Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Jsem ráda, že seš zas tady," špitla jsme tiše směrem k Noře a také se o ni otřela. Bez ní by Alatey prostě nebyla stejná.
Scházeli se tu snad všichni. Pohlížela jsem na mladší sourozence snad až s nadšením. Tohle byla moje rodina. Tohle byla moje malá armáda, kterou jsem si mohla vychovat k obrazu svému. Na každého z nich jsem se usmála, snad jen Sindrimu, kterého jsem znala nejlépe ze všech a viděla jsem v něm potenciál, jsem se usmála o něco víc. Pamatovala jsem si je všechny. Co na tom, že měli jinou mámu - alespoň se o NAŠI mámu nebudu muset dělit s dalšími pěti vlčaty. Jen škoda, že tu chyběl Noah... že tu bude vždycky chybět Noah.
"Stina není zas tak špatná," pošeptala jsem Noře, když jsem viděla, jaké pohledy házela po černobílé vlčici. "Jasně, není to naše máma, ale fakt se umí rvát."
Sama jsem na otce v tuhle chvíli žádné otázky neměla, snad až na jednu, kterou jsem si nechala pro sebe, protože jsem si byla jistá, že se odpověď stejně brzy dozvím. Co budeme mimo území dělat?

---> Ledové pláně

Clara, jakožto správný dospívající, by v tuhle chvíli chodila na střední. Byla by to taková ta typická rozmazlená holka, věčně s mobilem v ruce, žvýkačkou v puse, a obklopená partou svých nejlepších kamarádek, s kterými by probírala nejnovější drby nebo soudila outfity svých spolužáků. Móda, to by doslova bylo její. neznačkové oblečení? Stejný outfit jako včera? Nepřípustné! Vážně hodláte nosit TYHLE dvě barvy dohromady? Pff, módní barbaři. měla by absolutní přehled o nejnovějších trendech a o tom, co je zrovna in.
Žila by ve středu všeho středoškolského dramatu. Její známky by samozřejmě byly perfektní, protože nic jiného by tatínek neschvaloval, ale byla by taky ukázkový postrach celé školy s naprosto nulovým respektem ke všem učitelům a školnímu řádu.
A co volný čas? Nu, patrně by si ke svým zářným akademickým úspěchům přidala ještě nějaký ten sport, který by brala až moc soutěživě, protože má to vůbec cenu, když nemůže vyhrát? Nemá! Buď zlato nebo nic.
Že by byla ukázkové dítko, to se ale rozhodně říct nedá. Před rodičema by si udržovala fasádu vzorňáčka a po škole by se se svou bandou kamarádů pouštěla do všemožných pochybných, možná i krapet ilegálních aktivit.
Kouření za školou? Sem tam nějaké malé kapsářství čistě pro zábavu? No jasně! Život se má žít a zákony jsou od toho, aby se porušovali, jen se nesmíte nechat chytit.
Navzdory tomu všemu by ale brala svou budoucnost docela vážně a ještě před maturitou by už měla naplánované, že vystuduje nějakou prestižní školu a najde si dobře placenou práci. Sahala by po všemožných příležitostech, aby se něčemu přiučila a mohla ostatním vmést do obličeje, že je nejen lepší, než oni, ale všechno, co má, získala vlastním úsilím, ne tatínkovými penězi.
Ke studiu by navíc ještě chodila na brigádu. Když chce něčeho dosáhnout, nemůže se přece jen nechat hýčkat tatínkovými penězi jako nějaká princezna. A kde by taková brigáda byla? Modeling? Koučink? Učila by snad jógu? Ne, nic takového. Ačkoli by to bylo její pečlivě střežené tajemství, které by totálně zničilo její reputaci (podle jejího názoru), kdyby se o tom kdokoli ze školy dozvěděl, našla si brigádu v docela obyčejném obchodu někde za pokladnou. Jen škoda, že si nemůže občas otevřít tlamu na některé zákazníky. Život by byl hned hezčí.

---> Území Alatey

Úkryt. Domov. Konečně. Když mě táta nahnal k léčitelkám, už jsem neměla ani sílu ani chuť protestovat. Klidně ať se na moji tlapku podívají. Žádné protesty, žádné debaty i když táta ani nevypadal, že by byl ochotný mé fňukání poslouchat. Nechala jsme se ošetřit a nějakou dobu jsem hezky strávila v léčitelském koutku. jak jinak než odpočinkem, hezky stulená v klubíčku. Tlapka naštěstí brzy začala bolet míň a míň. Nebyla zlomená a jak se zdálo, tak snad ani vymknutá, jen naražená. Nic, co by trocha klidu a odpočinku nespravila.

