Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Einar, Arne, Tiara, Vločka, SierraSolveig prchavě pozorovala své okolí, byť dlouho na nikom a ničem neudržela pozornost - žádný z podnětů se nezdál natolik zajímavým, aby ji zcela pohltil. Neboť se její černavá sestra zdála mermomocí hlásit o post na výslunní, nechala dospělce-dospělci a už jen koutkem oka pozorovala a naslouchala, o čem se to ta jejich skupinka vlastně baví. Spát navěky-věků... Divné! A vstane aspoň, až se s ní budeme loučit? Kéž by tu byla její starší sestra - za tou by tak ráda zašla dřív, než Rannei, a uloupila si všecku její pozornost jen a jen pro sebe!
Až ji zase uvidí (a že doufala, že tomu bude opravdu brzy, jinak jim tu všem Rannei vyžvaní s tou svou nenasytnou tlamou díru do hlavy), mohla by jí o sestře namluvit nějaké nesmysly, co vymyslí za pochodu - to by pak totižto znamenalo, že se třeba Taiclara bude zajímat jen a jen o ni, až na to přijde. Ale co kdyby to požalovala tatínkovi? To bych si ji měla něčím pojistit. Ale čím? Mysli, Solveig, mysli!
Zcela pohroužená do vlastních myšlenek, přítomnost tatínka ji oslnila jako blesk při hromobití, co se tu a tam ozvalo z útrob venčí. Ty zvuky - byla to jeho práce? Ticho, to tu byli všichni - tak proč ne i ona! „Rozumím,“ přitakala Einarovi mezi prvníma ještě předtím, než se vlk vypařil a s tím opětovala Arneho pohled, „myslíš, že už bychom tam měli jít? My- my už asi půjdeme,“ s tím se povytočila po Vločce, Sieře a Tiaře, aby o nich věděli, kdyby jim snad nesedělo přepočítávání.

Tiara, Rannei, EspenTiara, co byla lovkyní - tak to byla věru nová tvář, ale povědomé slůvko! Co tak letmo poslouchala sraz (a nelovila žádného králíka - ajéje, snad se nebude zlobit za to, že jsem se moc nevěnovala jejímu povolání?), povedlo se jí vykoumat podobnou dráhu u její starší sestry. Chtěli z nich rodiče také lovce, když je vyslali po úkrytu právě tyhle lovit? A proč to vůbec v prvé řadě otec dělal, před tolika vlky? Šílel?
Nad napomenutím samozřejmě na chvíli svěsila hlavičku, ale více ji trápilo povídání Tiary o mrtvých, co se nemají šanci probudit. Dělo se to tak běžně, že šel jeden spát a pak už neotevřel své oči? A trvala mu taková věc dlouho, nebo se vlk cítil, jako kdyby jenom mrknul? Oči! „No, prý máme- máme každý jinou barvu očí,“ zahmkala nesměle šeptem, až měl jeden problém ji vůbec slyšet, „tak nás můžeš poznat.“ Každý problém měl své řešení! Ale šly tyhle barvičky vůbec vidět, když tu bylo takové přítmí? Škoda, že tu nebyl tatínek - ten by jim dozajista posvítil na cestu! „Já jsem Solveig,“ dodala po zdlouhavé odmlce, neb nechtěla, ať tahle pravomoc zůstane Espenovi či jen Rannei.

