Příspěvky uživatele

Tmavě šedý vlk byl patrně zaskočen kanonádou jejích slov, protože se na chvíli odmlčel. A toho využila další existence, která se rozhodla odkudsi zavolat. Zarrea nerozuměla, co se ozývá, a vlastně ani nedokázala určit, odkud se to ozývá. Udělala pár skoků stranou, načež jí pohled padl na vlčici vyplavenou opodál. "Tos volala ty?" houkla zmateně a dalšími pár skoky se dostala až k ní. Pokud vlčici nevzbudilo už to, že na ni Zarrea hulákala, tak ji muselo vzbudit poměrně rázné strčení čumákem, které jí žíhaná vlčice věnovala. "Seš mrtvá? Hele nebuď mrtvá, jo?" začala Zarrea zase mluvit, jelikož nikdy nevydržela zticha příliš dlouho. "Taky jsem se tu vyplavila, není to tak hrozný. Ale vlci jsou tu takoví divní. Jeden mě chtěl zalít, chápeš! Teda jako... to, no... zaklít, jo! Prostě na mě spustil nějaký divný pojmy, to je jasný, kletba jak vyšitá! Ale přežila jsem, takže ty přežiješ taky! Hej, dýcháš?" Chudák polomrtvá vlčice si už v bezvědomí mohla začít přát, aby se raději vyplavila jinde...

Zarrea zmatený a následně otrávený výraz vlka oproti ní taktně ignorovala. Nebo si ho možná ani neuvědomovala. To spíš, bylo jí to fuk, protože ze sebe potřebovala dostat tu nekonečnou změť otázek, které ji tížily na srdíčku a kterými zaměstnávala svou zpomaleně-zrychlenou hlavičku. Prvotní kanonádu dotazů šedý vlk ustál, a když se Zarrea na chvíli zasekla, aby mohla nabrat do plic chybějící kyslík, konečně pustila svého společníka ke slovu.
"Mois Gris? Co to je za zaklínadlo? Chceš na mě snad uvrhnout kletbu? Já mám s kletbami zkušenosti, víš, celý můj domov skončit pod ledem kvůli nějaké kletbě. Jo, musela to být kletba, to prostě nebylo normální, chápeš? Najednou prostě puf! A všude byl sníh! A led, jo, hlavně ten led. No a tak jsme všichni utekli a oni jsou někde pryč a já tady." Na chvíli se odmlčela, což bylo nevídané. "O čem jsme to mluvili?" nahodila další dotaz a naklonila hlavu na stranu, jako by neměla nejmenší tušení, jaké je téma jejich rozhovoru. Možná to skutečně stihla zapomenout, nebylo to poprvé. "A vůbec, co ty jsi zač? Kde máš rodinu? Kde je tvoje smečka? Jsou tu někde? Může je poznat? Určitě jsou miloučký!" Ano, šedý vlk by vskutku udělal lépe, kdyby se sbalil a utekl...

Nepřekvapivě byla natolik soustředěná na rozhovor sama se sebou, že si ani nevšimla přítomnosti dalšího vlka. Překvapil ji – ne, vyděsil ji – až v momentě, kdy promluvil. "Ha, vetřelec!" vyjekla a nadskočila, načež se naježila a zase dopadla na všechny čtyři. "Co chceš? Já sice nejsem boto-bojovnice, ale umím se prát, jo, mám osm sourozenců, ne, vlastně sedm, já jsem osmá, jo, vlastně, no prostě vím, jak se to dělá, tak pojď, ukaž se, uvidíme, co v tobě je!" hecovala ho a přešlapovala, jako by se opravdu chystala na něj zaútočit. Vlk po ní však neskočil, a proto trochu zmírnila své poskakování z tlapky na tlapku a změřila si ho podezíravým pohledem. "Co jsi zač, ha? Co je hlava? Nebo pludný kořen? A kdo jsi ty? Proč tu jsi? Kde to jsme? A kdo jsem já?" Sypala na něj jednu otázku za druhou, jednomu by snad bylo ubohého šedého vlka líto. Ale Zarrea mlčela už příliš dlouho. A potřebovala se náležitě projevit. "Já tu vůbec nemám být, musím domů, chápeš? On jako domov sice už není, ale to je jedno, protože tam někde mám rodinu, víš? I když ani oni už možná nejsou, ale ne, to by mi neudělali, určitě se vrátí nebo se někde objeví, to je jim podobné, haha, že se prostě schovávají a pak se někdy objeví. Je to taková mezikonzu-ma-tel-kontinentální hra na schovku. Není to úžasné? Teď se schovali fakt dobře, protože je ani necítím nikde poblíž." A mlela, a mlela, a mlela... Každého vlka, který byl alespoň trochu při smyslech, by jistě napadlo se sebrat a co nejrychleji utéct. Tohle totiž byla chodící ukecaná pohroma.

