Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Horlivě jsem přikyvovala na Proužkova slova. "Panečku! To je božínkovatej nápad. S tím mocinky souhlasím a Zoubek nám určitě rád pomůže, viď Zoubku?" zazubila jsem se na něj nadšeně a zamávala ocasem. Byla jsem z tohohle nápadu fakticky nadšená. Ale z čeho já nebyla nadšená? Vlastně vím. Z té zlé smečky, která je asi prokletá a měli bychom jí pomoci.
"Jooo. Je to moc smutňoučký!" přitakala jsem a stejně jako Deimos, jsem sklopila ouška. Kousnout do hlavy? Zamyslela jsem se nad tím. Nad tímhle jsem nikdy nepřemýšlela, ale když to řekl takhle, dávalo mi to úplně smys! "No to je mi nápadíček. Kousnout do hlavy! Hele a když nás teda kousneš do hlavy... jak dlouho bude svítit?" napadlo mě a hleděla jsem na Zoubka dychtivě, potřebovala jsem to nutně vědět. Kdyby svítila dlouho, tak bych i dlouho takhle ve tmě viděla na cestu. Připadalo mi to dost praktické.
Zoubka jsem také zasvětila ohledně našich malých vlků. "Ano ano. Malí vlci jsou šikovňoučcí a učí se nové věci. A ty nové věci nám pak ukážou, víš," zazubila jsem se. "Proužku, pak je musíme najít, aby nám všecičko pověděli," poznamenala jsem. "Ano ano. Spánek je zdravý," usmála jsem se. Mezitím se Zoubek otočil k nám zády. Asi chtěl opravdu spát. Jenže Proužek si stoupl před něj a já nechtěla být pozadu, takže jsem se též postavila před hnědého vlka. "A ty máš malé vlky? Víš... Je to fajn. Je s nima zábava, když zrovna divně nezapáchají. Totiž... jeden malý vlk divně smrděl, asi neměl náladu nebo tak a pak další se učil plavat pod vodopádem, to bylo také zábavné," pověděla jsem mu naše zážitky s vlky, kteří nám zemřeli, ale já to jaksi nepochopila.

Horlivě jsem přikyvovala na jeho slova. Měl naprostou pravdu. "No to bychom měli... ale jak to zjistíme? Jakože tu kletbu, která je postihla?" optala jsem se zamyšleně. Abychom jim mohli pomoc, musíme zjistit, jak jsou prokletí, jenže to zjistíme jak? Chovali se k nám ošklivě a když se jich zeptáme, podle mě se nám vysmějí. Určitě to bylo takhle. "Musíme provést nějakou tu anartýku nebo jak to je," navrhla jsem návrh analýzy, ale slovíčko se mi podařilo zkomolit. Ne že by mě to nějak trápilo.
Ovšem to se k nám dostal hnědozrzavý vlk, který vypadal hustě. Na sobě měl zajímavé věcičky, které se mi mocinky líbily. Všiml si jich i Proužek. "Vypadáš fakt libově," pronesla jsem s úsměvem od ucha k uchu. "Ano. Ano! Je to tak. Jmenujeme se Mrazivka Noelle a Proužek Deimos. A patříme k sobě. Víš, jsme partneři už dlouho. A víš co? Máme malé vlky, nepotkal si je náhodou? Teda... ted asi nejsou tak malí, jako předtím, ale pořád to jsou malí vlci," chrlila jsem na něj a přehlížela jeho výraz.
Zoubek. To byl určitě von! "Zoubek k tobě mocinky sedí. Takový zabijácký jméno!" vypískla jsem nadšeně. A to už jsem mu zas sdělovala náš zážitek s tou prokletou smečkou. "Joo přesně. Prostě chápeš to? Nabídli nám pomoc a pak se na nás pěkně ošklivě vykašlali. Jsou zlí. Moc se s nima nebav. Sídlí támhle," pronesla jsem a ukázala tlapkou k horám, kde ona smečka sídlila. "Ale... my jsme tak hodní a zjistili jsme, že jsou asi prokletí a že jim musíme pomoc. Zase ale nevím moc jak, přišla jsem s anartýkou," řekla jsem zadumaně. "Jenže nevím, jestli o pomoc budou stát a jestli si to zaslouží, když se na nás takhle vybodli," zakroutila jsem lehce nahněvaně hlavou.

