Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  « předchozí  1 2 3   další » ... 29

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 4/4 ✓

Šedý se držel tmavého vlka, tím, že neviděl nic jiného jak mastné skvrny, které se rozpíjely jako vodové barvy, nedokázal předpovídat na jakém povrchu se právě s Keijim mohl za pár chvil nacházet. Hlavu držel nízko, čumák měl už lehce narudlý od toho, jak pořád držel vytvarované stopy. Brzy se však pod jeho tlapami ztratil veškerý sníh a ten se změnil na lesklý, kluzký povrch. Excelsior nebyl nejlehčí a rozhodně ne obratný... sotva se při plné síle uměl otočit aby udeřil vhodně ránu, no, nyní to mohlo vypadat poněkud komicky. Keiji se držel dravě kořisti, která je po stopách dovedla až na led... zas na druhou stranu srnec byl v jisté nevýhodě; jednalo se o jelenovitého sudokopytníka, který měl na kluzkém povrchu ještě horší motoriku jak oni.
Sior se opatrně vzpamatoval, svým ocasem hýbal ze strany na stranu a drápy silně zaryl do ledu. Možná ho to bolelo, ale nápor adrenalinu a hladu byl silnější. Slyšel cosi, co vyšlo ze levé strany, tam se nacházel mladík, který právě sesílal šípy, Sior takové znalosti neměl, ale síla? ta... ta mu mnohdy nechyběla. Jeho mohutné tělo se zastavilo a zaměřilo na mohutný flek. Začal se zvedat vítr a s ním se udržoval i přímý pohled šedého starce. Stařec. bylo to oslovení, které v doposud klidné povaze vyvolalo to, co jindy necítil. Byl unavený a sílu na hnaní za tvorem neměl, a tak bylo na čase ukázat mladému jedinci, že i stařec umí něco. Excelsior naslouchal jak se srnec mlátí o led, ten byl nyní poset drápanci a jindy i kousíčky prokoplých míst od kopýtek, zadíval se jeho směrem. Vítr se stále zvedal, Keiji mohl cítit, že místem procházel jakýsi chlad. Srnci nemají tak velkou váhu jako Sior, a tak se během chvíle volající zvíře začalo pomocí Siorova elementu blížit k nim. Vítr jej tlačil směrem po ledu, byl silný, připomínal vír, který by se během vteřin mohl rozpoutat v nechutnou vánici, kterou šedý uměl taktéž vytvořit, ale... nyní to nechával na posledních silách, které měl.
„Stařec.“ zavrčel k mladému vlkovi, když srnce přiblížil dostatečně blízko, aby k němu měl možnost přijít a svalit jej pod svou váhu. Byl velký, byl mohutný a silný, ačkoliv nyní vyčerpaný, a tak se rozhodl trápení tvora zakončit. Keijimu prostor odmítal dát za poznámku k němu. Měl k němu nyní jistý vztek, který nebyl podobající se ohni, ale ledu. Excelsior byl ledovou bouří, kterou umí spustit jen málo věcí. Nyní ta bouře odcházela se zakousnutím hrdla cizáka Srnce, který naposledy mohl volat o pomoc. Srnec byl posetý odřeninami od ledu, kterému se snažel vzporovat, to samé měl Sior. Pořezaný čumák, a tak se ani na chvíli nebránil, když mu bezvládné tělo dalo možnost si doplnit potřebné bílkoviny a živiny do toho svého. Šedá krev se začínala prolívat rudou tekutinou a místem se protáhl tón železité vůně; byl spokojen. Čerstvé maso neochutnal již nějakou dobu... Pokud se Keiji hodlal přiblížit, tělo kryl svým mohutným, srst se rozpínala po ledu, který se na pár místech barvil tmavší barvou, avšak ředil krev, tudíž vypadala o něco lahodněji.
Sior se ledovýma očima sem tam podíval, pouze očima nikoliv hlavou, do stran zda periférně, ač jen na levé straně, nevidí cizáka, který by si nárokoval díl. Měl na něj právo, ale ctil to, že byl starší.

