Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Valentýn 9

Ještě stále jsem si užíval její blízkost. Moc se mi to líbilo a nechtěl jsem, abychom se od sebe odtáhli, přesto jsem v hloubi duše věděl, že takhle fungovat nejde. I kdybychom chtěli. "Ano. Domov. Máš nějakou představu, jak by náš domov měl vypadat? Jeskyně se světýlky? S jezírkem. Nebo snad s vodopádem? Květiny kolem? Jen si řekni. Splním ti tvá přání!" básnil jsem nadšeně o našem budoucím úkrytu. Moc jsem se těšil, až náš domov budeme hledat a zvelebovat si ho dle našich představ.
Chtěla mě poznat. Já chtěl poznat ji. Znali jsme se krátce a bylo pravdou, že jsme o sobě reálně nic moc nevěděli. Na druhou stranu jsem měl pocit, jako kdybych ji znal odjakživa. Nedokázal jsem tyhle pocity pojmenovat. "Co mám rád? No... jednoznačně miluju tebe," řekl jsem jako kdyby se nechumelilo a chvíli na to mi došlo, co jsem to řekl. Snad bych se teď červenal, kdyby to šlo přes kožich vidět. Hlasitě jsem polkl a pohlédl jí do dvoubarevných oček. Nejistě jsem pokračoval dál. "Rád se procházím, objevuji nová místa. Taky rád sleduji noční oblohu," mluvil jsem a přitom pohlédl na nebe, které bylo černé a zatažené. Hvězdy s měsícem jsem neviděl a obával jsem se, že dnes v noci ani neuvidím. Škoda. "Nesnáším vlky, kteří ubližují nevinným a slabším. Ty nemohu vystát," zakabonil jsem se nad tím. "A... miluji svou rodinu, bohužel otec se sestrou jsou mrtví a matka odešla pryč. Pryč s mou dcerou Anemon. Někde po ostrovech by se měl nacházet můj syn, Faust. Ovšem abych ti to vysvětlil," obával jsem se její reakce na mé potomstvo. "Stalo se to neplánovaně, nějaká magie. Nechtěl jsem to. Ne tak, jak se to stalo," zastyděl jsem se. Bylo zvláštní o sobě mluvit, často jsem to nedělal, ale Sachi jsem to říci chtěl. "Chci poznat i já tebe," řekl jsem s prosíkem a žďuchl do ni čenichem.

Valentýn 8

Ač jsme v jednu chvíli oba mlčeli, byly to přesto krásné chvíle. Není nutné stále mluvit, abychom si onu přítomnost užívali. Já jsem si ji vychutnával všemi doušky. Měl jsem stále zavřená očka a jen naslouchal jejímu tlukotu srdce a dýchání. Její vůně byla omamná. Stále jsem ji nasával a přitom spokojeně mručel. Kdybych býval kočka, jistě bych spokojeností vrněl a nedokázal přestat. Kdepak si celou dobu byla má milá. Čím déle jsem se Sachi byl, tím jsem pomalu zapomínal na všechno kolem, včetně Anakhi a Vidara, kteří pro mne též znamenali hodně. Myslel jsem si, že stejně jako Sachi právě teď, jenže se Sachi to bylo jiné, snad kdyby opravdovější? Možná. Tak či onak, věděl jsem, že tohle je to ono. Alespoň jsem tu v tuhle chvíli tak vnímal.
Pomalu jsem ze sebe soukal další pocity. Měl jsem hnědou vlčku rád, víc než rád a chtěl jsem jí to říct, ale nedokázal jsem se pořádně vymáčknout. Ulevilo se mi, když Sachi řekla, že ví, jak to myslím. Zároveň jsem z toho byl vlastně ještě víc nervóznější, protože jsem nevěděl, zda to má stejně. Avšak její další slova mě utvrdila v tom, že to co jsem začal říkat, bylo správní. "Ach Sachi... má milovaná Sachi," vydechl a pohlédl jsem na ni jako zamilovaný ňouma. Což jsem vlastně byl, tudíž označení bylo správné. "Vidím to stejně. Nepotřebuji k životu nic jiného než tebe. Ať jsme kdekoliv, hlavně že budu mít tebe po svém boku. Najdeme si úkryt, kde budeme spolu žít. Navždy." Podal jsem návrh, který jsem chtěl zrealizovat co nejdříve, ale nechtělo se mi Sachi od sebe odtrhnout, chtěl jsem být stále v tomto objetí.

