Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice utekla, v mé hubě zůstala její srst, sklopil jsem hlavu, vytřepal ji ze sebe a s porozhlédnutím jsem se rozešel pryč. Její reakce.. byla pro mne jako když kapka kápne do ohně, nijaká. Šel jsem odtud pryč, cítil jsem, že potřebuji spíš na jih, jak na sever. Tentokrát mi počasí vyhovělo, kdo ví, kam se svým jihem zas dorazím.. Potřeboval jsem si odpočinout, někde nabrat energii a nejlépe být sám. Šel jsem svým klidným, houpavým krokem. Povzdechl jsem, když jsem nad naším střetnutím tak přemýšlel, nyní jsem teprve až cítil, co umím, pokračoval jsem dál.. Krmil jsem v sobě toho, kým jsem být nechtěl. Stvůrou.

>>> Temný les (cesta na 2. ostrov přes Tichou zátoku, kvetoucí louku a pityas.)

<<< Bull meadow

Rozeběhl jsem se na tu mrňavou piraňu během sekundy, vrčel jsem, teklo mi od huby z toho, jak jsem se začal nasírat. Zezadu jsem k ní došel, chytl ji za volnou srst na krku a už ji hodlal shodit k zemi, pouze jsem držel želisti stisklé u sebe, zatímco jsem přední levou tlapou napomáhal sobě, abych ji k zemi dostal. Chtěl jsem jí nahnat, aby si začala hlídat to, o čem mluvila. Neměl jsem vždy náladu to poslouchat a ona mohla už tolerovat to, že vlk ne vždy má zájem o její brepty, ač jsem to nemyslel zle, jen jako upozornění a proto bylo třeba přidat i pár vizuální gest, která naštvaní vlci jednoduše dělají. Byl bych jí už něco i utrhl, ale ona nemohla za prořízlou tlamu, jež dostala jako dar od vlka boha. Vydechl jsem, zavřel oči a čekal.

<<< Zauberwald (přes Tichou zátoku)

Následoval jsem Tiu, která radostně cupitala vpřed, občas jsem z její maličkosti pohledem uhnul jinam. Povzdechl jsem, pokračoval jsem dále, zatímco jsem si s olíznutím čumáku začal v hlavě prohrabávat vzpomínky, z mí pečlivé práce se ozvala Tia, která ke mně měla poznámku, nad kterou jsem se jen ušklíbl. „A ty by sis už mohla hledět svýho,“ zavrčel jsem na ní nepříjemně, když zmínila, že bych byl perfektní býložravec, zastavil jsem se a vyvalil k ní dotčeně oči. „Tak býložravec?“ řekl jsem se zavrčením, kdy jsem ignoroval její slova, naježil jsem se a pomalými kroky, očima šílence šel k ní. Probral se ve mě ten, kdo trhal psiska. Svým ježením jsem se zvětšoval, agresivně k ní vrčel, a když vlčice pokračovala do lesa, rozeběhl jsem se na ní.

>>> Zlatý les

<<< Pityas (přes Kvetoucí louku)

Povzdechl jsem si, zatímco jsme šli. Bylo mi trochu špatně z mé nesamostatnosti ve věku, jaký jsem měl. Našlapoval jsem klidně, houpal se a svou vlčí přednost nesl dál. Koukal jsem na Tiu, která se rozpovídala ohledně nějakých breberek, jen jsem tak převrátil očima. Ty ženský měly občas zajímavý nápady, měnit se na jiný druh.. božíčku. „Asi bych byl nejraději bych byl tím, čím jsem měl být. Takže vlk.“ řekl jsem tak jednoduše, začínal jsem být zas trochu morous, ač jsem netušil.. proč. Opatrně jsem šel dál vnímal ticho, které zde bylo. Počasí bylo chladnější, což jsem úplně nečekal v těchto měsících, ale.. byla to jedna z mála věcí, která mě dnes těšila.

