Příspěvky uživatele

Okolí již nepůsobilo tak smutně a chladně. Konečně se ukázaly i první rostlinky a Sivatagova pouť nabrala příjemný nádech jara. Zhluboka se nadechl a spokojeně vypustil vzduch z plic. Cože to teďka dělal? Nemluvil s někým? Rozhlédl se kolem do kola a pohodil hlavou. Asi ne. pomyslel si a vykročil... kamsi. Jo, to byl přesně směr jeho cesty - kamsi. Jako vždy. Rozhlížel se po okolí a uznal, že tu bylo celkem hezky. Ale asi se nezdržím. rozhodl v mysli. Neměl potřebu tu zůstávat, však kvůli komu? Kvůli sobě rozhodně ne.
Do čenichu ho udeřil pach cizích vlků, kteří se různě pohybovali po okolí. Asi bych je neměl obtěžovat. napadlo ho. Odpovědi už měl od té příjemné vlčice, kterou tu potkal. Jooo vlastně, mluvil jsem tu s Mielei! Ale kam se poděla?
Inu, rozhodně nebyla nikde poblíž a Sivatag se rozhodl následovat jejího příkladu a také zmizel.

>>>Severní hory (přes Rokli a Ostříží zrak)

1. Sivatag
2. Nikdy
3. Není
4. Ughhh co já vím, random? :D

>> červená louka

Kráčel po boku neznámé, která se z nenadání stala známou a i velice vítanou. Navíc místní, takže měl Sivatag k dispozici informace pěkně z první ruky. A byla veselá, to mu bylo sympatické. Sovička nás pronásledovala na každém kroku a Poutník si nebyl jist, zda je to milé, nebo lehce znepokojivé. Přeci jen se mu do zad opíral pár pronikavých očí ptačího dravce.
"Ten Wu, to mě zajímá. Co je to za vlka?" optal se se zájmem. Pokud od něj měla sovičku a prodává víc věcí, jistě má i lektvary a možná i něco místního. Něco opravdu výjimečného. Navíc by s ním i rád klidně jen prohodil pár vět. "Byla jsi u něj? Asi ano když o něm tolik víš." zasmál se. "Pověz, co u něj vídáš? Jak to vypadá? Co všechno prodává?" ocas mu lítal jako splašený. To je ono, to byl ten důvod proč cestuje. To vzrušení, ty nové věci, noví vlci. Nové informace!
Střídaní ročních období znělo jako skvělá správně. Úlevně vydechl a bylo na něm vidět, že je upřímně rád. "Ježiš to je dobře! Nic proti sněhu, ale nejsem zrovna zastáncem stále ledových dnů." pronesl s kývnutím na svou dlouhou, ale řídkou srst určenou převážně pro velmi teplé počasí.
Odpověď ohledně objevení se zde či jinde ho dost zmátla a tak se nechápavě zamračil. "Náhodně? To zní... zvláštně, neumím si to představit." odpověděl a intenzivně přemýšlel. No jo... jak se sem vlastně dostal on? "Když o tom tak přemýšlím... moc si předešlých pár dnů nepamatuju. Divné..." Měl z toho zvláštní pocit.

Vlčice byla přesně taková, jaká se zdála být s odstupem. Přátelská a komunikativní. Sivatag měl dnes štěstí, hned dvě upovídaná stvoření na novém místě? To je sen!
"Také mě těší Mielei." odpověděl a nad jménem chvíli hloubal. "To je hezké jméno, příjemně se kolébá na jazyku. Mielei... žiješ v těchhle končinách?" zeptal se se zájmem a mimoděk ucuknul, když doslova odnikud vyletěla malá sova. Hodně malá, vlastně to byla taková sovička. Takovou už jsem někdy viděl. zamyslel se. Vlčice mu ji představila s naprosto nezaujatým tónem. Zjevně ji dobře zná. "Luna? Ty tu sovičku znáš osobně?" naklonil hlavu na stranu a začal tvora sledovat. Vypadal chutně, ale byl maličký a jistě kost a kůže. Sovy nebyly moc výživnou svačinou. Spíš je bral jako kolegy na lovu.
"Oh, to je zvláštní název. Mois Mois Mois. Gris." uculil se, měl rád blbnutí se slovy. "Takže takhle to tady vypadá? Nemáte tu doufám sníh po většinu roku, že ne?" zhrozil se. Představa, že celé týdny a měsíce potáhne touhle mrazivou pokrývkou ho děsila. A pak mu došlo, co mu Mielei vlastně sdělila. "Počkej, říkala jsi ostrovy?" ujistil se raději, protože měl dojem, že se musel přeslechnout. Vždyť nepřecházel žádné vodní plochy. Nebo... nebo ano? Led, kterého si nevšiml? To by bylo divné, většinou si dává pozor. "Takže kolem nás je jen voda? Jak se vlci dostávají pryč z Ostrovů? Přes led?" upřímně doufal, že stihne překročit vodní plochy dřív, než začne být led nestabilní a nebezpečný. Musel by pak své cesty zas na rok odložit. Leda že by tu skutečně měli permanentní zimu. Hrozná představa.
Oba jak mluvili, pomalu se rozešli kamsi přes pláně. Byl to podvědomý pohyb a Poutník byl tuze vděčný za společnost, která by ho tu snad i provedla.

