Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poslechla jsem si její část minulosti. Nebylo to o tom, že by ji nebrali jako dospělou, když vyrostla. Prostě je vedl otec. ''Takže dcera Alfy?'' Pozvedla jsem jedno obočí zvědavě. Udělala jsem si vlastně svůj závěr, ale bylo znát, že čekám buďto na vyvrácení, nebo potvrzení. Alfa mě napadla hlavně z důvodu, že chodila všude na obchůzky, stejně tak je bral už mladé na lovy.. Jo, já se narodila ve smečce, ale nic víc, nic míň. Odešla jsem a nyní.. do Daénu bych se nevrátila, ostatní smečky mi jsou asi zcela fuk, myslím. Namarey byla asi momentálně jediná smečka nad kterou jsem byla ochotná přemýšlet. ''Spíš nepovedený začátek do života.'' Kývla jsem rameny. ''Jo, asi máš pravdu. Ale už je to celkem dlouho, takže... kdo ví jestli ještě třeba vůbec žijí.'' Podívala jsem se kupředu a pak si dlouze povzdychla. Následovalo zatřepání hlavou ve snaze shodit špatný myšlenky někde na úplný okraj myšlenek.
Když bylo po závodě, zdála se Electra být zklamanou, že jsem toho moc nevěděla. Ale určitě ji zaujal Wu, samozřejmě. Koho by ten potulný obchodník nezaujal, že? ''Ano!'' Houkla jsem nadšeně a poskočila si, ''Jmenuje se Wu. Lze si u něj zakoupit všerůzné serpetičky, pomůže ti s magiemi, má takový dar, že když ho zrovna hledáš, tak ho většinou najdeš!'' (/Aka smyslem, že vždycky jdeš na místo kde je, když si chceš nakoupit.) Rozvášnila jsem se. ''Je to takový tajsnustkář. Nikdy ti nepoví kde to všechno vzal, odkud to vozí.. Ale, většina zdejších vlků u něj právě nakupuje magie a pak... a svou sílu, případně rychlost i lov! Zlepšují u mistra ve svatyni hluboko v džungli.'' Dodala jsem si rovnou o svatyni. Jo, na první pohled se Mois zdál zcela obyčejným místem, ale když se zamyslel nad tím vším... byl dost magickým.

<- Tajga

Když mi odpověděla na můj dotaz, podívala jsem se na ní. ''Ah. Doma tě ještě nebrali jako dost starou na to, že se můžeš starat sama o sebe?'' Pozvedla jsem obočí. Ale co si budeme, já se taky nikdy předtím na nic neptala a teď.. jsem byla sama pořád jen s těmi na které jsem narazila.
Prý si mohu dělat co chci, zastřihala jsem ušima a podívala se na Electru. Ne naštvaně, uraženě ani nic jiného. ''Já si dělám doslova celý můj život co chci a kdy chci, víš?'' Začala jsem a pak si odkašlala přičemž jsem se podívala kupředu. ''Chtěla bych je jen vidět. Všechny. Vědět že jsou v pořádku. Ale určitě bych si nenechala diktovat život, když jsem to nikdy nedělala.'' Ujasnila jsem a usmála se. Jo, rodina mi chyběla, ale zase odsud posud, žejo.
Závod pokračoval, ale jelikož vystartovala dřív, se smíchem dorazila k jednomu ze stromů mnohem rychleji, než-li já. Když jsem ji doběhla, pokračovala jsem ve smíchu a ona zatím zase načala nové téma, samozřejmě. ''Jen tak okrajově. Vím přibližně co a jak, ale sama ještě kolikrát tápu.'' Přiznala jsem se zazubením. Nejzajímavější věc? ''Určitě svatyně.. Jo a některé zdejší lesy! Dost možná i potulný obchodník, vlk co tahá sebou vozíček! Je tu toho spousta.'' Zazubila jsem se znovu.