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 3/4
→ Ledové pláně

Silný vítr ovládl oba hřbety. Začínal vlkům tížit chůzi a nepříjemně se dotýkal Siora tváře. On ten pocit miloval, byl nadšený. Ty ledové doteky, ty ledové střepy, které se mu zarývaly do kůže... miloval to. Byl nyní tam, kde by býval za jiných okolností. Spokojeně se tedy sklonil ke stopám, které nejspíš byly srnčí. „Je to jeho?“ nejistě zvýšil hluboký tón k tmavému jedinci, který skupinu vedl. No nebylo příliš času na porovnání stop, zkrátka je sledoval a doufal, že Keiji drží stopu. Někdy cítil, jak se jeho tmavé polštářky překlepávají přes zamrzlý povrch, někdy zas cítil, že jeho tlapy začínaly bolet od rozřezání od agresivní zimy. Nebyl nešťastný a rozhodně nechtěl zastavit.
„Sakra!“ zahřměl hlasem, když se málem svalil přes přední tlapy z ledové duny, kterou nezvládl v mléčném počasí zaznamenat. Poněkud nespokojeně si zamručel a se vší silou vytáhl svou hlavu, zadními nohami přidal do tempa až se na vteřinu objevil nad dunou, kterou mohutná konstrukce břichem lehce rozbořila a narušila strukturu. Rozhodně vzal i ledové stopy, které tam zvíře zanechalo... Sior se sklonil k zemi, lehce zpomalil, aby nabral chybějící síly - zadýchával se - a doufal, že cizákovi bude aspoň trochu nápomocný.
Přidal do kroku, jeho tempo zabralo se slovy: Blížíme se! Které vzala vánice, která šla proti dvojici. Stopy se však začínaly motat dokupy a bylo těžké se jich držet.

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 2/4
→ Tajga

Snížil svou hlavu pod úroveň kohoutku, očima sledoval zem a následně přidal zadními do tempa. Nevěděl moc upřímně, kam jdou. Vyhýbal se jen tak tak některým stromům, někdy do nějakého drcl svým tělem a dostal tak na svůj hřbet pár centrimetrů poprašku, který měl pár gramů. „Zajíc? Jo, jo..“ kývl mu na jeho domněnku, se kterou se Sior na pár vteřin zastavil u stop, které dle mládence byly zaječí. Čumákem se pokusil si stopu detailněji prohmatat, ale... nebyla to zrovna největší pomoc. Šedý viděl bídně, sotva vnímal kde Keiji šel, a tak se raději od stopy brzy oddělil a pokračovat za tmavým flekem se světlými chloupky, které se tak klidně a jistě nesly před ním. Byl vlastně docela vděčný za cizáka, kterého potkal. Jméno si stále neřekli, ale měl názor ten, že pokud má vlk dobrou společnost... tak jméno ani nepotřebuje. „Dobře, dobře... budeme ho chtít obklíčit?“ řekl poněkud rychleji, v těle mu začínalo bušit srdce. Vnímal, že srnec by byl tou nejlepší pochoutkou, kterou by za poslední měsíce, možná i rok, měl. Byl hladový a při jeho váze si hodlal nárokovat velkou část kořisti. Byla to tak trochu daň za to, že se pro něj Keiji obětoval. „Cítím ho, je víc vpravo,“ pobídl tmavého vlka, začínal pomalu přidávat. Hlavu držel dole, jeho přední se začaly z klusových kroků natahovat do cvalových, se kterými jen ladně nesl mohutnou konstrukci. Sem tam zapomenul vlastní nohu, jindy ji strčil do podivného prostoru, který se o ni vteřiny přetahoval, ale se svou silou ta místa prorazil a mířil vpřed.
Jeho tlapy se častokrát promítly ve stopách cizích jedinců. Byly někdy podobně velké, ale prsty se lišily svou velikostí; rozhodně však u nich byl schopen říct, že se jednalo o některé z vrstevníků a zástupců jeho druhu. Nyní nebyl čas přemýšlet, teplá krev se vařila někde před nimi a Sior doufal, že se nažere.