//Přesun kamkoliv za Mielei

Bylo to osvěžující a příjemné. Sivatag odcházel jako znovuzrozený a odhodlaný cestovat opět s hlavou vztyčenou. Co ho čeká? Koho potká? Jen se nesmí zaplést do žádných problémů. Naposledy se ohlédl, aby zkontroloval vlče a hle! Vlk! Drobnější, takže asi vlčice? Měla zajímavou srst a Poutník v duchu zajásal. Vlčice! Je tu živá duše!
Ale... bude se s ním chtít bavit? Třeba ano a třeba ne, nicméně on to rozhodně zkusí. Nechtěl však zasahovat do soukromé konverzace a tak trpělivě vyčkal. Sedl si do sněhu a ihned zalitoval. Fuj. Zvedl jsou mrznoucí zadnici a oklepal se. Vlčice vypadala, že se s vlčetem skvěle baví. Oh, je docela bezstarostná. Asi je smečka vlčete poblíž a stará se o ně. To je dobře. pomyslel si s úlevou. Trochu se i zastyděl, že tam vlče nechal, ale když ono vypadalo spokojeně a nechtělo nikam jít! Ano, neudělal nic špatného.
V tu chvíli nad rozjímáním pohlédl jejich směrem a setkal se s očima cizinky. Podvědomě se mu rozpohyboval ocas. Všimla si mě. Udělal krok kupředu a snížil těžiště, aby ji upozornil na to, že se chystá jít k ní. Vábila ho, zvala k sobě. Pohledem naznačovala, že o něm ví a že s jeho přítomností souhlasí. Sivatag v tu chvíli zahodil ostych a nadšeně nakráčel až k ní. Pěkně bokem, aby to nevypadalo, že ji jde zpřeválcovat. "Dobrý sněžný den." zazubil se.
"Nerad ruším, ale široko daleko vidím jen bílo. Nevíte kde se nacházíme?"
Poutník seznal, že se chová neurvale, když se ještě nepředstavil. "Ahhh, pardon pardon, abych nebyl za burana, jmenuji se Sivatag. Můžete mi ale klidně říkat Poutník, vlkům to jde lépe přes tlamu." zasmál se měkce.
Vlčice si mohla všimnout, že jeho velikost a mohutnost rozhodně nebránila sněhu a chladu se dostat k jeho kůži. Srst měl totiž trochu delší a jemnou, s jakousi podsadou, která ho chránila jen tak akorát a možná méně. Hnědá srst byla viditelně uzpůsobena k úplně jiným životním podmínkám, než na těchto sněhových plání.