Určitě měl pravdu. Věřila jsem tomu, že brzy někoho potkáme, komu budeme moci sdělit naše zkušenosti s tou zlou smečkou, která se na nás úplně vykašlala. Odfrkla jsem si nespokojeně a stále se rozhlížela kolem sebe, zda neuvidím nějakou živou duši. "Jooo, to je možný. Ta voda nechutná vůbec dobře, ani se nedivím, že tu vlastně nikdo není. Možná bychom měli jít odtud pryč, někam jinam, kde bychom někoho potkat mohli. Co říkáš?" navrhla jsem. Nelíbilo se mi, že tu nikdo nebyl, chtěla jsem potkat někoho nového.
Vážně jsem zavrtěla hlavou nad tím, že se voda nestala pitnou. Hádám, že všichni ostatní by nade mnou kroutili hlavou, jako já nad tou vodou. Jenže tohle byly vážné problémy přece! "Asi jo. Nejspíš to jezero patří k té zlé smečce," zamumlala jsem a nespokojeně jsem si kecla na zadek. "Myslíš?" zamyslela jsem se nad jeho slovy. Dávalo to vlastně smysl. Nikde jinde tak ošklivo nebylo, jako právě tady.
Zastříhala jsem ušima, když do mě Proužek strčil. Pohlédla jsem jeho směrem a nadšeně začala mávat oháňkou. "Jééé, no to musíme!" zavřeštěla jsem a zvedla se energicky na nohy. Rozeběhla jsem se k hnědému a mávala ocasem jak zběsilá. "Jééé ahoj" Moc ráda tě vidím. Musíme ti říct s Proužkem jednu důležitou věc"," začala jsem mluvit. "Jo a jsem Mrazivka, abys věděl a ta věc je, co musíme říct, o smečce. Víš, je strašně zlá a nemá nás ráda. Nemá ráda nikoho. Vybodli se na nás. Hrozný, že jo?" mlela jsem dál a vůbec nevnímala jeho výraz, kterým nás probodával. "Jen pověz, proužku," vybídla jsem ho a pohlédla na něj.

Tak tak. Kdo to nebude vědět, prohloupí a my jsme nechtěli hloupé kamarádíčky, my byli chytří a tak jsme naši chytrost museli rozdávat dál. To bylo velice ušlechtilé podle mého názoru. "Jooo. Tak snad brzy někoho potkáme, musíme. Nevidíš někoho náhodou?" zeptala jsem se a sama se rozhlížela, zda nevidím někoho, komu bych tuhle veledůležitou informaci mohla předat, ale k mému zklamání jsem nikoho neviděla. Achjo. Mocinky jsem si přála někoho potkat. KOHOKOLI.
Jezero bylo na nás moc moc zlé a nechtělo, abychom z něj pili. To od něj nebylo vůbec pěkňoučké! Taky jsem ho za to potrestala pořádným plácnutím do hladiny. Určitě ho to moc bolelo. "Jo. Proč je slané jaké moře? No, jezero, pověz nám to," hejkla jsem rozhořčeně na hladinu vody, ale s velkým překvapením se nic neozvalo. Vůbec nic. Snad se neurazilo? A pokud jo, patří mu to. "Ano, vodo...Jak říká Proužek, buď pitňoučká!" nakázala jsem a čekala, že by se snad něco změnilo. Opět jsem se k vodě přiblížila a vody se zas napila. Fuj... Chyba. "Bleee... Pořád to je jezero slaný," postěžovala jsem si. "Viď. Taky mi to tak přijde, že nás svět nemá vůbec rád a hází nám pořád křoviska pod tlapky. Však jsme nic zlého neudělali," sklopila jsem sklesle ouška.

← Hraniční pohoří

Horlivě jsem přikyvovala na jeho supr čupr nápadíček. "To zní mocinky dobře, tak doufám, že na někoho narazíme co nejdříve. Musíme roznášet osvětu, to je dobrá věc, víš. Nemůžeme nechat hodňoučké vlky, aby se přidali k té zlé smečce, která se na vás při první chvíli vykašle a nechá vás zraněné mrznout. Nene. Nemůžeme dopustit to, co se stalo nám," říkala jsem nazlobeně a rozhlížela se, zda nespatřím nějakou oběť, které bych to hned mohla povyprávět.
Z hor jsme docupitali k jezeru, měla jsem žízeň, ale tu uhasil Proužek, kterému voda nechutnala. "Slaná?" podivila jsem se a nebyla bych to já, kdybych to též nezkusila. Tlamu jsem ponořila do vody a udělala dva loky. Měl pravdu. "No fuj, fakticky je slaná. To jsou ale vtípečky tohleto," zamračila jsem se a pleskla tlapou do hladiny, jako kdybych vodu chtěla potrestat. "Máš pravdu. Tohle jezírko si ani stužky nezaslouží, ty-ty slaná hnusná vodo. Odteč pryč raději," hněvala jsem se dál. To byl den tohle.

