Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3   další » ... 30

Cítila jsem to, to že se Excel snažil nabrat mě na sebe. Že mě chtěli přenést někam do tepla. Ovšem to se nedařilo a tak se vedle mě svalili. Natočila jsem hlavu k oušku Nyctey. ''Asi to... nezvládnu. Prosím, můj řetěz na ocase.. předej jej jedné z mých dcer až na ně narazíš..'' Vydechla jsem tiše, ztěžka. Pro syny jsem žel nic předat nemohla. A doufala jsem že tohle se stane vzpomínkou na mě, snad tou dobrou.
Pak jsem se natočila i k Excelovi. ''Jsem ráda, že tu jsi se mnou.. Vy oba..'' Někde slepě jsem šťouchla do něj svým čumákem a hlava mi padla na tlapky, už bylo těžké se snažit držet ji ve vzduchu. ''Je mi líto, že jsem nebyla. svým dětem lepší mámou.. Taylorovi lepší ženou.'' Zahuhňala jsem do sněhu.

Postupně jak tak se snažili bezúspěšně Solfataru držet naživu, postupně z ní život vyprchával a tak s poslední slžičkou stékající po černé tváři, tato vlčice po několika letech na Moisu zemřela a její dušička se pomalu blížila k branám Věčných lovišť. Tam kde tak dlouho toužila hluboko uvnitř zmizet.

Sněhová přikrývka mě pomalu přikrývala, rozmazaně z dáli jsem viděla čmouhu, která se ke mě blížila. Již si pro mě jdou.. Problesklo mi hlavou a jen jsem čekala na to, kdy si mě sebou odnesou. Kdo ví vlastně kam.
Když však se to cosi ke mě přiblížilo, otevřela jsem oči. Zaslechla jsem v něm tak známý a blízký hlas, dlouho jsem jej neslyšela... ''Exceli...'' Vydechla jsem jeho jméno s dobrovodem páry z tlamy. Od posledního setkání vím, že jistě si vůbec nepamatuje kdo jsem a tak uvidí umírat svou sestru, aniž by věděl že bych jeho sestrou kdy byla..
Po chvíli se objevil další známý hlas a pach.. Šťouchla do mě.. ''Nyc.'' I její jméno jsem vydechla ztěžka. Sic jsem je již viděla jako pouhé čmouhy, ještě jsem bezpečně dokázala poznat kdo se u mých posledních chvil objevil... ''Nyc, mů.. můžu tě o něco.. po-požádat?'' Z posledních sil jsem se snažila zvednout hlavu, namířit ji právě ke své nejlepší kamarádce.. A poté ji otočit ke svému bratrovi. ''Exce.. Vím, že si mě.. pravdě-podobně nepamatuješ... Ale... ráda jsem tě.. viděla.. bratře.'' Mluvila jsem ztěžka, sekavě. Bylo čímdál těžší popadnout dech. Jakoby mi obrovský balvan usedával na plicích a srdce tlouklo čím dál pomaleji. Bylo jasné na první pohled, umírala jsem..

Již dávno jsem se dostala z dosahu Avanté, už přechod přes horu byl tím nejtěžším co jsem mohla narazit.. Cítila jsem se těžko, jakoby mi na plicích usedával obrovský balvan. Kroky začínali těžknout.
Zastavila jsem se na důvěrně známé louce, do lesa to už nebylo daleko, ale narovinu... neměla chuť jsem se vracet.. Ve sněhu jsem ulehla a nechala působit čas. Vychrtlá jsem byla víc, než bylo u mě obvyklé, byla jsem sama v širokém okolí, nebo jsem to možná už jenom nevnímala. Sílu udělat kolem sebe více tepla jsem už také nedokázala najít a tak chlad pomalu postupoval po těle a po dlouhé době, od chvíle kdy jsem se naučila používat svůj element jsem poznala pocit zimy. Cítila jsem, že se konečně má přání plnila, cítila jsem, že můj čas zde pomalu a jistě končí.

