Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  « předchozí  1 2 3   další » ... 30

(--- Nejvyšší hora (přes Červenou louku a Sněžné tesáky)
A tak byl na cestě. Byl na cestě směrem ke svému ostrovu obklopen myšlenkami na vlčici, která byla dlouho pryč místo toho aby se soustředil na tu jednu jedinou, která tu dost možná stále byla. Proč nemohla jeho hlava myslet na Solfataru? Netoužilo už po ní jeho srdce? Co se sakra stalo a proč to bylo tak bolestivé myslet najednou na všechno tohle? Být člověkem sáhl by asi po hrstce antidepresiv. Nikdy se k nim moc neměl, ale teď? Bral by je všemi deseti jen aby zapomněl. Aby nic necítil. Cítil by jen pouhé otupění na místě, kde to dříve bolelo. Jenže v tomhle světě nejsou antidepresiva a nebyl tu ani Jayce, aby mu s jeho pocity pomohl. Pochyboval, že na tohle znal Cerum bylinku a hlavně by si chtěl povídat, aby tomu přišel na kloub. Jenže on si nechtěl povídat. Neměl náladu na to si povídat s nikým a s ničím. Ani žádné přeludy, ani žádné neexistující kreatury utvořené pouze jeho hlavou.
--) Malé hory (přes Průliv a Písčiny)

(--- Severní hory (Přes rokli a ostříží zrak)
Najde tam Solf? Ani netušil. Skoro Ellie nedal ani prostor pro rozloučení jak rychle vypálil. Peskoval ho již známý pocit viny. Nikdy neříkal, že se cítil každý den na sto procent. Čím více vzpomínal na Solfataru, tím více to bolelo. Nemohla jen tak zmizet. Přesto to ale takto bylo. Smrt Hvězdy ale bolela více než toto. Ona byla dost možná první komu věnoval celé své srdce, Solfatara z něj pak už měla jen kousky, které se mu podařilo poslepovat. Jestli si bude muset v krajině věčného klidu vybrat koho si po svém boku ponechá bude to jeho první partnerka. Již teď byl pevně rozhodnut. Ne že by nyní černou vlčici nemiloval, ale... zavrtěl hlavou. Nemusel by snad vysvětlovat svůj důvod. Na první lásku člověk vzpomíná celý svůj život a už nejsme za doby našich babiček, kdy by naše první láska byla tou poslední. Tohle byl svět, kdy jedna láska odcházela a druhá přicházela. Tohle byl svět kde partneři prostě umírali.
--) Mlžné pláně (přes červenou louku a sněžné tesáky)

(---- Němé údolí
Otázka kde se nacházeli se dostala k jeho uším. Zavrtěl hlavou a zadíval se na ní. "Já... donesl jsem tě do severních hor" Přiznal tiše. Několikrát se už tady nacházel, takže to nebyla nějaká novinka. Uměl do nich trefit ze starého území Daénu snad i poslepu. Nedivil se faktu, že tohle bude na dlouho jejich poslední společný výlet. Ellie sklouzla z jeho zad a on kývl hlavou. "Ellie... je načase, aby se naše cesty rozdělili." Vydechl a stáhl uši k hlavě. Bylo to bolestivé nechávat jí tu. "Mám spoustu věcí, co si chci zařídit." Přiznal. Spíše chtěl zase utéct do svého klidu, do místa kde si předtím vyhlédl super úkryt. Do místa kam většina vlků nechodila, protože zdolat moře k tomu místu bylo až moc problematické. S tím odvrátil svůj pohled od hnědé vlčice a mlčky si převzal svůj plášť, pokud tak ještě neučinil dříve. Když ho měl pevně zase připevněný okolo sebe pokýval naposledy hlavou."Zase si tě najdu. Osud nás jistě spojí." S těmi slovy se rozloučil. Jeho cesta k míru bude dlouhá, ale potřebná.
---) Nejvyšší hora (přes rokli a ostříží zrak)

