Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2   další »

Riccu už ani neřešil. Ta protivka si stejně bude myslet, že se má na všechno ptát. Chlupaňa jedna. Pak ale koukl na Mielei a neunikl mu ani její povzdech. "Projednou s Riccou souhlasím. Není to kvůli tobě. Rozhodně ne. Jen tady slečna opatrná-" to už měl ale v obličeji vodu a Mielei byla napůl pryč. Proč se na něj nikdy nepočká? "T-tak ahoj..." zamával ještě na Mielei a její maminku tlapkou a sklesle se vydal za maminkou. Byl sice rád, že ho Mielei nepodezřívala ze lži, ale pyšný na sebe taky nebyl. A vodu v obličeji od jeho sestry si líbit projednou nechal. Beztak jí jednou vypálím všechny chlupy v nose. Nechal Riccu i kecat a jen o sobě v tichosti přemýšlel. Zachoval se správně? Vůči Ricce určitě, nic jiného si ta práskačka nezasloužila. Kdyby on na ní práskal všechno, beztak by to svedla na to, že magii vody ovládat neumí, a tak to cáknutí určitě naschvál nebylo. "Mami? Kdy se budu učit pořádně používat svoji magii?" zeptal se a dělal, že svou sestru nevidí.
--> Les Alf (Přes Ostříží zrak)

"Buď si opatrná, ale přece nemůžeš chtít, aby nám hlídali každý krok," odsekl směrem k RIcce a raději se soustředil na Mieleinu odpověď. Zadíval se na hladinu vody, která se stále vlnila. Jakože i vítr dělá vlny? Bylo mu líto, že to Mielei nemůže poznat, určitě byla šikovná. Trochu se zastyděl, že o jeho vlastní magii věděla víc než on a pošklebování jeho sestřičky mu fakt nepomáhalo. Vrhl na ni opravdu ošklivý pohled, protože si dovolila zpochybnit jeho magické schopnosti a moc! Obzvlášť, když ona dělala bublinky ve vodě. Beztak to bylo tím, že tam někde jen šlápla na mech! Byl si tím jistý. Pokud jim to jde pohledem na vodu, proč tady někde nemůže být oheň, aby se na něj mohl dívat on? Přece to nemohlo být tak jiné. Netušil, že oheň je protikladem vody, že zatímco voda plyne určitým neměnným tempem, plameny ohně šlehají, jak se jim zlíbí. Dle rady Mielei se ale pokusil soustředit na vzduch a okolní teplotu, jež skutečně nebyla zrovna příjemná. Ale co s tím snad on mohl dělat? Mohl ohřát vzduch? Je oheň jen horký vzduch? Určitě ne, vždyť on vzduch nevidí! Ještě že nemá jeho magii, to by se učilo určitě ještě hůř. Už se zase nesoustředím! Musím Ricce ukázat, že jsem lepší! Na chvilku zavřel oči a vnímal tu zimu a snažil se v ní najít teplo, které by třeba rozšířil. Zda to dělal správně netušil, ale doufal, že se něco stane. Zkoušel teplo u svých boků, tam a u bříška tu zimu cítil nejvíc. Ale necítil, že by se něco dělo. Oči znovu zklamaně otevřel, ale hned si říkal, že přece nemůže dát najevo porážku. Naoko se zaradoval: "Jo! Cítil jsem teplo! Už to umím!" Doufal ale, že bude mít příležitost to nacvičovat s rodiči někde v soukromí, aby nikdo nevěděl, že mu to vlastně nejde...

