Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlci věru museli něco žrát, a žrát skutečně budou.
Fňuk, litujte mě, fňuk, viděl jsem mrtvolku, fňuk, mám o vás strach, i když jste pro mě úplné nicky, protože nemáte péro, fňuk, bylo jediné, co slyšela. Solveig namísto pořádné, slovní odpovědi věnovala Espenovi dlouhý pohled svých nepříjemně sovích očí, snad v něm chtěje vzbudit jakousi obavu, jakýsi nepříjemný pocit, než jimi jen zakoulela. Mnohem zajímavější jí přišel pohled na skupinu Rannei, která se polovičatě plížila uprostřed naprosto vyprahlých planin - jejich místy zvednuté zadky a opatrné našlapování jí v přišlo až ohavně úsměvné, třebaže se všemožně kousala do jazyka, aby se na jejích pyscích takový křen neobjevil.
Namísto toho se vytočila k Noře, které se zadívala do očí (Espenovým se vyhýbala, protože jej ve skupince měla z milosti k Rannei, nikoliv pražádné sympatie vůči právě jeho bizarnímu bytí) a právě ku které mluvila o své strategii, třebaže pro dobro 'žel pokrevního samce, kterému bratr opravdu říkat nebude' doufala, že poslouchá stejně-tak. Svou taktiku vysvětlila následovně, nevědíce, co vlastně dělá, ale alespoň předstírající:
Bylo to prachobyčejně jednoduché. Byli tři, a proto využijí toho, že tuleně obklíčí. Vzadu a po stranách budou Nora a Solveig, které zasadí první z úderů; Vepředu se bude pyšnit Espen, který se svými výpady postará o to, aby se ani po jedné z nich zvíře neohnalo zuby tak, aby je ohrozilo, když si chtěl hrát na hrdinu.
Jakmile se jí naskytl pohled na kus, který skupina její sestry vybrala, z hrdla se jí vydral jakýsi neurčitý zvuk, snad uznalé frknutí. Ještě chvíli vyčkala, než mládě bylo dost daleko od vody, a v tu chvíli udala své skupince kurs - aby se za nimi nehnala vzteklá matka, doufala, obstará právě skupina Rannei. „Teď,“ pronesla prostě, a dle smluvených podmínek udělala prazvláštní 'U', aby se k mláděti dostala alespoň trochu nepozorovaně - stejné očekávala od Nory, třebaže jí právě o tomto předtím neřekla.
Solveig ve stejnou chvíli jako Nora přistoupila k tulenímu mláděti a začala na něj vytrvale naléhat zuby - občas kousla, ale v přirozeném pudu sebezáchovy zase cukla, když viděla, jak se proti ní řítí vřeštící hlava. Utrápí tak zvíře? Možná, že ano - až do chvíle, než u něj byla, si neuvědomila, jak ho vlastně usmrtit.

Vysoké uši jí takřka nedočkavě cukaly po všech možných zvucích - od praskavého ledu po poryvy větru, které na mrtvolných planinách bylo jednoduché předpokládat. Cítila, že ji svrběly tlapky a že pod sebou s takovou pookřávaly ledovou plochu - že vůbec v celičkém jejím těle panovala prazvláštní atmosféra, v jejíž hustotě se Solveig dýchalo poněkud hůř. Nemohla se dočkat domů, třebaže domov bylo to poslední, na co v tuhle nepříjemnou chvíli myslila.
Možná, že to v sobě měla přirozeně a jenom to potřebovalo ven - možná, že s nově nabitou pozicí, byť získanou bez zásluh, opravdu získala jakýsi chybějící díl skládačky. Vypnula se nad Espena, kterého už dávno jako takřka veškerý zbytek svých sourozenců převyšovala, a varovně u něj cvakla zuby: „A- a já ti snad povolila jako- jako- jako tvůj vedoucí mluvit?“ Samozřejmě, že ne. Kéž by už tak byla sama a pryč od všech těchto vlků, sebevíc byli krví spjatí - cítila potřebu se zdejchnout a zůstat alespoň na moment v hrobovém, ničím nerušeném tichu. Připadala si frustrovaná, iracionální a z neznámého důvodu také plna jiskřivého ohně.
Tak přece jen je to Einarova dcera.
„Oni ano,“ řkouc k Taiclaře. Trochu je popálit na ocasech by mohlo mít nějaký efekt, ne? Vydechla bělavý obláček páry, který se probojovával ke zlatavě zbarvenému nebi, a nabylo jí líto, že u toho všeho nemohla být také Stina. Proč se s námi vlastně nevydala lovit? Nechtělo se jí, nebo jí v tom bránily jiné povinnosti? Kdoví. Ještě prchavou chvíli pozorovala paprsky, které se průbojně zavrtávaly do ledu, než konečně srovnala páteř a s jednoduchým: „Hmh,“ vyčkávající.

