Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3   další » ... 7

Já měl opravdu štěstí. Zjevně všichni se to museli dozvědět ode mě. Ale proč? Proč mi vlkh tak nakládá? Mě to bolelo. Strašně mě to bolelo. Měl jsem pocit že se mi srdce rozpadá na kousky. Začalo se drolit již když jsem byl vlče, jenže to jsem byl naplněn pozitivní energií. A tak, i když jsem si to vše uvědomoval, tu bolest z rozhádané rodiny jsem dokázal vstřebat. Jenže teď to najednou nešlo. Bylo toho nějak moc a já dospěl nějak rychle. A mě v srdci nyní zůstávala jen prázdnota. Kdy se stala chyba? Kdy? Ještě předtím jsem se udobřil s otcem a byl šťastný. A nyní?
Zdělil jsem tedy ty smutné novinky Akrosovi. Rozbíjelo mě na to myslet znovu. Rozbíjelo mě se dívat na to, jak se i jeho, před chvílí šťastné, oči zalily slzami. Zabořil svůj čenich do mé srsti. Snažil jsem se rozmrkat slzy a být aspoň na oko silný pro něj. "Táta?....... Já - já nevím," řekl jsem lehce překvapeně. "Udobřil jsem se s ním jen chvíli před tím než se to stalo a.........možná o tom ani neví......" vysoukal jsem ze sebe. "Vím jen že Ricca je vv pořádku.....ani nevím co je se Solari," dodal jsem. Přitiskl jsem se pak k němu. Musím tu teď být pro něj.

Byl to on. Opravdu to byl on. Můj nejlepši mladší bráška. Když jsem jej oslovil, šťastně zavrtěl ocasem. Na moment jsem šťastně střihl ušima a taky zhoupl ocasem ze strany na stranu. Alespoň chvíle štěstí. Možná přeci jen tu byl důvod žít. Musel jsem tu být s Akrosem. Musel jsem tu být pro něj! Akros ke mne přiskočil a podepřel mne. Bože. Byl jsem tak rád že cítím jeho pach vedle sebe a vidím jeho černý kožich. Musel jsem tu být pro něj. Obvzláště teď. Protože on to zjevně nevěděl. Do očí se mi nahrnuli slzy. "Sakra.....ty to nevíš...." vydechl jsem spíš jako konstatování než otázku. "Máma-máma-" zadrhl jsem se. Naskočil mi knedlík v krku a já jej musel polknout. "Máma je mrtvá Akrosi......Je mi to líto já - já......viděl jsem ji umírat.....s- s Riccou jsme ji pohřibili.......je mi to líto," z očí mi znovu začali téct slzy. Bylo to už dlouho a přitom to i tak bolelo jako by se tak stalo včera. Jenže tady se zastavil čas. A já měl pocit jakoby to bylo včera. Nemohl jsem vypravit tu větu ze sebe plynulou. Měl jsem rozostřený pohled a točila se mi hlava, ale věděl jsem, že teď tu nejspíše budu muset být pro bratra. Já útěchu už dostal. Ale pro něj to teď muselo být čerstvé.

Nevěděl jsem kde se ztratila má dobrá nálada, ale měkjsem pocit, že ji již nikdy nenaleznu. Střeva mi svírala úzkostlivá nejistota. A v tom mě do čenichu praštil známý pach. Pach rodiny. Zvedl jsem pohledl, ale všechno bylo strašně rozostřené a před očima mi blikalo, jako by mi před nima někdo rozsvěcel a zhasínal baterku. Možná se mi to jen zazdálo. Možná jsem tak moc chtěl vidět někoho známého, že jsem si to jen vyhalucinoval. A v tom se ozval ten hlas. Bratrův hlas. Byl hrubší než kdysi. Konečně jsem zaostřil. Opravdu tam stál. Muj malej bráška. Byl o dost větší a zmohutněl. Ale tu srst bych poznal kdykoli. "Akrosi?" vydechl jsem a na moment mi na tlamě vytanul úsměv. "Já- Kde jsi byl? Myslel jsem... myslel jsem že už tě neuvidím nikdy," zašeptal jsem. Nemohl jsem pořádně mluvit, měl jsem úplně sucho v krku. Ale byl jsem tak moc rád že jej vidím. Akros byl v rodině má jediná jistota. Někdo kdo to měl stejně jak já. Udělal jsem krok k němu a zakymácel jsem se. Točila se mi hlava. Fuck. Fakt mi nebylo dobře...

