Příspěvky uživatele

< návrat zpět

---> Úkryt

Držela jsem se spíš na konci skupinky. První měli jít vlci s magií vody, mezi které jsme nepatřila, ale i tak jsme si dávala pozor, jestli táta nebo Hanka neříkají něco důležitého. A pak když táta dal pokyn, přidala jsme se k ostatním, co ovládali zemi, a snažila se pomoct jak jsem dokázala. Ocitla jsem se vedle Hanky a Xandera a i když moje pomoc byla spíš zanedbatelná. Přivolala jsem i pár květů. Nějaké pomněnky, jako ostatní, a pak k nim i další květy, s kvítky stejně oranžovými, jaké byly znaky na Cindeřině srsti a její oči. Neřekla jsme nic. Neměla jsme co říct. Nebyla jsme od toho, abych mluvila, ale abych byla užitečná. Mluvení náleželo jiným. Přesto jsem poslouchala. A přemýšlela. Můj bratr nikdy takový pohřeb neměl. Můj pohled zabloudil k Einarovi. Měla bych za ním přijít. měla bych se ho zeptat. Nebo i snad máma věděla něco, co mně neřekli? Byl Noah něčím jiný, že neměl pohřeb jako Cinder, nebo ho měl a já nikdy nebyla pozvaná? Neumřel před smečkou a proto se s ním smečka takhle nerozloučila, nebo nebyl snad tak důležitý, jako Cinder, která byla matka, partnerka a delta?
Jaký pohřeb by dostala Ada?
Zatřásla jsme hlavou, abych se těch myšlenek zbavila. Ada nebyla mrtvá. Vrátí se. Žádný další pohřeb už nebude. Tak. Už jich bylo dost.
Promluvil Xander jazykem, kterému jsem nerozuměla. Promluvila Cipher slovy... která jsme svým způsobem chápala. Promluvila Vittani, hlas plný lítosti nad tím, co nebylo a nebude. Hanka a Stina neřekly nic. A pak otec opět zavelel a já se spolu s ostatními soustředila, aby se země opět, naposledy, zavřela.

Reakce Vidar, Hanka, Vittani, Hanka

Kompliment od mámy by mě příjemně zahřál u srdíčka, nebýt skutečnosti, že jsem měla jen tak málo času si ho náležitě vychutnat. Možná že bych se kvůli tomu i čertila, kdyby ovšem nešlo o takovou situaci, která se tu před námi prostírala. Lhala bych, kdybych tvrdila, že to mnou nijak neotřáslo, třebaže jsem tu vlčici v podstatě neznala. Smrt pro mě nebyla nic nového - vždyť zemřel můj vlastní bratr - ale dozvědět se o ní zprostředkovaně a vidět takhle někoho potrhaného a umírajícího před mýma očima, to bylo něco dočista jiného. Máma se navíc vrhla hned do výpomoci a já nevěděla co se sebou. Mohla jsem pomoct? Těžko, netušila jsme jak, navíc už tam byl nával a poslední, co bych chtěla, bylo zamazat si kožich.
I táta se vrhl do akce a posbíral vlky, kteří měli jít s ním... respektive prostě řekl ať jdou ti, co chtějí. A já... váhala. Měla bych jít? Ale to už se ke mě přitočil Vidar a řekl mi, ať nechodím. Být to jiná situace, být to jiný vlk, možná bych se čertila nad jeho formulací, ale vyznělo to spíš jako prosba. Byl delta, nemusel mě prosit, mohl mi přikázat, kdyby chtěl, přesto to neudělal. A já? Já se zmohla na pouhé přikývnutí. Dobře. Dobře, nikam nepůjdu. "Hodně štěstí," popřála jsme mu šeptem, než stačil zmizet.
Přesto jsem tu však nemohla sedět a zírat, zatímco byli všichni ostatní užiteční. Bloumala jsme po úkrytu tak trochu bez cíle, až jsem se dostala k... Hance? Za normální situace bych se jí asi vyhnula obloukem, ale ona a Šalvěj vypadaly, že mají situaci tak nějak pod kontrolou, když tu není táta. Moji sourozenci byli odvedení stranou. "Můžu nějak pomoct?" zeptala jsem se Hanky. "Vodu sice nemám, ale... mám zemi?" Nutno přiznat, nebyla jsme moc užitečná.
Brzy se ale vrátil táta a vychrlil na nás popisy vlků a to, co zjistili. Ať tohle Cinder udělal kdokoli, zjevně potrestán nebyl. Snažila jsem se zapamatovat to, co nám řekl, ale... no, bylo toho hodně a byl tu zmatek a tak všechno. takže... plesnivá vlčice s rudými znaky? Hnědý vlk s pruhy a... a co dál? Vlk s křídly. Vlk s křídly jako táta. To bych si snad pamatovat mohla. A Cinder chtěli pohřbít. Co se vlastně dělalo na pohřbech? Nikdy jsem na žádném nebyla.
Pak ale táta zavelel. Vlci se zemí - květiny. Dobře, konečně jasné instrukce, kterými jsem se mohla řídit. teď jsem se mohla ukázat a být užitečná. "Můžu pomoct vyvolat květiny a... otevřít zemi," nabídla jsme a pak střelila pohledem po Vittani, jako bych se ptala, jestli chce pomoct.
A tak se stalo, že jak se skupinka odebrala ven z úkrytu, přidala jsem se k nim.

