Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3   další » ... 17

Postovaná 1

Přetlačovaná pokračovala. Neslyšně, ale viditelně. Ledové pohledy, stálý sebejistý postoj a ani špetka slabosti v tónu, a to u obou z nich. Sice se to neslo klidně, ale zblízka by každý poznal, že zde probíhá ostřejší výměna názorů.
Ať už měl Lucian odpovídat od srdce nebo maličko zalhat, nehodlal ustoupit. Tato žena byla sice tvrdohlavá, ale vypadalo to, že má mozek. Aspoň pro kšefty, jak odposlouchal. Jen potřebovala trochu poznat autoritu. "Už jsem ji hledal. Nyní si ale nejspíše nepřeje být nalezena." Ellie mu chyběla. Její vůně, srst, konejšivá slova... Ale pravdou bylo, že opravdu nevěděl, kde ještě hledat. Slehla se po ní zem. Byl z toho sice zoufalý, ale o to větší zodpovědnost teď cítil za jejich společný domov. Že by to zde bylo zrovna frekventované, to se říct nedalo. Sice tu poslední dobou bylo nějak rušno, ale vchod do Androme stále ležel na takovém místě, kam by se nevzdělaný nicnetušící vlk dostal leda tak zakopnutím o kořen. Nehodlal se s ní však o tomhle hádat. Když si myslela, že je to tu napaditelné, pletla se. "Tohle místo je otevřené každému poutníkovi s dobrými úmysly. Však myslet si, že je nestřežené, by byla chyba začátečníka," zareagoval na její zpochybňování jeho domova. "Zatím nejsi příliš znalá ve zdejším dění, že bádáš informacích? S věděním přichází moc, ale musíš mít to správné. Slyšel jsem o chaosu. I o další smečce. Jedna osoba, která ti může pomoct si najít cestu pralesem, stojí právě před tebou," prohlásil vážným hrdým tónem, ale postavení nezměnil. Chtěl od ní jen trochu respektu, ale zřejmě ho nedostane. Bedlivě sledoval její tělo, i když jen periferně. Byl by připravený se bránit, kdyby se rozhodla mu skočit po krku.

My taky! 5

Měl starosti. Doslova ho sžíraly. Byl ale dostatečně zkušený na to, aby je uměl skrýt. Na Ellie mu záleželo jako na ničem. A přece mluvila o kamarádce - a Black nevypadala, že by jí to jméno nic neříkalo. Kdo je přítel tvého přítele, ten je i tvůj přítel. Nebo tak to aspoň má fungovat, když nepřítel nepřítele... Však to znáte. Tmavá vlčice si jeho sympatie však stále nezískala. Hrál ale její hru - ve snaze ji znovu dohnat k pasivní agresi zůstával naprosto klidný a zíral na ni ledovým pohledem. I klid vás přece občas dožene k zoufalosti. Jako když je rodič natolik klidný a ochranářský, až to vlče dopálí a půjde udělat nějakou blbinu. "Pravda, má partnerka se často vrhá do nebezpečí. Není k nalezení už nějakou dobu, domů se nevrátila," souhlasil s ní. Aspoň nemohli říkat, že nemají, o čem se bavit, když měli společnou kamarádku. Ačkoli ho bolelo to říkat takhle nahlas, že jeho žena je samý průšvih, nebyl slepý, aby si nalhával opak. Udělal, co mohl. Teď jenom čekal na osud, jako vždycky. Teď si jen zachoval tu kapku lhostejnosti v hlase. Stejně na tom nesešlo, Black na tom s vědomím, kde ta hnědá průšvihářka je, očividně nebyla o nic líp.
"Pokud zde pobýváš jako přítelkyně Ellie, jsi vítána," přehodil ocas na druhou stranu, až zář jej obklopující zavlála, "pokud však hodláš využít mého území pro osobní zisk, musím být informován." Moment, kdy ukázal svou dominanci. Vyslovil to vážně a očima ještě přísněji zíral do těch jejích ze své úctyhodné výšky, kterou by kdekomu zastínil obzor. I přes význam slov, nebyla to výhružka. Spíše prosba, kterou se snažil přetransformovat do jejího jazyka. "Znám mnoho věcí, které by ti přišly k užitku. A vím, kdo je Lissandra." Informace za informací. Taková byla nabídka, pod ni nešel. Nečekal, že by teď odešla. Dal jí výzvu. Někdo, jako jsi ty, není tak hloupý, aby nabídky odmítal. V duchu se pousmál.

