Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3   další » ... 20

Bylo zde příjemné temno. Občas jsem něco viděl. Jakýsi kousek naděje v dáli, který patřil Slunci. Zářil až sem, byl jsem na dobré cestě, a náhle se mé tělo z ničeho nic zastavilo. Všechny tlapy stály klidně, zatímco pohled hleděl vpřed a já cítil, známý pach. Vlče. Znal jsem to, a to až moc dobře. Byla to již doba, co jsem toho skrčka viděl a měl tu možnost přispět do jeho života. Zajímalo mne, co a proč tu pohledává tak mladý jedinec s celým životem před sebou. Místo jsem neměl tu možnost dosud prozkoumat očima, a to nikdy víc už nezvládnu, tušil jsem jen jedinou věc. Hodlal jsem už najít… počkat. Vlastně jsem měl si tu zpropadenou vodu nalít sám. Věděl jsem už nyní, co to nejspíš bude obnášet, ale prvně… to mládě. S klidným cvakáním drápů, který doprovázel každý můj krok, hledaje kořist – Gwyna. Hodlal jsem si z jeho maličkosti udělat menší srandu, ač jsem tohle ze srdce sám nesnášel… jeho mě štvát z nevím jakého důvodu bavilo zkrátka stále.
Pokračoval jsem, zatímco jsem každým krokem blíže cítil jeho pach intenzivněji. Přidal jsem na naježení srsti, vzteklého vrčení, se kterým jsem jej ve tmě začal obcházet a následně… vyskočil. Pořádně do vzduchu, kdy jsem chvíli cítil, jak vlka přelítávám a má legrace se stává obratem proti mně. Tzv. karma. Narazil jsem hlavou do té zatracené sbírky kostí, za zvuků, jak jednotlivé začaly padat na zem, lámat se už jsem jen s naštvaným zamručením zaklel: „Kurva,“ odmlčel jsem se a následně přední tlapou přejel po svém obličeji, který byl stále zaražený s částí předku v místě, kde kosti byly, zadní už sjely na zem, „Jo a… čau Gwyne.“ vzpomněl jsem si na důvod mého nárazu a s klidem polknul. Trapné.

<<< Křišťálové jezírko

Dorazil jsem sem. Místo plné tajemných vánků, které hladily mou tvář. Chlupy na hřbetě se poněkud více naježily a má maličkost v obličeji začínala probouzet nejistý výraz. Klidně jsem se rozhlédl. Pravá, levá. Vše v pořádku. Vyndání jazyku z tlamy. Oblízl jsem si čumák a jazyk schoval zpět do skrýše. Bylo zde tajemně a nepříjemně. Klidně jsem pokračoval. „Jeden problém za tebou.“ zamručel jsem s klidem sám k sobě, zatímco se míjela jedna tlapa za druhou. Užíval jsem si, že jsem zde sám. Nikdo zde není, až na mrtvé. Zesnulé. Tiché. Leželi nehybně. Kosti. Co jsem taky od nich mohl asi čekat? S přiklapnutím uší na hlavu jsem šel s klidem dále, hleděl vpřed vstříc nekonečnům a přemýšlel, zda se vlkovi jako já vyplácí procházet teď a tady. Nejspíš ano, kdo ví. Bylo to zvláštní. Zas a znovu sám, zas jsem cítil jen svůj pach a vnímal, jak mé orgány buší. Potřeboval jsem se již nutně napít.

Jméno, postavení: Excelsior, sigma
Počet postů za celý předchozí měsíc: 29
krátké shrnutí všech postů (počítají se i rychlohry, které v tomto období zapíšete): Excelsior putoval dále. Prozkoumal místní bažiny, jeho maličkost začala zapomínat a on sám zapomněl na některá jména jistých vlků; Oganesa, Tiara. Zastavil se na území Zlaté smečky, kde poznal jednu z jejich členů - Zarinu - nezná její jméno. Pokusil se ji zotročit, aby mu ulovila něco k snědku a prohlásil jedno z území ve jménu Chaosu.
Bobříci: Dobyvatel - Les u mostu, % na kšm. Přiště prosím dopsat i kšm a % za dobyvatele