---> Území

Hlásím Claru a ráda bych tlapičky :> (nebo povýšení, ale to nechám na tvém posouzení)

Jednoduché:
Promluv si s jiným členem - Hra s Vidarem
Splň úkol zadaný alfou/betou - Einar jim řekl, ať jsou lovit (?)

Obyčejné:
Dones úlovek do úkrytu Alatey - dotáhla s Vidarem srnu - Shard B, prosím

Cipher, Vidar - ještě zpětně k babyrage

"Jo, protože ti to zjevně musím opakovat, abys to pochopila," odfrkla jsem si. A pak chtěla srovnávat svého bratra s mými sourozenci? To vážně? To si teda dost naběhla. "Pokud je podle tebe tvůj brácha na úrovni mých sourozenců, kterým je sotva pár měsíců, tak to musí být fakt troska," uchechtla jsem se. "Jsou malí, naučí se to." Naučí se to, ať budou chtít nebo ne. sama si je vycepuju! Nebudou mi dělat ostudu před jinýma. Poznámku o sesterských vztazích a tom, jestli mě znají ostatní, jsem neshledala za hodnou odpovědi. Jasně, že mě znali. A pokud ne, brzo budou.
"Jenom mi ho závidíš, protože tě nenapadlo říct si o někoho jinýho a tak se musíš o svoji učitelku dělit. Kdybys byla odvážná jako tvoje sestra, taky jsi se mohla zeptat."
Její slova jsme před Vidarem potvrdila pokýváním hlavou. Ano, nic neobvyklého tu není k vidění. Ovšem jak si drbla do Vidara, v tom jsme strýka nechala, naopak jsme po něm ještě koukla, zvědavá, jakou bude mít odpověď. Ano, Vidare, co k tomu řekneš?
A pak zpět na Cipher. "Víš co, chci mít jistotu, že pochopíš, že nemluvím o tvým tatíkovi. Hanka? Hah, ani náhodou." Ta se bála i vlastního stínu. na tu bych bafla a z ní by hrůzou opadaly všechny chlupy. Tím mě teda Cipher fakt urazila, pokud si myslela, že bych se třásla před tou srabáckou bačkorou. To z mého táty tu šel respekt, ne z Hanky.

