Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Živý Dan byl. A těšilo ho, že nevypadal tak strašně, jak očekával. To ovšem neznamenalo, že se strašně necítil. Nechtěl to moc dramatizovat, ale najednou jako by mu život před něj postavil křišťálovou vodu a on v ní viděl všechny své prohřešky. Zavrtěl hlavou a tiše zabručel.
Den zvláštního černého vlka byl jednoznačně lepší než ten jeho, už proto, že se jen a pouze nudil. Dan se ušklíbl. „A co já s tim?“ podivoval se, ačkoli mu bylo jasné, co po něm vlk chce. Mohli se třeba prát. Nebo zajít na lov. Možností byla spousta. „Hmm... mohl. A ty bys mě třeba mohl nechat na pokoji, co myslíš?“ ubořil se na něj. Momentálně se choval jako nevychovaný harant a bylo mu to úplně jedno. Odvrátil od něj pohled a místo toho se zadíval na oblohu. Byla tmavá, ale svítily na ní hvězdy. Vypadaly jako živé. Co by se stalo, kdyby se přestěhoval za nimi? Hvězdy určitě nemusely řešit rodinné vztahy ani zlomená srdce. Musel se trochu pousmát.

Vlk se přibližoval. To Dan neměl rád. Neměl rád objetí, neměl rád fyzický kontakt. Jediný fyzický kontakt, který se mu vážně líbil, byl ten, o nějž se dělil s Merlin. Zavrtěl hlavou. Neslíbil si náhodou, že na svoji partnerku zapomene stejně, jako ona zapomněla na něj? Tak či onak, fakt, že má ve své bezprostřední blízkosti naprostého cizince, se mu vůbec nezamlouval. Nehodlal však stáhnout hlavu a ocas mezi nohy, a ačkoli byl mírně nahrbený, jak to měl ve zvyku, v dvoubarevných očích nebyla ani špetka strachu. Maximálně znuděnosti a vzteku.
Má nějaký dobrý sluch. Mírně se narovnal a na chviličku se zabral do prohlížení cizince. Byl vysoký a měl zvláštní zbarvení. Na Dana působil... zvláštním dojmem. Jako by snad nebyl z tohohle světa. „Zpackal jsem svůj život,“ zamumlal a ušklíbl se. „A jaký je tvůj den?“

Dle některých Iridan momentálně blbě čuměl, dle sám sebe... rozjímal. Ostatně, odjakživa uměl spíše ve své hlavě vést složité myšlenkové pochody, než aby se pral. To se ale mohlo lehce změnit. Byl plný vzteku. Sám na sebe. Na to, co nedokáza, na všechny ty promrhané příležitosti. Když už se zamiloval do princezny ze Zlaté smečky, nemohl ji rovnou svést na stranu Chaosu? Ne, on si ještě div neplánoval, jak bude vychovaný zeť. Co by pak asi řekl matce, otci nebo strýčkovi Scarovi? Jestli by vůbec něco stačil říct – beztak by se to odhalilo dřív, než by se nadechl, a pak by se už jeho bratři a sestry postarali o to, aby nedýchal.
Bloudil zelenýma očima po stéblech trávy, dokud si nevšiml, že k němu míří cizí vlk. „Co chceš?“ Dan sice měl potenciál chovat se vychovaně, už z toho důvodu, že mu vždycky přišlo, že je lepší mít k cizincům (obzvláště těm starším) úctu, ale... chaosanské vychování je holt trochu jiné. A on vážně neměl náladu. „Přišels mi říct, že jsem to zpackal?“ Řekl to tak tiše, že to cizinec ani nemohl slyšet. Co rozhodně však mohl, bylo vidět, že se Dan nafukuje jako naštvaný krocan.

