Příspěvky uživatele

< návrat zpět

A opravdu jsem něco zaslechla. Něco velmi blízko a velmi znepokojivého. Střihla jsem uchem a podívala jsem se na Xandera. Identifikoval naše nepřátele na sněžné levharty. ne jednoho, víc. Moc jsem o nich nevěděla, ale nebyli samotářští? Tak co jich tu dělalo víc najednou? Co se tu dělo? To už Xander začal rozdával instrukce a zmínil, že se máme držet u sebe. "Xandere... není náhodou Keiji sám?" Zeptala jsem se a znepokojeně přešlápla. A kočky tu byly minimálně dvě, že? patrně. A táta s Hankou lítal kdesi po obloze a... a co to zrovna zavřeštělo?! "To byl jeden z nich! Musíme najít Keijiho!" Zavolala jsem Že bych zůstala v klidu, to ani náhodou. Byla jsem mladá a s nulovými zkušenostmi a teď nás tu pronásledovalo cosi, co jsme ani neviděli, a patrně to jednoho z nás napadlo. A... ale neodvážila jsem se sebrat se a vyrazit za zvukem boje sama. Ne dokud Stina a Xander nepůjdou se mnou. Musím... musím přece poslouchat svého současného vůdce, ne? Ovšem pravda byla taková, že jsem se neodvážila. ne pokud se tu jedna z těch koček pohybovala. Ovšem pokud Stina nebo Xander vyrazili na pomoc, okamžitě jsem se rozběhla spolu s nimi. Nemohli jsem v tom přece člena smečky nechat samotného.

Takže to nebyl jen můj pocit! jenže kde se to, co nás sledovalo, nacházelo? A Stině se to taky nelíbilo. Po jejím vzoru jsem se podívala na Xandera takovým tím stylem 'No? Ty velíš. Vyřeš to.' "Zajímalo by mě, jak je na tom druhá skupina a jestli taky něco našli," poznamenala jsem tak nějak do prostoru. Táta s Hankou přece museli z výšky vidět mnohem víc, než my, ne? Pro jistotu jsem se nenápadně posunula blíž ke svým dvěma společníkům, abych dala pozorovatelům najevo že, hele, patříme k sobě. Jen nás hodně a jsme nebezpeční.
Znova jsem se rozhlédla po okolí a zaposlouchala jsem se, jestli neuslyším nějaký pohyb někde v okolí. Hm. "Mám pocit, že jsme támhle zahlédla něco tmavého?" Poznamenala jsem a kývla směrem k místu, kde se mihl... asi ocas? Ale zvíře nevypadalo, že se odvažuje ukázat, spíš že nás akorát pozoruje a odhaduje. nebo... zvířata. Nebyla jsem si jistá, kolik jich tu je. Takže... co teď? "Nevím, jestli můžeme vůbec zaútočit na něco, co nevidíme?" poznamenala jsem s pochybami. Co jsme s tím vlastně mohli dělat? No, to nebyl můj problém, že? To bylo na Xanderovi, aby rozhodl.

Mě naštěstí ani nenapadlo, že by po nás snad Xander mohl chtít to samé, jinak bych po něm patrně házela stejně vražedné pohledy jako Stina. Ani šmouhu na Stinině tváři jsem nijak nekomentovala... protentokrát. Eh, Stina za to nemohla. Táta za to samozřejmě nemohl taky. Mohl za to Keiji. Naštěstí měl aspoň Xander rozum. Vždyť tátu to bahno na obloze stejně nijak nemaskovalo.
Mno, pomlouvat je můžu stejně později, teď byl čas se soustředit, abych se ještě někde nerozmázla. Brala jsem navíc svou současnou pozici stopaře velmi vážně. Nic mi neunikne, všechno objevím a oznámím. Táta na mě bude hrdý kolik toho umím a jak bystrá jsem. Určitě.
A tak jsme postupovali nahoru. Šetřila jsem dechem a nemluvila, pokud jsem zrovna nehlásila nálezy, protože to byl výstup skutečně docela obtížný. A pak jsem něco objevila. Zastavila jsem, zavětřila a nastražila uši. "Taky je to označkované a nevypadá to moc staře," upozornila jsem své dva společníky šeptem. Rozhlédla jsem se. "Taky máte pocit, jako by nás něco sledovalo?" Tak jako tak jsem z toho měla pocit, že se tu něco rozhodlo usadit. Na území smečky. jak se to něco opovažovalo?! A brzy jsme narazili i na stopy. Huh? "Nejsem si jistá, čemu tyhle patří..." přiznala jsem.