Což znamenalo, že jsem si nemohla nechat ujít nějaké ty sociální aktivity. měla jsem v plánu velmi brzy vyrazit na lov - jen co se budu cítit opět v plné síle - a splnit svůj úkol, který mi Hanka zadala. Vyrazila jsem tedy za otcem a všemi ostatními. A byla tu i Nora. "Tady jsem," odpověděla jsem. Pořád jsem trochu kulhala, ale už podstatně méně, a jiné rány, kromě snad pár oděrek pod srstí, nebo modřin, jsem neutržila. Táta rozhodně dopadl podstatně hůř. odpověď, co se stalo, jsem ovšem nechala na něm.

---> Nížina hojnosti (spolu se zbytkem)

Dorazila jsem mezi posledními. Když jsem došla na území, už jsem docela slušně kulhala. Poraněná tlapka požadovala klid a odpočinek a čím dál víc proti námaze protestovala. Táta ale dával pozor na Hanku a já tentokrát dávala pozor na ostatní. Domo už byl blízko. V tuhle chvíli bych nic neviděla radši. Byl to pěkně úmorný den, všechno mě bolelo, a i když tohle bylo vítězství, bylo to vítězství doopravdy? Zahnali jsme kočky, ale skončili jsme potlučení, zkrvavení a unavení. A narazili jsme na Chaos. Pomstila Hanka Cinder? Stálo to všechno za to? Poučí se z toho ti chaosani, nebo nám příště nakráčí rovnou do Avaru? Kdo ví... nyní jsem zamířila do úkrytu, abych si konečně dopřála trochu toho zaslouženého odpočinku, po kterém jsem toužila už... už snad celé věky.

---> úkryt

Listopad - nic
Prosinec
Jednoduché - 3x
Promluv si s jiným členem alespoň na 8 postů (tedy 4 na každého) - s Norou (a vlastně i s Einarem, hlavně v rámci akce)
Dones léčivé byliny - učila byliny, vyvolala je
Splň úkol zadaný alfou/betou - podala hlášení a pak se přidala na Einarův příkaz k výpravě
Leden - nic

Jméno vlka: Taiclara
Počet příspěvků:
Listopad 13
Prosinec 12
Leden 6
Postavení: Kappa
Povýšení: x
Funkce: Lovec učedník
Aktivita pro smečku: Vysvětlovala Sindrimu jak lovit myši, sdílela nějaké informace o Zlaté, učila kytky a účastnila se akce s Chaosem
Krátké shrnutí (+ rychlohry): Socializovala se se Sindrim, kterého pak odvedla zpět na území a sama se potkala s Deinell a Naxinem, s kterými trávila potopu. S těmi se rozloučila a vyrazila zpět na území, kde objevila zraněného Einara a znovu se setkala s Norou. Po krátkém odpočinku v úkrytu se se smečkou podělila o rostlinku, kterou ji naučila Deinell, a pak vyrazila s Einarem, Stinou, Hankou, Keijim a Xanderem na obhlídku území. Poranila si během ní tlapku. Zakončil to souboj s Chaosem, kde se Clara ovšem moc nepředvedla. Nebojovala, jen odváděla Callidovu pozornost od ostatních.
Smečková minihra: Píšu si!

poprosím:
20 % sleva do PO
4 tlapičky (2 do země - bude mít 11. lvl, a dvě do Hradby - bude mít 5. lvl)
Pokud počítám dobře, tak bych měla mít 13 postů = 13 % - 10 % do rychlosti, 3 % do síly
(počítám od postu, kde se hlásila procenta po první reakci ne Callida (bez toho Callid postu))
A Clara se jen vykecávala, takže kšm žádná