→ Ledovcové jezero

Střední 2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 1/4
→ Kvetoucí louka

Šedý sledoval flek, který sledoval jeho. Pohledy se střetávaly někde na polovině cesty, kdy oba vnímaly ty podivné pachy. Keiji promluvil a s jeho slovy ztratil šedý vlk i flek z dohledu. „Máš pravdu,“ a kývl hlavou k mladšímu jedinci, který mu do hlavy dal o něco lepší návrh. Sior byl však v nevýhodě... nechtěl svou slabinu příliš ukazovat, a tak se podíval po zemi. Stopy vyhledával svým čumákem a jakýmsi tmavším bodem... Jemně se dotýkal ledových krystalků, které byly rozsypané na zemi. Šedý natočil svůj pohled k cizákovi, který v jeho pravém oku mohl vidět zasněženou zornici kalem. „Půjdeš první? Jsem mnohem větší, budu tě krýt.“ snažil se hlubokým tónem vyzvat mládence a taktně naznačit, že je v lovu lepší. Sior uměl ulovit mnohé; třeba jahody, borůvky... a když se poštěstilo i nějakou tu mršinku, která vyvoněla okolí.
Brzy se šedý s opatrností dostal za tmavého vlka. Věřil, že mu ukáže mnohem lepší cestu a dovede je tam, kde tělo srnce bude. Byl připravený pomoci svými schopnostmi, když už víc nedokázal. Bylo na čase, aby se dal i do pohybu, kdyby bylo nutné... přeci jen... svalstvo nemohlo být ztuhlé zimou dlouho. Měl hlad a jeho tělo se začínalo krmit adrenalinem... jak ten dlouho nepocítil?

→ Ledové pláně

Hluboký tón se roznášel místem mnohem víc, než by si šedý přál. Nebyl zrovna upovídaný, mnohdy spíš mlčel a sotva tápal po slovech, která by byl schopen vypustit. Bylo úchvatné, že vše zapomínal, ale mluva byla tím jediným, co v jeho těle zůstávalo doposud. „Opačný směr?“ vypustil spíše řečnickou otázku a ladným, až překvapivě ladným, otočením se na polštářcích změnil směr své chůze a následně se vydal za mladším cizákem. Jméno vlastně doposud nepoznal... Kdo, kdo.. že to byl? proběhlo mu hlavou, ale svou zvědavost nechával spát dále na vavřínech.
Měli nyní cestu do končin, které Excelsior považoval za probádané; na dvojici čekalo něco mnohem tajuplnějšího, čehož si nebyl už vůbec vědom. Hlavu snížil pod kohoutek, čumákem se jen ladně občas dotkl sněhu, snad jakoby... jako kdyby cosi... cítil? Opatrně pokládal tlapy v pravidelném směru, hřbet se mu hýbal ze strany na stranu a srst se bránila ledovému větru, který je začínal vítat při opouštění Kvetoucí louky. Přecházeli pomalu do Tajgy; více zalesněné oblasti, kterou si... vybavoval velmi letmo. „Jako kdybych zde už někdy byl,“ znepokojeně zamručel a zvedl hlavu výš. Ledovýma očima se zadíval na matnou skvrnu, která se tyčila před ním - srnec.

→ Tajga

Lehké | 3) Nauč mladšího vlka nové znalosti - a nebo se nech poučit starším vlkem!

Sior byl o něco klidnější, ne, že by mu tykání nebylo neznámé... ale rád zachovával jistý odstup a v tomto případě byl tedy o něco více spokojen, když měli mezi sebou pomyslný odstup. „Už jsem něco málo zažil, vím, vypadám jako mládenec, ale... obvykle cizáci přijdou s tím, že něco hledají či něco chtějí; ostatně jako většina, která vás pro informaci je schopna rozkousat jakoby měsíce neměli tlamu plnou žrádla.“ pokusil se vysvětlit a zároveň obhájit své přehnané vyptávání.
Pohled vrátil k cizinci, který k němu choval úctu. Ustoupil. Drželi si oba odstup. Sior se tak mohl o něco více uvolnit. „Sever? Ano, vím... Krásnější krajinu jsem nikdy neviděl. Zima je jako... jako vlčice. Objevují se zcela nečekaně, jejich nejkrásnější síla je jako břitva, kterou když si příliš pustíš k tělu, ublížíš si.“ řekl klidným, hlubokým tónem a následně se natočil směrem k severu, aspoň doufal.
„Na sever se můžeme klidně podívat... nemáte hlad?“ namířil letmo hlavu k tmavšímu vlkovi, který mu nyní mohl dělat společnost. Opatrně si olíznul zjizvený čumák a následně se rozešel, jakoby na odpověď vlastně nečekal. Vše se mu mísilo, příliš toho neviděl, a tak se rozešel směrem k poušti.

