Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlk samým žalem a pláčem a vysílením usnul. Mluvil mluvil a najednou spal. Fakt z ničeho nic. Poutník nechápal, jak tohle funguje. Není to nebezpečné? Takhle usnout když se všude pohybují potenciální nepřátelé? Asi toho měl za sebou opravdu hodně. Pomalu se od vlka oddálil, nechal ho klesnout k zemi a opatrně kolem něj upravil trávu tak, aby byl vidět pouze minimálně, při troše štěstí vůbec. Měl o něj obavy, choval se jako male vlče, i když byl už dospělý rostlý vlk. Pousmál se. Přes všechny podivnosti to bylo velmi milé setkání. Jak tak ořemýšlel, ještě tu nepotkal nikoho vyloženě zlého nebo nepříjemného. Ne že by měl Poutník problém jednat s vlky. Ale občas se najde někdo, s kým je obzvlášť těžké vyjít. Tenhle vlk to ale rozhodně nebyl.
"Buď na sebe opatrný, třeba se ještě setkáme. Snad najdeš, co hledáš." pocuchal mu čupřinu a tiše odešel vstříc dalším objevům.

//Hraniční pohoří

Ať se snažil jak se snažil, vlk vypadal čím dál zmateněji. Asi se nějak pokusil zapojit, ale i když se rozhlédl, jeho výraz se vůbec nezměnil. Byl pořád stejně přiblblý a otupělý. Když se na Poutníka po prozkoumání okolí znova podíval, málem neudržel smích. Takového mimoně už dlouho nepotkal. A bylo to... osvěžující! Takové vlky měl nejradši, vlčata v dospělém těle? Nejlepší kombinace! Byla s nimi sranda, ale nebyli tak křehcí. Vlk je mohl třeba... co on ví... povalit! Jen tak a vůbec by mu neublížil.
Zavrtěl hlavou, aby zahnal přiblblé myšlenky na to, jak se hraje s bandou stokilových přerostlých vlčat. Zrovna včas na to, aby byl svědkem své vlastní klasifikací na lejno. Teda na bobana. Siva chvíli nechápavě koukal, když se vlk odmlčel ve snaze nevybuchnout smíchy. Cože? Co se děje? Nechytal se, než cizinec vybuchl smíchy ještě víc. To už Sivatag nevydržel a rozesmál se taky. Neměl nejmenší tušení, co se to tady děje, ale... je to vůbec důležitý? Fekální humor? Naprosto skvělé! Rozbolelo ho břicho ze všeho toho smíchu. Bílý cizinec se nebyl schopný uklidnit a smích mu bublal i když se snažil udržet tvář. Snažil? Vážně? Spíš né.
Sivatag se ušklíbl, když popsal jeho kožich jako srovnatelný s hnědým bobanem. Nenápadně se rozhlédl, aby se ujistil. že tu nikdo není. "No a jak víš, že ta barva není jenom barva?" přiblížil se k němu na dosah tlapy. "Třeba... je to barva skutečného bobana, hmm?" mrknul na něj a ztišil hlas. "Ale víš jak si to můžeš ověřit? Pěkně zblízka." škádlivě k němu natáhl tlapu a předstíral, že ho jde omatlat neexistující hmotou.