>>> Bull meadow (přes Tichou zátoku)

Hleděl jsem k Tie a jen tak nevině pokývl hlavou. Rozešel jsem se za ní, když se zmínila s vtipem, uchechtl jsem se a převrátil nad tím úsměvně hlavou. „Asi by jsi se měla potulovat více, nebyla by jsi potom... taky tak tučná.“ rýpl jsem si do ní a zazubil se, hodlal jsem vlčici provokovat, dokud budu moct. Bylo to příjemné setkání, kterého jsem nijak nelitoval, ba naopak byl až upřímně rád, že jsem Tiaru poznal. Bylo to něco nového v mém životě.
„Myslím, že víc zajímavá věc, než ty, už se při našem putování neobjeví.“ řekl jsem tak nevinně a podíval se na Tiu, kopíroval jsem kroky, které dělala, sestup ze skal mi nebyl zrovna nejvíc příjemný, tudíž.. nebylo se čemu divit.

>>> Zauberwald (přes Kvetoucí louku)

Sledoval jsem vlčici a jen se tak uchechtl, nevinně. „Rád chodím, vlk má pořád co dělat a nemusí přemýšlet nad tím, co bylo.“ řekl jsem k ní tiše, zatímco jsem ji sledoval, občas jsem toužil vědět, jak vlčice, které mám kolem sebe, vypadaly.. Nejvíce mi o nich říkal jejich pach, Tiara měla pach, který mi zprvu byl jedno, ale stejně jsem si nemohl nepovšimnout něčeho, co mi dráždilo čumák, ale i tak jsem ji měl rád. Opatrně jsem se tedy porozhlédl kolem sebe, nastražil uši a zavětřil. „Vlk potom všem už bolest prakticky nevnímá, je to součást našeho života.“ řekl jsem a zamířil očima k ní, kdy jsem si tlapou od krvave ze šrámů přejel po čumáku. „Kdysi jsem měl vlastní smečku, ale to už je dlouho..“ přiznal jsem ten fakt, víc však říct nehodlám, byla to moje věc, ne její. „Kdy budeš chtít jít? Ne, že bych se tě chtěl zbavit, pouze vím, že to je pro tebe podstatné, být tam ve správnou dobu.“ řekl jsem k ní a kývl směrem špatným.

Hleděl jsem zřejmě na zem, snažil jsem se najít něco, čím bych Tiaru umlčel, litování jsem zrovna nejvíc nemusel, ale tušil jsem, že to prostě vlčice potřebuje. Proto jsem raději mlčel, podíval se k její maličkosti a zhluboka vydechl. Tížilo ji svědomí a to silně. „Nechci tě nijak odstrkovat nebo se tě zbavit, ale jestli cítíš na sobě vinu, doprovodím tě k tvé smečce. Budeš s ostatníma, hezky v klidu?“ položil jsem otázku opatrně, abych v Tie nevzbudil dojem, že nemám o debatu s ní zájem. Naopak, pociťoval jsem spíš, že je to opravdu třeba udělat takto. „Mě? Ani nevím, toulat se?.. možná. Nevím, od své bety jsem povel nedostal, kdo ví.“ řekl jsem a kdybych mohl, pokrčil bych rameny. Pohlédl jsem k nebi, na Tiu a sklopil hlavu. Tato konverzace vedoucí sotva den mi byla velmi sympatickou. Zívl jsem si, ohlédl se za sebe a pocítil ve vzduchu pach samce. Ušklíbl jsem se a dominantně zvedl svůj ocas, nerad jsem to přiznal, ale Tia si u mě vybudovala vztah, těžce jej nazvu, ale mám ji v kladném směru velmi rád.

