Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Zlaté doupě přes Zlatou smečku

Prvně jsem se chtěl jít podívat do Zlaté smečky, ale po chvíli jsem si to rozmyslel. Všude bylo tak příjemně ticho a k mému čumáku dovála vůně slaného moře, které se nacházelo nedaleko. Melancholicky jsem došel až na pláž a chvíli jen tak stál na kraji a díval se na ten písek, který mi tolik připomínal chvíle, kdy jsme se tu s Barnatt chvíli po tom, co jsme uzavřeli partnerství, váleli a užívali si život. Připadal jsem si jako úplně někdo jiný než předtím. Už jsem nedokázal být tak pozitivní a dobře naladěný. Nebyl jsem ani tak nerozvážný jako kdysi a všechno na mě teď tak nějak dopadalo.
Ale i přes tyhle myšlenky jsem měl svůj život rád, protože jsem měl sakra štěstí. Našel jsem tu nejlepší vlčici, kterou mi mohl osud kdy přivát před nos, se kterou jsem si zažil těžké chvíle v Yaloru, která se mnou vychovala moje první tři syny a která se se mnou ještě rozhodla další dvě vlčata. Jestli jsem někoho kdy miloval, byla to rozhodně ona. A ani jsem si nedovedl představit, že by to mohlo být jinak.
A vlastně i ona byla jeden z důvodů, proč mi Zlatá smečka tak přirostla k srdci. A i přestože jsem kvůli starostem občas zapomínal být dobrou betou, stále jsem k ní cítil odpovědnost a bral jí jako domov. Kdyby bylo potřeba, asi bych neváhal bych se pro její dobro obětovat.
Pomalu jsem se rozešel pískem a do hlavy mi vplula vzpomínka na to, jak jsem se tu ještě s malým Naxinem učil plavat. Smutně jsem se zadíval na vlny a potlačil slzu, kterou jsem si dovolil vypustit až teď, když tu nikdo nebyl. Tak moc mi ten prcek chyběl... nezbývalo mi ale nic než jen doufat, že se měl dobře někde jinde.
Ostatně stejně jako Atrox, který se nakonec vrátil. Mírně jsem se pousmál, když jsem došel až k místu, kde se voda dotýkala mých tlap. Stejně tak jsem byl rád, že jsme se udobřili s Rhaaxinem, na kterém mi záleželo úplně stejně jako na každém svém vlčeti. Mí první synové se však ale trochu lišili od vlčat, která jsem měl teď. Tehdy, když mi je Risa přivedla, jsem neměl nejmenší tušení, co s nimi dělat. Jak je vychovat? Jak je naučit lovit? Jak jim pomoct objevit magii... a i když jsem nebyl vzorný táta, nikdy jsem na ně nepřestal být hrdý, jak to všechno zvládli, i když jsem to nezvládal já.
A má nejmenší vlčata byla to nejlepší, co jsme s Barnatt mohli vytvořit. Vždycky když jsem se na ně koukl, jako bych se díval na nás... A u Renbli, mé jediné dcery, jsem cítil o to větší povinnost jí chránit aby se jí nic nestalo, stejně jako jsem to měl s Barnatt. Nikdy mi proto nespadl větší kámen ze srdce, než ve chvíli, kdy se konečně objevila po dlouhých týdnech našeho strachování.
Chtěl jsem už přestat myslet na to negativní. Měl jsem svůj život rád, nakonec bylo všechno v relativním pořádku, až tedy na Naxina a Rhaaxe, ale i těch jsem věřil, že to zvládnou. Že všichni z mé rodiny byli natolik silní, aby zvládli úplně všechno. Osud to přecejen všechno vymyslel pěkně. Nechal nás s Barnatt na sebe narazit, donutit mě mít vlčata, abych zjistil, co jsem od života vlastně chtěl, ukázal mi, jak vypadá domov a nakonec mi i daroval potomky, kteří byli takovou malou kopií nás s Barn.
Rozvážně jsem šel do vody dál a dál, až mi dosahovala po pas. Chtěl jsem si jen trochu zaplavat, a pak se vydat najít zbytek rodiny. Snad už Barnatt věděla, že byla Renbli doma? A jak jsem si tak zahloubaný do svých myšlenek plaval, nevšiml jsem si jedné velké vlny... a tak se po chvíli na břeh dostala už jen dvě světlemodrá pírka.