Valentýn 7

Nechtěl jsem ji z mého objetí pustit. Bylo to přespříliš příjemné. Nasával jsem její vůni a užíval si přítomného okamžiku. Nechápal jsem, že se tohle vůbec děje. Nemohl jsem tomu uvěřit. Ach Sachi, ty jsi mé štěstí. Na tebe jsem celičký život čekal! Usmíval jsem se jak měsíček na hnoji.
Zastříhal jsem ouškama. "Mám to stejně. Kohokoli jsem měl rád, teď zjišťuji, že to nikdy nebylo to pravé pro mě. Ty jsi ta pravá, koho mám mít po svém boku," zašeptal jsem ji do ouška a stále měl položenou hlavě na té její. "Ale neboj se nic, už jsme spolu, že je dobře," usmál jsem se a zavřel očka. "Přesně tak. Jak říkáš, důležité je, že jsme spolu. A to se nezmění. Už ne. Nepustím tě, nikdy," mlaskl jsem spokojeně. Mávl jsem radostně ocasem, když se ke mně namáčkla blíže. "Sachi..." vydechl jsem jen.
"Též tě mám moc moc rád, ty moje štěstíčko!" opět jsem zašeptal. "Víš..." znervózněl jsem lehce a hlasitě polkl. "Mám tě asi víc rád, než rád..." nevěděl jsem, jak jinak jí to říci. No. Co dál? Nad tím jsem doposud nepřemýšlel. "Kamkoli. Hlavně, že budeme spolu. Na tom záleží," odvětil jsem. Bylo něco důležitějšího? Nebylo.

Valentýn 6

Měl jsem na tváři úsměv od ucha k uchu, jinak to ani nešlo. Byl jsem tak spokojený, nedokázal jsem všechny ty pocity uvnitř mě pojmenovat. Odehrávalo se toho tolik, neuměl jsem udržet jedinou myšlenku. Měl jsem jich tolik, ale všechny byly krásné a spojené se Sachi.
Přikyvoval jsem na její slova. Krásně se to poslouchalo! "Ano. Celou tu dobu jsem čekal na tebe, aniž bych to věděl. Ty's mi měla přijít do cesty, ty jsi byla ta, kterou jsem měl potkat!" Mával jsem ocasem a stále se usmíval. Byla tak pěkná, moc hezky se na ni dívalo. Její hlásek byl přespříliš příjemný a nemohl jsem se jím nabažit. Tolikrát jsem si myslel, že jsem tu k ničemu, že mě nečeká už nic pěkného, ale opak byl pravdou. Nejspíše jsem se musel dostat na úplné dno, abych se mohl dostat na samý vrchol.
Zazubil jsem se. "A já jsem jen tvůj. Napořád," uculil jsem se a dotkl se jejího světlého čumáčku. Užíval jsem si to celými doušky, nechtěl jsem, aby tohle někdy skončilo. Zahřálo mě, když se ke mně přitulila. Spokojeně jsem vydechl a položil si tlamu na její hlavu mezi uši. "Mám tě moc rád, ani nevíš jak," zašeptal jsem. Její objetí mě úplně pohltilo, nic jiného jsem kolem sebe nevnímal, jen její tlukot srdce, dýchání, vůni, hlas... Pohltila mě ona. Jen ona.

