Příspěvky uživatele

< návrat zpět

« Němé údolí

Cupitali jsme směrem k území a byli jsme už blízko. Den se přehoupl do večera, který byl stále poměrně teplý. Spokojeně jsem zamručel a pokračoval dál. Netušil jsem, zda se Sachi vůbec bude ve smečce líbit a zda zůstane, ale ukázat jí to tam stálo určitě za to. Měl jsme ji rád a kdyby zůstala, rozhodně by mi to též udělalo radost. A co když nezůstane? Proběhlo mi hlavou, tou jsem však zavrtěl, abych tyhle myšlenky vypustil z hlavy.
Otočil jsem se na hnědou vlčici. "Nemáš vůbec zač, rád jsem ti to tu ukázal a můžeš se kdykoliv s čímkoliv na mě obrátit," usmál jsem se na ni a procházel dál. Z údolí jsme se dostali do hor. "Jsou poslední, slibuji," zazubil jsem se a mávl ocasem. Tenhle ostrov byl poměrně hornatý, avšak hory se většinou daly dobře projít, ještě když začínalo jaro a led a sníh zmizely.
"Ano, ještě kousek a jsme tam," ujistil jsem ji a pomalu scházel z hor opět do nižších poloh. Tlapy jsem zabořil do země, pokryté jehličím. Nadechl jsem se a cítil příjemnou vůni lesa a domova.

» Daén

« Irisin ráj

Blížili jsme se k území smečky. Bylo víceméně za kopcem. Upřímně jsem se domů už těšil, v nohách jsme toho měli oba dva poměrně dost a měl bych se tam přeci jen ukázat, aby se vědělo, že vůbec žiju. Mávnul jsem ocasem a rozhlédl se kolem sebe. Zdálo se, že jaro konečně přišlo a zima je ta tam. Panovalo poměrně teplé počasí. Spokojeně jsem zamručel a pokračoval dál v cestě.
Otočil jsem se na Sachi, kterou zajímalo přijímání do smečky. Nebylo divu, pokud se opravdu bude chtít přidat, rozhodně je dobré vědět dopředu, co ji vlastně čeká. Já sám dlouho u přijímání nebyl, možná se něco změnilo a Lissandra má jiné způsoby přijímání. Avšak tohle mi přišla jako dobrá informace, určitě každá Alfa chce vědět, kdo má o smečku zájem. "Neboj se nic. Zvládneš to a...a budu tam s tebou," usmál jsem se na ni a doufal, že jí to alespoň trochu uklidnilo. "Lissandra možná vypadá děsivě, ale opravdu se není čeho bát," dodal jsem ještě.
Procházeli jsme místem, se kterým jsem měl spjatou vzpomínku. Nedokázal jsem moc určit, zda je dobrá či nikoliv. Jen jsem věděl, že to nebylo přirozené. To co se tu odehrálo. Mého výrazu si všimla i Sachi. "Um ne. Jen jsem si vzpomněl na něco. Na mé potomky, jak jsem ti vyprávěl," odvětil jsem. Nemyslel jsem si, že je zrovna dobré zabíhat do detailů.

» Furijské hory

<= Jižní hory

Procházeli jsme zcela mlčky. Nevadilo mi to, ono občas mlčení bylo víc. Procházel jsem mezi skalisky, sem tam jsem se ohlédl na Sachi, zda mě stále následuje. Tu a tam jsem zastavil a nasál okolní pach. Necítil jsem někoho, koho bych znal. Pátral jsem po někom že smečky, ke komu bychom se případně mohli připojit. Nikdo poblíž nebyl. Tedy ne že by mi vadilo být se Sachi sám, to vůbec ne. Já s ní byl rád, na její společnost jsem si zvykl natolik, že by mi připadlo zvláštní ji nemít po svém boku. Přeci jen jsme spolu strávili několik týdnů, což bylo poměrně dost času. Také to byl jeden z důvodu, abych se zase vrátil ke smečce. Měl bych se tak zas ukázat a zjistit, jak je na tom Rian.
Sachi se ptala na Daén, řekl jsem jí to tak, jak jsem cítil. Bylo přirozené, že se na něj ptala, když jsem ji tam vedl. "To chápu, taky bych byl zvědavý. A přijímání? Mhm, upřímně, jsem dlouho u žádného nebyl, ale myslím, že se tě Lissandra - Alfa Daénu - zeptá na nějaké informace a možná záda úkol? Těžko říct, ale neboj se toho," ujistil jsem hnědou vlčici s úsměvem. "Není problém. Rád tě provedu," zazubil jsem se a potlačoval v cestě.
Ocitli jsme se na místě, které jsem znal a při pohledu na něj se mi vybavily vzpomínky na Kurážnou a tu chvíli, kdy jsem pod nějakým kouzlem předal své geny. Zavrtěl jsem hlavou a tiše si povzdechl. Nemělo se to stát. Své potomky jsem vlastně neznal a vlčici jsem od té doby neviděl. Bylo to celé tak zvláštní.

