Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Dvojčata

Alduin se v půlce cesty rozmyslel a místo na úplný konec severu se nakonec rozhodl zamířit do Tundry kde se nacházela ta mrazivá jeskyně. Neměl nejspíš úplně v plánu jít dovnitř, no... prostě tudma šel. Kdo mu viděl do hlavy proč poslední čas dělal věci, které dělal? Jo, kdo ví.
To ale tam narazil na šedivnou vlčici, která, zdá se nad něčím rozjímala. No šel jejím směrem, ale tvářil se jakoby tu byl úplně náhodně, jakože to vskutku byl, žejo. Vlčici pozdravil očima, neměl zatím důvod mluvit jako první. Bude se chtít bavit ona? Také jistě i první promluví. Nebo na sebe budou chvíli koukat a pak se každý zase rozejdou svým směrem? Možná. Tak co vlčice, jak to bude?

<- Ledovcové jezero (Přes Ledové pláně)

Alduin došel až k horám, které vypadali téměř identicky. Ne nadarmo se jim říkali dvojčata. Netrvalo to příliš dlouho a našel si cestičku na jedné z nich, která vedla trochu vzhůru. Jinak byly dosti strmé a tak stačila jen trocha nepozornosti, aby jeden uklouzl a nepěkně si natloukl. Přišlo mu celkem hezkým místem, kde se světla na obloze dotýkali země a byl tím svým vnitřním nápadem tak unešený, že prostě se chtěl na to podívat co nejblíže mohl.
Cesta vzhůru mu nějaký čas zabrala, ale přesto se dokázal na vyhlídku, která se tu nacházela dostat. Usadil svůj zadek do sněhu a hlavu zvedl vzhůru. Na obloze se klikatili nejrůznější cestičky nejjasnějších barev. Takovouhle podívanou ještě nikdy neviděl. Světla se mu odrážela v očích a byl na dokonalém místě, jakoby stačilo natáhnout tlapy a dotknout se jich, zdáli se být na zdejších vyhlídce tak blízko.
Když se rozhlédl kolem, tak světla po obloze se klikatili od západu až po východ. Dokázali rozsvítit téměř celý sever, na který šlo snad díky polární záři vidět mnohem více. Nebo spíše tomu přidávalo jakési kouzlo. To zamrzlé jezero, sníh který se třpytil po celé širé délce ledových plání, vyšší kopce zamrzlé tundry v dálce za pláněmi, moře kde si kusy ledu plavali jakoby se nechumelilo. Vše se zdálo naprosto dokonalým divadlem a Alduin to všechno mohl spokojeně sledovat. Pohyb hlavou z jedné strany na druhou, po malých milimetrech, aby jednoduše si užil každičký kousek tohoto výhledu. Na jižní straně v dálce viděl jak větvily stromy, z výhledny snad stačil jediný krok od ledovcova jezera k němu, i když jak to sám před chvíli šel bylo to několik desítek kilometrů od sebe. Ledovcové jezero kde se Polární záře odrážela od zamrzlého povrchu. Široké ledové pláně, které ukrývali každého živáčka, i když byl nyní několikrát svědkem, že nebyl jediným bláznem, který se po severu procházel stále sem a tam.
Jeho pohled se stočil i ke špici hor na kterých nyní stál, byly naprosto identické, vítr který mezi nimi fičel vydával zvláštní zvuky. Když na chvíli zavřel oči a čistě se do zvuku zaposlouchat, připomínalo mu to, jakousi zvláštní melodii. Zvláštní, ale přesto velmi krásnou. Možná by ji přirovnal k jakési ukolébavce?
Když znovu otevřel oči, pokračoval v prohlížení dál a dál, až nakonec jeho pohled skončil na úplném severu. Kde Mois Gris již končil, velké kusy ledu odpočívali na hladině moře a byly daleko od sebe. I na ně to vypadalo, že by stačil pouze jediný skok, aby se dostal k portálu, který se nad mořem nacházel, ale už z dřívějška věděl, že kry byly nějaký ten kus od sebe, tedy tak jednoduché to nebylo.
Všechno podchycené Polární září, ta přidávala tomu všemu jakési magické kouzlo, obzvláště melodii Dvojčat, a Alduinovo srdce snad na chvíli zase o něco víc roztálo a dokázalo si na plno užít naprostou krásu této podívané.
Líbilo by se tohle Allavanté, či jejich dětem? S Allavanté se již několik měsíců neviděl. Potkal pouze Artume. Co by asi ona na tohle podívanou řekla? Čas letěl neúnosně rychle, taková nejspíš byla realita, se kterou se museli každý smířit. Čas běžel, nikdo z nich nemládl a jeden se musel prostě umět zastavit, aby si dokázal užít i něco tak obyčejného jako pohled z výhledny na oblohu, na polární záři, která dokázala roztát i to nejchladnější srdce.