Adepti na deltu epsilon - reakce Einar, Cipher, Hanka, zmínka Vittani, na konci Astrid

Cipher nezklamala. Pro sebe jsem se usmála, když se přidala. Hele, ona možná nebude zas tak špatná, jak jsme si o ní původně mysela. těšila jsem se, až uvidím její výraz, až se já stanu deltou a ona zůstane trčet na kappě. Tak tedy - jaký bude rozsudek? Stát takhle před všemi tváří tvář mému otci ve mně vzbuzovalo jistou nervozitu, ale to, že jsem tu nebyla sama, trochu pomáhalo. Byla tu i Vittani a pokud úkol dostane Vittani, nepochybovala jsem, že snad táta bude fér a dá ho i nám. Když se na mě Einar podíval, jen krátký okamžik jsem pohled oplácela, než jsem zrak sklopila k zemi. Připadalo mi, že z nás nemá příliš velkou radost, ale možná to byly jen mé nervy. Neposlal nás však pryč, takže jsem čekala, než rozdá úkoly dalším. Ale... žádná delta pro nás. Ucítila jsme záblesk rozhořčení. Možná, že jsem Vittani a její vliv podcenila. Chtěl ji na gammě, ne? A teď ji nepustil ani na deltu? A nebo to bylo kvůli mně a Cipher? Nenápadně jsem ji plácla chvostem zpátky. Dej pokoj, copak nevidíš, že tu vůbec nejde o mě?
Mlčky jsem si vyslechla jeho rozhodnutí, kývla, a pak stočila svůj pohled k Hance. No? Tak co vyplodíš, potvoro? A koukej být fér, pokud nechceš v pelechu bodláky.
A Hanka... fér byla, protože to byla Hanka. Ve skutečnosti mi připadalo, že jsem dostala nejsnazší úkol ze všech. hah, to zvládnu levou zadní, však jsme už tak chtěla jít lovit s Mátou. Případně Mercer se dal snadno přemluvit... ne, ten nebyl lovec. Eeeh, jaké byly možnosti? Nebo bych i mohla jít s Cipher, že jo, a koukat, jak se ztrapní při lovu ryb, zatímco mně to půjde levou zadní. Paráda.
Usmála jsem se na Hanku, už si představujíc sama sebe na novém postu. "Dobře, ráda se takového úkolu zhostím."
S tím jsme byli propuštěni. Vyhledala jsme pohledem Cipher. "Hodně štěstí" Zamumlala jsem směrem k ní, napůl posměšně, ale možná i maličko upřímně. Bude ho potřebovat. Nechť vyhraje ten lepší - já. A pak už jsem se vrátila k mámě a posadila se vedle ní. "Jsi na mě hrdá?" zeptala jsem se jí. "Splním úkol a budu mít vyšší postavení."

Reakce na Cinderdrama

Jenže nebyl čas oslavovat nebo se vybavovat, protože vzápětí se strhla mela a mě nezbylo než zděšeně přihlížet na umírající vlčici. Když si Cipher brala do tlamy mého bratra, poté co jsme se dozvěděli o jeho smrti, snad jsme jí i přála prožít stejnou bolest a ztratit sourozence, ale teď když jsme viděla Cinder na zemi a bojující o každé nadechnutí, nemohla jsem, než z celého srdce doufat, že se ji podaří zachránit.
Nikdo si nezasloužil poznat tu bolest ze ztráty blízkého.