Arne, Rannei, Tiara
Slova Arneho vlčici dodaly jakousi maličkou stopu sebevědomí, ačkoliv se její nálada stále udržovala na bodu mrazu. Nerozuměla tomu, proč musela s cizími vlčicemi mizet hlouběji do úkrytu, zda-li budou v pořádku a o čem pojednával humbuk, který se v hlavních síních odehrával - zdála se však býti tak šokována absurdně rychlým tempem celičké situace, že ani nehlesla. Jakoby... Jakoby dočista ztratila hlas, co ještě před nedávnem s takovou vervou komandoval zbytek jejich sourozenecké tlupy.
Snad jenom Rannei jí dovedla pocukat nervy až tak, že se po své sestře zamračila a v hlase se odrazil nesmírně silný strach, jež s ní pro tuto chvíli lomcoval. Černavé vlče se zdálo být jedinou distrakcí, co v téhle ohavné situaci Solveig měla, a žel se na ni upnula až překvapivě příliš tvrdě: „Ty-tys neviděla, jak vážně se- se- se- se všichni tvářili? Jsi úplně dutá?“ zafrkala jejím směrem, po-očku vyhlížeje Tiaru a čekaje, co k tomu řekne ona. Určitě jí dá zapravdu!

Sierra
V úkrytu se dělo přespoustu věcí, které byly pro Solveig prchavé jako zrnéčka písku. Její pozornost se nikde neudržela příliš dlouho, neboť tak ani nechtěla - hlasité i tlumené rozmluvy ji téměř bodaly do uší, nezvyknuté na takový odporný hluk, a ona se ve všem tom salátu nedovedla soustředit na byť jedinou věc. Aby avšak nepostávala a nebyla podezřele klidná, tu a tam švihla ocáskem, střihla ouškem, nebo se (ne)zdvořile zadívala na nejbližšího vlka v okolí.
Dosud setrvávala v blízkosti Stiny a přílišně se nezapojovala do sourozeneckých, loveckých eskapád, neboť jí taková věc byla před všema těma cizíma očima krajně nepříjemná (ačkoliv mohla samozřejmě na rozdíl od některých členů říci, že už znala obdivuhodný počet členů). Tak tomu bylo až do chvíle, co se maminka rozhodla ucházet se o vyšší post - proč nestojí navrchu s tatínkem a tou divnou, mrňavou vlčicí? Proč jinak by si ji táta volil jako naši mámu? -, a do úkrytu se znenadání dostal pach... Pach.
Solveig ten ohavný, čpavý zápach a náhlý výkyv energie převrátil žaludek třikrát naruby. Proč tak jančí? Měla se bát, stane se jí něco? Proč po sobě vlci křičeli? Prvé ji polilo horko - až pak velký strach ze zmatku, který v úkrytu během sekundy nastal.
Ženouc se před Sierrou, co ji popíchla, Solveig se už-už otáčela po obrazu, jež se jí pomalu ztrácel za zády. Dočista ztratila hlas.

RAZERSpolu s Razerem a zbytkem její bandy se už teď velmi, velmi (nebylo to až abnormální? Nebude třeba to prozkoumat u léčitelek, až na to dojde čas?) nohatému vlčeti podařilo dostat až do příjemného přítmí úkrytu. Protože přišla po prazvláštním znovuobjevením starého člena, ucházel jí kontext (takřka) veškerých konverzacích všude naokolo - a vlků tu bylo až moc. Možná proto se Solveig zdála držet v bezprostřední blízkosti Razera, stojíc jako socha bez mrknutí u jeho nohou. Kam se hnul on, hnula se i ona a pramálo u toho dbala na to, kde přesně vlastně cestuje.
Ve víru všech dosud nepochopených řečí o tom či onom a pachů a očí se zjevně ztratila a mít vztyčenou kotvu - to byl panečku náramně šikovný trik! -, a tu se rozhodla až do konce srazu jako takový malý (spíš velký) ocásek následovat. Lehko se tak mohla v davu ztratit svým příbuzným. Pokud ale Stina na všechna svá vlčata zavolala, byla jednou z prvních, kdo se u ní objevil: slovo mateřské bylo přece navýsost svaté, ničím neposkvrněné a neporazitelné! Budiž to dočasná, absolutní podstata jejího bytí.