~příchod
Sníh. Led. A najednou voda. Žbluňk! Utopím se, určitě se utopím! Prudký pohyb sem a tam, plácání tlapkami do vody, zoufalé lapání po dechu. Je konec, konec! Mohutná vlna, šplouch a šplích! "Je konec, je se mnou konec, umírám, umřu, u všech šišek co jsem komu udělala!?" Zarrea prudce otevřela oči, když si uvědomila, že mluví nahlas a že vlastně zas takový konec asi není, když vnímá, dýchá a až na pár potlučenin není zraněná. "Já žiju!" vyhrkla překvapeně, jen aby zkonstatovala poměrně očividný fakt, a vyšvihla se na nohy, jako by se nechumelilo. A ono se chumelit mohlo, protože byla docela zima. Asi za to mohlo to, že ji voda vyplavila kdesi v tramtárii u hor vysokých jako sama obloha, a fakt, že byl její kožich celý nasáklý vodou, jí taky moc nepomáhal. "Kde to jsem?" zamrmlala a rozhlédla se kolem sebe. Tohle rozhodně nemohlo být někde poblíž její rodné smečky. "Hej, kde jste kdo? Zaimere? Zheo? Mami, tati? Kdokoliv?" Její volání se sice rozléhalo horami obstojně, ale k ničemu nevedlo. Byla opravdu sama. A to úplně. Uvědomění si vlastní samoty ji donutilo se zamyslet. "Mhm, všichni jsou pryč," zamumlala si pro sebe. "Oni se vrátí, nenechali by mě tu, ne, to se jim nepotopá... nepodobá, ne, to ne." Uklidňování se iracionálními komentáři a vysvětleními patřilo k jejím oblíbeným aktivitám, a proto jen začala chodit dokolečka a mumlat si pro sebe podobně nepravděpodobné fráze, kterým však kvůli své vlastní naivitě věřila.

Jméno: Zarrea

Datum narození: 7. 2. 2017

Pohlaví: samice

Element: vzduch

Otec/matka: Zhalyf/Zerlara

Sourozenci: starší – Zaimer (♂), Zisha (♀), Zelre (♂), Zilya (♀), Zarina (♀); mladší – Zersa (♀), Zhea (♀)