← Alatey

Nejspíše jsme nakonec udělali dobře, že jsme v té smečce nezůstali a rozhodli se jít pryč. Ještě by z nás udělali krmnou zvěř pro rybičky a to ani jeden z nás rozhodně nechtěl. Líbilo se mi ale, že jsme mysleli úúúplně stejně. "Anoo. Měli bychom najít někoho co nejdříve a všem o tom povykládat!" hejkla jsem rozhodně a rozhlížela se, jestli někoho neuvidím, komu bych o té velezradě mohla říct.
Dalším důležitým tématem byly stužky, respektive červená stužka pro Proužka, pro kterého je hledáme už docela dlouho a ještě se nám nepodařilo žádnou najít. Achjo. "Přesněě. Takhle naše partnerství bude úplńoučké," usmála jsem se na něj. "To je mi nápad nápadíčků, to ti povím." Cupitala jsem vedle Deimose a doufala, že brzy už na někoho narazíme. "To mě těšínkuje," zazubila jsem se a olízla mu ucho.

→ Slané jezero

Uculila jsem se na něj a zamávala oháňkou. Byl taaaak hodný! "Ty jsi taky nejlepší partner, který může existovat na celém celičkém světíčku!" Lepšího vlka jsem mít prostě nemohla. My dva jsme si byli prostě a jednoduše souzeni. Podle mě nás rodiče udělali tak, abychom mohli být spolu. Tak to určitě bylo. Ještě chvíli jsme se mazlili, ale pak nastal čas jít odtud, kde se na nás všichni ošklivě vybodli.
Vstala jsem a pohlédla na Deimose, kterého ta noha stále bolela, ale prý to půjde. Zkontrolovala jsem ho. "Tak dobře. Až bys cestou potřeboval nohu nechat odpočinout, tak necháme, jo?" ujistila jsem se. "Jo, zachovali se pěkně hnusňoučce. Nás tu takhle nechat. Ach jo, co jsme jim udělali," zavrtěla jsem hlavou. "Až někoho potkáme, měli bychom ho upozornit, ať si na tuhle smečku dává bacha. Tak," řekla jsem nejvážněji, co mi má osobnost dovolila, i tak by to pro normálního vlka vyznělo vtipně.
Stužky! "No to musíme. Ty potřebuješ krásnou rudou stužkuu!" zavýskala jsem a usmála se na něj. "Určitě nějakou najdeme, nebo se zeptáme někoho po cestě, jestli nějakou neviděl, co ty na to?" navrhla jsem ještě.
Jak se duch rychle objevil, tak i zmizel. "Škoda, žes ho neviděl, fakticky tam byl," řekla jsem lehce posmutněle.

→ Hraniční pohoří

Bylo to tak. Pro příště ptáčci budou lepší nápad než kousavé rybičky. Fujky. Byla jsem moc ráda, že už tohle bylo za námi a nemusela jsem o nich už moc přemýšlet. Přece jenom od toho nějaka doba už uplynula a my měli v plánu již nové věci.
Spokojeně jsem se zazubila, když se Proužek ke mně přitulil. Bylo to moocinky příjemné a já si to užívala. Měla jsem ho moc ráda a o to víc jeho přítomnost a voňavoučký kožíšek. "Proužku. Mám tě mocinky ráda, abys věděl," pověděla jsem mu, načež jsem ho olízla na čenichu a roztomile se na něj usmála. My jsme se hledali, až jsme se našli, jinak to snad nebylo ani možné.
Měl pravdu. Otočili se k nám zády a mně se to vůbec nelíbilo. Jak jen mohli nás takhle tady nechat, když naslibovali hory doly? Hnusní kamarádíčci to tedy. "Jo. Vykašleme. To nemá smysl se zahazovat s někým takovým, jako jsou oni. Slíbí něco a pak to vůbec nedodrží," zamračila jsem se. "Co noha?" optala jsem se a očima k ní sklouzla. "Musíme asi najít nějakou jeskyňku, která bude poblíž." Už jsem se rozhlížela, ale stmívalo se a nebylo tedy tak moc dobře vidět. Něco mě upoutalo. "Vidíš to taky?" otázala jsem se, aniž bych na Deimose koukla. Že bych snad viděla ducha? To bylo úžasné! "Duchu?!" hejkla jsem a zvedla se od Proužka a popošla blíže k čemusi, co vypadalo jako duch. Ten se tam jen vznášel a nic neříkal. "Páni. Hory duchů," vyřkla jsem jen a zírala na nadpřirozenou bytost.