Seděli mlčky poblíž sebe, jako dva dávno vzatí manželé. Mlčky a ani jeden se neodpovážil promluvit. Zabila jeho promluva veškerou debatu? Ne, spíše prostě potřebovali čas, aby mohli vstřebat mezi sebou své myšlenky. Bál se, že tohle všechno mu totálně vyčte, ale on nemohl pomoci svým myšlenkám. Věděl sakra dobře, že za tohle si zasloužil od Zeinab pořádně za uši, ale zároveň tušil, že právě ona hnědá vlčice moc zmiňovanou nyní již černou moc nemusela. Zadíval se na Ellie a povšiml si, že dost možná začínala propukat v pláč. Ach, tohle nechtěl. Možná sdílel až moc svých myšlenek a měl se zase uzavřít. Matka ho vždy učila, že by se měl uzavírat co se týče jeho myšlenek, protože emoce dokáží jednotlice akorát oslabit. Napila se jimi vyrobeného léku a on si nakonec nahltal také pár loků, pokud to ovšem Ellie celé nevypila. V tom případě si mlčky začal připravovat další a díky okolním teplotám to v rámci dalších pár minut do sebe kopl. Sice si při tom lehce popálil jazyk, ale dalo se. Ellie ho vyrušila svou promluvou. Prvně ho oslovila. Natočil na ní svou hlavu a pokusil se o slabý úsměv. ”Však já nechci, aby zemřela. Nikdy jsem to nechtěl. Ale prostě… necítím se jako nějaký spasitel ještě. Sotva jsem si urovnal své pocity, sotva jsem se smířil s tím, co vše se stalo, že se ještě cítím emočně otupělý. Netuším, jestli bych právě měl za ní utíkat nebo se raději vzdálit a dopřát jí klid tím, že zmizím z jejího života.” Přiznal to, co vlastně nejspíše celou tu dobu cítil nejvíce. Cítil se jako malý otupělý brouček, který se snažil pohnout celým světem, ale moc se mu to nedařilo, spíše se neúspěšně ochomýtal okolo jednoho tématu.
Zvedala se, že už bude odcházet. Nechtěl aby odcházela, nikdy si nepřál být v přítomnosti někoho dalšího než se to dělo teďkon. “Ellie…” Začal tiše a přesto věděl, že tím něčemu více nepomůže. Její slova ho ale překvapila. Zamrkal a nakonec stáhl uši ke své hlavě. Mlčky přikývl hlavou. Nutila ho vyhledat Solf. Odpustil by si, kdyby to neudělal? Odpustil by si vůbec někdy, kdyby jí nenašel?
Souhlasila s jeho plánem a zvedla se úplně. Přešla od nich pár kroků a zase se zadívala na Taylora. Vydechl a zvedl se. Všechno v jeho těle zakřupalo, už začínal stárnout. Začínal se cítit skutečně o minimálně sto let starší než byl díky tomuhle všemu stresu, který v momentální době prožíval. Nasál zápach těla a uvědomil si, že tu tělo leží jistě už nějakou dobu, pořádnou dobu. Najdou toho chudáka ještě v poznatelném stavu? Dohnal Ellie. Svůj ocas měl stažený mezi nohama, cítil se totálně poražený tím co se dělo a co se případně ještě mohlo stát, ale momentálně si vážil toho, že nebyl sám. Narozdíl od ní dělal pořádně dlouhé kroky, ty které by se dali započítávat do pořádných i u dětí. Chtěl to mít co nejdříve za sebou, aby Ellie pak pomohl vyhledat úkryt.
Vyrušil ho z myšlenek její hlas. Cutkl sebou, jedno jeho ucho zacukalo směrem k ní již zcela automaticky. Nedokázala mu pomoci s ukrytím těla? “To je v pořádku. Zahrabu ho díky magii země. Nemusíš si s tím dělat vůbec starosti.” Nebo ho mohl spálit, ale na kremaci neměl dobré podmínky a nechtěl ho tu nechávat jen tak hořet, když se i v téhle zimě mohlo stát cokoliv a tělo by pořádně neshořelo. Pach pomalu sílil a on tušil, že byli na správné cestě, netušil však co všechno je čeká ještě. Netušil jaký bude pohled na to tělo a jak se vlastně bude s tím jeho mozek vypořádávat po té válce. V hlavě mu projel hlas jeho matky. /Ty si vždy byl až moc naivní co, Taylore. Vždy jsi chtěl pomáhat, i když si neměl prostředky. Je mi až z tebe zle./ Zamrkal, aby se toho zbavil. Nechtěl už více slyšet svou matku. Bolelo to, proč jí jen slyšel, když byl zase zdravý. Jen co zase uslyšel své jméno, teď z úst hnědé vlčice, která ho snad nikdy nebude schopna urazit, tak přispěchal k jejimu boku. Neváhal a dělal jí oporu. Nechtěl, aby se mu tady někde ještě vyválela díky jeho neschopnosti fakt, že tu bylo mrtvé tělo, přejít.
Snažil se v tomhle počasí něco vyhledat. Silný vítr ho bičoval do očí, ale on se přeci jen nevzdával. Brzo se jim začínala jevit silueta. Prvně si myslel, že jde o pouhý přelud, který by se dal přejít s lehkým zamrkání, ale čím více mrkal, tím více se jeho zrak zaostřoval. Držel celou dobu Ellie tak, aby jí byl co největší oporou, více méně jí nechal, aby si pozici zvolila ona sama. Když se pak dostali až k tělu, zalapal po dechu. Do očí se mu navalili slzy. Rozkousané břicho. Jeho tmavě šedá srst byla až moc podobná té její. Nepříjemné, tělem mu probíhalo mravenčení, které pociťoval i toho dne. Jeho srst na packách se začala ježit, podobně jako zbytek srsti na těle. Zrychleně začal dýchat. Nabíhal do záchvatu paniky rychleji než auta dokáží zrychlovat z nuly na stovku. Tohle už jednou viděl, tohle už se mu jednou podařilo spatřit. Odvrátil pohled a cítil své vlastní slané slzy, jak se pomalu linou po tvářích. Vytvářely maličké slané krystaly na konci jeho srsti. Zatřepal hlavou, aby se z tohohle tranzu probral. Nešlo to ale.
Ledové krystalky na vlkovo srsti se mu zrcadlili v očích stejně jako u Ellie. Prohlížel si jeho tělo, prohlížel si každý maličký detail, který mohl. Nebyla to ona, ne. Z tohohle tranzu ho zase vytáhl hlas Ellie. “Odpočívej.” Pronesl tichým hlasem. Jen co se její tělo začalo kácet k zemi, tak jí zachytil a uložil kousek od něj. Nechal u ní hořet plamen, aby se její tělo pořád zahřívalo, on teď musel pohřbít jak se sluší a patří tohohle vlka.
Svou hlavu natočil k nebi a spustil tichý zpěv, moc vlků nezpívalo, ale jeho rodná smečka měla úzké spojení s honem, který každou smrt doprovázel písní, aby duše mrtvého mohla lépe přejít do druhého života, aby trefila. Byla v jazyce honu, který Taylor krom pár písní nedokázal nikdy plynule ovládnout, bylo pro něj bolestivé lámat jazyk do slabik, které potřeboval. Během zpěvu vítr okolo nich odvával slova jeho písně dál, jako kdyby sám tančil v jejím rytmu. Rovněž se během písně tělo vlka začínalo zabořovat do země, tohle způsoboval Taylor svou magií země. Brzy bylo tělo vlka pohřbeno pod chladnou zemí a on? On v posledních slovech písně nechával na jeho nově vzniklém hrobě vyrůst keřík modrých růží. Značilo to klidný odchod v jeho domovské krajině, každý hrob si zasloužil své vlastní růže. S posledním slovem písně lehce únavou padl k zemi.
Vydýchával se, cítil únavu, kterou tahle všechna magie způsobovala. Přesto se ale po chvíli sebral a hodil na sebe opatrně tělo Ellie. Bylo na čase vyhledat úkryt. Každým krokem s Ellie vahou na zádech se mu podlamovali packy, ale on to nevzdával. Šel prostě dál.
---) Severní hory