Konečně dojedl a olízl si tlapky, na které mu kousky ryby párkrát spadly. Sestřino vybíravé chování ho začínalo mírně vytáčet a nemohl se už dočkat až zase uvidí svého staršího brášku a druhou sestřičku. Hned si jim taky postěžuje na to, jak se k němu Ricca chová. Nic ale neříkal, dokud se nezačala ptát mamky, to už do ní žďuchl a to poměrně velkou silou, že by ji mohl i překotit: "Proč se jako ptáš? Prostě půjdeme!" sykl jejím směrem. Bál se, že by je maminka nepustila a Ricca by pak byla ještě otravnější a mohla by začít brečet a kňučet. Navíc neuznával názor, že se musí maminky ptát na všechno. Věděla sice všechno - minimálně mu to tak připadalo - ale na něco si chtěl přijít i sám. Navíc, co nevěděla maminka, věděla Mielei. Byla fakt chytrá! Hned se za ní tedy rozeběhl, aby ji dohnal. Zahleděl se na ni, pak na hladinu, pak zase na ni a znovu na hladinu. "To už kouzlíš? To ty děláš ty vlny? To je geniální!" začal ji obdivovat. Přece ji nenechá si myslet, že to on je ten špatný, když je Ricca takový žalobníček! "Ale zpátky k rodičům. No, u nás to umí určitě maminka. Nevím, jak tatínek, zatím jsem jen viděl, jak dělal zelenou stěnu," pověděl. "Takže tvůj tatík mě to nemusí učit. Ale chtěl jsem to zkusit ještě dřív, abych všem ukázal, jak jsem mocný. A že já jsem mocný!" dušoval se, než potichu sám pro sebe dodal, "...určitě."

Akros zavrtěl hlavou. "No moment. Ale když ti voda půjde, kdo se mnou zkusí oheň?" zeptal se. Byl nedočkavý tu magii poznat, maminčin oheň se mu moc líbil, ale nechtěl čekat jen na trénink s maminkou, i když věděl, že bude nevyhnutelný; chtěl to umět hned. Nebo minimálně to chtěl zkusit hned. I tak jí ale naslouchal a kýval, že rozuměl. Takže když on má oranžové oči, musí mít oheň. "Jooo! Nejlepší kamarádi!" rozzářila se mu pak očička, když Mielei vyslovila odpověď na nabídku přátelství. S ještě větší radostí pak pozoroval sovičku a není tedy divu, že se lekl, když po ní Ricca hladově vystartovala. "Nebyla bys hladová, kdyby ses doma normálně najedla!" zavrčel na ni otráveně, ale to už jim maminka přinesla rybu. "Děkujuuu!" odpověděl mamince jako naprostý drahoušek a mezi sousty se podíval na malou sovičku. "Luna je moc hezká! Já ještě žádné zvířátko, co není k jídlu nemám," pověděl a dal se do dalšího žvýkání, aby ta ryba nepřišla vniveč. Byl ale fakt, že i když už předtím jedl, měl docela hlad, přeci jen dvě sousta toho zase tolik nezmění.

7.

"Jé, děkuju," odpověděl na kompliment, který mu Mielei složila - ohledně jeho očí. "Co je to magie? Je to to, co udělala maminka v jeskyni, když zapálila tu zábranu?" podivil se. Tohle s ním maminka ještě neprobrala. Ricca se ale chytila rychleji, asi byla o dost vnímavější než on, to musel Akros přiznat, ač velice nerad. "Ale vůbec nevím, jakou magagu budu mít," přiznal a ani si neuvědomil, že slovo zkomolil. "A tvé oči jsou taky moc hezké! Proč máš každé jiné? Mám já ty oči stejné? Ale myslím, že můj bráška má taky každé jiné, takže se to neděje jen u holek. Navíc Ricca má taky obě stejné," konstatoval vědoucně. I tak mu ale připadalo, že se nakazil Mieleinou zvídavostí. "Já už bych se raději nehonil. Můžeme zkusit chňapání broučků, cákačku nebo tu schovku, jak říkala tady chlupaň-teda Ricca," opravil se rychle. Doufal, že zase nezavolá maminku a nepůjdou domů, teprve si našel kamarádku. Což mu připomnělo: "Hej, Mielei, teď jsme kamarádi, viď?"

6.