Samozřejmě, že jsem nemohla pořád trošku neposlouchat druhou skupinu. Hele, byla jsem si docela jistá, že táta za tohle Keijimu něco ukáže. To jsme si přece nemohla nechat utéct. A koukejme na tátu, už se tvářil velmi nespokojeně. Jo jo, tohle Keijimu neprojde. A pak... huh??? Plácl sebou do bláta, aniž by Keijimu řekl jediné slovo? Koukala jsem na to, jako bych právě byla svědkem naprostého zvěrstva. Keiji? Keiji??? COS TO PROVEDL??? Podívala jsem se po tmavém vlkovi s naprosto nevěřícným výrazem. jak mohl? Vždyť... vždyť bahno tátovi vůbec neslušelo! To bylo tak nedůstojné... Ale to už šli připravovat airforce a já opět obrátila pozornost tam, kam jsem měla. Xander se už rozpovídal a já vyhodnotila, že bych asi měla poslouchat, co říká. Vlastně mluvil docela rozumně, že? Nepochybovala jsem o tom, že se vyzná a ví, co říká. A navíc ocenil i můj názor. Udělalo mi to radost.
"Ale pokud je chceme jen zahnat a ne nutně zabít, nebude lepší jim dát únikovou cestu, než je zahnat do rokle?" Zeptala jsem se. Táta říkal, že je nutně zabíjet nemusíme a rvát se s jinými šelmami bylo nebezpečné i když nás bylo hodně... ne? Hlavně když táta zakázal magie. To už ale Xander rozdal úkoly a já přikývla. "Dobře." A vyrazila jsem, hezky očka pročesávající okolí a čumáček sem tam u země. Brala jsme svou roli vážně. Chtěla jsem se předvést, když už jsem byla vybraná, abych se skupinou šla. A někde ty dovednosti nasbírat musím, ne? Dávala jsme si pozor kam šlapu, a hledala jsem, co se kde šustlo. Nebylo to nic moc zajímavého. Nějaká malá havěť tady, nějaké stopy po opeřencích tam, tady stopy po horské koze nebo kamzíkovi... "Žádné predátory zatím necítím," nahlásila jsem po chvíli chůze. Ale pokračovali jsme ještě výš. Ono na to třeba přijde.

Střihla jsem oušky a podívala se na Stinu. "Početní výhoda zní rozhodně jako dobrý nápad," souhlasila jsem s ní. V množství je síla a tak dále, ne? Zdálo se, že plán docela máme. pokud teda po nás nebude chtít Xander něco dalšího, když už měl velet on.
Všimla jsem si na sobě tátova pohledu a tázavě se po něm podívala zpátky. Ano? Chtěl po mně něco? Ale ne, to se jen bavil se svou skupinkou. To ovšem neznamenalo, že se k mým uším nedoneslo, co si tam šuškali, protože pořád stáli docela blízko. A teda valila jsme oči. Unést lehčího vlka??? Tati. Tati, co to navrhuješ? No, naštěstí tím lehčím vlkem určitě nebudu myšlená já. To spíš taková Hanka. Eh, snad ji neupustí? neměla jsme ji ráda, ale pád z výšky... ze srázu... to... to bylo opravdu drastická smrt. Nestačilo, že to postihlo Noaha? Tati, prosím... A to už Keiji navrhl vyválet se v bahně? Co prosím? Táta a válet se v bahně? Nah, to byla hloupost. Haha. Za to Keiji určitě dostane po tlamě, něco takového vůbec navrhovat, tím jsem si byla jistá. Spokojeně jsem se otočila zpět na svou skupinku. "Vyrazíme taky?" Zeptala jsem se Xandera. nebo ještě potřebujeme něco naplánovat? Moje skupina alespoň nebyla vedená šílencem.