20 KŠM + 10 KŠM a 5kšm

Klidně jsem šel dále. Vlčici se mi v blízké době podařilo tak nějak setřást. Lov se možná nezdařil, ale to nyní nebylo mou hlavní prioritou. S klidem jsem pokračoval dál. Pravá se střídala s levou. Nohy se mihotaly v diagonále a mé mohutné tělo, hladové… se posouvalo dále. Bylo na místě najít vhodnou chvíli, kdy budu schopný najít něco k jídlu. Kořeny. Moc se mi do této „pochutiny“ z kuchyně losů nechtělo. Vyjídali je i medvědi, které jsem za krutých zim sledoval. Přežívali takto často, věděli moc dobře co mají dělat a to byl právě i můj případ. Pokud vlk ví kde hledat, najde. A vlastně takto to chodí i v běžném životě, který někteří, já, stále nepochopili. Byl jsem s tímto smířen. Nikdy ten smysl nepochopím, nenajdu a nezažiju. Bylo na místě, abych dnes našel aspoň pitnou vodu a vhodné místo na přespání. Je na čase.

>>> Katakomby

<<< Most

Siorovi řeči nebyly prazvláštní, jak by někteří řekli. Skrýval v nich věci, které jeho tlama nechtěla říct narovinu. Jen tak je poslat do vzduchu, aby každou informací utlumil hlasy ostatních a ti jej jen sledovali. Nerad zatěžujíc ostatní nyní jen hleděl dál. Měl ve své hlavě jasno a skrz jisté letění vzduchem, což mu dovoloval jeho vrozený element, se dostal na druhou stranu. Klidně se postavil na zem, zavrávoral zprava doleva, než se zas ustálil na svých tlapách. Kdyby tušil, v jakém světle jej vlčice ještě před nějakou chvílí viděla – srazilo by jej to. Býval v jejích očích vrahem, neprávem. Nevěděla absolutně nic o tom, co a jak kde bylo. On sám nyní jen tušil, že její přítomnost hodlá navždy opustit. Chtěl s ní vyjít, snažit se. Avšak jeho intuice volala o pomoc. Nebyl připravený na setkání tohoto typu. Nechtěl znovu vyletět ze své kůže. Ublížit. Tak jako kdysi jedné vlčici, jejíž jméno už bylo zatemněné tmavým mrakem v jeho mysli. Kdysi ji chytl s výhružkou za krkem. Byla neskutečně upovídaná, avšak něčím podobná.
Větrné oči se donesly k vlčici stojící za ním, u jeho boku. „Nějak nevnímám souvislost tvých slov s mou prosbou, avšak dobrá.“ odpověděl jí s ledem, který nechal zamrznout celou jeho tvář společně s jizvami. On sám to nyní vzdal. To vše o nač se zde snažil; milost, přátelství. Nic víc už jí nabídnout neuměl.