Vlk byl celý bez sebe. Brečel jako kdyby viděl před chvílí jak mu umírá celá rodina. Sivatag se bezděky otřásl při té myšlence. A co když jo? Děsila ho představa, že se někde poblíž stalo něco strašného. A čím víc vlk vzlykal, tím víc bylo Poutníkovi ouzko. co se mu stalo? Proč tak vyvádí? Má se bát?
Jen tiše poslouchal neznámého, jak ze sebe souká nějaká slova, ale prozatím mu nebylo vůbec rozumět. Mám vůbec něco dělat? Dá se něco dělat? Třeba jen potřebuje upustit páru. Tyhle myšlenky zněly už o mnoho pravděpodobněji, než vraždící kult, co mu vybil celou rodinu. No ale co kdyby!
Vlk se začal zvolna uklidňovat. Zamířil na Sivu usoplený čumák a oči spráskaného vlčete. Sivatag našpicoval uši. Vlkovi už bylo konečně trochu rozumět! "V pohodě, jen mi řekni co se stalo." natočil k němu levé ucho a pozorně rozkličovával slovo po slově. Zhluboka se nadechl a velmi emocionálně vydechl. Noha. Pomyslel si. Jeho bolela noha. Na potvrzení svých slov mu tlapou taky zamával před čenichem. "To je... moc dobře." vysoukal ze sebe odevzdaně a opravdu moc se snažil, aby nebylo vidět, že ho ten emoční třesk, co se tu právě stal, málem položil na lopatky a on teď vztřebává následky. Určitě to je vlče.
Když už on i vlk byli emočně aspoň trochu stabilní, a Sivatag už ho nechtěl proplesknout a zařvat na něj, že měl kvůli němu málem infarkt, dokázal cizinci věnovat i malý úsměv. "Tím se netrap, neměl jsem tam v tý trávě ležet jako šutr. Bylo jasné, že se o mě někdo dříve či později přerazí." Příště to může být něco většího a bude po mě.
Nechápavě naklonil hlavu na stranu. "Nechtěl jsi vidět na cestu? Ale proč? Ah! Kde jsme, no..." rozhlédl se po okolí a zkontroloval cestu, odkud přišel. "Támhlet ím směrem je velké pohoří a hned vedle velky les, kde se děje kupa divných věcí. Většinou spojená s magií. A tam- posunul hlavu o kus doprava, kde se vynořili s celou skupinou po boji s cizáky. "-tam začíná hranice smečky. Vede ji okřídlený alfa vlk. Promiň, nejsem ještě znalý v názvech zdejších míst. Ale třeba se zorientuješ i podle popisu. Potřebuješ jít někam konkrétně?" zeptal se a tak trochu chtěl z té nabídky vytěžit i něco pro sebe - průvodce míst, kde ještě nebyl.

Bylo to vskutku poklidné ráno. Nebo poledne? Možná už dokonce večer! Ležel tu opravdu celou věčnost a doufal, že ta věčnost neskončí. Nebo ji nepřeruší nějaká nežádaná situace, třeba žízeň, nebo vzpoura medvědů nebo tak. Nemá smysl se tím zabývat, když je tak hezky. Napadlo ho slastně. Neměl v plánu dneska vůbec nic dělat. Měl prostě svůj JÁ den, tedy den jen pro sebe. Žádné akce, žádná socializace, žádné povinnosti, prostě nic. Jen klidné lenošení na letním slunci. Úplně mu to připomínalo domov na Poušti. Vzpomněl si, jak se po něm vždy válela vlčata, když si takhle vyhříval bříško. Nebo jak o něj spousta vlků zakopávalo, protože si ho, s jeho barvou srsti, vůbec nevšimli. Legrační vzpomínky, jó ty on má rád. Pokud se teda zrovna nestanou skutečností.
Jakási neznámá entita totiž, přesně v tu samou chvíli, co si zrovna myslel na milovanou Deenu, jak se o něj jednou takhle večer přerazila, málem vykopla plíce z těla. Vyšlo z něj vyděšené a přiskřípnuté "Eughhh." zatímco ona entita se válela na zemi a vypadala, že má dozajista něco zlomeného. Byl to mohutný bílý vlk se slzy na krajíčku. Můj bože jak je možné, že žiju?
"Eh, u-ublížil jste si?" promluvil na něj ztěžka, neboť se mu dech zarazil kamsi hodně hluboko. Vlk se však s tragickým výrazem rozplakal. Poutníka to vyvedlo z míry, vůbec to nečekal a netušil, co má dělat. Je vážně tak moc zraněný? Co se mu stalo? Co má dělat?! Není léčitel, nemá ponětí jak se zjišťuje zranění, natož ještě léčí! Byl v tu ránu na nohou a přiskočil k vlkovi se snahou ho alespoň utišit. Jak ale? Co bys řekl vlčeti? Nojo, ale on není vlče... ale třeba to zabere! Nebo taky ne a urazíš ho... sakra to dilema!
Sivatag koulel očima jak se snažil úpěnlivě přemýšlet, než ho panika dohnala k činům. "Nono, to bude dobré. Určitě tě to hrozně bolí, to je mi vážně moc líto. Ale hele! Už to přestává, že? Bolest slábne, je to lepší." zkusil trik, který používal, když se vlčata utápěla v nekontrolovatelné sebelítosti a nešlo je jinak uklidnit. Sice to byl dospělý rostlý vlk, ale každý má přece rád empatii, ne? "Nepotřebuješ něco? Zvládneš vstát?" zeptal se ho zúčastněně a u toho pohledem hledal... něco. Neví co, třeba trčící kost, nebo tak.