děkuju :3

Mluvil. To bylo dobrý, ne? Když mluvil na mě, nemohl kousat. Ani mě ani nikoho jiného. "Pak jsi slepej, já nejsem vlče!" ohradila jsem se. "Vaše sebranka sem vtrhla, tohle je u našeho území." Nebyla to pravda, pravdu měl on. Oni si tu hleděli svého a my jsme sem vlítli. Jenže to mě nezajímalo. Táta řekl, že je musíme vyhnat a tak jsme podle mého byli v právu. Byli moc blízko, co kdyby zas chtěli slíbit kolem našich hranic a někomu ublížit? Třeba mé sestřičce nebo máme nebo mladším sourozencům? Přitiskla jsem uši k hlavě. jeho slova se do mě celkem slušně zakusovala. A kolem? Kolem ostatní bojovali. A... a pak ta šedá vlčice drapla Hanku. Zírala jsem na to, jak s ní zmítá, jako by Hanka nebyla nic, než čerstvě ulovená srna. Kdyby vlk chtěl, mohl mě v tu chvíli napadnout a já bych jen sotva stihla zareagovat.
jenže se přihnal jako svištící tornádo táta, ve kterém byl stále všechna bojovnost, kterou já už postrádala. uskočila jsem stranou. zavolal na mě a já jen rychle přikývla, než jsem se otočila a vyrazila posbírat ostatní. Koutkem oka jsem zahlédla tátu, jak se sklonil nad bezvládnou Hankou. Bude v pořádku... že jo? Není... není... Blesklo mi hlavou. Ani jsem se neodvažovala myšlenku dokončit. "Keiji, Xandere, Stino!" byli tu všichni. Čas jít domů. Čas se vrátit. Zůstala jsem jen tak dlouho, abych se ujistila, že nikdo z našich na bojišti nezůstal zapomenutý, než jsem vyrazila zpět odkud jsme přišli.

---> Území Alatey (přes Hraniční pohoří)

Callid

Ano, na mě se dívej, ne na ně. Já jsem tady. jsem velká a silná a nebezpečná a vůbec, ale vůbec nekulhám. A vůbec nejsem už potlučená z pádu ze skály. Snažila jsem se vypadat nebezpečně, ovšem patrně jsem pořád vypadala spíš uboze a zmoženě. taky jsem se napřímila. "Ano, vy. Tahle vaše sebranka." Snažila jsem se znít vážně a rozhodně, ale moc se mi nedařilo. Vážně jsem doufala, že se na mě vlk nevrhne. Mohl by to udělat. I kdybych na něj vytáhla magii, rozhodně jsem si nemyslela, že bych ho snadno přemohla a určitě bych si z boje odnesla pár nehezkých ran, ne-li hůř, proto jsme se zdráhala útočit. I tím, že ho rozptýlím, přece smečce pomůžu, ne? A někdo pak musí zraněným pomoct domů. To jsem si alespoň namlouvala. "Nejsem vlče!" odsekla jsme mu. "A nebráním nikoho. Nemůžu bránit někoho, koho jste vy zmetci zabili. Pořád lezete na naše hranice jako by vám to tu patřilo. Ale nepatří!" Nespouštěla jsem z něj pohled. Byla jsem připravená uskočit, jakomile by se po mně vrhnul, a... a v tu chvíli proťal vzduch záblesk světla, který před mýma očima zanechal mžitky. Překvapeně jsem zamrkala a podívala se směrem, odkud to přišlo - po tátovi. Huh?

---> Hraniční pohoří

Callid
Pach krve se k mému čenichu donesl už z dálky a dal mi tak ještě jeden důvod navíc se nikam moc nehrnout. Jako by toho už nebylo dost. Z hor jsem sestoupila až jako poslední a byl na mě docela ubohý pohled. Snažila jsme se nekulhat, ale komukoli kdo mě viděl, muselo být jasné, že nejsem zrovna šťastný vlk. Ani náhodou. Stačil mi rychlý pohled, abych zhodnotila situaci. Většina z mé skupiny už se mydlila s těmi cizími vlky, ale můj pohled padl na mohutného hnědého vlka, který se kolem pohyboval sám. To by ještě bylo, aby šel někomu ze svých napomoc! To by nebylo fér. A já... když už jsme tu byla, měla bych být alespoň trochu užitečná. Vyrazila jsem za ním, abych rozptýlila jeho pozornost. "Co vy jste vůbec zač?" Zavrčela jsem na něj. "K vám patřili ti, co zabili členku naší smečky?" zatím jsem neútočila, chtěla jsme vlka hlavně rozptýlit, ne skončit ještě víc dobitá, než už jsem byla. Abych řekla pravdu, ten cizinec budil respekt se všemi těmi jizvami. Musel mít spoustu zkušeností z boje. A já zjistila, že se rozhodně nijak nehrnu zjišťovat, kdo z nás je silnější.