Valentýn 5

Mohl jsem být šťastnější? Nikoliv. Víc už to nešlo. Nemohl jsem být víc šťastnější, když jsem měl po boku Sachi, která se ze sekundy stala tím nejdůležitějším v mém životě. Nečekal jsem, že tohle někdy zažiju, že mě to pohltí a nebudu se z toho chtít nikdy dostat. Kde jsi jen celou dobu byla? Čekal jsem na tebe taaak dlouho. Zamrkal jsem na ni blaženě a nespustil z ní oči.
Horlivě jsem přikyvoval. "Ano, ano. Byli jsme pro sebe stvoření a konečně jsme se potkali. Po takové době mohu být šťastný. Šťastný s tebou. Ach...," vydechl jsem a olízl si čenich. "Všechno, co se nám stalo v životě, se stát mělo. Mělo se to stát, abychom se my dva mohli potkat!" Co bych dělal, kdybych ji nepotkal? Kde bych teď byl? A hlavně kým bych bez ní byl? Nemohl jsem nad tím přemýšlet, jistě bych byl troska, která se potácí po okolí. Ovšem tomu byl konec. Měl jsem ji. Navždy.
Všechny ty pocity mě pohltily, možná až příliš. Měl jsem růžové brýle a nehodlal si je sundat. Za žádnou cenu. "Jsem ten nejšťastnější vlk na celých ostrovech. Ne... Na celém světě. Kdepak! V celém vesmíru. Ty jsi můj vesmír, Sachi!" vylíčil jsem, nebyl jsem si jist, zda to dávalo smysl, ale to mi bylo jedno.
Jakmile se přiblížila dostatečně blízko, cítil jsem její čumáček na tom mém. Zamával jsem ocasem. Mnou projelo horko, šimralo mě ještě víc v břichu, myslel jsem, že se snad začnu vznášet. "Ach Sachi, moje nejmilovanější. Ani já tebe za nic neopustím. Nikdy. Chci s tebou opravdu být na věky věků," pronesl jsem a objal ji. Zabořil jsem tlamu do její srsti na krku a přivřel oči.

Valentýn 4

Celý jsem se zachvěl štěstím, když mi oznámila, že spolu zůstaneme. Tato slova byla tak nádherná a krásně se poslouchala. Nechtěl jsem nic jiného, než zůstat s ní. Navěky! Sachi byla skvělá, krásná, rozuměli jsme si. Měla všechno, co bych si mohl přát. Spokojeně jsem se na ni usmál. "To jsem moc rád. Rád s tebou budu. Navždycky!" pronesl jsem horlivě a zamrkal na ni zlatavýma očima. Nemohl jsem se vynadívat.
Opravdu jsem měl pocit, že konečně žiju a neutápím se. Dodala mi nový dech, novou chuť do života. Šel bych s ní až na samý konec světa. Takhle krásně jsem se cítil. "Ach Sachi..." vydechl jsem a uculil s na ni. "Tohle byl osud. Potkat se. Mi tě snesli z nebe, jak úžasná jsi!" pronesl jsem a udělal k ní krok blíže.
Doufal jsem, že tohle nikdy už neskončí. Chtěl jsem, aby tohle takhle zůstalo napořád. Ty pocity... Stále hřály. Cítil jsem se bezpečně, chtěný. Nemohlo to přestat, co bych si pak počal? Bál jsem se, že když tohle všechno vyprchá, přijdu o ni. Že cokoli tohle bylo, byla jen pouhá iluze a pokud odezní, bude se zas cítit sám.
Zvážněl jsem. Opravdu jsem nemohl přijít o dalšího milovaného vlka. Nemohl jsem. Zničilo by mě to. "Bojím se. Bojím se, že zmizíš a už tě nikdy neuvidím... Jako moje celá rodina. Nedokážu už zažít tu bolest ze ztráty, prožil jsem ji tolikrát, že další by mě zničila," povzdechl jsem si.
Těšilo mě, že se mnou hnědá vlčka chtěl zůstat. Jistým způsobem mě to uklidňovalo. "To jsem moc rád," odvětil jsem již s úsměvem a jak ona, tak i já udělal krok blíže. Chtěl jsem ji mít celou u sebe a už ji nikdy nepustit.

