Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2   další »

<- Němé údolí

Poslouchala jsem maminčina slova, slova o tom, že někdy se sourozenci prostě postrkují. Chápavě jsem kývla hlavičkou. Takže asi to bylo přirozené. Pomyslela jsem si a doufala jsem, že Akros s Riccou jsou však jinak skvělí sourozenci a je to jen forma jejich zábavy. Pak jsem nadšeně poskočila a zaradovala se. ''Máš pravdu! Byly úžasní a doufám, že je brzy zase uvidím!'' Zavrtěla jsem ocáskem. S odpovědí na mou otázku jsem opět kývla hlavou. ''Dobře, dobře.'' Po chvíli už jsem se chystala, že zase vyrazím směrem, kde jsem si myslela, že asi naše doupě je, ale koho jsem to nespatřila.. ''Hele mami! Tam je táta!'' Vypískla jsem a jen co k nám došel, olízl mě, tak jsem se mu otřela o nožky. ''Tati, tati! Ráda tě vidím! Neuvěříš! Mám nové kamarády. Jmenují se Akros a Ricca a jsou strašně super. Trošku se posrkují, ale pořád jsou úžasní!'' Vyhrkla jsem hned na něj svoje nejnovější zážitky. Pak jsem si všimla i svého brášky, který hned vzápětí za tátou dorazil. ''Ahoj Nico!'' Řekla jsem na jeho pohled, který měl asi značit pozdravení, ale věnoval se pak jen mámě. Proto já jsem udělala to stejný... Motala jsem se přitulená hlavně k tátovi.

Rozloučení proběhlo krátce a já doufala, že je brzy zase uvidím. Za chvíli jsme s maminkou skončili sami dvě a nakonec se vydali vlastně v těsném závěsu za Akrosem, Riccou a Solfatarou, ale o dost pomalejším tempem a tak nebylo divu když jsme je ztratili z dohledu. Pak jsem se podívala na maminku. "Ale víš co se mi nelíbilo? Celkem se pošťuchovali pořád. Doufám, že se Scall a Nicem se tak dohadovat nebudu." Svěřila jsem se se svými pocity a pocítila jsem na své hlavičce drápky Luny, když na mě přistála. "Byly úžasní! Ale, asi nikdo není dokonalý, že?" Zeptala jsem se. Na svůj nízký věk už jsem si svými věčnými otázkami udělala dost jasný názor ohledně všeho, druhá otázka je, zda to tak i zůstane do budoucna. Měla jsem určitě ještě spoustu času a tak jsem si chtěla užívat ve velkém a to dvakrát podtrhlo moje nadšené poskočení. "A teď najdeme tátu a nebo půjdeme domů?" Zeptala jsem se ze zazubením. Milovala jsem čas trávený se svou maminkou, ale chtěla jsem strávit i čas s tatínkem a ten určitě se mnou! Určitě to tak bylo!

-> Ostříž

Hráli jsme si s Akrosem u vody s magiemi. Zaujatě jsem sledovala jak se soustředil a pak řekl, že to umí, že to vyšlo. Nadšeně jsem poskočila a zavrtěla ocasem. "To je super! Mnohem lepší první pokus, než byl ten můj!" Že kecal jsem nevěděla, věřila jsem jeho slovům jednoduše. Otočila jsem se na Riccu, "Buďto moje magie a nebo vítr si hraje s vlnkami." Odpověděla jsem radostně i ji. Avšak co mi nedělalo takovou radost, tak že se pořád pošťuchovali. Takový vztah se Scall jsem neměla... I když.. kdo ví, od té doby co šla s tátou na výlet jsem ji neviděla, co když mezitím mě přestala mít ráda? Vzdychla jsem. "Nehádejte se, kvůli mě, jo?" Řekla jsem jejich směrem. Nedokázala jsem si představit, že bych byla se Scall pořád rozhádaná.
Pak mojí pozornost přesunul maminčin hlas na sebe. Posmutněla jsem opět, protože její slova znamenali pomalu konec výletu, ale co si budem.. počasí nám nevyšlo a já byla už taky unavená. "Dobře, mami." Neoponovala jsem, pak jsem se podívala na Akrose a s Riccou. "Brzy se zase uvidíme! To je slib, jo?" Zazubila jsem se nadšeně a přešla blíž k mamce a podívala jsem se na velkou černou vlčici. "Děkuji." Zazubila jsem se i na ni, respektive celou větou 'děkuji, že jsem mohla poznat tvé vlčata a hrát si s nimi'.

