Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Predátoři 1
Deimos, Zephir

Takových vlků, to byl pro mě takový ráj. Moc jsem se se všemi chtěla přátelit a vše jim povědět a dozvědět se jejich dobrodružství. No panečku, takových věcí, o kterých bychom se mohli bavit! Ptali jsme se, zda také nehledají stužky, když byli takhle u vody, ale černé vlčice nám pověděla, že žádné stužky nehledá. Smutně jsem si povzdechla. Proužek měl pravdu, asi tak bylo opravdu něco zajímavějšího. "Asi jo, jdeme," zazubila jsem se a následovala Deimose.
Ve vodě se máchala nějaká vlčice, dost podobně jako jeden z našich malých vlků. Usmála jsem se na ni. Ovšem vlčice si to moc neužívala a volala o pomoc. "No to je ale blbý!" zděsila jsem se u zjištění, že ta vlčice asi neumí plavat.
Do toho všeho pod námi začala praskat led, pár vlků skončilo ve vodě, naštěstí já s Proužkem jsme byli na pevnině. Pohlédla jsem na vlka, který k nám byl nejblíže."Anooo, poplav a my tě vytáhneme, opravdu. Nic se neboj," mluvila jsem k vlkovi. Vlk nás poslechl a vypadal, že k nám pluje. Ano, zvládneš to!" podporovala jsem vlka a mávala ocasem sem a tam.
Dělo se toho kolem nás opravdu hodně a já nestíhala všechno vnímat. Teď jsem chtěla pomoc vlkovi ve vodě. Slyšela jsem kolem sebe hlasy a cakani vody. Dokonce tu problesklo světlo a brzy začalo svítat. Konečně má vlka bylo o dost lépe vidět."Takhle se stužky nehledají," pronesla jsem k němu. Natahovala jsem krk blíže k béžovému, ale zatím se zdálo, že je ode mě moc daleko.

<--- Tundra

Současně jsem přikývla. "To máš pravdu. Ale těším se, až zase potkáme Sněha a Wissfesněha, budou čubrnět, až jim všechny naše zážitky povyprávíme," řekla jsem natěšeně.
Nápad mít sto malých vlků se mi začínal líbit víc a víc, to vám povím. Tolik malých vlků na jednom místě jen tak někdo neuvidí. "Panečku. To bude bžunda! Anooo, i tisíce jmen zvládnem a to mrknutím oka! A Joo jsme chytří oba. Oba stejně," zazubila jsem se a olízla mi tvář.
Koukla jsem se. Měl pravdu. Něco tam svítilo a já měla nutkání zjistit, co to tak vlastně je. Určitě něco úžasňoučkého jako jsme my dva. O tom jsem nepochybovala. Ano! Hodně vlků, hodně kamarádů!"Joo. Musíme se se všemi poznat! A všechno jim řekneme, jojo. Určitě se jim to bude mocinky líbit," byla jsem z toho fakticky nadšená. Popoběhla jsem k vlkům. "Ahoj kamarádíčci!" rozkřikla jsem se, určitě to musel slyšet každý. "Jojo. Hledáme stužky, taky je hledáte?" zopakovala jsem Proužka.

← Slané jezero přes Nížinu hojnosti

Uculila jsem se na něj. "Nemáš zač, Proužkuuu!" Byl skvělej, lepšího vlka jsem si nemohla nikdy najít. Vlastně jsem si ani už nedokázala představit, že bych měla malé vlky s někým jiným a cestovala s někým jiným. Nene. To prostě nešlo, my dva k sobě patřili a jinak to nebylo.
Přikyvovala jsem. Rozhodně by to fér nebylo a já doufala, že na svět teď malí vlci přijdou jinou cestou než minule. Nebylo to totiž příjemný a nechápala jsem, jak se to vlastně stalo. Absolutně ne. "Já už taky nevím abych ti řekla pravdičku," vydechla jsem a zamyslela se. Fakticky jsem si to už nepamatovala. "Asi jo?" řekla jsem nejistě a pohlédla na něj. Možnost, že by malí vlci lezli z nor byla rozhodně přívětivější a rozhodně se mi zamlouvala víc. "Týýýjooo, to by bylo parádňoučký. Najednou hop a malej vlk by vylezl z nory a byl by jenom náš. No úžasňoučký!" rozplývala jsem se nad touhle představou. "No. To bude teprve oříšek," zavrtěla jsem hlavou. Jak si budu pamatovat sto jmen? To jsem nevěděla, to vám povím.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Žádné jezero tu opravdu nebylo. Achjo. Těšila jsem se, že bude mít krásnou stužku jako já. "Oceán? No to zní bombasticky. Tam určitě stužka bude, tam je vody na rozdávání, jojo. Pojďme vzhůru do oceánu!" zavýskala jsem.

