Jaká je? Je stále stejně nezbedná s prořízlou tlamou?" zasmál se. Vždy říkala co si myslí. Pro Sivu to bylo vždy úsměvné, zvlášť když tím někoho popudila či dokonce naštvala.
Jejich kroky je přivedly k moři a písečným plážím. Ushari byla znechucená tím, že takové množství vody bylo znehodnoceno prastarou solí. "Takové plýtvání vodou, že?" zazubil se. Bylo mu jasné, jak pouštní vlci koukají na moře a oceány. Potenciální zdroj vody otráven solí. Slaná lákavá past pro smrtelně žíznivé. Čím víc jej tvor pije, tím větší má žízeň. "Nebohý je ten, kdo v záchvatu žízně požije mořskou vodu."
Ujištění o tom, že všichni jsou pravděpodobně v pořádku ale neznělo tak přesvědčivě, jak by si Sivatag přál. Tázavě se na Ushari podíval, ale nic na to neřekl. Nic z ní nedoloval. Pokud se mu to nezdálo, jistě má důvod, proč mu neřekla víc. Ach Deeno, snad jsi živá a zdravá... Pomyslel si teskně.
Ushari toho o zdejších končinách věděla hodně. Jistě nasbírala mnoho informací, což činilo Sivataga opravdu hrdým. Jeho toulavé tlapky se maličko otiskly i do duší bratrových vlčat. Navíc fakt, že jde ve šlépějích své úžasné matky ho naplňovalo opravdovým štěstím. Šťouchl ji čenichem do tváře a věnoval jí skoro až otcovský pohled. "Vyrostla jsi. Jsem na tebe opravdu moc pyšný, Ushari." Na nabídku kývl. Opravdu se chtěl setkat i se svou druhou neteří. "Ale až se projdeme. Máme si toho ještě hodně co říct." odpověděl.

//Temný les (Přes Les u mostu)

//Most

Ushari byla stejně ukecaná, jako si ji pamatoval. Bylo příjemné vědět, že alespoň kus jeho domova zůstal nepozměněn. Spokojeně se usmíval a nechával mladou Ushari říct mu vše, co měla na srdci. Nepřerušil ji ani na ten nejmenší okamžik, ani když nechápal, o čem zrovna mluví. Miloval její klábosení a nechtěl, aby přestalo. Bohužel byla chvíle zodpovědět její otázky a ukonejšit její zvědavost. Tomu zkrátka nebylo úniku.
"Máš na mysli sníh, že? Viděl jsem ho na cestách mnohokrát, ale přesně jak říkáš. Je hnusný, studí, prosákává skrz srst a chladí na packách. Taky jsem si ho nezvládl oblíbit." ušklíbl se znechuceně. Pouštní vlci zkrátka nebyli schopni vzdorovat některým přírodním úkazům, ať už byly sebe běžnější v jiných krajích, Zmínka o Zoharovi v Poutníkovi zažehla jiskru zájmu a obav.
"Je tu i Zohar? Je v pořádku? Kam zmizel?" ptal se hned. Představa, že to osudem nenáviděné štěně je někde samo... brrr! Strašná myšlenka! Už tak to měl šíleně těžké. "Vážně jsi ho potkala tady? To je opravdu zvláštní... A Nitocris taky?! Jaký to zvláštní svět. Víš kde by mohli být?" optal se s obrovským zájmem, ale pro jistotu doufal v nejhorší. Takový svět byl. Rozděloval vlky. Rozděloval osudy. Informace zahlcovaly Poutníkovu mysl takovou a byl šokován tím, jak moc se to týkalo celé jeho rodiny. Nakonec jen přehlceně vzdychl a věnoval Ushari velmi přísný a seriozní výraz. "To je mnoho informací a mnoho proměnných. Pověz mi, Ushari, víš něco, cokoliv, o svém otci či... matce? Víš něco Deeně? Žije? A... a co ostatní ze smečky? Potkala jsi jen Zohara a Nitocris? Bože... mám obavy, jestli jsou v pořádku." zatřásl se viditelně, než se otočil k Ushari. "Mám radost, že ty jsi v bezpečí. Teď když jsi tu, ochráním tě. I bez slibu bratrovi jsi pro mě velmi důležitá a mám vlči tobě povinnost. Pokud se rozhodneš přidat ke zdejší smečce, jdu s tebou." pronesl rozhodně. V koutku duše mu bylo jasné, že není schopen setrvat na jednom místě příliš dlouho, ale povinnost, zásadovost a pocit viny mu kázali setrvat a zavázat se ke slibu.

