Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zopakovala si jména. Zdálo se, že si je víceméně pamatovala, ale zároveň ani trochu. Věnoval ji trochu lítostivý pohled, protože prostě ho to mrzelo. Ale i tak dál věřil, že stejně měla dokonalé dispozice k tomu být jednou nejlepší z nejlepších. Byla to přece jeho krev. ''Kdybys chtěla cokoliv znát, já ti to povím. Vše co budu vědět.'' Dodal potom, protože ho trochu překvapilo, že sama žádné další dotazy neměla. Pak jen přemýšlel jak by Artume mohl ještě pomoci na rozpomenutí.
Když v tu začala krvácet.. Alduin se v duchu praštil do čela, protože defakto vůbec nechápal jak si mohl nevšimnout. Vždyť i ten pach krve! No, když znovu zavětřil.. Její krev se zdála být trochu jiná.. Natočil hlavu, aby se na její otevřené rány více podíval. ''Asi bude lepší.. Než někam půjdeme tohle dát do pořádku, co říkáš?'' Lehce do ní šťouchl čumákem. ''Mám tady mastičku, která dokáže tyhle rány vyléčit.'' Dodal a vytáhl ji. Pokud Artume souhlasila, pomocí vlastní magie vody s kombinací ohně se snažil rány opatrně vydezinfikovat. Poté ji namazal rány lehkým filtrem hojivé mastičky, možná to mohlo trochu štípnout, ale rozhodně musela cítit značnou úlevu a otevřené rány se začali zocelovat. No a pokud nesouhlasila... no, prozatím musela vydržet. Dokud by nedošli někde k vodě. ''Samozřejmě. V poušti je oáza, tam to bude asi pro teď perfektní.''

-> Poušť // Oáza přes Poušť (/Vyber si co chceš první, se přizpůsobím)

Zopakovala po chvíli to slovo. Otec. Ano, tím skutečně Alduin i byl a její oči vypadali, že spokojeně poskočili nad tou skutečností, i když byla úplně schopná si tyhle věci vybavit sama. Otázkou pro Alduina zůstavalo však to, proč. Proč ztratila veškerou paměť i přesto, že její oči řvali po tom, že to všechno vlastně v hloubce své duše znala? Nejspíš na to musel pomalu a tušil, že ani jeho extra skvělá mastička by nepomohla na takovouhle rozsáhlou ztrátu paměti.
Řekla co si pamatovala naposledy a defakto, zdálo se, i jako na jediné. Vzpomněl si, že položila dotaz, na který ji neodpověděl, protože byl tak zaražen tím co se vlastně událo. ''Ano.. Bylo jaro..'' Matně si vzpomínal na chvíli kdy vlastně viděl svou dceru naposledy. Bylo to při útoku na vlky, kteří se zbytečně moc blízko usídlili u doupěte Hlídače, které se to moc nelíbilo. Byly tam v den den všechny jeho děti. I Allavanté. Od té doby neviděl nikoho z nich. Sám když se probral už byla zima. Jakoby se časová trhlina ujala všech... ''Sám jsem se probral v zimě, nedokážu ti odpovědět dost logicky na to, proč je teď zima.'' Nedokázal jen vysvětlit proč přespal půlku roku i on sám.
Zmateně se vyptávala na vše co on zmínil. Tiše si povzdechl, tohle ho hluboko uvnitř tak drtilo... Jediná světla pozitiva byla to, že když si ujasnila, že Alduin byl otec, na něco málo si vzpomněla. Třeba to byly právě ty věci? Ale.. Kdykoliv zmínil její jméno, které nesla od svého narození, vždy v ní začalo nebezpečně škubat, hluboko přemýšlel, snažil si dát dvě a dvě dohromady, ale prostě nedokázal přijít na dost logický důvod. Nejspíše jen něco uvnitř ní momentálně blokovalo vzpomenout si na své já a tedy kdykoliv zmínka 'o Rhysburr' začínala být spíše věc, která ubližovala, než pomáhala. O tom se budu muset zmínit Společenstvu, ale hlavně Allavanté, Dalliusovi a Iridanovi. Nikdo ji tímto nebude ubližovat dokud dýchám. A tak se rozhodl.
Od nynějška byla jeho dcera i pro něj oficiálně Artume, ač stále nepřišel ke kloudným odpovědím na všechny své 'proč'.
''Tvá matka je Allavanté. Je to jedna z vůdkyň Společenstva Chaosu. Ty jako naše dcera jsi spolu se svými bratry, Iridanem a Dalliusem, jejich nástupci, až se prokážete, že jste dostatečně schopni potomci nás dvou. Já jsem Betou, ostatními členy přezdívám Šaman. Tvá matka je přezdívána Usměvavou.'' Začal, vždy se na chvíli odmlčel, aby dokázala nové informace, pro její ztracenou mysl, vstřebávat a nechával ji také prostor na případné doplňující dotazy.