Stařec a sněhová vločka, nejspíš podobné dílo jako kdysi napsal Hemingway, akorát jej nyní psal osud o tomto jedinci, který chátral sám v sobě. Kdysi měl jakési světlo, to, co ho drželo s klidem živě... Deinell. Kde byla? Kdo... kdo byla? Mysl měla tolik sněhových vloček, že kdyby s nimi Sior chodil pravidelně, nejspíš by ostatní vlci viděli jak se s ním valí vánice, která pokrývá nejen to rostoucí a neživé, ale i pobíhající okolí. Omlouvám se, nechtěl jsem... cosi jej vytrhlo z přemýšlení, oči otočil směrem k vlku, tedy šmouze, která měla tmavou barvu a následně se její kožich zvedal k mračnům a světlal. „Neomlouvejte se,“ vyzval hlubokým tónem. Brzy se srovnal na nohou, rozložil váhu úměrně na všechny čtyři a až po pár minutách natočil hlavu k cizákovi. „Hledáte někoho? Máte něco, co byste rád našel?“ zeptal se Excelsior, když se vyrovnal do plné roviny.
Tvář s pohledem podobající se ledovým pláním sledovala tmavého jedince. Byl to pro něj jakýsi flek, který mizel s padajícím sněhem. Příjemné počasí, uznal sám sobě. „Měl jsem trochu radost z toho, že nejen jedno místo, sněhu. Nevíte, je všude taková vrstva?“ ač mluvil na vlka, hlavu otočil od něj a začal se jak kdyby rozhlížet. Hledal něco? Nikoliv, ale působil tak. Ledem probarvené oči začaly bloudit po bílé končině doufaje, že se mu do čumáku dostane nějakého zajímavého pachu...

2. || Chyť do tlamy vločku

Postarší vlk, který sotva viděl na špičku svého čumáku, se líně rozešel po obchodu s známě neznámým. Svou hlavu snížil pod úroveň kohoutku, zatímco se vybledlýma očima díval kolem sebe. Jeho téměř slepé oko se začínalo kalit, tak jako jeho druhé. Jeho mohutná konstrukce byla v dřívějších letech výhodou, ale čím byl starší... tím víc doplácel sám na sebe. Nenazývala bych jej jedincem, který přehnaně pečuje o své zdraví... Nikdy nelitoval sám sebe, sotva si vzpomenul na důvody toho, proč jeho svět vnímá tak docela jinak. Hlavu povznesl s ladností k nebi, dívajíc se okolo sebe. Příliš nepadal sníh, hodlal si tu radost udělat sám, a tak se brzy nad jeho hlavou vytvořila vločka, která se opatrně snášela k němu. Otevřel svou tlamu: hodlal si to přeci jen užít! A tak ji jemně nechal sklouznout na svůj mohutný jazyk, který ji tak jemně slupl. Vločka zmizela a Sior se spokojeně otřepal, nadskočil. Co se to s ním jen dělo?
Ledové oči se dívaly na pustou krajinu, která se začínala mlžit čím dál tím více... Byl to starý vlk s mladým srdcem, které bylo obklopeno ledovou plochou.

→ Průliv

Starý a poměrně slepý vlk se blížil k rozkvetlé louce. Bouřka mu v noci nedělala příliš velké potíže, byl na ni už tak nějak zvyklý. Brzy se jeho tlapa však ocitla v jakési prapodivně velké díře, která se objevila na cestě, po které Sior kráčel. Hlavu snížil a šumákem jemně přejel po povrchu, který se zdál být poněkud zvláštní... Opatrně se posouval dále, až někde v dáli, když začínal déšť ustávat, zaslechl jakýsi tlumený zvuk, který vydával ten známě neznámý cizák.
Rozešel se se zájmem tam, potřeboval od něj poradit a získat zkušenost, která by mu dala o něco více zkušeností s jeho druhou, převelice oblíbenou magií. Brzy se k němu opatrně přiblížil a následně jej požádal oč chtěl...