Cipher, Vidar

Jo, já z toho taky nebyla nadšená, že jsem ze všech musela pomáhat zrovna jí. Ale já svou práci neflákala jen proto, že jsem musela spolupracovat s někým jako byla ona. A hele po čem hrábla jako odpověď. Hah, bylo mi z toho až k smíchu. Pořád zpívala stejnou písničku ve falešném tónu. Ubohé. Pohrdavě jsem odfrkla. "Jestli myslíš, že já něco dostávám zadarmo, tak jseš asi stejně tak slepá jako je tvůj brácha tupej. I moji sourozenci si musí svoji večeři v tomhle věku lovit sami, proč myslíš, že to pro mě bylo jinak?" Ubohé. Vážně ubohé. "Buď trochu originální." I já jsem po tom, co jsem promluvila, zase chňapla soba. Hrozba Vidara tu visela nad náma oběma Ani já nechtěla dostat vynadáno, že mluvím a nepracuju, rozhodně ne před Cipher. To by bylo tak akorát potupné.
A pak se rozhodla vyjádřit ke svým sourozencům. "Ten?! Ten by byl ještě poctěnej mým ocasem. Vsadím se, že nedošel aby se neztrapnil. Nelísal se ještě před chvílí bázlivě k vašemu tatíkovi?" Oškubanej?! Já ti dám oškubanej. Můj chvostík byl ten nejfajnovější chvostík v celé Alatey! "No to koukám, to by vysvětlovalo, proč tu teda není s tebou. Asi už pro ni nejseš dost dobrá." Jen ať si je Vittani delta. Narozdíl od Enigmy nestrkala svůj čumák do toho, čemu nerozuměla, s ní jsem problém neměla. Naopak vypadala docela odvážně. "A můj strejda se počítá. Můj strejda je stejně dobrá delta jako tvůj otec." Pronesla jsem důstojně. Tak to prr, Cipher, na dej ty svoje špinavý pazoury pryč od mého strýka.
A pak udělala něco, co jsem od ní nečekala. Huh. Bylo to uznání? Dokonce to znělo i docela upřímně? Nebyl tohle Enigma místo Cipher? Nespletla jsem si je? Kde bylo bezdůvodné rýpání a výsměšky které šli opravdu hodně, ale hodně přes čáru? Na okamžik jsem neměla slov. Ještě dobře, že tu byl ten sob a mohla jsem to zamaskovat, že ho po ní trošku rovnám, protože ani maso neumí skládat, a promýšlím si odpověď.
"...vy jste měli větší úlovek, nás bylo míň. Remíza?"
A strýko? No, strýko Vidar z nás neměl moc velkou radost, pochopitelně, ale on tomuhle nerozuměl. Určitě by nekritizoval nás obě ale jen ji, kdyby slyšel, jak se mi Cipher vysmívala, když táta oznámil, že Noah zemřel. "Ano, má," odpověděla jsem mu důstojně, "hodnotíme naše vzájemné lovecké úspěchy." A jiné věci. "Holčičí věci." Že ano, Cipher? Ale než jsem se otočila a odkráčela, ještě jsem koukla po Ciphera popíchla ji: "Tak co, troufneš si přijít před Einara, až bude nabízet úkoly pro budoucí delty, nebo je tvoje ségra fakt lepší, než ty?" Ha! tady máš výzvu, potvoro. Jenom všem ukaž, jaký jsi srab. Protože já teď byla rozhodně odhodlaná to zkusit.

Astrid
Vrátila jsem se do síně a usadila se na okraji, odkud jsem dobře slyšela. Ada pořád nikde. Snad se ještě ukáže. Poslouchala jsem, co táta říká a v duchu přemýšlela, kterou roli bych chtěla pro sebe. Lov mě bavil, zatím jsem neměla důvod měnit. Nějací vlci byli povýšení, jiní ne, to mě zas tak nezajímalo, jen jsem si v duchu dělala poznámku kdo je v žebříčku pode mnou a u koho musím být trochu víc na pozoru.
Šalvěj taky vykládala něco o kytkách, ale tu jsem poslouchala jen tak napůl, tedy až do chvíle, než kytku zmínil i můj otec. Pršivka potulná... hmm, to si můžu zapamatovat. Proč ne.
A pak se konečně ukázala alespoň máma, která se posadila vedle mě. jaké to zklamání, Ada s ní nebyla. "Neviděla jsi Adu? Nikde tady není," špitla jsem směrem k ní, abych jinak nerušila. Dělalo mi to starosti. Táta teď řešil smečku a pořád ještě mohl oznámit, že i ji našel někde mrtvou...

Einar, okrajově Hanka a Cipher
Ale pak přišlo něco zajímavějšího. Táta vyhlásil, že se budoucí delty mohou přihlásit, a já... no, já v davu vyhledala Cipher a ušklíbla se na ni. A pak jsem se zvedla a následovala Stinu. I Vittani už se sápala po lepším postavení. No jasně, jak jinak.
Přesto jsem byla trochu nervózní, když jsem se blížila k nim. Zavadila jsem pohledem o Hanku, na tváři mírné obavy, které jsem se snažila skrýt jak dobře jsem dokázala, a pak jsem promluvila na otce. "taky bych se ráda pokusila o post delty. myslím, že jsem se od minulého srazu spoustu věcí naučila a chci být pro smečku přínosem," promluvila jsem důstojně, jako bych se ještě před chvílí neštěkala s Cipher jako malý harant.