Podle jejího arogantního postoje nezaujatého parazita odhadoval, že nějaké "těší mě" by padlo vniveč. Rozhodl se přistoupit na její vlnu. Ne tolik, aby kvůli tomu měnil své zásady, ale aby jí byl blíž a dostal z ní nějaké informace. Zatímco se uráčila mu říct své jméno, on sklonil hlavu a ukousl si ze své večeře. Klidně by tam mohli jen vedle sebe tiše sedět a jíst. To by ale byla nuda - a on stále neměl to, co chtěl. "Lucian," řekl mezi sousty. Udělal pár kroků k vodě a sklonil hlavu, aby se napil. Když svou mokrou tlamu zvedl, posadil se k ní čelem, aby se nejúžasnější a nejjedinečnější Black necítila přehlížená. Zabodl své zraky do jejích očí, než položil otázku. To se dělá, když někoho chcete donutit něco říct. Nebo ho donutit se cítit provinile. Nebo soustředěně. Vlastně jenom tak, aby bylo jasné, že mu to není jedno. Ona sice nevypadala, že něco tají, ale čím víc si v jeho přítomnosti bude připadat nepříjemně, ať už z jakýchkoli důvodu, tím víc se toho šedý o její osobě dozví. "Black. Vy musíte být přítelkyně Ellie. Vyprávěla mi o vás," paměť tak dobrou už neměl, ale svou ženu většinou poslouchal. Možná byla shoda v jeho paměti s tímto jménem zcela náhodná, ale aspoň jí tím dá ten pocit, že on o ní ví víc, než ona o něm. Což byla pravděpodobně i pravda, vzhledem k její pasivní agresi. "Přišla jste do Androme s konkrétním přáním?" Pokračoval klidným hlasem.

Zíral na svůj odraz na průzračné hladině jezírka. Nutilo ho to přemýšlet nad svým životem. Zaslouží si být spokojený? Po tom, čím vším prošel, určitě ano. A možná i byl - měl klid, měl ticho, domov i kontakt s rodinou. Stále mu ale něco chybělo. Ta poslední věc, kterou by u sebe měl mít každý starší jedinec. Neměl by být sám. Ukousl si další sousto ze zajíce, když ho z přemýšlení vyrušila ona osoba. Tmavá vlčice si příliš servítků k tlamě nebrala. Mlčel a klidně si ji prohlížel, dokud nepolkl sousto. "No dobré ráno," řekl neutrálním tónem. Ona sice pozdrav nevyslovila, ale on si slušnost neodpustil. Ani ráno nebylo, byl večer - jen cítil potřebu ji na to nějak nenápadně upozornit, že by měla být aspoň trochu slušná, když už mu bez optání vlezla do nory. Co bylo patrné o šedákovi, byl to flegmatik. Je líně pohodil ocasem, přičemž se hvězdná záře zamihotala. Rozhodl se podělit už protože měl návštěvu a sluší se to, ale nijak nespěchal. "Komu vděčím za návštěvu?" Optal se stejně klidným hlasem a přisunul k ní půlku zajíce.

<< Temný les přes Hraniční pohoří

Než se šedý vymotal z objetí temných kmenů, Slunce už bylo relativně nízko. Na cestě domů obešel pár míst, o kterých si myslel, že by se tam mohla Ellie zdržovat. Pomalu to hledání ale vzdával. Jestli se vrátí, tak sama, bez jeho pomoci. Rozhlédl se i po potravě, ale kromě stáda kamzíků, kteří utekli ještě než se přiblížil, na mnoho nenarazil. Hory mlčely, jakoby mu něco tajily. Nebyl si jistý, jestli chce vědět, co to něco je. Nakonec se na něj přece jen usmálo štěstí - aspoň jedno malé povzbuzení v podobě malého králíka se mu dostalo k čumáku. Trpělivě počkal na správnou chvíli a brzy zvíře držel v zubech. Večeře. Bezva.
Sklonil hlavu, aby se vešel do vchodu, a seskočil ze skloněného schodiště. Místnost osvětlovalo příjemné namodralé světlo. A právě v tomhle světle si všiml další osoby, kterou přes výrazný pach jeho čerstvého úlovku neucítil. Zastavil se a chvíli neurčitě zíral, protože tuhle vlčici nepoznával. Ellie s novým kožíškem to nebyla. Možná nějaká její kamarádka, která má zprávy? Nebo prostý kolemjdoucí, který na dobře ukrytou jeskyni narazil? No, zřejmě tu ale trochu zametla. Ne, že by se tu o to nestaral, nedávno tu byl, ale ženská práce byla poznat. Stále je to tu ale moje, pomyslel si dominantně, ale přesto se rozhodl neznámou nebudit. Tiše se přesunul k jezírku, položil zajíce, napil se a pak se pustil do jídla.