Snad to byla nebesa samotná, co se její hlas jala vyslyšet. Nyní již (trochu) vychladlou Solveig upoutal právě přicházející vlk, který měl očividnou známost s jejich maminkou - nebo to alespoň nebyl absolutní cizinec, ku kterému se její smečka nikdy v životě nehlásila. Ať už si to bylo jakkoliv, vlče se bok po boku se svým bratrem jala následovat masivního jedince, jehož hluboký hlas se takřka rozléhal po území - nebýt vytí, které ho jemně rušilo. Táta! hrklo v ní ihned, to musí být asi jeho vytí. Nějaká pěkná pozvánka na schůzi? Myslila si, že už Alateyští schůzovali tehdá, co prvé vyšla na svět - jejich alfa však zjevně musel za ten kraťoučký čas najít nové věci, co byly vhodny pro řešení.
Bez protestů či otázek se až slepě jala následovat ve stopách velkého, bezejmenného vlka, co si jen málo uhranul její pozornost. Místo bedlivého sledování okolí se Solveig totižto s vyzývavým pohledem směrem k Sidrimu dále a ustavičně snažila vyvolat kdekoliv po těle hrstku jisker, aby ho tím trumfla. Poslední magický tríček tady bude mít ona - jen se neboj, brácho, jen se neboj!

>> Úkryt přes Avar

Tatáž jiskra, která ji tak okouzlila, byla do chvíle pryč. Jaká to obrovská škoda! Kéž by ji taky trochu zahřála, aby tu nevězeli v tom všem sněhu a chladivém kamenu bez jakékoliv tepelné pojistky.
S lehkým zamračením hleděla na svého bratra, co jí jistým způsobem předčil. Jaké teplo z jeho jiskry vycházelo! Jak to, že to ona nezvládla stejně-tak - nikoliv, ještě líp, mnohem lépe, ba dokonce nejlépe! - hned napoprvé? Musí se snažit a urputně pracovat, jinak by ji mohl předčít; a to ona nesmí dopustit. V žádném případě, nikdy, vůbec nikdy!
Teď tu však byly jiné karty. Ať se snažila, jak chtěla, její pozornost si uzurpovala naprosto jiná věc: „Už je mi docela zima,“ ozvala se nesměle směrem ke Stině tak, aby ji její bratr samozřejmě slyšel co nejméně, a už-už se dívala směrem, odkud přišli. Kéž by tak zase mohli být v noře; zpátky v teple a mezi všemi ostatními sourozenci, né bandou cizinců. Smečka si mohla být, jaká chtěla - Solveig ovšem nevyhovovalo měřítko, v jakém ji takřka celičkou poznala. „Nepůjdeme domů?“

Duben - srpen
Jméno vlka: Solveig Fiske z Alatey
Počet postů: 16
květen - 3
červen - 2
červenec - 6
srpen - 5
Postavení: Sigma
Povýšení: ///
Funkce: /// (Možná z ní bude hraničář?)
Aktivita pro smečku: Narodila se, hooray!
Krátké shrnutí: Narodila se, založila si na celoživotní sourozeneckou rivalitu, poznala takřka deset vlků najednou a pak se s maminkou a bráškou vydala vstříc snaze nezapálit smečku - totižto učit se vlastní magii.
Smečková minihra: ☑