Vydechl a stáhl své uši k hlavě. Nechtěl se moc o tomto tématu, ale když už ho započal, tak asi nebylo jak se tomu vyhnout. "Přišla mi, jako kdyby život prostě vzdala. Jako kdyby se z vlčice co jsem zde poznal stala jen skořápka a setina toho, co byla dříve. A já... nedovedu si představit být zase sám. Co budu bez ní dělat? Zeinab se sice vrátila, ale nemyslím si, že by zrovna ona chtěla mě jako partnera. Po celou dobu po mém boku stála prvně Sterrla a teď Solf. Nevím co si bez těch dvou počnu." Co na to měl více říct. Byl zvyklý že jeho bok vždy doplňuje někdo, teď zase bude sám. Bude moci vůbec v klidu dýchat? Bude moci v klidu existovat? Bude moci cokoliv?
Řekla že bude v pořádku, ale Taylor si to moc nemyslel. Vždy se uměl připravovat na nejhorší, trpěl by jako pes, pokud by se jeho milované něco stalo bez jeho přítomnosti, toto by se stalo už totiž podruhé. Rozkašlával se. Něco bylo špatně. Nepohřbíme prvně toho nebožtíka, který je zde cítit? Nemyslím si, že by bylo dobré ho tu nechat jen tak tlít. Pak společně najdeme jeskyni a ulehneme." Nabídl jí řešení, které se mu zdálo jako nejlepší pro oba dva. Mrtvolu snad společně ještě zvládnou vypátrat, ne?