Opět si jen potvrdil to, jak mu v téhle chvíli chyběla jeho drahá polovička, chvíle jak sám vychoval tři potomky. I to, jak byl připravený psychicky na to, že by zvládl i další vrh. Jak se na tohle asi by dokázala tvářil Allavanté? Chtěla by? Na to by se ji musel zeptat, ale to by ji také musel první najít.
Zima byla letos velmi krutou a s nikým se jen tak nemazlila. Už mimo zimu nebývá život dvakrát lehkým, když nemáte žádné zkušenosti a jen se protloukáte životem a snažíte se jako pijavice přisát na někoho staršího, kdo vám vše naservíruje před čumák a vy se jen vítězně valíte vysmátí, že máte kolem sebe své otroky.
Allavanté se svým pokřiveným úsměvem dokázala získat srdce kteréhokoliv vlka, kterého si zamanula. Zima a mráz ani s její řídkou a krátkou srstí neudělal nikdy žádné divy. Možná vždycky mrzla, no nikdy to nedávala nijak najevo, protože ona slabost znát prostě nikdy nedávala. Naopak, byla jedinou kdo dokázal z těchto chmurných myšlenek dostat i Alduina, ač se tvářil na oko vždycky stejně chladně jako byla právě tahle zima. Neústupná a dlouhotrvající zima ovlivňovala všechny, on mohl jen zhluboka přemýšlet jak moc?
Iridan? Proč asi Merlin se chovala jak se chovala předtím u té oázy? Stalo se snad něco s Iridanem? Proč na něj a Artume chtěla zaútočit? Bylo tolik otázek a on ji odbil tak jednoduše s tím, že se chovala jako malá. Iridan byl možná trochu jiným.. Jak vlastně on dokázal zvládat tuto zimu? Nebo snad patřil k těm kteří se vůbec neprobudili? A co Dallius? Allavanté? Scar? Ostatní členi Společenstva? Nikoho dalšího za celou dobu vůbec neviděl, vyjma toho že přijal Taniu jakožto novou členku, která se měla teprve řádně prokázat.
O kolik členů díky té prazvláštní nemoci, té kruté zimě, situacím které bohové dokázali občas pěkně opepřit vlastně přišel? O nikoho? O všechny? Ač pořád na někoho z nich myslel, pořád jej to dost drželo zpět. Měl tolik věcí, které ho drželi vlastně při životě. Kde by dnes byl, kdyby nepotkal Allavanté? Kdyby se nepřidal do Společenstva? Kdyby se nenarodili Artume, Dallius a Iridan? Nejspíš by neměl žádný důvod se z této nemoci probudit jako se probudil nyní. Sníh by jej zavalil a skryl i jeho pach, nikdo by jej nejspíš vůbec ale vůbec nehledal.
Možná se taky mýlil, možná taky ne. Byl to vlk, který zde již byl několik let, přizpůsobil se životu tady. Se všemi těmi střidaními ročních období. Ačkoliv nyní vypadalo na nekonečnou dobu ledovou.
Po celou dobu těchto myšlenek měl zavřené oči. Přistihl se i jak mu z pravého oka vyjela kapička slzy. ''Uh..'' Tlapou si ji setřel. Pěkně mu držela na tlamě a trvalo jen pár vteřin, než mráz ve vzduchu ji hodně rychle nechal zamrznout. Bylo to snad poprvé, kdy Alduin uronil nad něčím slzu. Pak se nad tím musel zasmát a samozřejmě rozhlédnout se, aby se ujistil, že ho v téhle situaci nikdo neviděl. Když se utvrdil v tom, že tu byl zcela sám. Promrzlou slzu ze své tlamy střepal. Nakonec se konečně zvedl, oklepal ze sebe i sníh, který se na něm tam nezbedně trvale držel a podíval se znovu naposledy na oblohu. Takhle ho nedonutilo přemýšlet ještě nikdy nic, jako právě tyto světla, které se pomalu dokázali na dvojčatech dotknout země. Kéžby měl křídla, jistě by neváhal, proletěl by se v pomezí této světelné show.
Nakonec, jen s úsměvem, který pro něj nebyl zrovna dvakrát typickým, se vydal konečně z vyhlídky zpátky dolu. Pamatoval si jak byl u okraje severu a moře spolu s Allavanté. Tehdy tam byl portál, který chtěla Áva jednou vyzkoušet, vyzkoušet a prozkoumat. Pokud Avanté byla opět ztracenou a on o ní přišel, dost možná by na její počest mohl utvořit skupinu, kterou by vedl k tomu magickému a neznámému portálu, aby to místo kde ten portál vedl konečně prozkoumali. Neviděl jediný špatný důvod. Teda jo, těch bylo asi víc než dost, třeba že tam všichni mohli přijít o život ještě dřív, než vůbec by se stihli nějak více rozhlédnout.
Jeho kroky konečně sešli horu a on s vnitřním prazvláštním pocitem kráčel rovnou za čumákem. Tam kde se nacházel konec ostrovů, moře od kterého šel chlad už na kilometry daleko. Zvědavost tohoto vlka jednoduše stále nabírala a obrátkách a sám sebe dokázal dost překvapovat. Světelná si mezitím stále hrála na obloze a jakoby ji byl celý život na ostrovech zcela ukradený. Měla svou úlohu, světelkovat na obloze a očarovat vlky k tomu, aby na ní mohli oči nechat.

