Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Začarovaný les

Z fialového lesa se dvojice přesunula do další části, kde už se klasicky nacházeli různé jehličnaté stromy, které už jeden velmi důvěrně znal. I když Wyian v téhle části ostrovů ještě nikdy nebyl, ale nyní to konečně mohl zase prozkoumávat a měl k tomu svou drahou polovičku.
Podíval se na ní při jejich slovech a také se na ní usmál. ''Ano. V případě problémů je lepší mít jeden druhého.'' Souhlasil, což doplnil i přikývnutím hlavy. To už se ale dvojici spíše dařilo horu obejít a dojít na konec lesa kde se to postupně měnilo z půdy opět na sníh. Chvíli bylo ticho, ale on nakonec zastřihl ušima a podíval se na Mirach, ''Je tu nějaké místo, které tu máš nejradši?'' Měl by to vědět. Sic plno míst procestovali už spolu za tu dobu co se znají, ale do hlavy ji neviděl a byl čas aby se postupně dozvěděl úplně všechno! Stejně tak jako ona o něm.

-> Ledovcové jezero

<- Mlžné pláně

Nechala se olíznout! A to měl Wyian takové malé osobní vítězství.. Spokojeně se tetelil a kráčel si vedle své vyvolené. Cítil uvnitř sebe takovou spokojenost, kterou za svou život cítil prvně. Vše okolo Mirach cítil prvně.
Pak se vyjádřila o tom, kde by mohli pokračovat se svou cestou. A tak se na ní podíval a zamyslel se. ''Hm, byla jsi už někdy na úplném severu? Myslím že by měl být právě za tou horou.'' Navrhl nakonec. Věděl že tam něco je, ale ještě nikdy tam úplně nebyl. A pak ho to trklo, bylo tolik míst ve kterých ještě nikdy nebyl! Měl tolik toho co zkoumat a nyní.. nyní měl někoho s kým to všechno může prozkoumat. Samozřejmě, že ji nebude dusit, když bude chtít být i sama, dopřeje ji to. Nebude na ní zavěšený jako klíště, ale.. dokud byly spolu, bylo všechno perfektní! Pořád mu to tak trošku nedocházelo, že konečně měl svou lásku vyřčenou a opětovanou. Ach Wyiane, ty jsi opravdu malé zamilované tele.

-> Tajga

<- Vlčí jezero

Mezitím co svá slova vyřkl tak se mu srdce nahrnulo snad až do krku kde cítil jeho zběsilé bušení. Wyianovi se to zdálo jako celá věčnost, než se Mirach nějak vyjádřila. A nakonec přišla konečně vytoužená odpověď, jenž byla pozitivní reakcí. Ač mu slova neopětovala úplně přesně.. V jistém ohledu je to to nejhezčí co v tu chvíli mohl slyšet. Dokonce by přísahal jak slyšel v sám sobě spadnout kámen ze srdce! Ocas se mu nyní rozkmital mnohem radostněji a veseleji. ''Jsem tak rád Mirach, že nás osud svedl dohromady.'' Pověděl už se značnou úlevou v hlase.
Když souhlasila, Wyian se v tu chvíli cítil nejštastnějším vlkem na ostrovech, protože konečně dostal odvahu přiznat ji co k ní cítí a ona mu to opětovala, mohl si vůbec přát víc? A tak příliš neváhal, když se o něj otřela, neboť by si to mohl rozmyslet, a opatrně-pokud se nechala- ji olízl něžně na tváři. Snad jako stvrzení jejich nového svazku.
A pak jejich společné toulání pokračovalo v novém kabátku. ''Tak.. Kam bychom se mohli podívat? Hmm..'' Zamyslel se pak, se spokojeným úsměvem ve své tváři.