Sebevíckrát se na ni mohl její otec podívat, mladá vlčice to nezaznamenávala - zdálo se, že se Solveig jeho tváři z nějakého důvodu snaží vyhýbat. Nesl se v tom vzdor mladistvých, který v nich často zajiskřil nepříčetností a přirozeným snahám vzpouzet se autoritám a zkoušet jejich hranice, nebo něco trochu jiného, trochu méně dětinského? Kdoví - a kdo opravdu ví, ten to zjevně jen tak nepoví.
První a poslední. Když se před otce vydala Rannei, automaticky se šla zařadit k jejímu boku a už-už stěží hlasitě nefrkla. Myslel si snad Einar, že má jeho dcera potřebu se nějakým způsobem prokázat takovému frackovi, jakým Espen byl? Tak to ji asi očividně, škoda toho, neznal. Nebylo to na ní, uzemňovat ho a vychovávat z něho něco lepšího (nad čímž ale Solveig silně pochybovala, protože z jejího bratra očividně nic pořádného nevyroste) - on byl jeho otec, takže to byla jeho práce. Proč s tím proboha Rannei souhlasila? Ukázat by se nám měl on, když se pod námi tak válel, no ne snad? Cožpak mám já nějaký důvod se mu předvádět? To sotva - tohle je jeho boj.
Nelíbilo se jí, že je stavěl do takové situace. Ona s Espenem nechtěla mít totiž společného vůbec nic, a on od toho očividně se svými řečičkami o vlčicích také neměl daleko. Nebyl právě tohle úspěšný kompromis? Mohli by spolu předstírat, že se znají jen s doslechu, ale nic víc víc. Míň? Míň klidně.
Nakonec přišla řada na vybírání. Dávaje sestře prostor, Solveig se podívala po svých sourozencích. Koho znala nejlépe, a od koho chtěla, aby měla Rannei svatý pokoj? „Nora.... Espen....“ Zvláštní to situace, ve které se ocitli!
Při promluvě Rannei cosi zamručela, ale aby mluvila - to bylo časem bohužel nevyhnutelné, ale v tuhle chvíli se tomu dalo vyhnout. Sestře tak jenom pokývla a pokrčila rameny, aby se otočila na svou skupinku. Když bude nést své koktání se sebevědomím, třeba nebude tak na očích: „Mu-můžeme je dráždit- dráždit,“ na sekundu se odmlčela, aby srovnala jazyk do latě, „dráždit zezadu ohněm, jak budou na... na pevnině“ navrhla první logickou věc, co ji napadla, a podívala se jak po Espenovi, tak Noře. A že Nora magii neměla, o tom neměla ani páru.