Tak tak. Ty rybičky byly fakticky zlé a nezasloužily si naší přítomnost. Už nás nikdy neuvidí. To bude jejich trest. Krmení ptáčků se mi rozhodně líbilo víc, tam se nám přeci nic stát nemohlo. Ti jsou mírumilovní a třeba by si s námi i hráli. "Joo, pírka by byla skvělá. Až ti bude lépe, tak půjdeme shánět nějaké hezounké ptáčky a ty nakrmíme. Ti budou na nás hodní. ptáčci přeci neubližují," usmála jsem se na něj. Samozřejmě mě nenapadlo, že takový orel se nebude chtít přátelit.
Deimos se rozplácl na zem a já udělala to samé. Byla jsem docela unavená, ono to krmení rybiček rozhodně nebylo klidné. Bylo to vyčerpávající. "Snad brzy někdo přijde. Co my tu takhle po tmě budeme dělat?" řekla jsem a rozhlédla se kolem. Nic jsem neviděla a chodit tady se mi nechtělo, byly tu kameny a ty by mohly ožít. Třeba. "Ale koukni na to hezké hvězdičky," zazubila jsem se pohlédla k nebi. "Krásné," dodala jsem ještě. "HALÓÓÓÓ!" křičela jsem pak dál, ale stále nikdo nepřicházel.

← Rozbitý sever

Tak tak, taky jsem je už nechtěla krmit, když byly tak zlé a kousaly do nožiček. Jak jen mohly. "Přesně, moje řeč. Až si spí třeba věčně, my je krmit už nikdy nebudeme, když se chovají takhle neslušně. Zlé rybičky," zamračila jsem se a máchla nahněvaně ocasem. Raději budu krmit ptáčky, to zní bezpečněji. "Budem příště krmit ptáčky, co ty na to?" zazubila jsem se, když jsem mu přednesla nový návrh, který zněl lépe. Dle mého alespoň.
"Není. Jim to řekneme, ať zpytují svědomí." Proč by nám to nabízeli a pak nás tak ošklivě opustili? Nedávalo mi to jediný smysl. Naštěstí se zdálo, že se blížíme do cílové stanice a brzy snad narazíme na ten zbytek, který údajně měl jít sem taktéž jako my. "Asi jsme tu," oznámila jsem svou dedukci Proužkovi a rozhlédla se kolem sebe. "Myslím, že jo. Neviděla jsem na hladině kousek nohy nebo ocasu," pokrčila jsem rameny. "Kde jsou?" zeptala jsem se, když jsem naše nové kamarádíčky neviděla. "HALOOOO?!" křikla jsem a čekala na odpověď.

Usmívala jsem se. Byla jsem ráda, že jsme oba jakž takž v pořádku. Zvedla jsem se a Proužka si ještě jednou prohlédla. "Nechápu, co to do nich vjelo. Fakt že ne," kroutila jsem nechápavě hlavou a sem tam se ohlédla k oceánu, zda se tam ještě nějaká ta rybička neobjeví. Ovšem voda byla klidná jako nikdy. "Hm. Asi šly spát, co?" zavrtěla jsem hlavou. Nažraly se a šly spát. Jak mohou!
Pohlédla jsem na jeho ránu. "Co s tím budeme dělat?" vyhrkla jsem a zděšeně si ránu na noze prohlížela. "Tak půjdem teda za nima a snad ti pomůžou," pověděla jsem a pohlédla směrem, kudy nejspíše odešli. "Přesně. Nechápu, proč jdou pryč. Nabídnou pomoc a ani nepočkají, nezdvořáci," naštvaně jsem zavrtěla hlavou. "To si s nima vyřídím. Tady tě takhle s ránou na noze nechat. Že se nestydí," mračila jsem se dál.
"Jó ty myslíš Žluťáska! No, nejspíš šel taky s tou pomocí?" Možná. Nevěděla jsem, ale teď bylo nejdůležitější pomoci Deimosovi s nohou.