//Ostříží zrak (přes Severní hory)

Za chvíli jsem se dostal do jakž takž zákrytu kde tolik nevfučelo. Přešel jsem do malátného kroku. Byl jsem ošlehaný větrem a strašně se mi točila hlava. Měl jsem mžitky před očima. Ani jsem si nepamatoval, kdy jsem naposledy něco jedl či pil. Nevím co se mnou bylo. Myšlenky v mě hlavě hráli pink-pong a já měl jen úzkostný pocit ze kterého mi naskakovala husina a ježila se mi lehce srst na hřbetě. Chtělo se mi brečet ale už sem ani pomalu nevěděl proč. Chtěl jsem těm pocitům utéct, setřást ten nepříjemný tlak v hlavě, ale nevěděl jsem jak. Nešlo to. A tak jsem jen bloudil ani nevěděl kam. Šel jsem prostě přímo za čenichem. Chtěl sem umřít ale přitom nechtěl. Měl jsem přece tolik plánů. Chtěl jsem poznávat svět. Byl jsem moc mladý na takovéto myšlenky. A přesto přicházeli. A já je nechtěl. Doufal jsem že mě někdo zachrání. Zachrání mne, abych se neutopil v tom víru fucked up emocí. Nejhorší na tom ale bylo, že jsem nevěděl proč v něm jsem. Od smrti mámy přece uplinulo už dost času. Podařilo se mi usmířit s Ricckou a Tátou. Tak proč? Bylo to tou změnou času? Tím jak se vše zastavilo? Možná že jsem se s tím opravdu ještě nevyrovnal.

Ležel jsem ve sněhu a mým tělem prostupoval chlad. Byl jsem jak omámený. Nemohla to prostě být pravda. Ne. Chtěl jsem spát. Prostě tady zůstat ležet na sněhu a usnout. Doufal jsem, že až se probudím, budu zase malé vlče s rodičema a nerozhádanou a nepostrácenou rodinou. Chtěl jsem se probudit a být jinde, v jiném světě. V tom ale najednou začalo fučet. Pokud mi do teď byla zima, tak to bylo nic oproti tomuto. Vítr se mi vryl pod srst a já se začal klepat zimou. Můj plán o usnutí navěky jsem přehodnotil tak rychle, jak mě jen napadl. Ta ledová facka mě probrala. Vyskočil jsem na nohy. Fučel silný výtr a sněžilo. Zapotácel jsem se z toho návalu. Tak nyní by se opravdu umrzalo hezky. Ale mě nyní došlo, že zima není to co chci cítit jako poslední. Začal jsem se rozhlížet kam utýct a všiml si hor. Rozešel jsem se tam co nejrychleji to šlo, i když sem byl celý jakýsi malátný a točila se mi hlava z toho prudkého vstanutí. Dobrý, dobrý, rozmyslel jsem ai to, ok? Tady si ani vlk nemůže v klidu umrznout...