<< Ledové pláně

Očima na chvíli vděčně těkla k Rannei, ale protože se jí dvakrát tak nechtělo vyzrázet její zakoktané tajemství, jenom se na ni prchavě usmála.
Tenhle den už nemohl být horší, no ne snad? A to proto se tu vláčíme tak dlouho? A proč ne ve skupinách se smečkou, když je smečka větší rodina? Nebavilo ji jít tak blízko té ohyzdné jizvě - spíš její absence, nebavilo ji kráčet takhle vepředu a už vůbec ji nebavil lov, do kterého ji zjevně chtěli napasovat dokonce jako vedoucí. Phew. Byl tohle snad nějaký hloupý, přehloupý žert? Vendeta? Kdysi dávno v jejím dětství se odmítla zapojit do lovu, který byl neomaleně proveden přímo v útrobách jejich jeskyně, v níž také probíhal lov. Druhým takovým pokusem byla hra s žábou, kterou zmrzlou dovlekla do úkrytu a pak zase rozehřála, aby ji mohla víc než lovit pozorovat hopsat a mít společnost, jež od ní nevyžadovala komunikaci. Teď tohle? Nebyl to trochu rychlý předěl, když jim Einar ani neukázal, jak na to?
Očima s čitelnou nelibostí pohlédla po Taiclaře, kterou doteď viděla s jistým respektem, a hlavně rozumem. Musela mít v lovu mnohem víc zkušenosti, ona i Nora - proč se jako nepřihlásila sama? Nakonec ale jenom frkla, už-už se dívajíc úplně jinam, než na všechny ostatní: „Fajn.“ Alespoň tak zajistí, že nebude v týmu s Espenem, no ne?

Tak jako předtím u Rannei se jí jistě povedlo vytrhnout bratrovi alespoň chomáč chlupů z míst, na které dosáhla - znovu cítila, jak se v ní vzpouzela zlomoc afektu a jak začala postupovat do každičkého jednotlivého prstu směrem ke špičkám uší či ocasu, jakoby jen čekala, až jí Solveig dá další záminku, proč růst. Bylo to podobné, jako s ohněm - protože to dost možná oheň také byl. Pálil ji snad každý sval v těle a vzduch kolem mladých dospělých byl takřka k zalknutí, ať už tím, že všichni tři ovládali oheň, nebo třeba naakumulovanou energií, co s rostoucím adrenalinem u všech potřebovala nějakým způsobem vyprchat.
Ze Solveig obzvlášť.
Einar měl pravdu, jeho dcera se doopravdy pustila s nebývalou lehkostí - jenomže s takovým gestem také takřka ihned odvrátila hlavu od jeho nechutného zjizvení, které v ní budilo něco hlubšího a méně kontrolovatelného, než respekt. Hnusila se jí a kradla jí hlas, kdykoliv ji viděla - zpátky v úkrytu a po boku Kafky, zpátky v peří a rudé krvi a ryšavé srsti.
Třebaže byla Solveig nedobrovolně mezi prvními, na otcovu otázku se jí z hrdla jen dostal jakýsi zvuk, který si každý z vlků mohl přebrat po svém a kterým, doufala, zajistila, že po ní nebude dál chtít verbálních projevů - když jeden bude dostatečně tichý, neprojde mu jenom vražda, ale zajisté také konverzace s rodinou. No neučila se rychle? Navrch se i nadále snažila očima bloudit všude, jen ne po té části tváře, kterou měl otec zohavenou.
Příčil se jí každý chlup za zátylkem.

N Á K U P
počítám s penězi z Glow-upu, tedy 20 kmš
122 kmš || 7 r || 6 m -> převádím 7 r, 3 m-> 292 kmš || 0 r || 3 m
- Třpytivé fleky (60 kmš)
- 2., 3., 4. tlapka do ohně (180 kmš)
- Hrst třpytek z bazaru, prosím pěkně! :]
=> 52 kmš || 0 r || 3 m

Schváleno

Nevěděla, co všechno s ní obchodník provedl, ale cítila, že dřímavý oheň pomalu rozlepuje své oči a není příliš nadšen tím, v jakém těle se nachází. Cožpak za to mohla? Naštěstí ještě nezačal jiskřit - a v kožíšku Solveig se tak zatím neodrazil žádný z fleků, které jí budou po magii časem zůstávat.
Zvláštní, jaký vliv měla na vlčata narozené na ostrovech, že?

