Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Temný les

Z lesa jsme se pomalu a jistě přesouvali do labyrintu, kde byl náš milovaný Túmap, na který jsem se moooc těšila a Proužek na tom byl jistě stejně. Určitě i samotný Túmap se těšil na nás. Přeci jen dlouho nás neviděl a teď jsme pro něj měli i překvapení v podobě malých vlků, kteří už tak malý bohužel nebyli, ale s tím jsem neuměla nic dělat. Možná ten obchodníček někdy vyřeší náš problém. "Joo, Negrastrom se o ní jistě postará a pošle ji za námi," usmála jsem se. Opravdu mě netrápila naše ztracená dcera, protože jsem věřila, že se k nám vrátí. Co by ji taky hrozilo za nebezpečí, že jo.
Mezitím Proužek vysvětloval Deinell a Mosnoeovi, kdo je vlastně ten Negrastrom a já hledala vchod do onoho labyrintu, byl docela schovaný. No naštěstí jsem na něj narazila a zavrtěla ocasem. "Mám vchod!" hejkla jsem na ty tři a nadšeně do něj vběhla. "Teď ještě najít Túmap," zamumlala jsem. "Túmape! Kde jsi? Jsme zpátky," křičela jsem po celém labyrintu.
Ovšem Deinell zmizela a já si toho ani upřímně nevšimla. Jak bych mohla, když jsem si nevšimla ani ztracené Noemos. "Támhle je," usmála jsem se na Proužka a rozeběhla se přímo do Túmapu. Tedy... Před něj. Deinell byla zpátky, ale já ani fakt nepoznala, že byla pryč. Ta náhle volala na mě, Proužka, ale i na Mosnoeho, který se nás celou dobu držel. "Támhle je ségra!" zvolal Mosnoe a já se na ni podívala. "Deinell, tady jsme," zavolala jsem na dceru a přiblble se usmála. "Ty jsi byla pryč?" zeptala jsem se, ale rozhodně ne naštvaně a ani káravě, prostě normálně. Nevěděla jsem, že bych občas měla malým vlkům vynadat nebo je poučit, jako jiní rodiče co to dělají.

→ Túmap

← Hraniční pohoří

Postovaná 2

Zastříhala jsem ušima a obrátila se na Proužka, který měl hodně dobrý dotázek. "Proužku, já myslím, že ne. Bude to pro něj takový překvápko od nás. Přijdem a řeknem. 'Čau Túmape, tady jsou naši malí vlci, to čučíš co?' Myslím, že z toho bude celej nadšenej," zazubila jsem se natěšeně. Mocinky jsem se těšila, jak představíme Deinell a Mosnoeho Túmapu. To mě tak přivedlo na myšlenku: "Kde se toulá Noemos?" optala jsem se dost klidně. Neviděla jsem ji, ale ani mě to nikterak moc neděsilo.
Chtěli jsme mít malé vlk pořád malými. Ona Deinell s Mosnoem už tak malincí nebyli jako předtím. Nějak moc rostli. Proč rostli? "Hmmm. Zeptáme, třeba nám poradí líp jak Wissfesníh, ten měl sice pravdu, ale moc příjemný to teda nebylo," zavrtěla jsem nad tím hlavou.
Otočila jsem se na zbylé dva malé vlky. "A budete jistě nejlepčejší malí vlci léčitelé!" vyhrkla jsem nadšeně k oběma a zavrtěla ocasem. "Všecko se naučíte a budeme léčitelská rodina. A je to. Rodina léčitelů Negramotů," dodala jsem. "Určitě bude víc těch léčivých květin. Musíme je najít a naučit se co a jak," řekla jsem už zamyšleně. Proužek přišel se zajímavým poznatkem. "No, třeba by to šlo. To příště vyzkoušíme!" zavrtěla jsem ocasem a pomalu sestupovala do lesa před námi. "Jsme blízko," oznámila jsem.