<< Začarovaný les

Šel sice už nějakou dobu, ale i tak mu k návratu do Chaosu zbývala ještě dlouhá cesta. Nikam tedy nespěchal, občas šel svižněji, občas pomaleji. Myšlenky nechal volně plynout ve své hlavě, už se žádnou příliš nezaobíral, a jediné, nad čím skutečně přemýšlel, bylo to, aby zvolil správnou cestu. Ve vlhkém vzduchu cítil pachy dvou nebo tří vlků, ale nezaujaly jeho pozornost natolik, aby se vydal po jejich stopách. Pouze se ušklíbl a šel dál. A zase dál. Kromě pachů vlků ho v čumáku šimrala i vůně různých květin. Ačkoli se vůbec nepodobaly vůním, které poprvé ucítil v doupěti, úplně mu doupě připomněly. Konečně si to uvědomil. Stýskalo se mu. Po tátovi. Po mámě. Po bráchovi. Po ségře. Jak dlouho nebyl součástí své vlastní rodiny? Kdyby alespoň mohl říct, že narazil na zajímavá místa a naučil se důležité informace. Kdepak, Iridan svůj mladický život pouze promarnil a prodil se až po uši v problémech.
Jeho pozornost zaujal drobný potůček, a potůček ho dovedl až k řece. Nenapil se. Zůstal tam jen stát a tiše stříhal ušima.

<< Vlčí jezero (přes Mlžné pláně)

Nakonec se v rámci své velkolepé cesty domů octl ve fialovém lese. Byla to rozhodně příjemná změna a lepší, než kdyby se octl zpátky ve zlatém. Tehdy se tam tak strašně toužil podívat, projít jím, poznat ho. A nyní? Nyní se chtěl svému mladšímu já vysmát a dát mu za vyučenou za to, jaké myšlenky mělo. Svět nebyl dobrý. Svět byl zlý. On byl zlý. Možná naivně věřil, že se může změnit, že může od svého osudu utéct... ale na to byl vždycky až moc líný. Jen mu zkrátka trvalo si to uvědomit. Pobaveně se ušklíbl. S každým krokem se blížil domů, s každým krokem si nebyl jistý, jaká bude reakce jeho rodiny. Konec konců, skoro byl připraven opustit Chaos. Vzdát se svého já. Otec i strýček o tom jistě už věděli. A co takový Zeiran? Mohl o jeho naivní lásce vědět? Zakroutil hlavou. Nebyl čas ztrácet čas. Nechtěl se tím trápit. Hlavní bylo, že se vrací domů.
Jak hodně ošklivě se na něj budou dívat, to vyřeší až Danovo budoucí já.

>> Kvetoucí louka

Scall se sice rozhodla zůstat, ale Dana i tak po celou cestu do nížin doprovázel příjemný pocit znovunalezení sama sebe a zapomnění. K čertu s Merlin, k čertu se Zlatou smečkou... Iridan byl celou dobu takový, jaký nechtěl být. A najednou mu nepřišlo špatné, že takový byl. No a co, že se pustil do toho adolescenta? Mohlo být jedině rádo, že mu hned někdo ukázal, že svět není tak růžový a hezký, jako les, v němž žil. Iridan mu vlastně prokázal dobrou službu.
S pocitem, že konečně ví, co od svého života chce, se vracel do Chaosu. Kožich mu smáčel drobný deštík, zatímco kráčel pryč. Pryč od jezera, pryč od pocitu náklonosti ke Scall. Netušil sice, že za to všechno mohl Amorek, ale byl si jistý, že toho vůbec nelituje. Merlin... neexistovala.
Jeho princezna ze zlatého lesa přestala existovat ve chvíli, kdy ho nechala se všemi jeho nadějemi na jejich tajném místě. Když Scall řekl, že ji nenávidí, nelhal. Byl Chaosan. Do Zlatého lesa zkrátka nepatřil.