<<<Hraniční pohoří

Cesta byla příjemná. Poutník se ani nenadál a bylo teplo. Ještě nedávno drtil čelisti jak se snažil odolat chladnému počasí a najednou? Najednou... bylo léto. Teplé, krásné léto. Všude kolem odkvétaly poslední jarní květiny a plně je nahradily ty letní. Louka kvetla. A byla nádherná. Sivatag se rozhlédl okolo a když uznal, že mu nic nehrozí, svalil se do trávy. Vystavil břicho slunečním paprskům, které příjemně hřály. Klidně by snesl silnější žár, ale kým je, aby mohl hodnotit, ba dokonce kritizovat dar tepla, které mu slunce teď dávalo! Bylo to fajn. Moc fajn. Poutník se válel v květinách, čichal všude kolem sebe a namátkou zkoumal, co všechno se tu nedávno prohánělo.
Srnka... zajíc... svině se selátky! Roztomilé... Uh, spousta včel. Pokrčil čenich a odvrátil hlavu od místa, kde se motala hromada včel a jeden pěkně tlusťoučký čmelák. Květiny ho pošimraly v čenichu, kýchl. Bylo to fajn. Vážně fajn. Zavřel oči a neřešil nic. Vůbec nic. Kdokoliv ho tu potká, uvidí dospělého mohutného vlka s vyvalenýma slabinama, jak se válí na slunci a retardovaně plazí jazyk.

Semlelo se toho hodně. Možná až moc. Normálně by byl Poutník celkem v pohodě s tak velkou grupou a s tolika akčními momenty, ale dnes? Dnes... už toho bylo dost. Alfa odešel, a vypadal stejně vyčerpaně, jako se Poutník cítil, Mielei se rozloučila, Rhaaxin... měl jiný zdroj zájmu? A vůbec se všichni někam zdejchli. Siva byl vlastně rád, že se ho nikdo nesnažil nikam tahat, nikdo na něj neskákal s úmyslem ho sežrat, ani se na něj nenalepil s další salvou otázek, na které by možná ani neznal odpověď. Zhluboka se nadechl, než mu ujelo tiché, "Konečně klid."
Otočil hlavu směrem, který mu nejvíc voněl, a vydal se dál na cestu.