→ Asshiřin labyrint

post 1

<- Kvetoucí louka

Upřímně jsem se do Túmapu už těšila. Dlouho jsme tam nebyli a jistě se mu po nás stýskalo. "Ano ano. Musíme rychle, ať na nás už nemusí tak dlouho chudák čekat. Určitě se vám tam bude líbit," zazubila jsem se na zbylá dvě vlčata. O tom, že se nám ztratila jedna dcera jsem stále neměla ponětí.
Obrátila jsem se na Proužka. "Možná by to šlo. Ale jak? Nějaké kouzlo na zastavení růstu malých vlků? Třeba existuje. A nebo prostě mít pořád a pořád malé vlky," pokrčila jsem rameny. Sice jsem si nebyla jistá, zda chci znovu podstupovat tu bolest žaludku, kdy chce odejít z břicha, ale aspoň bychom měli malé vlky.
I přes tmu, která před tím byla, se nám podařilo najít kytiti mytiti. Měla jsem šílenou radost, což muselo být jistě vidět na mém výrazu. "Ano, ano!" řikyvovala jsem na slova Deinell. Už jsem se chtěla dostat k tomu, abych to malé Deinell vysvětlila, ale to mě už předběhl Deimos. "Jojo, tak tak," ozvala jsem se pro jistotu. Uškubla se kytka a šli jsme.
Do toho se vložil i Mosnoe, který měl otázku. "Léčitelé jsme my dva. Známe kytiti mytiti a ta umí zahojit bolístky. Víš. Něco, co tě bude bolet," vysvětlila jsem a tím doplnila Proužka.

-> Temný les

Měla jsem radost z toho, že ostatní měli radost z kytiti mytiti a z Túmapu. Moc jsem se těšila, až malým vlkům Túmap ukážeme, protože byl suprovoučkej a dlouho jsme tam nebyli, jakože hodně hodně dlouho a chudákovi se určitě stýskalo. "Musíme kytiti najít rychle, hnusne prší," upozornila jsem, ale jistě oni věděli, že prší. "Malí vlci, tohle je déšť a když na vás naprší, budete mokrý," vysvětlila jsem malým vlkům a opět se pustila do hledání kytiti mytiti. Avšak zatím jsem tu kytku neviděla, jak by taky ano, pršelo a byla noc, to nebylo zrovna vhodné na hledání kytiti mytiti.
Musela jsem na Proužkova slova jedině přikyvovat. Jak on vždycky věděl, co říct! To bylo naprosto úžasný! "Proužku, ty seš báječněj, fakt že jo. Jo padesát no. Musíme mít celou velikánskou rodinu malých vlků. ale... Oni vždycky vyrostou, to budeme muset tvořit malé vlky pořád," poznamenala jsem na fakt, že malí vlci nebudou navždy malí vlci. Jenže my malé vlky chtěli napořád malé. To se prostě vylučovalo. "Jo, Negrastrom nás jistě podpoří, o tom nepochybuju," zazubila jsem se.
Mezi řečí jsem stále hledala tu rostlinu, ale ona pořád a pořád nikde. Přišlo mi to divný. "Já ji nevidím," oznámila jsem. "Ano ano a modrá je to, co mám lehce na srsti a modrej mám i čumák. A Proužek má červený oči, to je červená barva," poučila jsem vlčata o barvách, jako kdyby to bylo něco smrtelně důležitého. Nakonec se zdálo, že Kytiti mytiti našel Deimos, protože něco zahlédl v trávě. Přiskočila jsem k tomu a pořádně si to prohlédla. "Proužečku proužkovaný, ty jsi úžasňoučkovanej jak ten neúžasníčkovanej vlk pod sluncem. To je fakticky Kyititička mytitička!" výskala jsem jako divá. "Jojo. Deinell, Mosnoe a Noemos. Noemos?" Noemos chyběla a v té tmě nebyla vůbec vidět. "Ajaja," vydechla jsem. "Asi jsme ztratili malého vlka," oznámila jsem Proužkovi s poměrným klidem. "Jo, tohle je Kytiti mytiti... Ee, jmenuje se... Truchnýlek, ne. Trouchnílek. Počkat! Trychtýřek to je!" vypískla jsem ono jméno. "Tak, už víte, co je kytiti mytiti a je léčivá, když ji vyluhujete a můžete být léčitelé ostatních vlků," usmála jsem se a pak začala pátrat očima po Noemos. "Musíme ji jít najít," řekla jsem rozhodně a rozešla se pryč. Ani jsem netušila, že jdu na opačnou stranu od Noemos, ale správným směrem k Túmapu. Orientační smysl jsem prostě postrádala.

To jsem taky ještě nevěděla, že narazím na toho vlka s vozíčkem, který mi udělal tu modrou srst. Moc jsem ho v tom dešti neviděla, takže jsem do toho jeho vozíčku strčila. "Auvajs, co to-?" než jsem to stihla doříct, poznala jsem, o co jde. "Jé nazdárek, ty jsi ten, co mi udělal tuhle srst, parádička," řekla jsem a prohlížela si jeho vozíček. Zaujala mě taková krabička. Bylo jasno. Chci ji. "Jo, tak já si vezmu jednu tuhle a pak tyhle lektvary na tu magii, asi," pokrčila jsem rameny, moc jsem nevěděla, co že si to kupuji. "Dík fík," zazubila jsem se potom, co mi dal krabičku a já do sebe nalila ty divné lektvary.