Nedůvěřivě jí sledoval. Skutečně by to dokázala? Nevěřil moc, že to všechno bylo tak lehce zvládnutelné. Byla to nemoc o které moc netušil. Stáhl uši k hlavě a zadíval se proto na vodní hladinu. Nemohl jí k tomuhle více říct. Proto jen čekal až se to všechno přežene jako zlý sen. Co vlastně asi dělala Solfatara? Měl strach, ještě pořád jí nenašel a netušil kde by měl hledat. Z myšlenek ho probrala až Ellie, co se ptala zdali to zvládne ohřát. Naklonil svou hlavu na stranu a zadíval se na misku. Vypadal jako zmatené štěně, ale po chvíli se rozhýbal přeci jen. Nechal zažehnout plamen a zahříval jím tekutinu v misce. "Mám takový blbý pocit, co se Solf týče... poslední dobou se mi zdála divná." Měl by s ní řešit problémy co měl ve svém vztahu? Netušil, vůbec tomu nerozuměl co se dělo.

(-- Furijské hory
Sledoval jí jako kdyby byla malé vlče, které se sotva naučilo chodit. Co jí bylo, že měla tolik elánu najednou? Našel jí byť ne na pokraji smrti a teď mu tu lezla skoro všude a nelezla si. Přešli k jezeru a on se zadíval na vodu. Vydechl pak nakonec, když řekla že nemají do čeho to dát. Zadíval se na kus vyplaveného dřeva, co od nich leželo nedaleko. Jeho tvar se začal měnit. Pomalu ho za pomocí své magie země tvaroval v misku. Když byla miska dokončena, došel k němu. Sebral ho a omyl ho ve vodě, kterou do ní i následně nabral. Začal misku ihned zahřívat, aby měla požadovanou teplotu na odvar. Zadíval se na Siobu v tlamě Ellie a soustředil se na zem, okolo něj. Ta se pomalu oteplila a on v ní tedy nechal vyrůst pár rotlinek. Unaveně a zrychleně vydechoval. Užívání magie už mu dělalo problém v takovéhle míře. Něco na tom skutečně bude, že se od Ellie nakazil. "Měla by ses hlavně šetřit a ne tu čachrovat s magiemi, která ovládám také." Upozornil jí unavenějším tonem hlasu. Musel si sednout. Dokonce se mu zamotala i lehce hlava.
Když Ellie upozorněla na pach, zvedl čenich do vzduchu a soutředil se na něj. "Je to mrtvé tělo. To máš pravdu. Nebo minimálně umírající. Mrtvá těla smrtí ještě tlením a tohle tady necítím. Je dost možné, že ten vlk je na sklonku života." Viděl spousty mrtvol, nepřipadalo mu to příšerné hovořit o smrti. Měli by ale to tělo najít a pohřbít ho. "Někdo by ale to tělo měl pohřbít." Udávala mu to tradice. Mrtví bez hrobu nikdy nenaleznou pokoje.