- Stav před nákupem: 344kšm || 9 rubín|| 13 mince
Nákup
3x lvl do magie led (110+120+130)
1x Mystery box
1x lektvar lásky (poučil a byl poučen Deinell

Dohromady 410
Mám 344 kšm a měním k tomu 7 rubínů na 70 kšm.
Platba
414-410=4 kšm
Stav účtu po nákupu
4kšm || 2 rubín|| 13 mince


Mystery box - 13 - Pírko/šupina snů
Schváleno img

Šedý vlk sledoval siluetu svého tmavého bratra, jehož zbarvení nebyl už příliš schopen rozpoznat. Excelsior byl odjakživa silným jedincem, který se snažil za každé situace vypadat silně, ale nyní se rozhodl být bratrem. „Upřímnou soustrast i tobě, bratře.“ vydechl a následně se podíval po okolí. Místem se protahoval roj jakéhosi hmyzu, který začínal vlky obtěžovat. Sior měl ještě teď mokrý kožich od přeháňky, která se nad sourozenci prohnala, brzy pohledem sklouzl do hladiny a tlapou jen letmo přejel po jejím povrchu.
Hlavu následně povznesl k tmavému, žíhanému vlku a olíznul si čumák. „Budu se muset vydat dál, potřebuji naleznout toho podivína, který mi vždy dokáže poradit, jak vylepšit své dovednosti.... Půjdeš se mnou nebo zůstaneš?“ otázal se šedý vlk, který následně povznesl hlavu výše a přejel po okolí... „Hmm...“ zamručel pro sebe a následně se vydal dále, jako kdyby čekal, že Balrog buď půjde či nikoliv.

→ Kvetoucí louka

Srst šedého starce, jenž proplétaly narůžovělé jizvy, nadnášel vánek, který přicházel s příjemnou jarní teplotou. Sic se zvedala k vyšším číslům, ale i tak si stále dokázal šedý vlk užít mnohonásobně více. Bylo zde všude krásně, byl zde jakýsi klid a... na chvíli šedý jen zavřel oči, nechával sluneční paprsky aby jej jemně hladily po srsti na obličeji. Jaro... hluboce se nadechl a následně vydechl, kdyby viděl... nejspíš by okem zavadil i na rozkvétající flóru.
Nyní se však měl a chtěl věnovat dvojici; ztracený a zapomenutý Faerless a Rozárka, která nesměla za každé situace chybět. Šedý brzy podivně zkřivil čumák, když vyslovil, že se setkali už jednou s ním i jeho sestrou: Však jsem zde jen pár dnů... problesklo mu hlavou zmateně, ale brzy ho myšlenky přešly, když si uvědomil, že řekl Solfatara. Jméno, které se ztratilo společně s časem... jméno, které nesla ladná dáma, jejíž tělo nebyl schopen do posledního okamžiku poznat... jméno, která zde zanechala odkaz v podobě potomstva... to bylo něco, co si Sior kdysi přál než vše vzal oheň.
Oranžové plameny se mu začínaly odrážet v očích, které se dívaly na Faerlesse. Býval by jej nazýval Balrogem, ale... byl by mu ještě neznámější jak doposud. „Už nemáme sestru, Faerless.“ řekl stroze, jeho slova byla tak ledová jako smrt, kterou vnímal přicházet, bylo to něco... co... bylo neskutečně bolestivé, cítil její odcházející chlad, jak jí někdo podává rostliny, za které se vlčice chytá a z posledních sil se snaží stát na vlastních nohou... Ten tmavý flek. Tmavý flek... problesklo mu před očima, zatímco hleděl jen ledově na svého bratra, který, tak jako ROzárka, mohl vidět jak slaná krůpěj vychází ze zaslepených končin - očí.
Brzy stáhnul uši k hlavě, opatrně hlavu sklonil k slané tekutině na zemi a nechal stéct dvě kapky, které by, kdyby býval nebyl omlácen zápasy a minulostí, jež si nepamatoval, nejspíš by jich spadlo více... tak jako u těla. „Život nám všem zamíchal karty dostatečně, nyní jsme měli jako odměnu vědomí, že veškerá muka jsme zvládli v relativním zdraví,“ odmlčel se, poněvadž mluvil poněkud ironicky, aspoň sám k sobě kdy prakticky netušil kdo on sám je, prakticky neviděl, „náš vděk může padat osudu za to, že se můžeme vidět, než si i nás dva vezme zubatá... Ovšem, Rozárko, jsi tu s námi, skoro... skoro jsme tě tu přehlédli.“ popíchl drobnou vlčici slovně a opatrně do ni strčil zjizveným čumákem, čímž si jeho zranění, i slepoty, mohla hnědka všimnout.
„Občas musíš zkusit, aby ses do příště poučila a aspoň mi teď voní z tlamy...“ nadhodil společně s nadzvednutím svého čumáku, kdy nahodil „neodolatelnou“ pózu pro „každou samičku“. Chtěl tím pouze nahnat trochu vtipu, ač po tématu o jejich zesnulé sestře to nebyl nejspíš nejlepší tah.