Valentýn 3

Usmál jsem se. Potěšilo mě, že souhlasila s mým návrhem. Už jsem se těšil, až lesík v létě navštívíme. Pravdou bylo, že to bude docela za dlouho, přeci jen teď jsme tu měli zimu. Ovšem věřil jsem, že to rychle uteče, nebo že se uvidíme ještě předtím. To bych rád.
Jakmile jsme oba dokašlali, nastaly krásné chvíle. Stále jsem nedokázal ten nával pocitů vstřebat, nechal jsem se tedy jimi unášet. Nechal jsem všechno kolem za hlavou a soustředil se jen a pouze na Sachi. Dívalo se na ni krásně, nemohl jsem od ní odtrhnout zlatavé oči, nemohl jsem se vynadívat. Na tváři mi hrál blažený úsměv a sem tam jsem spokojeně mávnul ocasem.
Její slova mě zahřála u srdce. Krásně se to poslouchalo. Hltal jsem každičké slovo, které vypustila z tlamičky, krásné tlamičky. "Tak se loučit nebudeme. Zůstaneme spolu," řekl jsem náhle a bez rozmyslu - to mi ale bylo jedno. "Ach Sachi... Taky je mi s tebou tak báječně. Jsem rád, že jsme se potkali. Víš, s tebou jsem se za tu dobu cítil opravdu živý. Jako kdybys smyla všechny šrámy na srdci!" mluvil jsem jako otevřená kniha. Nechtěl jsem nic zatajovat, musel jsem jí říct úplně všechno.
Spokojeně jsem vydechl. "Sachi... Já doufám, že tě neztratím. Nemůžu ztrati nikoho dalšího," pronesl jsem a přešlápl na místě. Byl jsem z toho všeho nervózní a v břiše mi lítalo snad několik tuctů motýlků. Šimralo to, ale líbilo se mi to. "Chci, abys se mnou zůstala. Moc si to přeju," žadonil jsem jako malé vlče, nedokázal jsem si představit, že by mi zmizel z očí. Nešlo to.

Valentýn 2

Nadhodil jsem docela náhodnou otázku ohledně ovoce. "Rozumím. V tom případě sem v létě zajdeme a ochutnáš, co ty na to?" navrhl jsem další plán s úsměvem. Ne každému ovoce pochopitelně chutnalo, ale zkusit se má snad všechno, no ne? Já když mám příležitost, rád si bobule dám. Změna je to příjemná.
Náhle jsem se rozkašlal a neměl jsem ponětí proč. Rozhodně to nebylo příjemné, škrábalo to, ale nakonec to po chvíli ustalo. Najednou jsem se cítil... zvláštně. Zvláštní pocit na hrudi a všechno mi přišlo najednou veselejší, růžovější. Neměl jsem nejmenší ponětí, kde se tohle tak z čista jasna vzalo, ale líbilo se mi to. Byl jsem snad omámený? Možná. Tak či tak mi to v tuhle chvíli bylo šumafuk.
Velice mě zahřálo u srdce, když souhlasila s tím, že mě doprovodí. "Budu moc moc rád," vypadlo ze mě. Chvíli na to se rozkašlala i Sachi, ovšem po chvíli na mě upřela pohled a já snad jako kdybych se na místě rozpustil. Ne, roztál jak ten sníh. Upřeně jsem hleděl do jejích krásných očích. "Sachi... Nechci se s tebou loučit. Jsem s tebou rád," vyhrkl jsem opět, ale bylo mi to jedno. Bylo mi jedno, co si o tom myslí, jen jsem chtěl být v její přítomnosti a koukat se na ni.