-> Tundra
Vyšplhej na rozhlednu na Dvojčatech a popiš výhled formou líčení na 500 slov
Popiš, jak tebe, tvou smečku, rodinu a nebo přátele zima ovlivňuje - alespoň na tisíc slov.
Vyber si jedno ze severních území a během herního večera/noci sledujte polární záři
1300 slov

<- Tajga (Přes Ledové pláně)

A tak kráčel dál a dál. Opět se tedy ocitl na mraze. Opět u ledového jezera, které nejspíš vypadalo jako něco co nejspíš nikdy neplánovalo rozmrznout. Alduin tak položil nejdřív jednu tlapu na led, poté druhou. Až nakonec na ledě stál celý. Ač byl malý, byl to dost mohutný vlk.
Nezaslechnul žádné praskání ledu a musel uznale kývnout hlavou. Zdálo se, že led byl opravdu hluboko zamrzlý, protože i dle drápanců na ledě šlo jednoduše pochopit, že zcela určitě nebyl jediný, který pevnost tohoto ledu zkoušet. Nakonec chvíli 'bruslil', než se dostal na druhý břeh a jeho tlapy opět pokračovali. Mířil k těm horám. Ani nevěděl proč. Možná odtamtud chtěl sledovat tu začínající záři?

-> Dvojčata (Přes Ledovou pláň)
Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) 1/2

<- Poušť (Přes Květoucí louku)

Jeho tlapky se opět nořili do sněhu. Čím dál více se byl v tomhle tom zachmuřený. Zima ho již více nebavila. Zvláště když se do ní přímo probudil, do šoku. Zaspal vůbec zbytek léta a celý podzim. Pamatoval si, jak mu kdysi matka vyprávěla o tom, že i tam se občas objevila zvláštní spavá nemoc, která neměla žádné slitování. No, že by se objevila i na Moisu... Čeho se vlk nedožije, když už má něco za sebou, že? A to stále ještě neviděl všechno, takhle si totiž s nimi osud hrál.
Cestou lesem narazil na starého známého. Starého vlka, jenž sebou a neprosto kdykoliv sebou tahal svůj vozíček a bylo mu naprosto jedno jaké bylo zrovna období, či počasí. Jak on to jenom dělal? Za to vše co si od zdejších vlků naspořil jistě už dávno mohl mít někde pevnej krámek, ale to už by se asi úplně nudil. Náhodně potkávat vlky a cestovat po ostrovech asi byla mnohem větší zábava, žejo?
Alduin chvíli váhal, ale nakonec uznal, že u Wua přespříliš dlouho nebyl a tak prostě přišel k němu a očima zkontroloval jeho nabídku ve vozíčku. No, nakonec se s ním domluvil jen na magiích a nechal se pěkně řádně poučit. Alduin totiž potřebovat zase po dlouhý době zlepšit svůj magický um a zase se překonávat.
No, nakonec poděkoval a odešel si zase po svých.

-> Ledovcové jezero (Přes Ledové pláně)

1) Stav před nákupem : 286 kšm, 9 rub, 4 min
2) Převádím : 9 rubínů : 90 kšm a 4 mince : 160kšm -> Celkem tedy 536kšm
3) Nákup-
- 4. úroveň - Tma (70kšm)
- 2x šestá úroveň - Země a Vzduch (180kšm)
- 2x sedmá úroveň - Země a Vzduch (200kšm)
- 3 úroveň - Zvěd (60kšm)
4) Celkem nákup stojí : 70+180+200+60 = 510 kšm
5) Stav konta po nákupu : 26kšm, 0 rub, 0 min

Schváleno

<- Červená louka (Přes Palmovou pláž)

Přeplavat hranici mezi loukou a pláží bylo vždycky oříšek. Ano, to vskutku. Ale nic co by tahle Beta nezvládla s pár minutovým oddychem v cíli. Než se nadál, tak zase pokračoval dál, protože sedět na místě, kde ještě odpoledne našel svou dceru, jenž zapomněla na svůj starý život a vše ji vysvětloval znovu a tentokrát snad mnohem lépe, než když byla malou slečnou. No co si budeme, pro něj to bude jeho malá slečna vždycky, ačkoliv byla již dospělou. Zavrtěl nad tím hlavou, dost možná se ještě usmál, ale bylo to takové nepatrné a klidně by se pohádal o tom, že se neusmál.
Od pláže se dostal opět na poušť, kterou taky ještě před chvíli procházel, no musel si povšimnou jediný věci, který předtím, když byl s Artume, tolik nevnímal. Poušť byla oproti ostatním územím v tomto období zcela jiná, rozdílná. Nebylo sice v ní takový vedro jako bylo přes léto, no rozhodně tu náznak po zimě která letos byla dost krutou vůbec nebyl. Jeho tlapky se nebořili ve sněhu, ale v písku, který tlapou odrhnul. ''Že jsem si toho nikdy nevšiml.'' Zavrtěl si nad tím hlavou, no většinou čas v poušti netrávil, tak ještě aby si toho všiml, to až nyní v ní byl poměrně často. No, ale nyní jeho kroky mířili na sever. Byl krásný večer a on měl z toho dobrý pocit.