NÁKUP
Na účtu mám: 129|| 8|| 13
Převádím: 8 rubínů → 80 kšm
Po převodu na účtu mám: 209|| 0|| 13

Nakupuji:
1x Mystery box - 50 kšm
2. level do Aury - 50 kšm
3. level do Aury - 60 kšm
-----------------------------------
160 kšm


Po nákupu na účtě: 49|| 0|| 13

Mystery box - 6 - Speciální schopnost - světelná koule
Schváleno

→ Hraniční pohoří

← Modrák

Usmála jsem se na Deinelle ve chvíli, kdy po Proužkovi zopakovala naše jména. Znělo to u ní moc roztomile. "Ano. Ano. Proužek a Mrazivka!" zavískala jsem nadšením a zavrtěla ocasem. Koukla jsem i na zbylá dvě vlčata, která to s radostí také zopakovala: "Ploužek a Mlazivkaa!" Na to jsem opět s nadšením přikyvovala jak ztřeštěná. "Jste všichni moc šikovní. Určitě po nás!" O tom rozhodně nebyl pochyb...
Mezitím, co si vlčata hrála a honila se, koukla jsem se na Proužka. "Takže teď najdeme teda kytiti mytiti a pak půjdeme do Túmapu, jo?" chtěla jsem se ujistit, zda to chápu správně. Znělo mi to takhle dobře, ne že ne. "Ti malí vlci jsou skvělí," prohodila jsem k Deimosovi s vrtěním ocasu. "Co myslíš? Až budou velcí vlci, uděláme si další malé vlky?" optala jsem se. Čím víc malých vlků, tím lépe, nebo ne?
Do hledání bylinky jsem se zapojili všichni, moc jsem nedávala pozor na vlčata a nějak jsem doufala, že se nás budou držet, což Noemos moc nedělala a spíše se někde vzadu toulala a hrála si v trávě. "Jo?! Vidíš?!" vypískla jsem a rozhlížela se, kde by ta květina mohla být. Jenže já ji neviděla a Proužek se zřejmě spletl. "To není ona."

Vlčata si hrála a já se jen přiblble usmívala. Bylo vtipné je pozorovat jak si hrají, padají a válejí se po sobě. Běhali i kolem nás a hráli si se vším, co se jim dostalo pod čenich. Otočila jsem se na Proužka a zazubila se: "Přesně tak a ten se o něj postará!" uculila jsem se a pohodila oháňkou.
Řeč se stočila ke Kytiti Mytiti. Byla pravda, že už byli docela velcí a mohli by té rostlince rozumět. Přikývla jsem. "To by asi šlo, co myslíte?" otočila jsem se na tři větší vlčata - Mosnoe s Noemos nadšeně přikývli, koukla jsem se i na Deinelle, ta chtěla především jít už pryč a vidět i jiná místa. "Půjdeme, neboj se," ujistila jsem ji se smíchem. "Půjdeme vám ukázat Túmap a kytiti mytiti!" zahejkla jsem nadšením. "Že jo Proužku?" strčila jsem do něj jemně. Jenže jsem skočila Proužkovi do řeči a řekli jsme víceméně to samé.
Proužek se rozešel pryč a já za ním, moc jsem si upřímně nevšímala vlčat vzadu.

→ Kvetoucí louka

Ptala jsem se Parohačky, co s Neidellem budeme dělat, smrděl a už nevypadal tak, jako předtím. Nemohli jsme ho tu jen tak ležet, to mi nepřišlo vůbec správné. Povzdechla jsem si a rozhlédla se kolem. Parohačka nenacházela asi slova a raději mlčela. Pokrčila jsem rameny a popoběhla blíže ke stromu, kde kolem něj bylo popadané nějaké listí. "Něco mě napadlo," hejkla jsem k Deimosovi a začala hrabat díru u stromu. Snažila jsem se a když se mi zdálo, že je dostatečně hluboká, přiběhla jsem k Neidellovi a jemně ho vzala za krk. Znechuceně jsem se zašklebila. Byl hnusný. Hodně hnusný. Přesto se mi ho podařilo dotáhnout do díry, kde jsem ho pustila. Zadníma nohama jsem ho zahrabala a nakonec na čerstvě načechranou hlínu jsem položila modré listy. "A je to," prohodila jsem a vrátila se zpět k ostatním
Zbylí tři malí vlci si hráli spolu, dokonce jsem si všimla, jak se jim otevřela očka, což bylo moc krásný a i Proužkovi se to moc líbilo. "Vy jste šikulky!" křikla jsem nadšeně k vlčatům, která se na mě koukla. Noemos a Mosnoe ke mně přiťapkali. "Jste všichni šikovňoučcí," olízla jsem je a stejně tak i vzdálenější Deinell. "Ajoo. Slyšela. Deinell, ty jsi parádňoučká!" opět jsem pochválila svou dceru. Bylo to moc pěkný a užívala jsem si to, že jsem zapomněla, že tu nějaká Parohačka vůbec je.
"Ňaf, ňaf," zopakovala jsem to a koukla i na ostatní. Noemos to zopakovala po mně. "Koukej i Noemos to jde," zazubila jsem se. "Teď řekněte... kytiti mytiti," opět jsem se podívala na všechny tři malé vlky. kytiiiit mytit," zopakoval Mosnoe. "Páni, Mosnoe ty jsi taky šikovný," usmála jsem se. "Hele Proužku? Jsou už docela veliký, nepůjdeme jim ukázat jiná místa?" navrhla jsem a podívala se na vlčata.