Valentýn 1

Procházel jsem mezi stromky a tu a tam se ohlédl na Sachi. Nedokázal jsem si moc představit, jaké to je, se ocitnout tady, kde je hodně věci jinak než jinde, všudypřítomná magie, bohové a nevím co všechno za další překvapení. Byl jsem si ovšem jist, že to musel být jistým způsobem šok. Asi jsem byl i rád, že já se tu narodil a byl na většinu z toho zvyklý.
Jak jsem koukal po stromkách napadla mě jedna otázka. "Máš ráda ovoce?" zeptal jsem se a rozhlédl se po ovocných stromcích, kterých tu bylo tedy dost. Já sám jsem si rád dal borůvky, maliny, bylo to fajn osvěžení od masa, které jsem jedl pořád. Rozhodně bych ho neměnil, ale zpestřit si to bylo rozhodně fajn.
"Tak to jsem rád," odvětil jsem s úsměvem. Zdálo se, že mě Sachi nechce víc zdržovat. Loučit jsem se nechtěl. "Jestli se ti chce, můžeš mě doprovodit, případně se můžeme rozloučit," navrhl jsem.
Vůbec jsem si nevšiml růžového obláčku, který nám plul nad hlavami. Asi by se jen tak nepřehlédl, kdybych koukal výš. Nevšiml jsem si ani třpytek, které se z něj snášely. Ty se mi podařilo vdechnout a já se rozkašlal a že to nebyl příjemný kašel. No co to- Dokašlal jsem a najednou se cítil jinak. Jako kdybych snad Sachi viděl v trochu jiném světle než doposud. Ty pocity jsem částečně znal, ale nechápal jsem, kde se najednou vzaly. Asi mi to ale bylo jedno. Pohlédl jsem na Sachi jako ňouma, který se poprvé do někoho zakoukal.

← Mlžná džungle

Jakmile jsem se k Sachi vrátil, hned jsem jí povykládal, co jsem viděl a zažil. Sic jsem byl na zvláštnosti ostrova docela zvyklý, tohle jsem nevěděl, že tu je. Nejspíše to bylo užitečné, když jsem se cítil silnější. "Jo, není to jednoduché, co ti připraví za úkoly, ale nejspíše to stojí za to," pousmál jsem se máchl ocasem. Chápal jsem, že se jí tam teď nechtělo, přeci jen jsme dováděli ve vodě, kde nám pak nebylo nejtepleji a teď jít ještě někam trénovat.
Oba jsme odtud chtěli už jít. "To má, spousta míst tady na ostrovech má zvláštní energii. Časem si zvykneš a nebudeš to ani tak vnímat, bych řekl," pokrčil jsem rameny a šel vpřed a snažil se opět nezakopnout o liánu nebo kládu. Dařilo se mi to, asi ten šedý vlk mě něco přeci jen naučil. "Rozumím, ale neboj, nenechal bych tě tu napospas liánám a kdo ví čemu ještě," zazubil jsem se na ni a pomalu vycházel z džungle.
Před námi se rozprostřel lesík, který byl už zase pokrytý sněhem. Zdálo se, že tu rostou ovocné stromy, ale na sladké ovoce si budeme muset ještě nějaký ten měsíc počkat. "Vidíš, magie," zavtipkoval jsem. "Je ti už tepleji?" zajímal jsem se. Mě samotnému už tepleji bylo, docela jsem se u Mistra zahřál, ač teda z toho teplého prostředí přejít zas do zimy rozhodně nebylo nejpříjemnější.

← Svatyně

Spokojeně jsem si kráčel z chrámu. Sice jsem na sobě pocítil únavu, na druhou stranu jsem se cítil fyzicky silnější. Nevěděl jsem, jak jinak to popsat. Zajímavé místo. To také musím říci Sachi! Rozhodl jsem se a šel směrem, odkud jsem si myslel, že jsem přišel. Ovšem nejprve jsem vůbec nevěděl kam jdu a měl jsem pocit, že jsem ji asi ztratil.
Zastříhal jsem ušima, jakmile jsem zaslechl její křik. Už už jsem chtěl posmutnět, ale její hlas mě od této myšlenky vytrhl. Máchl jsem ocasem a rozešel se za jejím hlasem. "Tady jsem!" křikl jsem zpět, aby věděla, že jdu zpět a nezmizel jsem jí. I když na chvíli jsem zmizel, to je pravda. Vlastně jsem netušil, jak dlouho jsem u toho starce byl, přišlo mi to jako docela dlouho. Snad se nebude zlobit.
Brzy jsem mezi stromy zahlédl její kožíšek, který z dálky mohl s okolím splývat, ale z mé vzdálenosti jsem ji již rozpoznal. "Tady jsem, Sachi," řekl jsem k ní s úsměvem. "Nezmizel jsem," začal jsem vysvětlovat: "ale jak jsem šel, tak jsem se na chvíli ztratil a dostal se na zajímavé místo. Je tam taková prapodivná stavba a uvnitř je starší vlk, který nemluví, ale vycítíš z něho, co po tobě chce. Trénoval mě. Musel jsem lovit, běhat, prolézat, a dokonce jsem se musel vyškrábat na skálu. Musím říct, že ač mě to lehce unavilo, tak jsem zároveň silnější. Mám aspoň takový pocit. Myslím, že tě ten vlk trénuje," zakončil jsem své vysvětlování.
Co jsem jí svůj zážitek vyprávěl, pomalu jsem se rozešel. "Asi bychom měli jít, abychom se zas... teda já, neztratil," zazubil jsem se. "Vlastně... Jak dlouho jsem byl pryč? U starce mi přišlo, jako kdybych tam byl dlouho," optal jsem se.