Čekala jsem u vody, až se ti dva rozhodnout přijít. Ricca se chtěla ptát své mamky a Akros šel odhodlaně hned. V duchu jsem si zavrtěla hlavou. Přece se nic nemohlo stát, když tu byly naše mámy, ne? Když došel Akros blíže a zeptal se jestli to dělám já, tak jsem tak nějak neurčitě pokývala hlavou. ''Nedokážu to poznat. Mám pocit, že něco málo možná je moje práce, ale víc mám pocit, že mi v tom dost pomáhá ten vítr.'' Odpověděla jsem mu a pak se uchechtla. ''Třeba to umí tvá mamka i tvůj taťka!'' Ušklíbla jsem se a zavrtěla ocasem. Pak jsem se znovu podívala na Riccu. ''Neboj se Riccy, bude to v pohodě.'' Zazubila jsem se a mezitím jsem tak nějak zívla. Už jsme byly venku dlouho a začala na mě zase padat únava, zvlášť po jídle. Jen co si toho maminka všimne, určitě bude chtít jít zpátky domů, abych si zase odpočinula. Navíc jsem byla o pár týdnů mladší, než Akros s Riccou a tak jsem toho stále méně vydržela. ''Zkus ty se soustředit na svůj oheň. Třeba se ti to podaří, třeba jenom okolní vzduch, aby nebyla taková zima!'' Zazubila jsem se znovu a nadšeně poskočila. Protože kosa opravdu byla.

Podívala jsem se na Akrose a musela se zasmát. ''Tak ti můžu pak představit svého tátu a ten ti to ukáže! Nebo to určitě umí jeden z vašich!'' Navrhla jsem mu co se týkalo magií. Když Ricca chtěla chňapnout po Luně, tak jsem se zamračila. ''Není k jídlu, je to kamarádka!'' Řekla jsem zcela vážně a vzpomněla jsem si, že jsem to udělala úplně stejně jako Ricca své sestře a jejímu Frankovi, tak už vím co to je za pocit, když vám někdo chce sníst kamaráda.
Brzy přinesla jejich máma ryby a mě moje maminka taky. ''Dobře a neboj, já vím. Přece si mi to slíbila!'' Zazubila jsem se na maminčina slova, že mě později naučí ryby i chytat. Pustila jsem se po Akrosovo vzoru do ryby a dávala pozor, aby se mi nějaká kostička nezapíchla do tlamy. Když už jsem byla najezená tak jsem nechala kousek a podívala se na Lunu. Ta k tomu přilétla, sklonila hlavu a zase odlétla. Někde do lesa, odkud se po chvíli vrátila s myškou a tu si spokojeně zobala. Zasmála jsem se nad tím a svou rybu dojedla teda sama.
Podívala jsem se na Akrose s Riccou. ''Tak, vzhůru blíž k vodě!'' Zahlásila jsem a šla blíž. Zkusila jsem se znovu soustředit na to, abych aspoň trochu rozhýbala vlny, ale co čert nechtěl.. ty s hýbali díky počasí sami.

12.