//Luka (přes Severní Hory)

Čas plynul dál. Plynul, jako by se nic nestalo. Jenže se stalo. Hodně se stalo. V srdci jsem měl ránu. Maminku jsme s Riccou pohřbili už před dávnou dobou, ale měl jsem to všechno tak rozmazané. Cítil jsem se, jako bych se zastavil v nějakém časoprostoru. V časoprostoru, ve kterém se však má rána vyléčit nemohla. A nyní byla zima. Ví to vůbec táta? Ví to vůbec Akros a Solari? Napadlo mne. Asi....Asi ne...Pokud jim to teda Ricca nestihla už vyřídit. I tak bych je ale měl najít hádám... Napadlo mě. Chtěl jsem někoho z nich vidět. Chtěl jsem je obejmout. Chtěl jsem kohokoli obejmout. Byl jsem zlomený. A neměl jsem chuť dělat nic. Neměl jsem chuť žít s tím že maminku už nikdy neuvidím či neuslyším. Nepopovídám si s ní. Dávno jsem to již přijal ale i tak mi nějak nedocházelo stále že je to pravda. Byl sem unavený. Pleskl jsem sebou do sněhu a ani se nesnažil zahřát. Co když teď prostě umrznu? Bude to vůbec někomu vadit?

To obětí ukazovalo vše. Vše co bylo potřeba. Čenich jsem měl zanořený hloboko v sestřiné srsti a vdechoval jsem její vůni. Vůni rodiny. Zavřel jsem oči. Bylo to tak uklidňující. Chvílemi jsem měl až pocit, že tak jak teď objímám Riccu, objímám mámu. Pocit že je vše v pořádku. Doufal jsem, že se nyní probudím a zjistím že to byla jen pitomá noční můra. Že jsem ještě stále malé vlče a ležím schoulený mamince v srsti. Malé vlče co má s rodiči tolik času, kolik bude chtít.
Bohužel tohle ale nebyl sen. Byla to realita. Otevřel jsem oči. Byl jsem nyní dospělý a Ricca taky. Věděli jsme o sobě minimum asi tak, jako o rodičích. Máma tu byla, ale mrtvá a já věděl že s nimi nemám tolik času, kolik budu chtít. Až se staneme vašim stínem.... Řekl kdysi táta. A ono se tak stalo, jen nikdo nečekal že tak brzo. Odtáhli jsme a Ricca se mi zadívala do očí. Její oči byli poměnkově modré a odrážel se v nich tak silný smutek... "Bude. Někdy určitě," řekl jsem. Někdy určitě.... Věděl jsem že život není fér, ale doufal jsem že není až tak moc. Ze dna přece musíš jít zase nahoru. Nemůžeš se propadnout níž, ne? "Ne. Vůbec netuším kam bychom ji měli.....uložit. Kde by se jí to líbilo. Skoro jsem ji - skoro jsem ji neznal," odpověděl jsem. Obzvláště poslední věta byla těžká a až téměř fyzicky bolestivá. Na její další otázku jsem zavrtěl hlavou. "Akrose jsem neviděl od toho co jsme utekli a Solari kd doby co odešla se projít s nějakou kámoškou," řekl jsem a nějak tak tušil, že Ricc to má stejně. "Ale otec by měl být poblíž. Potkal jsem ho nedávno a šli jsme hledat m-mámu," řekl jsem.

Bezmoc. Absolutní bezmoc. Nic lepšího se k tomu říct nedalo. Sledoval jsem svoji zoufalou sestru, zoufalou tak, jako jsem byl já sám ještě před chvílí a lámalo mi to srdce ještě víc. Všechna zášť co jsem k ní tu dobu od mého "útěku" pryč choval byla pryč ihned, jak se objevila. Všechno zlé bylo v podstatě zapomenuto. Teď už to byla prostě jen moje mladší sestřička, která pociťovala snad stejnou bolest jako já. "Ona je," zašeptal jsem zdrceně jako odpověď.
Ricca k mému překvapení byla silnější než vypadala a přistoupila ke mne a přitiskla se mi k hrudi. Položil jsem jí hlavu na krk. Byl to tak uklidňující pocit a já se strocju zastyděl že jsem na rozdíl od ní chytal panický záchvat a nesnažil se jí místo toho více utěšit. To už ale bylo jedno. Utřel jsem své slzy do její srsti. "To bude
d-dobré...."
vzlykl jsem ochraptěle. Na její otázku jsem se odtáhl. "Já-já nevím," řekl jsem. "My-myslím že bychom ji měli nějak..... pohřbít a-a říct to - os-ostatním," řekl jsem jsem nakonec stále přeskakujícím, ochraptělým hlasem od breku.