-> Tajga (Přes Květoucí louku)
Prozkoumej, jak zima ovlivňuje pouštní oblasti

<- Sněžné tesáky

Tvářil se jakoby nic, že se v horách nic nestalo a s tímto pohledem ve své tváři taky nyní kráčel loukou. Ještě lehce sněžilo a tak udělal něco, k čemu si nemyslel že by se někdy snížil, ale byl tu v tuhle chvíli sám. Nikdo ho neviděl. A tak jen se nenápadně podíval doprava i doleva, aby si skutečně ujistil, že ho nikdo nesleduje. Nakonec vytáhl jazyk a postupně začal po vločkách, které se pomalu snášeli k zemi chňapat. Několikrát teda defakto klapl tlamou do prázdna, ale pro něj to měl jakýsi účinek. Kdyby se jen ty vločky neroztopili hned jen co se dostali dovnitř tepla jeho tlamy, žejo.. Pokračoval ve své cestě kupředu a opět se tvářil, že se tohle nikdy nestalo. No jen, kdyby ho teď někdo viděl!
Někde směrem k horám, které se předtím výšili narazil však na jednu tvář. Neznal ji, no pach měla podobný vlkovi na kterého nikdy nezapomene. Zinkův pach, tedy si odvodil, že se jednalo o jeho dceru. Ovšem vypadala, že každou chvilkou pojde hlady. Ona však s veselým úsměvem ho k sobě vábila. Kde se vzala, tu se vzala. Alduin tedy šel až k ní a všiml si vlčího máku u kterého stála. Momentálně pozornost však lákala k něčemu jinému. Ptala se na novinky, ptala se na to co se na ostrovech dělo.. Ač nikdy k cizím vlkům, nebyl příliš sdílný, tahle vlčí slečna ho něčím zaujímala. Možná tím jaká byla kost a kůže a stačilo tak málo, aby se stala jeho zákuskem? Možná. ''Ach.. Nic moc. Právě jsem po dlouhé době našel svou dceru. Zdá se, že ji něco postihlo, ale věřím, že její nové já bude stejně perfektní jako to staré.'' Zamrčel, tentokrát ale svým způsobem spokojeně. V jeho životě moc novinek nebylo. Neměl tedy co vlčí slečně dál vyprávět.
Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V)

Když tak si ji připojil k tomu šedému pacholkovi, rád si na něj vzpomněl. Rád si vlastně opět vzpomněl na celou tu situaci co před lety nastala. Jak byl život pomíjím a jak lehko jej šlo ztratit. Alduinův život byl i předtím v tomto směru dost rozvíjený. Když se narodil on, byl ve svém vrhu jediným. Neměl kolem sebe nikdy nikoho v jeho věku. Měl starší sestru, ano. Ale každý z nich měl jiného otce, ta měla Alduina za někoho kdo se nikdy neměl narodit. I když Alduin v ní viděl jakousi svou ikonu, někoho koho chtěl následovat. Opakovat se po ní jak to u mladších sourozenců k těm starším občas bývalo.
Většinou ho sestra vyháněla a v té době nebyli ve smečce žádné jiné vlčata a tak většinu času trávil sám. Zálibu našel v broučcích, rád je sledoval jak se plazili, jak se belhali ke svým rodinkám. No časem mu vnitřní hlasy začali radit kterého z nich nechat žít, kterého z nich si pěkně užít, pěkně mu urvat jednu nožku po druhé. Zjistil během toho hodně o tom jak stačí málo k tomu někoho připravit i život.
Ten byl velice pomíjivý. Dnes jsme tu mohli být, no zítra už taky ne. Stačí kolikrát jeden jediný tvor, být na špatném místě ve špatnou chvíli a už se to veze. Broučci, které se Alduin rozhodl potrápit a následně usmrtit byly ti, kteří byly ve špatnou dobu na špatném místě. Až časem, když mu byly asi dva roky, zjistil, že jejich hnízdo ve starém kmeni bylo prázdné. Ti kteří jeho teror přežili, nejspíš své útočiště opustili. Měli tam totiž něco, co jim nedovolovalo žít v poklidu, plnit jejich úděl v koloběhu života.
Když byl ještě mladým vlkem, matka byla dosti svéhlavou, i ona dokázala usmrtit jedince bez jediného zaváhaní. To dost zapříčinilo to, že vznikla mezi smečkami válka. Válka, která připravila spoustu mladých nadějných vlků úplně zbytečně o život. Jenže to v té době Alduin neměl ponětí. Díky malé pozornosti ze strany rodičů i sestry a dalších starších a mladších sourozenců se stal jen bezduchou stránkou, které když bylo přikázáno zabíjet, tak to udělal. Nikdy nikoho však doopravdy nezabil, jeden určitý hlásek ho v tom, vždycky zastavil, většinu vlků tedy odsoudil k tomu, aby jejich život trápilo něco horšího. Zohyznil je, dostal je do tak špatného stavu, že smrt si prosili. No nikdy jim v tom nevyhověl.
Postupem času, hlavně v době kdy se dostal na Mois Gris, když nebyl pod vlivem své matky... se postupem času učil novým věcem. Ano, dokázal při válce mezi Chaosem a Daénem vzít vlkovi život, ale taky si při boji se Zinkem něco uvědomil. Když sám skoro tehdy naprostým vyčerpáním padl. Bylo jednoduché vzít život ostatním, no stejně tak bylo jednoduché přijít o ten vlastní. Dost mu k uvědomění pomohlo i to, že se mu narodili potomci. Být strvořitelem života s vlčicí, kterou hluboce uctíval a miloval bylo dokonalým uměním a stejně tak snadným jako vzít něčí život.
V té době se rozhodl respektovat jakýsi životní řád. Koloběh života, který dokázal zapříčinit to, aby každý měl ve světě své místo a svůj úděl. Byl sice dravcem a pěšákem, ale taky již věděl koho si mohl dovolit lovit. Slabé jedince, nemocné, kteří byly předurčeni tomu, aby nasytili ty silné. Respektovat se s přírodou, stejně tak jako s ostatními tvory. Možná proto našel zálibu v léčitelství? Možná proto se zajímal o učení?
I ta květina u které Konvalinka stála tím jen dokazovala, že silní tvorové i rostliny dokázali překvapit naprosto kdykoliv a kdekoliv, ale to se jeden u toho musel na chvíli zastavit, aby to dokázal vnímat. Život byl sice krásným, dlouhým, no šel ruku v ruce společně se smrtí. Kde byl život, tam byla i smrt a Alduinovi trvalo několik let, než si tuto skutečnost uvědomil.
No, nakonec po chvilkovém váhání se s Konvalinkou dal do řeči o tom, že zdejší rostliny opravdu dokázali všelijaké zázraky. Dostalo se mu vysvětlení, že tato, vlčímu máku podobná, ty zázraky téměř dokázala skutečně dělat. Dozvěděl se rozdíly mezi Pomněnkou a Vlčím mákem, stejně jako o tom co vše byla schopnou udělat. Proto se mu opět potvrdilo, že i něco tak napohled obyčejného a malého, mělo v koloběhu svůj velký úděl, bez kterého by se spousta tvorů na světě prostě neobešla.
S tímto se pak s Konvalinkou rozloučil a vydal se směrem k moři, aby opět překročil s novou zkušeností na hlavní ostrov. S podivně uspokojujícím pocitem.