=> Němé údolí

« Ovocný lesík

Pomalým krokem jsem se rozešel směrem k horám, které jsem neznal. Tedy jistěže jsem kolem nich kolikrát prošel, ale nikdy jsem nešel skrz ně. Ovšem tyhle hory vypadaly snad nejpřívětivěji ze všech, které jsem měl možnost navštívit. Byly níže, takže jsme se hezky vyhnuli nepříjemné cestě skrz kameny a kdo ví co ještě.
Otočil jsem se na hnědou vlčici, zda mě následuje a tiše pokračoval v cestě. Noc byla klidná a i tady panoval klid. Zhluboka jsem se nadechl a přivřel oči. Cítil jsem se zase klidněji než předtím. Musel jsem uznat, že jsem se domů docela těšil. Chtělo se tam zase vrátit po tomhle dobrodružství, které jsem se Sachi prožil. Byl jsem také rád, že jde do Daénu se mnou. Sice jsem nevěděl, zda zůstane, nebo si půjde svou cestou, ale nad tím jsem teď moc nechtěl přemýšlet.
Zastříhal jsem ušima, když jsem slyšel její hlas. Na chvíli jsem se zamyslel. "Hm... Mám ho rád. V lese je klid a řekl bych, že je tam i bezpečno. Vlci jsou milí, alespoň ti, které jsem stihl poznat," odvětil jsem na její dotaz. "Myslím, že by se ti tam mohlo líbit, kdyby ses rozhodla zůstat," pousmál jsem se na ni. "Mohu tě provést a sama uvidíš," dodal jsem rychle.

» Irisin ráj

Vyčkával jsem, zda Sachi se mnou půjde či nikoliv. Byl jsem z její odpovědí jako na trní. Chtěl jsem, aby se mnou šla. Doufal jsem, že cestou si budeme povídat a na to všechno předtím zapomeneme. Minimálně to necháme prozatím plavat. Neměl jsem k tomu víc co říct. Nebylo tedy třeba to nějak více rozmazávat. Netrpělivě jsem na ni pohlédl. Začala mluvit. Její slova mě zarazila. Svým způsobem příjemně. Nejspíš. Zprvu jsem moc nevěděl, co na to vlastně odpovědět. "Tak neodcházej..." vyhrkl jsem bez rozmyslu a oči upřel do těch jejích. Na krátkou chvíli. Následně jsem svůj pohled zabodl do země. Byl jsem v tomhle dosti neohrabaný.
Sachi při těch slovech nepřemýšlela stejně tak jako já nad těmi, které jsem před chvíli vypustil. "V pořádku," odvětil jsem krátce a opět se na hnědou vlčici podíval. Jak jsme mohli tuhle situaci vyřešit? Chtělo to nějak celé už uzavřít, aby mezi námi nebylo tohle takové trapno. Proč se to jen muselo stát. Vydechl jsem. Nemyslel jsem to omámení, nebo možná jo. Avšak to co jsme si řekli, tak ani jeden z nás toho nelitoval. Jen nikoho nenapadlo, jaké to bude, až ono omámení zmizí.
Přikývl jsem. Byl jsem rád, že nakonec se mnou půjde a pak? Pak uvidíme. Asi to bylo nejlepší řešení, ke kterému jsme se mohli dopracovat. "Jo, jdeme," uculil jsem se na ni nejistě a vydal se k horám, které se tu před námi tyčily.