Že by se mu přístup nevycválaného mladíka líbil, to se říct nedalo. Aspoň ale dostal informaci - Ellie tu není. Slehla se po ní zem. Jak se s tím měl smířit? Neměl náladu na nervy drásající konverzaci s tím nevychovancem, a tak na něj jen hodil neurčitý pohled a rozklusal se mezi stromy. Kdyby se Favori chtěl vskutku urychleně dostat ven, stačilo by ho následovat - šedý totiž cestu znal.
Zamířil zpátky domů. Měl depku, potřeboval se najíst - půjde na lov. Kam ale? Doufal, že sežene něco v horách, zbytečnou zacházku na louku neplánoval. Slunce zapadalo, brzy nastane noc. V lese byla větší tma, než okolo, a proto přidal na tempu. Brzy bude doma, v teple. A třeba se vrátí i jeho žena, jako vždycky někde po krk v dobrodružství. Musí.

>> Androme přes Hraniční pohoří

Mám 88 bodů (chyběla 2x oranžová, 1x modrá):
- 70 bodů = 3 tlapky do Iluzí Lucovi
- 18 bodů = 18 kšm

Děkujii, krásná akcička a fakt by mě zajímalo, kde byly ty poslední tři stužky, co mi chyběly.

Neznámý vlk se zřejmě vylekal. Lucian byl sice vysoký, ale nebezpečně nevypadal. On už byl takový starší pán, dost toho poznal, už máloco ho vyvedlo z míry. Cizince si prohlédl a zachytil rudé oči. Oheň. Věděl, jak poznat elementy. Už tu žil dost dlouho na to, aby se vyznal v mnohých věcech. On svou vodu ovládal na mistrné úrovni a učil se s dalšími silami, ačkoli magiím a kouzlům se vždycky radši vyhýbal. Dokázal žít bez nich. A ocas? Ten jeho volbou nebyl. Stejně tak radši žil bez konfliktů.
Šedý mu nepřišel příliš vychovaný. Žádná úcta, pokývnutí hlavy nebo sklopení pohledu se od něho nedočkal. A přesto byl ztracený a žádal si o pomoc. Svými slovy dokonce předběhl Lucianovu otázku. Nepotkávám se často s těmi, co jsou tu nově? Jo. Připadal si trochu jako vítací pes. Až na to, že on nikoho kromě své partnerky láskou neolizoval a neprojevoval ani přílišnou náklonost. "To záleží," promluvil a usmál se, nechávajíc ho, ať se zamyslí. Zůstal stát na místě. "Cestu znám. Hledal jsem tu svou partnerku, hnědou vlčici se smaragdově hnědýma očima. Možná byste mohl pomoci." Tenhle les také nemusel, ale už podle paměti by se aspoň dokázal vrátit stejnou cestou zpět. Kvůli tomu tady ale nebyl, že. Nechtěl jít hned zpátky. Nabízel vlkovi obchod. Čtyři oči víc vidí. Obvykle by na tuto metodu nepřistupoval, prostě by udělal, co je třeba, ale neznámý ho svým chováním příliš nenadchl, a tak mu to svým způsobem vracel.

<< Androme přes Hraniční pohoří

S pochmurnou náladou se vydal hledat svou partnerku. Opět. Kdysi už si myslel, že si zvykl na její dlouhé výlety a fakt, že není doma, ale nyní na něj opět lezl ten nepříjemný pocit, že za to může on. Vždycky lezl, když ji nemohl delší dobu najít. Nedalo mu to spát, a tak s přicházejícím večerem vyrazil ven. Její pach už venku nezachytil, a tak se vydal prvním směrem, který ho napadl. Tam, kde jí hrozí nebezpečí. Ten les, kterému se vyhýbal. Ne, že by se nedokázala zranit kdekoli, její nešikovnost mu vždycky naháněla hrůzu, ale přirozené nebezpečí bral zkrátka za pravděpodobnější. Aspoň chtěl.
Jakmile slezl z hor, začalo pršet. Jen jemně, zima už odešla, ale furt nechtěl být tolik mokrý. Zalezl do lesa. Na tomhle místě se poprvé na ostrově objevil. Neděsilo ho, už byl zvyklý na podivnosti, co se tu děly. Při soumraku a v dešti to tu však do ticha podivně křupalo. Stíny se natahovaly a byla tu zkrátka větší tma. Hledal cokoli jako známku pachu své milé, ale nic nenašel. Až cizí vytí ho rozptýlilo a přinutilo zvednout hlavu od země. Bylo to docela blízko. Chvíli v tichosti stál na místě, než se vydal vpřed tím směrem. Nezavyl nazpět. Slyšel spoustu příběhů, že tenhle les žije vlastním životem. Nechtěl na sebe zbytečně upozorňovat. Přesto se vlkovi v nesnázích na pomoc vydal. To by nebyl on, zdejší gentleman.
Co však byly ty nesnáze? Když se vysoký šedivák vynořil zpoza tmavých kmenů, spatřil vlka s rudýma očima. Nic konkrétního ho na oko neohrožovalo. "Zdravím," pozdravil Lucian zdvořile, "potřebujete něco?" Samozřejmě to taky mohla být léčka. Mnohokrát už mu ošálili zrak, proto stál v bezpečné vzdálenosti. Neurčitě pohodil ocasem ze strany na stranu, přičemž se hvězdná záře na něm držící zamihotala.