Tlamou mu procházela prazvláštní pachuť; směs slané vody a vnitřního zahořklého mínění proti cizinci., který jej neustále nazýval tak zvláštně. Jednotlivá zájmena a slova se tak zvláštně svazovala k sobě, že se brzy, i skrz žádost Rozárky, která za ním zanechala jakési letící kapky vody, jej zastavila a on svou hlavu natočil o deset stupňů doleva, tudíž blíže k ni.
Bratr? „Bratr?“ prošlo mu hlavou, ze které unikaly informace jako vzduch z prasklého míče. Chvíli přemýšlel: Ostrovy... Našel jsem zde sestru - Solfataru, Hurricane a... a v tu chvíli otočil oči směrem k černému obrovy, který seděl poblíž hnědé vlčice. Excelsior nyní musel působit jako herec, ale paměť mu zkrátka vynechávala a jen sem tam vypustila jakési známé události, které v ní jednoduše byly zakódované.
Musel se proto v mžiku otočit k vlku. Býval by Rozárce pomohl, ale byla neobyčejně mrštná! „Fearless?“ zamumlal si pro sebe, „Fearless!“ vyjekl s nadzvednutím tónu do neznámé výšky, kdy jeho chladný hlas zněl jakoby jej někdo krapítek přihřál. „Nerozumím ničemu,“ zavrtěl hlavou ze strany na stranu a brzy se mu obnažily tesáky, kdy sem tam nějaké byly lehce zlomené od soubojů, „nepoznal bych tě!“ a taky si jej prakticky nepamatoval. Mohl to být kdokoliv, ale Sior měl zkrátka teď a nyní vzpomínku, která mu živě procházela hlavou.
Snažil si ten velký, mohutný flek pořádně zapamatovat, aby mu bratr zůstal aspoň na pár dnů v paměti. „Co tu děláš?!“ vyjekl s nadšením a předními tlapami tak nemotorně poskočil do vody, čímž vyjádřil radost, který nechtěně mohla oba vlky zasáhnout.
Brzy hlavu stočil k hnědé třínožce a opatrně jí olíznul hlavu jako kdyby se jednalo o jeho vlče. Je to vůbec vlče? Kdoví! „To... jsi to opravdu ty? Ten... ten, který málem neodešel sám z nory?“ vyšlo mu z hlavy jako kdyby vzpomínky v jeho hlavě ožívaly. Kruci, kruci! nadšeně packou šplouchnul opět do vodní hladiny.
Nerad by zapomenul na jejich kamarádku, ale... musel využít toho, že si konečně něco uvědomil a zrovna to něco byl jeho bratr.

Šedý měl kromě šedé srsti a tmavé masky i tmavo uvnitř myšlenek. Neměl absolutně žádné ponětí o tom, kdo tmavě šedý s žíháním mohl být. Byl to pro něj cizák, který mu nijak nezapadal do ničeho; ostatně Excelsior zapomenul i na svůj pobyt zde na ostrovech, a tak zapomenutí na jeho bratra... to nebyla žádná novinky. Tvář se držela v nadřazeném výrazu, který byl pln chladu a nezájmu. Odmítal se držet s cizákem, který jej může ohrozit. Byl proti němu znevýhodněn. On sám viděl sotva šmouhy, fleky. - žíhání si odvodil dle nepravidelné černé a bílé na hřbetu. Opatrně nakonec snesl i zbytek těla k zemi. Hodlal ochránit drobnou hnědku, která se stále tak podivně zapojovala do konverzací...
Vlče? mátla ho svým vzrůstem i množstvím otázek a mnohdy nepochopením informací, ale... on tak nějak měl tohle rád. Držel se nedávno ještě Dei... Danell? Dan...? na chvíli přestal dvojici vnímat, když si uvědomil, že jméno hnědé vlčice mu v paměti nějak zapadlo prachem a on si nemohl vzpomenout. Daniel! uvědomil si, když se následně podíval na Rozárku, z jejíž tlamičky vyšlo něco ohledně kanibalismu: „Ještě aby jo.“ odpověděl rýpavě a brzy se mu k uším dostala slova i cizáka, který jej oslovil prvními dvěma písmeny jeho jména.
Mohla to být náhoda, mohl se splést či mu zkrátka šla k němu, a tak jen stáhnul uši k hlavě a hlavu zvedl s nezaujatým výrazem, zatímco se pokusil skrz nasleplé oko získat co nejvíce informací o vzhledu cizince, jenž mu byl stále cizákem. „Je to prostý blázen, z jehož tlamy vycházejí jen popletené informace - nemá cenu se s vyvrhely jako on zabývat.“ řekl, když mu od tlamy vyšla pára a na hlavu dopadly poslední vločky.
Neměl potřebu se zabývat zmatenými jedinci. Vlk možná byl moudrý, možná, že v Siorovi stále pálil mráz, se kterým cizáka přivítal, ale nemělo cenu ztrácet zbylý čas. Musí vyhledat smečku, a to dříve, než i cestu k ní zapadne prach. Proto se začal zvedat s tím, že odejde. Tělo i výraz měl tak zatuhlý, nepouštěl k sobě nic, co by mu sebevíce lichotilo od cizáka. Rozárka? Doufal, že tu nezůstane s podivíny a rozešel se klidně ze slané vody na písek.