Tázavě jsem Hance pohled oplatila. No? No co? Co na mě civíš? Já za to nemůžu že na mě mluví, na něj se dívej. Páč... já tohle všechno samozřejmě věděla. Ano. Samozřejmě. Vidar mě všechno naučil, Vidar nic nezanedbal. opravdu!
Hanka pro jednou nezklamala! Ohoho, to bych do ní neřekla! Odolala jsem nutkání culit se na celé kolo a vrtět ocáskem, když to pro jednou slízl někdo jiný. Jasně, nebylo to žádné velké provinění, ale hele, cizí neštěstí je cizí neštěstí. Krapet si tím u mě Hanka šplhla. Že by si konečně ta ufňukaná slabá nána nechala narůst páteř a nekrčila se pořád jenom za zadkem mého táty a neomlouvala se, místo aby si hrdě stála za svými činy? Ovšem zapamatovala jsem si jedno - Xander měl informace. Samozřejmě že to neznamenalo, že bych se ho tu plánovala zastávat a přiznat, že bylo snad něco z toho, co mi řekl, nového, ale... ale mohla bych se ho na něco vyptat potom, že? Mohl by být ještě užitečný. Velmi užitečný. A byl ochotný se o informace dělit.
Brzy na to už se ovšem vrátil táta a nesl s sebou informace. A... vypadal, že se mu něco úplně nepozdává. Střelila jsem pohledem směrem, kterým se sem tam podíval i on. Problémy?
To už táta ale začal rozdávat pokyny. Nejdřív byla na řadě Hanka, která nás rozřadila. Xander a Stina pro mě? Parádní. Oba byli silní a jistě se od nich budu moct dost naučit. Navíc když to bude potřeba, ochrání mě, ne? Teda ne že bych se o sebe nedokázala postarat sama, samozřejmě!
Podívala jsem se na Keijiho a nejdřív nechala domluvit jeho, než jsem si přidala svůj trošek. "Půda je po tom dešti pořád docela rozmoklá a místy se drží bláto, tam kam nesvítí slunce. I když zima snad půdu trochu zpevnila. Pozor na štěrk a suť. I když může vypadat na první pohled suchá, pod ní může být bláto a může klouzat víc než obvykle, když na ni šlápnete." Málem jsem se takhle přizabila už po cestě domů. "Voda taky uvolnila některé kameny, které předtím držely pevně, takže i když půjdeme po cestách, které známe, je lepší si na ně dát pozor."
Rovnou jsem se vyrazila zařadit ke své skupince. "Uhm... mohlo by být lepší se rozdělit a útočit z víc stran najednou?" Zkusila jsem na Xanderův dotaz. "Nejsem si jistá, asi mě v tuhle chvíli nic nenapadá. Měli bychom nejdřív obhlédnout situaci a vědět, kde jsou, než budeme něco plánovat." Přeci jen jsem byla pořád docela nezkušená oproti ostatním. Pořád jsem byla učedník.