Snažil jsem se rozmrkávat nové slzy. Vyrostla, byla už téměř dospělá, stejně jako já. Kdyby nebylo známého pachu a nezaměnitelné srsti, nejspíše bych ji nepoznal. Minimálně ne přes slzy.... I její hlas se změnil, byl docela příjemný vlastně a už ne tak upištění. "Ricc-" škytl jsem a na rozklepaných nohách vstal. Když sestřička přiskočila k mámě, lehce jsem ucouvl. "Mrzí mě to," vyrazil jsem ze sebe ochraptělým, rozřeseným hlasem. "Ona-" chtěl jsem jí odpovědět, ale nemohl jsem. Nemohl jsem to vyslovit. Místo toho se spustil nový příval slz. "Mrzí mě to...." zašeptal jsem ještě jednou. "Já - já nemůžu...." odpověděl jsem zničeně. "Nemůžu Ricc...." zopakoval jsem a svůj nešťastný pohled jí zarýval do srsti.

Byl jsem zmatený, i když mi bylo všechno jasné. Můj mozek si to prostě nechtěl připustit. V hlavě jsem měl nic a všechno. Jakoby mě zahalila nějaká chaotická tma. Černo, ve kterém je ale až moc barev. Měl jsen pocit že nejsem daleko od zhroucení. Teda vlastně on to nebyl jenom pocit, já nebyl daleko od zhroucení. Nejhorší na tom byli ty myšlenky které mi problesklovali prázdnou hlavou a vytvářeli bolest ještě dvakrát tak větší. Ani neví že jsem byl s ní.......Ani nevěděla jestli vůvec žiju! Musela mít strach.........Její hlas? Jak zněl? Proč si ho nemůžu vybavit!...... Jaké měla oči? Viděl jsem její barvu očí vůbec někdy?......Nic o ní nevím, ani jaká byla.......Ani jsem jí nestihl říct že ji mám moc rád!........Musela mít o mě strach.......Nevěděla jestli ji mám vůbec rád...... Tyhle a další myšlenky mi výřili hlavou a mou bolest dělali ještě větší. Oba vlci co tu byli s maminkou když umřela po chvíli odešli, ale já to ani pořádně nevnímal. Nakonec jsem už jen zůstal sedět vedle ní a třásl se.
V tom jsem ucítil povědomý pach, jakoby rodinu. Nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost, vzhledem k tomu že mámin pach tu byl všude kolem a i ten už začínal být zvláštní. Když se mi i do uší vloudil zvuk kroků a šustící trávy. Zvedl jsem uslzený pohled. Měl jsem všechno rozmazané, ale sestru jsem poznal. "Ricco, m-máma," vyrazil jsem ze sebe polohlasem roztřeseně. Měl jsem strašně sucho v krku a snažil jsem se rozmrkat slzy, které se mi při pohledu na sestru začali drát do očí s novoi vervou.