>> Začarovaný les (přes Mlžné pláně)

Jméno vlka: Iridan
Počet postů: 1
Postavení: sigma
Aktivita pro smečku: Snaží se probudit své chaosanské já :>
Krátké shrnutí (i rychlohry): Po Amorkovi je i nadále se Scalliou, stěžuje si na Merlin a řeší Chaos ✨
Bobříci: -

Díval se Scall do očí a rychle nasucho polykal. Dvoubarevné oči mu jezdily sem a tam. Její srst se míhala jen kousíček před jeho tváří. Vnímal její přítomnost, i když na chvíli přimkl víčka k sobě. Nechtěl ji ztratit. I když to znamenalo, že ztratí Merlin. Konec konců... Merlin byla zrádkyně, ne? Co si o něm asi pomyslela, pokud Gabko řekl, že na něj byl Dan zlý? Myslel to Dan vážně? Nebo to tak jen prostě působilo proto, že je z Chaosu? Zakroutil hlavou. Neměl by se stydět za to, kým je. A taky že se nestyděl. Naučil se Chaos milovat. Tím zvláštním způsobem.
„My... jako ty a já, nebo my, jako všichni bratři a sestry?“ škádlil ji a pomalu kolem ní dělal kolečka. Šel tiše, se zády nahrbenými, a už nic neříkal. Až potom, co se dotkla jeho jizvy, opět nasucho polkl. „Věřil jsem někomu, kdo mě zradil. Byla to vlčice... ze Zlatého lesa. Myslel jsem, že to, co je mezi náma dvěma, je láska. Ale víš ty co? Nebyl jsem nic jinýho než loutka. Využila mě. A málem jsem kvůli ní opustil to, pro co jsem se narodil.“ Bylo to poprvé, co něco takového někomu říkal nahlas. Merlin nemohla za tu jizvu. Za tu si mohl sám. Nebýt toho, že tehdy byli spolu, skončili by už dávno metr pod zemí. Občas si možná Dan přál, aby to tak bylo. V jeho paměti by Merlin zůstala jako neohrožená vlčice, pro kterou chce bojovat. Takhle viděl jen někoho, kdo ho zradil... kdo nasliboval a už nesplnil. Mimoděk se zahleděl někam do dálky. Bolelo to. A jakkoli se snažil to v sobě popřít, nemohl Merlin tak úplně dostat z hlavy...
„Hmm. Máme. Navždycky, Scall,“ zachrčel jí kousek od ucha. „Myslím, že... že bych se měl vrátit domů. Jdeš?“ Počkal na ni v místech, kde se terén svažoval dolů.