>>> Křišťálové jezírko

<<< Oáza

Cestou, co jsme se procházeli hřejivými místy se mi do cesty dostal onen obchodník. Klidně jsem vydechoval a jeho slova přijal. Rady. Vždy tušil, vždy věděl a nyní se vyznal. Obdaroval mě, věnoval mi cosi, co vlk vždy ocení – propojení s něčím, co je našemu vlčímu světu ještě příliš neznámé. Vlčice šla společně se mnou dále. Cítil jsem, jak mi neustále dýchá na krk a s nejistými kroky vpřed vnímal přicházející pachy k nám. Nebyl jsem si příliš jist. Její přítomnost byla zvláštní. Chvílemi jsem měl smíšené pocity, ač jsem se snažil sebevíc s vlčicí normálně promlouvat… nedokázal jsem. Bylo na čase se vrátit do „rodného“ místa. Ale ještě před tím jsem věděl, že budu potřebovat pomoct. „Ulovíš něco?“ zeptal jsem se vlčice s klidem, když jsme stáli po dlouhé cestě temným lesem u toho, co jsem neměl rád a vždy zde využíval svůj element. Vítr. „Nedokážu nic ulovit, měli jsme to v plánu už tam, ale… nedostalo se k tomu. Je tu místo, kde bych ti zvládl minimálně pomoct. Je to však místo ve jménu Chaosu. Les poblíž tohoto mostu, tajemný a překrásný.“ tiše jsem pokračoval k vlčici, zatímco jsem se na ni otočil čelem. „Prosím.“ špitnul jsem temným hlasem k vlčici, zatímco jsem ji zvědavě sledoval svýma očima. „Budu ti vděčný.“ řekl jsem s klidem, uhnul, aby vlčice mohla po mostě pokračovat dále. Bylo třeba jej překročit. Byl jsem připraven nás vznést. Překročit jej pomocí mého elementu. Byl jsem dostatečně silný na to, abych nás nechal jít dál. Začínal jsem sílit, vítr se zvedal a já se pokusil o něco velmi riskantního. Vrozený element se probouzel a my s vlčicí se zvedali do vzduchu, bylo to vysílující a já musel být svižný. Proto, jakmile se mé tlamy, možná i tlapy vlčice, nedotýkaly země. Posouval jsem nás dále.

>>> Les u Mostu

<<< Tichá zátoka

Oba jsme měli svůj názor, který jsme prosadili. Když vlčice odmítla, pouze jsem se s klidem rozešel dál, svým ocasem se odrazil a s klidem, dechem se nesl po hladině dále. Přemýšlel jsem v tuto chvíli nad spoustou zvláštních věcí. Zvonící kapky vody dopadaly na hladinu. Byl jsem na chvíli unášen s klidem. Nehodlal jsem mluvit, nehodlal na chvíli dýchat… zmizet. Vše se mi promítalo se střepy v hlavě. Klidně jsem vylezl z vody a oklepal se na, mně, nepříjemném povrchu. Písku. Mírně jsem svou hlavu pootočil za vlčicí a mile švihnul svým ocasem, zatímco jsem zavřel na chvíli oči, hlavu otočil vpřed a zhluboka vydechl. Bylo tolik věcí, které jsem toužil někomu někdy říct. Nevěřil jsem v důvěru, důvod o sobě mluvit cizím. Nebylo to něco, co bych vyhledával. Nyní bylo na čase jít dál a já věděl kam.
Brzy jsme na místo dorazili. „Doufám, že ti tohle místo bude stačit.“ špitnul jsem k vlčici.

Nákup
Stav účtu: 144|| 2|| 1

Převádím 1 rubín na 10 kšm.

Stav účtu po převodu: 154|| 1|| 1

Objednávka

- 1 mystery box. (50kšm)
- Otrávená návnada.
- 2. tlapka do vody (50kšm)

Stav účtu po nákupu: 54|| 1|| 1

Schváleno img

Mystery box - číslo 1 - Bobule smrti

Splnění úkolu pro tentokrát uznáno, přestože byl splněn předtím, než se předmět objevil v obchůdku. Nicméně pravidlo je do obchůdku doplněné a příště už to nebude uznané.

>>> Most

<<< Sněžné tesáky

Klidně jsem pokračoval. Pravá míjela levou jak přední, tak zadní. Ocas se hýbal do příjemného rytmu chůze. Klidně jsem klusal. Tentokrát jsem se věnoval už bezpečnosti, abych s vlčicí přešel. Následně jsem se dostal na úroveň její. Viděla, já ne. Cítil jsem příjemné pachy tajemna. Mlha zahalila i poslední zbytky toho, co jsem byl ještě schopný vidět. Klidné přešlapování, klidná chůze dál zatímco se Slunce již vyhrabalo z pelechu a osvítilo naše hřbety, které díky jeho síle aspoň na chvíli začaly usychat. Dostali jsme se bohužel k místům, která se lámala s pevninou a vodním tokem. Znal jsem to. Procházel jsem zde už několikrát a dnešek nebude výjimkou. Nechal jsem své tlapy opět vniknout do příjemně ledové vody, která mi navracela příjemný pocit chladu v těle, který přebil onu ránu stromem do mého břicha. Byl jsem možná až moc necitlivý, jelikož jsem jej nějakou tu chvíli vynechával, ale… o tom nejspíš nyní ne. Vlčice mě následovala a já jí věnoval svůj pohled, zatímco jsem pomalu pokračovat do vody. Díky jejím ladným krokům a vybírání vhodného terénu… byl jsem schopný jít dál. „Nemáš tušení o nač přicházíš.“ špitnul jsem následně k ní, kdy jsem se dal do cvalu a s mírnými skoky podobajícími se srně, už jsem pokračoval napříč vodou dál na druhou stranu, hodlaje vlčici věnovat svůj hřbet na přepravu. „Hm? Odpočineš si.“ stál jsem na čtyřech opřený o dno, čekaje až tělo vlčice bude na mých zádech a budeme moct pokračovat kamsi. „Znám jedno teplé místo, které je příjemné jak na pohled tak na pobytí.“