Stál jsem u mámi s vyděšeným výrazem a prosil ji ať se vzbudí. Nebyl jsem hloupý, až moc dobře jsem věděl že už není mezi námi. Pochopil jsem to už když jsem ji zdálky biděl nehybně ležet. Ten pach... ten pach který se rozestíral všude okolo a zaríval se mi až do morku kostí. Nikdy p|edtím jsem jej necítil, ale p|esto jsem už podvědomě věděl co znamená. Pach smrti... I tal jsem si to ale nechtěl připustit. Tak moc jsem doufal. I když jsem to věděl, stále mi to jaksi nedocházelo. Už nikdy neuvidím její oči, neuslyším její hlas.... Míhalo se mi hlavou. Zrychleně jsem dýchal a třásl se. "Ne!" okřikl jsem polohlasem své myšlenky. Doufal jsem, i když jsem věděl že je to zbytečné. Naděje umírá poslední... Nejhorší na tom bylo, že jsem si ani nepamatoval její hlas. Byl to snad už rok a půl co jsem s ní mluvil naposledy. Co jsem za Akrosem vyběhl z doupěte. Jak jsem jen mohl tušit, že už s ní nildy nebudu mít možnost si promluvit? Zapamatovat si její hlas. Mámin hlas.
Šedivý vlk mě chtěl obejmout, ale já ucukl. Normálně bych se nechal, později bych se nechal, ale ne teď. "Nemůže!" zakňučel jsem na slova šedivé vlčice skoro až histericky. "Mami, prosím!" Můj hlas už byl tlumený. Moc dobře jsem věděl že to nemá cenu. Šedivá vlčice mi přejela čenichem po srsti. Sklidnilo mě to. Minimálně natolik abych kolem bezvládného těla matky netancoval. Přešlapoval jsem na místě. V tom šedivý začal pronášet peoslov. "Ne! Prosím! To nemůžete....Ona se brobere! Musí!" vyjekl jsem polohlasem. Když to říkali, moje naděje mizela. Bylo to. Ustanovili ji oficiálně mrtvou. Nelíbilo se mi to. Proč se nesnaží ji zachránit! Proč?! Chtěl jsem na ně zavýt,ale moc dobre jsem věděl proč. Byla pryč. Nezmohl jsem se na nic zůstal jsem už jen vedle vlků vyčerpaně stát a nekontrolovatelně jsem se třásl. Slzy si v hostém záviji prodíraly cestu ven a já viděl jen rozmazaně. Sem tam ze mě v průběhu jeji proslovu vyjelo tiché "Ne" nebo "prosím" ale to bylo vše. Byl jsem vyčerpaný. Jejich proslov byl lehce uklidňující a já pochopil že šedivý vlk je asi můj stýc, ale v tu chcí mi to, stejně jako matčina smrt, nedocházelo.
Posadil jsem se k (pro mne rozmazanému) tělu maminky a zvedl hlavu k neby. Nevím proč, nevím jak,jen se ze mě vydral táhlý, krásný tón. Srdceryvné, tesklivé vytí které se začalo roznášet údolím. Aby každý vědel. Aby každý slyšel....