//pohoda, konec konců, teď jsi taky čekala pěkně dlouho

Pod huňatou srstí se mu dělalo horko. Problém byl v tom, že ačkoli večer byl skutečně teplý, nemohl za to on. Tyhle pocity už dlouho nezažíval. Tedy, nebylo to tak dávno, kdy byl okouzlen Merlin, ale... byla to právě Merlin, kdo ho okouzlil. A teď, ať se snažil myslet na co se snažil myslet, před ním ona jednoduše nestála. Princezna ze Zlaté smečky byla pryč. Měl mimořádnou příležitost být s jednou ze svých sester, naštěstí nepokrevní. „O to líp,“ ušklíbl se na ni. Chaos potřeboval silné a soběstačné vlčice, které si byly jisté ve svém těle a znaly svoji hodnotu. Nepotřeboval nevychované fracky jako Dan, kteří lítali za vlčicemi z jiných smeček. V duchu umíral hanbou.
Kdykoli ji cítil na svém těle, kdykoli se na něj podívala, zapomínal. Nebo se alespoň to snažil sám sobě namluvit, aby z toho vyšel líp. Aby z něj nebyl zrádce na obou frontách. Naparovala se před ním a co dělal Dan? Nechal se svést. Propadl Amorkovu kouzlu a ani se nesnažil s tím něco dělat. Hleděl na ni. „Jsme Chaosané, ne? A Chaosané dělají, co se jim zrovna zlíbí,“ šeptl jí do ucha o chvíli později, co si ta slova domyslel a byl připravený s nimi ven.
Takhle se na mě kdysi dívala Merlin, zaskučel v myšlenkách a hned na to tiše zavrčel. Scall to muselo překvapit, Dan se tím však nenechal vykolejit. Merlin neexistovala. Nebyla tu. Vykašlalal se na něj. Jejich svět, jejich ostrůvek plný rybiček, byl jen dokonalou iluzí. Nebyla o nic lepší než on. Bál se jí ublížit proto, že byl Chaosan. Zatímco ona ho využila a ublížila mu pod maskou nevinné vlčice a dcerušky ze Zlatého lesa. „Nenávidím ji,“ přiznal pak Scall nahlas. Jizva na hrudi se napnula jako vždy, když byl nervózní. Duše se mu v tu chvíli rozpadala na tisíce kousíčků. Byl ochotný je pošlapat a zničit. „A přesně proto na tebe nechci zapomenout, Scall. Ty jsi pro svět zrádkyně, jako Chaosanka. A já raději budu s Chaosem, než s někým, kdo si o sobě myslí, že je lepší.“ V momentě, kdy tohle říkal, už Amorkovo kouzlo pominulo. Dana to nebolelo o nic míň. Ale byla to pravda. Merlin nenáviděl. Nechtěl ji vidět. Přál si, aby zmizela s jeho života.
A přesně proto přišel ke Scall blíž. Aby cítil její vůni. Aby zapomenul na svoji první lásku, na tragický příběh. Aby nikdy nezapomněl na ni. A ona byla vlčice z Chaosu – ta s uhrančivým pohledem růžových očí. Scallia. Nikoli Merlin.

2

„Fajn,“ podotkl, patrně chtěje se ujistit, že Scall zná jeho oblíbené slovo. A taky oblíbený zvyk – protože hned nato jeho obočí vystřelilo vzhůru, současně s tím, co se maličko nahrbil. Na nějaký dobrý postoj ho skutečně neužilo. Nervózně přešlapoval z tlapky na tlapku a urychleně polykal knedlíky v krku. Netušil, co to má znamenat, věděl ovšem, že naposledy, když měl knedlíky v krku, skončil s Merlin, a potom... no, skončil s Merlin. Tedy. On ji ještě stále chtěl. Ale problém bylo, že ona jeho patrně ne, a protože byl Chaosan, nemůže se považovat za hřích, když se bude s knedlíkama v krku dívat na jinou mladou vlčici, ne? Tahle mu, když nic jiného, byla alespoň věkově blíž. A byla nižší. To byla příjemná změna. Pobaveně se usmál.
„Dobré to rozhodnutí. Bratři a sestry jsou určitě taky spokojení, protože musím říct, že, no... seš fakt pěkná. A co je pěkné, je obvykle i pořádná mrcha, takže vítězí naprosto všichni,“ vysekl jí podivný kompliment a spokojeně hekl, když se o něj otřela. Tohle mu chybělo. Pocit, že není sám. Tentokrát se tedy nevzpouzel, pouze opět nadzvedl obočí a naprázdno polknul. Zase ty blbé knedlíky. „Jestli jsem já svatej, ty jsi potom princezna z Chaosu–“ Zarazil se. Merlin. Merlin byla jeho princezna. Princezna ze Zlaté smečky, královna magií, náhradní matka jedné ztracené lasice. Iridane, mysli. Nemůžeš... nemůžeš dělat princezny ze všech. A už vůbec ne... a co má jako bejt? Scall je pěkná. Fakt že jo. A hlavně je to mrcha. Táta bude spokojenej, máma bude spokojená, strýček Scar bude spokojenej, já budu spokojenej... vyřešeno, hotovo. Tak fajn. Očividně nejen, že Dan pocházel z Chaosu – i v hlavě měl nyní naprostý chaos. Nebo spíš, bordel.
„Protože se máme zdokonalovat ve svých bojových schopnostech,“ odvětil suše a pro změnu se napřímil, jakmile ho cvrnkla do plece. Jizva se mu střídavě natáhla a zase svraštila. To aby na ni byl pořádný výhled! „Já vím, uhm, díky. Trénuju. Dlouho. Sotva jsem se narodil a už jsem, no... běhal za kostma a bylinkama.“ Jen škoda, že ani kosti, ani bylinky v otcově a matčině doupěti neměly nožičky. Říct, že se pral se sourozenci, bylo ovšem moc profláklé.
„A vůbec, pořád jsi mi vlastně nevysvětlila, co to u všech bílých kachniček děláš, hmm? Podívám se do tvých očí a... mám pocit, že jsem slepej. Nebo blbej. Ale nemůžu si pomoct.“ Tak. Probodával ji pohledem, jako by ji nenáviděl, a současně s tím prahnul po její blízkosti. A protože na znenávidění se budou mít celé věky, rozhodl se se k ní přiblížit. „Buď jinak tak laskavá a koukej se na mě těmahle svýma očima pěkně dlouho, třeba až do svítání. Potřebuju zapomenout,“ zašeptal jí do ucha a chvíli ho žmoulal mezi ostrými zuby. S knedlíkem v krku a podivnými pocity v břiše se s hlasitým povzdechem smířil.