//Tajné ostrovy

Ushari byla naštěstí také ráda, že ho vidí, zabolelo by ho u srdce, kdyby ne. Miloval vlčata svých blízkých, stejně jako miloval oblouk každého nového dne, byli pro něj vším. Ushari seznala, že se Sivatag vůbec nezměnil. Má drahá, kdybys tak věděla. Pomyslel si smířlivě, ale na vlčici se široce usmál. "Bodejď bych se měnil, když mi život dovoluje setkávat se s rodinou i v tak dalekých končinách. Jak se ti daří, neteřinko moje? Máš se dobře? Rosteš sice do krásy, ale rosteš i do štěstí?" ptal se hned starostlivě. Nepřál si pro ni nic míň, než to nejlepší. Na její poznámku o nemožnosti útěku ho znejistila. "Nemoci utéci? Jak to myslíš? Jsem tu jen krátce, víš tedy víc než já?" naklonil hlavu a doufal v nejlepší. Dnes nechtěl být smutný. Dnes potkal svou drahou neteř! Ihned přikývl na žádost vlčice. "Rozumím, veď mě kam si budeš přát." pohodil bezstarostně ocasem a následkval vlčici, kterou kdysi pomáhal vychovávat."Když se už ale ptáš... popravdě nevím, jak jsem se zde ocitl. Prostě... jsem byl pár dnů mimo a najednou jsem tu!" poznamenal a zněl stejně zmateně, jako sám byl.

//Les u mostu

Nostalgické snění bylo příjemným a zároveň nepříjemným kořením života. Zahánělo to Poutníka i do dalekých končin rodné pouště. Ty dny byly ale tak daleko, že se mu nechtělo se soužit. Sice to doma miloval, ale zároveň byl tam tak prazvláštně stísněný. Smutný. Nešťastný. Nemohl ale popřít, že mu rodina chyběla. A to tak moc, že cítil známý pach. To je tak trapné, cítit pach domova tady, daleko ode všeho, co jsem opustil. Pomyslel si a snažil se vzít rozum do hrsti. Dokud však nezaslechl až moc známý hlas. Jen o mnoho dospělejší a ženštější, než si pamatoval. Šokovaně obrátil pohled k vlčici, kterou kdysi nosil na hřbetě a válčil s ní v písku.
"U-Ushari? Malá Ushari? Jsi to ty?" udělal krok vořed a stále nemohl věřit svým očím. Hlavně nechápal, jak mohla tak rychle vyrůst a dospět. Byla vysoká, štíhlá a elegantní. Její srst byla hladká, sytě hnědá, čenich protáhlý a nohy dlouhé až do nebes. Byla to kráska jak se patří a Sivatag nemohl pochopit, jak se z toho bláznivého vlčete stala za tak krátkou dobu dáma.
"Ushari, ty jsi tak vyrostla! Jsi překrásná, stejně jako tvá matka. A vznešená jako tvůj otec. Pravá dcera svých rodičů." usmál se na ni a v oku se mu zatřpytila slza. Byl tak rád, že vidí dceru svého bratra živou a zdravou. "Nemůžu uvěřit, že se tu setkáváme!" přiznal se smíchem, když ji cuchal čenichem na temeni hlavy.

//hraniční pohoří přes temný les

Krok za krokem, cesta mu dobře a příjemně utíkala. Bylo teplo a slunečno a Sivatag tohle počasí snášel obzvlášť dobře. Jeho rodná poušť ho vyškolila na ty nejhorší přírodní úkazy, takže teď, v tomto letním horkém dni, mu bylo skoro až příjemně chladno. Sluníčko ho hřálo a vítr chladil. Nádhera. Pohoří bylo rozpálené, les stinný a tady... tady se znovu ocitá na rozcestí. To je ten most. Pomyslel si zamyšleně. Byl vratký, rozpadlý a opravdu hodně vysoký. Nasuchi polknul. Výšky zvládal dobře, ale mostu opravdu vůbec nevěřil. Propast byla zahalená mlhou, druhá strana v nedohlednu. Nevěděl, proč ho sem tlapky opět táhly. A neměl potřebu to príliš zkoumat. Tak jako vždycky, byl tam, kde měl být. Aspoň pro teď. A tak tam jen stál a nasávat kouzlo okamžiku.

//květinová louka

Byl tu zas. Vzpomínky se valily jako lavina. Setkání, nepřátelé, cizáci, krev, akce, přátelé, strach, hněv... emoce se mísily a valily se jedna přes druhou, proplétaly se s myšlenkami a vším, co se k tomu pojilo hodně či méně. Zhluboka se nadechl a nasál okolní pachy. Procházelo tudy neobvykle mnoho vlků. Asi přechodové území. Musel ale uznat, že je tu krásně. Míjel místo, kde se Rhaaxin málem zabil, propadliny, kudy zmizeli cizáci, stopy vlků, které poznal i které nikdy v životě neviděl. Bylo prazvláštní, že si z tak krátkou dobu utvořil tak mocné vzpomínky, že bych schopný cítit nostalgii či deja vu. Magické místo. Vzrušující a v mnohém speciální. Horké letní slunce ho hřálo za krkem, když přecházel masivní hraniční pohoří.

//most přes temný les