//Reaguji na Solf, Nyc a Exce

Seběhl jsem zhor a dostal se na mě již známou louku. Byl jsem blízko domova a doufal jsem, že maminka, nebo alespoň někdo ze sourozenců tu bude taky. Byl jsem trochu zadýchaný. Přešel jsem do svižného kroku a vyšlápl si směrem k lesu, ve kterém jsem se narodil. Na tlamě mi pohrával spojojený úsměv. Konečně jsem si promluvil s tátou a udobřil se sním. Navíc mě pochválil! Byl jsem opravdu moc rád. Teď už jen najít maminku... Snad bude blízko. Pomyslel jsem si. Na planině bylo plno dalších vlků, jak jsem si všiml, ale všichni byli opravdu daleko ode mne. V tom mi ale došlo, že se mi jeden z pachů zdál opravdu povědomý.
Zvedl jsem hlavu k nebi a nasál vuduch. Vzrušeně jsem zavětřil. Byla to? Máma? Máma! došlo mi a můj ocas se nadšeně rozkmital. Zavětřil jsem pro jistotu ještě jednou, abych se ujistil že se mi to nezdálo. Když jsem ten známí pach ale nasál po druhé, sevřel se mi žaludek. Něco na něm nesedělo. Lehce jsem sklupil ušil uši k hlavě. Ne, to se mi jen zdá! Jen jsem ji hodně dlouho neviděl! Přesvědčoval jsem se a snažil se ten nepříjemný pocit, tu špatnou předtuchu co se právě dostavila, zase hezky zahnat. Vydal jsem se poklusem za pachem. Rozhlížel jsem se, ale nikde jsem ji neviděl. Můj ocas se lehce nervózně pohupoval. V tom jsem ve směřu matčiny vůně spatřil dva šedivé vlky. Zastavil jsem a lehce naklonil hlavu. A pak mi došlo že je tam ještě třetí. Ležel na zemi mezi nima a......byl černý. "Mami?" pípl jsem a připleskl uši k hlavě úplně. N....ne....to nemůže být ona! s bušícím stdcem jsem zavětřil. Podle pachu to musela být ona. Stále jsem tam ale cítil něco divného, nahořklého. Něco bylo šoatně. Něco bylo hodně špatně. Nervózně jsem se k nim rozběhl. "Mami? Mami!" zavolal jsem a zastavil se kousek od vlků. Nebylo pochyb, vyla to ona. "Maminko?" vydechl jsem. Nepohla se. Do očí se mi nahrnuli slzy. Bylo jasné že nespí. Teď už jsem doklusal opravdu k nim. Prodral jsem se mezi vlky k ní. Ležela na zemi a nehýbala se. Jakože ani trošku. Ani hrudnïk se jí nezvedal. "Ma-mami?" řekl jsem, ale v půlce slova se mi zlomil hlas. "Co-co je s ní? Proč se nehýbe?" zeptal jsem se a z očí se mi uačali drát slzy. Ten hnusný, hořký pach byl opravdu silný. Měl jsem se svřený žaludek. "Mami!" zopakoval jsem a žďouchl do ní čenichem. "No tak! To-to jsem já! Arrrow!" začal jsem brečet. "Dýchej! Maminko! Pro-Proč nedýchá?!" zeptal jsem se s panikou v hlase dvou vlků. "Podívej se na mne! No tak! Otevři oči!" řekl jsem a obešel ji. Ždouchl jsem ji čenichem. Slzy se nekotrolovatelně řinuli ven a já se lehce třásl. "Mami prosím! Nemůžeš umřít! Musím-musím ti ještě. toho tolik ukázat a říct! Prosím!" beznadějně jsem kolem ní tancoval. "Proč nevstane?! Proč nedýchá?!" vyštěkl jsem panicky na šedivé vlky. Chtěl jsem aby se probudila. Aby se na mne podívala a usmála se. A já ji mohl říct co jsem zatím prožil. Že jsem se naučil lovit ryby a sám jsem si ulovil zajíce. Že jsem se usmířil s tátou. Že mám nového kamaráda/strejdu Wissfeoha. Pořád jsem čekal že se probudí. Že třeba řekne že jen spala a proč tak vyvádím. Že je všechno v pořádku, že už jen najdeme sourozence a budeme šťastná rodina, ve ktrou jsem celou dobu doufal. "Maminko, prosím!" řekl jsem spíše už potišeji a zkusil ji zase postrčit čenichem. "Prosím!"

//Luka (Přes Severní hory)