-> Palmová pláž

<- Úkryt (Přes Tichou a Mlžné)

Celou dobu kráčel přímo za čumákem. Neměl moc důvod se nikde zastavovat. Rozhodně bylo nejjednodušší asi začít hledat od Křišťálového jezera, kde se většinou Chaos nacházel. Neměl moc co stejně na práci a tak co jiného mohlo zbývat, než se procházet? Mohl převážně opravdu teď jen hledat členy své rodiny. Dělal vlastně poslední roky něco jiného? Mohl pokračovat v tom se vzdělávat ve svém léčitelství, dopřát nové zkušenosti svému Chaosskému jménu. Mohl se zaměřit na tolik věcí, které tu poslední dobu byly jen on byl tak zahleděný do své rodiny a vůbec nehledal další příležitosti. Bylo na čase se sebou něco dělat, trochu změnit své cíle. Hledat syny a ženu mohl i během ostatních příležitostí.
No, zatímco byl tak zabraný do svých myšlenek, během toho co stoupal vzhůru rozhodně měl méně pozornosti ke svému okolí. Konkrétně ledu, který se pod vrstvou sněhu nacházet. Najednou mu uklouzla tlapa, rozhodně nevybral žádnou rovnováhu, protože to prostě nečekal, ''Urg..'' Zaskučel, když se najednou ocitl na zemi a narazil si tlamu. Zatřepal hlavou a zmateně se rozhlédl. ''Co to sakra bylo.'' Zaskučel. No naštěstí tu nebyl nikdo kdo by viděl jak si Chaosská beta nabyla čenich na kusu ledu v horách. Bolavě se opět postavil na všechny čtyři a po pár opatrných krocích zase kráčel jakoby se nic nedělo, ''Nikdy se to nestalo.'' Řekl si sebejistě, no hlava mu ještě dobrých pár minut z toho šoku třeštila. Ale to už si to prohopl portálem.

-> Červená louka
Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu.

<418 / 42>

Alduin spal celkem dlouho. Svým způsobem, když konečně nespal venku, se i pořádně vyspal a neprobudil se do mrazu. Bylo tu už příjemné teplo. Když otevřel oči, zjistil, že tu byl sám. Artume už asi nejspíš vyrazila na svou cestu. Na moment si všechno znovu pěkně připomněl a poté vstal, provedl řádnou rutinu protahování a dal se do úklidu dalších věcí.
Netrvalo to dlouho, za chvíli to tu vypadalo jako nové a také obnovil své pachové stopy. Ted tu byly i ty od Artume a v blízké době kdo by přišel, jasně by pocítil že tu tihle dva spolu nějaký čas strávili, než každý opět odešel na své cesty. Byl čas se podívat i po ostatních, možná najít Scara a spravit ho o tom, že Artume již byla novou osobností a zmiňovat její původní jméno v ní spíš vyvolává dost negativní dopad. No... a hlavně o tom se zmínit Allavanté. Snad tentokrát po něm nebude řvát, teď si byl jistý že žádnou chybu neudělal, jako tomu bylo v případě Iridana. S touhle myšlenkou úkryt opustil a vydal se směrem k portálu.

-> Sněžné tesáky (Přes Tichou, Mlžné)

<417 / 41>

Alduin byl rád, že Artume celkem chápala, že tehdy byla ta válka naprosto nesmyslná. Zbytečná. Když se ptala však na něj a matku, chápal to. Navíc ano, nemusel v tomto ani lhát. Šťouchl do její tváře lehce čumákem jakmile se na pelechu uvelebila, ''Samozřejmě.'' Zazubil se. ''To tvůj taťka toho vlka připravil o život.'' Tohle byla jedna z věcí na kterou se občas rád vracel do minulosti, protože na své první zabití jeden nikdy nezapomene. ''Dalšího jsem navždy také poznamenal, stejně tak jako on poznamenal mě.'' Poukázal na obě jizvy, konkrétně tu na stehně. Tu na tváři způsobil tehdy jiný vlk, ale obě byly ten den. ''Tvá matka bojovala také, ovšem nás vlci ze smečky rozdělili. Ale věř tomu, že tvá matka dokáže taky zmrzačit vlka do konce jeho života, či ho o ten život připravit.'' Takže, ano bojovala, ale ona ho nezabila..
Nakonec pomalu Artume zavírala své oči a postupně usínala, ještě však vyslovila svůj dotaz, ''Když tu zrovna nikdo jiný nebude a neuděláte tu moc velký nepořádek, tak samozřejmě.'' Mrkl na ní a sám si lehnul do druhého kouta. I on se na chvíli potřeboval vyspat a byl smířen i s tím, že když by se probral už by ji tu nenašel. Vždyť si všechno řekli. Byl rád, že měl možnost za tu chvíli vynahradit ji to co neudělal už kdysi. Pak už zbývalo jen najít Iridana a Dalliuse s Allavanté..