» Jižní hory

Ještě chvíli jsem setrval v objetí a užíval si to plnými doušky. Co mi alespoň mysl dovolila. Proč to nešlo jednodušeji? Proč to muselo být tak složité? Vydechl jsem a přivřel oči. Věděl jsem, že to bude zas dobré. Jen bylo třeba si především urovnat myšlenky.
Netušil jsem, zda Sachi se mnou vůbec půjde, ale přeci jen jsem se ji zeptal, zda nepůjde se mnou domů. Čekal jsem asi jakoukoliv opověď. Že ne, že si půjde po svých, že bude chtít být sama. Na druhou stranu se mi mohlo dostat kladné odpovědi - půjde se mnou do Daénu. Tak či onak, hodlal jsem její rozhodnutí respektovat. Avšak můj dotaz Sachi lehce vykolejil. Zastříhal jsem ušima a pomalu přikývl. "Ano. Chci," odvětil jsem polohlasem. "Ale pochopím, když budeš chtít být sama," dodal jsem pohotově, aby to neznělo, že na vlčici tlačím. To bych byl nerad, kdyby si to přebrala tímhle způsobem. "Ukážu ti to tam, můžeme si popovídat a pak klidně budeš moct jít, když budeš chtít," uculil jsem se. Ale doufám, že zůstaneš...

V hlavě jsem měl stále moc myšlenek, které se překřikovaly a já je neuměl utišit. Ne teď. Vydechl jsem a zavrtěl hlavou, jako kdyby je z ní chtěl vysypat. Nechtěl jsem se k Sachi zachovat zle, to vůbec ne, jen jsem měl problém se s tím vším vypořádat. Doufal jsem, že se tohle brzy celé vyřeší a budeme moci jít dál a posunout se. Třeba spolu. Avšak na to jsem asi potřeboval čas, který se zdálo, mi byla ochotná poskytnout. Nikdy jsem si nemyslel, že budu mít problém si někoho pustit tak blízko k tělu, ale život mi nadělil tolik ztrát, že jsem jinak už nemohl.
Udělal jsem několik kroků k hnědé vlčce, neutekla a ani se neodtáhla. Mírně jsem se pousmál a už jsem ji objímal. Přivřel jsem oči a nasál její příjemnou vůni. Cítil jsem se dobře ale v hlavě jsem stále měl to všechno, co se stalo. Její návrh se mi líbil. "Ano," řekl jsem jen a snad jako kdyby s úlevou jsem si vydechl.
Ještě nějakou dobu jsem ji tiše objímal a pak se od ní odtáhl. Zastříhal jsem ušima a nadechl se. "No... Co kdybychom pokračovali v cestě a vrátili se do mého domova?" navrhl jsem Sachi a vyčkával na její odpověď. Měla teď šanci se sebrat a jít si po svých. Těžko říct, co vlastně udělá.

Nevěřil jsem svým očím, kam se to celé dostalo. Ze zamilovaného švitoření jsme se dostali do ne zcela příjemné situace. Tak jsem to tedy vnímal já. Necítil jsem se nejlépe. Nevěděl jsem, jak na to celé reagovat a doufal jsem, že jsem neříkal věci, které by se Sachi dotkly. Jen jsem opravdu měl strach, že když si ji pustím k tělu, budu chvíli šťastný, ale pak se něco stane a ona mi zmizí ze života jako pára nad hrncem. Povzdechl jsem si. Vyrovnat se se ztrátou celé rodiny, včetně dcery bylo těžké. Také jsem přišel o Vidara a Anakhi. Ty jsem neviděl dlouho a nevěděl jsem, zda se tady na ostrovech vůbec ještě nachází. Oba jsem měl rád, možná jsem je měl rád víc, než jsem si uvědomoval a proto jsem měl strach, že Sachi také zmizí. Ne nutně svým rozhodnutím.
Všechny tyhle pocity jsem jí řekl a pohlédl jí do očí. Nevymýšlel jsem si to, byl jsem upřímný. Nebyl to tah, díky kterému bych se z toho předtím chtěl vykroutit. Vůbec ne. Jen jsem asi neuměl udělat krok k tomu, že to tentokrát, do třetice, třeba vyjde.
Sachi se ujala slova a uklidňovala mě, že o ni nepřijdu. Mírně jsem se pousmál. Její slova mě hřála na srdci a chtěl jsem jim věřit, jenže bylo to těžké. Ne že bych si myslel, že si to vymýšlí, vůbec ne. Jen vztahy pro mě byly náročnější, než jsem si myslel. Neměl jsme problém navazovat vztahy, ale neuměl jsem si pouštět vlky blíže k tělu. Kromě Cithriana, jenže on byl ztracené vlče, to bylo něco jiného. "Dobře," špitl jsem ve chvíli, kdy jsem ji objal.