Musela jsem se podívat na Riccu, která navrhla dvě hry. Schovávanou, nebo honěnou. Ale to zase tak nějak zamítl Akros a mě bylo úplně putna co budeme dělat, byla jsem nadšená hlavně z toho, že jsem je mohla poznávat! Když jsem se podívala na Riccu, říkala že by strašně moc chtěla mít vodu, stejně jako já! Povyskočila jsem na místě a zazubila se od ouška k oušku. ''Tak to můžeme vyzkoušet! Můžeme to vyzkoušet a když mi to nepůjde s tebou, tak vyzkoušíme s Akrosem spolu oheň!'' Vrtěla jsem ocasem jako vrtule helikoptéry, opravdu divte se ještě mi od té doby neupadl. Akros se zaměřil, ale na barvu očí. ''Maminka mi říkala, že každá barva představuje nějakou magii. Její jsou modré protože má magii vody. U mě si není jistá, protože mám jedno očko po mamince a druhé po tatínkovi. Takže jsme se rozhodli že zkusíme jestli nemám magii vody a když to nebude voda tak chci, aby mi táta ukázal jestli nemám magii ohně. Tak uvidíme.'' Zazubila jsem se strašně vševědoucně, ale ve skutečnosti jsem toho nevěděla o nic víc, než Akros s Riccou. Když se zeptal jestli jsme kamarádi udělala jsem kolem nich nadšené kolečko. ''Samozřejmě a doufám že budeme nejlepší kamarádi!'' Podívala jsem se na strom a kývla jsem, na hlavě, přesně mezi oušky mi přistála Luna, malá roztomilá sovička. ''Luno podívej, to jsou naši noví kamarádi. Ricca a Akros. A toto je Luna, dostala jsem ji od obchodníka a moje sestra má zase lasičku Frenka!'' Představila jsem svého Kulíška nejmenšího.

11.

Se zájmem jsem sledovala ne o moc vyšší vlčata, než jsem byla já. Byly pro mě tak zajímavý, že jsem dokonce vynechala fakt, že se maminka se svou kamarádkou vzdálili. Ale nebojte! Maminku jsem slyšela, když řekla, že pro mě také platí, že se nesmím toulat mimo dohled. Podívala jsem se na šedivou- Riccu. "Samozřejmě! Od té doby co mi o vás maminka řekla o ničem jiném skoro nemluvím a doufala jsem, ze si budeme hrát!" Zavrtěla jsem ocáskem a poskočila jsem radostí. Pak jsem se podívala na Akrose. "Akros. Hezké jméno! A máš hezké oči!" Řekla jsem. Oranžová byla taky barva ohně jak mi maminka vykládala? Nebo možná.. možná láva! "Ty máš za magii lávu podle očí? A ty určitě vodu jako maminka, máš je krásně modré!" Nadšeně jsem se vyptávala. Pro mě byly tyto zvědavé otázky forma zábavy. A vycházeli ze mě naprosto sami, ani jsem se nad nimi nemusela dlouho zamýšlet. "Nemám jídlo, ale maminka určitě uloví rybu, přišli jsme tady chytat ryby a zkoušet jestli mám taky magii vody a jestli ne, tak bych měla mít podle druhého očička oheň a ten by mi pak ukázal tatínek! Ale zatím si můžeme hrát a zkoumat tady okolí jak říkáš!"

10.