1

Iridan nemohl být překvapený, že ho Scallia zjevně neznala. Konec konců, překvapenější by byl, kdyby to bylo naopak. I přes to ji sjel tak trochu nabručeným pohledem. „To by ti rodidla trhat mělo,“ podpořil ji v její poznámce a vítězoslavně se ušklíbl. „Ať už jsou ta rodidla cokoli,“ dodal ještě tiše a pokrčil rameny, aby dal jasně najevo, že mu žíly nijak fakt, že něco neví, netrhá. Občas mu sice neznalost žíly trhala, ale tohle nebyl ten případ, nyní tu byl z důležitějších důvodů. Třeba proto, aby pomohl Scallii rozluštit, kdo vlastně je. „To je v cajku,“ ušklíbl se na ni prve. „Jsem Iridan. A ty jsi patrně má sestra, pokud ses bavila se Scarem a naverboval tě. Nebo ses už v Chaosu narodila?“ Nakonec přece jen začal vyzvídat. Bylo rozumné mít nějaký přehled o vlčici, jež stála před ním, už proto, že byla vysoká pravděpodobnost, že se jedná o jeho sestru. Tu nepokrevní, samozřejmě.
Oči vlčice jiskřily růžovou barvou, a tak když se nad vlky snesl obláček zrovna tak růžový, Dan jej považoval za její dílo. Musel uznat, že to vypadalo docela impozantně, ačkoli mu to za prvé dráždilo sítnici a za druhé... dráždilo ho to v krku. Několik třpytek mu vniklo do hrdla – jako by neměl dost s tím, že ještě nějakou dobu zpátky ho tam už tak šimralo a na hrudi mu ležel těžký balvan. Nyní, jak tak kašlal, mu však docházelo, že se necítí o nic víc slabě. Naopak. Cítil se... plný energie? Ne, to nebylo ono. Naštvaně si odfrkl. Nechápal, jak mohla mít Merlin tak moc ráda magie, vždyť... nad nimi zůstával rozum stát. Ostatně, nad Merlin taky. Vypařila se. Nechala svého kluka stát na hranicích smečky, jako by jí za to nestál.
Dan si tyhle negativní pocity uvědomoval víc než kdy dřív a víc než kdy dřív se za své rozhodnutí chtěl proplesknout. Naklonil hlavu na stranu a celé jeho hubené tělo ztuhlo, jakmile se k němu vlčice přihlížela. V rodině vztah rozhodně nebyl postavený na objímání, do svého osobního prostoru, který si bedlivě střežil, takhle pustil jen Merlin. Nebo lišku, když mu rozpárala hrdlo. „Co u všech bílých kachniček děláš!? vyjel na ni. Tedy, chtěl to udělat. Problém byl v tom, že to vůbec neznělo jako výhružka ani výčitka. Znělo to spíš... překvapeně. Dan si najednou přišel jako zamilovaný puberťák, jenž neví, co se svým životem. A nejen že si tak přišel, on takový dočista byl. „Aha,“ vyrazil ze sebe mezi zrychlenými nádechy. „Chceš se objímat. Seš si jistá, že tohle mají v popisu práce Chaosani? Neměli bychom se, co já vím, třeba spíš prát na život a na smrt?“ vykoktal vyplašeně a obočí mu vylétlo vzhůru. Bylo jasné, že nic takového dělat nechce. Naopak přišel blíž a hlasitě vydechl do Scalliny srsti. Byla tak heboučka a tak voňavá... a dokonce už Dan ani necítil tu příšernou zimu.