-> Začarovaný les

Wyian si všiml v jejich očích rozpaky, které se tak zoufale snažila skrýt. Teď byla ta správná chvíle? Poví ji vše? Zhluboka se nadechl a podíval se hluboko do jejich očí, ''Mirach, už od chvíle co tě znám.. přijde mi že je můj život mnohem lepší.'' Začal a nervózně u toho začal pohupovat ocasem ze strany na stranu, ''Když jsme se poprvé potkali, jakobys mi zabránila tomu, abych se zbláznil ze své samoty. S tebou nikdy nejsem sám.'' Na krátkou chvíli sklopil pohled dolů na tlapky, ale pak zase pohled vrátil na původní místo, do jejich krásně šedově-fialových oček. ''Já... já tě...'' Tak byl nervózní, když se to snažil vyslovit, a tak si tedy po svém zakoktání odkašlal, ''Já tě miluji Mirach.'' Pak zavřel oči a čekal snad jakoby na nějaký pěkný proplesk. Když (snad) nic nepřišlo, opět se na ní podíval, ''Přál bych si s tebou zůstat do konce našich dnů.'' A tak konečně jeho vyznání skončilo.
když tohle vše bylo za nimi, vydal se v jejich stopách do zamlžené části ostrovů.

-> Mlžné pláně

Wyian natočil hlavu. Byla po jeho slovech ještě nějakou dobu ticho. To tu mezitím stihl někdo kousek od nich trochu blbnout a pak tu byly zase sami dva. Pak konečně odpověděla. Nikdo ji to ještě nikdy neřekl. Na to se usmál, byl rád že byl v tomhle první. Ač Mirach příliš emocí do své odpovědi nedala, nějak si zvykl že celkově emoce příliš najevo nedávala za tu dobu co se znali. On se v nich snažil číst, ale nějak aktivně mu to nešlo. ''Rád ti tohle připomenu pokaždé co tě uvidím. I plno dalšího čeho si na tobě povšimnu.'' Dodal tedy pak.
Pak se chtěl dozvědět co všechno zažila, ale nakonec se vlastně nedozvěděl skoro vůbec nic. Že by ji taky postihla ta zvláštní nemoc jako jeho? Prospala většinu času? ''Vlastně úplně stejně.'' Zachechtal se, protože ani on nestihl vůbec nic. ''Víš, naposledy si pamatuji že bylo léto. To jsem potkal vlka Keijiho, který se chtěl přidat do smečky v horách.. A pak jsem přišel tady a najednou mám úplně okno a pak až vím, že jsem se probudil opět tady a tady narazil opět na tebe.'' Shrnul tedy mnohem výřečněji, než-li Mirach. ''Tak.. dostaneme tvých slov a projdeme se?'' Dodal pak. S Mirach se mu cestovalo pokaždé příjemně.

Mezi Wyianem a Mirach bylo víceméně ticho. Zdálo se, že nad něčím celkem usilovně přemýšlela a tak úplně přešla další témata. Zlobila se na něj? Měl se on zlobit na ní, že od něj předtím bez nějakých dalších slov odešla? Vždyť on se přece nikdy nezlobil, ne na vlky, které měl tolik rád.
Její slova byla tichá, slyšel v jejím hlase něco jiného. Podíval se ji do těch krásných modrých očí a několikrát zamával lehce ocáskem. ''Ty jsi takový malý zázrak v mém životě, který mi zlepšuje den vždycky, když tě spatřím.'' Řekl. Měl ji rád, opravdu a každé odloučení mu to dost připomínalo. Ale.. Byl tu ještě jeden vlk na kterého rád myslel. Jak se mu asi dařilo? Dokázal se dostat do té smečky? Byl spokojený? Keiji. Vlk co se mu taky jakýmsi zázrakem vloupal do jeho bolavé dušičky. Ovšem k Mirach měl o dost větší pouto. Našla ho, když málem zešílel a vrátila mu trochu příčetnosti a on se jen po malých krůčcích zase dával dokupy, aby z něj byla jen hrouda depresivních chlupů. Na Mirach se však dál usmíval. ''Jak ses mezitím měla? Něco nového?'' Zeptal se po chvíli, aby nenastalo hrobové ticho. Nebylo už dávno sice takové to trapné, kdy si nevěděli co říct, no strašně rád poslouchal její líbezný hlas.
Za nimi si všiml, že kousek dál od nich se vztahovala mračna a stejně tak i v horách. Začenichal, něco se blížilo?