Nakonec jsme je dohnaly, ale to už bylo nebezpečí zahnáno a kočky se daly na útěk. hurá. nemohou se dočkat, prý? Já už toho tedy měla dost. Tlapka mě bolela, byla jsem potlučená a nic jsem nechtěla víc, než se vrátit domů, odpočinout si a vylízat se z toho. Dokonce už jsem ani neměla náladu si myslet ošklivé věci o ostatních. Držela jsem se u Hanky a pajdala ke zbytku, až jsme se nakonec shlukli všichni společně. Tak, a teď už bude konec, ne?
Jenže... jenže takové štěstí jsme mít neměli. Táta měl jiný plán. Rozhlédla jsem se po ostatních, doufajíc, že se někdo otočí a zamíří domů. Prosím, pojďte někdo... nemůžu být první, kdo se otočí a odejde, to mi hrdost nedovolí. Jenže to se nestalo. Pomstít Cinder? Co mi bylo po ní? Neznala jsem ji a v tuhle chvíli mi byla upřímně ukradená. Všechno mi bylo fuk, chtěla jsem si jen schrupnout hezky doma. Táta vyrazil a brzy po něm i všichni ostatní a já je neochotně následovala. Kdy už tohle skončí... koho zajímala pomsta, když byl doma teplý pelech?

---> Nížina hojnosti

---> Území Alatey

No když to Keiji říkal... sice z něj kapala krev, ale co bych zpochybňovala jeho slova, že? Stejně jsem na něj mohla ledatak plácnout plazivec nebo hadí tělo, ale to bych musela nejdřív vyvolat a to táta zakázal. A stejně už si to Keiji frčel někak do háje. Ne teda doslova, letěl za tátou, ale... whoa, co bylo tohle za čáry? On ten parchant taky lítal? No, nebyl čas se nad tím pozastavovat. Držela jsem se Xandera a Stiny a běžela za nimi taky... pomaleji a opatrněji, ale běžela. Keiji byl hloupý, že se nedržel skupiny, ale na druhou stranu na ty kočky alespoň táta nebude sám... ne? Ne teda, že bych pochybovala, že by je táta sám nezvládl, ale-
Terén ovšem nebyl nejsnazší a já jsme brzy začala zaostávat. naštěstí jsem nebyla jediná, Hanka zaostávala taky. Snažila jsem se před ní kulhat co nejmíň a nedat anjevo, že jsem byla zraněná. já a zraněná? Haha! Ha! Ne, ani trošku! Střelila jsme po ní pohledem, jako bych se chtěla ujistit, že si skutečně mé tlapky nevšimla a není se mnou vzadu snad jen proto, že by mě litovala. To by mě fakt namíchlo. Lítost? Od ní? To bylo to poslední, co bych snad potřebovala a-
a najednou mi podklouzla tlapka a už jsme se kutálely. A Hanka hezky se mnou. Neměla jsem dost času zareagovat, abych se jí pokusila vyhnout... nebo ji drapnout ve snaze zbrzdit svůj pád. Událo se to tak rychle a pak už jsme letěly - zdaleka ne tak elegantně a koordinovaně jako táta a Keiji. Zastavily jsme se pár metrů před propastí a já zůstala ležet. Jen jsem zůstala vyděšeně hledět tam, kam jsme mohly sletět pokud bychom měly jen maličko větší rychlost... patrně. Huh. Chtěly mě snad hory taky? Ochutnaly krev mého bratra a teď toužily po druhém chodu? Zemřu tady?
jenže Hanka promluvila a vytrhla mě z mých úvah. A i já se rychle začala škrábat na nohy. Hrdost mi nedovolila, abych se tu před ní válela po zemi. "A proto... a proto se při cestě v horách nemá spěchat. Kam se vlastně ti čtyři tak ženou?" Zaprotestovala jsme rozhořčeně, i když můj hlas postrádal obvyklé ostří. nenáviděla jsem, jak slabě a vyděšeně zněl. Její pomoc jsem zavrcením hlavy odmítla. Ne, děkuji, jsem v pořádku, nepotřebuju pomoc. Vidíš? Vůbec mě nic nebolí, i na té tlapce můžu stát a- au. Zatraceně. "Půjdeme za nimi, než nám dočista utečou? Ale... pomaleji?" a protože Hanka vyrazila, vyrazila jsem za ní.