Vidar, Einar, Cipher

"Doufám, že ještě dorazí... přece se nemůžou nikam ztratit. Třeba jsou někde spolu?" špitla jsem k Vidarovi.
pak ale mou pozornost odvedlo něco jiného. Dobrá práce! Táta řekl dobrá práce! Potěšeně jsem se podívala na Vidara, jestli taky slyšel. Slyšel jsi, strejdo Vidare? Táta nás pochválil! A druhou skupinu teda taky, ale to mi bylo ukra... co to provlka přitáhli za obludu? Kde byla jejich srna??? Podívala jsem se na jejich úlovek skoro až znechuceně. No jasně, a Cipher ho sem tahala, vejtaha jedna mizerná. Co s tím furt měla? Co jsme jí kdy udělala, že měla potřebu do mě takhle rýpat a všechno zkazit? A proč jsem se musela o tu pochvalu od táta dělit ze všech vlků zrovna s NÍ??? Pohrdavě jsem odfrkla. No jasně, že ulovili něco většího. Však na to taky byli čtyři, ne? Minimálně. A měli dva zkušené vlky. No jasně. Sob byl minimum, které v tom počtu měli přitáhnout. pokud by ve čtyřech přitáhli jen srnu, udělali by si tím pěknou ostudu. Kdežto když jsme srnu přinesli já a Vidar, byl to dobrý úlovek. Podívala jsem se jinam, snažíc se nenechat si tím zkazit den. Cipher mi prostě záviděla, to bylo celé, a tak měla potřebu se do všeho montovat a chovat se jako mrcha. A hele na ni, její sourozenci ji v tom taky nechali. HAH! A kdo se komu posmíval minule, hm? Ona neměla nikoho, kdežto JÁ měla hned pět nových. Kdo byl lepší?! Já přece. Otočila jsem pozornost místo toho k Mátě a zvědavě se na ni podívala. Hm, s tou bych si možná i zalovila? Usmála jsem se na ni, když táta lov zmínil, aby věděla, že jsem pro. Jasně, proč ne, ale berem jen Vidara, ok, Máto? Tu zbylou mizernou havěť ke mě netahej.
A pak táta poštval moje sourozence na králíky. To jsem sledovala s pobavením, až do okamžiku, než mě oslovil. Zvedla jsem hlavu, dychtivě očekávajíc, co po mně chce. Přikývla jsem a popadla srnu, abych ji odtáhla na kraj, kde nebude překážet, ale bude k dispozici. Moji sourozenci ať se snaží sami, taky nedostanou nic zadarmo. Jen ať si Cipher myslí, co chce, všechno, co jsem měla, jsem získala jen vlastní zásluhou, ne kvůli tomu, kdo byl můj otec.
Jenže... srna nebyla ani zdaleka tak těžká jako sob a já svou práci odvedla rychle. (A ta potvora Cipher se určitě courala, protože tak moc toužila, abych jí s tím přišla pomoct, co?). Ale táta řekl, že mám jít pomoct a tak jsem šla. Zhodnotila jsem jejich úlovek pohledem. "To ani ty neumíš vymyslet nic originálního, že se tak opičíš po mně? Já myslela, že vlastní myšlení postrádá akorát tvůj bratr," sykla jsem potichu směrem k Cipher, když už tak odhodlaně přitáhla svůj úlovek taky. "Kde jsou vůbec tvoji sourozenci? Nechali tě v tom, co?" Jeden se ani nezapojoval a lísal se k tátovi, nebo co, druhý se radši kamarádil jinde. Hah, já téhle ubožačce fakt neměla co závidět, není divu, že musela rýpat do mého mrtvého bratra, když chtěla najít alespoň NĚCO, v čem na tom byla líp, než já. Určitě mi jenom záviděla, že mě moji sourozenci měli rádi. "Ale je to slušný úlovek," poznamenala jsem, což i docela zavánělo pochvalou. Hele, nebyla jsem slepá, poznala jsem, že tohle bylo slušné. Spousta jídla. "Teda na to, že jste na ni byly čtyři." Ale to bych ani nebyla já, kdybych to pak nezkazila. A pak už jsem soba popadla a pořádně zabrala, abych jí ukázala, jak se správně táhne. Eh, zmetek byl těžký.