Černobílý vlk se na svou společnici usmál a lehce, hlavně ale nadšeně, zavrtěl ocasem ze strany na stranu. To, že ho Mirach před časem opustila z jejich společného úkrytu přes noc, už dávno vymazal ze své mysli. Neuměl takové věci někomu, kdekomu vyčítat. Ba, ani nechtěl.
''To máš pravdu, neviděli.'' Souhlasně přikývl a kecl si na svou zadnici, když už si byl opravdu jistý, že se jednalo o ní a ně někoho jiného, neměl sebemenší důvod někam v tuto chvíli odcházet. Lehký vítr a rychle snižující se teplota, zvláštně u vody a takhle na severu, zima tadyhle začínala nabírat poměrně na své síle.
A tak zase po velmi krátké chvíli svou zadnici ze studené zmrzlé půdy zvedl a oklepal ze sebe vločky, které na něj za tu chvíli stihli dopadnout. ''Nemáš vůbec zač děkovat. Pan Wu s tebou provedl opravdu zázrak.'' Usmál se. Sám si kdysi přál od Wua trochu svůj kožich zvelebit a cítil se takhle mnohem-mnohem lépe. No, jeho zjizvený obličej však již nikdy nic nenapraví.

Wyian se probudil tam, kde posledně usnul. Jakým způsobem usnul, to mu nebylo známo a nějak neměl důvod se začít pátrat po dalších detailech. Když se probral, dostal se k vodě. Byla poměrně ledová, ale suché hrdlo po velmi dlouhém spánku úspěšně zvlažila. Pak se rozhlédl. Vítr k němu zavál pach, který důvěrně znal a tak několikrát zahoupal ocáskem, protože původkyni toho pachu... tu měl velmi rád a chyběla mu pokaždé, když byly odloučení.
Hledal ji, ale narazil na jinou vlčici. Lehce se zamračil, protože to nebyla ona. ''Pardon..'' Omluvil se vlčici, minimálně za to zamračení, a chtěl pomalu odejít zase svou cestou. Nejspíš se mi to.... nestihl ani doříct myšlenku a znovu se otočil, došlo mu to. ''Mirach? Jsi to opravdu ty? Tyjo, vypadáš jinak.'' Znovu tedy věnoval pohled krásné vlčici před sebou, a jak mu voněla! To by si přece nespletl i kdyby byla úplně jiná a to mnohem více. ''Vypadáš opravdu krásně.'' Zatetelil se. Byla krásnější, než si ji pamatoval.

<- Oblouky bohů (Přes Mlžné pláně)

Wyian hned po rozloučení litoval toho, že nezůstal s Keijim, takhle se dobrovolně sám hodil do režimu samoty. Ale tentokrát to rozdýchal mnohem lépe, než kdykoliv předtím. Proč? Tentokrát se stihl i rozloučit a přislíbit si, že se příště zase setkají a tak se díky tomu cítil mnohem lépe.
Mlhou bloudil dlouho, ale nakonec se mu podařilo najít další cestu z ní a to tentokrát u jezera. Tušil, že u tohohle jezera ještě nebyl, i když mu pohoří vypadalo povědomé.
Nyní tedy došel k vodě a po delší chvíli si zase osvěžil hrdlo a zahnal žízeň. Voda byla ještě dost studená a tak pil pomaleji.