>> Rozbitý sever

Jméno vlka: Solveig Fiske
Počet příspěvků: 4
Postavení: Sigma
Povýšení: ///
Funkce: Pravděpodobně se hodí na posla
Aktivita pro smečku: ///
Krátké shrnutí (+ rychlohry): Solveig se tak jako dávno předtím nachází na společné rodinné hře, která se ale začala zvrhávat spíš v sourozeneckou válku. Připojila se k sestře Rannei, s níž si jako vždy nesedla a vyústilo to v to, že na moment zapomněla sama sebe a napadla ji do krve. Pak se ale ozval Espen, no a kdo by nechtěl dát Espenovi do čumáku, že? Hned co se probrala šla na pomoc právě Rannei, která namísto pokousání jí skočila po bratrovi.
Smečková minihra: ///

Solveig se cítila, jakoby na prchavou chvíli zmizela ze svého těla a byla pouhopouhým pozorovatelem veškeré té eskapády, která se na ně sesunula. Bylo to něco, čemu mohli předejít? Bez pochyb - zároveň by to ale v budoucnosti mohlo zabřednout do něčeho nebezpečnějšího, fatálnějšího, a tak byl momentální stav možná ještě dobrý. Až jednou vyrosteme, určitě to bude trochu jiné. Vždyť Taiclara vypadá tak srovnaně sama se sebou, tak honosně!
V ústech jí brzy po jejím výpadku zaštípala pichlavá srst její sestry, kterou bude ještě dlouho tahat z mezi zubů - nebylo to však tak... vzrušující, jako cítit po jazýčku krev, co se snad vyžívala v dosavadní čistotě její tlamy a takřka v ní začala kvést. Kamkoliv by vlčice zabloudila právě jazykem, tam by cítila krev - nenaplňovala ji ale jen zevnitř, ale také zvenčí, pozorující její rudost, rudější než oheň, a cítící její prazvláštní aróma.
Když se vrátila krapet ke svým smyslům a její afekt nebyl tak strašný, jako před ledva chvílí - proč se mi tak zatemnilo před očima? Vždyť já bych Rannei- Neublížila? Tak na takové komentáře bylo ovšem pozdě.
Nebylo však tak pozdě, aby Solveig sama nezaznamenala alespoň hrst z Espenových slov. Pozorující, jak se jí sestra vysmekla, zrzavá vlčice s jistým udivením zírala na změť černavé srsti, co pomalu až vyletěla do vzduchu. Koutkem oka zaznamenala také Arneho, který vypadal poněkud konsternovaný - ale jak mohl?
Snad z pocitu viny, že po sestře tak barbarsky skočila, nebo z náhlé, vlastní potřeby jí pomoct před manickým Espenem Solveig sama přidala ruku k dílu - pokud její sestra bratra sama neskolila, tak jí k tomu jistě pomohla.