<< Červená louka (přes Sněžné Tesáky)

„Domluveno,“ přitakal. Nechtěl to jakkoli rozmazávat, ale přece si ještě neodpustil důležitou poznámku: „Nezapomeň, že sliby jsou pro Chaos svaté a za zradu se platí nejvyšším možným trestem, takže bych ti radil, bratře, abys mě pak pořádně ohodnotil. A hlavně upřímně. Milosrdný lži ještě nikdy nikoho nezachránily.“ Na konci svých slov se zazubil. Jak mu to vyhrožování konečně šlo! Kdyby tak věděl, že se o něm ve Zlatém lese horlivě mluví a řeší se, jak zvýšil hlas na Gabka, asi by mu to až tak příjemné nebylo... nebo snad ano? Bylo to zvláštní; na jednu stranu chtěl být dobrý Chaosan a na tu druhou... zavrtěl hlavou. Nebyl čas na nesmysly.
„Ještě štěstí, že v tomhle nejsem jak máma, která si na úpravě kožichu dává opravdu záležet. Lenost má své výhody,“ podotknul s úšklebkem, zatímco lezl do portálu. Popsat své pocity během přesunu by pravděpodobně nedovedl, a tak se raději snažil nepřemýšlet a hlavně, udržet svůj žaludek na uzdě. To by to tak hrálo, aby se Chaosan pozvracel z trošky toho točení.
Nakonec přistáli v horách a odtud slezli až k jezeru. Opatrně kráčel sněhem, za tu dobu, co cestovali portálem – ačkoli to nemohlo být víc než pár sekund – začalo hustě sněžit. Nová sněhová pokrývka byla lepkavá a Iridan cítil, jak má mokrý kožich. Otrávěně si odfrkl a ještě otrávěněji loupnul pohledem po Wissovi, a potom se zarazil. Tam u břehu... byla... jeho sestra! Tedy, ne ta pokrevní, ale byl si jistý, že byla z Chaosu. Ostatně to byla přesně ta vlčice, která se zrovna vybavovala se strýčkem Scarem, když s ním chtěl mluvit on. „Poslyš, bratře, mám jisté nevyřízené účty. To je Scallia, jedna ze členek Chaosu,“ informoval ho rychle, přece jen, známosti ve smečce se nikdy neztratí. „Vypadá to, že budeš muset ty špatnosti páchat sám. Potřebuju s ní zratit jedno nebo dvě slova.“
S tím se odpojil. Vlastně nevěděl, co Scallii řekne. Sotva ji znal a být nabručený jenom proto, že zrovna mluvila se strýčkem? To by asi moc chaosanské nebylo. Anebo možná ano. Protože to byla naprostá hloupost. Oblízl si čenich. „Ahoj, ty jsi Scall, že jo?“ pozdravil ji, jakmile k ní došel. „Měl jsem tu čest potkat tvoji sestru a viděl jsem tě se jednou bavit se Scarem. Zrovna v ten nejméně vhodný okamžik, kdy jsem s ním chtěl mluvit já,“ připomněl jí, kdyby to náhodou nevěděla... což pravděpodobně nevěděla.