Když Alduin vyslovil její jméno všiml si její reakce moc dobře. Aby ne, cvakla zubami po ničem. Hlasy? Že by jeho hlasy, které dlouho utlačoval byly dědičné? Ne, to určitě ne. On byl prostě jen za svého dávného života cvok. Ale... Rázně zavrtěl hlavou, aby tyto myšlenky ze sebe zcela setřepal. ''Bohové...'' Vydechl pak nakonec. Už byl svědkem mnohokrát něčeho, čemu zdejší bohové se rozhodli pěkně zamíchat kartami osudu. Ale proč.. proč by ji dali nové jméno? Ne, to musí jít určitě ještě nějak vysvětlit. Všechno se to dá nějak vysvětlit.
Už-už se chystal k tomu, aby něco k tomu pověděl, začal pomalu, ale věnovala mu pohled, pohled plný zmatení, ale zároveň se na něj dívala pohledem, který potvrzoval její slova. ''Rhy... Tedy..'' Odkašlal si. Ať se rozhodla ona sama, či jen zdejší bohové měli zvláštní smysl pro humor, zrovna tohle bylo něco, co on zvládne respektovat. Důležité bylo, že byla zdravá, v pořádku. Dokonce to tedy všechno vypadalo na silnou ztrátu paměti, kdyby tak zjistil co ji to způsobilo, aby věděl jak ji pomoci ji to vše vrátit. ''..Artume.'' Vydechl. ''Znáš mě, ano.'' Ač se snažil tvářit vážně, uvnitř hrudi ho něco píchlo, těžko se smiřoval s tím, že si jeho jediná dcera na něj nevzpomíná. ''Jsem Alduin.. Tvůj otec.. Opravdu si na mě nevzpomínáš?'' Zamlaskl a podíval se okolo, poté opět na Artume, ''Ani na matku, bratry? Naše společenstvo?'' Dodal, jestli si nic nepamatovala, a mohla za to nějaká silná magie, či snad dokonce zdejší bohové se zvláštním smyslem pro humor, mohl v tuhle chvíli udělat jediné, postupně se snažit ji paměť vrátit.