V naprosto čitelném udivení konečně pohlédla na tmavou vlčici, oloupená o veškeré slova, co jí mohla vmést do obličeje. Co by se asi mohlo stát? Zrzavá vlčice se div nezačala smát nad tou hloupou poznámkou, kterou předhodila Rannei jako leklou rybu před její tlapky, aby se s ní sama vypořádala. Neviděla odpornou tvář jejich otce na vlastní oči, navždycky zmrzačenou? Neviděla snad otce, když tehdy přišel po boji s medvědem do úkrytu, celý od krve a pelichající na několika místech? No jistě, že neviděla, když taky furt vidí jenom sebe samou, že! Solveig dobře věděla, že Rannei tehdy mohla být na procházce, nebo třeba někde v útrobách jeskyně, a neviděla tak hrůzu, co se jí samotné vrylo pod kůži tak hluboko, že teď cítila při každém kroku neustupující ouzko a kvůli čemuž byla celá rozkoktaná. Ale vědět vždycky neznamená chápat. Kdybych si s ní tehdy mohla vyměnit místo, kdyby místo mě teď musela koktat ona, takové žvásty by ji ani nenapadlo-!!
Lehko rozjívená, jak už to vlci s ohněm mívají (a jak si nikii na místě vymýšlí, protože za vlka s ohněm v životě hrát neplánovala právě kvůli tomuhle), švihla ocasem. K vlastnímu překvapení ale neřekla nic - jenom frustrovaně zcvakla zuby, přejela po nich jazykem. Třebaže by jí to všechno ráda vmetla do obličeje, koutkem duše jako její starší sestra nechtěla vlčici kazit jakoukoliv iluzi, sebevíc naivní, kterou o jejich otci mohla mít. Milosrdenství?
Kde se hnula Rannei, tam se hnula také Solveig - ucouvla jí. Víc falešně to jako nešlo? Klišoidní oslovení pobrala její mladá hlava jako další útok, další urážku, kvůli čemuž se začala mračit. „Takže- takže ses mi v tom úkrytu sna-snažila vyhýbat, jo?“ oponovala jí, sama mimo úkryt jenom jednou, pod dohledem matky. Neměla tak úplně pravdu, a moc dobře si to uvědomovala - byla to totiž Solveig samotná, co téměř veškerý svůj čas trávila výhradně s Kafkou, na níž se po onom traumatizujícím incidentu s krvavým otcem... upnula. Snad proto neměla pochopení pro další komentář, který si od vlčice vysloužila. „A- a co si jako- jako myslíš, že- že-!!“ snažila se ze sebe zbrkle dostat, což jenom zhoršilo její slovní projev, „tak- tak si-!“ trhni, ale tak frustrovaná ze lhaní Rannei, byť nevědomého, tak frustrovaná z vlastní neschopnosti mluvit udělala jedinou věc, která se jí v jejím stavu zdála logickou - barbarsky se po vlčici ohnala. Afekt - zkrat. Už toho mám tak akorát dost!
Možná by to bylo všechno jiné, kdyby Solveig byla vlčetem - že by její stisk nebolel tak, jak bolet mohl, pokud se trefila. V tuhle chvíli ale už dávno převyšovala všechny sourozence alespoň o pět stop jako pavouk johana s dlouhýma nohama, nejvyšší z vrhu - vždyť i rodiče už pomalu převyšuju! - a její zuby už dlouho nebyly nevinné, dětské.

Vzhled
Jméno vlka: Solveig
Datum narození: 12/5/25
Lineart: Hubená vlčice
Úpravy lineartu: Prosím o to, aby nebyly viditelné žebra + přidat delší srst na tlapky
Úpravy zbarvení: Možná trochu zrezavět, sytější barva, ale znaky zachovat :]
Zajímavosti: Její rysy jsou velmi ostré, štiplavé jako mráz a její zraky připomínají sovu na lovu. Převyšuje takřka celou svou rodinu - je extrémně vysoká. Voní po jehličí, vlhké kůře, meduňce a smečce.

Hranice
Středně silný/průměrný vlk (300%): Třebaže potomek dvou velmi silných vlků, Solveig se nezdá být tak obstojným prvorozeným, jak by se prvé mohlo zdát. Rozhodně se nejedná o žádné tintítko, ale tím, že se bojí vycházet, toho mnoho v útrobách Alateyské smečky také moc nenatrénovala - zato se stala velmi mrštnou a rychlou, protože občas v některé z jeskyní musela utíkat před vymyšleným monstrem, nebo se hbitě vyškrábat ze skulin, co byly na její útlé tělo příliš malé.

Síla 4 %/40 % (5 %)
Vytrvalost 2 %/50 % (5 %)
Rychlost 6 %/90 %
Obratnost 1 %/80 % (5 %)
Schopnost lovu 2 %/40 % (5 %)