Ohřej se v libovolném úkrytu

<416 / 40>
<- Tichá Zátoka

Uvnitř bylo rozhodně o dost tepleji, než bylo momentálně venku. Dost tomu pomohlo i to, že se Alduin stále soustředil i na ohřátí vzduchu kolem a rychleji se snažil vyhřát poměrně prostornou místnost. Něco v něm radostně také poskočilo, když se jej dotklo svou tváří o jeho rameno. Usmál se na ní tím pohledem, který ji na to všechno odpovědělo. Na kraji měl Alduin své načiní, po stropech vyseli již tak staré bylinky do kterých stačilo jen fouknout a rozpadli by se. Budu muset je pak vyhodit, a najít nové. No, až bude jaro. Řekl si v rychlosti, aby si to snad nezapomněl 'zapsat' do diáře. Pak se podíval na Artume, která se ptala na Zlatou smečku, ''No, řekněme..'' Zamyslel se, jak to asi říct, ''Scar kdysi dávno měl nějaký konflikt s jedním vlkem z Daénské smečky. Bojovalo se tehdy.'' Začal a mezitím se trochu zbavoval prachu hlavně v okolí pelechu, což donutilo i fosforující broučky na zdech zase pěkně zářit a tak se úkryt i pěkně rozsvítil, ''Daénští tehdy dostali asi strach, poprosili si vlky ze Zlaté, aby bojovali po jejich boku a tedy byl Chaos proti dvěma smečkám. Stejně se nic nevyřešilo, jeden vlk přišel o život. Smečky fungují dodnes, takže některý to nedonutilo se stáhnout.'' Uvažoval. Tehdy navíc byla ta válka pro některý nesmyslná. On zabil jednoho vlka, on bojoval se Zinkem. Ale spousta vlků spíš mluvila. Nakonec mlaskl, ''Nakonec zjistíš, že někteří vlci po ostrovech mají inteligenci červa.'' Dodal s kývnutím ramen.
Když konečně byl úkryt opět připraven k živobytí podíval se na Artume, ''Tady můžeš kdykoliv to budeš potřebovat. Je to i tvé místo, které můžeš vždycky nazvat domovem.'' Dodal nakonec a posadil se u jezírka ze kterého se znovu napil, jo, tolik nikdy co dnes se svou dcerou nemluvil.
Posledních pár chvil hodlal strávit se svou dcerou, no následně ji hodlal nechat odpočinout si a vyrazit po svých.

<- Oáza

Netrvalo to dlouho a poušť nechali za sebou. ''Dobrá. Prospěje ti se projít i na vlastní pěst.'' Přikývl na její slova, o tom že půjde od úkrytu po svém, no, jak už jednou bylo řečeno, nemohl ji vodit všude za tlapičku. ''Ale v první řadě se určitě prospi.'' Možná ji to nemusel říkat, no svým způsobem prostě o ní měl starost.
Chvíli přemýšlel nad tím, že tu vánice jakousi spoušť po sobě stihla zanechat, ale nebylo to nic co mu zabraňovalo dojít k jeho úkrytu. Ač skály byly trochu víc zasněžený. ''Jinak ta flekatá.. Jmenovala se Merlin a patří k Alfám Zlaté smečky, jejich dcera.'' Nemusel, ale přesto se rozhodl ji říct ten příběh, proč. ''Díky ní je Iridan na zcestí toho kým vlastně je a chce být.'' Ale zavinil to on, dovolil to. Ale ona mu zachránila syna. ''Já se rozhodl do toho nezasahovat. Stejně tak jako bych nezasahoval do nějakých vztahů ani tvých, ani Dalliusovích. Pevně věřím, že všichni jste dost chytří a vyzrálí na to, abyste sami zjistili co je v životě doopravdy důležité. Dřív či později na všechno přijdete a každý musíte projít vlastními životními chybami, abyste se stali svými lepšími já.'' Dodal a tiše se podíval kupředu. Došel k téměř dokonalému půlkruhu úkrytu. Vchod byl lehce zasypán, nic co by musel hodiny odhrabávat. Trochu ohně při hrabání a vchod byl jak nový. ''Ale třeba konečně přišel k rozumu, proto se mi teď hodlá bojovnou náladou vyhýbat...'' Dodal pak zamyšleně při vstupu dovnitř.

-> Tiché útočiště
Nauč mladšího vlka nové znalosti - a nebo se nech poučit starším vlkem!