---> úkryt Alatey

Keijiho slova jsem si zapamatovala a přikývla jsem na souhlas. Jo, tu snad poznám, až ji uvidím. Kdyby chudák jen věděla, jaká pohroma se na ni chystá. "Dobře, děkuju," řekla jsem Keijimu a byla bych docela spokojená, kdybych moha pokračovat v cestě po jeho boku, ale... ale otec rozhodl jinak. Mám jít vedle Hanky??? Otče??? Otče, proč mě tak trestáš? Co jsem zase udělala??? Pochybovačně jsem se po ní podívala, ale bez jediného slova jsem se teda šla přeřadit, když jinak nedal, no. Táta měl hlavní slovo a co řekl, o tom se nepochybovalo, i když jsme si pochopitelně myslela své. Jako že bych určitě byla mnohem užitečnější na opačné straně skupiny, než kde byla Hanka.
Ráda bych taky koukala po stopách a možná se tu ještě něčemu užitečnému přiučila, ale jak se zdálo... no, měla jsem být bodyguard. Hančin. Eh, musela jsme uznat, že to asi dávalo smysl. I když jsem byla mladší, byla jsem větší a nepochybovala jsem (mylně), že i silnější a pravda byla taková, ž ať byl můj názor na Hanku jakýkoli, byla členkou smečky a já bych ji bránila, kdyby nás něco napadlo. Pochopitelně ne s takovým nadšením, jaké by možná bylo potřeba, ale hele, nemůžeme čekat zázraky.
Zatímco Hanka a Keiji koukali po stopách, já se rozhlížela kolem po okolí a hledala známky nebezpečí. "Krouží nad námi orel," poznamenala jsem. A tím orlem jsem tentokrát nemyslela tátu. "ale nemyslím, že by pro nás představoval problém. Jinak nevidím nic nebezpečného." Zatím. Zachytila jsme pach i toho, co zmínila Hanka. Nějaká velká kočka. Rozhlédla jsem se, abych prozkoumala okolí, protože se mi ten pach zdál být docela čerstvý. A to se Xander začal ozývat. Levhart? Kočka jako kočka, ne? Nepotřebovala jsem znát jejich jména na to, abych věděla, že se s nima rvát nechci a pokud budu muset, bude nejlepší si je držet od těla a zlikvidovat magií. "Jo, jasný, dám si bacha." odpověděla jsem a přikývla. Asi mi i říkal užitečné informace, ale... ale vždyť měl se mnou hlídat, jestli se nás něco neřítí sežrat, ne koukat na stopy! Tati- teda Hanko, Hanko, řekni mu něco! On nedělá, co má, vidíš? S očekáváním jsem se na Hanku podívala. No? Když už vedeš, předveď se! Já ovšem měla dost rozumu, abych si tlamičku neotevírala, když tu kolem byli i další vlci a Xander měl vyšší postavení, než já. Nemohla jsem si ovšem odpustit příležitost, že? Moc ráda jsem viděla ostatní vlky seřvané i za to sebemenší provinění.

I Stina si přidala svoje, hlavně teda o Espenovi. Teda, ten bude ještě potřebovat vychovat, co? No, nekomentovala jsem to. O to ať se hezky postarají jeho rodiče. já si ho půjčím a vychovám k obrazu svému až ho naučí správným manýrům. Xander, na druhou stranu, dostal zprda. jo, já Sidnriho před velkou vodou vrátila, ale... ale čekala jsem, že mu k tomu táta řekne víc a nic takového se nestalo. Ne? Žádné seřvání? Jak ráda bych koukala na to, jak pucuje někoho jiného, než mě. Znáte to, na cizí neštěstí se vždycky dobře kouká, hlavně když se neděje vám. Pravda ovšem byla, že jsem se trochu bála, abych to i já za Sidnriho neslízla, ale... ale dohlédla jsme na jeho bezpečí, pokusila se ho vzdělávat a vrátila jsme ho včas... ne? Tak... snad sežraná nebudu?
Hanka mi ovšem odpověděla. "Výborně, určitě si ji pak najdu." Ah, lovkyně, o to líp! Zájmem mi zasvítila očka. Tu si určitě najdu. Kohokoli, jen abych nemusela lovit s Hankou! A proč byli s Keijim spolu, nu, to mi vysvětlovat nemusela, to jsme chápala. A možná že bych to i ocenila, kdybych věděla, že má dost důvěry v to, že to chápu. Možná... pokud by to ovšem totálně nepokazil fakt, že tohle byla Hanka, o které jsem si nikdy nemyslela nic dobrého, aniž by si to kdy chudák zasloužila. Spokojeně jsme na její díky přikývla. Vidíš, Hanko? Jsem užitečná! Vím něco, co ty jsi ještě nevěděla. No, teď to víš taky. Díky MNĚ.
A i Keiji trychtýřek ocenil. Připadala jsme si najednou tak užitečně! Líbilo se mi to.
Ovšem dost bylo vybavování se. Táta zavelel k odchodu. Bral s sebou jen malou skupinku, ale já jí byla součástí. připadala jsem si v tuhle chvíli jako část smečky a vlastěn mi ani tak moc nevadilo, že je tu teď i Hanka. Pro jednou jsme ji byla ochotná tolerovat, protože jsme v tuhle chvíli šla se skupinou stejně jako ona a tihle další vlci, kteří ve smečce zastávali nebo měli zastávat vyšší postavení. A Keiji, ale upřímně, proti tomu jsem nic moc neměla. Vyrazila jsem tedy za tátou. A rovnou jsem se zařadila ke Keijimu. I já jsem přece chtěla vyšší postavení, tak bych se měla trochu seznámit, že? "Mohl bys mi prosím popsat, kdo je Althyra?" špitla jsme k němu.