Alduin skoro až usnul, jak tak takhle pozoroval moře, jeho myšlenky se pomalu třídili a skupili z chaotických cest do těch uspořádaných a srozumitelnějších. Třeba ta skutečnost, že místo kocháním se míst, mohl hledat svou dceru, která po boji v tom táboře zmizela beze stop. Proč ji nehledal hned? Poprvé se cítil v tomhle směru mizerně. Vždy si myslel, že nebyl tak špatným otcem. Byl tu pro mě, ale tentokrát ne. Vydechl až mu vyletěl obláček páry, který se rozplynul stejně tak jako stopy jeho jediné dcery.
Ale v tom zahlédl pohyb kousek k moře. Doposud měl za to, že se jednalo o jeden z kamenů, ovšem do chvíle, než se pohnul. Vítr k němu přivál okolní pachy na které se nyní zaměřil pořádně, protože doteď byl jen ve svých myšlenkách. Slanost v moři, chladný štiplavý vzdoušek a... ''Rhys!?'' Štěkl a vystřelil na všechny čtyři jako ještě nikdy předtím, dokonce i u zeslablého těla byl tak rychle jako nikdy předtím.
Prohlížel si ji, mladou pohublou vlčici, která vzdáleně připomínala jeho dceru, ale přesto vypadala úplně jinak. Když byl dost blízko u ní, znovu nasál její pach. Zcela jistě to musela být ona. Ztratila se z dosahu té nejlepší zvědkyně v Chaosu, byla beze stop a on skoro ji mohl oplakat. Jako jo, chyběla mu, věřil v hloubi duše, že byla silná a dokázala se postarat sama o sebe, ale tak rád by věděl, co se stalo.. Vypadala zmateně, ale on si byl zcela jist, jednalo se o jeho dceru a i kdyby změnila i Wua srst na milionkrát jinak, poznal by ji vždy.
Dle sečtu jedna a jedna si dal dohromady, že ji vyplavilo moře. Mokrá srst, téměř opuštěná pláž, její zmatený pohled. Kéžbych věděl co se vlastně stalo? To mi může říct pouze ona.. Podíval se na ní, Chtěl ji oslovit, ale v tom si začala něco mumlat. Povytáhl obočí, ''Rhys..'' Vydechl její jméno tedy nakonec, aniž by ještě věděl, že to její jméno, již nebylo, ''Co to povídáš Rhys?'' Mohl se vždycky všude tvářit jako tvrďák, když se však jednalo o potomky, byl to někdo, kdo se staral o to, aby byly v pořádku. Ač se vlčice představila jako Artume, dost bezpečně poznal svou dceru a její mumlání mu o to víc smysl nedávalo.

<- Oáza

Od Oázy až tolik neprošel. Šel jen chvíli, kdy se pak objevil na pláži kousek za pouští. Posadil se pod jednou ze zdejších palm a hleděl na moře, naslouchal v naprosté klidnosti jejím zvukům. Vždycky ho voda uklidňovala a uvolňovala, vždycky se v její přítomnosti cítil prostě svůj.
Když už předtím uvažoval nad minulostí, možná občas mu myšlenky utekli k tomu, jak se doma měli, jak by ho přijali zpět? No, samozřejmě nad tím jen přemýšlel, svůj zarytý nový domov by nevyměnil za nic na světě, koneckonců měl tu své děti..
/Napiš během trvání akce alespoň 31 postů✓

<- Tichá Zátoka (Přes Poušť)

Zátoku nechal za sebou a objevil se v poušti. Bylo to tu.. oproti zimě po celém ostrově, nějaké jiné. Ale zatím to nebyl jeho cíl zkoumat, teď chodil po poušti a zpětně uvažoval nadtím proč vlastně? Zasmál se. ''Už jsem jak cvok.'' Řekl si s ušklíbnutím a byl rád, že ho nikdo u toho neviděl, ale teď, když došel do oázy se zastavil. Zastavil a sedl si konečně.
Tentokrát si okolní krajinu opravdu chtěl užít jak se dalo. Možná tu nabrat nové síly na další cesty? Ale jaké další cesty? Tak maximálně zpět do Zátoky pěkně do pelechu a z něj chvíli možná nevylézt. ''No, ještě uvidím. Ze začátku jsem se vymlouval na děti a nikde jsem o ně ani nezakopl.. Tentokrát bych je vážně mohl najít.'' Vzdychl si zamyšleně.
***
Usnul ani netušil jak. Hlavou škubl do vzpřímeného lehu a pak se uvolnil. Zjistil, že to byla jen naprostá chvilka co mu oči padli. Ale i tato chvilka mu byla k dobru. Postavil se a protáhl. Poté si zamlaskl a vydal se zase o kousek dále.