Po vše té mluvě pokračoval v pití vody, a čekal až vše jeho dcerka vstřebá a případně si bude cokoliv chtít doplnit za informace. Pak se hrdě narovnal a s téměř nepatrným úsměvem na svou dceru kývl. ''Kdykoliv jsem ti v tomhle k službám, má dcero.'' Řekl, možná příliš formálně, ale přesto nejednou dokázal, že on své děti vskutku rád má. A byl hrdým, když viděl jejich osobní rozvoj, ač někdy musel téměř začínat od znovu.. Věděl však, že Artume, ať taká či onaká, bude někým vždy někým na koho je vždy právem hrdý. ''Ještě bys o Chaosu měla pár věcí tedy znát...'' Převážně ji popsat zákony, svaté desatero, které by měla znát. Moc dobře věděl, že dřív až takové detaily nikomu z nich nepopsal, ne tak dopodrobna jako nyní vysvětloval ji, ale měl alespoň malou možnost to tedy napravit a tak, alespoň se snažil doplnit vše co měla vědět. Mohl být jen rád, že po takovém úraze byl první na koho narazila.. Kdo ví čím by ji ta většina zdejších idiotů pak popletli hlavu! Ale ona byla chytrá, nakonec by se pravdy dozvěděla dřív, či později.
''Ještě ti ukážu, kde vždy a za každých okolností můžeš složit hlavu. Doupě, které patří jen a pouze naší rodině.'' Jeho úkryt, úkryt ve kterém už takové roky žil, ve kterém si našla útočiště i Allavanté a taktéž se do něj narodili jejich děti a taktéž jej mohli využívat kdykoliv jen chtěli. ''Mezitím ti ještě mohu povyprávět o tom jak procházet mezi ostrovy. Společně se pak můžeme na druhý ostrov vydat a tam poté ti dám prostor, abys mohla sama objevit, třeba si rozpomenout.'' Tušil, že jakmile už nebude téměř nic z minulosti předat, že si bude chtít jít chvíli po svém, aby zjistila co a jak sama. Jen díky němu připravená na téměř cokoliv ji mohlo potkat. ''Nebo již pak od úkrytu. Nechám to rozhodnutí na tobě.'' Jistě koneckonců nepotřebovala vést za tlapičku. Ač byla a bude vždy jeho malou princeznou, pro kterou by zabíjel, byla silnou a soběstačnou vlčicí. I když ji něco silně pomotalo hlavu a ovlivnilo spoustu z jejího života, ač nebyl schopen popsat co, ale to nejspíš nebyl vůbec nikdo.
Zdálo se, že tmavé mraky se od zátoky přesunuli dále, a tak toho teď hodlal využít, aby ji mohl ukázat kde byl jejich domov.
(Edit pro Merlin a Zohara):
Alduin si také všiml Merlin. Ovšem vlk který ji doprovázel, a ona zaujala předním bojovou pozici, něco asi dost naznačovalo. Stalo se snad něco mezi...? Pozvedl jedno obočí. Možná právě viděl něco co vidět neměl a myslela si, že za to že podvádí jeho syna se rozhodne Alduin na dvojici zaůtočit? Mohlo v tom být skutečně cokoliv. Švihl ocasem v rámci toho, kdy Merlin tvořila vodní jehlice, hodlala se bránit. Artume vypadala hrdě na něj, protože to vypadalo na první pohled jako, že mají z něj strach ledva ho spatřili. Zavrtěl hlavou, nad tímto jednáním. "Jako malá." Neznal sice přesně důvod proč se mu hodlala stranit, ale jeho slova i pohled jasně Merlin naznačovali co si o tom myslel. Že teď naprosto její jindy dost velká inteligence dost pro něj klesla.
Pak se už tedy vydal jen se svou dcerou k Zátoce a hrdě se na Artume podíval, když si zakřičela své a mohl její myšlenky pak jen domýšlet.

-> Tichá Zátoka (Přes poušť)