<< Rokle (přes Nejvyšší horu)

Neušel mu pohled, kterým Wiss skenoval jeho jizvu. Napřímil se, aby působil vyšší, a sám na to nereagoval. Chtěl se obhajovat, říct mu, že tu jizvu získal za svoji statečnost. Respektive nejdřív ji získal za svoji neschopnost a později statečně odmítl, aby ho otec uzdravil. Ovšem, nebylo konec konců důležitější být spokojený sám se sebou, než vypadat před zraky všech jako pravý Chaosan a uvnitř být jen rozklepaný ratlík? Dan podráždně vyfoukl z čumáku obláček páry a čekal na svůj verdikt. Ten byl... veskrze neutrální. „Fajn, to sedí,“ potvrdil s křivým úsměvem a uznale pokýval hlavou. Wiss byl skutečný přítel, nematlal med kolem tlamy a šel rovnou k věci. Jeho další slova padla na úrodnou půdu, protože se Iridan, řekněme, rád inspiroval tím, co dělat do budoucna, a zároveň ho štvalo, když mu někdo říkal, co má dělat. „Fajn,“ vyprskl mírně netrpělivě. „Zeptám se tě znovu, až napácháme trochu toho Chaosu.“
„Jo? Tak fajn, určitě ji ještě potkáš,“ uklidňoval ho rádoby, čímž zároveň uklidňoval sebe. Nechtěl na sobě něchat nic zdát, ale pravděpodobně nechal, protože se zatvářil tak trochu... jako kdyby ho mučili. Mámu přece jen dlouho neviděl a ať si jeho tvrdé chaosanské srdce, jež vlastně zas tak tvrdé nebylo, říkalo co chtělo, vidět ji chtěl. Nerad se bavil o své rodině a i přesto se mu po ní nyní opravdu ošklivě stýskalo.
Spolu nakonec vyrazili, no, údajně rozsévat Chaos, ve skutečnosti spíše na zimní procházku. Alespoň zatím. Došli až na červenou louku, v dálce svítil portál. Ostatně ještě aby nesvítil, když bylo zataženo a na obloze byly černé mraky. „Začal bych trochu zvolna,“ informoval svého společníka. „Uvidíme, jak moc velcí bubáci jsme a jestli se ten portál rozbije, až do něj vstoupíme, co ty na to, bratře, Wissfeohu?“

>> Vlčí jezero (přes Sněžné Tesáky)

„To je dobře, že se neprosí,“ ušklíbl se a hrábl tlapkou do země. Vypadalo to, že se blíží něco, co se tentokrát nebude týkat padání zelených plášťů z nebes. Obloha byla zatažená a Dan ucítil poryv chladu. Blížila se snad sněhová bouře? Pravděpodobně ne, ale vločky, ty jistě za chvíli padat budou! Něco v něm se zaradovalo. Raději by sice pořádnou bouřku, ovšem aspoň nějaké zpestření jejich... čeho vlastně? Doteď si nebyl jistý, proč se vlastně dal s Wissfeem do řeči. Konec konců, obvykle slovy šetřil, pečlivě je vybíral a analyzoval... a nyní se bratříčkoval s cizím vlkem? Jak se ovšem brzy ukázalo, vlk nebyl tak úplně cizí. A dokonce s ním souhlasil i ve spoustě věcech. Třeba v názorech na rodinu. „V tom případě zapomeň, že jsem děcko Usměvavé a Šamana, a řekni mi... kdybys to nevěděl, což nevíš, protože jsi na to zapomněl,“ ušklíbl se, „co by sis o mě pomyslel, hmm? Víš, sbírám... životní moudra a tak. Jak být dobrý Chaosan. Protože představ si, že to, že jsem se ve smečce narodil, neznamená, že už nemusím hnout drápkem.“ Víceméně právě přiznal, že není tak dobrý, jak by si přál, že je nekňuba a rozmazlený fracek, ale co na tom sejde? Názor Wissfea mu byl stejně ukradený. Asi. Možná. Nebo ne?
Dokud nevěděl, že není prakticky jeden z jeho bratrů, smýšlel jinak. Teď měl pocit, že se musí ukázat v lepším světle. „Viděl ses s Usměvavou?“ Ač se chtěl od rodiny jistým způsobem distancovat, tuhle otázku si neodpustil. Chtěl se ujistit, že je jeho máma vážně mezi živými, že o ní nekolují jen zvěsti. O jejím návratu mezi živé. Třeba ho na cestě od duchů přibrala zrovna ona? „Myslel jsem, že to pomalu stočím domů,“ odmlčel se pak, jiskřičky v jeho dvoubarevných očích patrně říkaje, že má něco za lubem, „ale sekat dobrotu je nuda. Půjdem rozsévat trochu toho Chaosu?“ Na nic nečekal a se zdviženým obočím na Wissfea otočil zadek. Odkráčel dřív, než se stihl nadechnout.