Povaha:
Přísný pohled, ostré črty ve tváři, na vlčici poměrně hrubý hlas. Jeden by si pomyslel, že před ním stojí zákon sám, dominantní, velmi chladná a nepřístupná bytost. Jo, ale ten jeden by si to zase hezky rychle rozmyslel, jen co by přišel trochu blíž.
Zarrea. Třetí nejmladší z vrhu osmi vlčat, na kterou už holt přirozená inteligence nezbyla. A vážnost taky ne. Proto působí její vzezření snad až paradoxně, komicky. Trpí totiž takzvaným SPNV – syndromem permanentně naštvaného výrazu. Když se na ni podíváte, pravděpodobně si pomyslíte, že jste provedli něco neomluvitelného a že vás vlčice hodlá sprovodit ze světa. Pravdou ale je, že se s takovým výrazem zkrátka narodila. A jen co ji poznáte, velmi brzy pochopíte, že je Zarrea naprostý opak vážnosti, naštvanosti nebo přísnosti.
Je to veselá kopa, která si z ničeho nedělá těžkou hlavu. To má ostatně společného skoro s celým vrhem. Kromě toho ale také neustále mele pantem, hopsá kam ji tlapky zavedou a dělá všechno pro to, aby byla užitečná. Aby měla své místo. O to jediné jí jde, aby měla nějakou roli, cíl, poslání. Jinak jí její život připadá nenaplněný a vlastně dost zbytečný.
Taky nesnáší samotu. Od malička byla obklopena velkým množstvím vlků a přesně takový život jí vyhovuje. Potřebuje společnost, aby měla ke komu promlouvat, a potřebuje také nějaké vlčí společenství, v jehož prospěch by mohla pracovat. Ve své rodné smečce neměla vyhraněnou roli nebo pozici, bývala zkrátka k tlapce každému, kdo ji potřeboval. Pomáhala léčitelkám, občas zavítala na lov nebo obhlídku hranic. Doma potom asistovala starší sestře Zarině, která hlídávala malá vlčata. Sami jistě uznáte, že se nejedná o náročnou osobnost – Zarrea je velmi všestranná a určitě se ráda přiučí všemu, co doposud nezná.
Vzhledem k jednoduchosti svého smýšlení je také dobré připomenout, že pojmy ‘strach’ nebo ‘obavy’ v Zarreině slovníku pravděpodobně nenajdete. Opravdu, nebojí se téměř ničeho, jelikož jí nic nepřijde tak důležité, aby tomu věnovala zvláštní pozornost. Všechno bere jako samozřejmost a pokud už se v jejím životě stane něco opravdu neočekávaného nebo tragického, přijímá tyto osudy takové, jaké jsou. Přece jen, život je příliš krátký na to, aby se vlk trápil, no ne?
Může tak často působit nerozvážně, naivně, roztěkaně. A možná taková doopravdy je. Není lehké s ní vyjít a není lehké porozumět tomu, co se snaží sdělit. Mluví totiž ráda a hodně. A jelikož její mozek pracuje o něco rychleji než tlama, většinou plácá páté přes deváté a mnoho smyslu byste v jejích výpovědích nenašli. Ale na tom vlastně nezáleží – ti, kteří ji mají rádi, ji berou takovou, jaká je, a časem si zvyknou i na to, že občas chvíli trvá, než se Zarrea dostane k jádru toho, co chce říct.
Kolem a kolem je to však někdo, kdo vás rozhodně nenechá na holičkách. Od vlčete byla vychovávaná k tomu, aby ostatním pomáhala, a ačkoliv se u ní spasitelský syndrom neprojevil tak silně jako u ostatních sourozenců, pořád je ke každému, koho potká, velmi vstřícná. A pokud někdo skutečně zvládne ukočírovat její roztěkanou náturu a uzemnit ji, může být tato vlčice opravdu dobrou společností. Alespoň do chvíle, než se jí myšlenky zase rozletí do všech stran. Ona totiž nebude plýtvat silami pro to, aby je zase všechny pochytala, místo toho je nechá poletovat ve větru a bude s nimi hrát na honěnou. Inu… to, že si vysloužila element vzduchu, pravděpodobně nebude zcela bezvýznamné.