Podíval se zpět na Keijiho při jeho slovech. A tak mu věnoval povzbudivý úsměv. "Tak ti to vyjde teď. Hlavně se toho nesmíš bát." Mrkl a švihl několikrát ocasem. "Možná.. možná.. Ale rozhodně se nesmíš bát a musíš tam vstoupit jako sebevědomý vlk a ukázat se, že přijali toho nejlepšího vlka pod sluncem!" Snad ho motivoval, aby se cítil lépe? Ne příliš často někoho chtěl podpořit a tak neuměl najít úplně vhodná slova, ale takhle řekl to co mu první přišlo na mysl.
Téma o přítomnosti a minulosti bylo zvláštní, v tomhle se jejich názory celkem rozcházeli. A tak se jen usmál. "Jedno je jisté, budoucnost má každý nějakou, a odvíjí se od činů v přítomnosti." Tady se snad shodnout mohli?
Čas ubíhal a společně pobavili o všem možném i nemožném. "Slibuji, že se zase uvidíme." Drcnul do něj lehce přátelsky tlapkou. Jejich společný čas se pomalu blížil ke konci a tak se stalo, že se začali pomalu loučit. "Rád jsem tě poznal a ještě radši jsem s tebou strávil čas, Keiji." Řekl s úsměvem i když cítil jakési smutno, že ho nějakou dobu neuvidí. "Uvidíme se, jo? Určitě se musíme znovu vidět!" Ujišťoval se znovu a znovu. Chvíli váhal, ale nakonec i lehce do něj bokem narazil. "Doufám, že tem vlkům ve smečce ukážeš, že jsi tak skvělý vlk!" Dodal a se slovy rozloučení zmizel v mlze dřív, než by se stihl rozmyslet.

-> Vlčí jezero (přes Mlžné)

Wyian se podíval na svého společníka, snad s malou otázkou v očích? Proč by někdo měl myslet proboha na budoucnost? On teda nikdy nad ní nepřemýšlel, ne tedy tak hluboko do hloubky. ''No, a ty si někdy přemýšlel nad budoucností? Nebo spíš jakože tady na tomhle místě.'' On tu byl celou dobu co si vlastně pamatoval. Pak se na něj podíval znovu, hlouběji, 'Co tím myslíš? Ty se chceš vyvarovat nějaké chybě?'' Natočil hlavu. Wyian si byl jist, že žádnou zase extra chybu neudělal, minimálně ne vůči němu samotnému.
Jejich téma o balvanech, už nebylo takové které by narušovalo osobní život Wyiana, či snad dokonce Keijiho. Nebylo tak vážně a mohli od něj utéct od nepříjemných otázek, ale bylo ve skutečnosti to pro ně tak nepříjemné? ''To vůbec netuším. Ale určitě jsou tu mnohem dýl, než většina z nás.'' Odpověděl na jeho otázku a pak se podíval pro změnu zase na něj. ''Já vlastně ve skutečnosti netuším co na tomhle Ostrově dělat. Nepřemýšlím nad budoucností, protože nevím co v ní dělat, proto jsem se asi upnul na situace, které se dějí v přítomnosti víš?'' Nakonec se vrátil k jejich původnímu tématu, skoro o sobě nemluvil, ne o těchle strachopudech.

Wyian se a černého usmál. ''To máš pravdu. Nikdo neví a my žijeme jen přítomností.'' I když souhlasil Keiji s Wyianem, stejně to Wyian otočil do souhlasu s Keijim. Vlastně zjednodušeně, souhlasili spolu a na tom záleželo, ne?
Chvíli si prohlížel s tichem ty balvany, když pak jeho společník mu poděkoval. A tak se na něj Wyian překvapeně podívat. ''Uh..'' Prvně byl zaražený. Nechápal za co své díky dostal, ''A za co prosím? Vždyť jsem nic neudělal..'' Vydechl tiše a stydlivě.
Pak se vrátili k tématu balvanů a zůstali hledět na jeden na kterém bylo vyryto srdce, což jeho následující slova potvrdila. ''Ano.. Tenhle symbol by mohl být předzvěst toho, že nás možná čekají hezké chvíle. Možná... že by třeba nějaký koloběh života?'' Vydal se zvědavě prohlédnout další symboly, Celkově když si symboly různě prohlížel přišli mu spíše jinak. ''Možná emoce. Emoční balvany? Jaký to dává smysl?'' Podíval se zvědavě na svého společníka zvědavě.