>>>Kvetoucí louka

Silou vůle a značné spolupráce se všichni vlci škrábali nahoru. Poutník neměl moc prostor vnímat ničí slova, natož odpovídat. Tlapa ho pálila jak se do rány dostal bordel, vrhal znechucené pohledy po ohni, který on sám vytvořil, podpíral žlutého bleska a jako bonus se na jeho společníkovi vynořil odnikud modrý plamen. Sivu to překvapilo a tak v tom náhlém vzruchu uvolnil mírně oporu, čehož Rhaaxin hned využil.
"Počkej, co děláš!" křikl na něj, neboť měl podezření, že jeho úmysly nebyly zrovna chytré. A takyže nebyly, byla to totální volovina. Rozeběhl se po strmém terénu jako nějaká nadzvuková veverka. Poutník nechápal, kde vzal tolik síly a ani kam se najednou vytratila, když se Rhaaxin kousek před okrajem zastavil v pohybu, zadní část těla se mu zakulatila jako malému vlčeti, které matka vytahuje za kožich, a jak se padat zase zpátky. Sivatag se zděsil. Bude s ním amen, jestli sebou švihne o dno.
Zhasl oheň, aby se soustředil jenom na své fyzické tělo, a rozeběhl se vstříc vlkovi. Zanořil drápy do skaliny a plnou silou se hrabal nahoru, zatímco masivně cvakl Rhaaxinovi po krku. Tak akorát včas se předními tlapy zachytil o okraj, zatímco zadní nohy se držely za kamenitý výklenek a v zubech držel toho pacholka. Není tak těžký. Napadlo ho, než si všiml Mielei, která ho také stihla zachytit, když se dostala bezpečně na pevnou zem. Chvála vlku, to by nedopadlo dobře. Blesklo mu hlavou úlevně, když se škrábal nahoru spolu s nadvakrát zakousnutým Rhaaxinem.
Znaveně, spíše z psychického tlaku než fyzického vyčerpání, se sesunul k zemi. Po Rhaaxovi střelil intenzivní káravý pohled, ale neřekl mu ani slovo. Byl rád, že tam nezařval. Na oslavu ale mohli zapomenout, neboť jim hrozilo docela jiné nebezpečí - naštvaný alfa. Oi, vůbec jsem ho nevzal v potaz. Popošel k vlkovi kousek bokem, aby bylo vidět, že nepřichází se zlým úmyslem.
"Buďte zdráv, neměli jsme v úmyslu narušovat klid vaší smečky. Jak říká Mielei, byli jsme vysláni pátrat po bohyni, ale byli jsme přepadeni cizími vlky. Dle pachu soudím, že k vám jisto jistě nepatří. Nevíme kde jsou, někteří skončili dole v propasti, jiným se podařilo uniknout." pokynul směrem k díře. "Za tuhle katastrofu také můžou oni. Nemáme sice důkaz, ale prosím věřte, že tu nejsme, abychom škodili. Většina naší družiny je zraněná, málem jsme to nepřežili. Dovolte nám tu posečkat, ošetřit raněné a nabrat síly. Zmizíme hned, jak toho budeme schopní."
Snažil se mluvit uctivě, nechtěl ho rozhněvat víc, než už byl. Není nic horšího než špatné vztahy s alfou. To si už mnohokrát potvrdil. "Jmenuji se Sivatag, Poutník z Pouště. Přiznávám, že nejsem zdejší, nicméně nejsem tu, aby dělal problémy. Pouze procházím a rád bych tak učinil v míru." sklonil lehce hlavu na důkaz uznání jeho moci. Byl si jistý, že má co dočinění se silným vlkem.

Díky za akci Poprosím:

-Magii světla
-2 tlapičky do světla
-Bonus do svatyně

Děkujuuuu :3

Zapsáno

Rhaaxin se, i přes svůj stav, pokoušel hrát na notu drsného vlka, který rozhodně nepotřebuje ničí pomoc. Sivatagovi to připomnělo jeho vlastního tvrdohlavého bratra. /Kde jsem to jen slyšel./ pomyslel si ironicky. Kdo si však své dumky pro sebe nenechal, byla Mielei.
"Je mi líto příteli, když dáma zavelí, nelze oponovat." pronesl s rozpustilým úsměvem, který střelil krátce směrem k vlčici. Bylo to něco jako "ještě že máš koule na to, vtloukat vlkům rozum do palice" pohled. Protože to rozhodně nebylo poprvé, co někoho nevybíravě podporoval v chůzi, nešlo mu moc dobře uniknout. Nastavil Rhaaxinovi plec, přední nohu zarazil o tu jeho, aby mu mohl usnadnit pohyb kupředu. S Poutníkovou výškou a širokým hrudníkem bylo velmi příjemné se do něj opřít.
Okolí se rozšumělo a na obzoru se objevilo několik známých tváří. Sivatag se usmál úlevně do davu. "Vypadáte celkem v pořádku a zachovale, to mám radost." pronesl s uvolněným humorem.
Stín se rozšiřoval a pohlcoval vše, co mu přišlo do cesty. Den se nachýlil ke konci. Přestože Einar i Mielei svítili na cestu, i on zaměřil pozornost na své tlapy a zažehnul na nich malé, ale zato perfektně funkční plamínky, které jim při každém kroku svítily pod nohy na kamení a jiné případné nerovnosti. Otřásl se odporem, když mu oheň olízl prsty. Nebyl nadšený z toho, že za posledních pár dnů byl nucen použít tuhle horkou příšernost hned několikrát.
Slyšel Mielei říct si o pomoc a zvědavě se po ní podíval. Zranila se? Držela si tlapu blízko u sebe a syčela při jejím používání. V tu chvíli mu došlo, že vlastně i on sám přišel k úhoně. Krev na levé přední tlapě mu zaschla a nepříjemně tahala. Kousanec se však zdál být relativně mělký a neškodný, proto neměl vůli ho řešit.