---> území Alatey

Síla: 46% + 40% + 13% = 99%
Vytrvalost: 54% + 40% + 23% = 117%
Rychlost: 60% + 25% + 20 %= 105%
Obratnost: 80% + 19% + 19% = 118%
Schopnost lovu: 97% + 15% + 41%= 153%
(Pořadí Hanka + Keiji + Clara = součet)

---> Hraniční pohoří (přes území Alatey)

Do úkrytu jsme dorazili brzy a já si do té chvíle ani neuvědomila, jak moc jsem unavená. Událo se toho tolik od chvíle, co jsem naposledy opustila smečkové doupě a byla jsem ráda, že jsem zpátky doma.
Černá vlčice si vyrazila po svém a já přikývla na tátův příkaz. "Dobře, kdyžtak jim to vyřídím." No jo, a Nora vlastně nevěděla, že? "Máme pět mladších sourozenců. Teda... nevlastních." Vysvětlila jsem. "Jejich máma je Stina. Pak tě musím rozhodně představit!" Ale... ne teď. Táta vyrazil do jedné z komůrek, aby se prospal, a já brzy zamířila za ním. Když jsem vešla dovnitř, už spal, takže jsme se opatrně stočila vedle něj, abych ho neprobudila, a brzy jsem už spala taky.

Následující ráno
Probudilo mě, když jsem na tváři ucítila cizí čumák. Huh? Otevřela jsem jedno oko, jen abych spatřila tátu. !!! Čas vstávat! rychle jsem se vyhrabala na nohy a už jsem cupitala za ním. Byla jsem zvědavá, co se bude dít. Táta některé vlky poslal pryč, ale nezdálo se, že by mu vadila moje přítomnost. Naopak. "Byla jsem nejdřív se Sindrim. Chtěla jsem mu ukázat, jak lovit hlodavce, ale jak pršelo a jezero se začalo rozlévat z břehů, radši jsme se vrátili na území. Šla jsem pak prozkoumat hory a narazila na dva cizince. Jeden byl ze Zlaté smečky a prý se předtím taky s někým porval. Dozvěděla jsme se taky o dvou nových rostlinách." Rovnou jsem před sebou vyvolala Trychtýřek a Hadí tělo, abych je přítomným ukázala, a o obou jsem v rychlosti pověděla, kde je najdou a k čemu jsou dobré. Pokud chtěli, mohli si jednu z rostlinek prohlédnout a zapamatovat. Podívala jsem se na Keijiho. Chudák, ty jizvy mu vůbec neslušely. Vypadaly ošklivě. "Na predátory jsme taky narazila, ale až dole u jezera. Blíž u území jsem zaznamenala jen stopy." Kdo to byla ta Althyra o které mluvil? Asi by nebylo od věci se s ní pak zkusit seznámit. Pokud jsem chtěla vyšší postavení, musela jsem znát ostatní vlky, ne?
Z toho, že vidím Hanku, jsme moc radost neměla, pochopitelně, ale snažila jsem se to nedat najevo. No jasně, že se celou dobu válela jen v úkrytu a ještě se tvářila, jakou tím udělala smečce VELKOU službu. Odolala jsme nutkání si pohrdavě odfrknout, protože se ostatní dívali. "Althyra je nová hraničářka?" Zeptala jsem se Hanky. Když byla s Keijim, tak by to dávalo smysl, ne? "Neznám ji, tak bych se s ní pak ráda seznámila." Protože to byla asi moje povinnost, nebo něco, ne že by mě ta vlčice nějak zvlášť zajímala.
Xander měl celý proslov a podle všeho se Enigma snažil být aspoň trošku k něčemu dobrý. No, fajn. "Taky se mi zdálo, že byli predátoři agresivní spíš, protože se museli shluknout do hor. Jeden nám vlezl rovnou pomalu až do jeskyně, kde jsem přečkávali déšť," souhlasila jsem s Xanderem. Podívejte se na mě, zodpovědná a rozumná mladá dáma, jsem přínos pro smečku.