→ Alatey

Proužek byl nadšený, že jsem promluvila. Usmála jsem se na něj a zamávala ocasem, který ležel podél mého těla. Chudák malej. "Proužku. Ráda tě vidím a slyším," usmála jsem se na něj a pomalu se zvedla ze země. Nic jiného mi nebylo, než že mě třeštila hlava po tom pádu, který jsem si vlastně nepamatovala. Ne zrovna nadšeně jsem se zakřenila. "Au," vydechla jsem jen. "To je moc dobře. Nechápu, co to ty rybičky popadlo. Jak mohly!" zavrtěla jsem nechápavě hlavou a ohlédla se k vodě. "Tfuj na vás," vyplázla jsem nevrle jazyk. Zlé rybičky, zlé!
"Hej! Kam to běžíte! Nemůžete nás tu nechat!" hejkala jsem za odcházejícími a rozešla se, šlo mi to rozhodně lépe než Proužkovi, protože ten používal jen tři nohy namísto čtyřech. "Co noha?" zeptala jsem se ho a podívala se na končetinu, která byla od krve, ale byla tam, kde být měla. Aspoň že tak.
Vlci byli nějací moc rychlí a nevypadalo to, že by na nás chtěli vlastně čekat. "Achjo. Kam jdou?" smutně jsem se ohlédla na Proužka. "Koho sežrali?" nechápavě jsem se na něj podívala. Kdo byl Zrzánek?

Predátoři 4 - KONEC
Deimos, Zephir, Einar, Bryce

Snažila jsem se pomoct Proužkovi, a dokonce jsem dle cizí vlčice začala chodit po vodě. To se mi moc moc líbilo, to jsem musela uznat. Zazubila jsem se na Žluťáska a zamávala ocasem. "To zvládneme!" usmála jsem se a s pozitivním myšlením jsem šla blíže a blíže k Proužkovi. "Neboj se nic!" chlácholila jsem ho mezitím, co jsem se rozhlížela a vymýšlela plán, jak ho dostat z vody."Rybičky, nechte ho bejt, to není papáníčko," zlobila jsem se a ošklivě na kosatky koukala. Ne že by to mělo nějaký účinek.
Obrátila jsem se na Žluťáska. "Jak to vymyslíme?" optala jsem se a tlapu ponořila do vody. Studěla. Hodně studěla. Do toho k nám přišel Zrzek. "Jé ahoj Zrzku. Tady kosatky si myslí, že Proužek je krmivo, řekni jim, že není," nadhodila jsem. "Mám vzduch," prozradila jsem mu mou magii a čekala. "Nééé, počkej jak to myslíš?" zděsila jsem se a koukala ze Zrzka na Proužka a zas zpátky. To nemohly!
Naše záchrana Proužka upoutala pozornost další vlčice. Ta k nám přišla a podávala návrhy, ale já je moc nestíhala. "Musíme ho vytáhnout," řekla jsem jen a přemýšlela, jak pomoci. Moc nápadů jsem bohužel neměla, tak jsem to nechala na vlčici a já udělám to, co mi bude řečeno. A než jsem se nadála, blbě jsem došlápla a kra se pode mnou podlomila a já se praštila do hlavy a upadla do bezvědomí.
Neměla jsem tušení, jak jsem se dostala na břeh a co se vlastně dělo v době, kdy jsem nebyla při vědomí. Pomalu jsem rozlepila oči a zašklebila jsem se, jakmile jsem cítila bolest hlavy. "Co-?" vyšlo ze mě jen. Byla jsem celá zmatená a nevěděla jsem, co se stalo a kde vlastně jsem. Zdálo se, že rybičky už se nakrmily? "Co rybičky?" zeptala jsem se Proužka, který byl u mě a nejspíš usušil můj kožich.