Podíval jsem se na Tiaru a jen tak převrátil hlavu na stranu, kdy jsem nakonec zas usedl a začal ji poslouchat. Vydechl jsem, zatímco ona vedla konverzaci se sebou, do které otázkami zapojovala svou maličkost. Usmál jsem se, ne že ne. Ale.. cítil jsem z ní tolik neodžitých věcí, proto jsem k ní nakonec došel, sklopil k ní hlavu a podíval se jí do očí.
„Jsi velmi nadaná vlčice, která toho má spoustu před sebou,“ odmlčel jsem se, „pokud ti alfy nedaly vysloveně svolení k odchodu, tak by jsi se vrátit brzy měla, můžou tě následně nechat na ocet.. ale některé alfy jsou slaboši, občas si nechají skákat po hřbetě a přehlížejí hlavní problémy smečky.. A.. přestaň vše tak řešit, je to zbytečně vysilující pro tebe i okolí.“ špitl jsem mile a hlavu zvedl, zavětřil jsem, následně zavřel oči. „Každý vlk zažije něco pro něco, potká někoho pro někoho..“ špitl jsem a sklopil hlavu k zemi, kdy jsem zhluboka vydechl.

Švihl jsem svým ocasem též, nebudu tvrdit, že mě její otázky občas nevysilovaly. Musel jsem na chvíli zmlknout, tupě hledět před sebe, než jsem se odvážil pohled upřít na Tiu, která se opět na něco ptala, trochu to ve mě hrklo, ale.. hodlal jsem jí odpovědět. „Většinou dostaneme to oč nestojíme.“ řekl jsem jednoduše, nakonec se s protažením zvedl a oklepal přední tlapou, sám jsem se otřásl, abych ze sebe snesl nervozitu, potřeboval jsem dále pokračovat.. a netušil jsem, proč jsem chtěl zas na to houpající místo, odkud jsem vždy šel tak znaven.
„Občas jsou slova to nejvíce unavující, co vlk za svůj život pozná,“ utrousil jsem poznámku k vlčici a napřímil se, byl jsem nyní ve své plné výšce i s mohutností mé stavby.

Podíval jsem se na ni s „pozvednutím obočí“ a jen se ušklíbl. Nelíbilo se mi, jak neustále hodlala vyzvídat, nectila to, co jsem říkat nechtěl. Ušklíbl jsem se k ní a jen stáhl uši. „Jsi jako slunce, pořád mi hřeje do zad, dokud před ním neustoupím do stínu, nepotřebuješ vědět, o koho šlo.“ řekl jsem naposledy a zhluboka vydechl, trochu mi to bralo nervy, pořád se snažila, ale i tak jsem dál držel. Nakonec jsem si lehl, zívl a podíval se na nebe. „Musíš hledat víc komunikativní vlky,“ pověděl jsem k ní mile a usmál se.
Byl jsem svým způsobem spokojený, akorát mě tohle štvalo. Když jsem tak ležel, cítil jsem, že po mé tlapě teče víc krve, slízl jsem to a kašlal na to. Nakonec jsem jen zívl, zavře oči a zhluboka vydechl.

Prvně jsem se, dobrá, po dlouhé době jsem se upřímně usmál. Vlčici jsem sledoval a nakloníc hlavu jsem převrátil očima, jsem jen nevinně převalil sám sebe na bok, kdy jsem k ní dál hleděl. „Nestojí za řeč.“ odpověděl jsem jednoduše a vydechl, očima jsem pohlédl k obloze, kdy jsem jen zívl a zastříhal ušima, měl jsem se k tomu, že usnu.. a opravdu tomu nebylo daleko, bál jsem se, že to tu zalomím a Tia mě sejme za to leknutí, ale tak.. nevadí.
Následně jsem se na vlčici podíval s úšklebkem a zamračil se. „Prosím? Jak jako páchnu?“ zeptal jsem se dotčeně, to už jsem seděl a koukal dotčeně na Tiu, urazila mé ego, já a páchnout? Nikdy. Ušklíbl jsem se a přišel k ní. „Mohu zařídit, abys voněla tak krásně, jako já.“ zavrtěl jsem ocáskem a hravě máchl tlapou.