Neměl... bílé znaky? Takže to nebyl ten Naxin? Oh... no, Naxin se s někým taky porval, takže by si to určitě jen zasloužil... ne? Ale Naxin nebyl v tuhle chvíli důležitý. Přivinula jsem se k sestřičce a pak když nás táta objal, tak i k němu. "Hlavně už takhle nikam nemiz, jo? Báli jsme se o tebe. Po tom, co jsem slyšela o Noahovi, jsem si myslela, že i ty jsi... no..." Že i ona zemřela. Že jsem poslední, kdo zbyl. Ale nebylo tomu tak. Nora netušila, jak ráda ji vidím.
Brzy se tu ale objevila vlčice, kterou jsem znala ze srazů, a ošetřila tátu - líp, než bych to kdy dokázala já. Vděčně jsem se na ni usmála. A teď? No, čas se vrátit domů. Koneckonců i mně by bylo trapné řešit rodinné záležitosti nebo se tu lísat k tátovi a sestřičce, když se tu teď pohyboval někdo cizí. měla jsem svou hrdost a nechtěla jsem vypadat jako nějaké malé, ubrečené štěně. "Jasně, tati," souhlasila jsem a vyrazila za otcem.

---> Úkryt Alatey (přes území Alatey)

Kdežto on rozhodně nezraněný nebyl. Tolik krve... co mohlo takhle ošklivě zřídit mého tátu? Táta byl silný a schopný a nesmrtelný a... a... a takhle to prostě být nemělo. "Samozřejmě," ujistila jsem ho nešťastně. "Byla jsem opatrná a zůstala v horách a dávala si pozor, aby se mi nic nestalo." Možná... možná že bych i v tuhle chvíli byla radši, kdyby mě seřval, než aby se ke mně lísal a ujišťoval se, že jsme v pořádku. Nevěděla jsem, co si s takovým přístupem počít, kromě toho, abych se tu rozbrečela jako malé vlče. Nehodlala jsme tu brečet, bylo to potupné. Navíc táta potřeboval pomoc a já musela být silná pro něj... ne? Musela jsme být silná, musela jsme dokázat, že jsem hodná toho být jeho dcera. "Medvěda? Přežili to všichni? Není nikdo...?" Neptala jsme se ani, kdo byl ono "potkali jsme", možná že i kdyby to byla Hanka nebo Enigma, v tuhle chvíli by mi na jejich životech záleželo. Bez ohledu na to jak moc jsem je nenáviděla, pořád to byli členové smečky. "Žádného zrzavého vlka jsem-" začala jsem, ale pak jsem se zastavila. Vlastně ano... ano, potkala jsem zrzavého vlka. vykulila jsem oči. Ah, ten zmetek! Tvrdil, že to byl jen cvičný souboj kde se poranil, ale to by přece byla holá hloupost v tomhle počasí trénovat... že? Takže co když to celé byla lež? Ten vlk se mi už od začátku nelíbil... Zamračila jsme na tátu. "Ano, potkala jsem jednoho zrzavého vlka. Byl zraněný ze souboje s jiným vlkem. Tvrdil nám, totiž mně a Deinell, to je jiný vlčice, kterou jsme potkala v horách - naučila mě nějaké rostliny - že to byl jen tréninkový souboj. Ten mizera! A já ho ještě pomáhala ošetřovat!" V tu chvíli jsem doslova viděla rudě vzteky. Až toho zmetka dostanu do tlapek, zaplatí za to! "Jmenoval se Naxin a tvrdil, že patří do Zlaté smečky. Měl takový zrzavý kožich s nějakými světlejšími znaky." A napovídal nám takových volovin! Určitě se jenom přetvařoval, protože se chtěl zalíbit!
Táta přesunuj svoji pozornost na Noru a já udělala to samé. Moje sestra. Moje sestra byla zpět, živá a zdravá. Podívala jsem se na otce, udělala pár kroků blíž, a jak sestra promluvila, vyrazila jsem k ní a zabořila jí čenich do srsti. "Tak ráda tě zase vidím. Noah... Noah umřel, víš? Ale ty jsi tady a jsi v pořádku. Už nás takhle nesmíš opouštět."