Avanté po mě zaútočila. Bylo to těžké vnímat každý její pohyb a jejím plamenům se vyhnout. Propalovala mě svým pohledem, stejně jako já ji. Ale nechtěla jsem bojovat, ne tady, ne teď. Zježila se mi srst na zátylku zcela přirozeně. ''Na tohle já nemám náladu Avanté, možné příště.'' Cekla jsem a pro její oči jsem se zběsile otočila a začala upalovat co mi síly stačili. Ona si tedy mohla myslet, že jsem jen zbaběle zdrhla, ale bylo mi to jedno.
Nechtěla jsem tu být, chtěla jsem to ukončit jednou provždy, ale jejíma tlapama to být prostě nemohlo, ne a ne. Utíkala jsem zpátky k lesu Alf, ne abych hlásila Liss, ale abych tam někde zalezla do kouta a do soudného dne již nevylezla.

-> Ostříž (Přes horu)

I přesto nad čím vším jsem přemýšlela jsem se nad jejími slovy musela ušklíbnout. Ale byla to realita. Ze začátku jsme byly jako jedno tělo, jedná duše. ''Každá pupeční šňůra musí být jednou přestřižena, má drahá.'' Byla jsem rozhodnutá. S Taylorem jsem více zůstávat nemohla, prozatím jsem žila a žila jsem pro své děti. Teď a tady, téhle vlčici jsem tu radost smrti udělat nemohla.
''Aspoň by to byla větší legrace.'' Kývla jsem rameny a pak jsem hrdelně zavrčela neboť připomněla toho, kterého zabili. ¨
''Tak pojď, ukaž že tvé slova nejsou jen prázdná.'' Narovnala jsem se a zapíchla pohled hluboko do jejich očí, nebyla jsem však blázen, neutočila jsem první. Nikdy.

Skutečně. I tato zrzka si mě pamatovala. Jo, pokud i já jsem si dobře pamatovala, při válce byl Taylor pořád se mnou. Dva roky byl stále se mnou, poslední rok... poslední rok stál za pendrek, možná ani to ne.
''Copak potřebuju, aby mě hlídal jak štěně? Kdejakému Chaosanovi, který by se rozhodl znovu zautočit na Daén dokážu vyprášit kožich i sama.'' Postavila jsem se odhodlaně. Rozhodně jsem této vlčici nechtěla ukázat sebemenší náznak slabosti, i když jsem uvnitř byla slabá a to hodně. ''Se divím spíš já, že tvůj poskok ti není za prdelí jako u války.'' A taky její drahý zabil jednoho z naších členů, pamatovala jsem si to živě jakoby to bylo včera. Přimhouřila jsem oči a propalovala vlčici pohledem.

Jen jsem tiše stála a hluboce uvažovala nadtím zda bych měla žít pro své děti, nebo bych měla někde prostě umřít. Do těchto myšlenek mi vstoupil hlas, který mi zježil srst na zátylku. Nebyly to dvakrát příjemné vzpomínky, ale ten hlas. Ten hlas jsem moc dobře znala.
Otočila jsem se a své rudé oči zapíchla do jejích oranžových. ''Allavanté..'' Vydechla jsem její jméno. Byla vychrtlejší, než jsem si pamatovala, ale ten oheň v očích.. ten tam měla pořád a možná plápolal ještě mocněji, než ten můj. Byly jsme stejného elementu, ale ona jim skutečně reprezentovala.
Ovšem ona nebyla zrovna ta, před kterou bych svou momentální slabost chtěla ukázat. Narovnala jsem se, ačkoliv jsem byla o dost výškově menší, než ona. ''Snad ses neztratila...'' Vnitřně jsem zaťala všechny svaly, tvářila jsem se odhodlaně..

<- Nejvyšší hora

Belhala jsem se pomalými krůčky dolů z hory, na louku. Možná bylo jednodušší někde najít jenom sráz a skočit dolů. Povzdychla jsem si, takový byl život. Ale nejspíš bych měla chtít žít, možná bych měla tu být pro své milované děti, možná mě jednoho dne zase vyhledají..
Ale z Daénu jsem byla rozhodnutá odejít, musela jsem. Musela jsem udělat místo mladším, prosperujícím. Najdu si někde místo kde můžu v klidu zůstat a nic neřešit. Možná právě na druhé straně ostrovů, daleko odevšech. Blížila jsem se k portálu. Mizela jsem daleko, daleko pryč. Ovšem, v půlce jsem se zastavila. Přemýšlela jsem nad všemi možnostmi. Proč jsem byla taková depresivní? Proč se ze mě stávala jedna z těch duší, které při každé překážce chtěli vzdát život? Měla bych tu být, měla bych tu být pro mé milované děti. Pro ně bych měla žít.