Akros málem nestíhal vnímat slova. Dvě kamarádky, z nichž jedna byla jeho maminka, si povídaly, a pak se přiřítila hurikánka Mielei - jak se představila. I když maminka na jeho strach poukázala, stejně ho nejvíc rozčililo, že ho musel představovat někdo jiný. Přece uměl mluvit, ne? Tak či tak, zpoza maminky vylezl sám a dobrovolně dřív, než se svojí kamarádkou poodešla dál. "Jasný, neztratíme se!" Nejsme paka, dodal v hlavě. Nabral odvahu, když viděl, jak je malá vlčka ráda, že jsou tady, a ještě když viděl, jak jeho sestřička pofňukává, že chce jíst. Nad tím protočil očima. Byl čas vzít to do vlastních tlapek. Došel ke dvěma vlčím slečnám a pozdravil, jak se slušelo: "Ahoj, Mielei," oslovil ji, aby si její jméno spíš zapamatoval, "moje jméno jsi asi slyšela víckrát, ale chci ho říct sám. Jsem Akros." Drobně se zamračil, jelikož ho pořád rušil fakt, že když nepromluví jako první, budou za něj mluvit všichni ostatní. "Hm, asi nemáš něco k jídlu, co?" zeptal se při pohledu na sestřičku a její škvrkavé bříško. "A jestli nemáš, neva, určo to tu můžeme prozkoumat trochu víc," ušklíbl se.

5.

<-- Ostříží zrak

"Au! To bolí!" snažil se to i on uhrát na citlivou notu, když ho Ricca kousla do tlapy - a pořádně silně. Ale s maminkou to samozřejmě nepohlo a po jejím vyčinění sklopil hlavu a nakvašeně se zamračil. Byl rád, že nebyla na straně Riccy, radši by ale byl, kdyby byla na jeho straně. I když by to ničemu nepomohlo. Ale tatínek by se mě určo zastal. A nad oslovením od Riccy ještě přemýšlel. Jak jako narcis? Není to kytka? Jsem kytka? Ale to přece není tak zlé? Nebo že bych jako byl tak slabý? Mělo mě to naštvat? Tak jako tak se ale nakonec na Riccu zahanbeně podíval a ještě trochu naštvaně řekl: "Tak teda promiň, neměl jsem říkat, že jsi chlubivá chlupaňa." A poťapkal ji po hlavě, jakože na omluvu. I tak si ale neodpustil poslední jemné plesknutí po hlavičce, protože to byl přecijen trochu provokatér.
Pak ale pokračoval za maminkou. Začínal být nervózní. Jak jako nevyděste? To ne, co když mě taky kousne do tlapky? Místo pozdravu se skryl i před velkou vlčicí za maminkou a tlamičkou se jí chytil za ocásek.

4.

Akros Ricce nevěřil ani slovo, obzvlášť když na kopeček doběhla první, s takovou vlčice přece nemohly mít víc kamarádů než vlci! Zavrtěl proto hlavou pořádně rázně, aby dal najevo svůj nesouhlas. "Nene, kluci mají určitě větší party a jsou si i věrnější!" hádal se a mimoděk přitom použil maminčinu poučku. Pak se ale zastavil. "Ale co když je nějaký vlk vážně děsivý a budu mít kvůli němu zlé sny?" podivoval se. Pak se prohlédl, své krásné tlapky i ocásek. "Navíc, mě by nikdo neodsoudil, když jsem tak pěkný!" nafukoval hruď a drknul do sestřičky. "A s takovou vychloubačnou chlupaňou se už vůbec nebudou kamarádit," dráždil ji. Nevěděl, jestli volí moc hrubá slova, jeho egu bylo ublíženo prohrou, a tak si ho musel nějak spravit. Sice nejprve chtěl říct, že je Ricca ošklivka, ale pravda byla, že se mu sestřička líbila, přeci jen je to jeho krev, a určitě si najde spoustu vlčích kamarádů. Každopádně pokračoval za maminkou a hlavou si nechal procházet to, že na vzhledu nezáleží. Málem by i zapomněl, že má být opatrný.

--> Němé údolí

3.

Takže existuje víc malých vlků jako já nebo Ricca! Otevřel překvapeně tlamičku, když mu maminka potvrdila jeho domněnku. Jak na něj hupsla jeho sestřička, málem se neudržel na nohou. Po její otázce se ale samozřejmě vzpřímil, a rozhodně pověděl: "Přece já! Jsem skvělý kamarád!" i když vlastně nevěděl, jestli to tak opravdu je. Jejího seskoku využil a začal hopsat kolem ní i maminky. "Jojo, pokud nebudou oškliví, budu je mít rád. Nechci ošklivé karamády," brumlal rozhodně za neustálého poskakování. A i když maminka říkala něco o tom, že v počtu přátel se nesoutěží, byl rozhodnutý stejně nad Riccou vyhrát. Šťouchl do ní. "Hej, že budu na tamtom kopci první!" ukázal na jeden z kopečků a škádlivě chňapl Ricce po oušku.