Jakmile se její oranžové, takřka zlatavé oči střetly se zraky její sestry, Solveig v absurditě nad celou nastalou situací pohlédla ke svým tlapkám, které se bořily do sněhu. Jak daleká ještě bude jejich pouť za neznámem? A bude dost daleká na to, aby se sestry alespoň trošku sblížily, zahojily nezahojitelné? Třeba bychom se mohly přestat handrkovat. Vždyť je to tak hloupé a vůbec ne vyspělé! Těžko. Sotva se Rannei ozvala a ledabyle pokrčila rameny v tom přihlouplém flegmatickém gestu, jak si ho vlčice už od dětství znepřátelila jeho suchostí a jakousi servilitou, třebaže tam žádná ze strany její sestry nemusela být, cítila, že v jejím nitru kdosi tahá za nitky nelibosti. No Solveig! Vzmuž se!
„Snad se mu ni-nic ne... nestalo,“ hmkla. Jenomže už tak nejistá z cestování (ale já jsem venku ráda. Chodit ven je dobrá věc a nemusím se jí bát!, zopakovala si svou hloupou mantru, která ji držela od útěku daleko za humny, zpátky do jeskyně smečky), navrch nepatrně uražená poznámkou sestry, kterou si přebrala jako útok, pochopila, že to všechno bude mnohem těžší, než si to malovala. Jak se sama za sebe styděla, no hrůza! „No, tak- tak... teď... teď už slyšíš!“ vyhrkla s jakousi mladickou energií, popuzena, ale v hlase jen těžko skryla ostudu, která ji svévolně dusila a mačkala na hrdle. A co jako!! „Však už jsi... jsi dlouho nebyla do-doma,“ dodala už tišším hlasem. Smutná? Pobízející Rannei, aby jí o jejích životních eskapádách řekla víc? Dost možná - Solveig se totiž moc mluvit s jejím koktáním nechtělo.

<< Úkryt Alateyské smečky

Mlčenlivý led, a široko daleko pustá, bělavá pláň, která neustupovala, sebevíc kroků jejich početná rodina s žhnoucími či tmavými kožichy podnikla. S každým dalším krokem a prazvláštním chladem pod tlapkami Solveig začínala mít jisté obavy, že se pod nimi třeba propadne zem - cožpak voda a oheň mohou existovat v jednotě? Vždyť kolik z nás tu ovládá oheň, kolik z nás to tu určitě zahřívá tak, že by se nám mohlo stát nějaké neštěstí! Možná s takovým sentimentem přistoupila blíž ke své sestře, Rannei? Když půjdeme pod zem, alespoň půjdeme spolu. A i když to znělo prazvláštně, o to vícero ostatně z její hlavy, kdyby si musela mezi sourozenci vybírat, byla by to ona, koho by chtěla zachránit a s kým by chtěla žít. Třebaže se se sestrou neměly (a kdoví vlastně proč? Proč si Solveig pomalu chtěla škubat srst z ocásku, jen co ji slyšela?) kterak v lásce, nakonec možná právě to jejich pouto dělalo tak pevné - nebylo vystavěno na slepém citu, nýbrž...
Kdoví, jaké vlastně byly jeho základy, jakým emocím se její druhá půlka oddávala. Byly jako měsíc a slunce; jako polární zář, žhnoucí stem barev a sto krásnými jiskrami a jarní jitřenka, melodramatická a ledva rozzívaná. „C-co myslíš, že- že- že budeme dělat?“ rozkoktala se k sestře tichounkým hlasem. Ach, to prokleté zadrhávání, ten boj, který musela se svým jazykem podniknout, kdykoliv promluvila! Slyšela ji Rannei už takhle ostudně mluvit? Kéž by ano - Solveig by se styděla alespoň o špetku méně.

V jejich rozsáhlém úkrytu se ukázali snad ze všech možných koutů všichni její sourozenci, ba také jiní příbuzní. Skoro, jako bychom se měli s někým začít loučit. Připravovat se na smrt jednoho z nás, napadlo ji, a na srdéčko dolehla tíha z možného, budoucího pohřbu. Cožpak kdokoliv z nich mohl tušit, co se stane? Otcovy - alfovy?, mluvil víc jako ke smečce, než k potomstvu, které napomáhal stvořit - ústa se začaly rozkládat (Solveig se stále nedívala jeho směrem, třebaže povídal o zjevně důležitých věcech. Poslouchala, ale jak bych se mu mohla dívat do tváře? Vždyť vypadá tak... Je taková...). Nesymbolizovalo to zkázu, nebylo právě tohle to, čemu říkal válka, ve které může umřít spoustu vlků? Co je válka?
Tolika myšlenek, tak málo odvahy otevřít čelisti! Byly pevně semknuté, snad strachem, a Solveig je tak mínila držet během celé prazvláštní eskapády. Nechtěla, aby se rodiče dozvěděli, že koktala, protože tak normální vlci očividně nemluvili. Ale já za to nemůžu!, chtěla si dupnout, jen ji to napadlo, to není moje vina. Není, a nikdy nebyla. Můžou za to moje zuby, a jazyk, a vůbec všechno, co v ústech mám a co jsem si tam nedala sama! Ale jak pravdivé to bylo? Kdyby tehdy třeba lépe poslechla Kafku a neviděla na zbídačeného, zkrvaveného otce, kdyby jí matka nepohrozila tím, že venek znamená smrt (ale já jsem venku ráda. Chodit ven je dobrá věc a nemusím se jí bát, zopakovala si mantru jako motlidbičku před křížovou výpravou), možná by to teď všechno vypadalo hezčeji.
Ale takový život v Alateyské smečce nebyl.
Nebyl takový totiž nikde na světě, a je to něco, co si Solveig bude ještě dlouho vštěpovat do hlavy tak, aby to považovala za samozřejmost. Nesní snad každé vlče, nemá právo si trochu vymýšlet a malovat, dokud je malé a opracovatelné? Těšila se na to, že si s tatínkem promluví, ale nabývala dojmu, že to bude spíš smečkový výlet, než rodinný, a zamrzelo ji to. Ale takhle to asi musí chodit všude.