Sioba, jméno na které nejspíše Taylor nezapomene. Vlk ho poučil, že by neměla chodit rozhodně do hor. "Chtěl jsem jí zastavit někde v úkrytu, ale zkus si mluvit s rozhodnutou ženou. Nechci, aby mi tu lítala po horách nebo do jejich úkrytu, ale jediné co mohu dělat je udržovat oheň." Přiznal se Taylor. Ohledně Ellie absolutně netušil co by měl dělat. Měl by se s ní nějak přít? Byla nemocná a on se jí celou tuhle dobu snažil pomoci. Svým zvráceným a divným způsobem se jí snažil pomoci. Kývl hlavou, že tenhle stav na něj rozhodně mohl přijít. Nemyslel si, že poté co se tady o ní otíral a jakkoliv s ní interagoval by ho to minulo. Navíc v jeho věku to ještě nebude taková příšerná nemoc, díky které by se musel klepat. Vypadalo to docela zvládatelně, ale být starší, tak by se bál o svůj holý život. "Díky mému ohni to bude lehčí. Ale prvně si odpočiň Ellie. Není třeba tvé tělo ještě více namáhat..." Podíval se na toho vlka a pokusil se o milý úsměv. Nedalo se to, nedokázal být takto milý když se okolo něj všichni hroutili. "Děkujeme, zcela jistě ti to někdy oplatím." Přiznal se že nevěděl jak mu to oplatí, ale nějak to bude.
Pak se vydal za Ellie. Měla více méně pořád jeho plášť a toho se nehodlal vzdávat, když už něčeho jiného ne.
-)) Němé údolí

Ellie byla nemocná, opravdu nemocná. Nedocházelo mu to celou dobu dokud jí teď neviděl skutečně v tom nejhorším stavu. I on bude nemocný, strávil s ní až moc času jako naprostá lopata. Podíval se na nebe, jako kdyby v něm hledal útěchu nebo dokonce snad i samotného Nera."Měli bychom si odpočinout, potřebuju někoho, kdo ovládá vodu abych ti mohl připravit nějaký ten výluh nebo jak se tomu nadává. Potřebuješ hodně tepla." Začínal být Taylor nervní. Více než sám sobě chtěl přiznat a více než si sám chtěl dovolit. Byl s Ellie určitou chvíli a ještě se to neprojevilo. Měl mít větší příznaky? Měl se tu dusit v krvi? Proč mu ještě nic nebylo? Proč se cítil naprosto v pohodě?
Jeho pohled padl na toho vlka, který se k nim dostavil. Propálil ho pohledem, avšak měl něco co moc dobře poznával. Léčivou rostlinu právě z těchto ostrovů. Protože proč jinak by to měl asi v hubě? rozhodně se toho nenaučil tolik, ale tušil že by to mohlo být pro Ellie dobrý. "Dobrej, jen Ellie, já to ještě nepociťuji. Ale nejspíše jsem taky už nakažený bez projevů." Jeho myšlenky byly složité, ale chtěl se dozvědět jak se jmenuje ta květina ve vlkovo tlamě.