<- Mlžné pláně

Wyian vskutku neměl o moc více co říct o Chaosu. Nevěděl o nich víc, než řekl.
Kdyz Keiji zvolal 'hej', když krátkou chvíli kráčeli po cestě ticha, pohlédl zase na něj. ''No doufám v to také. Sice mám pocit, že mě každý vždycky opustí, ale s tebou je to jiné..'' Odmlčel se a podíval se na monumenty ke kterým se blížili. ''S tebou po dlouhé době věřím, že když se tak domluvíme, tak se tak i stane.'' Jaký měl z toho Wyian pocity? Kdo ví. Pořád myslel na Mirach, přítomnost Keijiho mu byla příjemná. Byl to kamarád, který začal pomalu vyplňovat tu díru, kterou hluboko uvnitř měl prázdné po zmizení Fausta.
Usmál se. ''Jistě tě přijmou. A třeba se jednoho dne do smečky přidám také. A třeba za tebou. Kdo ví? Kdo ví vůbec co bude.'' Zauvažoval. Netušil co ho čekalo zítra, ale věděl co bylo tady a teď.
''Koukni.'' Poukázal překvapeně na obří kameny, které zde byly. ''Co myslíš, že ty nápisy znamenají?'' Podíval se zvědavě na Keijiho.

Zasmál se. ''To vskutku. Zákon schválnosti, nebo jak se tomu říká.'' Podíval se kolem sebe. Mohli si tu například nepříjemně ublížit, protože tu šlo vidět.. No maximálně metr. V některých místech ani to ne.
''Ach. To ti vyprávělo jiné vlče o té vlčici. Už to chápu.'' Ujasnil si vlastně tenhle ten fakt s jasným přikývnutím pro sebe sám.
Pak když spatřil, že momentálně si museli na krok dávat ještě větší pozor, než před malou chvílí, zpozorněl podobným způsobem jako jeho společník a zabořil hlavu k zemi. A díky Keijimu varování se jen těsně vyhnul šlápnutí na nepříjemně ostrý úhel balvanu. ''Díky.. To by bolelo.'' Věnoval mu vděčný úsměv, i když si nebyl úplně jistý jestli ho v tu chvíli zahlédl.
I Wyiana ta blízkost překvapila, ale jelikož si nevšiml Keijoho pohledu, jen se snažil udělat nepatrný krok vedle, aby Keijimu vrátil jeho osobní prostor. Na jednu stranu si vlastně své pohyby teď tolik neuvědomoval, ale uvědomoval si jednu věc. S vlky i vlčicemi se cítil příjemně.. Keijiho společnost mu byla příjemná i když myšlenky utíkali k Mirach. To stejné prožíval s Faustem a Merlin.. Možná měl talent na to si najít pokaždé dvojici se kterou byl takový? Možná. Teď však jeho zraky, ale věnovali pozornost právě Keijimu. A znatelně v mlze postoupili o dost velký kus dál, blížili se k nějakým zvláštním útvarům vysoko dosahujících balvanů.

-> Oblouky bohů

<- Tichá Zátoka

Jo, možná občas bylo štěstím, že se vlci nečervenali. Zvláště když se sešli dva, co byly stejné stydlivky. A tak se stalo, že se i Wyian pořádně uculil a kmital se mu nepatrnými pohyby ocásek sem a tam. "Uh. Děkuji." Dostal že sebe vděčným hláskem. A pak se usmál už značně viditelněji. "Tak budeme teď spolu. Vždyť to se nemůže nic zkazit, ne?" Podíval se po očku na svého společníka. "Takové talenty jako jsme my dva, na to bude rarita narazit." Dodal s následným ušklíbnutím se.
Když Keiji vykládal svůj zážitek s vlčicí tak Wyian pozorně poslouchal. Jenže to tak trochu nechápal. "To bylo nějaké vlče tak hloupé, že šlo samo k Chaosu? Nebo to tam jsou vlci i schopni mezi sebou... no, mít rádi?" Vznesl úvahu a vlastně mu tak nějak došlo, že vlka z chaosu viděl jen jednou. A o Wissovi se kterým cvičil tehdy bojové metody to také nevěděl že byl v něm. Dost možná by je neměl soudit, když je nezná?
Pak padla řeč na mlhu a v tu chvíli si Wyian také uvědomil, že kolem nich byla mlha, která se stávala hustější a hustější. "Asi bychom měli být opatrní, jinak bychom se v ní asi mohli ztratit, kdo ví jak je vlastně hustá a rozsáhlá." A nevědomky udělal krok blíže ke Keijimu, že se na moment špičkami srstí dotkli.