Jak šel čas...

<< Zlatá smečka

Došel jsem s Rhaaxinem až do úkrytu a dovedl ho do jedné z místností, kde jsem mu pomohl se nějak pohodlněji uložit. Měl jsem to tu rád. Narozdíl od doupěte smečky jsem se tu cítila jako doma. Bylo to ticho a útulno, všude voněla Barnatt a vlčata... která jsem také celkem dlouho neviděl. Přišel jsem si jako táta na nic. Má nejmladší vlčata jsem už dlouho neviděl, Atroxe také a Rhaaxin tu teď byl sice se mnou, ale slepý. Nemluvě o Naxinovi, po kterém se taky slehla zem.
Rozhodl jsem se proto napravit situaci a vydat se alespoň podívat z těmi nejmenšími z mých potomků. A doufal, že u nich najdu i Barn, protože s tou jsem taky dlouho nebyl. "Půjdu se kouknout po Barnatt a ostatních, tak si mezitím odpočiň, nikdo by tě tu neměl rušit," broukl jsem ještě k Rhaaxovi a vydal se pomalým krokem ven z úkrytu.

>> Zlatý les přes Zlatou smečku

Vydechl jsem. Asi jsem v téhle situaci neměl moc možností jak Rhaaxovi pomoct nebo nějak ulevit. Cítil jsem se provinile, protože jeden můj syn přišel o oko a o ocas, druhý o celý zrak a jedině ten třetí zatím zůstával v celku. Ale bůhví, na jak dlouho. Máchl jsem ocasem a rozhlédl se kolem. V lese se pohybovalo celkem dost vlků, to jsem cítil hlavně kvůli své magii větru, která mi umožňovala zjistit, kolik vlků bylo kolem a v jaké vzdálenosti se nacházeli.
Když se začal Rhaaxin vyptávat na svoje oči, jen jsem je zběžně prohlédl, jelikož kromě nepřítomného pohledu v nich nebylo nic zvláštního. "Vypadají normálně, ale jestli ti vadí, že by tě takhle mohl někdo vidět, můžu ti pomocí magie země vytvořit pásku přes oči," navrhl jsem mu. A když pak i Rhaaxin ucítil vlky, kteří byli blízko, střihl jsem ušima a rozhlédl se kolem sebe. "Odvedu tě do našeho úkrytu co jsme se Barn vytvořili, můžeš si tam odpočinout a v klidu se vyspat, možná tam bude i nějaké jídlo," sdělil jsem mu a poté jsem se i s ním rozešel směrem k našemu doupěti, přičemž jsem ho samozřejmě vedl a stál mu u boku.

>> Zlaté doupě

Odměnu na socoro prosím :3

Starostlivě jsem se zamračil a stáhnul uši. Ani já jsem samozřejmě nechtěl, aby byl Rhaaxin slepý, ale copak jsem s tím mohl něco dělat? "No... kdyby to nakonec nebylo přechodné, určitě by jsi se s tím naučil žít. Orientovat se například pomocí sluchu a čichu," snažil jsem se mu vysvětlit, že i ztráta zraku by nebyl konec života. Musel být silný, teď už ani neměl na výběr.
"No vlastně ano, pár slepých vlků jsem znal. Nebo slepých... někteří jen hodně špatně viděli, ale jako by byli slepí," přikývl jsem. "Možná se ti to nezdá, ale slepota není zase tak neobvyklá, zrak se ztratí lehce," dodal jsem ještě. Upřímně jsem si nedovedl představit, jaké to je, otevřít oči a vidět jen tmu. O to víc jsem obdivoval ty, kteří s tímto omezení žili bez problémů.
"Ale třeba se to ještě spraví, přece jenom, oči máš pořád tam, kde mají být, třeba se tvoje tělo nějak zvládne ještě uzdravit," pokusil jsme se mu dodat trochu naděje. "Ale moc bych se k tomu neupínal," špitl jsem. Měl jsem dilema jestli zvednout Rhaaxinovi náladu a nebo ho připravit na nejhorší, aby pak nežil několik let v nějakém mém planém příslibu, že se mu jednou ten zrak opět vrátí. Byla to opravdu těžká situace.