<--- Les Alf
Tohle ho čeká taky? Byla ta nemoc takto příšerná, že dusila vlky? Jako pochopil moc dobře že to postihovalo plíce, ale tohle vypadalo mnohem děsivěji, než si doposud přiznával. Sledoval vyděšeně Ellie. Chvílemi se raději díval na své vlastní bělostné packy, aby si nepřipadal jako úplně poblázněný samec, co měl vyhlédlou samici. Však on měl Solfataru. Heh, na jak dlouho to bohužel on netušil. V jeho mozku to všechno zemi nimi bylo vyřešené a netušil, že by mu jeho milovaná partnerka mohla zemřít. Slova Ellie byla příjemná, něco v něm to pohladilo na tom pochroumaném egu. "Osud je občas.. nevyzpitatelný. Spousty vlků odsud jeho příčinou zmizela. Hranin, Gwyn, Eleanor už jsem zase strašně dlouhou dobu neviděl." Vydechl. A to bylo jen pár na které si vzpomněl, že je strašně dlouhou dobu nikde nemohl najít.
Dostali se výš, vítr který okolo nich tak jemně pofukoval, ve kterém se snažil slyšet hlasy svých předků, k nim dovál cizí pach. zastavil se a rozhlédl se, zdali vlka neuvidí. "Je to... pro mě známý pach. Daén? Nejspíše někdo z mé smečky." Každý vlk dříve či později načichne aspoň trochu smečkou. Taylor už jí moc nebyl cítit, jak byl neustále v háji. Nejspíše to byl dokonce i samec. Další.
Když řekla, že s ní nemusí až do Androme, ušklíbl se. "Ještě se ti něco stane. Nechci to riskovat." Očima furt hledal toho vlka. Jak daleko od nich asi byl?

<--- Ostříží zrak
Došlo mu až teď, že konečně při vzpomínce na své chyby nezačal plakat. Cítil se sice špatně, že jich udělal tolik za tak krátkou dobu co je zde na Moisu, ale věděl že to prostě k životu patří. To ale ještě nevěděl, že se velmi brzy to jak tu žil změní. Že velmi brzy zemře jeho žena. Ale zatím mohl být šťastný ve svém nevědomí. Když řekla, že se na ně někdy přijdou podívat, usmál se. Byl rád že měl s Ellie dobrý vztah. Další vlk, který si mohl připsat na seznam přátel. Leč ho velmi mrzelo, že z něj pár vymizelo. Kde jim v dnešní době byl konec? Kde byl konec třeba takovému Hraninovi? Však on by dneska uvítal i tu Darkey, která byla snad největším zrádcem. Jen aby měl někoho po svém boku. Ellie ho vyrušila otázkou, která ho překvapila. Ještě nikdo se ho za poslední dobu nezeptal, zdali bylo všechno v pořádku. Přikývl. Nebyl schopný slov. Tohle ho mile překvapilo.
Měla pocit že Liss někde potkala a označila jí za moudrou. Pouze přikývl. Zase. Jako to poslední dobou bylo zvykem, nikdy moc nemluvil. Nebo spíše nikdy moc dříve než jsem přišel nemluvil. "Není špatné si to občas... přiznat. Uznat svojí slabost a požádat o pomoc je to nejsilnější co kdo může udělat. Ale já jsem o pomoc nikdy nežádal, protože jsem nevěděl kdo by poslouchal. Nakonec... mi pomohl Nero. Svým zvráceným způsobem. Nevím jak moc reálné to bylo, ale věřím že i když nebylo tak mě má rodina nikdy nevinila za to, co se stalo během války. A jak... se říkalo. Všechno jde dál. Život jde dál. Jsou jen milou vzpomínkou. Je čas na to, abych dal zase svůj život dohromady, když jsem byl tak dlouho nemocným." Nebrečel. bral to sportovně. Stýskalo se mu po jeho rodině, po každém koho vždy potkal, ale jeho život šel dál. Jednoho dne se s nimi zase setká v krajině mrtvých a budou mít dost času si o všem promluvit v posmrtné krajině plné vlků, které tak moc miloval. "Doprovodím tě klidně až do Androme." S tím se vydal pomalu za ní. Hlavně pokud bude moc něčím zaměstnat svou hlavu. Ale musel najít vlastně Solfataru.
--> Furijské hory