Zaujatě jsem poslouchala to, jak vyprávěla o tom odkud pochází. Byla tam spokojená, měla tam všechno co v životě kdy potřebovala až do chvíle, než ji to začalo nudit a tak se prostě vydala na cesty. Zasmála jsem se, ''A vrátila by ses, kdyby se ti dostalo možnosti? Víš, odsud se snad ještě nikdo nedostal a když ano... no, těžko nám mohl o tom vyprávět.'' Natočila jsem pobaveně hlavu a pokračovala dál. No, konečně začínalo svítat a tak bylo dobře.
Byly jsme v lese, v něm jsem ještě nebyla, nebo jo? No, řekněme že jsou části tohoto místa, které jsem si buď nepamatovala vůbec, nebo jen velmi matně. Ale nebylo to nic, co by mi moc vadilo.
V tom přišla tedy otázka nazpět. Což bylo samozřejmě, když se jeden pochlubil že se tady narodil, samozřejmě tady musel mít rodinu, že? Logicky. Podívala jsem se před sebe, dlouho jsem nikoho z rodiny neviděla, ''Měli by tu někde být.'' Začala jsem a odkašlala si. ''Mamka, taťka.. Dva bratři a jedna sestra.'' Shrnula jsem členy své rodiny, kteří by na ostrovech někde měli pobíhat. Samozřejmě se ke mě ještě nedoneslo, že matka už byla nějakou tu dobu mrtvou, že ji zabila jakási nemoc. ''Víš.. Už strašně dlouho jsem je neviděla.'' Dodala jsem pak tiše.
To už však Electra udělala závod a tak jsem se za ní rozběhla. Společnost Electry mi byla velmi příjemná. Po dlouhé době jsem se cítila s někým jako se svým přítelem, zda to vydrží, nebo to skončí jako se Sillarei, kterou jsem neviděla podobnou dobu jako rodinu? Kdo ví.

-> Mokřady

<- Ledovcové jezero

Chvíli bylo mezi námi ticho, ale bylo to příjemné, prostě jsme se dostali od jezera po takové době pryč. Ještě, než jsem zamířila pryč společně s Electrou ze severu, jsem také párkrát pozvedla hlavu, abych si ještě užila pohled na Polární záři. Kdo ví, kdy ji zase uvidím, žejo.
Když položila dotaz, věnovala jsem pohled zase Electře. ''Myslím že jdeme dobře. Ač je tu takhle krása..'' Poukázala jsem čumákem na polárku, ''..Tak se po tmě blbě orientuje.'' Pravdou bylo, že ani já neměla úplně nejlepší orientaci ve tmě. Konec konců ani přes den, vždyť mě ta bouře dostala až na sever! Ale co, vypadá to, že jsem si tam našla kámošku, takže to nebyla až taková tragédie.
''Jinak jaké je to v místě odkud pocházíš? Já neznám nic jiného, než zdejší ostrovy. Narodila jsem se totiž tady.'' Začala jsem nové téma, aby nebylo až takové ticho, ještě jsme měli v rezervě tolik témat o kterých jsme si mohli v pohodě popovídat- záleží jak Electra byla ukecanou o svý minulosti. Já neměla problém, neměla jsem defakto skoro žádný problémy. Takový byl prostě můj život.

-> Tajga

Nakonec jsme obě úspěšně ukončili své sněhové díla. Byl to skutečně skvostný pohled. Uculila jsem se. ''Dílo hodné královen.'' Přikývla jsem spokojeně a souhlasila jsem s tím, že se nám to prostě povedlo. Nastavila jsem ji tlapku jakoby v tématu, že si za dobře obnovenou práci pěkně plácneme.
Když naše díla byla hotová, přišel na řadu další návrh. To tichým zakručením potvrdil i můj žaludek, že to není vůbec špatný nápad. ''Jasně. Ale to musíme asi sejít více ze severu do nížin. Tady asi těžko něco ulovíme.'' Dodala jsem a rozhlédla se. Nakonec se Electra jako první vydala do hlubin ledových plání, které tu všude okolo byly. Ano, ano. Teď se chystalo k tomu, abychom si obě po nějaký době pěkně naplnili žaludek, co víc si, po takových hrátkách a mistrovských dílech ze sněhu, přát, než pak čerstvé jídlo a teplý pelech?