Vyslechla jsem si ohledně toho, co je smečka. ''Aha. No, myslím, že mi stačí mít jenom svou rodinu.'' Zazubila jsem se a zavrtěla jsem ocáskem. Neměla jsem už ani teď potřebu mít kolem sebe spousty a spousty vlků. Líbilo se mi jich mít jenom pár a možná, možná mi tam přibydou kamarádi té její kamarádky, pokud budou mít zájem.
''Doufám ve vodu mami! Je tak krásná a přitahuje mě a...a...'' Tolik nadšení bylo, že jsem ztratila slov. Už-už jsem se chystala to zkusit znovu, když k naším směrem někdo promluvil. A maminka ji nejspíš poznala a pak mi pošeptala, že to je ta kamarádka o které mi vyprávěla. Nadšeně jsem poskočila. ''Jé! Slyšela jsem o tobě od maminky! Ty jsi ta její kamarádka co má taky vlčata jako jsem já, že jo!'' Zazubila jsem se nadšeně, vrtěla jsem ocáskem jako vrtule helikoptéry a následně jsem si všimla, že za jejím ocasem se skutečně schovávají dvě chlupaté koule velikostně podobně mě. Očička se mi rozzářila. Šedivější vlčí slečna přišla blíž. ''Ahoj! Já jsem Mielei a moc, moc ráda vás poznávám. Maminka mi o vás vyprávěla, těšila jsem se, až vás poznám!'' Promluvila jsem k mladým. Ještě malý kousek radosti a měla jsem pocit, že vybuchnu, najednou bylo zkoušení magie tatam. ''A jak se jmenujete?'' Zeptala jsem se jich, jinak je asi pojmenuju jako vlče jedna a vlče dvě!

9.

Následovalo nadšené zavrtění ocasem. ''Dobře!'' Zazubila jsem se. Bylo hezké vědět, že když něco nezvládnu, pomůže mi maminka. Ale rozhodla jsem se, že rozhodně chci to zvládnout! Musela jsem, určitě by to udělalo mamince radost a já se měla potom čím pochlubit sestřičce a tatínkovi!
''A co je přesně taková smečka?'' Zeptala jsem se nad odpovědí maminky. Nějak mě to nelákalo, že bychom v nějaké takové možná měli žít, nebo jednou já. Ale vědět jsem o nich mohla přece víc a být víc připravená na všechno okolo co mě mohlo čekat.
Když mě na hlavičce olízla, tak se mi málem ocásek utrhl jakou radostí se vrtěl a neměl zrovna v plánu přestat, když jsem se otočila a spatřila tatínka s.. bráškou? ''Bráško! Ty jsi vzhůru konečně!'' Houkla jsem nadšeně na Nica, který se k nám dostal pár kotouly, ale zdálo se, že byl v pořádku. Tatínkovi jsem se otřela o nohy. ''Tati podívej, taky mám kamarádku, jako Scall! Jmenuje se Luna!'' Ukázala jsem tlapkou nadšeně k sovičce, která na jednom z vyšších kamenů seděla.
Pak z vážným pohledem řekl, že Scall unesli a že ji jdou hledat. A tak se otočil a chtěl odejít. Nechápavě jsem naklonila hlavičku. Kdopak sestřičku mohl unést? A co to vlastně znamenalo? Ale nezdálo se, že maminka vypadá nějak vážně a tak, takže to asi mohla být jen nějaká jejich hra? Kdo ví.
Nakonec maminka řekla, že se mám soustředit na to, udělat vlnky na hladině. Nemyslela jsem si, že bych dokázala udržet pozornost a soustředit se, ale chtěla jsem umět magii! Tak jsem se postavila na okraj. Drápky se mi skoro vody dotýkali. Hleděla jsem na svůj odraz, lehce se kymácel a já tak moc se soustředila na to, abych vodu rozpohybovala ještě víc. Soustředila jsem se tak moc, až jsem zavřela očka, ani jsem si to pořádně neuvědomila, že jsem to udělala. Ale dlouho se nic nedělo. Jedna vlnka mi po chvíli šplouchla na tlapku a já intuitivně udělala krok dozadu. Nevypadalo to, že to však mělo společného s tím, že bych to udělala já, nebo ano? Kdo ví, měla jsem zavřené očka.
Po chvíli jsem je otevřela. ''Asi to nefunguje.'' Podívala jsem se smutnýma očkama na maminku.