Přizpůsobení se jejímu pomalému tempu mu nedělalo vůbec problém. Spíše ho i preferoval. Pohybovat se takto moc po dlouhé době nic nedělání rozhodně neprospívalo jeho kloubům. Řekla že to odezní samo a tak se to rozhodl více nepitvat. Nechtěl jí k ničemu nutit, to moc neměl poslední dobou v povaze. Spíše byl takový ten strýček, který s většinou věcí nakonec souhlasí. To co se pak dozvěděl o to, jak to myslela s Riccou nebral vůbec špatně. "Podobá se spíše na Solfatary první zbarvení, neberu ti to za zlé. Hlavně většina... v naší rodině měla taky tyto barvy na kožichu." Ihned si rozpomněl na svého děda. Podvědomě se ošil. Lucius byl egoistický sebestředný mrzák, poslední dobou mu to více a více docházelo. Jeho matka tohle bohužel převzala od něj, ale pořád byla mírnější než jeho otec. Každý měl ve svém jádru něco špatného, i on měl. Dokud nepřišla válka. Jeho srst na zádech se naježila.
Měli krásná jména. Spousta známých byla skryta za významy jejich jmen. Vzpomínal na ně už pouze jenom s úsměvem, "Akros dokonce vypadá i jako moje babička. Celá ona..." Tohle ho zamrzelo. Znamenalo to, že měl tohohle syna nejraději? Rozhodně ne. Chtěl je mít všechny rád stejně, jen Amy byla pro něj vzorem ve všem. Jak moc ze své cesty sešel ani nechtěl momentálně vyprávět. Sníh pod jejich packami křupal. "Alfa Daénské smečky, smečky kterou jsem díky své nemoci a traumatům nechal. Není slov, která by omluvila mé minulé činy. Je to sice přísná vlčice, která přímo tohle nenávidí. Její kožich má více odstínů té rezavě hnědé" Vysvětlil jí kdo byla vlastně Liss. Dokonce přiložil i menší popis. Měl by raději utéct do Zlaté smečky? "Jinak viděl jsem ho. Je to útulné místečko. Lucian nás tam se Solf vzal. V ten den mi v mé noze křuplo podruhé, už ale díky tomu tak znatelně nekulhám." Sic svou packu pořád lehce vtipně vytáčel, ale už to nebylo tak vnímatelné. Jeden by ho musel dlouho pozorovat aby si toho mohl povšimnout. Chtěla mu to vrátit. "Jediné co chci je napravit vztahy, co má nemoc a trauma rozdrtila. Chci být zase... aspoň z části tím, koho ze mě udělala válka. Ne tou troskou, která zde poslední rok a půl kráčela." Vydechla. Měla právo na to slyšet jeho myšlenky. Byla to přeci jen jeho švagrová či jak se tento vztah nazýval přesně.
→ Les Alf