Byl jsem z téhle situace zmatený. Přišlo mi, že snad více než Sachi. Na druhou stranu jsem jí do hlavy neviděl, takže těžko říct. Nevěděl jsem, co mám vlastně dělat. Líbilo se mi s ní, o tom jsem rozhodně nepochyboval. A jak jsem jí sám řekl, slova, která jsem vypustil z tlamy pod vlivem čehosi, bych zpátky nevrátil. Očividně jsem to říct chtěl. Pravdou bylo, že za normální situace bych to neřekl, ale i přesto jsem toho nelitoval. A snad ani nebudu.
Hleděl jsem hnědé vlčici do očí. Bylo možné vůbec něco uspěchat? To byla otázka. Zas tak dlouho jsme se neznali, ovšem jsme spolu strávili docela dost času a v její přítomnosti jsem se cítil dobře. "Jak jsem ti předtím říkal o tom, jak jsem přišel o rodinu a blízké vlky... Nechtěl jsem o ně přijít a přišel jsem. Proto bych nerad přišel o tebe. Jakýmkoliv způsobem," vydechl jsem a udělal krůček blíže k ní, přesto jsem si udržoval dostatečný rozestup, abych nenarušil její osobní prostor.

Z krásných chvílí, které jsme spolu prožili během předešlého dne, se stala zvláštní chvíle, kdy to mezi námi bylo zvláštní. Nevěděl jsem, jak to celé uchopit a jak se k tomu vlastně postavit. Sama Sachi z toho byla vykolejená. "Ne, v pořádku. Nemáš se za co omlouvat," ujišťoval jsem ji.
Ujal jsem se slova a řekl to, co jsem zrovna měl na srdci. Možná to nebylo zrovna ideální, jak jsem to celé položil, jenže jsem z té situace byl tak vedle, že jsem nad tím moc nepřemýšlel. Až jak jsem domluvil mi došlo, že jsem svá slova mohl podat lépe. Ovšem to už bylo pozdě a nemohl jsem to vrátit. Sachi položila správnou otázku. Jak si to měla vyložit? Vlčice byla fajn, strávený čas s ní jsem si užil a to co jsem řekl, nejspíše byla pravda. Přeci jsem si to celé nevymýšlel, ne? Musel jsem si to v hlavě přerovnat, abych zase neřekl něco jinak. Špatně. Zeptala se dosti napřímo, na druhou stranu jsem se ani nedivil. Rozhodně by bylo dobré, kdybychom si to celé ujasnili. Ten včerejší den jsem si pamatoval živě a věděl jsem moc dobře, co jsem jí řekl. Avšak teď jsem se cítil jinak než předtím, celé kouzlo pominulo... tedy nejspíše se jednalo o nějaké kouzlo zdejších bohů. Přeci jen jsme spolu strávili dost času a já ji měl rád.
Než jsem se rozhoupal k odpovědi, Sachi se ještě rozmluvila. Její slova mě zarazila a zároveň svým způsobem potěšila. "Víš... Je mi s tebou hezky a to co jsem řekl, bych zpátky nevzal. Očividně jsem to v tu chvíli tak cítil a neměnil to. Jen bych to nerad uspěchal," začal jsem nejistě. Bál jsem se, že zas říkám hlouposti, které by si mohla interpretovat jinak, než já si myslím. "Já se jen bojím toho, že bych o tebe přišel. Víš, jak jsem říkal o mé rodině a o tom, že jsem o všechny přišel. Tak se toho bojím i u tebe," svěřil jsem jí své pocity. Opravdu jsem se bál toho, že přijdu zas o někoho, na kom mi bude záležet. Vidar, Anakhi, rodina, všechny jsem měl rád a Vidara s Anakhi asi o něco víc, než jsem si myslel a přišel jsem o ně. A nechtěl jsem takhle přijít i o Sachi.