Na Xanderovu otázku jsem kývla. Přece bych nepřiznala, jak moc mě tlapka ve skutečnosti bolela. Šlápnout jsem na ni mohla pořád a poslední, co bych dopustila, bylo, aby mi snad někdo musel pomáhat dojít domů - hlavně když tu byli vážněji zranění. Ne, hodlala jsme těm kočkám ukázat, zač je toho loket. Dovolily si toho příliš, když nás takhle napadly.
Kočka, kterou jsem pronásledovala, mi poměrně snadno utekla, ale to nevadilo. Stačilo následovat zvuky boje. Stina mě patrně mohla dohnat dřív, než jsem dorazila k druhé skupině, která už kočkám taky dávala co proto. A pak? Pak se kočky daly na útěk. Zastavila jsem u Hanky a Keijiho. "Jste v pořádku?" Což... byla hloupá otázka, ale hele, nikdo mi nemohl tvrdit, že jsem se nezajímala. A táta? Táta už se hnal za irbisema. "Měli bychom vyrazit za ním," poznamenala jsme poněkud nerozhodně. Tentokrát jsem se tak nadšeně už dopředu nehrnula. Počkala jsem si, až vyrazí i někdo z ostatních, a až pak jsme se připojila do pronásledování. Koukala jsem se pod tlapy a i když jsem se snažila pohybovat rychle, dávala jsme v tuhle chvíli přednost opatrnosti. poslední, co bych potřebovala, bylo, aby mi uklouzla tlapka, a já znova někam sletěla.

---> Hraniční pohoří

Snažila jsem se nezahučet dolů po srázu. Moc jiných možností mi v tuhle chvíli nezbývalo. Měla bych být nahoře. měla bych pomoct Stině a Keijimu, ale v tuhle chvíli jsem sotva byla schopná pomoct sama sobě. V tlapce, kterou jsme si při pádu zkroutila pod tělo, mi nepříjemně tepalo. Jakýkoli pohyb s ní bolel. Byla jsem jen kousek od pádu do hloubi, byla jsem... a pak mě něco popadlo za kůži na krku a začalo mě to táhnout nahoru. Zapřela jsem se zadními tlapkami o skálu. nebyla jsem už malé vlče a tedy žádná lehká váha, takže jsem tu nemohla jen tak viset a nechat druhého, aby mě nahoru vytáhl jako pytel brambor. Zatnula jsem drápy do hlíny a vší silou se začala drápat nahoru, až jsem se opět bezpečně rozplácla na pěšině. Dovolila jsem si krátký okamžik, abych se vzpamatovala, ale ještě nebyl čas slavit vítězství.
Vstala jsem a kulhavě vyrazila ke kočce, která se pokoušela udělat ze Stiny vlčí řízky, ale... ale to už kočka mazala pryč. Patrně zhodnotila situaci a usoudila, že na tři vlky nestačí. Moc jsem nad tím nepřemýšlela, vyrazila jsem rovnou za kočkou, ať už běžela kamkoli, než se mi stačí ztratit z dohledu. Dočista jsem v ten moment zapomněla, že bych se měla držet u ostatních. Nepohybovala jsem se ale zrovna nejrychleji, moje pochroumaná tlapka, ačkoli jsem na ni mohla došlápnout, každým krokem vystřelovala do bolest do mého těla a pohyb znesnadňovala.

Rozhlédla jsem se. "Myslím... myslím, že odtamtud," odpověděla jsme Xanderovi. Co budeme dělat? Nemohli jsme se rozdělit, ne? To bylo nebezpečné. A pokud tu budeme stát a přemýšlet, může být pro Keijiho pozdě. Xander ovšem zavelel rychle a rozhodně a já přikývla. Dobře, jdeme, nebudeme ztrácet čas. Začadila jsem se po Stinině boku a podle jeho instrukcí se držela u ní. Pospíchala jsem, ale dávala jsem i pozor na své okolí. tedy... na svou stranu okolí. Musela jsme taky koukat pod nohy. Těžký terén znemožňoval pořádně přidat do kroku. Co jsem ovšem nečekala byl útok ze Stininy strany. Tedy, Stina na mě tak docela nezaútočila, ale zrovna jsem přeskakovala kámen, když do mě zboku něco vrazilo. Překvapeně jsme vyjekla a tlapka mi podjela a bolestivě se zkroutila pode mě. Neustála jsem to. Sklouzla jsem dolů a jen tak tak se zachytila o kámen. Možná kdybych sledovala Stinu a ne okolí, uskočila bych včas, ale... ale to jsem neudělala. Nestihla jsem to. A na druhé straně na mě čekal jen sráz a hlubina kdesi dole. Takhle zemřel můj bratr, blesklo mi hlavou. Jeden špatný krok...