Kůže se vrásčila s každou další vteřinou, se kterou se jedinec jakkoliv pohnul; šedo srstý neměl ponětí zda se jedná o cizáka ba si byl jist, že nechce riskovat zdravost ani jednoho z dvojice, do které se - typicky - neplánovaně dostal. Držel tak stále ledovou tvář. Tato zloba, negativita se v něm neprobudila již nějakou dobu, a tak pro něj bylo složité, aby se ze stavu jen tak probral. Jako kdyby to dělal pro... pro výhru? problesklo mu očima, s čímž se mu dolní čelist přiklapla k horní, oči se rozevřely a on tak na pár sekund jen paralyzovaně sledoval, jak hnědka jde k ohromnému cizinci - bratrovi - který ze vzpomínek zmizel společně se stínem, ve který se vybarvil. Stará známá tvář, na kterou Excelsior hleděl s naprostým podivením. Jednadvacet, jednadvacet... procvaklo mu hlavou a s myšlenkou nechal rozplynout zvuk, který vycházel z hrdla.
Srst se ladně snesla ke zbytku těla a hlava mu spadla ke slané vodě, od které si držel pár milimetrů, aby do dýchacích cest nedovedl další slané kapičky, které by mu tvořily v těle šimrající nepříjemnost. Excelsiorova srst byla mnohem tmavší, jak by si jej býval Balrog mohl pamatovat. Charakteristická šedá maska byla však tím jediným, co na jeho bratrovi od posledního setkání v Yellowstonu zůstalo. Od té doby přibyla velká část jizev, které pokryly jeho tvář společně se zrakem slepotou. Byl to charakterně zcela odlišný vlk, než co se naposledy, snad jako roční, viděli... Deset let. Deset let.
Šedý tak hleděl na tmavě šedého vlka s žíháním na hřbetu se zcela nedůvěřivým výrazem, kterým mohl až chladit jeho maličkost. Byl tak ledový, tak odměřený, že se nad jeho hlavou začaly snášet drobné vločky, které vycházely z jeho magie. Neuvědomil si ten fakt, že mráz jej doprovázel až sem... Byla to zkrátka část jeho, kterou miloval a nechtěl se ji vzdát. Rozárka, jak se zatím představila, byla mnohonásobně více komunikativnější a přátelé? Těch musela mít jistě spoustu. Sior proto jen sledoval, jak si dvojice počíná a velkého samce sledoval se vším chladem jako kdyby Rozárka byla něčím, co ve svém životě odmítá ztratit. Chtěl ji bránit. Sic prakticky neviděl, ale uměl dobře rozpoznávat situaci a momenty, uměl být stále tím, kdo dá kusy svého těla za to, aby se jiní měli lépe. „Vlk,“ vyšlo z jeho tlamy, od které se chladem bývalo i prášilo, tón hlasu měl tak neskutečně hluboký, „vlčice jsi ty.“ doplnil informativně k vlčici a následně zajel drápy do písečného dna, čímž se mu dostalo nepříjemného, zařezání do polštářku.
Je tak naivní... proběhlo mu hlavou, s čímž se otočil od dvojice a začínal do čumáku tahat pachy... Ten bratrův už mu nepřipadal ničím známý.