<<-Daleký a širý svět

Poutník byl na cestách již dlouhá léta. Jen matně si vzpomínal na tváře vlků, které nazýval rodinou. Scházeli mu sourozenci, jejich vlčata, členové smečky. Vlčata už musí být dávno dospělá. Jak asi vypadají? Jak se jim daří? Určitě jsou z nich silní a chytří vlci. pomyslel si a hluboce povzdechl.
Nepřipouštěl si možnost, že by se jim něco stalo. Že by se smečkou bylo cokoliv v nepořádku. Nebo že by... že by byli... Přestaň! okřikl se. Tyhle myšlenky... to byl přesně ten důvod, proč nezvládá svou magii. To je přesně ten zatracený důvod, proč má problém jím nebýt ovládán. Ale k čertu s ohněm. Ano, k čertu s ním! Nepotřebuje ho! Je dost silný i bez magie.
Šel dál, krok za krokem, tvrdá chůze začínala projevovat známky únavy. Chůze nebyla tak pružná a začínal si ulevovat mimochodem. Byl čas zastavit. kde to ale zastavil? Co je to za místo?
Usedl do studeného sněhu a otřásl se. Nehledě na to, jak moc byl zcestovalý a jak se jeho srst měnila, stejně byl pouštním vlkem, který nemá tak hustou a hřejivou podsadu, jako jiní, severněji žijící, vlci. Otočil hlavu ze strany na stranu. Vlivem sněhu mu všechna místa připadala skoro stejná. Dlouhé lány, hektary mrtvých plání udušené pod tlustou sněhovou přikrývkou. Jen bílo a zas jen bílo. Na Sivataga dolehl splín. Mrtvolné ticho mu připomnělo, že je to už řada dnů, co potkal živou duši. Tolik dnů samoty na někom jako je on zkrátka zanechá řadu negativních stop. Třeba nervozitu, smutek a neustálé představování si katastrofických scénářů.
Po notné dávce odpočinku se pomalu a těžkopádně zvedl, sklepal ze sebe sníh a nabral do tlamy několik dávek bílé hmoty. Znechuceně přežvýkal roztopený sníh a polkl. Žízeň zahnána. Nebo alespoň částečně. Pohlédl na pozici slunce a rozešel se směrem na jih. Když v tu upoutal jeho zrak malý záblesk červené barvy. Co je to? To je... no ne, vážně? Květina?
Překvapeně se vydal přímo k ní. Chvíli měl podezření, že jej zachvátila fata morgana. Málokdo to ví, ale pouštní přeludy se mohou zjevit i v chladných oblastech, když vlk dlouho putuje stejným terénem po velmi dlouhou dobu bez jídla a bez řádného pití. Naštěstí to se Sivataga netýkalo. Jedl docela nedávno nalezenou mrtvolu po jiné šelmě a pravidelně olizuje sníh. Navíc pláně nejsou tak stejné, aby to ošálilo jeho smysly.
Čím blíže byl rostlince, tím větší bylo jeho podezření, že u květiny kdosi sedí. A vskutku. Šedobílá vlčice, maličká a hubená, ale přesto plná života a vlčecí něhy.
"Maličká, co tu děláš takhle sama v třeskuté zimě?" zeptal se s čistým zájmem a snahou pomoci. Měl starost, že se vlčici něco stalo. Pohled mu plavně sklouzl k rostlince, kterou vlčice chránila. Jak může růst teď v zimě?. pomyslel si překvapeně. Usmál se.
To vypadá na osud, malá krásko. pronesl v mysli směrem k rostlince.
Její krásné rudé okvětní lístky na bílé ploše mocně zářily. Mráz a nízké teploty jí zcela očividně neprospívaly. Listy byly omrzlé a zespod květu se držela permanentní jinovatka. Vlčice ji očividně vyhrabala uprostřed zimy a rozhodla se o ni postarat. Taky toho máš za sebou, co? No jo, to je život.
Usedl k maličké jako ke staré známé a oči se mu zaleskly. Žádná slza však neukápla.
Vlče mu však na otázku vůbec neodpovědělo, pouze začalo vyzvídat o vlcích okolo, odkud přichází a jak se má.
"Odkud přicházím?" zopakoval a nevěděl chvíli, jak odpovědět. "Z daleka!" zazubil se a mávl ocasem. Malou to zaujalo. Sivatak se na ni usmál a rozhodl se jim oběma zpříjemnit den. Vlčata byla jeho velkou slabinou. Jejich nevinnost a upřímné emoce ho vždy naplnily pocitem štěstí.
"Tam, kde jsem dříve žil bylo veliké horko. Pálivé slunce, hodně písku a zvláštní rostliny s dlouhatánskými ostny."
Ale otázka na ostatní vlky ho zastihla nepřipraveného. "Já... já nevím." přiznal a strojené veselí pominulo. "Už dlouho jsem nikoho nepotkal."