Ahoj, díky za akci a snad zase příště :3

2% prosím do síly a tlapičku přirozeně do ohně, neboť nic jinýho ten můj starochu neumí :D

<<< Tajga

Zápis Noramu: Rychlohra Hledání Iriesty - 2/2

Sivatag se vydal se skupinou čítající známou Mielei, kocoura Lokiho a neznámé vlky Rhaaxina, Citru a Riccu. Bohužel se však projevila Poutníkova největší slabina - rychlost. Velcí těžcí silní vlci zkrátka nejsou kdoví jací běžci, což platilo i o Sivatagovi. Při úprku před rozpadající se zemí a sesuvem půdy se skupině ztratil. Chtě nechtě se musel odklonit z cesty, aby bezpečně unikl zemětřesení. Když se země uklidnila, povedlo se Lokimu Poutníka opět najít, ale něco bylo špatně. Byl vyplašený a z dálky se ozývaly zvuky boje. Skupina byla v nebezpečí.
Sivatag se spěšně vrátil na správnou cestu a skupinu brzy opět našel. Vpadl přímo doprostřed boje proti neznámým vlkům, kteří očividně měli velký zájem o slepého vlka a o zneškodnění co nejvíce členů z Lokiho skupiny. Ten měl momentálně problém sám se sebou, neboť ho elektřina srazila na zem a ponechala v bezvědomí.
Rval se co mu síly stačily, házel s nepřátelským vlkem a drtil mu krk. Doufal že se vlk vzdá, aby ho nemusel zabíjet, ale protivník byl příliš tvrdohlavý.
Země se opět zachvěla a všichni přítomní museli prchnout. Sivatag popadl Lokiho a vytáhl ho na bezpečnou plochu. Ukázalo se, že je Loki v pořádku a v nestřežené chvíli zmizel. Kdo však v pořádku nebyl, je Rhaaxin, který jako kdyby ožil. Skutečně ožil? Poutník by přísahal, že už nedýchal! Naštěstí vše dobře dopadlo a tak se mohla skupinka odebrat do bezpečnějších míst, kde se nenachází ani nepřátelští vlci ani třesoucí se země.

Konec dobrodružství

At si to Sivatag chtěl či nechtěl přiznat, byl unavený. Už nebyl nejmladší a celá tahle akce byla náročná nejen fyzicky, ale i psychicky. Byl svědkem svého selhání, zranění svých společníků a dokonce i smrti. Bylo toho až nad hlavu.
Šoural se za Mielej a Rhaaxinem, zklamán sám sebou. Cožpak tolik zeslábl? Mohly za to únavné cesty? Věk? Fakt, že už léta není členem smečky, kterou by chránil? Ať tak či onak, byl připraven udělat cokoliv proto, aby jeho společníci nemuseli znova takhle trpět.
Střihl ušima směrem k zvukům, které vytvářeli ostatní členové skupiny. Přikývl na poznámku Mielei. "S tím souhlasím. Potřebujete pomoct se šplháním?" nabídl se ochotně, neboť kromě zraněné tlapy a škrábanců mu vesměs nic nebylo. Rozhodně mohl plnohodnotně chodit a u toho i někoho opírat.