---> Jezero smrti

Pohybovala jsem se rychle a cestovala známou krajinou. Mířila jsem rovnou domů. Snad mě táta neseřve, že jsme byla celou dobu pryč, snad... počkat, co to bylo? Slyšela jsme někoho výt. To byl... TÁTA!
Okamžitě jsem změnila kurz a přidala do kroku. Nebylo to daleko. Radši ať mě seřve samostatně, než před celou smečkou, ne? To by bylo ponižující. A stejně jsem potřebovala najít hlavně jeho a... a pak jsme ucítila něco dalšího. Krev. Pach krve byl blízko a byl čerstvý. Ani jsem si přes něj nevšimla dalšího povědomého pachu, kterého jsem si všimnout měla. Krev? Proč jsem cítila pach krve?
A pak jsme obešla roh a uviděla známý nazrzlý kožich. zastavila jsme a zůstala nevěřícně zírat. "Noro? Noro! Jsi to ty? Kde jsi byla celou tu dobu, já..." Jenže v tu chvíli padl můj zrak na otce a jakákoli radost z toho, že opět vidím svou sestru živou a zdravou se změnila v čirou hrůzu a zděšení. Táta. Táta byl zraněný. "TATI!" Okamžitě jsme přiskočila k němu. Ne, ne, ne! Kapala z něj krev. Kapala z něj krev jako předtím z Cinder. Živě jsem si ten výjev vybavovala. Cinder, ležící na zemi v úkrytu, kam se z posledních sil doplazila, krev slepená krví. Ztěžka dýchala, jak bojovala o každý doušek vzduchu a... "Tati... tati, co se ti stalo?" Prosím, neumírej! Neumírej jako ona!
Pochopitelně Einar nemlel z posledního tak jako ona, ale to jsme v tu chvíli neviděla a nevěděla. Nevěděla jsem o léčitelství v podstatě nic. Stačilo mi vidět krev a všechny ty rány na jeho těle a nedokázala jsme myslet na nic jiného, než na to, jak Cindeřino tělo mizelo pod zemí a jak ji bude jistě můj vlastní otec brzy následovat. Ne. Ne, ne, nesmí. Ta krev musela zůstat vevnitř, nesměla téct ven! Vyvolala jsme hadí tělo a okamžitě se ho pokusila připlácnout na jeho rány. "Budeš zase v pořádku. Určitě musíš!" mumlala jsem rozrušeně.