Minulost:
Jelikož se narodila jako šestá z osmi sourozenců, není divu, že byla odjakživa obklopena vlky. Její dětství bylo víceméně bezproblémové, pomineme-li její kratší kožíšek a horší adaptaci na chladné podmínky v horách, ve kterých Modřínová smečka sídlila. Ano, modříny, jehličnany, hory a zima. To byl její domov. A byl by dodnes, kdyby… kdyby je nepotkal ten hrozný osud. Ale k tomu později.
Za vlčecích let trávila většinu času se sourozenci v lese, později poté plněním úkolů a činností na rozkaz Alfy. Ve smečce se jí žilo báječně. Ovšem, některé zimy byly kruté a o jídlo byla nouze, ale… poradili si. Vždycky si poradili. Snad i proto se v Zarree vypěstoval pocit jakési vlčecí naivity, že nakonec všechno dobře dopadne. Že nezáleží na tom, co se v životě stane, protože na konci každých strastí a nepříjemností čeká onen pověstný happyend.
Toto přesvědčení jí vydrželo až do dospělosti. A vnucovala si ho do hlavy i v momentě, kdy smečku opustila jedna z jejích starších sester, aby se postavila na vlastní tlapky. Horečně tehdy kývala hlavou, jakože jejímu rozhodnutí naprosto rozumí. Nerozuměla. Nechápala, proč se Zarina dobrovolně vzdává jejich společnosti a tepla rodinného pelechu. Ale věděla, že to všechno dobře dopadne. Že se Zarina přece vrátí. Určitě se hodlala vrátit.
Jakkoliv nevhodné to bylo, časem jí ani nepřišlo, že je jich mezi sourozenci o jednoho méně. Nad bratry měly se Zishou, Zilyou, Zersou a Zheou stále převahu, a povinnosti ve smečce ji zaměstnávaly natolik, že na odchozí sestru skoro zapomněla. A navíc, pořád naivně věřila tomu, že se Zarina brzy nabaží okolního světa a vrátí se domů. Bohužel to nestihla.
Zarrea si byla vždy vědoma toho, že některé věci jsou v životě nevyhnutelné. Že existují vyšší síly, které nad vlky drží ochranné tlapky a určují jejich osudy. Vždyť si s nimi častokrát sama povídala! Proto nerozuměla tomu, proč se najednou tyto vyšší síly obrátily proti nim.
Byla opět zima, obzvláště krutá. Vlci pomalu nevycházeli z úkrytu, jelikož ti, kteří zmizeli v závojích sněhu a mrazu, už se nevrátili. Zemřeli? Pravděpodobně, ale to si Zarrea nepřipouštěla. Určitě se jen skryli před ostrým větrem někde v bezpečí a čekali, až se budou moci navrátit. Vzhledem k událostem, které následovaly, však bohužel nejspíš čekají dodnes.
Jako první přišly na řadu stromy. Jehličnany začaly praskat pod tíhou sněhu a ledové krusty, která je pomalu pohlcovala. Mráz se šířil nepřirozeně rychle, a led pokrýval mrtvolně chladnou přikrývkou všechno, co mu stálo v cestě. Stromy, keře, větve i hory. Všechno. Brzy ledová pohroma dorazila do úkrytu a smečku zachvátil chaos. Po evakuaci vlci utíkali před jistou zhoubou tam, kam je tlapky vedly. Jeden zmizel vpravo, druhý vlevo, další se skutálel kamsi do údolí. Z početného společenství vlků se stali ztracení jedinci. Sníh zakryl stopy, led a prudký vítr znemožňovaly identifikaci ostatních členů pomocí pachu.
Zarrea osaměla a snad poprvé v životě se jí zmocnila panika. Nezažila den, kdy by nepotkala vlka. Nebyla zvyklá být sama. A rozhodně si na to ani zvykat nechtěla. V bílé tmě běžela neznámo kam, led pokryl i vodní toky a ona tak zabloudila do míst, kam by se jindy ani nedostala. Přešla snad přes moře? Oceán? Pravděpodobně, jelikož když se vyšší síly nad vlky slitovaly a led pomalu ustoupil, Zarrea sebou žuchla do vody. Byla téměř přesvědčená o tom, že se utopí, a s tímto osudem se pomalu smiřovala. Ale… bohové s ní pravděpodobně měli jiné plány. Rozbouřená voda se začala uklidňovat, až ji velmi jemně vyplavila na břehu. Zarrea nevěděla, kam ji osud zavedl. Věděla však, že domov tak, jak ho znala, je už dávno pryč.

Zajímavosti:
- je vyššího vzrůstu, má velmi tvrdé a ostré rysy tváře
- oproti svým sourozencům má mnohem méně huňatou srst a musela si tudíž vypěstovat silnou odolnost vůči povětrnostním podmínkám, aby v horách přežila
- voní po jehličí, což jí alespoň částečně připomíná domov
- mluví nepřirozeně rychle, často si šlape na jazyk a její myšlenkové pochody nedávají smysl
- fascinuje ji hmyz (a vlastně i všechno ostatní)

Vzhled: bude konzultováno s kreslířem :>

Vlastnosti: Silný vlk (součet vlastností 350 %).
Zarrea ve své rodné smečce plnila kdejakou funkci a musela být fyzicky zdatná, aby byla schopná vykonávat různorodé činnosti. Kondice jí také pomohla k tomu, aby se lépe adaptovala na chladné podnebí, a během se často zahřívala.

Síla: 4 % / 70 %
Vytrvalost: 1 % / 60 %
Rychlost: 3 % / 70 %
Obratnost: 2 % / 70 %
Schopnost lovu: 5 % / 80 %

Dodatek: Třetí charakter Sachi.

Budoucí smečka: Kdokoliv se jí ujme. Opravdu, kdokoliv. Ne každý totiž zvládne přítomnost tak, řekněme, výrazné osobnosti.