>> Avar

Všechny ty změny mezi vlky a prostředí mladému vlčeti dvakrát tak neprospívaly - ale kdo by se jí byl ptal, že! Uklidňujíc pomatené tělo a jeho prazvláštní, dvakrát tak nelogické potřeby a chtíče, Solveig se jen párkrát podívala za sebe. Kéž je nebude Rannei s Espenem následovat! Teď máme maminku my. Vždyť oni si můžou užít tu Ovečku, nebo jak se jí říká.
„Proč až když budeme starší?“ vyhrkla dřív, než se nad tím pořádně zamyslela a urychleně se rozhlédla, zda ji u toho někdo neviděl. Taková Rannei by jí určitě okamžitě začala dávat přednášku a dělat ze sebe vlka, co spolkl moudrost veškerenstva! Však já jednou přijdu na něco, v čem budu mnohem lepší, než je ona. Ale co by tak mohlo být... Nó! Těžké pořízení s hlavou, do které se jako ve studentské nalejvárně dostávalo kde-co, co zrovinka mamince přišlo na jazýček! Teď měla mysl plnou jiných, důležitějších starostí. „To já kdybych už takové koule dělala, tak bych je nechala pálit! Není to trochu zbytečné, jenom nechat věci zahřát?“ vždyť jí bylo vždycky teplo; kožíšek měla na horské prostředí dostatečně uzpůsobený.
Ihned po Sidrim na vlastní pěst vyzkoušela teplotu magické koule a už-už smýšlela nad tím, jak udělá dvakrát tak hezkou kuličku. Zkoumavě pokukující po tom, co na to její bratr, sama se brzičko soustředila jako ještě nikdy v životě, křečovitě u toho zavírajíc oči. Nebylo to vlastně pranic těžké - už když sourozenci i rodičové zdlouhavě vyspávali a ona čekala na hru, lehko se vžila do vlastního, bujarého vnitřního světa a strávila sama se sebou jakýsi čas. Prvé otestovala matčin způsob a snažila se představit si, jak by takový ohýnek pocítila v žilách, plujíc bezcílně celičkým jejím oběhem a- prÁSK! „Mami, mami, vidíš to?!“ vyštěkla v překvapení, jen co se odnikud ozvalo zapraskání chudé jiskřičky, jež se jí uvelebila na čumáku. Nepálila, ale přátelsky také dvakrát nevypadala, a tak se raději podívala po mamince, zda z toho bude moudřejší, a - jiskra byla fuč! „Jéjda!“

5Projít se po hranicích? Nebylo snad tohle všechno okolo území jejich smečky? Pokud se však v Alateyské nacházelo tolik vlků – ta šílená masa, nepopsatelně bizardní kupa a jeden organismus, který si celičkou dobu představovala! –, kolik jí bylo prezentováno, dozajista se hodí mít větší území. Kolik vlků ze smečky ale potkají tentokrát a, nedejbože, budou si chtít uzurpovat pozornost Stiny? Už bylo načase, aby měla oči zase jenom pro ně, jak tomu bylo v úkrytu. Žádný Yaro, Leto a kdoví, kdo ještě!
„No,“ pronesla, aby bratrova otázka nestála bez odpovědi. Jenže – co tohle bylo za spořádanou odpověď? Solveig mhouřila očima, aby mu do těch jeho pořádně viděla. Byly tak tmavé, až jí ve tmě přišly celé černé – div se neztrácela v jejich nekonečné hloubce! „Myslím,“ konstatovala nakonec, aby ho nenapínala příliš dlouho, „myslím, že budou rudé. Ale máš je mnohem tmavší, než maminka,“ to jistě musela být navýsost důležitá informace! Neznamená to, že bude jeho magie silnější? Brzičko však začala naléhat: „Ale co já?“
Zasazena zpátky do rodinného prostředí, vlčici už nebylo tak zle, jak původně. Jejich přechod z hor byl pro její dlouhé, ne-li nejdelší tlapky poměrně jednoduchý, byť jí dalo problém je korigovat tak, aby neupadla a pořádně si nenabila čumák. „Mami, ukážeš nám ještě něco z magie?“>> Tundra (přes Hraniční pohoří)