→ Ovocný lesík

← Mlžná džungle

Našlapoval jsem velice opatrně, abych nezakopl nebo se nezachytil do nějaké liány. Naštěstí se mi to dařilo a tím, že jsem neslyšel žuchnutí, předpokládal jsem, že Sachi je také v pořádku. Pro jistotu jsem se otočil, ale ona nikde. Zděšeně jsem se ohlížel kolem sebe. "Sachi?!" křikl jsem, ale nikdo se neozval. Zrychlil jsem do kroku a začal ji hledat, ale brzy jsem se v džungli dost zamotal a vlastně se ztratil. Achjo... Povzdechl jsem si a šel nějakým směrem, kam mě vedla intuice.
Avšak intuice mě zavedla úplně někam jinam. Zastříhal jsem ušima a prohlížel si stavbu, která se přede mnou objevila. Všude kolem byly pochodně a celé prostředí vypadalo tajemně. Neváhal jsem a opatrně vešel dovnitř. Před mýma očima se rozprostřela místnost, která byla honosná a byly všude kolem zajímavé věci. S údivem jsem si ji prohlížel a pomalu postupoval dál.
V druhém sále to bylo úplně jiné. Vypadalo to jako... vlastně jsem neměl k čemu to přirovnat. Také tu byl šedý vlk, ze kterého šel zvláštní respekt a ten mě donutil poklonit hlavou na důkaz úcty. Zdálo se, že vlk věděl, co potřebuji.

NÁKUP
• platím 9 mincí = 72 %

Vytrvalost 67 %/85 % ---> +18 % = full
Rychlost 59 %/70 % ---> +11 % = full
Obratnost 42 %/49 % ---> +7 % = full
Schopnost lovu 40 %/70 % ---> +30 % = full

Schváleno, zapsáno


Vytrvalost
Z ničeho nic se přede mnou objevila skála, nechápal jsem, co se stalo, ale pohled staříka mi říkal, že bych měl jít vzhůru. Na nic jsem tedy nečekal a vydal se na výšlap. Rozhodně to nebylo nic jednoduchého. Sem tam mi uklouzla tlapa a já několikrát málem spadl. Přišlo mi, že to ale jinak zvládám docela dobře. Nehodlal jsem se tedy vzdát a přidal jsem do kroku. Zarazil mě až balvan, který musel někde povolit a řítil se přímo na mě. Jen tak tak jsem uhnul. To jsou výpravy tohle. Zamručel jsem a vyrazil dál. Neměl jsem páru o čase, ale nakonec jsem se dostal až na zdárný vrchol.
Rychlost
Puf. Opět jsem byl v džungli. Byl bych býval znovu překvapený, ale připomněl jsem si, že se nacházím na magických ostrovech. Ocitli jsme se s vlkem uprostřed džungle a z jeho tváře jsem pochopil, že teď budeme závodit. Nu dobrá. Jakmile se stařík rozeběhl, na nic jsem nečekal a běžel za ním. Na to, kolik mu mohlo být, byl dosti rychlý a měl jsem problém mu stačit. Ztratil jsem ho v zatáčce, kterou jsem nevybral a rozmáznul se. Svižně jsem se zvedl a pokračoval dál, jenže to Mistr byl už v cíli a čekal na mě. Jak... Zakroutil jsem nechápavě hlavou.
Obratnost
Cvak. Prostředí se opět změnilo a já stanul opět v džungli, tentokrát mi již došlo, oč tu jde. Musel jsem prokázat, jak hbitě se umím v pohybovat. Na signál jsem vyrazil. Podlézal jsem stromy, přeskakoval je. Snažil se nezamotat do lián. Obratnost rozhodně nebyla mou silnou stránkou a bylo to dost vidět. Několikrát jsem zakopl a div si nerozbil čumák, také jsem se nohou zachytil v liáně. Nakonec jsem se ale dostal úspěšně do cíle.
Schopnost lovu
Mým posledním úkolem bylo ulovit zajíce, který se kousek od nás objevil. V lovu jsem byl dobrý a věděl, co dělat. Přimáčknul jsem se k zemi a tiše se k němu plížil, alespoň tak, jak mi okolí dovolilo. Ušák zpozorněl a brzy si mě všiml, ale ne tak brzy, abych jej nestihl ulovit. Rozeběhl jsem se za ním, mezitím podlezl kládu stromu. Zajíc zaběhl ostře doprava, což jsem nečekal, ale nevyvedlo mě to z míry. Stihl jsem zabočit za ním. Zrychlil jsem a jakmile jsem ho měl dostatečně blízko, čapl jsem ho za krk a prokousl mu ho. Do tlamy se mi začala vlévat teplá zaječí krev.