2.
<-- Les Alf

Akros se díval na Riccu jako na divnou anomálii, protože když maminka řekne, že je to jídlo, musí to být jídlo, ne? Maminka má vždycky pravdu. Dost možná by jí i věřil, že když šlápne do ptačího lejna, přinese mu to štěstí nebo tak. Každopádně se chování jeho mladší sestřičky jen tiše podivoval. Když maminka navrhla hledání něčeho dalšího k jídlu, nadšeně poskočil. Ještě měl hromady nespotřebované energie - z těch dvou kusů masa. A pak zmínila další vlky v jeho věku. "Ono je nás víc?" otevřel tlamičku dokořán, jak nemohl uvěřit tomu, že by mohl mít kamarády. Už se smiřoval s tím, že on a jeho sourozenci budou jedinými vlky, co budou dospělí, až vyrostou a kolem budou jen vlci senióři. Ale budou mě mít rádi? Pomyslel si, trošku o sobě pochyboval, pravda, ale bylo to tím, že kromě rodiny a tety se ještě s žádným jiným vlkem nesetkal.

1.

Akros se podíval na novou vlčici, kterou předtím úspěšně ignoroval a zavrtěl ocáskem na pozdrav. Rodiny? Jmenuje se tak? pomyslel si, nahlas ale řekl něco souvisejícího s další věcí, co maminka zmiňovala. "Oběd?"
Sice byl trochu zklamaný, že nebude lovit, ať už to bylo cokoli, ale pohled na papající maminku se mu líbil, takže si šel taky uždíbnout. Šlo to ztuha, ale nakonec se mu přeci povedlo si ukousnout. Ani necítil lítost, že jí něco, co předtím pobíhalo, protože to bylo tak dobré! Olízl se. "Mňamka," oznámil a bylo mu až líto někam odejít od té bašty. Ještě jednou si odtrhl kus větší, než čekal, a převalil se s ním dozadu. Bral to ale pozitivně, aspoň měl něco velkého na cestu. (Na jeho poměry to zas tak velké nebylo-)
Nadšeně tedy dohopkal za maminkou. "Dob-ro-družství!" zavýskl tentokrát konečně správně a ještě se otočil ke zbylým dvěma sourozencům, kteří měli zůstat s tatínkem a ...Rodinou! a zavrtěl ocáskem. "Ahoj, potom!" rozloučil se a koukl na Riccu: "Jdeš?", načež se přitulil k mamince a spolu s ní se vydal vstříc dobrodružství.

--> Ostříží zrak

//Úkryt

Akros ihned doběhl Arrowa i s maminkou a byl velice rád, že maminka oceňovala jeho i ostatních prvenství. Červenýma očima pozoroval svět kolem a "poslouchal" to ticho lesa. Ono to tedy nebylo tak úplně ticho, jelikož tu kvíkali jeho sourozenci a pípali ptáčci. Poslouchal maminčina slova a na její vysvětlování možná až přehnaně kýval. Nebylo to ze srandy, jen chtěl ukázat, že vážně rozumí. Když se velká vlčice zeptala, zda mají hlad, byla Akrosova odpověď jednoznačná. Sice by nejraději kýval, ale to už by si ukýval hlavu a tak napodobil Arrowa a zvolal: "Jooo!" Samozřejmě neměl ponětí, jak lov probíhá, ale muselo to být něco ultra důležitého, když mohli jíst až po tom. "Mama?" pokusil se maminku oslovit, když si všiml ptáčka na větvičce kousek nad ním. Zvedl tlapku tak prudce, aby na něj ukázal, až nebohý vyděšený ptáček leknutím málem upadl. Ale rozletěl se pryč a pořádně uháněl. "Co bylo to?" zeptal se malý vlček maminky, jelikož byla očividně vševědoucí.