Pokud někdo tohle vlče pozoroval, muselo mu přít nesmírně zvláštní, jak rychle se v pozornosti a společnosti tolika rozličných vlků dokázala změnit. Ještě před chvílí měla chuť dovádět se svými sourozenci a poznávat svět - teď se však zdálo, že se Solveig chtěla studem dostat za měsíční stín a doufat, že ji v něm nikdo nenajde. Možná proto se po velmi drobných, takřka nenápadných krůčcích jala přibližovat ke Stině, která zrovinka mluvila k někomu jinému a ukazovala moc zajímavou ukázku s ohněm, který i takhle na dálku poměrně hřál.
Na zlomek sekundy očima těkla po Vločce, „ahoj?“
Při příchodu Astrid nejistě pohledem projela vlčici od hlavy k patě, „dobrý... den?“ Ale proč mamku neoslovuje jako mamku, ale tamtu cizí vlčici? Jsou snad rozhádané? To by od Taiclary, údajné velké sestry, bylo opravdu zvláštní - ale takovým věcem mohla protentokrát sotva rozumět, natož se do nich začít plést. S komplimentem od své sestry tak naložila velmi stydlivě a nejistě - zkusila se na Taiclaru pousmát, ale vyšla z toho ledva nervózní grimasa. Nechť je jí odpuštěno!
Letovi věnovala ledva drobounké pokývnutí, „z...dravím?“, které vlk ani nemusel zaznamenat. Vždyť se také musel v té kupě vlčat, chudák, ztrácet! Donesl ale jídlo a u toho si Solveig vzpomněla, že by si ho vlastně docela ráda dala. Svolila by ale maminka?
Se slovy otce se jí však hrdlo nepříjemně stáhlo, div ze sebe nedokázala dostat ani: „Ce-celou?“ To těch vlků mělo být ještě víc? S jistou nelibostí se podívala po Stině a Sidrim, co na to ti dva - vždyť si dle Einara také zbyli.

Co to s ní mladší sestra vůbec měla? Ona tu byla první, tak tu taky zůstane! „Jakou pozornost?“ zavrtěla nad slovy své sestry hlavou - ať si je klidně otcem příště zvednuta a odnesená bůhvíkam ona, vždyť se o to Solveig neprosila! -, „moc to dramatizuješ, a-“ slova se jí sekla v hrdle - pachy v avaru se takřka zestonásobily a ve vlčeti na moment hrkl strach, jako nikdy předtím.
„Do-dobrý den?“ řka na všechny, kdo jí slyšeli (či chtěli). Na území se začalo pohybovat mnohem víc vlků, než kolik za celičký svůj život viděla - až moc vlků. Kde byly časy, kdy mohla trávit veškeré své dny výhradně ve společnosti svých sourozenců, kteří vypadali alespoň ždibec jako ona, nebo právě matka? Vyjma jakési údajné Jainy jí nepřišlo, že by se její rodině kdokoliv podobal. Začal v ní hloubat, takřka bzučet ohavný neklid, který s každičkou novou tváří nabýval na hlasitosti, až každé slovo každého vlka v hlavě Solveig pištěly jako neodbytní komáři. Kampak bych se mohla schovat? Úkosem se snažila vyhledat Arneho tvář, zda-li by právě v jeho blízkosti nezbylo ždibce místa, do nějž by se mohla schoulit.
Jestlipak se po Solveig někdo podíval, dost možná to vycítila a pohlédla na ně dosti zmateným, zkoumavým výrazem, nemaje převelikých aspirací je všechny naráz poznati. „Rannei,“ šeptla po zdlouhavé odmlce na svou sestru, snažíc se, aby v hlase neprojevila převeliký stud nad tím šíleným počtem očí, „kdo myslíš, že pro nás Jaina je?“ Výraz jako teta žel dosud nepoznala. A co teprve taková Taiclara, která voněla stejně, jako otec?