Vše se vrátilo do původní podoby. Prohlédl jsem si to kolem a následně se podíval i na Mistra, který na mě jen spokojeně pokýval hlavou. Já se mu uklonil a vydal se zpět. Musel jsem se i o tohle podělit se Sachi.

→ Mlžná džungle

← Tajné ostrovy

Jakmile jsem se dostal na pláž z vody ven, oklepal jsem ze sebe veškerou vodu. Kožich i tlapy jsem měl docela mokré a bylo mi chladno. Chtělo by to se zahřát a jedna z nejlepší možností byla se dostat z toho větru pryč někam mezi stromy. Zamířil jsem tedy do lesa, přes který jsme se dostali k těm ostrovům. Stále foukalo, ale rozhodně to nebylo takové, jako na otevřeném prostranství.
Předtím jsem si všiml letmého pohledu hnědé vlčice na její zadní nohu. Netušil jsem, zda ji bolí, nebo se snad zranila, tak jsem se ihned optal. "Tak to jsem rád," pousmál jsem se. Kdyby se teď nějak zranila, nebyl by to ideální stav. Určitě ne takhle v zimě o moře. Tak či tak bych ji musel dostat někam, kde by tolik nefoukalo a i to by nebylo ideální. Akorát by na sněhu prochladla. Tyhle chmurné myšlenky jsem ale rychle hodil za hlavu. Ovšem její další slova mě neuklidnila. "Ah, tak to není příjemné," odvětil jsem a mírně se zamračil. Dle toho co mi Sachi vyprávěla, její bývalý Alfa nebyl zrovna chladná hlava.
Z lesa jsme se dostali do džungle, kde jsem též byl prvně. Očividně toho máš ještě co prozkoumávat. Zavrtěl jsem mírně hlavou a opatrně našlapoval, abych nezakopl o kořen, kterých tu bylo dost. "Nerozbij si čumák," houkl jsem k hnědé společnici a vyšlapával snad bezpečnou cestičku. Až po chvíli jsem si teprve uvědomil, že už nešlapu do sněhu. Zastříhal jsem ušima a rozhlédl se. "Tak... zde můžeš vidět, že na ostrovech všechno funguje jinak. Vedle máš sníh, tady teplo," pobaveně jsem se pousmál a málem zakopl o liánu, která visela ze stromu. "Tak myslím, že si dávej bacha i na ty liány, ať se do nich nezamotáš jak skoro já," zavtipkoval jsem.