Když do něj sestřička Solari drkla, zamračil se na ni. Jelikož ale opakovala slova po něm, hned se zase mračit přestal. Měl svůj vzor, ale že by i on pro někoho mohl být vzorem? Vypjal hruď. Pak mu ale došlo, že sestřička si chce hrát, no pozdě, mezitím už mu žmoulala ucho. Vypískl a překulil se, protože to byl přece nejlepší úhybný manévr. Ještě se sám pochválil jediným slovem, které znal: "U'asni!" V zápalu lítého boje si tedy ani nevšímal, že se někde objevila ohrádka nebo že ji maminka nechala spálit na prach. On totiž nemotorně zvedl packu a rychle chabě pleskl Solari po kebuli, aby dal nožku na zem dřív, než by ztratil rovnováhu. Když ale slyšel "Dobduství" a to, že jeho bráška se ho bude účastnit jako "plní", nemeškal a zatahal Solari za ocásek. "Dobduství!" křikl a nemotorně se rozeběhl za bráškou ven. Mezitím ještě výskl na Riccu: "Plní!", protože nevěděl, jak se řekne tomu, co je hned po prvním.

--> Les Alf

Když se na něj svalila sestřička, které ještě neměl plné zuby, měl jasno, že lehké to mít zrovna nebude. O to horší bylo, když začala pištět ještě ona, takže než se dostal k mamince, žďuchnul do sestřičky na oplátku. Napůl naschvál, napůl omylem. Pak jen nechápavě zavrtěl nad maminčinými slovy k ostatním hlavou. Znělo to, jako by jim snad gratulovala k jejich extrémní hlučnosti. Ale líbilo se mu, když už to vypadalo, že je to mířené i na něj. "U'asni," zopakoval po mamince poslední slovo.. Líbilo se mu a chtěl víc. Zjevně maminka chválila za chůzi. Nijak se mu do toho nechtělo, konečně se někam dovalil a zase aby chodil? Nenene, chvilku si tu pobude, a pak teprve všem ukáže, jaký je to borec v chození a mlácení hlavou o zem doupěte. Za to totiž maminka asi chválí taky, pomyslel si, když si vzpomněl na Solari a její velkolepý vzestup a pád. Nechápal, co je na tom k pochválení, ale to slovo za to stálo... Jak že bylo? "U'aaasni!" křikl, jen co si na ně zase vzpomněl. Pak se přitulil k mamince, protože byl velice "u'asni" a maminka by to měla vědět ze všech nejlépe!

Zatímco si vlček hrál na komín a se zadkem ve vzduchu se tvářil, že stojí, rozlepilo se mu i druhé očičko. Šokem upadl na čumák a plačtivě zapískal. "Nííhůů." Nakonec se ale nějak přehrabal a už zase ležel na bříšku. Než si ho tedy tatínek přitáhl k sobě a něco mu udělal s kožíškem. Akros to musel hned prozkoumat, ale nebyl schopen na to dohlédnout. Smyslu tátových slov nerozuměl, ale když se podíval na maminku, zjistil, že není sám. Jeho pozornost si pak získala i Solari, která pištěla na celé kolo a Akros doufal, že s takhle hlučnou věcí nebude muset trávit moc času. No... O tom si mohl nechat jen zdát. Teď potřeboval hrozně moc ťapkat. Takže další pokus o postavení se na víc než jen dvě nohy dopadl o něco slavněji, ale stejně zanedlouho spadl. Nevzdával se a s rádoby bojovým zavrčením se vyzvedl na všechny ťapky a po vzoru jeho velmi rychlého bratra se velice rychle "rozeběhl" k jednomu z rodičů. Nebyl to však tatínek, ale maminka. Tentokrát ne ke strukům, hrnul se k maminčině čumáčku, aby se podíval, co má ona za oči. Sourozenci ho ani nijak nezajímali - tedy kromě velkého vzoru Arrowa. Ještě tu tedy byla uřvaná Solari, kterou by nejradši nechal tam, odkud přišli. Nevěděl, jestli se jeho postoj k sestřičce změní, ale doufal, že pokud ano, bude ta siréna více potichu. A co se Riccy týkalo, nevadila mu a docela ho fascinovalo její zbarvení, nijak se ale nehrnul do jakéhokoli fyzického kontaktu ani s jedním ze sourozenců. Momentálně pro něj existovala maminka.


Strana:  1 2   další »