>>> Oáza

Cítil jsem prolévající se chlad mým tělem. Jednotlivé oběhové soustavy a další… zpomalovaly svůj výkon, dech byl pomalejší, chladnější a mé tělo se mírně chvělo nad chladem, který pocházel z vody. Její maličkost jsem sledoval, nespouštěl z ní tentokrát oči. „Občas se rozum plete,“ převrátil jsem očima nad jejím rozhodnutím jako puberťák, kdy mu ___ dají zákaz cokoliv udělat. Proč ___? Neznal jsem to slovo. Nepamatoval si jej. Byl jsem Bílý, bílý vlk či X. Excelsior bylo jméno, které jsem obdržel už tenkrát v těch místech, která jsem neznal. Plující myšlenky přišly a odešly s vodou, a tak jsem se jen rozmáchl tlapou k vlčici, která si to už šla na břeh. Mírně jsem se zvedl a s klidem pokračoval dále. „Pokud si to dobře pamatuji, nejteplejším místem byly písečné pláně… nechutné místo.“ pokračoval jsem s klidem k ní, kdy jsem se nepatrně otřel o její tělo svým ocasem a následně pokračoval dál. Do hor. „Mám tušení, že vím kudy.“ řekl jsem k ní mile, máchnul svým ocasem a s naklusáním, kdy jsem se ještě radši oklepal, už se mé nohy rozbíhaly směrem k tomu místu, které bylo pálícím se peklem.

>>> Tichá zátoka

Vodní hladina pobrala mé tělo. Klidně jsem jednou za čas máchl svou tlapou do vody, posouvajíc se v ledové vodě dále od břehu. Nevšímal jsem si toho, nakonec jsem jen s opatrným nádechem vykoukl nad hladinu a s hlubokým nadechnutím jsem začal zadníma kopat do vody. Tudíž jsem se začal držet nad hladinou, zatímco jsem očima stále hledal vlčici. Jejíž jméno jsem nejspíš již zapomněl. Opatrně jsem se následně otočil za ní a spokojeně svou hlavu zabořil do hrudi, kdy jsem jen s klidem plaval na hladině. Rozhodnul jsem se jí zpříjemnit pobyt ve vodě. Zmizel jsem znovu pod vodu. Hledaje se snahou její nohy, jakmile jsem se vedle tmavého fleku vynořil, začal jsem kolem její maličkosti s klidem kroužit s milým obličejem, jenž nevedl však úsměv. „Pořád je studená?“ zeptal jsem se a čumákem cákl na ní.