Ano, ano. Prostě malí vlci a basta. Naštěstí se zdálo, že Parohačka to nakonec pochopila. Byla jsem ráda, vysvětlovat jí to pořád dokola jsem rozhodně nechtěla. Avšak trvala si na svém ohledně Neidella, který měl být mrtvý. Vůbec se mi to nelíbilo, jenže při pohledu na něj... Začínal vypadat zvláštně a začínalo se kolem něj shromažďovat nějak moc hmyzu. Sklopila jsem lehce uši k hlavě. Proužek byl stále přesvědčený, že není mrtvý. Jenže když jsem pohlédla na Deinelle, Mosnoeho a Noemos, tak ti byli oproti němu živí možná až moc. Všichni se tu kolíbaly. "Koukejte, mají otevřená očka!" hejkla jsem k Proužkovi a Parohačce. Za to Neidell byl asi opravdu mrtvý. Kdyby byl živý už by viděl a hýbal se, ne? "Hele... Proužku. Parohačka má asi pravdu. Koukni jak vypadá a už moc páchne," pověděla jsem smutně a svěsila hlavu. Nechápala jsem, proč se mu to stalo a ač jsem to nechtěla, nezdálo se, že by se dal zachránit.
Posadila jsem se a dívala se na zbylá tři vlčata. Noemos s Mosnoem si hráli a Deinell objevovala Deimose a Parohačku. "Joo, jen si to sněz," pousmála jsem se a otočila se na vlčici. "Hele... A co s ním budeme dělat teď?" zeptala jsem se a pohlédla na mrtvého Neidella. Nevěděla jsem, co se s mrtvými malými vlky dělá. "Přeci ho tu nenecháme jen tak," dodala jsem.

Moc mě potěšilo, že se Proužek chtěl tulit taky. Byli bychom jedna tulící se hromada negramotů. To znělo úplně suprácky! Nejdříve jsem se musela najíst. Proužek položil zajíce k mé tlamě tak, abych se nemusela příliš natahovat a nedošlo k zalehnutí malých vlků. Zajíc byl vynikající a brzy jsem ho měla v sobě. Jen kousek zbyl, který jsem nechala pro Deimose. "Tady máš," řekla jsem a tlapou poposunula zbytek zajíce k němu.
Rozbitý vlk trápil nás oba a ani jeden z nás nevěděl, jak ho spravit a co se s ním vůbec stalo. "To je. Vůbec tomu nerozumím. Co když ho rozbil můj žaludek?" vyhrkla jsem nakonec. To znělo docela možně, ne? Přece se mi tlačil ven, ale nakonec vylezli malí vlci. Co když ho opravdu rozbil můj žaludek, který už byl konečně spokojený.
To už k nám došla Parohačka. "V žádném případě to nejsou vlčata, jsou to malí vlci," zakroutila jsem hlavou. Ani Deimos s jejím názve nesouhlasil. Kde k němu vůbec přišla? My byli vlci, tohle byli malí vlci, to dávalo největší smysl. Parohy vzala prý od bohyně. "Bohyně, jo?" nadzvedla jsem obočí při otázce. "Jojojo. Proužek má pravdu, nemůžou se ti zdát, když nespíš. Až usneš, tak se ti teprve mohou zdát," zakroutila jsem nechápavě nad ní hlavou. Vytřeštila jsem oči. "Mrtvé? To ne. Určitě se jen rozbilo, asi ho nakopl můj žaludek, který se mi chtěl dostat z břicha předtím. Jemu asi ublížil," vysvětlila jsem situaci a pohlédla na zbylá tři živá vlčata. "Tihle jsem v pořádku," oznámila jsem vesele a pohlédla na ně, jak přes sebe stále lezli a tulili se k mému břichu. "Jo, od začátku," potvrdila jsem. "Jak nezachráníme?" posmutněla jsem a pohlédla na Proužka. Nerozuměla jsem, proč bychom ho nezachránili. "Neidella musíme zachránit, to půjde." Muselo to jít, nemohli jsem přeci přijít o člena naší negramotné skupiny! "Jo, neboj se. Ten zajíc byl pro mě," ujistila jsem vlčici a zakroutila hlavou.