Došlo mu, že tady jeho vyprávění končí. "Ale... ale to není tím, že by byli všichni pryč! Určitě spí ve svých norách a ven vylézají jen aby se najedli a napili. Proč by jinak chodili ven." pousmál se. Proč však bylo tohle vlče tady venku samotné, bez ostatních a bez rodičů?
"Jo... je to smutný." sklonil hlavu ke květince. "Stejně smutný jako květina, která neměla štěstí a rozkvetla uprostřed zimy." odpověděl dodatečně. Ale on nechtěl být smutný. Nechtěl! Ale když ono to bylo tak těžké... Tag byl uchvácen tím, jak se o rostlinku stará a chrání ji. "Mluvíš o ní jako kdybys jí rozuměla." usmál se. Odpovědí mu bylo tajemné chichotání. Sivataga v tu chvíli zachvátil takový smutek a zoufalství, že se mu kompletně rozvázal jazyk.
"Vlastně je to hrozně smutný. Asi stejně smutný, jako moje zbabělost." sklonil hlavu. "Kdybych byl schopný jim říct, že mě to mrzí... kdybych nebyl takový srab!" odvrátil hlavu, jako kdyby očekával, že ho květina bude soudit. "Když já nemohl! Nemohl jsem se vrátit, ne po tom všem, co jsem jim řekl. Ach bože, jsem tak patetický. Už nemám věk na tyhle hloupé chyby. Vlastně už nemám věk na žádné chyby."
Dotkl se velmi něžně čumákem rostliny a pousmál se. "Kéž by uměla léčit taky duši. Kéž by uměla léčit minulost a mazat chyby, které udělal jeden nerozvážný vlk." Zavřel oči a nechal jednu slzu skápnout na květ. Byl rudý jako oheň. Jako jeho magie. Ale narozdíl od ohně, tahle červená uměla léčit. Měla větší moc než ten nejmocnější požár, ale byla něžnější a laskavější než srst malého vlčete. Tahle červená neničila, nežhnula a neubližovala. Byla dokonalá.
"Víš, já měl vše co jsem si mohl přát. Měl jsem rodinu a přátele... a taky velkou lásku, i když neopětovanou." pousmál se. "Ale o všechno jsem přišel. A nemohu z toho vinit nikoho jiného než sebe. Kdybych... kdybych se vrátil včas, mohlo být vše jinak. Ale víš, já se bál. Já se tak bál jim čelit. S každým mým odchodem byly jejich tváře smutnější a bolestnější. Až jednou... jednou mě bratr doprovázel s tím nejhrozivějším hněvem, jaký jsem kdy u něj viděl. A než abych sebral odvahu, vrátil se a omluvil se jemu a všem ostatním, raději jsem se vyhnul odpovědnosti a odešel pryč na delší dobu, než jsem sliboval. A když jsem se chtěl vrátit... už to nešlo."
Ta vzpomínka byla tak bolestivá, že se Poutníkovi zkřivila tvář a na hrudi se mu usídlil velký a těžký kámen. Najednou bylo tak těžké se nadechnout. Zavrtěl hlavou a nasadil strojený úsměv. "Ale život jde dál."
Vlčice nemohla tušit o čem to zmatený a nešťastný vlk mluví. Tiše kníkl a zachvěl se. Jako malé štěně, které teskní po své mámě. Zavrtěl hlavou a podíval se na roztomilé vlče s živýma očima. "Poslyš, dovol mi jednu nevyžádanou radu. Nikdy neopouštěj vlky, kteří tě milují." usmál se nakonec. Trochu se mu ulevilo a svět nabral zářivější barvy. Tady a teď vypustil vše, co ho po celou dobu tížilo a uzavřel tak velkou kapitolu svých bolestí. Očividně to potřeboval. "Jsi skvělý posluchač, mladá dámo." zavrtěl ocasem. "Děkuji."
Měl upřímnou radost z toho, že tuhle mladou dámu poznal, i když se cítil špatně z toho, kolik tíhy tu na ni vyvalil. Vše se však zdálo být takové, jak má být.
Malá vlčice se rozpovídala o svém životě a co vše viděla. Poutník se usmál a s nadšením ji poslouchal. Měla toho na srdíčku tolik, že pletla páté přes deváté. "Zpomal, draku! Nestíhám tolik informací." zasmál se. Pohled stočil opět ke květině. "Rumnělka vlčí? O té jsem nikdy neslyšel. Vážně umí hojit rány?" bylo to pro Sivataga velké a moc milé překvapení. "Jsi opravdu chytrá mladá dáma! Děkuji ti za tvé poznatky, jsou k nezaplacení."
Ještě chvíli tak postávali a povídali si, ale Tag už pocítil nutkání jít dál. Tohle stvoření mu připomnělo, proc vlastně začal cestovat. Rozloučili se a Poutník se vydal opět na cestu, tentokrát s lepší náladou a novou zkušenostií.