-> Ledové pláně

Naše hrátky zase brzy skončili. Obě jsme se vykoupali ve sněhu, obě jsme se smáli, než Electra to utnula s tím, že teď trochu vážně. Samozřejmě ještě s tím, že na mě hodila poslední hroudu sněhu. Nad tím jsem jen zavrtěla hlavou a řádně od srdce se zasmála, byla jsem se svou nynější společností více než potěšena, "Jako malá." Reagovala jsem na její hod sněhem a zcela zabila ten fakt, že jsme se teď jako malé chovali obě dvě. Samozřejmě jsem to myslela v legraci.
Nakonec navrhla, že bychom si mohli teď naopak užít trochu umění a ukázala na sníh. Zamyslela jsem se a s přikývnutím jsem souhlasila. A tak jsem se pustila do prvního šouraní jakési kuličky, která se postupně zvětšovala. V tom mě to trklo a spiklenecky jsem se na svou zlatavou společnici mrkla, "Co tak soutěž o nejhezčího vlkuláka? A pak oba jmenujeme strážci toho ledovýho jezera?" Navrhla jsem, opět s jemnou jiskřičkou dítěte v očích. Sníh jsem sice naprosto nesnášela, ale díky Electry jsem v ní našla jakousi radost. Možná sem tam nebude špatný.
Počkala jsem na odpověd Electry a pak jsem pokračovala v šoulení sněhové koule s průběžně jsem ji ťapičkama uplácavala, abych potvrdila jejich tvrdost, že se mi brzy nerozsype.
Do toho jsem udělala čtyři válečky s malou kuličkou na konci, která měla naznačovat konec tlapek, a pěkně je ke kuličce připevnila podél těla.
Poté jsem uválela a připevnila hlavičku, lehký náznak oušek. Usilovně jsem hledala v sněhu něco, kopala jsem v nem a kopala, co připomínalo tři černé uhlíky, které jsem použila na oči a čumák. Následně jsem dodělala něco jako ocas a podívala se na Electru, zda již taky bude hotová. Zazubila jsem se, ač to připomínalo co to chtělo, já v tom viděla své naprosto mistrovské dílo připomínající ležícího vlka. Krásná ukázka práce prostě!

Postav sněhovou sochu, sněhuláka, nebo něco jiného - samozřejmě ze sněhu

Souhlasila s tím, že se se mnou pak vydá do pouště. Na to jsem jen přikývla a pokračovala v našem rádoby souboji ve sněhu.
Když jsem na ní skočila, nestihla se vyhnout a obě jsme se pěkně vyváleli ve sněhu. Ležela jsem vítězně nad ní, ale nejspíš věděla, že nejsem nějaká extra super těžká váha a tak se z toho snažila vyhrabat a dostat. Já se smála. Lehce jsem ještě opřela váhu o zemi a tak se ji podařilo vyškrábat. No, během toho mě zadní tlapou nakopla o přední a já tím ztratila rovnováhu a opět skončila na zemi, tentokrát bez měkkého přistání na Electru.
No, začala jsem se smát a pomalu jsem se snažila sbírat na nohy. Rozdováděný sníh celkem klouzal a tak mi to chvíli trvalo..

Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) - 4/4

Musela jsem se nad její nechutností prostě zasmát. Je pravda, že jíst něco takového se nezamlouvalo jednoduše ani mě. Ale to přece vědět nemusela! Nakonec jsem tedy na ní mrkla, ''Vždycky můžeš jít lovit mimo poušť.'' Byla sice velká, ale nebyla nekonečná.
Kde se mohli schovat sovy? Hm, ''Ta co se držela u Aerrav byla většinu času s ní.'' Mikla jsem rameny. Ale kdo ví, třeba byla oáza plná nejrůznějších volb života ostatních druhů zvířat.
Hrabala jsem a hrabala, nakonec mě oslovila s tím, že mám chytat. Když jsem se otočila to už na mě letěla sněhová koule, nestihla jsem se nijak vyhnout, nebo tak, jen lehce přikrčit hlavu a to už mi koule lízla srst na hlavě mezi ušima kudyma ta koule proletěla. Začala jsem se smát a v rychlosti jsem také zformovala kouli, ovšem byla to spíše šiška. No, jelikož se ne nadarmo říká že práce kvapná, málo platná, tak se rozbila hned, jen jsem do ní tlapkou máchla, místo aby doletěla na Electru.
No, s rychlým 'hehe', jsem nechala sníh sněhem a rozběhla se k Electře, skočila jsem. Pokud se nevyhne, skončíme na zasněžené zemi obě.

Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) - 3/4

Usmála jsem se nad její slova, ''A třeba tě to zaujme dost, aby ses přidala také.'' Spiklenecky jsem na ní mrkla, aniž bych věděla, že se ve skutečnosti v blízké době neplánuje přidat vůbec nikam, natož do pouštní smečky, kde jsem mířila já. Ale třeba taky ne, třeba ještě narazím na něco lepšího?
''Štíři, brouci, hadi.. Můžeš si vybrat.'' Zašklebila jsem se a pak se zasmála, ''Ale třeba tam bys dokázala narazit i na fenky.. Je spousta zvířat, které žijí v poušti. Vlčici od které o té smečce vím, tak třeba s ní, je často jeden Pouštník. To je sova.'' Při vzpomínce na Aerrav jsem se na moment podívala opět na polární záři. Kde jen byl konec jí?
Mou výzvu přijala, rozběhla se ke mě a prudkým zabržděním ke mě také vyprskla sníh, který mě pokryl. Začala jsem se smát. Otočila jsem se k Electře zádelí a začala do sněhu hrabat, přičemž jsem pár sněhových koulí možná trefila, no jelikož jsem nevěděla kde přesně mířím, jistě to netrvalo moc dlouho a písčitá vlčice uhnula na stranu.

Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) - 2/4

Vypadalo to, že ji řeč o poušti zaujala. Stejně tak její vtipná poznámka na kterou jsem se opravdu musela zasmát. ''Ne tak úplně.'' Odpověděla jsem teda. ''Ale vím tam o smečce, ke který se uvažuju přidat. Víš, ono tadyhle ty zimní období, ty já opravdu nesnáším a poušť je v rámci možností celkem přijatelným místem pro život pro někoho jako jsem já.'' Přikývla jsem pro potvrzení mých vlastních slov.
Že bychom si měli najít nějakou oběť? ''Ano, to bychom měli. Zkrátíme si tak čas při nekonečném čekání kdy skončí zima. Snad už to bude brzy.'' Reagovala jsem na to.
Světelná show na obloze byla vskutku krásnou a jistě to byla jedna z věcí na kterou vlk jen tak nezapomene a bude ji rád připomínat. Bylo to tady na severu pravidelně? Možná, třeba bych tomu mohla dát šanci i příště, ale jen kvůli téhle světelné show.
Později jsem se podívala na Electru, která byla stále zaujatá show. Nabrala jsem sníh do tlapky a odhodila ji směrem na Electru na kterou musel ten sníh dopadnout. Začala jsem se smát a v té chvíli jsem se od vlčice rozběhla, nasadila hravý postoj a jasně ji vyzívala ke sněhové bitvě.

Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) - 1/4

Ušklíbla jsem se nad její větou. ''Klidně ti řeknu jak to udělat, ale já už to mám za sebou, ale ráda se podívám na tebe.'' Mrkla jsem. Jo, dokázala jsem se nechat vyprovokovat ke všemu, jako třeba po držkopádu se postavit zase na led, ale ne, po druhý do moře opravdu nevlezu, Ještě teď mě mrazí jen ta představa!
Pískovitá vlčice měla něco do sebe, popisovala jsem sama sebe, ale jakobych popisovala Electru. Dokonalé, my dvě si jistě budeme rozumět, nebo se budeme naprosto nenávidět, nic mezitím nebylo. ''Tu a tam možná. Přesto se raději brzy vrátím do pouště.'' Ášklíbla jsem se. Sice jsem nikde nepatřila, no třeba se ten údajný Khan vrátil a konečně se budu moct dostat do smečky? Možná. A nebo taky ne.
Než jsem stihla navrhnout něco dalšího, tak Electra sebou drbla na zem. Začala jsem se nad tím smát, ne posměšně, ale.. cizí neštěstí bylo občas opravdu zvláštním zpestřením dne. ''Samozřejmě. A ještě víc by je zaujali dvě dokonalé vlčice, které si s jejich osudy dokáží pěkně pohrát.'' Navrhla jsem s ušklíbnutím.
Na zamrzlé hladině se začali odrážet zvláštní světla, které postupně sílili a nakonec ozářili celou hladinu. Pozvedla jsem hlavu vzhůru, barvy zářili a klikatili se po obloze různými cestičkami. Byla to nádherná podívaná, podívaná, která i mě na moment oživilo emoce, které jsem se snažila skrývat. Kéžbych tohle sledovala s mámou, tátou a sourozenci. Dívají se na to taky? Zauvažovala jsem nad tím a pak se po očku podívala na Electru, ''Tohle je krásné, co říkáš?'' Usmála jsem se mile jak ještě za celou dobu ne. Nevím jak ji, ale mě se to opravdu líbilo.