Nadšeně jsem přikyvovala hlavou. "Neboj se pohlídám, nemusíš se vůbec strachovat, slibuji!" slíbila jsem a usmála se. Přeci jenom tihle drobečci ještě neběhají, takže mi ani nemohou utéct. Spíš se pořád vrtěli a lezli po sobě, sem tam zakníkali a přilepili se mi k břichu. To bylo vlastně všechno, co celou dobu dělali. Dokonce když usnuli, tak byl klid a ticho. Tedy ne že by mi to vadilo, já si ráda povídala, jistě si budou i malí vlci moc rádi povídat. Jinak by to totiž ani nešlo, když jsou naši a my jsme upovídaní. "Myslíš? Hm. Se můžeš přece přitulit taky," vypískla jsem nadšeně k Proužkovi. Bylo by moc hezké, kdybychom se my, negramoti, mohli k sobě takhle tulit.
Rozhodla jsem se je něco naučit-slovíčko maminka a tatínek. Jenže oni jen kníkali a nic neřekli. "To nevadí. To se naučíte," usmála jsem se na všechny. "Hele Deinelle je nejaktivnější, ta se všechno naučí určitě rychle, viď Deinelle," usmála jsem se na ni a zamávala ocasem. "Anoo. To budeme muset. Ale nebude lepší je o kytiti mytiti naučit až budou moc koukat?" Přeci jen si tu kytku takhle nebudou moc představit, když nevidí, ne?
Olízla jsem malého vlčka, jenže chutnal jinak než zbylí ostatní. Tak nějak divně, nevěděla jsem, jak to vlastně popsat. Samosebou jsem to oznámila i Deimosiv, který ho ochutnal taky. "Žejo! Já to říkala, že chutná jinak než ostatní," hejkala jsem. "Jo. Asi bude rozbité. Jak ho spravíme?" otázala jsem a zamyšleně jsem se na vlče podívala. Nic mě nenapadalo. "Tak dobře," kývla jsem hlavou a opět očka stočila na mrtvé vlče. "Hej co ti je? Proč tak smrdíš a chutnáš divně?" šťouchla jsem do něj čenichem. Nic se nedělo, nehnulo se, nezakníkalo, nic. "Jseš nějakej studenej, přitul se," pověděla jsem, ale opět bez reakce.
Proužek se brzy vrátil z lovu s mladým zajícem. Zamávala jsem oháňkou. "Zajíc," usmála jsem se. "Jo hele... Šťouchala jsem do něj, mluvila na něj, ale nic. Nehýbal se ani a je je chladnější než ostatní," oznámila jsem výsledky mého zkoumání a následně se pustila do zajíce.
Brzy se z ničeho nic objevila světlá vlčice a nabízela pomoc s vlčaty. "Jé čau Parohačko!" zvolala jsem hlasitě k vlčici s parohy na hlavě. "Nikdy jsem vlka s parohy neviděl, kde's je vzala?" hned jsem vyzvídala. "Jo...Hele to nejsou vlčata, ale malí vlci, abys věděla," poučila jsem Parohačku důležitě. "Každopádně tady to vlče je rozbité. Nehýbe se a nemluví," oznámila jsem a tlamou ukázala k mrtvému vlčeti.