---> Hraniční pohoří (přes území)

Vidar, okrajově Einar

Bylo to náročné. Se srnou v tlamě by se stejně nedalo povídat si, ale já bych na to po tomhle už ani neměla náladu, abych řekla pravdu. Chtěla jsem si tak leda někam sednout a užít si pochval za náš úlovek. odvedli jsme dobrou práci. Ne, skvělou práci. Ovšem když se Vidar zeptal, jestli se chci předvést, mohl v mých očích vidět stejnou jiskru, jaká hrála v těch jeho. "Rozhodně. Myslím, že by táta měl vidět, jak se nám dařilo. Bude to i důkaz že mě náležitě učíš, ne?" Ano, byla jsme na naši srnu náležitě hrdá. Toužila jsem po pochvale od toho jediného vlka, od které byly pochvaly tak vzácné a střídmé, že každá vzbuzovala jen další hlad. Bylo to jen kousek navíc, to zvládneme, kdyžtak ji pak odtáhneme do síně, ale jen ať všichni vidí, jak jsme smečce prospěšní. A tak jsem zabrala a pokračovala v táhnutí.
A pak jsme byli na místě. Táta stál na svém místě a už a shlížel na nás všechny a já mu na okamžik pohled opětovala, abych se ujistila, že se podíval a vidí, co jsme s Vidarem dokázali. jenže pak se do mého srdce vkradla jiná obava. Tahle scéna byla až příliš známá. A minulý sraz... rozhlédla jsem se kolem, úskostlivě hledajíc Adin zrzavý kožíšek. Kde byla moje sestra? Měla tu být. měla mě tu přivítat a pak jsme si spolu měly vyměňovat zážitky z našeho učednictví. jenže... nebyla tu. Zbyla jsem sama? Byla jsem poslední? Jistě, bylo tu pět malých, huňatých kuliček, které snad měly nahradit prázdno, které zanechali moji sourozenci, ale proč jsem nemohla být starší sestra spolu s Adou, když už nás opustil Noah? Navzdory Vidarovi po svém boku a všem těm vlkům okol jsme si náhle připadala tak sama.
"Vidíš tu někde Adu?" špitla jsem k Vidarovi, "nebo mámu? Astrid?" Máma tu přece také chyběla. Možná... možná byla někde spolu s Adou? Možná co nevidět přijdou?

---> Kvílivec (přes Kvetoucí louku)

Já byla rozhodně s naším výsledkem spokojená. I kdyby Hančina skupina ulovila víc, my jsme tohle zvládli jen ve dvou a navíc jsem měla pocit, že jsem se skutečně i něčemu naučila. Vidar možná nebyl zrovna jednoduchý případ, pokud došlo na to přimět ho se mi věnovat, ale já dokázala být dostatečně otravná, abych z toho i tak dokázala vykřesat co nejvíc.
teď však přišla ta nejhorší část - dostat úlovek zpět. Nebýt mé touhy ukázat ostatním plody našeho úspěchu, patrně bych ji už někde dávno naštvaně nechala. taková váha navíc... Ale my to zvládneme. protože co? Protože musíme. takže jsem se srny držela vší silou a táhla jsem, co jsem mohla. Lov byl docela únavný, učení bylo únavné a tohle bylo únavné jakbysmet, takže když k nám dolehlo Einarovo vytí, jen jsem střihla uchem a na Vidara pouze kývla, že rozumím, jinak jsem šetřila dech. Když kvůli té hloupé srně přijdeme maličko pozdě, snad nám to promine...