Klidně jsem stál. Hlava šla s větrem. Hrdý pohled mířil k jezeru, kde slepé oko marně hledalo v hýbajících se vlnách tmavé tělo vlčice, jíž jsem již dal svůj osobní název. Záře. Zajímavé. Mírně jsem se pousmál, hrdě však. Obličej byl pln dominance, nohy jsem měl položené vedle sebe, hezky v rovině a ocas mírně zvedlý, nechávaje vítr jej nést jakýmkoliv směrem bude chtít. „Na mě bys potřebovala dvakrát sebe.“ uchechtl jsem se, od srdce. Něco mě otvíralo. Měl jsem potřebu se dostat do kůže maldého Siora, který se bude usmívat. Bude rád. Naprosto mimo svůj charakter, jehož má každý někdy dost, už jsem se odrazil od zadních. Tlapy ve vzduchu přichlípnul k tělu, užívaje si toho krásného pocitu. Letět. Žbluňk. Ponořil jsem se do ledové vody s naprosto dobrovolným krokem. Pravou přední máchl, posunul se tak vpřed a s otevřením očí se pod hladinou protočil. Voda zde byla k mému překvapení teplejší, příjemnější. S klidem jsem hledal tmavé čárky – nohy Záře. Nenacházel jsem jej, a tak jsem s mírným kýchnutím svou hlavu vynořil nad hladinu, zády k ní.

„Chm…“ odpověděl jsem vlčici prostě, nijak více zaujatě. Něco ve mně chtělo, abych s ní trávil čas dál. Druhá strana mi zas přehazovala mínění o ní dokola a dokola. Bolavý bok jsem skrz ledový povrch, na němž jsem ležel, nevnímal. Bylo třeba si dát na chvíli oraz, nechat tělo v klidu a nenutit jej pokračovat dále, když už jsem ušel poměrně velkou dálku. Nyní jsem věděl, že jsem v bezpečí, pokud mě tedy vlčice, chodící záře, nezakousne. „Bylinky a celkově… bobule jsou docela zajímavou částí,“ polkl jsem s klidem a dále se zavřenýma očima ležel, „je to dobré obohacení jídelníčku, ač srnu či kance.. na to to zajisté nemá. Nevím, když nad tím přemýšlím… tak mě by nějak nebavilo hlídat vlčata. Vlka to musí držet na jednom místě, jestliže svou práci dělá dobře. Neměla bys, Excelsior, být u nich a hlídat je? Jsem si jist, že být se mnou je určitě zajímavější, ale…“ opatrně jsem se zvednul, s klidem začichal a jejím směrem se rozešel, hodlaje učinit něco co mě již před tím napadlo, ale… nyní na tento ďábelský čin byla vhodnější chvíle. Strčil jsem ji. Pořádně. Voda ne voda.

Sledoval jsem houpající se záři, která vlnkám byla blíže jak já. Přemýšlel nad tím vším, snažil jsem se vůči vlkům být v poslední době milý, ač jsem neuměl emoce dávat příliš najevo. Snažil jsem se. Nevěděl jsem už dlouho moc o tom, jak to mezi vlky chodí. Zvláště na těchto ostrovech, pouze jsem oči nakonec s důvěrou k ní zavřel a naslouchal cinkání kapek deště jak opatrně dopadají na zem. Mírně se nad tím pousmál a s klidem švihnul ocasem. „Stačí mít trochu normálního vnímání, vlčice.“ vrátil jsem jí s lehce dotčeným tónem, když k mému stylu vyjadřování přidala, že prskám. Ne, že bych to označení nebral za pravdivé, ale nebylo příliš taktně položeno mým uším. Proto jsem s úšklebkem své tělo převalil na bok v naprosté harmonii a s pootevřením levého oka se podíval na chodící záři. „Bylinky jsou celkem zajímavá věc, moc času jsem jim nevěnoval, ale nějak tak tuším co by mohlo být jedlé či nejedlé.“ konstatoval jsem klidně.