Predátoři 3
Deimos, Zephir

Měla jsem ohromnou radost z toho, že jsme s Proužkem pomohli vlkovi ve vodě, který nehledal stužky, ale asi nejspíš se rozhodl krmit ty rybičky ve vodě. "No takové stužky, co mám já. Vidíš? Tuhle modrou okolo krku!" vyhrkla jsem a sjela pohledem k ní. "My totiž s Proužkem hledáme červenou zas pro něj. Abychom k sobě ladili, víš? Tak nás napadlo, že hledáš stužku i pro sebe," vysvětlila jsem mu, přeci nemůže přijít o tak důležité věci.
Souhlasila jsem s Deimosem. Rybičky bude nejlepší krmit takhle hezky ze břehu, lépe na ně uvidíme a aspoň to jídlo budeme moci rozdělit poctivě, kdybychom do vody vlezli, blbě by se nám to kontrolovalo. "Jojo. Z ledu to bude mnohem lepší, víš," zamrkala jsem na něj. "Joo! Vypadá to, že ostatní se do toho vrhli po hlavě. Jsou nějací nadšení, to se mi líbí," usmála jsem se spokojeně při pohledu na ostatní. Což to vtipné vůbec, ale vůbec nebylo, jenže já takové věci neviděla.
Otočila jsem hlavu k béžovému. "Ty jsi fakticky nevěděl, že se tu krmí ty rybičky?" podivila jsem se, když jsem se na tu hromádku zmrzlého neštěstí podívala. Chudáček. Nepostřehl, že se sem šlo krmit. Bylo mi ho líto. "Koukni na ně! Jsou úplně natěšený, až dostanou jídlo!" vyjekla jsem a poposkočila, ale ne zas moc, s tím ledem to bylo ošemetný. "Ano, ano. Proužek tě zahřeje cubydup a pak si to celý uvědomíš." Kdo ví, co se mu vůbec honilo hlavou, když jsme na něj mluvili.
Jenže rybičkám asi nestačilo jídlo, co bylo ve vodě a jedna z nich - a byla pořádná - se vrhla na Deimose. Otevřela jsem tlamu dokořán. "Hej! Ty jedna rybičko, nech Proužka na pokoji. Jsi nějaká nevychovaná," zamračila jsem se na ni a vyplázla naštvaně jazyk. "Vidíš to? Žluťásku, podívej se na tu rybičku, ona vzala do vody Proužka. Asi si chce hrát, jenže v té vodě by být neměl," zakroutila jsem hlavou a přistoupila blíže k okraji kry.
Moc jsem nestíhala sledovat okolní dění, brala jsem to tak, že každý si krmí svou rybičku, ale všimla jsem si vlčice, která se vydala po divných svítících věcech po hladině, to mě zaujalo a rozhodla jsem ji napodobit. Stoupla jsem si na jednu svítící část a ejhle! Já chodila po hladině. "Koukejte! Já chodím!" zajásala jsem a vydala se blíže k Deimosovi, abych mu pomohla. Nevypadal, že by si to užíval, spíše chtěl pomoc. "Už jdu na to. Jdu tě osvobodit od nevychované rybičky! A Žluťásek taky, viď?" otočila jsem se na nového kamarádíčka. Jakmile jsem byla blízko Proužka, natáhla jsem k němu hlavu. "Poplav sem a my tě vytáhneme," pobídla jsem ho. Vzpomněla jsem si na svůj element. Hmm. Potrestáme rybičku. Rozhodla jsem. Pořádně jsem se zasoustředila a pomocí elementu se mi podařilo nechat zjevit větrné biče, kterým jsem vyslala přímo na kostaku.

Predátoři 2, Deimos a Zephir

Stejně jako Proužek, jsem se natáhla má ledě, abych vlkovi ve vodě pomohla. Muselo to být strašlivě studené. Brr. Nechápala jsem, co ho to napadlo za nápady, takhle se jít cákat do vody. "Fakt ne? Třeba zrovna tenhle stužky může hledat, zeptáme se," pronesla jsme s úsměvem na tváři. "Hele náhodou v té vodě nehledáš stužky?" zeptala jsem se skoro tonoucího vlka.
Rychle jsem se otočila směrem, kterým hleděl Deimos. A ano, opravdu tam byla veliká ploutev. "Páni, to je ale veliká rybička," pronesla jsem unešeně."Nebudeme ty rybičky krmit s nima? Jen teda do té ledové vody se mi nechce, koukni jak vypadá tady nás kamarád," zakroutila jsem hlavou a pomohla Proužkovi vytáhnout světlého za kožich z vody.
Oklepala jsem se. "Jo, je to určitě pěkně studený. Takhle bys byla akorát nemocný a to určitě nechceš, viď že ne?" Pohlédla jsem na místo, kde byla vidět hřbetní ploutev rybičky. "Joo, budeme je krmit odtud, to bude lepší. A co taková rybička jí?" zeptala jsem se obou.