Léčivé květiny, nikdy se moc nehrnul do léčitelských záležitostí. Ale pár se jich naučil na cestě s Atreasem. Pár by jich pak mohl i Ellie předat. Kývl tedy prvně nejistě hlavou a vybavoval si jaká z těch, co znal by jí skutečně mohla pomoci. Ale co se dalo dělat. "Znám jich pár, ale nikdy jsem nebyl léčitelem, abych jistě mohl říct, že ti tahle nebo tahle může pomoci." Dodal nakonec nahlas, nemohla mu číst myšlenky. Musel se zase naučit normálně komunikovat. Podíval se na ní a pak zase na sníh okolo nich. Nechápal teď jak nepoznala jeho dceru? "Jak jako že si jí nepoznala? Však víš že je milá vlčice." Uvařila jí snad horečka mozek? Pak další věta ho zmátla ještě víc. Když nepoznala jeho dceru jak mohla vědět jak vypadá? Pochyboval ale že viděla jeho původní barvy kožíšku nebo Solfatary barvy. Oba dva je měli nyní dosti jiné než ty jejich původní. Taylor teď pořád připomínal polární záři. Ptala se na jejich děti. Jak se jmenují. Vydechl. Bolelo to na ně myslet. "Arrow, Ricca, Solari a Akros." Jejich jména si i přes to, jak příšerný otec byl pamatoval.
Zvládla se zvednout bez jeho pomoci, ale hory by nepřekonala. Vydechl. Bylo to jako bojovat s démony. ""Dobře, půjdeme do Lesa Alf. Ale nesmí nás vidět Liss, nebo mě zjebe na tři doby." Nechtěl zrovna dneska dostat zjebáno, ještě se na to necítil. S tím už se pomalým krokem vydal k lesu, pomalu, aby jí když tak mohl podepírat, kdyby to potřebovala.

Nehodlal jí děsit. Dal jí do toho krátkého života až moc velké trauma, ale jeho syn mu byl schopný odpustit. Vydechl a podíval se na nebe. Pořád se rozednívalo. Ne každý mohl být jako jeho syn. Těšilo ho, že se z jeho dcery ale stala hodná vlčice. Byla to příjemná zpráva, minimálně pro něj. Solf by to taky mohla slyšet. "Musíš si odpočinout, nemůžeš se takto přepínat." Chtěla jít z Nerovo vodopádům, aby jí mohli najít, ale začala se dusit. Taylor se mírně stáhl, aby to nenakuckala přímo na něj. Ale nejspíše už to bylo stejně k prdu, nebál se ovšem žádné nemoci. Nebál se ničeho, co by ho mohlo ohrozit. Prostě jen pomáhal tak jak by od něj každý očekával. Ale i tak chrchle přímo do obličeje nebyli ideální.
Sledoval směr kterým se dívala. Les Alf. Nechtělo se mu tam moc. Nevěděl co měl stále říct Liss. "Radši bych hory." Zalhal, nenáviděl hory, ale teď je volil více než cestu do lesa alf. Do lesa, kde se nacházela jeho smečka a kde se mohl kdykoliv setkat s Alfou, které by musel všechno vysvětlovat, či by ho rovnou čekal vyhazov z ní.

Sledoval jí a přemýšlel sám nad tím, jestli to co říká byla pravda. Neměl důvod jí nevěřit. Rozhodně by si něco takového nevymýšlela, hlavně poté co se stalo před úplnou chvílí. Podíval se jí do očí a vydechl. "Ne, nezvládneš to. Jestli mám být zcela upřímný, padneš hned co se zvedneš na nohy. A mě je nějaká nemoc jedno. Stejně, pokud se nevrátí Solfatara budu dělat aspoň to druhé co umím nejlépe, pomáhat ostatním. Tak aby na mě Arrow mohl být pyšný, aspoň on." Rozhodně jí tady nechtěl nechat jen tak. Měl pro co žít, měl tady své kamarády. Teda ona byla jedním z jeho přátel. Ona byla tou rodinou, co tak moc postrádal. Poslouchal její další slova. A dostalo ho jedno jméno. Oči se mu zalili slzami. "Ricca žije? Je to moje dcera. Skoro jsem si myslel, že jsem díky své psychické nemoci o ní zcela přišel, jsem rád že žije, ale nejsem rád že je nemocná. Pak jí taky budu muset najít. A ne, neodejdu od tebe. Nebudu ti to tu neustále opakovat. Je mi ta nemoc jedno. Přežiju vše, Navíc mám kamaráda léčitele. Jistě tu někde bude. Sehnat ho by nebyl problém. A znám spoustu léčitelů. Zinek, Shine, Rain rozhodně taky by věděla. Nenechám tě v tom samotnou." Trval si pořád na svém stejně jako ona.


Strana:  « předchozí  1 2 3   další » ... 30