>> Červená louka (přes Nejvyšší horu)

Cizinec se Danovi poměrně zamlouval. Neměl moc zkušeností s verbováním vlkům do rodiny, ovšem jistě bylo plusovým bodem, že jen co spadl z kopce, hned se začal zvedat, místo toho aby se smířil se svým osudem. A pokud u toho i třeba nadával, což Dan úplně nemohl posoudit, protože ho nadávat neslyšel, potom by to byly ještě plusovější body! „Wissfeoh?“ podivil se. Jeho údiv nepramenil z faktu, že by mu to jméno bylo povědomé. Spíš znělo zvláštně a Dan se... rád zabíral podivnými jmény. Potomek nikoho, ozvalo se mu v hlavě vzápětí to, co slyšel, jako ozvěna. Tak by si možná taky mohl říkat. Potomek nikoho. Jak moc by se vlk zlobil, kdyby si to označení vzal? Konec konců, nějak se začít musí, tak proč nepáchat zprvu jen malé špatnosti? „To je fajn, že jsi takhle svobodný. Tak hlavně nepadej do vln na moři nebo před pumy, abych se ti příště nemusel vysmát. Z bryndy tě totiž fakt tahat nebudu,“ zabručel, jako by se chtěl bránit něčemu, z čeho ho Wissfeoh ani nenařknul. Na Danovi bylo vidět, že ještě stále nebyl Chaosem políbený, ač v něm vyrostl, ovšem, co není, může být.
Netrpělivě vyčkával, s jakou reakcí přijde po zmínce, že je z Chaosu. Na některé to nezapůsobilo vůbec, na jiné to spolehlivě fungovalo jako bububu. Pak tu byl Wissfeoh, jenž si dal, aniž by to Dan dopředu tušil, dvě a dvě dohromady. Proč se vlastně jen mladý vlček snažil, být záhadný a nespojovat se se svými rodiči, když je Wissfeoh stejně znal? Nejdřív se z toho chtěl vykroutit: „Já nejsem syn žádného...“ Pak mu však došlo, že zapírat nemá cenu. „Fajn. Ale příště si prosím jen Iridan. Nechci být souzený podle toho, kdo jsou moje máma s tátou, jako spíš podle toho, kdo jsem já. Že jsem na vzestupu a že mám vlastní hlavu, děkuju pěkně,“ svěřil se mu. Z tónu, jakým vyslovoval ona kouzelná slovíčka, bylo patrné, že je moc kouzelně nevnímá a spíš je používá skoro jako urážku. Jako by z tlamy správného vlka nesmělo uniknout cokoli společného s vychováním. Chaos měl rozsévat chaos, ne lásku. To ho učili už v plenkách. „Takže... tě nemusím verbovat do Chaosu?“ zeptal se ho pak.