Měl pravdu. Bobulkami to nebylo, jak říkal Proužek, jinak by nám Wissfesníh neukazoval to, jak na mě musel Proužek lézt a strkat něco do dírky. To by nedávalo vůbec žádný smysl. "Asi jo. Naštěstí mi žaludek nikam nevylezl, ale pořád má hlad. Cítím to," oznámila jsem mu. "Myslíš, že bys něco mohl ulovit? Já bych ti pomohla, ale někdo musí hlídat malé vlky, aby neutekli nebo se neztratili. Hledat je nechcem, to už jsme udělali," zazubila jsem se na něj. Měla jsem ukrutný hlad a ač se mi žaludek nesnažil vylézt ven dírou pod ocasem a ani se mi nesnažil už roztrhnout břicho, tak byl slyšet. Hlasitě. "Co? Ne už mě nic nebolí. Jen mě ti malí vlci šimrají pořád na břiše. Netuším, co tam pořád vyvádí." Koukla jsem po všech čtyřech, jak byl stále nalepení u mě. Nevadilo mi to. Bylo mi to tak nějak fuk.
Souhlasně jsem přikyvovala na smrskávající se maminku. "Přesně tak. Měli jsme to úplně, úplňoučce stejníčko!" hejkla jsem nadšeně. Nebyla jsem sama, komu se smrskla maminka. Asi to bylo u všech, jak jinak by mohli být pak malí vlci stejně velcí jako velký, že jo. "Anooo! Budeme se o vás starat nejlépe, jak dokážem. Uvidíte, slibujeme," usmála jsem se na vlčata, kteří z toho asi nic moc nepochopili, ale my byli nadšení. "No, na tom něco bude. Já si taky pamatujíčkuju, jak jsem se musela pořád něco učit. Takže asi i mluvit. Proužku! Musíme je naučit mluvi!" navrhla jsem nadšeně. A čím dřív začneme, tím dřív budou určitě mluvit. "Tak... Poslouchejte mě... Řekněte maminka a tatínek. To jsme my, víte," broukla jsem k nim a natáhla jejich směrem hlavu. Dostalo se mi jen kníkání. "Nebojte. To se naučíte," usmála jsem se. "A ty proč neříkáš nic?" optala jsem se mrtvého vlčete. Stále jsme na to ani jeden nepřišli. "Nemusíš se stydět přece," olízla jsem ho. "Hele... Proužku. On chutná divně," pronesla jsem lehce znepokojeně.
Jojo. Budeme se o ně starat nejlépe jak dokážeme. "Budeme skvělí rodiče, uvidíte. Jen i my se některý věci musíme naučit, víte. Nikdy jsme totiž malé vlky neměli a tak nevíme všecičko," upozornila jsem je, aby věděli. "Paráda, Proužku! Deinelle, Neidell, Mosnoe a Noemos, výborňoučká jménička, fakticky," zazubila jsem se nadšeně.

Ani jeden z nás nechápal, kde se malí vlci vzali. Stejně s tím teď už nic neuděláme a budeme si muset vystačit s tím, co máme. "Hm... Pravda. Kdyby to bylo bobulkama, tak bysme měli malí vlky dávno, že jo, to dává rozum," poklepala jsem si tlapkou na čelo. "No nevím. Jak to bolelo, tak jsem to nevnímala moc víš," odpověděla jsem a koukla se směrem k ocasu. Nešlo to vnímat odkud lezli, jak to bylo bolestivé, ale z jedné z nich určitě. "Viď. Taky jsem si to myslela normálně. No já si pamatuji, že jsem byla taky malá, ted ne takhle malá, ale malá a pak jsem prostě vyrostla časem. Třeba taky vyrostou," uculila jsem se a podívala se na vlčky, kteří se stále ke mně tulili a lechtali. "Jo, slyšíte? Nemusíte se nás bát. Já jsem vaše maminka Mrazivka a tohle je váš tatínek Proužek," pověděla jsem k vlčatům s úsměvem. Ta však neodpovídala a jen zamlaskala nebo zakníkala. "Slyšíš?" Na tváři se mi objevil široký úsměv, když začali vydávat slabé pištivé zvuky. Kromě vlčete, které se stále nehýbalo a nic nedělalo. Vůbec nic. Ani hrudníček nezvedalo. "Asi jo," přikývla jsem.
Vyzvala jsem Proužka, aby se podíval pod ocásky malých vlků, potřebovali jsme vědět, kdo z nich je holčička a kdo je kluk, abychom je správně pojmenovali. Co by chudáci dělali, kdyby měli jména, která by se k nim vůbec nehodila no? "Aha. No tak to nevadí. To nějak určitě vykoumáme, jsme přece šikovný" usmála jsem se a zvesela zavrtěla ocasem. Dala jsem dohromady naše jména a vyšlo z toho Deinelle a to se Proužkovi líbilo. Byla jsem moc ráda, že se mu to líbilo. Následně zkoušel vykoumat další jméno Deimos. "Noemos. Týjo, to je taky parádní!" křikla jsem. "Tihle si jsou podobní, tak když je to Noemos, tak by to mohl být... Mosnell. Ne. Mosnoe, co myslíš?" Líbilo se mi to. Vymysleli jsme boží jména. Ještě chybělo pojmenovat posledního malého vlka.