→ Svatyně

Vesele jsem poskakoval ve vodě a sem tam cáknul na Sachi docela velké množství vody. Ne že bych to dělal schválně, ale byl jsem mohutný. Jednalo se o veselou chvilku, která se mi líbila a nejspíše mi na nějakou delší dobu uvízne v paměti. "Já vím," uculil jsem se na ni a žďuchl do ni tlapou, jemně, abych ji nesrazil, to bych opravdu nerad.
Touhle situací jsem si připomněl léta, kdy jsem byl ještě vlčetem. Bylo to tak dávno a od té doby se mnohé změnilo. A ne všechny chvíle v mém útlém věku byly šťastné, spíše naopak. I tak jsem měl radost z toho se opět dostat do bodu, jako kdybych byl malý. Jednalo se o chvíle, kdy jsem zapomněl na všechno a užíval si jen přítomného okamžiku. Tyhle chvíle byly vzácné a moc jich bohužel nebyla. Proto jsem si ji musel užít do posledního dechu.
Poskakoval jsem ve vodě, sem tam cáknul vodu na mou společnici a usmíval se od ucha k uchu. Ovšem mi neutekl krátký pohled Sachi na její nohu. "Děje se něco? Bolí tě noha?" zeptal jsem se hned, jizvy jsem si nevšiml, tudíž jsem nevěděl, zda ji něco bolí, nebo si jen na něco vzpomněla.
Kam vyrazím bylo pro mě jasné. "Ano, vrátím se zas ke smečce," pronesl jsem prostě. Nebylo co bych dodával. Věděl jsem, že se tam musím taky ukazovat a ideálně tam plnit svou funkci, ač tu jsem posledně splnil dle mého dobře.
Dosti foukalo a vítr byl ledový. Česal mi hnědou srst. Sic jsem byl na zdejší klimatické podmínky zvyklý, ale stát v ledovém moři nebylo zvykem ani pro mě. "Nepůjdeme?" navrhl jsem. Očima jsem pátral po nějakém lese, případném úkrytu. Nakonec jsem se rozhodl, kudy povedou naše tlapy dál.

→ Mlžná džungle

Pravdou bylo, že druhý ostrov jsem zas tak dobře neznal jako tento. Přeci jen na tomhle je smečka, kde trávím nejvíce času - na ostrově, ne ve smečce. Tam bych každopádně také měl trávit více času. "A až se zas setkáme, tak mi budeš moci povyprávět," mrknul jsem na ni. Opravdu jsem doufal v to, že se pak někdy sejdeme, až se tedy rozdělíme.
Sdělil jsem jí další informace o smečkách, které jsem měl. Ne že by jich bylo mnoho. "Jo, zní to dobře a celoročně zlatý les je snad jen tenhle. Jinde tuším že listí opadává. Ne že bych zrovna tohle zkoumal," zasmál jsem se a zavrtěl hlavou. "No uvidíš, jaké to tam bude. Říkám... Sám jsem ji ještě neměl šanci navštívit, nebo alespoň poznat její členy," pokrčil jsem rameny. Neměl jsem páru, kdo tam mohl žít. "Ale asi bych se toho nebál. Minimálně jsem o ní neslyšel nějaké hrůzy jako o Chaosu." To byl fakt.
Došli jsme na ostrovy, kterých tu bylo hned několik a dalo se mezi nimi procházet. Jednalo se o zajímavé místo, které rozhodně vypadalo lépe než teď, když bylo zahaleno duchnou sněhu. "To máš pravdu," usmál jsem se. Tiše jsem se rozhlížel a pomalu se procházel po pláži. Musel jsem tohle místo navštívit v létě. Zdálo se skryté, byl tu tedy klid a v létě to tu musí být skvělé. Minimálně tak jsem si to představoval.
Sachi se na mě šibalsky usmála a hned byla v té ledové vodě. Zastříhal jsem ušima. Několik kapek vody dopadlo i na mě. Vypadalo to, že se hnědá baví a je spokojená. To mě těšilo. Chvíli jsem jen stál na břehu, ale stále mě něco nutilo běžet za ní. Tak jsem tedy na nic nečekal a rozeběhl se do studené mořské vody taky. "To jsou mi nápady," zazubil jsem se pobaveně. Museli jsme teď vypadat jak dvě vlčata, co si hrají ve vodě, kterou vidí poprvé ve svém životě.