8.
<- Les alf (Přes Ostříž)

Kráčela jsem za maminkou přes louku a vyslechla jsem si odpovědi na své nekončící otázky. Musela jsem se zasmát. ''A co když žádnou nechytíme? S vodní magií si jde, ale trošku pomoct, ne?'' Další otázka. Pro vodní vlky, bylo jednoduší lovit vodní živočichy ne? Ale pořád tu byla otázka jestli vodu umím ovládat, ale doufala jsem, že ano, protože mě tak strašně lákala a byla krásná a i když se to na první pohled nezdálo- byla velmi živá. Cítila jsem to v její blízkosti a znovu se mi to potvrdilo, když jsem byla v její blízkosti, jak jsme se znovu blížily. ''Já doufám!'' Zavrtěla jsem nadšeně ocáskem, když maminka souhlasila, že budou ze mě nadšení. Určitě jim z mých otázek praskne hlava. ''A proč žijeme jenom naše rodinka v lese a není okolo nás víc vlků? Jakože úplně někde u nás, ale na jiné straně lesa.'' Respektive mi to vyhovovalo, ale nakonec, ještě jsem neměla o existenci smeček nějak extra velké tušení.
Postavila jsem se na vybídnutí maminky blíž k vodě a pohlédla jsem na hladinu. Poprvé jsem se spatřila, to jak vypadám. ''Maminko, jsem stejně krásná jako ty, podívej!'' Opět nadšené zavrtění ocáskem, dokonce jsem viděla, že skutečně mám oči zbarvené dvěma barvami. Vypadalo to zvláštně, ale strašně se mi to líbilo. Mohla bych na ten odraz hledět hodiny, ale nakonec jsem se odtrhla a podívala jsem se znovu na maminku. Chtěla jsem tak zažít s tou magií, ale tentokrát jsem nic neřekla. Přece maminka věděla, co chci!

7.
<- Úkryt

Zasmála jsem se nad maminčinou větou. ''Jistě, věřím ti.'' Zazubila jsem se a vesele cupitala opět vedle maminky a vyslechla si její plán na dnešní den. ''To zní skvěle!'' Souhlasila jsem a ocásek se stále vrtěl ve stylu vrtule u helikoptéry. ''A co to jsou ryby? To je taky nějaké jídlo?'' To jsem ještě vskutku neochutnala a co víc, ani neviděla. Pak maminka dodala, že bychom mohli najít její kamarádku a její vlčata, což jsem nadšeně poskočila a Luna se vznesla do vzduchu. ''Promiň, Luno.'' Zazubila jsem se a sledovala jak opět létá jen ve vzduchu kolem nás. Ta si se mnou moc neodpočine, dokud budu takhle malinká, co? ''To je dobrý nápad. Snad mě budou chtít poznat tak jako já je.'' Řekla bych, že jsem zavrtěla nadšeně ocáskem, ale když jsem s ním vrtěla nadšeně celou dobu, počítá se to? Nakonec jsme zase vyšli z lesa na onu louku.

-> Němé údolí (Přes Ostříž)

(17)

6.

Netrvalo to dlouho a maminka se probudila. Trošku nemotorně jsem její rituál protáhnutí napodobila, trošku jsem to nechápala, ale to mi nezabránilo, být pořád vesele nadšená. ''Jo, jdeme zase ven!'' Výskla jsem opět nadšeně a ocáskem jsem vrtěla na všechny strany. Když se mě maminka zeptala co chci dělat, moc dlouho jsem se nezamýšlela. ''Přece jsi mi slíbila, že zkusíme jestli náhodou nebudu umět ovládat vodu!'' Připomněla jsem ji. Copak na to zapomněla, že mi to slíbila, nebo co? Ale nevadí, od toho jsem tu byla, abych ji to zase pěkně připomněla! S Lunou na zádech jsem vyběhla ven z úkrytu a těšila se na další dobrodružství s maminkou. A třeba bychom mohli potkat i tu její kamarádku a její vlčata a měla bych nové kamarády! Bylo toho tolik na co jsem se mohla těšit!

-> Les Alf

(16)

5.