Vyber si jedno ze severních území a během herního večera/noci sledujte polární záři

Její představení se bylo hodné primadony. Ušklíbla jsem se. Byla jiná. A to se mi svým způsobem líbilo. Nepotřebovala jsem kolem sebe ňoumy jakým byl třeba ten Neteyam. Někdo jako ona? To bylo hodné mé společnosti a celkový snahy o to, abych s ní mohla držet konverzaci mnohem živěji, než s kdejakým podřadným tvorem. Byla přesně typ vlka, kterému jsem se dokázala okamžitě naladit na notu.
Nebyla blázen, to vskutku, to jsem byla já a nestyděla jsem se za to. ''Ále, nevíš o co přicházíš. Otužit se v těchto chladných dnech.'' Ušklíbla jsem se a pak udělala pár pomalých kroků dál od břehu. Pohled jsem pak otočila zpět na Electru, která řekla že princezna musí být dobře živená, ušklíbla jsem se, ''Princezna musí být hlavně elegantní a vědět jak si získat pozornost těch pobudů, kterých se tu nachází hojně.'' Zasmála jsem se a v očích se mi něco nadšeně blýsklo. Zdálo se, že jsme s Electrou měli pár věcí dost společných,
No prý led zapraskal, ''Zlato, asi máš něco v uších, neměla bych se ti na to podívat?'' Pozvedla jsem jedno obočí pobaveně. Konečně někdo kdo byl hodný mé pozornosti a přítomnosti, tohle setkání mě začínalo bavit čím dál víc.

Vlčice si mě povšimla a na jednu stranu se tvářila celkem mile. Střihla jsem uchem. ''Ahoj.'' Opětovala jsem ji pozdrav. Na to kdo jsem se ptala celkem stroze, ale držela se jakýsi neutrality a tak jsem neměla důvod zatím na ní pohlížet jinak. ''Solari. A ty?'' Byly to klasické otázky, které se nikdy neomrzí u nových tváří.
Pak otočila odpověď na ten led. Zkoušela mě snad? To teda jako ne! Švihla jsem ocasem, ''Za to ty sis asi dlouho nezaplavala v ledovým moři.'' Řekla jsem ji na to. Ne, určitě jsem se nebála. A anižby můj pohled říkal něco víc, jsem vstoupila za ní na led. Naštěstí byl dostatečně pevným a tak jsem se snad nemusela tentokrát namočit. Navíc jsem byla hubenější a lehčí, než vlčice, takže kdyby měl prasknout, praskne už pod vlčicí.
Ač mi bylo uvnitř sebe dost nepříjemný na tom ledě po té poloviční koupeli stát, no rozhodně jsem nehodlala vypadat kdovíjak slabě. Když už to ani můj pohled nevypovídal. ''Heh, myslela jsem si to. Když unese takovou kouli jako si ty, tak pro mě tu bude hračka.'' Řekla jsem pak ledadyle se smíchem určený proti vlčici.

<- Dvojčata

S poprvé hezkým pocitem, který jsem za celý momentální den získala, jsem došla k tomu jezeru, které jsem viděla. Bylo z blízky zcela jistě určitě větší, než se zdálo a od něj šla podobná zima jako od moře. Možná i větší. A tak byla ta dost zase hodně rychle fuč a já se zabručeně pěkně oklepala.
Čím blíž jsem byla, tím víc jsem si všimla, že někdo na ledě poskakuje. Pozvedla jsem obočí, po zkušenosti u toho solí nasaklého jezera už bych teda úplně nechtěla po ledu skákat. Ani po zkušenosti u moře. Ale zdálo se, že tento led je o dost víc pevnější, než ten u Slaného jezera, když na něj dokázala vlčice jakýmsi způsobem skotačit. U jezera jsem naklonila hlavu na stranu a předníma tlapkama se na kus ledu postavila. Rozhodně se zdál mnohem víc pevnější, než to co všechno jsem právě měla za sebou. Přesto jsem odvahu skákat po něm nenašla, ale stačil mi pohled na béžovou vlčici. Led v tomto jezeře byl rozhodně pevnější, než všechny ostatní.
Svýma ohnivýma očima jsem na ní chvíli tiše hleděla, všimne si mě, i když se pro teď zdála být zakotvenou ve vlastním světě?

/Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) 2/2

<- Rozbitý sever

Čím víc jsem běžela, tím víc mi byla zima a zadní část těla se mi znatelně klepala vlivem zmoklé srsti. To bylo něco na mě. Čím víc jsem v téhle nehostinné krajině trávila čas, tím více jsem se utvrzovala v tom, že jsem prostě zimu vskutku nesnášela a mnohem více jsem se těšila až většina zimy zmizí a nastane opět teplo. To pěkné a příjemné teplo, které tu na Ostrovech snad všem chybělo, ano nemohla jsem soudit, třeba taky tu mohli všichni mít zimu rádi, že? Ale já ne, nenáviděla jsem ji každou minutou víc a víc. Mohla jsem taky konečně odejít i ze severu, že? Ale to bych nemusela být ráda, že sotva chodím. No přiblížila jsem se k horám, možná i vyjímečně k mému štěstí, i když se zdáli dost strmé a téměř neprůchodné jsem našla cestičku, která vedla přímo do jejich útrob. Narazila jsem také i na jednu z malých jeskynních komplexů, kterých se tu asi nacházelo hojně, když jsem dokázala najít jednu prakticky hned.
Vešla jsem dovnitř, byla malá, téměř neprostorná. Ale hlavně prázdná. Ulehla jsem do ní a soustředila jsem se na svůj vnitřní element a vší soustředěností se snažila ohřát vzduch kolem sebe. Pár minut to trvalo, malý výklenek ve zmrzlých skalách se začal zahřívat a moje srst pomalu schnout a mě trochu začínalo být tepleji. Trvalo to ještě nějakou dobu, než jsem se celá zahřála a byla schopná pokračovat dál a neumrznout v téhle ledové hrobce.
Když jsem vylezla tedy poté ven, pokračovala jsem v té cestičce trochu výše a narazila jsem na jakousi rozhlednu. Postavila jsem se na ní a vydechla z tlamy obláček páry, který se pak rozplynul. Měla jsem pocit, jakobych se měla oblohy a zvládnu to a to jsem rozhodně nebyla tak vysoko kam skoro až identické špice těchto hor sahaly. Ač jsem prostě chtěla odsud odejít daleko pryč a nejlépe už se nikdy zde nevracet, musela jsem uznat, že toto byl úžasný výhled. Když mé oči spočinuli i na vzdálenějších místech spatřila jsem les, nedaleko se třpytila zmrzlá hladina jezera, další hory, ty od kterých jsem před nějakýma pár hodinami pěkně utekla. Samotnou mě udivilo jak daleko jsem dokázala dojít a proč jsem prostě nezůstala v tom lese s tou vlčicí. Mezi stromy bylo možná bezpečnější se ukrýt, ale ne. Já musela poslechnout svůj instinkt, skoro umrznout v ledovém moři a teď si to všechno přemítat nad krásným výhledem, který se mi nyní naskytl. Světlo postupně mizelo za obzorem, značilo to blížící se noc. Vítr tu foukal také dost silný, ale měla jsem pocit, jako bych slyšela píseň. Zněla líbezně, a když jsem zavřela oči, abych se do té melodie víc zaposlouchala dokázala jsem si představit právě tady si se svou rodinou vyříkat vše špatné, co nás od sebe rozdělilo, to proč jsem vlastně s nimi velkou část svého života vůbec nebyla. Dokonce jsem se přistihla, že mi z očí vyletěli slzy. ''Uh?'' Otevřela jsem oči a pak si tlapkou slzy otřela. Smutně jsem se usmála a s tím se rozhodla odejít z těchto hor ještě za chvilkového doprovodu zdejší melodie.

-> Ledové jezero (Přes Ledové pláně)
/Vyšplhej na rozhlednu na Dvojčatech a popiš výhled formou líčení na 500 slov! - 513 slov