<- Ostříží zrak

Cesta mlhou byla dlouhá, snad nekonečná. Možná bych měla poslechnout svůj instinkt a zemřít? Zemřít někde sama, daleko ode všech. Nechtěla jsem žít.. Našlo by se něco co by mi ukázalo, proč je život dobrý?
Smečce jsem prospěšná nebyla již hodnou dobu, vlčata jsem nedokázala naučit ničemu pořádnému, Taylor... ne, s tím jsem už být nechtěla, tím jsem si byla jistá. Milovala jsem jej, ale nebyl to vlk, kterého jsem poznala. Už dávno ne, už jsem to nezvládala a on potřebovat volnost. Měl si tehdy vybrat někoho jiného, ne mě. Možná bych dnes tak nechtěla vzdát život.

-> Červená louka

Lov byl už dávno u konce, smečka dávno odešla zpět na území smečky i s úlovky. Já zůstala na místě ještě hodně dlouhou dobu.
Byla jsem sama, pomocí naušnice jsem věděla kdo se v mém okolí nachází. Malá Mielei, dcera Nyctey. Jak se asi Nyc měla? Jak jsem se vůbec měla já? Život se mi pod tlapkami zhroutil. S tichým povzdychem jsem se postavila na všechny čtyři a v kostech pořádně zapraskalo, nojo, nemládla jsem.
Měla bych najít Taylora? Ne, toho jsem vidět nechtěla. Možná svoje děti? Ty zase nemuseli chtít vidět mě.
Neznámo kam jsem se rozešla mlhou, nevěděla jsem kam jsem pořádně kráčela, nechala jsem se unášet tam, kde moje tlapy sami mířili. Měla jsem jen jediný přání. Zmizet a již nic neřešit.

-> Nejvyšší hora (přes rokli)

<- Území smečky

Lissandra, Cyra, Tekii

Jen jsem mlčky kráčela za zbytkem smečky a pak si vyslechla jak Vino to rozdělil na dvě skupiny. Jak se mi poštěstilo být s Lissandrou.
Postupně se jsme se shromáždili na své pozice a po chvíli přebrala vedení naší skupiny Liss. Bylo to zcela jasné a bylo rozhodnuto, měla se ulovit srnka, která kulhala a byla teda pro stádo už zbytečná a naše žaludky měl zasytit. A vytvořit zásoby na zimu.
Lissandra po stádě vystartovala a jedince se snažila oddělit od ostatních. Upřímně, nejradši bych se držela zpátky, ale nakonec jsem se překonala, bylo na čase pro smečku, alespoň udělat to nejmenší a to alespoň být trochu úspěšná při lovu. A tak jsem doběhla stádo také a začala výpady a vrčením odhánět ostatní členy stáda od té, která se plánovala ulovit.