Spokojeně jsem se nechala unášet obláčkem svých snů. Možná uběhla jen krátká chvíle, možná oběhlo pár hodin, ale otevřela jsem opět své dvoubarevné oči do kterých se odrazilo světlo venkovního světa. Bylo to stejně jako poprvé, když jsem otevřela oči. Tedy, ne že bych si to pamatovala tu chvíli, ale cítila jsem to tak. Chvíli trvalo, než si mé oči přivykli na světlo a pak jsem opět už stála na nožkách. ''Dobré ráno!'' Výskla jsem nadšeně, tolik nové energie ve mě teď bylo. Podívala jsem se na maminku. ''Mami, spíš?'' Zazubila jsem se nevinně. Byla jsem připravená zase na další dobrodružství. Rozhodně to byla větší zábava, než čekat v doupěti, než se ostatní vrátí. Taky na nás nečekali a opět se vydali na nové dobrodružství a já jsem nechtěla být pozadu. Nadšeně jsem pak přeskočila k Luně. ''Luno, Luno taky chceš jít určitě zase ven, že jo!'' Zeptala jsem se své soví kamarádky. Odpovědi se mi sice dostalo jen obyčejného zahoukání, ale brala jsem to jednoduše jako ano. Přesedla mi na záda a kdybych na ní viděla, asi bych viděla jak se snaží pokračovat ve své činnosti a to tedy, ve spánku. Ale bylo to pozitivní, když Luna seděla na mém těle, tolik jsem neskákala okolo. Asi to byl teda její záměr? Kdo ví.

(15)

4.
<- Ostříží zrak

Pořád jsem cupitala vedle maminky, ale už mi na to značně docházeli síly. Ale to mi i tak nezabránilo, být zvědavá až to bylo nezdravé! ''Tak jo! Zeptám se sestřičky!'' Pískla jsem nadšeně a už už jsem se chystala vběhnout do doupěte a na sestřičku vybalit své zážitky, představit Lunu a zeptat se ji na její růžovou, ale.. nikdo tu nebyl. Nosánek mi napověděl, že jsme je asi prošvihli. Vzdychla jsem a poslechla si zase maminku. ''To si neumím představit. Myslím, že je hezké když má každý aspoň trošku odlišné očička.'' Souhlasila jsem nakonec a ulehla si k mamince, stočila jsem se do klubíčka. ''Těším se na tvou kamarádku.'' Byla jsem už poměrně utahaná, ale ještě jsem viděla jak Luna na jedné vystouplé větvi přistála a pozorovala mě těma svýma krásnýma velkýma očima! ''Myslíš, že se bude Scall a tátovi líbit?'' Zamumlala jsem, než jsem upadla do říše snů, kde jsem si jistě nechala zdát krásné sny plné barev a zábavných věcí. Těžko říct, zda jsem myslela její kamarádku, nebo Lunu. A zeptat se na to teď, už bylo pozdě, hihi.

3.
<- Irisin háj

''Tak až se vyspím tak mi zkusíš ukázat vodu? Když to nepůjde tak pak požádám tátu, aby mi ukázal oheň!'' Navrhla jsem nadšeně a vyslechla si odpověď na svou otázku. Ne že by mi to teda dvakrát smysl dávalo, ale tvářila jsem se chytře. ''A když modrá znamená voda a červená oheň, co znamenají jiné barvy? Co znamená růžová od Scall?'' Ještě že jsem neznala pořekadlo 'Kdo je zvědavý, bude brzy starý', protože už by ze mě byla stařenka.
Co se týče pláže jsem jen posmutněle na chvíli sklopila ouška. Hezké místo to bylo, ale nedalo se tam žít. ''Takže v tom lese nežijeme jen my, ale všichni?'' Vždyť určitě by se tam tolik vlků nevlezlo, když měl někde i druhý konec, než jen to, kudyma jsme právě do lesa vcházeli. Nebo vlezlo? Těžko říct, ale na to určitě znala odpověď maminka, ta ví přece všechno!

-> Úkryt (přes les Alf)


Strana:  1 2   další »