Bežel jsem do kopce a cítil jak se mi napínají svaly. Byl jsem zase ve svém živlu! Již po chvíli se porost změnil ve skálu a já začal stoupat po studeném kameni nahoru. Kamínky se mi drolili pod tlapkami. Na některých místech jsem byl opravdu v závětří, na jiných zase fučelo opravdu silně. Chvilkama mi to uklouzlo, ale já nezpomaloval. Běžel jsem, čí skákal. Zadýchával jsem se a boleli mne nohy, přesto mě to ale ohromě bavilo. Vítr v srsti, ten adrenalin, ta výška a i celkově prostě skákání z kamenu na kámen a přemýšlení, kam položit tlapky, abych nespadl. Bylo to někdy dost o hubu, ale při tom to bylo strašně uklidňující. Tohle mě strašně bavilo. Když jsem byl na vrcholu, musel jsem se zastavit a pokochat se. Bylo to úžasný pocit. Oči mi zářili nadšením. Maminku! Musím ji najít! Vzpoměl jsem si náhle na důvod mé cesty. Oklepal jsem se a pustil se dolů na druhou stranu pohoří. Smečka ve které jsem se narodil již byla blízko. Je to ale moje smečka? Patřím tam vůbec? Nikdy jsem ani Alfu neviděl, nikdy mne oficiálně nepřijala... Napadlo mne. Došlo mi, že i smečkový pach ze mě dávno už cítit není. Vyprchal, pokud ve mne někdy byl. A mně došlo, že odpověď je NE. Já tam už nepatřil. Já tam jmani předtím vlastně nepatřil. Chtěl bych tam patřit? Zeptal jsem se sám sebe. Asi ano, ale asi ne teď. Vzpomněl jsem si, kolik mi Wiss ukázal věcí a míst a to jsme vyrazili opravdu kousek. Kolik toho ve světě musí ještě být?! Já bych to tak moc chtěl všechno vidět. Ale nejdřív musím všechno povědět mamce! A usmířit se se sourozenci! Pomyslel jsem si a seskočil z poslední skály zase do trávy. Třeba bude ve smečkovém lese... Napadlo mě alehkým poklusem jsem tam vyrazil. Byl jsem docela zadýchaný, přesto jsem ale ještě byl plný adrenalinu...

Tátova slova mne opět zahřála u srdce a úplně mi zvlhly oči. Usmál jsem se. "Vy tu oba s námi ale budete co nejdéle, že jo?" zeptal jsem se a trochu popotáhl jak malý vlče. Chtěl jsem ale aby tu se mnou byly co nejdéle. Jak táta, tak máma. Potřeboval jsem jim toho tolik ukázat a povědět a na tolik věcí se jich zeptat. Ne, ještě dlouho tu budou. Nemysli na to... Napomenul jsem se v mysli.
Překvapilo mne, když mi taťka položil tlapku na srdce. Bylo to moc hezké gesto. Usmál jsem se. Potom mi pověděl i o našem, mém rodu. Zaujatě jsem poslouchal. Když s končil na tlamě se mi oběvil široký a hrdý úsměv. "Kom de la Marcia," zopakoval jsem hrdě. Slibuji, že jej budu nosit s hrdostí a budu v něm pokračovat! Chtěl jsem ještě dodat, jako nějaký slavnostní slib. Nakonec jsem si to ale řekl jen sám pro sebe. Otec nakonec navrhl, že bychom měli najít mámu. Přikývl jsem a zvrtěl ocasem, i když spíše tak lehce smutně. "Jo, dobře. Opravdu dlouho jsme jí neviděl," přikývl jsem. "Taky tě mám rád tati," řekl jsem s úsměvem a zastříhal ušima. Potom jsem se rozběhl na jinou stranu do hor. Hor, které už jsem znal. Hor, které jsme opravdu moc rád zdolával.

//Ostříží zrak (přes Severní hory)

Byl jsem tak rád že jsem se tu s tátou setkal. Potřeboval jsem to ze sebe dostat ven a i on to potřeboval. Byla to chvíle plná dojetí. Moc krásná. "Musím se pak setkat ještě s mamkou. Skoro jsem ji neviděl," došlo mi a sklopil jsem lehce hlavu.
Když táta zase promluvil, zněl velmi vážně. Nastražil jsem uši a velmi pozorně jej poslouchal. Informace to pro mne byli docela překvapivé. Když domluvil zůstal jsem lehce překvapeně stát. "Rod?" zopakoval jsem překvapeně a chvilku to zpracovával. "Jaký?" zeptal jsem se lehce nadšeně. Bylo zajímavé slyšet, že jsme z nějaké....významější rodiny.
Mezitím se taťka dojal a dokonce mu taky ukápla slza. Mé objetí k mému štěstí přijal a byl to moc hezký okamžik...


Strana:  1 2 3   další » ... 7