Enzou, okrajově ostatní

Vlci stále přicházeli. Dokonce i Zinek a zástup malých šedivých vlků, kteří pachem byly podobní jemu. Krome Lissandry, Zinka jsem víceméně nikoho neznala. Až pak se mezi vlky objevila jedna tvář, která mi povědomá byla. Hnědý vlk, pamatovala jsem si ho jako bratra Shay, která už tu také spoustu úplňků nebyla.
Věnovala jsem mu úsměv, když si to namířil rovnou ke mě. Asi taky moc nové tváře Daénu neznal. Také tě zdravím. Enzou, pamatuji se dobře, že?'' Chtěla jsem přejít trapnosti a tak se rovnou chci přesvědčit, že si jeho jméno nepletu a byl to ten, o kterém jsem si myslela, že byl.
''Řekněme, že bývalo lépe. Teď trochu pochybuji o sobě, takže se moc necítím. A co ty? Snad si na tom lépe.'' Znovu jsem mu věnovala úsměv a poté jsem se rozhlédla. Taylor a Dorya tu stále nebyly. To byly další jediné dvě tváře, které jsem v Daénu ještě znala.
Nakonec Liss promluvila, že smečku svolala kvůli lovu. A ten se měl uskutečnit teď před začátkem podzimu, než potrava se více poschovává. Už jsme se mohli vydat klidně na louku, podívala jsem se na svého společníka. ''Nechceš už se teda taky přeskupit?'' Povytáhla jsem obočí. Sice bych se radši lovu vyhnula, ale nedálo se nic dělat. Už tak jsem toho pro smečku příliš nedělala a nejspíš mi to ještě Lissandra pěkně vytmaví. Alespoň to málo, ulovit pro smečku jsem snad mohla.. Sama jsem se pak ohlížejíc na Enzoua vydala tam, kde většina ostatních.
-> Ostříž

<- Les Alf

Se vzdychnutím jsem se objevila na místě kde Lissandra všechny svolala. Viděla jsem zde spoustu nových tváří. S nic neříkající tváří jsem plno vlků prošla a posadila se nedaleko Lissandry a vlka, který u ní byl. Už jsem ho vzdáleně viděla, patřil do smečky už dlouho, ale neměla jsem páru jak se jmenoval. Vlastně jsem neznala spoustu členů, kteří se zde objevili. Cítila jsem se tady tak najednou cize. Možná to byla další stopa o tom, že bych měla Daén opustit? Daén byl spoustu let mým domovem, ale co jsem za tu dobu pro něj udělala? Prakticky nic, nebyla jsem kvalitním členem a čím jsem víc nad tím přemýšlela, tím více jsem viděla že chyby nebyly v Liss jak jsem si myslela ze začátku, chyby byly ve mě. Měla bych tu vůbec být? Vzdychla jsem si a jen tiše čekala na to co se mělo dít, mezitím co mi chmurné myšlenky prolétali myslí.

Úplně jsem se zapomněla v situaci a když jsem opět začala vnímat už byly Taylor s Doryou pryč. Podle své náušnice jsem poznala, že byly poměrně nedalo, ovšem cítila jsem, že teď bych akorát překážela.
Ve skutečnosti mě probralo vytí Lissandry. To značilo, že byl čas si nejspíš vyslechnout svou chybu. Vzdychla jsem. Bylo na čase se podívat pravdě do očí.
Otočila jsem se a vydala se směrem na území smečky a v hlavě mi probíhala spousta scénářů. Myšlenky mi také utíkali k mým dětem, kde byly, co dělali. Vzdychla jsem si a překročila jsem pomyslnou čáru území, které jsme vlastnili jako smečka. Mé kroky se stávali stále těžšími, upřímně jsem se bála podívat Lissandře na oči, ale musela jsem. Nemohla bych se přece do nekonečna přední schovávat v lese.

-> Území

Taylor mi připomněl jak jsme lovili ty králíky, už jsem chtěla přikývnout. Mohli jsme to nahnat do kouta, ať bychom na stopu přišli komukoliv.
Zastřihla jsem ouškem a věděla jsem, že se Dorya dala do pohybu z louky a mířila k nám...
Chvíli to vypadalo, že se nám asi chce vyhnout, ale nakonec se ukázala přímo před námi. Vypadala hrozně, zhorzila jsem se co se ji stalo a Taylor byl.. na ní milej. Překvapeně jsem k němu zamrkala a pak pohled otočila zase na Doryu, udělala jsem k ní dva kroky blíže. ''Dory.. co se ti stalo..'' Vzdychla jsem. Znala jsem ji ještě z dob, kdy jsem v Daénu nebyla a ona mi pomohla se vzchopit, teď byla řada na mě pomoct ji. Cítila jsem to tak. Souhlasila jsem tak se slovy Taylora. ''Pojď si zalovit s námi. Ve třech nám to půjde mnohem lépe.'' Mrkla jsem na ní. Byla pohublá, vybledlá.


Strana:  1 2 3   další » ... 30