→ Rozbitý sever

← Prokleté jezero přes Nížinu hojnosti

To byl ale nápad! Zamávala jsem spokojeně ocasem. To mě ani nenapadlo, že bychom to všechno mohli dělat najednou. "Ty jsi geniálňoučkej, Proužku, fakt že jo!" zazubila jsem se na něj. Byl fakt hlavička. "Moc se těším, až to všechno a všechny najdeme. To bude bájoučňoučkej den," křikla jsem nadšeně a mávala ocasem. Budeme mít opravdu co vyprávět jak Sněhovi tak i Wissfesněhovi. Ty budou čubrnět, co všechno uslyší, o co přišli. Už to normálně vidím před očima. Jim z toho spadne čelist, jak budou nadšení s námi. Tak tak.
V tom měl pravdu. Trvalo to, než přijdou na svět mezi nás. "Máš pravdu. Měli bychom to tedy začít plánovat, víš. Ale nebude mě to bolet jako minule? Nebo myslíš, že tentokrát z pod ocasu polezou tobě?" zeptala jsem se a naklonila lehce hlavu na stranu. "Sto malých vlků. To budeme muset vymyslet hodně jmen. Přesně sto jmen," pověděla jsem rozjařeně. To budeme muset namáhat hlavinky, abychom je pojmenovali, ale nepochybovala jsem o tom, že bychom to nezvládli.
Došli jsme proti proudu k další řece, ale ani tady stužka nebyla a jestli byla ta voda slaná, ani jsem se nedivila. "No tfujtajbl," prohodila jsem, jakmile jsem se taktéž napila. V tom by se té stužce fakticky nelíbilo. "Jdeme!" řekla jsem zas o něco spokojeněji.

→ Tundra přes Nížinu hojnosti

Anoo! I Wissfesněha jsme celou věčnost neviděli. To jsme museli taky napravit. Vlastně jsme toho měli hodně v plánu a přišlo mi, že nestíháme. "No to víš. Toho musíme taky najít. Máme toho tedy na plánu hoooodně moooc. Čím začneme? Tedy... Vlastně hledáme tu stužku v jezerech, ale pak? Půjdem hledat Sněha, Wissfesněha? Malé vlky? Nooo? Fakticky to máme dobrodružný živůtek," řekla jsem zvesela a pohlédla na Deimose. I ten z toho všeho byl tak unesený.
Malí vlci. Dlouho jsem ty naše neviděla. Jak se vlastně mají? Co zažívají? Tolik otázek jsem měla. "Máme. Musíme jich mít tak sto. To by bylo fakt hustý mít sto malých vlků a těch vyprávění. No jéje. To bude bžundy!" nechala jsem se unést představou o stovce malých vlků. Jen mi nedocházelo, že se musí udělat, odnosit se a porodit a mít jich sto, to znamenalo hooodně práce.
Bohužel jsme tu stužku nenašli a museli se vydat k dalšímu jezeru. Proužek navrhl jít proti proudu řeky. To mi znělo rozumně. "Tak joo!" vypískla jsem a vydala se za ním.

→ Slané jezero přes Nížinu hojnosti

<--- Temný les

Moc jsem se těšila na všechny tyhle naše plány. Bude to určitě parádní a zažijeme spoustu nových dobrodružství, prozkoumáme nová místa. "Jeee Proužku, jak já se moc tešínkuju! Vážně. To bude zase supr čupr a poznáme nové vlny i a a a a třeba narazíme na Sněha zase a Uhlíka. Jooo a všechno jim řekneme, že máme nové malé vlky a aa všechno, co jsme zažili!" mluvila jsem rychlostí blesku, tolik plánu a všechno jsem chtěla zažít a všem povyprávět.
Přikývla jsem. Měl pravdu. Určitě. "Joo. To bude parádní. Fakt se moc tešínkuju!" zahubila jsem se a nadšeně ťapala dal. Koukala jsem vzhůru k nebi skrz stromy, když mi Deimos oznámil, že na něj káplo. "Asi bude pršet," oznámila jsem očividnou věc, jako kdyby to snad nebylo jasné. "Ale to nám přece nezkazí výlet," zapištěla jsem, byla jsem pozitivní duše a nic, jako je déšť, mě nerozhodí. Nenene.
Konečně jsme došli k prvnímu jezeru, které fakt nebylo na pohled pěkné. "Koukej na to. Tady by se stužka schovávat určitě nechtěla, vždyť by se jí tam nelíbilo," řekla jsem mu a porozhlédla se. "Být stužka, tak tady nebudu chtít být," zavrtěla jsem hlavou. "Tak kde je další jezero?" nadhodila jsem se koukla na něj.