Atrox se nakonec přecejen rozhodl, že zůstávat tu nebude řešení situace. Nápad s Wuem byl dobrý, ale co jsem věděl, žádnou léčivou magii neprodával, takže jsem tomu moc nadějí dávat nechtěl. A stejně tak bych nerad podstrkoval Rhaaxinovi představy dobrého konce, který nemusel přijít. Mohl se tak celý život za něčím hnát, i když by to ve výsledku nemělo cenu. Lepší by bylo, kdyby se se svým zraněním smířil.
"Otřes mozku je zranění, když se hodně bouchneš do hlavy. Cítíš se pak unavený, bolí tě hlava no a občas i na chvíli přijdeš o zrak," vysvětloval jsem mu. "Ale v tvém případě o to asi nepůjde... může to být jen na chvíli, ale také můžeš přijít o zrak na celý život," dodal jsem potichu. Bylo mi to stejně líto jako Rhaaxovi, ale teď jsme jako rodina museli být kolektivně silní.
"Každopádně Rhaaxi, i kdybys o zrak přišel navždy, já, barnatt i tví sourozenci tu pro tebe vždy budeme. Nebudeš na to sám a stejně tak nebudeš sám, kterému se tohle kdy stalo," mluvil jsem dál. Chtěl jsem nějak svého syna ubezpečit, že tohle není konec světa. Že i s takovým hendikepem může žít hezký život. Čekal jsem nějaké poznámky o tom, že mě se žádné podobné zranění nestalo, takže to se mi to kecá... ale nezazlíval bych mu to.

Rhaaxin na tom byl blbě. Sice lépe než předtím, ale stále to nebyl stav, který by se dal nazvat jako dobrý nebo alespoň dostačující. Aby toho nebylo málo, začal Rhaaxin říkat něco o tom, že oslepl. Horší to snad ani už být nemohlo. Na druhou stranu by byla možná horší ztráta sluchu. Takhle se pořád mohl orientovat podle čichu.
Přiblížil jsem se k oběma s svým synům ještě o něco blíž a sedl si vedle Atroxe. "Nechceš si jít taky odpočinout? Tohle bylo vyčerpávající pro všechny, dám na Rhaaxe mezitím pozor," navrhl jsem mu a pomalu si lehl. Jestli tu měl někdo s Rhaaxinem zůstávat, byl jsem to jako táta já. Ne Atrox, ne Barnatt a ani nikdo jiný ze smečky.
"Třeba je to něco jako otřes mozku... to občas také vlci ztratí zrak, ale jen na chvíli," pokoušel jsem se trochu Rhaaxina uklidnit. Sám jsem jednou menší otřes mozku zažil, avšak o zrak jsem nepřišel, jen se mi tehdy trochu zamlžilo vidění. Tak jako tak jsem byl ale do pár dní zdravý jako rybka.

Upřímně jsem neměl nejmenší tušení, co dělat. Rhaaxin potřeboval hlavně dát dohromady ty rány po jeho těle. Napadlo mě je akorá seškvařit pomocí ohně, aby nekrvácely, ale nebyl jsem si jistý, jestli bylo krvácení náš největší problém. Zdálo se mi, že se na ranách krev začínala pomalu srážet, takže jsem to nechtěl pokazit. A sešít dohromady jsem je taky nemohl, protože jsme neměl magii země. Byla to špatná situace.
Jen co Aetas odpadl, pokusil jsem se se svou magiií iluze děla co to šlo. Ale nikdy jsem se s ní nestihl tolik sžít, takže i když jsem Rhaaxinovi pravděpodobně trochu ulevil, ne tolik, jako předtím Aetas. "Chtělo by to někoho s magií země," rozhlédl jsem se kolem. Ale tak nějak se ostatní pomalu vytratili, takže jsme tu zbyli sami, což byl celkem problém, protože Atrox to se svou magií taky úplně nejlépe neuměl. Navíc jsem nevděl o způsobu, jak by mu mohl s magií blesků pomoci. A Atroxův nápad měl jedno hlavní mínus. "Neměl by se teď víc vysilovat, bůh ví, co by už nemusel zvládnout," kouknul jsem se na Rhaaxina starostlivě. Když pak přišla Athai a začala Rhaaxovi pomáhat, nezbylo mi nic jiného, než doufat, že to zabere.