<<< Nížina hojnosti (přes Hraniční pohoří)

Zápis Noramu: rychlohra Hledání Iriesty 1/2

Sivatag se přiřítil jako neřízená střela. Hluboce oddechoval a nadšeně se rozhlížel. Vzduch opět zchladl a vysoké stromy bránily sluníčku v prohřívání země. Bylo tu tak zvláštně hezky, ale možná neměl ze slunných krajin tak zbytečně rychle utíkat. Přeci jen se už chtěl ohřát. Nicméně zvláštní modré stvoření mu překazilo plány. Následoval modře zářícího tvorečka hluboko do lesa. Modrá medůzka ho zavedla do koutů, které zde vůbec neočekával. Seznámil se tu se spoustou nových vlků, kocourka Lokiho, sličnou vlčici Selaine a havrana Raevera. Potkal tu i známou tvář Mielei. Mohl jí tak aspoň trochu vynahradit to zmizení.
Vyšlo najevo, že zdejší svět postrádá velmi důležitou bytost - bohyni Iriestu, která je nezvěstná a Loki, Selaine a Raever ji aktivně hledají. Sivataga to přirozeně zaujalo. Přislíbil proto svou pomoc a spolu s Lokiho skupinou se vydal hledat Iriestu, která je pro zdejší svět velmi důležitá.

>>> Hraniční pohoří

<<< Les u Mostu (přes Most a Temný les)

Poutník objevil celý nový svět. Po přechodu po velmi nestabilním a děsivém mostě, návštěvy hlubokého a podivně temného lesa, zvláštních neúrodných planin a mnoha netopýrů, kteří se při té temnotě proháněli i za bílého dne, se před ním otevřely nekonečné lány luk a úrodných polí. Všude to kvetlo, rašilo a tiše bzučelo. Na hmyz bylo ještě chladno, ale na sluníčku se už sem tam objevovali okřídlení brouci. Bylo to o mnoho více motýlů, kteří se vyhřívali na slunci. Kam padal stín, tam bylo ospalé ticho. Přeci jen teplota vzduchu nebyla ještě na to pravé jaro připravená. Sivatag se rozhodl loukou proběhnout, aby co nejdříve mohl prozkoumávat zdejší končiny, ale hlavně aby vyplašil co nejvíc motýlů.

>>> Tajga (přes Hraniční pohoří)

<<<Severní hory (přes Dračí průsmyk a Luka)

Okolí se pozvolna měnilo. Od chvíle, co opustil horské oblasti, se zeleň čím dál tím více zelenala a kamení výrazně ubylo. Procházel rozsáhlou loukou plnou jarních květin. Na jeho vkus byla ještě zima, ale už se to pomalu blížilo ideálu. Neochotně musel uznat, že ačkoliv byl zcestovalý, jeho srst si na třeskutou zimu ne a ne zvyknout. Pouštní vlk nikdy nedokáže milovat arktické zimy. Snést možná, ale podsada nikdy nebude tak kvalitní a tělo nikdy nepřivykne hlubokým teplotám.
Rozhlédl se po okolí prorostlém vzrostlými stromy a spokojeně zavrtěl ocasem. Zahlédl několik různobarevných motýlů, jak se prohánějí mezi travinami a keříky. Příjemný pohled. Párkrát poposkočil, aby je polekal a oni se rozletěli kolem něj. S tímto krásným ansámblem se rozhopkal směrem k mostu a pryč z tohoto ostrova.

>>> Nížina hojnosti (přes Most a Temný les)

<<<Nejvyšší hora (přes Rokli a Ostříží zrak)

Putoval dlouze a neúnavně. Necítil se však unavený, měl relativně plný žaludek, tlapky ho už nechutně nestudily a pil nedávno. Neměl si vůbec na co stěžovat a tak tohoto zápalu využil k objevování místních zákoutí. Mois Gris se zdálo být poklidným a příjemným místem jak pro žití, tak pro cestování. Okolí se zatím kdo ví jak moc neměnilo. Dle vyprávění Mielei to znělo, že to tu není tak velké a že místa se mění rychle a náhle, což mu přišlo velmi zajímavé. Faktem však bylo, že místní země je veliká a pláně rozsáhlé. Pro místního vlka to však mohlo působit jinak. Znala to tu jako své tlapy, je pochopitelné, že jí to už nepřišlo tak obrovské. Pro nového návštěvníka však se každý ušlý kilometr zdál nekonečný. Příjemně nekonečný. Prošel kolem posledních skalin hornaté oblasti a pokračoval směle dál.

>>>Les u Mostu (přes Dračí průsmyk a Luka)