<< Tajga přes Hraniční pohoří

Domov sladký domov. Sotva se dostal do své jeskyně, vydechl si, že ještě stále stojí na svém místě. Co ho potěšilo míň byl fakt, že tak sladké to tu už nebylo. Pach jeho partnerky zde už byl jen matný. Dlouho tu nebyla, jako on. Vzdala to snad s jeho zasekáváním se v čase a utekla k jinému? Určitě by mu to řekla, to ne. Lámalo mu srdce vidět to tu prázdné a špinavé. Popadl do zubů uschlé květiny a vynesl je ven, stejně tak shnilé maso. Něco z jejich úlovků tu ale ještě zbylo - ta laň byla díky zdejšímu klima ještě docela v pohodě. Ne čerstvá, ale dostatečně dobrá na to, aby s ní zahnal hlad. Na chvíli se posadil k jezírku, poslouchal vodopádek a hleděl na svůj odraz na hladině, ale když nemohl cítit tulení té hnědé srsti, své stanoviště upustil. Byl unavený a smutný. Aspoň sestra je šťastná a má budoucnost. Napil se a přesunul se k místu, kde s Ellie spávali. Zde byl její prchající pach ještě nejvíc zachytitelný. Nasál ho do nozder a vydechl, když se uložil na jejím místě. Chtěl, aby se mu o ní aspoň zdálo.
Jeho spánek byl bohužel bezesný. Probudilo ho světlo zapadajícího Slunce, co prosvitlo východem. Už byl ale odpočatý. Rozhodl se Ellie najít. Co když se jí něco stalo? Aspoň o tom vědět chtěl, i když by s tím už nic neudělal. Jsem mizerný partner. "Kde jsi?" Ještě naposledy se podíval do vody, jakoby měla dát odpověď, ale ta mlčela. Pomalu tedy vyšel ven na večerní procházku. Takovou, kterou měli s Ellie rádi.

>> Temný les přes Hraniční pohoří

To bylo možné. Wua potkal jen jednou a to před dlouhou dobou, vlastně už si nepamatoval, co všechno ten vlk nabízel. Měl od něj ale ty cetky. Tyhle nenosil pro krásu, ale kvůli jejich schopnosti. Navzdory tomu s nimi příliš zacházet nedovedl, asi jako babča s počítačem. "Říkám to, protože je to pravda," oponoval sestřičce při slovech o barvě srsti. Není rasista, aby mu to vadilo. Samozřejmě byla pravda, že to říkal kvůli jejich sourozenectví, ale říct to na rovinu nemusel, žejo. Znal její sebevědomí, podpořit ji musel. A i když na to sestřička neskočí, určitě to bude brát jako znak dobré vůle. Následně se rozmluvila o nějaké Lissandře. Nejspíš alfa. Zase jiná? Pamatoval si přísná pravidla v domovině a nebral tuhle hrozbu jako velkou, ale samozřejmě musel vzít na vědomí, že navštěvovat je prostě nemůže jen tak. Netušil, kde je Irijsin háj, ale nejspíš to nebude daleko od té smečky. Dobrá. To najde. "To je pochopitelné. Dobře." Když přišla řeč na Ellie, mluvilo se o něm. To už si tolik neužíval. Ellie miloval a že se ztratila, to ho žralo. Přesto se usmál, když mu Solfatara projevila svou soustrast.
"I já tebe. Měj se hezky, šetři se a snad se brzy uvidíme!" Popřál jí pěknou cestu a sám se vydal druhým směrem. Úplně zapomněl, že by se měl vrátit k šedivé vlčici, co potkal předtím. Měl hlavu jen pro Ellie, a tak instinktivně zamířil domů.