Upřímně jsem už nedokázala moc reagovat na konverzaci ohledně komuniakace skrz chlupy, proto jsem na jeho slova jen přikývla a nechala to být. Nebylo to zvykem, ale tahle situace mi nedala moc jiné možnosti. Oba dva jsme si mysleli, že se mi snaží dostat žaludek ven z těla z toho velikánského hladu, který jsem měla, ale ono ne. Vylezla místo žaludku vlčata. Čekali jsme, že se vezmou tak, že sami za námi přijdou a ne že ze mě vylezou. Ještě tak bolestivě a tak ušpinění. Ani ti malí vlci nemluvili, jen pištěli a tulili se k mému břichu. Moc jsem to nechápala a Proužek byl z toho taky vedle. "Já vůbec netuším... Nesnědla jsem nějaký bobule? Víš? Nebo myslíš, že by to mohlo být z toho dělání malých vlků, jak nám říkal Wissfesnih?" asi by to dávalo smysl, i když snědení bobulí mi taky neznělo zrovna jako blbé vysvětlení."Asi máš pravdu. Myslela jsem, že budou větší. Jako malí vlci, ale větší, víš," pohlédla jsem na čtyři malá vlčata a zakroutila hlavou. "Jediné co dělají, tak se tulí a šimrají mě na břiše," oznámila jsem Deimosovi. Avšak jedno z nich se nehýbalo a nic nedělalo. Bylo uražené? Možná. Deimos ho dal k mému břichu, ale stále nic. "Hele to je zvláštní. Stále nic nedělá," stále mi nedošlo, že zemřelo ještě předtím, než se vůbec narodilo.
Očka. Ano. Ta měla pořád zavřená a nekoukala. "Pravda. Třeba se jen stydí, víš. Neznají nás, tak je mají zavřený, ale určitě je za chvíli otevřou,"usmála jsem se. Bylo potřeba jim dát i nějaká jména, ale speciální jméne. Taková, která by se hodila k nám, ale byla jejich. "Víš co? zvedni jim nožičky a podívej se, co tam mají," navrhla jsem. Bývala bych to udělala sama, ale byla jsem stále dost vyčerpaná. "Um... To ne, to bychom si opravdu pletli." Podívala jsem se na jedno vlče, které mělo naše barvy a mělo o proužky na ocásku, jako Proužek a celkově mu vlče bylo podobné. "Um..Deimnoell...Deiell. Ne. Už to mám! Tohle bude Deinelle!" křikla jsem k partnerovy a podívala se na prvního pojmenovaného vlčka. "teď ty!" vyzvala jsem ho.

Jeho úvaha se zdála být jako ta správná. "To je pravda. Wissfesníh a Strašilka Tanta. Jak krásně to znělo!" usmála jsem se. Třeba se poštěstí a zrovna na sebe narazí, stanou se partnery a budou mít taky malé vlčky, které jsme chtěli i my.
Přikývla jsem a odpověděla: "To je možný. Přijde mi, že jich opravdu zase několik přibylo. Tak já ti zase pošlu zprávu," usmála jsem se a začala se hodně soustředit, abych poslala zpráva: "Mám moc chlupů!" "Tak co, slyšel si ji?" optala jsem se hned zvědavě. Doufala jsem, že jsem vše udělala správně, abych mu chlupovou zprávu mohla předat. "Jo žaludku, nech mě. My se o tebe pak postaráme. Vezmi si příklad z Proužkova žaludku, ten je trpělivý a čeká," poučila jsem svůj žaludek o tom, jak by se měl chovat. Ale vrátil mi to dalším divným kopancem nebo co to vlastně bylo.
Ani já, ani Proužek jsme neviděli naše malé vlky. Naštěstí nás negrastrom ujistil, že za chvíli tu budou. Asi jim to trvá, jak mají malé nožičky a než sem docupitají, je to dálka. Usmála jsem se. Opravdu jsme se na stroma mohli bezpečně spolehnout. To už jsem se svalila v bolestech na zem a netušila, co to ten můj žaludek provlka dělá. On si normálně zbláznil! Z hladu! "Viď--nějak se mu to nelíbí," vydechla jsem těžce. Nechápala jsem, proč to tak bolí a bolest se pomalu přenášela k ocasu. "Žaludku zastav!" snažila jsem se ho okřiknout, ale nezabíralo to. Zoufale jsem se podívala na Deimose. Ten mě statečně bránil, ale ani to žaludka nezastavilo, aby se tlačil ven. Měla jsem vydržet. Tak jsem se to snažila vydržet. Jenže to bylo tak bolestivá, až jsem zatínala a tím jsem pomáhala žaludkovi vyjít ven. Najednou byl venku. Lekla jsem se! přišla jsem o žaludek. Vykuleně jsem se podívala k mému ocasu, ale to co tam bylo, nevypadalo jako žaludek, ale jako malý vlk? Nechápala jsem to, byla jsem z toho celá rozhozená. Taky jsem myslela, že je konec, jenže tahle nepříjemná bolest se opakovala, dokonce třikrát a po každé se tam zjevil další malý vlk.
Bylo konečně po všem. Už jsem žádné další bolesti necítila. "Proužku? Vidíš to? Malí vlci?" těkala jsem pohledem z nich na Deimose. Nedávalo mi to vůbec žádný smysl. Myslela jsem, že mají malí vlci přijít odněkud a ne z mého břicha. Přestože mi většinu času pudy nic neříkaly, tak teď mě na chvíli asi osvítilo. Přisunula jsem si malé vlky k tělu, určitě jim musela být zima, ač svítilo slunce tedy. "Co se to stalo? Já tomu vůbec, ale vůbec nerozumím..." řekla jsem vysílená polohlasem k Proužkovi. Malí vlci nám tedy podobní rozhodně byli o tom nebylo debat. Dokonce se mi je podařilo jakžtakž očisti, aby nebyli tak zasvinění. "Co teď? Co budeme dělat?" Očima jsem opět zůstala na malých vlcích, kteří se mi přicucli k břichu a namáčkli se mi na něj. Bylo to divné, ale nechala jsem je. Asi se mazlili. Avšak jedno z nich se nehýbalo, jakože vůbec... Ono nebyli tak živí, jak jsem si původně myslela. Měli přeci běhat a hrát si ne? Jenže tihle se mi lepili k žaludku, který asi zůstal na místě - to jsem pro jistotu zkontrolovala, u ocasu žaludek nebyl. To jediné se nemazlilo nic. "Co mu je? Se naštval?" přičichla jsem k mrtvému vlčeti, o kterém jsem tedy ještě nevěděla, že je mrtvé. "Jak je pojmenujeme teda? Nám nic moc neřeknou a neporadí, je to na nás," oznámila jsem Proužkovi a hleděla na něj.