← Túmap

Proužek měl skvělej nápad, to tedy měl! "To zní báječně. To toho musíme stihnout fakticky moc! Kde začneme? Kam půjdeme?" vyptávala jsem se a v hlavě mi o šrotovalo, co nejvíc to šlo. Neměla jsem tedy ve výsledku tušení, kam konkrétně půjdeme, ale i tak jsem nad tím dumala a to se počítalo.
Vycupitala jsem z úkrytu a ocitla se v Temnémk lese, který byl temnější než obvykle, čehož jsem si stejně nevšimla a neřešila to. "Oh, Proužku, jsi tak hodňoučký!" zazubila jsem se na něj a za mávala ocasem. Jeho teorie o stužkách v jezírku zněla dost možně. Určitě to tak bude. Kde jinde by taky byla stužka, že jo. "Jojoo... Takže. Jezera. Dobře a kam půjdeme prvně?" otočila jsem se na něj a pak mi to došlo. Vždyť někde tady je jezero. "Vlastně už vím, pojď," vybídla jsem ho a rozklusala se skrz les, kde jsem někdy to jezero zahlédla. "Myslíš, že tam ta stužka bude? Já doufám, že jo. Ale když nebude, tak půjdeme k dalšímu no. Nedá se nic dělat," zafuněla jsem a ohlédla se, zda jde Deimos za mnou.

No to bylo naprosto jasný! Čím déle budou pryč, tím déle nám budou moc povídat a bude toho fakticky hodně. "No přesně tak. Ty jsi takovej chytrej Proužku, fakt že joo!" zazubila jsem se nadšeně a mávala oháňkou ze strany na stranu. "To bude příběhů a historek, že nebudeme dělat nic jiného, než naše malý vlk poslouchat. Moc se na to těšínkuju," nadšeně jsem poskakovala na místě. Bylo to úžasné, všechno bylo úžasné.
Stužka byla opravdu nádherná a těšila jsem se, až ji budu mít pořádně na sobě. Proužek se o to krásně následně postaral, omotal mi stužku kolem krku a jak se mu to povedlo a to jsem to ještě ani neviděla. Prostě byl děsně šikovný. Vybídl mě, ať se podívám v jezírku, jak na mě ta stužka vypadá. Byla opravdu peckózní."Páni. Je úžasňoučká!" Vyjekla jsem šťastně a Deimose objala kolem krku. "No přesně, musíme nějakou takovou opravdu sehnat, ať spolu ladíme," olízla jsem ho nadšeně a očima už pátrala po našem doupěti, abych mu nějakou našla. Žádnou další stužku jsem tady neviděla. "Vypadá to tak," usmála jsem se. "Tak poběž," vybídla jsem ho a už pelášila ven.

>>> Temný les

Těšilo mě, že to slyšel i Proužek, jelikož to mě ujistilo, že nemám nějaké slyšiny a opravdu se to všechno stalo. "Rozhodně jsme chybu ve výchově neudělali. Podle mě si vedeme úplně skvěle. A jak říkáš, jistě všichni vyrazili objevovat svět a jednou se vrátí a všechny zážitky nám poví. Určitě. Já jsem se sice ještě rodičům neukázala a své zážitky jim neřekla, takže to asi trvá, ale jednou se to určitě stane. Věřím tomu," zazubila jsem se na něj. Jiný scénář v mé hlavince neexistoval. Bylo to takhle a basta.
Pohlédla jsem na modrou stuhu. "To máš naprostou pravdičku!" zajásala jsem a povyskočila nadšením. "Tak jo, tak jo, tak jo!" pískala jsem a nedočkavě čekala, až mi ji Deimos dá kolem krku. "Taky ti budeme muset najít něco pěkného, co ti bude ladit ke kožíšku, co říkáš?" navrhla jsem a rozhlédla se kolem. Ovšem tady bohužel něco takového nebylo. "Asi to budeme muset najít někde venku," pronesla jsem lehce sklesle.