S klidem jsem vydechl a porozhlédnul se kolem. Zima. Mírné sluneční paprsky mísící se s ledovým vítrem tvořily geniální dvojici. Bylo až moc příjemně na to, abych byl schopný se z tohoto místa jen tak zvednout a pokračovat dále. Kam? To jsem opravdu netušil. Vím, že mé nálady se dnes vystřídaly jako roční období. Naštvání, dobrá nálada… další dvě nestojí již ani za řeč, nebylo potřebné se tímto dále zabývat. Měl jsem přeci společnost. Vlčici, která ze své tlamky vypustila po kratší době mnohem hezčí slova jak před tím. Švihnul jsem svým ocasem a hlavu natočil čelem k jezeru. Bylo pro mě riskantní do něj jen tak vlézt. Neviděl jsem kraje a tudíž netušil, jak moc se mohu přiblížit, jak moc mohu vědět, kdy tlapou spadnu do vody a mým tělem projede příjemný chlad. Nebylo zrovna stokrát chytré v tomto období, počasí do vody vlézt. Vlk si v tomto případě koleduje o nepříjemnosti co se osobního zdraví týče, a proto jsem se na vlčici jen s mírným úšklebkem, jenž pokryl mou zjizvenou tvář s nádechem laškování podíval. Pravý kus ucha, zdali jej můžeme tak nazývat, se hýbl mírně vpřed a následně vzad. Nechával dovnitř vbíhat potřebné informace okolí, které byly pro vlka slepého jako já potřebné až až.
„Potom budu tvou pomoc potřebovat mnohem častěji… jakožto vlče.“ ušklíbnul jsem se, tvář se srovnala výzorem s ledovci, sníh nakapal zpět a nechal tak mou tvář zamrznutou. Žádná emoce z ní již znovu nevycházela, jen… mrazivý pohled s nímž jsem hleděl neustále. Po předních jsem se s tichým: „s..“ sklouznul na zem. Chlad půdy, kamení se nedostával skrz huňatou srst dále. Perfektní krytí pro vlka, jehož život byl zasvěcen severu. „Šel bych, ale nechci chytit rýmu. Je to vražedná věc.“ řekl jsem k ní zcela vážně, jako kdybych o tomto tvrzení byl více než jen trochu přesvědčen. Černo bílý ocas jsem přitáhl blíže k nohou a hlavu uložil na příjemné místo. Přední pravá tlapa, odkud jsem sledoval promenádující se vlčici. Jejíž tělo bylo jako překrásná světla na nebi. Hýbala se jemně, impozantně udivovala mou tvář a já mohl jen s klidem sledovat jak se klidně hýbou. Jejich ostrost jsem neviděl, společně s onou chodící modrou září přede mnou, jejíž jméno jsem stále neznal a svým způsobem… mi to nejspíš ani nevadilo. Musel jsem vypadat jako vlče, které sleduje svou matku s údivem. Na lovu, samozřejmě. „Led plave na hladině, takže bych se toho nebál. Víš, jak nádherné je vidět ledovcová skaliska? Občas jsem měl se svou, tedy, se smečkou štěstí jej navštívit a strávit u nich večer. Bývaly to nejkrásnější chvíle mého života. Někdy lituju, že už je nemám tu možnost vidět znovu.“ zakončil jsem svou mluvu. Zamlkl. Neměl jsem na pár sekund tendenci nic říct, pouze jsem svou levou tlapou máchl líně k ní.

Vítr se mísil s mým elementem, větrem. Hah. Měl jsem potřebu svou sílu stále cvičit, zlepšovat se. A s mírným ušklíbnutím na své tváři se poohlédl okem k vlčici, jejíž tmavý obličej jsem nezvládl prohlížet do detailu. Jednoduše se náhle pár z jejích chloupků pokusilo mírně „polechtat“ na kůži na jejím krku. Byl jsem rád, že se její bílé zoubky odrazily až do mého oka, poznal jsem úsměv. Ač s hrdostí, tak se jeden z mých koutků zvedl výš. Hlava se zvedla k nebi s ním, nehodlal jsem jí jej nechat vidět jen tak. Opatrně jsem se počas hrdostí zakrývající úsměv usadil, svůj ocas položil s naprostým klidem vedle svého těla a zavřel oči drže úsměv na tváři. „Rád bych ti dal možnost poznat, že tomu tak je…“ zamručel jsem s dotčeným egem, mírně se ušklíbl čímž koutek spadl zpět do roviny s tlamou. Oči se obnažily od zavření a s nahlédnutím vpřed jen hádaly o nač se mohlo jednat. „Riskl bych to.“ kývl jsem hlavou k jezeru, jemuž jsem byl čelem.


Strana:  1 2 3   další » ... 20