Potom, co jsem se dobře vyspal, jsem se probudil vedle Sachi, která se na mě tiskla. Byl jsem zmatený a šokovaný. Pamatoval jsem si všechno, co jsem jí řekl a teď jsem nevěděl, jak se mám vlastně cítit. Nevěděl jsem ani, co jí mám říct. Třeba se mi to opravdu jen zdálo, na druhou stranu, když ležela u mě, nepřišlo mi to moc jako sen. Zavrtěl jsem hlavou a nervózně vyčkával na to, až se vlčice probudí.
Její probuzení bylo dosti... Živé. Vyjekla a odskočila ode mě. Zastříhal jsem ušima, které jsem mírně stáhl k hlavě. Byl jsem v rozpacích a to nešlo rozhodně přehlédnout.Co mám vlastně teď říct? Došly mi slova a já nevěděl, jak se k ní teď chovat. Sachi se za svou reakci omluvila. Nedivil jsem se, také jsem nevěděl prvně, zda se odtáhnout nebo ne. "Um... V pořádku," odvětil jsem stydlivě a sklopil oči k zemi. Hnědá vlčice se snažila navázat nějakou normální konverzaci. "Jo... Dobře, co ty?" optal jsem se nazpět. "Já... Nevím, co to do mě vjelo. Nejspíše se zdejší bohové nudí. Já jen... Nerad bych, aby sis to celé nějak špatně vyložila a pokud jsem řekl něco, co ti bylo nepříjemné, tak se omlouvám," vysoukal jsem ze sebe. Mohli jsme to nechat plavat, ale nemohl jsem. Musel jsem tohle říct.

Usnul jsem jako malé kotě vedle Sachi, která si nakonec lehla vedle mě. Spalo se mi dobře a prospal jsem i zbytek noci. Probudilo mě až ráno, když začalo svítat. Rozlepil jsem zlatavá očka a zívnul. Bylo tu ticho a klid. Očima jsem sjel k mému boku, kde byla schoulená Sachi. Zmateně jsem na ni pohlédl. Všechno bylo jinak. Co se to stalo? Vytřeštil jsem nechápavě oči a rozhlédl se kolem. Pamatoval jsem si každičké slovo, které jsem pronesla a i každičké slovo, které pronesla ona. Jenže ono silné okouzlení bylo fuč a já teď nevěděl, jak se mám vlastně zachovat. Věděl jsem, že dělat, že se nic nestalo, byl holý nesmysl. Ale co jiného? Přemítal jsem nad možnostmi, které bych mohl říci. Naštěstí jsem měl ještě čas, protože se zdálo, že hnědá vlčka stále spí.
Nechtěl jsem ji budit tím, že bych se zvedl a poodešel od ní, ale zároveň jsem se necítil zrovna komfortně když jsem nevěděl, jak je na tom ona sama. Bylo to snad kouzlo, které na nás dopadlo? Nebo... nezdálo se mi to celé? Nedokázal jsem to teď rozlišit a nezbývalo mi asi nic jiného, než vyčkat na Sachi až se probudí. Buď bude stejně zmatená jako já, nebo mě utvrdí v tom, že se mi to jen zdálo.

Valentýn 12

Najednou vše utichlo. Byli jsme tu jen my dva a užívali si jeden druhého. Cítil jsem se jak v sedmém nebi. Občas nebylo třeba slov, ale stačilo si užívat atmosféru a přítomnost toho druhého. Což jsem momentálně dělal. Na tváři mi hrál spokojený a blažený výraz. Přivřel jsem spokojeně oči a nasával její krásnou vůni. Bylo mi s ní tak moc dobře. Nemohl jsem uvěřit, že se to dělo. Že jsem našel někoho, s kým je mi tak nádherně. Věděl jsem, že je to ona, se kterou chci strávit celý zbytek mého života. Nehodlal jsem ji z mého objetí jen tak pustit. Chtěl jsem ji mít po mém boku. Jakkoli jsem se cítil předtím ohledně někoho, tohle bylo diametrálně jiné. Tohle byla opravdová láska.
Najednou byla tma a já si ani nevšiml, kdy to vlastně přišlo. Očima jsem pohlédl na nebe, poseté zářivými hvězdy. Pousmál jsem se. Tohle jen dovršilo naši příjemnou atmosféru. "Skoro jako ty," odvětil jsem a věnoval jí úsměv. Chvíli jsem mlčky sledoval nebe a sem tam pohlédl na Sachiné oči, ve kterých se odrážela ta nádherná podívaná. Následně jsem se odtáhl, ulehl na zem a pohlédl na Sachi, která odsouhlasila spánek. Kamkoli si nakonec lehla, řekl jsem jen: "Dobrou noc, má nejmilovanější." Rázem jsem usnul jako vlče.