Všechno se dělo taaak rychle, nebo to tak minimálně připadalo mně. Naše Deinell prostě zmizela, fuč. Nějaké světýlko nám ji vzalo, ale vzhledem k jejímu nadšenému pištění mě to nijak nerozhodilo. Jen jsem se pousmála a pohodila ocasem.
Do toho se nám stihlo utopit poslední vlče, které nám tady zbylo. Minimálně se mu nechtělo z vody, ale vzhledem k tomu, jak dlouho to trvalo... Jeho životní funkce rozhodně už nemohly fungovat. Takže nám zbyla jen zmizelá Deinelle, ačkoli jsem pořád věřila, že někde bude ztracená poslední dcera. Ovšem s tím jsem si nedělala starosti- Stejně musela být už dávno po smrti, ale to jsem si taktéž klasicky neuvědomovala.
Zastříhala jsem ouškama. "Slyšel's to?" podívala jsem se na Proužka. "Někdo mluvil," dodala jsem. "Děkujeme," křikla jsem do prázdna jako odpověď. Ohlédla jsem se na hladinu jezírka, Mosnoe byl fuč a zbyla tam jen modrá stuha. Natáhla jsem se a stuhu vzala do tlamy a vytáhla ji. "Ta je moooc krásná!" zavýskala jsem a podívala se nadšeně na Deimose, co na to řekne.

Zazubila jsem se na Deimose. Mocinky jsem se těšila, až naše už ne tak malé vlky konečně představíme Sněhovi a Wissfesněhovi. Bude to určitě skvěloučké setkáníčko! "Ano, ANO! Určitě se vám oba budou líbit a vy jim, o tom nepochubuju," vyprávěla jsem nadšeně. "To jsem moc rádoučká, Deinell!" zazubila jsem.
"Jojojo. Určitě to byla Uhlička. Musela být podle toho jak ji popisuješ," samozřejmě jiné vysvětlení nebylo, nene. "Budu moc ráda, když nás s Uhličkou někdy seznámíš," odpověděla jsem. "A ten tvůj druhej kamarád zní taky suprově. Budeš nás muset seznámit s oběma! Viď Proužku?" otočila jsem se na něj s úsměvem od ucha k uchu. Těšila jsem se, muselo to na mně být určitě vidět.
Mezitím Mosnoe byl ve vodě, respektive pod vodopádem, který byl v tu chvíli silný. Vlček se dostal pod vodu a začal se topit. Jenže to ani jeden z nás nepochopil. "Jojo, šup ven," snažila jsem se znít jako přísný rodič, ale to mi zrovna moc nešlo. "Asi bychom měli," odvětila jsem k Deimosovi a pomalu ho začala lovit z vody. Jenže on už tam byl příliš dlouho na to, aby přežil. Vytáhla jsem ho již utonulého. "Mosnoe?" olízla jsem jej, ale nijak nereagoval.