-> Palmová pláž

<- Krapníkové jeskyně (Sněžné tesáky, Zubří pláň)

A nakonec, i když ještě nechtěl jít domů, tak skončil stejně v Zátoce kde se jeho úkryt nacházel. Ale ještě tam nešel, teda ne úplně. Šel k jeho kraji, aby se na něj podíval, dlouho v něm totiž nebyl. Nahlédl dovnitř a povzdychl si. Vše bylo zaprášené, bylinky co normálně visí na stropě všude poházené po zemi.
Vytáhl se ven a šel se projít zátoce. Čekal ho nejspíš pěkný úklid jakmile se do doupěte vrátí. A jeho pach byl taky zesláblý, takže měl práce až až, ale prozatím se mu do toho nechtělo. Jeho kroky vedli k poušti, proč? No, ještě tam nebyl. Teda byl, ale určitě věděl, že neviděl tu oázu o které se tak mluvilo.

-> Oáza (Přes poušť)

<- Mlžné pláně (přes Sněžné tesáky)

Prošel hory a vstoupil do jeskyně. Ani v téhle nebyl a v horách byl tolikrát. Bože, kolik toho už stihl nachodit a přesto tu stále nacházel místa, kde nikdy nebyl. Pročpak jsem si to nikdy neprošel dřív? Byl furt na jednom místě a takhle neviděl skoro nic víc. Mlaskl, když si krapníky trvale prohlížel.
Když přišel na systém jak asi všechny tady vznikly, pokýval si hlavou. Voda tu kapala roky a roky. Nakonec zase odešel.
Nikde se nezdržel déle, pěkně a hlavně rychle si všechno prohlédl a zase šel o kus dál. Dokonce ho pomalu snad začínala chytat únava, ale nic co by ještě nedokázal chvíli vydržet, ovšem po tom všem je třeba pořádný spánek! No hlavně ne tak dlouhý jako byl ten z léta do zimy.

-> Tichá Zátoka (Sněžné tesáky, Zubří pláň)

<- Malé hory (Přes písčiny, průliv)

Od Ostrova se zase vzdálil a po dlouhý době se dostal zase do mlhy. Neměl ji rád. Když se nad tím zamyslel... Neměl rád spoustu věcí. Ale zase měl i plno věcí rád. Například když mohl být něčím užitečný a došlo mu, jak poslední roky moc užitečným nebyl. Ano, přijal teďkom Taniu, Takže pomohl rozrůst Chaos, ale, to bylo skoro nic.
Možná by mohl promluvit pak se Scarem? Jo, to by možná bylo ideální. Celkově se Chaos poslední dobou skoro vůbec nevyjádřil k ničemu a byl dlouho klid. Nemuseli dělat nic, ale taky mohli trochu rozšířit obzory. A nebo uskutečnit ty boje co teda navrhovala Avanté. Zauvažoval,

-> Krapníková jeskyně (Přes Sněžné tesáky)

<- Sakura

Od stromů, přešel konečně k těm horám. Myšlenky měl teď ukotvený na svou drahou partnerku. Dlouho s ní nebyl, byla mezi nimi jakoby taková propast. Dost možná si to nalhával, ale čímdál více si uvědomoval, že byl hlavně jejím mazlíčkem, který skákal jak ona pískala. Zamručel a nahoře se protáhl. Rozhlédl se,. Vypadalo to opravdu jako malý ostrůvek. Ostrůvek co byl nasán zvláštní magií. Skoro jakoby to všechno bylo kvůli tomu, že tohle místo mělo v oblibě bohové. Vzdychl si, semkl rty do jedné linie, přičemž se rozhodl, že je čas tento ostrov zase opustit.