>> Ledové pláně

Výplaty za Únor
Jméno vlka: Solveig Fiske z Alatey
Počet příspěvků: 2
Postavení: Sigma
Povýšení: ///
Funkce ///
Aktivita pro smečku: ///
Krátké shrnutí: Existovala.
Questy: ///

<< Hraniční pohoří přes avar Alatey

Po cestě se jí povedlo narazit na polozmrzlého obojživelníka, spíš jeho mrtvolku, a někomu tak ukradla očividně nepříliš dobře střeženou svačinu, kterou si musel celou zimu střežit jen pro sebe. Nesla si ji tajně v tlamě, aby ji nikdo z dospělých neodhalil a nezačal mít otázky, na které by s takovou zvířecí společností právě na jazyku opravdu nemohla odpovídat.
Očima se na své cestičce střetla s vlčicí, která měla prazvláštně zafalčovanou tvář - protože se ale obávala, že jí kdysi na srazu věnovala pořádně ošklivý výraz, rychle se jí propletla kolem otvoru úkrytu. Vypadala trochu jako tatínek po- po- a s bušícím srdéčkem na chvíli pro svět zase zmizela.
.
R y c h l o h r a
Solveig se se svou žabkou usídlila hluboko v jeskyni, kde se nemusela nikomu dívat do tváře - tak se jí povedlo udržet její tajemství o osamělé cestě a ztracení za zoubky. Nedlouho poté se však setkala s jakousi vlčicí, Norou, která byla její pověstně ztracená (dnes už ne tak ztracená) sestra. S neurčitou chutí v tlamě si po jejím odchodu dále hrála se svou žabkou.
K o n e c
.
Einar
Asi v tom byla právě nehybná mrtvolka, nebo zimečka, která se k vlčici s huňatým kožíškem pomalými krůčky lísala a ležela u ní tak dlouho, než se Solveig zachtělo nenápadně zachumlat k někomu, kdo jí byl důvěrně známý. Vnímala, že se v úkrytu musí nacházet Kafka (oujé, té by určitě společnost nevadila, ta- ta by-!, ale také takový tatínek a sestra.
A měla opravdu velké štěstí - zrovna totiž vycházel ze svého - jejich? - brlohu.
„Tati!“ vyjekla radostně, jen co ho viděla a už se k němu řítila jako neřízená střela. Od té doby, co ho viděla k smrti zřízeného, ho po okolí příliš neviděla - ale sama jakýsi čas nebyla doma. Jen co k ní však stočil hlavu, nebo ji sama naklonila tak, že viděla na to, okamžitě zabrzdila zadníma tlapkama a uhnula očima. To, to by neměl- to nevypadá- to bych nechtěla- já- já bych měla- měla bych- Měla by zavolat nějakou léčitelku, třeba Astrid! Ale nestará se o to už Nora?
Nevědíce, kam se hnout a co udělat, zůstala Solveig jakýsi kus od Einara, dívajíc se všude, jenom ne na něj - na to.