---> úkryt Alatey (přes území)

Netancovala jsem kolem něj po špičkách. Netancovala jsem kolem nikoho po špičkách. Právě naopak, vždy jsem balancovala na hraně toho, co ještě bylo přijatelné a co už ne, škádlíc osud svou pouhou přítomností a snažíc se posouvat limity toho, co mi ještě beztrestně projde. A Vidar? Vidar neřekl nic. Co by mi také řekl. Měla jsem pravdu. Ačkoli byly moje motivy poháněné závistí a nenávistí, nechyběla v nich ani logika, protože co byla nenávist bez plánu a bez cíle? Chtěla jsme ostatním ukázat, že se mýlí, a vymáchat jim v tom čenich. Hlavně Hance. Chtěla jsem dokázat, že jsme lepší, než ona, která se neumí jen bát a omlouvat se jako nějaká spodina. Ukážu jí, že jsem lepší lovec něž kdy bude kterýkoli její učedník. To bude teprve koukat! Až na to, že jsem nepočítala s tím, jak hodná a milá Hanka ve skutečnosti byla a kde jsem chtěla způsobit závist, tam by mě patrně odměnila jen pýchou a radostí z mého úspěchu.
Neměla jsem ani ponětí, jak blízko byl Vidar aby se mnou zametl zem a já pak musela vyrazit zpět do smečky skropená vlastní krví a ponížená, ale Vidar byl lepší, než jeho vztek a potupa. A tak jsem se to nikdy nedozvěděla.
Místo toho mě pochválil, což mi vykouzlilo na tváři drobný úsměv. Ano, já vím. A jak ta pochvala hřála u srdce. Na jeho pokyn jsem kývla a dala se tiše po stope, kontrolujíc své okolí a směr větru.

(Rychlohra placeholder)

Tvrdá práce se vyplatila. Byla jsem s touhle lekcí nadmíru spokojená. Nejen, že byl lov úspěšný, ale rozhodně jsem se dnes něčemu přiučila. Od Vidara, ne od nějakého cizího vlka, kterého jsem sebrala někde u cesty. tak tomu mělo být. A nyní byl čas se i s úlovkem vrátit domů.

---> Hraniční pohoří (přes Kvetoucí louku)

---> Kvetoucí louka

Takže jsem si za to mohla sama? To chtěl říct? "Věděla jsem, do čeho jdu. Chci být lovkyně a ty jsi schopný lovec, od kterého se můžu spoustu věcí naučit. Myslím, že jsi mnohem lepší než ta-" bázlivá, ufňukaná čůza, "-Hanka. navíc ta už má tři jiné učně. Tebe můžu mít jen pro sebe, takže se můžeš plně věnovat mému studiu a nemusíš ještě dohlížet na ostatní jako ona." Navíc jsem plně věřila, že mě otec Vidarovi nedal, aby Vidar dokázal, že je zklamání. Jaký by pro něj mělo smysl, kdyby zjistil, že jeho bratr nedokáže nikoho učit, a jeho dcera učitele kvůli tomu postrádala? Vidar musel mít potenciál, kterého jsem hodlala využít.
"Můžeš mi místo omluvy vynahradit ten čas, co jsi tu nebyl. Ukážeme ostatním, že jsme lepší, než oni," odpověděla jsem pouze. Chtěla jsem se učit. Chtěla jsem informace. Chtěla jsem všem ukázat, co ve mně je. Já už jsem ale nehodlala ztrácet čas a tak jsem se pustila do stopování, čenich u země. Srnčí pach pro mě nebyl nic neznámého a sem se spousta zvěře stavovala pít. Brzy jsem ve změti pachů našla nějaký, který vypadal, že by mohl být dost čerstvý, ovšem než jsem po stopě vyrazila, rozhlédla jsme se kolem, jestli náhodou nějakou zvěř nezahlédnu. byla by chyba sledovat stopu a nedávat přitom pozor co se děje v okolí. "Tady jednu mám. vypadá čerstvě." V okolí jsem žádné srny neviděla, ale byli jsme tu docela skrytí houštinami, takže to nutně nemuselo nic znamenat.