Bylo to špatný. Vážně špatný. Sice jsem byl stále ještě trochu mimo z toho, že se Renbli našla, ale prostě jsem nedokázal ignorovat fakt, že mi moje další vlče někde umíralo v bolestech. Proto se nabízelo jen jediné řešení problému. A to dát tyhle dva někomu na hlídání, protože samotné jsem je tu určitě neměl v plánu nechávat a Barnatt byla poslední dobou v dost velkém stresu, zasloužila si odpočinek. A to, že se Renbli vrátila, se doví tak jako tak.
Protože jsem měl magii vzduchu, dokázala jsem vyhledat vlky, co byli poblíž. Hledal jsem tedy hlavně Zarinu, ale ta byla celkem daleko. Nejblíž byla Sisi... a tak jsem se otočila na dvě vlčata a starostlivě koukl i po Atroxovi. "My se teď s Atroxem musíme jít kouknout za vaším bráchou a zkusit mu pomoct. Ale vás vzít sebou nemůžeme, proto vás na chvilku pohlídá tetička Sisi," těkal jsem pohledem z Ingrida na Renbli. "Bude to jenom chvilka, slibuju, hned se pro vás vrátím," dodal jsem, aby si vlčata nemyslela, že bych je opustil na dlouho. Ne, to opravdu nebylo v plánu. A protože Sisi byla opravdu blízko, vyrazili jsme i s vlčaty a Atroxem směrem k ní (// sorry za menší manipulaci).
Když jsme došli až k bílé vlčici, všiml jsme si, že u sebe měla další vlče. Jeho pach byl velice podobný tomu, co měla Athai s Aetasem... měli zase vlčata? Na vlče jsem se však jen usmál, nebylo moc času se nějak víc seznámit. "Ahoj Sisi, promiň, že otravujeme, ale Rhaaxinovi se stala vážná nehoda a já tam nemůžu vzít vlčata sebou, tak jsem tě chtěl požádat, jestli bys na ně chvilku nedala pozor, protože nikdo další kolem není a já nemůžu stratit víc času," podíval jsem se na ní naléhavě. "Pak ti to nějak vynahradím. A když najdeš Zarinu, měla by ti pomoct. Je chůva... ale nevím, co teď dělá," poradil jsem jí ještě, přecejen, tohle nebyla její práce. Tohle měla dělat Zarina.
Pak jsem se otočil na Atroxe. "Tak rychle, ať mu můžeme pomoct, co nejdřív," řekl jsem mu a rozešel jsem se za pachem Rhaaxina a bohužel i pachem krve.
Došli jsme tam za nějakou chvíli, no Rhaaxin ani okolí nevypadalo, že by mu nějak extra pomáhali. Ale nemohl jsem říct, že jsem na ně byl naštvaný, protože já taky momentálně nevěděl, jak mu pomoct. Periferně jsem zahlédl i Zarinu, takže jsem k ní na chvíli otočil hlavu. "Sisi hlídá vlčata, můžeš jí jít pomoct?" zeptal jsem se jí a potom se začal věnovat zraněnému synovi. "Rhaaxi! Bože, co se ti stalo?" vydechl jsem a rychle se k němu nahrnul, abych si prohlédl zranění. Nevypadalo to vůbec dobře.