← Začarovaný les

To že nám chyběla Strašilka jsem si všimla ve chvíli, kdy se s ní Proužek rozloučil. Ohlédla jsem se a máchla tlapou jako zamávání, které již vidět nemohla. "Proč s námi nechtěla?" optala jsem se, vždyť se s námi chtěla kamarádit, ne? Zavrtěla jsem nechápavě hlavou a ťapala dál k našemu Negrastromovi. Už jsem se na něj moc těšil a těšila jsem se i na malé vlčky, kteří tam na nás už jistě netrpělivě čekali.
"Jóóó! Neboj se, běžím!" hejkla jsem na něj a rozeběhla se. Musela jsem říct, že se mi teď běhalo nějak ztěžka a ne tak dobře, jako obvykle. Zamračila jsem se. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. "Ty chlupy mě nějak zatěžují," oznámila jsem a v tu chvíli do mě žaludek zase kopnul a teď to byla pořádná rána. "Au! Žaludku nech toho, za chvíli tě nakrmím," promluvila jsem k mému velkému břichu. "Určitě budou!" museli, my budeme jejich rodiče přece. "No s tím souhlasím. Musí to být pěkňoučká jména, ale zároveň taková, aby se hodila k těm našim...Jojoo," zazubila jsem se nadšeně.
Konečně jsme byli u našeho kamaráda stroma. "Ahoj negrastrome!" s úsměvem jsem ho pozdravila. "Malí vlčci, vylezte, jsme tu pro vás. Pojďte. Nemusíte se už schovávat," hledala jsem je stejně jako Deimos. Ale nikde nikdo. "Kde jsou?" optala jsem se stroma. Ten se jen zakýval ze strany na stranu. "Aha. Dobře. Tak my počkáme," usmála jsem se. "Prý tu za chvíli budou!" Byla jsem z toho tak nadšená. Netrpělivě jsem se rozhlížela kolem sebe. To se zase ozval můj žaludek. Tentokrát to bylo divné. Nevěděla jsem jak to popsat. "Ten žaludek se tam divně tlačí," oznámila jsem. A nezdálo se, že by to mělo přestat. Donutilo mě to se svalit ke kmeni našeho přítele. "Hele Proužku, mému žaludku se to asi nelíbí a chce jít ven," posmutněla jsem. Já jsem myslela, že jsem se o něj tak moc hezky starala... Začínalo to dost bolet a já netušila, co mám dělat. Nikdy mě nic tak nebolelo, jako vylézající žaludek z mého těla. "Eh-Co se stane, když mi ten žaludek vyleze?" začínala jsem být dost nesvá. Začínala jsem se svíjet v bolestech. "Pomož mi... Já nechci aby mi žaludek odešl. Chce jít tudy," ukázala jsem tlapou k mému ocasu. Hlavu jsem položila na zem a sklíčeně se dívala na Proužka. Byla jsem z toho všeho děsně zmatená.