Očekávat Einar mohl, co chtěl - Solveig mu těžko mohla číst myšlenky! Přesto se zdálo, že se vlče jako oněměle přikyvovat a nedělat cavyky. Ba se párkrát i ozvala s odpovědí! „Zdravím,“ zopakovala po dvojici, „já jsem Solveig. A byla,“ pokývla vlkovi, Mercerovi, který se jí na cosi optal - její věty však byly krátké, strohé a naznačujíc, že to dnes zjevně nebude jinak. Kdyby tak ještě před chvílí nejiskřila zlobou nad svou sestrou, možná by si tuhle konverzaci i byla užívala!
Trochu se jí nelíbilo, že mluvili o ní a hned před ní, aniž by se jí zeptali, jestli jí něco nechybí - dlouho nad tím však hloubat nemohla, neboť už byla otcem vyháněna zase pryč. Konečně!... Anebo ne?
Když nad tím teď mohla přemýšlet s kapkou odstupu od směsice těch výstražných světýlek, co jí před chvílí blikaly v hlavě, vlastně se jí dvakrát tak od zvláštního páru před ní nechtělo - zdáli se být mnohem lepší společností, než kterou dosud představovala Rannei. Naposledy po nich loupla pohledem - snad se jí na pyscích směrem Mercera a Sierry mihl i jakýsi malý, stydlivý úsměv -, doufaje, že by ji třeba poprosili o její společnost na delší trénování na vlastní vlčata, ale nic takového se zjevně nekonalo.
S nově naučeným slovíčkem se podívala po Yarovi, jen co došla zpátky k mamince: „Zdravím,“ a s pohledem na Stinu ještě dodala, „tak už mám prý být zpátky.“ Asi. Ještě ze sebe neoklepala všecko to překvapení, všechno to zmatení-!
Už-už si to ale namířila zpátky na své místečko - své, nikoliv Rannei - v plánu sestru vyhnat.

Pozorovala Rannei, jejíž tlama už-už očividně chtěla říct něco na svou vlastní obhajobu (a přirozeně něco, co by rezavou vlčici pořádně dopálilo), když v tu ránu se do jejich dosud nudné idylky přimíchal otec. „Huh-?“ Půjčit si-?!?!! Ani nestihla pořádně zareagovat, že si jako vítěznou trofej odnášel právě ji a hned nato byla položena zase na zem. Pokud tohle znamenalo mít na sobě pozornost tatínka, nebyla si tak úplně jistá, jestli ji ještě v životě bude chtít.
„Uh-?“ ...Jak zněla to stará dobrá věta, která naznačovala, že si něco přát ne vždycky dopadne tak, jak si jeden vysní? Solveig se dostalo kýženého klidu od sourozenců jenom tak, že byl vyměněn za společnost cizí, nelibou. Všechny své původní myšlenky vydala všanc osudu - někdo si je vezměte, ale hlavně ji vraťte zpátky k její rodině, pryč od očividně zbytku jejich smečky!
Se zmateným výrazem šlehnutým po Mercerovi a Sieře dle postrčení udělala pár váhavých kroků kupředu, ačkoliv se zastavila na půli cesty - více se k nim přiblížit nechtěla, ať už by po ní Einar chtěl víc. Ale co vůbec chtěla ona? Když se nad tím teď tak zamyslela-!

Už-už si našla svoji vlastní zábavu, kdyby se k ní přirozeně nepřidala černavá sestra. Najednou jí pozornost maminky byla špatná, najednou potřebovala právě ji, aby jí zase naservírovala nějakou hru! Kéž by tak šla za Espenem, který by jí dozajista umlčel. „Ano, protože chci být sama,“ pokrčila rameny, protože to pro ni byla dosti hotová věc - chce být sama, tak sama bude, stůj co stůj! Co by jí měla Rannei co rozkazovat, kdy se bude s ostatními bavit? „Taky bys to někdy měla zkusit.“ Ó, za tohle by dostala za uši, kdyby to slyšela maminka!
Solveig se pro jistotu na postarší vlčici ohlédla, snad jí také hodila jakýsi prosebný výraz. Ta by věděla, co by měla zrzavá vlčice udělat. Ale co naplat: zdálo se, že se zabředla do konverzace s jakýmsi neznámým vlkem. Huh? Zamžourala na ně, chtěje vědět, zda-li to není třeba otec - ale ten měl od tohoto bělouše dost daleko na to, aby to z té (krátké, ale jí zdánlivě velké!) dálky bylo poznat. Nějaký příbuzný? Další rodina? No potěš koštětem - Solveig v tuhle chvíli měla všech pomalu ale jistě dost.