<- Poušť

Byla schopná přejít pořádně celou poušť. Což bylo celkem dobrým znamením a rány se dali dokupy. Navíc si připomněl dost zásadní, pro něj důležitou věc. Je to naše dcera. Je silná a schopná a budoucí vůdkyně Společenstva. Ač zažila nejspíš velký šok, dávala se z něj dohromady rychle, ačkoliv s novým jménem. S tím si sám pro sebe kývnul a podíval se na ní, když promluvila.
'' Tvá matka je dost sebevědomá vlčice uvědomující si svou sílu a respekt, který k ní všichni mají. Taky je moudrá a moc dobře ví co je pro rodinu a Společenstvo důležité. Vždy viděla v tobě samu sebe a vkládá do tebe obrovskou důvěru, že jednoho dne půjdeš v jejich stopách.'' Ač emoce nikdy příliš najevo nedávala před nikým a nikdy. Artume byla velmi speciální, před porodem, démonem požehnanou vlčicí, která jednoho dne byla určená k velkým věcem. ''Tvůj bratr Dallius je taktéž dost nadějný silný vlk, který si ve světě jistě jednoho dne vybuduje respekt, který si zaslouží.'' Dalliuse znal ze svých dětí asi bohužel nejméně, ale taky do něj vkládal dost naděje, že není jen tak někdo, ale bude někdo. Další nadějný vůdce. A Iridan? ''S Iridanem je to trochu složitější..'' Tam asi sám trochu selhal svým rozhodnutím tehdy, Alduin.. ''Pevně doufám že brzy pochopí kde je jeho místo.'' Mlaskl nespokojeně. Ale nemohl vědět jak to pokračovalo, dlouho jej neviděl a to by tedy také měl u svých synů napravit. ''Ty jsi celá svá matka. Ty a Dallius jste měli převážně vždy matčiny sklony. Iridan, ten.. je spíš asi celej já. Ale jinak máte všichni tři od každého z nás něco.'' Shrnul. ''Je to vlčice převážně hnědých odstínů, hubená a o něco málo vyšší, než jsem já. Poznáš ji. Hlavně její speciální zkřivený úsměv, který pro cizince nikdy nevěštil nic dobrého- pokud se ukázali být slabými. Ne nadarmo se ji přezdívá- Usměvavá.'' Nemohl přímo říct, že by byl někdo víc na daného rodiče. Mají vlohy k tomu být skvělými vůdci jako Allavanté, stejně jako by dokázali být léčitelé talentovaní hlavně na magická umění jako byl Alduin. Popsal i vzhledy jejich bratrů.
Ptala se dál na Společenstvo, na jeho post Bety a zda-li je jich více. ''Musíš pochopit, že Společenstvo není jako běžná smečka, kterých se tu nachází hojně.'' Začal. ''Jsou tu Sigmy, vlci kteří teprve musí prokázat, že za něco stojí, jsou posuzování Betami a Alfami a ti se vždy společně dohodnou, hlavně samozřejmě záleží na tvé matce a Scarovi- Což je druhý vůdce společenstva.'' Ve zkratce shrnul o tom kdo je Scar, přes jeho přízvisko a pak se nadechl a zase pokračoval, ''...Bet nás je momentálně pět. Já, Stray, Zeiran, Yefrei a Veanna.'' (O Ayshi neví, nikdy ji neviděl, nikdy se o ní nemluvilo) Dodal a rozhlédl se. Dorazili do Oázy. Byla stejná jako když před pár hodinami odcházel. ''Každá Alfa a Beta má svou přezdívku. Všechny, které jmenoval před chvíli jménem popsal, to jak jednotlivé vlky pozná vzhledem tak to jakou nesou přezdívku, stejně tak i tu svou zmínil.
Když dorazili k vodě, z oázy se sám i on musel zhluboka napít. Již dlouho tolik nemluvil co právě dnes.

<- Poušť

Bylo ticho ve chvíli kdy se Alduin soustředil na dezinfekci ran. Byl uvnitř velmi hrdým, když Artume ani nepípla a jen tiše seděla. Dokonce se mu zdálo, že zahlédl nějaké spokojení? Když nakonec pak nanesl na rány svou speciální mastičku, už jen po chvíli vypadalo, že se její hluboké rány velmi brzy zocelí. Byl tak rád, že zatím ji použil jen po druhé a opět se to týkalo rodiny. Byla velmi učinná a doufal, že se k ní zase časem dostane až mu bude zásoba docházet.
Nakonec poděkovala a podívala se směrem, který Alduin myslel. Tím směrem se blížili i husté mračna. Nejednalo se o běžné bouřkové mraky. To by Alduin cítil i díky svému spojení s vodou dostatečně dopředu. Dokonce to nyní vypadalo, že to bylo nejspíš kolem Zátoky, která se na druhé straně pouště nacházela. Nevěděl na dálku přesně co za mračna to byly, no tušil, že momentálně ji úkryt ukázat nebude moct, aby si vzpomněla kde může kdykoliv vlézt a odpočívat. ''To nevím.. Asi se víc ukáže až přejdeme poušť na její druhou stranu.'' Odpověděl ji tedy nakonec. Sám se pak rozešel do hlubin pouště. ''Ještě něco co by jsi chtěla se dozvědět? Samozřejmě ti mohu říct vše co vím, ale nechci abys hned zase dostala šok leda ses mi dala dokupy.'' Nevěděl co prožila, no usoudil, že bylo lepší ji vše říkat postupně a nehodit na ní pytel všech informací.

-> Oáza

Zopakovala si jména. Zdálo se, že si je víceméně pamatovala, ale zároveň ani trochu. Věnoval ji trochu lítostivý pohled, protože prostě ho to mrzelo. Ale i tak dál věřil, že stejně měla dokonalé dispozice k tomu být jednou nejlepší z nejlepších. Byla to přece jeho krev. ''Kdybys chtěla cokoliv znát, já ti to povím. Vše co budu vědět.'' Dodal potom, protože ho trochu překvapilo, že sama žádné další dotazy neměla. Pak jen přemýšlel jak by Artume mohl ještě pomoci na rozpomenutí.
Když v tu začala krvácet.. Alduin se v duchu praštil do čela, protože defakto vůbec nechápal jak si mohl nevšimnout. Vždyť i ten pach krve! No, když znovu zavětřil.. Její krev se zdála být trochu jiná.. Natočil hlavu, aby se na její otevřené rány více podíval. ''Asi bude lepší.. Než někam půjdeme tohle dát do pořádku, co říkáš?'' Lehce do ní šťouchl čumákem. ''Mám tady mastičku, která dokáže tyhle rány vyléčit.'' Dodal a vytáhl ji. Pokud Artume souhlasila, pomocí vlastní magie vody s kombinací ohně se snažil rány opatrně vydezinfikovat. Poté ji namazal rány lehkým filtrem hojivé mastičky, možná to mohlo trochu štípnout, ale rozhodně musela cítit značnou úlevu a otevřené rány se začali zocelovat. No a pokud nesouhlasila... no, prozatím musela vydržet. Dokud by nedošli někde k vodě. ''Samozřejmě. V poušti je oáza, tam to bude asi pro teď perfektní.''

-> Poušť // Oáza přes Poušť (/Vyber si co chceš první, se přizpůsobím)