---> Slané jezero (přes Hraniční pohoří)

Vidar nevypadal nadšeně, ale to mi bylo co? To mi bylo úplně jedno. Mohl si za to sám, že se celou dobu někde coural a náležitě se mi nevěnoval. Teď to musel dohánět. Mohl být jen rád, že jsem ho nenapráskala tátovi, protože pak by mohl svému postavení rovnou zamávat. "Srna zní dobře," odsouhlasila jsem. Byl to dostatečně velký úlovek, abychom se předvedli, ale ne tak velký, abych se musela přehnaně snažit, že? Ideální. Vidar se nemusel bát, že bych byla zas přehnaně ambiciózní. Kdybychom to přehnali, taky bychom mohli přijít s prázdnou nebo nedejvlku zranění a to by byla prvotřídní ostuda.
Brzy jsme se ale dostali z doslechu a Vidar nakousl jisté důležité téma. "Vím," řekla jsem, "takže by sis měl vážit toho, že jsem to udělala. Mimochodem, byla by to i pro mně pěkná ostuda, když už se táta rozhodl, že můžu být tvůj učedník, protože jsem o to požádala, a ty bys mě nic nenaučil." Mohlo to vyznít jako mírné pokárání, pokud si to tak Vidar chtěl vyložit, ale dávala jsem si taky setsakramentsky pozor na jazyk. Tenhle vlk měl vyšší postavení a už mi jednou dal jasně najevo, že si ode mě nenechá skákat po hlavě, takže jsem musela být opatrná, pokud jsem mu alespoň trochu skákat po hlavě chtěla. "Přemluvila jsem Mercera, aby mi vysvětlil něco víc ke stopování a pak jsem se šla na sever podívat po nějakých zajících, ale nic se mi najít nepodařilo." Jak moc velká to byla katastrofa... no, to už musel posoudit sám. "Takže... chceš, abych ti ukázala, jak mi stopování jde?"

---> Kvílivec

Jméno vlka: Taiclara
Počet postů: 8 (1+2+0+0+5)
Postavení: Kappa
Povýšení: -
Funkce: učedník
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): Otravovala Mercera, aby dostala nějaké lovecké typy (a při té příležitosti shittalkovala Cipher), pak vyrazila na sever, kde šikanovala Podběla, pak se vrátila do smečky, aby dostala vynadáno od tatíka a konečně poznala své nové rekruty sourozence. nyní vyráží s Vidarem trénovat lov.
Smečková minihra: -

Sím pěkně :>
Hlásím se za Ionu jako nekreslíř
a pak se hlásím za Taiclaru jako kreslíř

Na mámu jsem se usmála, když se ke mě přidala. Možná bych jí i něco řekla, kdybychom tu byly samy, ale bylo tu příliš mnoho zvědavých uší, takže jsem zůstala zticha. Jistě na to bude čas později. Navíc mi teď dělalo mnohem větší starosti, jestli mě snad táta nebude chtít namočit. To by teprv byla katastrofa! Ale... naštěstí ne. V duchu jsme si oddechla, když bylo mé mučení odloženo. "Dobře," souhlasila jsme bez protestů. Hlavně abych už byla pryč, aby si to ještě nerozmyslel! Hrdě jsem vypjala hruď, když řekl, že se nemám nechat zahanbit. Lov? Ha! Ukážu Vidarovi, co umím, a vytáhnu z něj, co můžu, abych pak ve svých dovednostech mohla těm zmetkům vymáchat čenich. Hanka ještě uvidí, kdo je lepší učitel! "Samozřejmě. Ulovíme něco pořádného. Že, strejdo Vidare?" Ti by koukali, kdybychom dotáhli srnku. To by byl ve dvou slušný úlovek, ne? Nic většího se mi nahoru do avaru ani tahat nechtělo, takže srnka snad bude ideální. No, uvídíme, co Vidar rozhodne. On byl učitel, tak bych ho měla nechat nějaké učení i udělat, ne?
"Jo, jdeme," souhlasila jsem s Vidarem a jen se ješět rychle ohlédla. "Ahoj, mami! A teto Jaino. A ty, prcku." Zazubila jsem se na Arneho a pak už jsem šupajdila za Vidarem.

---> Kvetoucí louka (přes Hraniční pohoří)