Tak to rozhodně bylo. Bez pochyby. "Souhlasím," zazubila jsem se na oba dva. Já jsem svému malému vlkovi věřila. Proč by se ztrácela? Nebo hůř? To mě ani ve snu nenapadlo. Oba dva jsme na to byli příliš velcí sluníčkáři. "No vidíš, tak je určitě na druhé straně, než ty jsi hledala. Opravdu se neboj. Copak by se jí zlého stalo?" zavrtěla jsem hlavou. Nic. Samozřejmě.
"No ano. Je to normální. Nevím proč jo, ale fakticky to tak je. Já se teda s opakem nesetkala. Moji bratři se ztratili a Proužkovi sourozenci taky, takže to tak je. Možná Noemos neuvidíme, ale protože někde lítá a nemá na nás čas. Ale třeba se taky ukáže. Nikdy nevíš, co ti život přinese. Hm. Nám přines Wissfesněha, Sněha a malé vlky, vidíš?" usmála jsem se. Rozhodně má slova moc smysl nedávala, ale já ho tam samozřejmě viděla. "Joo, Sněha jsme hledali fakticky dlouhoučko, ale nakonec se nám ho podařilo najít a teď je to náš kamarádíček!" zazubila jsem se nadšeně. "Sněha vám taky musíme někdy představit. Je vážně super a má i bráchu WIssfesněha, ten je taky super, ale víc mrzutej je teda, ale určitě se vám budou oba líbit, to mi věřte, že jo Proužku?" A Wissfesníh bude jistě také nadšený...
Rozpršelo se a náš soukromý vodopád byl objemnější. "Koukám, že sourozenec Déšť vyvádí," zakroutila jsem hlavou. "Vymyslela si to s Deštěm fakt krásně, Deinell," pochválila jsem ji. Mosnoemu se to také líbilo.
Zaposlouchala jsem se do Deinellina vyprávění o kytiti mytiti. Bylo velmi naučné. "Zeiran je asi šikovnej, co." Jistě by se o naši dceru postaral lépe než my dva dohromady, ale to ani jeden z nás jistě netušil. "Páni Proužku, tvůj nápad je dokonalinkoučkej! Budeme mít vlastní zahrádku a budeme fakt opravdický léčitelé!" znělo to opravdu bombasticky. Kromě bylinek mě zajímal příběh, který se nám rozhodla Nell povyprávět a já s nastraženýma ušima jen poslouchala. "Počkeeej. Nebyla ta Aerrav sestra Sněha a Wissfesněha? Oni jsou černí a ona bílá... Třeba je to Uhlička nebo tak," skočila jsem jí do toho. "No to je ale blbej lišák, když takhle základní hru nechápe. Achjo kam to spěje," zakroutila jsem pohoršeně hlavou, jako kdybych snad na to měla právo. "Vítr je parádní věcička, taky ho mám a něco umím dokonce!" Chceš to vidět?" nedočkavě jsem se zeptala.
Mosnoe mezitím stále sledoval vodopád. "Můžu se jít na ten vodopád podívat?" optal se Mosnoe. "Jistěže, ničeho se neboj!" zamávala jsem nadšeně ocasem. Vodopád to byl vskutku nádherný. Mosnoe se usmál a s nadšením šel na kraj jezírka. Snažil se tlapkou na vodopád dosáhnout, jenže ten byl moc daleko a jak se natahoval, podklouzly mu nožky a on spadl do jezírka. Nebýt hustého a silného deště, jistě by to pro něj nebyl problém, ale vodopád byl dost silný a proud Mosnoeho strhl pod vodu a ačkoli se snažil vyplavat, nešlo mu to. Já se zděsila a vyskočila na nohy. "Co vyvádíš Mosnoe? Vylez," hejkla jsem na něj a podívala se na Proužka a Deinell, co si o tom vlastně myslí, že se rozhodl si hrát s vodopádem.

Přikyvovala jsem na Proužkova slova. To, co říkal dávalo smysl. Určitě šla jinudy a s Deinell se jenom minuly. Určitě teď prožívá dobrodružství svého života. Tak to je. "Ničeho se neboj, Nell. Vážně bude v pořádku. Jste naši malí vlci a ti zvládnou naprosto všechno," mrkla jsem na ni s úsměvem. Co by si ji stalo, no ne? "Já vím. Ale je to opravdicky normální, já své sourozence, jak jsem říkala, taky děsnou dobu neviděla, ale vím, že jsou v pohodě," ujišťovala jsem ji dál. "To nevím, necháme se překvapit," odvětila jsem. Na jednu stranu bych své brášky ráda viděla, ale bylo těžké je hledat, bylo to tu veliké a nevěděla jsem, jestli jsou vůbec někde tady.
Spokojeně jsem si lehla vedle vyděšeného Mosnoeho a dívala se na vodopád a přitom se přiblbe usmívala. Byla jsem spokojená a zároveň i unavená. Hlavně to i vypadalo, že se blíží večer a stejně se nic nedalo dělat, protože venku byla bouřka. "Táta? Táta je celé nebe," odvětila jsem. Bylo to to první, co mi vlezlo na mysl. Většinou co jsem říkala, byla první myšlenka a bylo to kolikrát dost znát.
Zajímalo mě, jak Deinell testuje kytiti mytiti, znělo to rozhodně dobře. "Kdo je Zeinar?" optala jsem se zvědavě a pak už jen poslouchala její slova. "Páni, to zní hustě. Hadí tělo a vlní se ve vodě... Fakt jak ten had normálně." Když mě vybídla, ať si na Hadí tělo sáhnu, udělala jsem to. "Fakt lepíííí!" vyjekla jsem pobaveně. "Proužku, zkus to taky!" obrátila jsem se na něj a vybídla ho. "Co se ti vlastně stalo?" zeptala jsem se konečně na její ránu.
Samozřejmě Trychtýřek mě také moc zajímal a byla jsem ráda, že ho použila, když jsme ji to tak hezky naučili. "Ty jsi naše léčitelka, fakt. Ani my ještě nestihli ten výluh udělat, viď Proužku?" otočila jsem se na něj. Pak jsem už jen sledovala šedivou Šedivku.