Pomalu jsme se přibližovali k zajíci. Ještě jsme ale nebyli dostatečně blízko na to, abychom se po něm rozběhli. Stačilo však už jen pár kroků, když v tom nám zajíc z ničeho nic utekl. A to kvůli někomu, kdo nám narušil lov. Trochu podrážděně jsem otočil hlavu za tím, kdo nám překazil přípravu oběda, ale moje prvotní rozhořčení se změnilo v tichý úžas, když jsem spatřil, kdo to naproti nám stál.
Okamžitě jsem došel až k Renbli a tlapkou si ji přitáhl k hrudi, abych jí tak mohl "obejmout". Ze srdce mi spadl tak velký kámen, že se to nedalo ani popsat. Už jsem se smiřoval s tím, že by mohla i zemřít. A najednou se tu objevila! Zdravá a velká... moje holčička. "Kdes jí našel?!" řekl jsem poté Atroxovi rozhozeně. "Před několika měsíci se nám ztratila... hledali jsme jí celou tu dobu," vysvětlil jsem mu, aby si nemyslel, že jsme se na ní úplně vykašlali. Mezitím jsem už Renbli pustil, ale celou dobu ji sledoval, jako by se měla vypařit každou sekundou. "Báli jsme se o tebe," pronesl jsem směrem k Renbli.
Jako by ale nemohl být svět v pořádku alespoň na pár chvil, Atrox mi sdělil další informaci, která však nebyla tak šťastná, jako ta předtím. "Cože? Jak hodně?!" koukal jsem na Atroxe s nastraženýma ušima. Pokud by byl zraněný hodně, musel bych tu najít prvně někoho, kdo by mi na chvíli pohlídal Ingrida s Renbli, abych se na něj mohl jít kouknout a pomoct mu. A Barnatt teď spala, takže jsem jí nechtěl ještě nějakou chvíli rušit.

Nechal jsem Ingrida, aby šel po stopách hlavně on a držel se spíš vzadu, abych mu moc nenapovídal. Ostatně, čím víc toho udělal sám, tím víc se toho naučil. Stopy ale nevedly až úplně k našemu cíly, protože listy je v určitých částech lesa překryly. "Když tu teď stopy nejsou, musíš si všímat menších věcí... třeba chomáčků srsti, bobků, ale hlavně se musíš řídit nosem," poradil jsem mu. Teď, když už jsme zajíci byli o něco blíž, byl pach o něco silnější a i vlče, které bylo ale už dost velké tak jako tak, by ho měl bez větších problémů rozeznat od pachu listí, hlíny a dalších věcí, které se tu nacházely.
Ale abych mu šel příkladem, sklonil jsem trochu hlavu a sám za pachem chvíli šel, doufaje, že by se mohl Ingrid po chvíli chytit a začít stopovat sám. Nebyli jsme od zajíců podle všeho ani tak daleko, takže stačilo držet stopu už jen chvíli. Samotný lov jsem pak chtěl vést hlavně já, ale i tak jsem měl v plánu nechat Ingrida zajíce zabít. Ještě aby se snad nakonec v dospělosti bál zabíjet zvířata. To by mi tak scházelo.

Šel jsem pomalu, aby Ingrid šetřil nějakou tu energii na následný lov. Když ale nevěděl, co to lov je, překvapeně jsem na něj koukl. "Nevíš co je lov? To se přece zabíjejí zvířata, abychom je pak mohli sníst," vysvětlovat jsem mu. Docela mě udivilo, že tak velké vlče neznalo lov. I kdyby neviděl žádný velký, každý prcek přece lovil... i když třeba jen brouky. A z kontextu mu to přece muselo dojít. Nemohl jsem mu vysvětlovat podrobně každou činnost, nedělal jsem to ani u předchozích vlčat.
"Hmmm, ulovíme si zajíčka, co říkáš?" usmál jsem se na něj nakonec a tak nějak Renbli a její zmizení zkoušel vytěsnit z hlavy alespoň na chvíli. "Prvně musíme najít stopy, vidíš, takhle vypadají moje," řekl jsem mu a sklonil čumák k otisku jedné z mé tlap v hlíně. "A pak po nich půjdeme. A ještě si pomůžeme pachem, to taky poznáš, až ho najdem," vysvětloval jsem dál principy lovu. A protože byl Zlatý les dost hojný na zvěř, nemuseli jsme chodit dlouho, abychom ty zaječí stopy opravdu našli.
"Hele, vidíš?" ukázal jsem tlapou na štyři otisky tlapek. Následně jsem se ke stopám i sklonil, abych zjistil, jestli byl na místě ještě zaječí pach. Byl, ale docela slabý. "Možná to ucítíš taky, takhle voní zajíci," dodal jsem a počkal, až si to všechno Igrid dostatečně prohlédne.