-> Mlžné pláně (přes Písčiny, Průliv)

<- Kočíčí luka (Malé hory)

A tak zase prošel lehce kolem těch jediných hor, které zde byly, nebyly moc vysoké, ale pro teď se dostal ke stromů. Byly bez listů, ale všude okolo stromů byly po zemi růžové lístky. Dokázal si je představit nahoře na těch stromech. Vypadalo by to moc hezky. ''Nakonec, to není tak špatné. Tady je to celkem hezký.'' Tady by si to s Avanté taky pěkně užili. Naprosto nad tou představou pěkně zavrtěl ocasem a zavrněl jak kocour.
Ale pak si zase pěkně vzpomněl nad tím co před nějakou chvíli uvažoval. Mělo to vůbec dále cenu? Nikdo nevěděl.

-> Malé hory

<- Zrcadlové jezero

Když se dostal od té vody dál, byl mnohem klidnější, protože se ten prazvláštní vodní tok.. no, co si budeme. I na něj je to občas moc, zvlášť když něco takového zažil poprvé, a že toho zažil už tolik! Ale mohl toho zažít mnohem, mnohem více. A čím víc chodil, přemýšlel o rodině a o tom co mohl a nemohl zažít, chtěl teda prožít toho mnohem víc.
Mohl přemýšlet o tom, že by něco mohl způsobit, ale zároveň ne, ale kdo to věděl? Jen bohové si mohli hrát s jeho osudem a on se jen mohl snažit ho točit zase dle sebe.

-> Sakura (Malé hory)

<- Písčiny

Prošel kolem hory, až k jezeru, které tu bylo. Cítil jemné pobolívání hlavy a silný proud magie ve zdejších místech. Zašlehal ocasem a přišel blíž k hladině vody. Měl pocit, že se jeho odraz najednou rozdvojil. Příliš se vlnil a neviděl se příliš dokonale. Jak měl vodu rád, neboť v ní byl mistrem, tak z téhle vody se mu těžce dělalo zle. Ošil sebou a raději zvedl pohled a odvrátil jej pryč.
Nakonec se rozešel dále, protože z téhle vody mu bylo nějak divně a to se z ní ani nenapil. Postupně zjišťoval kolik toho vlastně o Ostrovech nevěděl a co ho dokáže stále překvapit.

-> Kočičí louka

<- Průliv

Když se jeho tlapy z vody opět dotkly pevnější půdy musel si oddechnout. Bylo to těžší, než to na první pohled vypadalo. Myšlenky mu utíkali opět k jeho rodině, čím déle nad tím přemýšlel, tím víc byl do toho zarytej. Bylo by skvělé zase je vidět a bylo skvělé si s nimi předat nové informace o Ostrovech, které prozatím zjistil.
Nakonec po několika desítkách minut se opět postavil na tlapy a vydal se na průzkum těchle míst. Na jednu stranu už ho ale i tlapy celkem boleli, ušel toho hodně, ale přesto prozatím nehodlal končit, došel tak daleko, tak přece neskončí pak zaseklej tady. Obejde to a půjde domů.

-> Zrcadlové jezero

<- Mrazivá jeskyně (Přes Hraniční pohoří, Tajgu)

Krutý sever nechal daleko za sebou. I když domů nemířil, cestu přes lesy celkem důvěrně znal. Ale přesto se mu povedlo vyjít cestou jinde, kde to neznal. Proč? No kdo ví, ale věděl dlouhou dobu o tom, že tu byl třetí ostrov, který byl třeba k němu doplavat. A když už byl tak pěkně rozchozený na toto, tak nebyla lepší příležitost k tomu, než to přejít, a to právě teď ta příležitost. ''Co tam asi najdu?'' Řekl si a vnořil přední tlapy do vody, potom zadní a nakonec se celý brodil vodou až k ostrovu. Bylo to těžší, než to na první pohled vypadalo, ale přesto se pomalu a jistě blížil svému cíli, až nakonec jeho tlapy na nejmenším z ostrovů nakonec vylezli..

-> Písčiny