Nad hlavami jim pluly tmavá, hustá mračna, která odmítalam odemknout brány a ukázat trojici vlků hvězdy. Excelsior si jich prakticky všimnout nemohl, možná jen, když zářily o něco jasněji než jindy a bylo jich více. Za normálních situace mu na nebi splynuly společně s temnotou, která byla jen úzkou hranicí mezi pozemským životem a vesmírem. Kdyby ten on znal, jo? To by... to by byl uchvácen i něčím jiným jak jen větrem.
Ten se s ním přátelil již několik let poměrně dobře a on se mu nijak nebránil. Však spolu prakticky vyrůstali, no ne? Hlavu brzy narazil do zelených travin, které mu jemně přejely po citlivém čumáku a on se ihned k jejich ladně dámským stéblům natiskl svou hlavou, přejel až se mu tvář vrásčila, když tu se ozvaly jakési kroky.
Lehce se lekl, a tak zacouval zpět do slané vody, která mu usazovala zrníčka soli na srsti, která by byla za normálních okolností zmáčená, kdyby od země neměřil pětadevadesát centimetrů. Hlavu tak brzy zvedl. Noční, ledový vítr jej začínal hladit po zjizvené tváři a s krátkými pohyby čumáku se snažil zjistit, kdo či co se k němu blíží. Mělo to velmi nepravidelnou chůzi, která na něj působila až jako blud či výplod jeho abstraktní fantazie. To je ten věk, připomenul si, že jeho oči nevidí, ale mohou vnímat zcela jinak realitu, no nebylo divu, vymlátili z něj vše, i to málo. prošla mu ta známě neznámá věta hlavou a stáhnula jeho tvář do zamračení, se kterým pozvedl pysky a nechal vytasit nažloutlé zuby, na kterých bylo známo, že už si něco málo zažily.
„Známe se?“ odpověděl stroze, když se k němu ladná srnečka přibližovala. Bylo tak zvláštní rozumět těm vysokým stvořením, která proň byla dříve pravidelnou kořistí a nyní se s nimi už i bavil? No, to ho brzy vyvedl z omylu fakt, že si, při každém kroku hnědé, všímal i jednotlivých detailů jako: uši, ostrý čumák, oči? Ano, každý máme oči, Siore... problesklo mu hlavou s čímž otřepal hlavou a smetl tak veškeré vrásky, tudíž věnoval hnědé vlčici svůj stereotypní, ledový výraz.
Prohlížel si ji. Víčka se držela v nehybné pozici jako zbytek těla. Popotáhl vytékající nudličku, která mu vytékala z čumáku kvůli slané tekutině, a následně se rozhodl navázat na monolog příchozí. „Měla jsi se více rvát o pokrmy, kterými tě tví rodiče živili,“ popotáhnul znovu a hlavu s nezájmem přiblížil k hladině, ve které jak kdyby hodlal něco hledat, už už zvedal packu s tím, že se rozejde dále od hnědé, ovšem, byla mnohem větší pozorností, a tak se šedý rychle postavil do pozoru.
Poznámky na své jizvy zaznamenal, avšak využil právě příchozí situace, kdy se nejspíš bude muset postarat o bezpečí. Její slova Už jdou po nás! Jej dostala do dominantní pozice. Hlavu držel vysoko nad kohoutkem, jeho hřbet byl v rovině společně s ocasem, zatímco nohy se držely kousek od sebe, dělaje dojem, že je větší než doopravdy byl. Neviděl příliš dobře, a tak jen očima vyhledával siluetu, která se jevila ve tmě. Stín. „Hýbající stíny,“ zamumlal ledovým tónem, se kterým hlavu stáhl o něco níže, pysky pozvedl a začal ze své tlamy vydávat jakýsi dunivý zvuk, vrčení. Uši stahoval k hlavě, jeho srst se tyčila k zamračeným mračnům a byl celou tu chvíli připraven vyrazit po krku toho někoho, kdo měl být potencionální hrozbou.
Nechával drobnou vlčici za sebou. Nemohla by se obránit, ne že by ji podceňoval... ale byla drobná. Nerad by se připletl, ale drobná mu nepřipadala příliš jako někdo, kdo by byl nepřítel.
Vítr donášel pachy směrem cizáka, který ležel opodál.


Strana:  « předchozí  1 2 3   další » ... 29