Seděl jsem vedle Barnatt lehce nahrbeně a trochu se zamračil, když řekla, že Renbli nenašla stejně jako my s Ingridem. "Myslíš, že odešla sama?" zeptal jsem se po chvíli Barn. Celkem jsem pochyboval, že by tak malé vlče dokázalo dojít dál než na louku, aniž by dostalo strach a nebo se unavilo. I když... ona vlastně Renbli touhle dobou zase tak malá nebyla. Stejně jako Ingrid už mi musela minimálně sahat po hrudník.
"Ty, Barn... já si teď stejně asi moc neodpočinu. Vždycky když zavřu oči, tak budu mít akorát výčitky, že tam ležím a nechodím aspoň po lese a nesnažím se něco dělat... i když asi není moc co," řekl jsem po chvíli a zadíval se na tlapky. Možná jsem byl vážně na nic rodič. Tohle už bylo druhé vlče, co se zatoulalo takhle daleko. Rhaaxina jsem předtím ale alespoň našel.
"Ale ty si klidně běž odpočinout, já vezmu Ingrida, ulovím nám nějaké jídlo a poptám se po členech smečky, jestli jí někdo neviděl," pousmál jsem se na Barnatt, i když mi do smíchu zrovna dvakrát nebylo. Ještě jsem olízl Barn na tvář a koukl na vlče. "Tak co bys řekl prvnímu lovu, hm?" zeptal jsem se ho a zvedl se, načež jsem se oklepal.

<< Bull Maedow přes Zlatý les

Vlastně, když jsem se nad tím zamyslel, bylo to, že Ingrid nemluvil celkem divný. Už byl velký celkem dost, dosahoval mi tak možná k hrudi a měl by minimálně dávat dohromady krátké věty... ono vůbec celé jeho chování bylo až přehnaně dětinské. Celou cestu jsem ho tak podezřívavě sledoval s vzpomínal, jak to bylo s prvními vlčaty. Co jsem si ale tak pamatoval, jediný problém byl s Naxinem, který sice nemluvil, ale choval se vždycky tak nějak přiměřně věku. A když už mluvit začal, tak mluvil taky docela dobře.
Měl jsem v plánu si o tom tedy promluvit s Barn, až budeme někdy sami, aby to Ingrid neslyšel. Asi by ho to v rozvoji úplně nepodpořilo. Zanedlouho jsme před sebou uviděli doupě. "Hele, máma," pohodil jsem hlavou směrem k Barn, která seděla u vchodu do doupěte. "Taky nic? Na louce nikdo nebyl..." pronesl jsem s obavami v hlase. "Co... co teď?" zeptal jsem se a sedl si kousek od ní, načež jsem koukl po Ingridovi. Ještě aby se nám nedejbože stratil i on!

---> Zlatá smečka (před Zlatý les)

Sice jsem z celé situace měl vážně špatný pocit, ale tak nějak jsem se uklidňoval faktem, že Renbli bylo malé vlčátko a nemohlo přece odejít moc daleko. Takže i kdyby nebyla tady na planině, určitě byla jen o kousek dál. Nebo v to jsem alespoň doufal. Švihl jsem ocasem a snažil se nasát co nejvíce pachů, přičemž jsem si pomáhal i magií vzduchu. "Dobře, tak se pak uvidíme u úkrytu," řekl jsem Barn a otočil se na vlče, které mi zůstalo na krku.
"Tak co? Budeš druhej Nax? Ten taky dlouho nemluvil," usmál jsem se na vlče a procházel s ním přes rozlehlou louku. "Nebo ten teda nemluvil vůbec, ty aspoň vydáváš nějaký slova," dodal jsem. Naxin mi samozřejmě chyběl a měl jsem o něj celkem starost, ale už mělo být klukům skoro dva roky, nemohl jsem jim stále stát za zadkem. "Nevypadá to tu moc nadějně, co myslíš?" bavil jsem se s Ingridem, i když jsem neočekával žádnou odpověď.
Nějakou chvíli jsme tedy ještě bloudili mezi trávou, ale žádné další vlče kromě Ingrida tu očividně nebylo. "Kam se ti ta sestřička poděla... asi se vrátíme za mámou a vymyslíme co dál, hm?" koukl jsem na vlče a trochu se usmál, i když mi moc do smíchu nebylo. Nakonec jsme se tedy otočili a rozešli se zpět k lesu.

>> Zlatá smečka přes Zlatý les