Vyvedlo se, usmála jsem se, opravdově a nakonec z vlčice slezl, kdy jsem se vedle ní usadil a sledoval, jak leží na boku. „Neřvi, ještě nás tu sežere medvěd a co potom?“ sledoval jsem ji svýma modrýma očima, kdy jsem jen převrátil očima nad jejím vyděšením, hysterka. Nehlídala si záda, chyba. Opatrně jsem si olízl tlapu a podíval se na novou jizvu od vlčice.
„Hledal jsem tě, jenže jsem se nějak dostal do jiný části ostrova, ani nevím, jak se mi to podařilo.. potkal jsem asi tři nebo čtyři vlky a s jedním se i trochu porval, ale.. žiju a jsem nyní tu.“ řekl jsem k vlčici mile, jako kdyby se ledová schránka roztála. Lehl jsem si, ležel jsem poblíž Tii a sledoval její maličkost. „Těší mě, že jsem ti chyběl.“ špitl jsem a hlavu položil jako vlče na zem, zatímco okem jsem si ji prohlížel, ač jsem nic lepšího než fleky neviděl.

Tiše jsem se dostal po pachu do míst, kde jsme s Tiarou nejspíš byli nakonec. Zastavil jsem se a zavětřil, když tu jsem v blízkých ranních hodinách zaslechl kroky, a její pach. Tak jako jsem se odtud rychle dostal, tak rychle jsem se sem vrátil, nechápal jsem jak to je možné, ale dokázal jsem to. S opatrností jsem šel po pachu, když tu mě napadlo nalíčit na vlčici past. Rozešel jsem se po stopách jejího pachu, hledal ji, snažil se její drobné tělo dohnat s líbivým plánem, který by slečnu poškádlil. Měl jsem chuť udělat něco, co musí vyjít. Jak Usměvavá řekla, jsem dobrý v boji, čímž mi zvedla o něco víc sebevědomí, a pokud dokážu bojovat, musím dokázat i ostatní věci. Ženou se za její maličkostí už jsem jen cítil, jak se k pachu blížím, až jsem učinil to, co jsem chtěl. Ve tmě jsem se přilepil k zemi, jako kočkovitá šelma ji sledoval a když jsem si byl jist, že je to opravdu Tia, vyřítil jsem se na ní.

Jméno, postavení: Excelsior, Sigma
Počet postů za celý předchozí měsíc: 1
krátké shrnutí všech postů (počítají se i rychlohry, které v tomto období zapíšete): Rvačka s Avanté, udělala mu viditelnou jizvu.
(získaní bobříci, nejlépe s odkazem na post kde byl bobřík získán): Tatér, rvačka s Avanté.

Za danou rychlohru 10 KŠM

10 KŠM + 5% za bobříka

<<< Most

Po strašidelné cestě jsem se jevil v těch temných končinách, cítil jsem zde svůj pach, kterým jsem se zde podepsal na některý ze stromů, vyrušila jej však vlčice, kterou jsem začal následně poznávat.

Rychlohra se Zeinab Is-Artais

Dostal jsem se k ní, pomocí větru. Přiběhla ke mně jako stín, nepoznal bych, že zde je, kdyby se neukázala a nepraskla by větev. Svítil na nás měsíc, vedli jsme poměrně fajn konverzaci, až dokud jsme nespustily hru, kterou ona začala brát zcela jiným směrem, přišlo mi to.. poněkud šílené, neměl jsem potřebu jí ublížit, její společnost mi nakonec byla více než jen nepříjemnou, v další setkání opravdu nedoufám.. V tom jsem se ujistil.

Konec rychlohry

Nakonec jsem pokračoval dále, nevěděl jsem, kam mě kdo dovede, opatrně jsem jsem proto pokračoval dál, naslouchajíc tajemnému lesu, hledaje Tiu, snad na svou přítelkyni konečně narazím.

>>> Pityas