// Za mě asi konec?

Valentýn 11

Zamával jsem spokojeně ocasem. Těšila mě její radost. Chtěl jsem ji splnit to, co jí na očích uvidím. Sice nejsem schopný splnit všechno, ale v tuhle chvíli jsem si to neuvědomoval. Myslel jsem, že dokážu snad všechno. Tak moc jsem byl okouzlený. Bodejď by ne, však je krásná, úžasná, milá, přátelská... Prostě dokonalá. Opravdu jsem si nemohl přát lepší vlčici, než byla právě Sachi. Na tváři mi hrál celou dobu úsměv od ucha k uchu a celou dobu upíral zraky na její maličkost. Byl jsem táák zamilovaný.
Byl jsem rád, že mou minulost přijala takovou, jaká opravdu byla a nevyčítala mi nic, nekoukala na mě skrz tlapky. To mě utvrzovalo v tom, že je to ta pravá. Ne každý je schopný se smířit s minulostí toho druhého, ale minulost je čas minulý a to by nemělo hrát takovou roli. Největší smysl by mi to dávalo v případě vraždy nebo tak něco, což já jsem na svědomí naštěstí neměl.
Ani jsem si nevšiml, že je tma. Tak celý den rychle utekl až k neuvěření. "Nepůjdeme si lehnout? Spolu?" navrhl jsem a usmál se na ni. Chtěl jsem se k ní přitisknout, přitulit a jen s ní být. Vzhlédl jsem k nebi, které bylo jasné a hvězdy nádherně zářily. "Podívej na to!" řekl jsem užasle a na chvíli sklopil oči k ní a jemně ji olízl na tváři.

Valentýn 10

Spokojeně jsem přikyvoval na její slova. Měla vlastně pravdu. Nezáleželo na tom, jak náš budoucí úkryt bude vypadat, hlavně že tam budeme spolu. To bylo to podstatné. "Máš pravdu, co na tom sejde, jak to bude vypadat. Ale květiny ti doručím!" zazubil jsem se na ni a hravě do ni šťouchl čenichem. Byl jsem šťastný jako blecha.
Začal jsem vyprávět o sobě, což mi nebylo zrovna nejpohodlnější. Ne že bych se před Sachi styděl, to vůbec ne, jen jsem na to nebyl zvyklý. Ovšem co bych pro ni neudělal. Při mých slovech mi oklouzla dvě krásná slůvka. Stáhl jsem jemně uši k hlavě a pohledem uhnul do strany. Její dojetí a její následující slova mě utvrdila v tom, že to, co jsem řekl, bylo správné. Na tváři se mi opět objevil nadšený výraz. "Sachi!" zvolal jsem šťastně a přitulil se k ní. Byla to ta nejbáječnější vlčice, kterou jsem mohl potkat. Fakticky.
Potěšilo mě, že mě nesoudila za nepartnerská vlčata, cítil jsem, že tu pro mě je, aniž bych se musel před ní cítit nějak špatně za mou minulost. Opravdu to byl skvělý pocit se někomu odhalit a nebýt za to souzený. Také jsem na oplátku chtěl vědět něco o ní. Jak se rozpovídala, sem tam jsem pokýval hlavou, aby věděla, že ji poslouchám. Jak jsem si ji vyslechl, utvrdil jsem se v tom, že ona je ta pravá s kým chci zůstat. Uculil jsem se na ni. "Jsi fakticky skvělá," prohodil jsem a jemně ji olízl na čenichu.