× Ujisti se, že je člen tvé smečky v bezpečí

Deinell se s ním začala vybavovat o těch jiných světech, což byla konverzace, která mě upřímně nezajímala. Jo, jo, jen ať se v tom podporují. Tihle dva se hledali, až se našli, ne? A Naxin vyplivl nějaké další jméno, které mi totálně nic neříkalo. Noram? Yalor? To rozhovor o magiích, ten mě zajímal víc. "Jo, máš naprostou pravdu, to je dobré přirovnání. nebo když se učíš lovit. Zpočátku ti uteče i myš, ale když nepolevíš, za chvíli lovíš zajíce a srnky jako nic," souhlasila jsem s ní. Hele, ona se v magii možná i docela vyznala. A co víc, byla ochotná se o své znalosti dělit, zatímco Naxin... no, ten začal fňukat, že to bude složité. "No jasný, že to bude komplikované. Však se budeš učit něco, co teď pořádně neumíš." Zjevně. "Ale pokud ses v tomhle počasí dokázal cvičně rvát, abys posílil, zvládneš to taky. Prostě se do toho opři a půjde to." Však i Deinell mu nabídla pomoc.
A Deinell se ukázala být užitečná i co se rostlin týkalo. teda! Docela se vyznala. Dělalo to na mě dojem. Zajímalo by mě, co ještě zná. Příkývla jsem, jako že rozumím. "Jo, přesně něco takového jsme myslela, jsi skvělá!" A rovnou jsme se tu rostlinku pokusila vyvolat. "Tohle to je?" A jestli chtěli, mohli rostlinky rovnou použít. Já je nepotřebovala, já si jen chtěla ověřit, že všemu rozumím.
Spolu s nimi jsem vykoukla ven a... opravdu. Voda opadávala a jak rychle. Zanechala za sebou slušnou spoušť. Polámané stromy, větve, zažloutlou trávu... támhle i nějaké tělo... nevypadalo povědomě, ale přejel mi z toho mráz po zádech. "Já už radši zamířim zpátky domů, aby o mě ještě rodiče neměli strach," řekla jsme těm dvěma, "mějte se hezky, třeba se zas někdy potkáme." A s tím jsem vyrazila směrem domů.

---> Hraniční pohoří

× Odhal následky potop

"No to rozhodně nejste," souhlasila jsem s Naxinem. "Sourozenci mají držet spolu. To vám nikdo neřekl?" Měla jsme co dělat,a bych neprotočila očima, když i on začal něco blábolit o jiných světech. Jo, hah, to sotva. Co s tím ti vlci tady měli? Vždyť to ani neznělo přesvědčivě. A pak začal blábolit o svém elementu. Ne že by to nebylo zajímavé, ale... no jo, no páni, jasný, chápeme, seš hrooozně speciální. jestli tu na někoho chtěl udělat dojem, tak já mu to teda rozhodně nežrala. A vůbec jsme mu nezáviděla, že má něco jiného než element. Prostě NE! Já a závidět? Ani náhodou.
Deinell se ho pak zeptala na jméno a vlk se představil... spolu s celou svou famílií. Hele, jen tvý jméno by stačilo, frajere. "Já jsem Taiclara Fiske z Alatey," představila jsem se hrdě a pak jsem se podívala na Deinell. No? Teď ty. A nenech se zahanbit! Určitě taky musela mít něco suprového, co říct, ne? Třeba toho svého Gwyna mohla zmínit, nebo tak.
Usmála jsme se na ni, když pochválila mé dovednosti. Ano, já vím. "Děkuju." Ale zpět k léčení. "Hmm, znáš nějaké rostliny, kterými se ty rány dají i obalit, nebo tak? Víš, aby nám tu nekrvácel na podlahu," zeptala jsem se Deinell. Ale vzápětí už nás volala ven. Vyhlédla jsme a zahleděla se na duhu. Páni, opravdu. Tolik barev. A jak výrazná a velká byla. Byla prostě nádherná. Znamení od Nera? "Já viděla akorát polární záři," řekla jsem. "Ta je taky barevná, ale trošku jinak." Ale duha se mi moc líbila. Znamenalo to, že bylo po dešti? Znamenalo to, že teď budu moct jít Sindriho učit lovit hlodavce? Ne, potřebovala jsem najít další lovce a trénovat s nimi, abych té zatracené Hance vytřela zrak. Přece nepřipustím, aby byla Vittani jediná, kdo bude povýšený, to by byla ostuda. Ukážu tátovi, že i já si lepší postavení zasloužím, ne jen ona. Povodeň byla teď za námi a život se zas vrátí do normálu. A já... zatraceně, já už zas kdovíjak dlouho nebyla doma! Měla bych se vrátit, nebo mě táta zas seřve, i když jsem se tentokrát snažila být opravdu prospěšná. Lovila jsem a... a... a učila jsme se rostliny, a pomáhala jsem dalším vlkům... to muselo něco znamenat, ne?

Říjen:
Jednoduché - Promluv si s jiným členem alespoň na 8 postů (tedy 4 na každého) - hra se Sindrim