Otočila jsem se na Deimose a Deinell. "Jojo. Negrastrom je chytrej a ví, co má dělat. Snad ji ale najde. Kdo ví, kam na ten výlet šla. Hlavně, ať se jí líbí," usmála jsem se spokojeně a mávla ocasem. Přeci bych se nestrachovala, že se Noemos něco stalo, nebo dokonce že je mrtvá. Nene. To moje hlava neuměla. Ta měla vidinu toho, že prožívá nějaké skvělé dobrodružství. "Proužek má pravdu. Obě jste se prostě vydaly na výlet a jestli ses vrátila ty, jistě se vrátí i Noemos," potvrdila jsem Proužkova slova a ještě několikrát přikývla hlavou."Třeba šla na opačnou stranu, než je Negrastrom," podotkla jsem na slova Deinell. "A stejně. Ono se sourozenci takhle vytrácejí. Já mám sama dva brášky, ale ani jednoho jsem strááááášně dlouho neviděla, víš. To je normální," ujistila jsem Nell.
Byla jsem moc ráda, že se oběma Túmap líbil. "To je super. Vy se zas líbíte Túmapovi. Pošeptal mi to," zazubila jsem se na oba. "Vidíte? I Proužek to říká!" vyjekla jsem nadšeně. Když jsem to říkala já i Deimos, nešlo to jinak, než aby to byla pravda pravdoucí.
Úlomky? Pohlédla jsem skrz kořeny k nebi. "To jsou blesky," odpověděla jsem konečně nějak rozumně a opravdu pravdivě. "Když je bouřka, jsou na nebi a ten zvuk je myslím hrom. Asi jsou to sourozenci - ten blesk a hrom a bouře je máma," tím jsem to zase pohřbila. "Přesně tak, Mosí, nemusíš se ničeho bát," uculila jsem se na něj a čenichem ho olízla na tvář.
Deinellino vypísknutí nešlo přeslechnout. Ohlédla jsem se na ni a nadšeně se usmála. "No tak to je parádňoučký! To jsem moc mocinky moc ráda," pochválila jsem ji po svém. Očima jsem sjela na ty rostlinky, na které upozornil Proužek. "Hadí tělo a Šedivka? A co to je? A k čemu?" vyptávala jsem se zvědavě.

← Asshiřin labyrint

Prolezla jsem mezi pár kameny a vlezla do našeho božínkatého úkrytu, který jsme naposledy navštívili... No už to bylo docela dávno, pořád jsme někdy cestovali a pak potkali Wissfesněha a Sněha a Negrastrom a pak malé vlky a pak ještě tu Parohačku. Pořád se něco dělo a my jsme se sem dostali až teď. "Túmapeeee. Jsme domaaaa. Nazdar!" hejkala jsem přes celou jeskyni. Nadšeně jsem vrtěla ocasem a prohlížela si náš Túmap. "Tak... Deinell. Mosnoe. Tohle je Túmap. Náš úkryt," představila jsem Túmapa malým vlkům. "Túmape, tohle jsou naši dva malý vlci, od teď tu budou taky bydlet," obeznámila jsem Túmapa.
Deinellino vysvětlování, že byla někdy pryč jsem zcela odignorovala, protože jsem si užívala přítomnost Túmapu. "Ano. Deinell, tahle jeskyně je Túmap. A je jen náááš. Můj, Proužka, tvůj a Mosnoeho a Noemos, když se vrátí," uculila jsem se. Bohužel Noemos se už nevrátí.
Do toho našeho nadšení vlezl déšť a černé mraky. Začalo se blýskat. Bouře byla nedaleko a stropem nám začala zatékat voda, čímž vytvořila takový vodopád. "No, koukejte na tu nádheru!" zavýskala jsem. "Já se bojím," pronesl Mosnoe a přikrčil se ke stěně jeskyně. "Nemusíš se bát. Túmap nás ochrání," usmála jsem se a posadila se vedle Mosnoeho. "Jak se vám náš úkryt líbí?" optala jsem se malých vlků.