>> Androme přes Pytias

Všechny by cetky, které tu vlci běžně nosili, bral jako jakousi módu. Sice to bylo nepraktické, ale pravda, hezké. Třpytilo se to a v kontrastu se srstí to vytvářelo ten správný efekt. Opravdu toho sestřička musela zažít dost. A on? On spal, uvízl v divném snu a pak jako obvykle hledal Ellie, než narazil na jinou vlčici. Příliš toho nedělal a stejně se cítil unavený. Čím to bylo? Byl rád, že aspoň Solfí má rušný život, protože vypadala, že je z toho nadšená. "Magická? No teda, možná máme stejné zařízení, jen jiný model," řekl překvapeně a podrbal se za uchem. Té magické věci nerozuměl, ale když to popsala ona, docvaklo mu to. Tak k tomuhle je to dobrý! On měl narozdíl od ní stříbrnou spirálu, ne určitý tvar. Vždycky byl spíš minimalista a usedlík, co se týče vzhledu. Proto to měl v úkrytu jen lehce vyzdobené a nepřál si změny na těle. A ta zář? Té se už nezbaví. Zpočátku ho štvala, ale už si na ni zvykl. Zasmál se na její poznámku o šedivosti. "Jsem si jistý, že tobě to bude slušet v jakémkoliv přelivu." Vždyť ženský stárnou pomaleji. A taky to na nich neni tolik vidět. Už ale vskutku nebyli nejmladší. Pochyboval, že už se dožije prasynovců a praneteří. Kde byla Ellie? O svých vlčatech uvažoval dlouho, ale ta ženská se ne a ne ukázat.
Jejich rodina bude pokračovat a za to byl rád. Zároveň se ale strachoval o sestru, aby jí to neublížilo či nezměnilo její optimismus. Musel přiznat, že vypadala veseleji, než když ji tu potkal poprvé. Ona se na ostrovech usadila a vžila do své role, někam to dotáhla. A on? Styděl se, že se drží tak zpátky. Jeho hlavní vzpomínky byly stále pocházely z doby před Mois Grisem, když nepočítal dobu strávenou s tou hnědou vlčicí, do které se zamiloval. "Dobře je s Taylorem vychovejte," usmál se a obešel ji. Snad zkontrolovat, jestli její radost sdílí i její fyzické tělo. Jestli je v pořádku. Měl starost. "A strejda Lucian rád přijde na návštěvu, ale samozřejmě bude respektovat, když ho tam občas nebudeš chtít. Byla by s tím vaše alfa v pohodě?" Nemohl tam být furt, do smečky se přidat nehtěl. Zároveň ale také znal filosofii opatrnosti, kterou některé smečky co se týkalo výchovy mladých aktivně používaly. Nakonec, byl jen bratr matky.
Pak přišel na řeč on. V tom už tak optimistický nebyl. "Takže jsi si hádám neviděla," posmutněl, "nemůžu ji najít. Hledal jsem ji, ale necítil jsem ji pěknou dobu a nevím, kam se ztratila." Co když vážně někde pošla, protože ji nehlídal? Ale... Vždyť mu to i nakázala, že ji nemá tolik hlídat. Svědomí mu v tomto momentě nepříliš děkovalo.

Srdce mu zaplesalo radostí - byla to jeho sestra! Byl si jistý, jakmile uslyšel její známý hlas. "Solf, rád tě vidím," řekl upřímně. Jak dlouho se neviděli? Nevěděl. Čas plynul divně. A stále nevěděl, kde se toulá Ellie. "To měli," souhlasil. Kolil se toho stalo? Určitě měla spoustu věcí, o kterých vyprávět - vždyť patřila do smečky, v těch se toho hodně děje. Nebudeme lhát, černá srst byla pro Luciana překvapením. Byl zvyklý na její šedo-bílý kožíšek, teď už si nebyli tak podobní. Někde v podvědomí to možná bral jako neúctu k rodině, ale byl rád, že je s tím spokojená. Když ona, tak i on. Tyto ostrovy konec konců měnily všechny. "Černá ti sedí. A dokonce i nosíš ty řetízky! Páni, ty jsi musela mít rušné dny. Nebo měsíce?" Opravdu netušil, jak moc zaspal. Určitě za to mohl ten svět duchů. Musel tam čas plynout rychleji, stejně jako v Yaloru. On se neměnil. Nechtěl. "No jo, já už jen šednu," zasmál se. A taky dál svítil.
Její optimismus ho nakazil a zvědavě vztyčil uši, když se zmínila o něčem zřejmě důležitém. Taylor. Ach ano, pamatoval. A stále ohledně měl smíšené pocity. Nebyl si jistý, jestli je pro jeho milovanou malou sestřičku tím správným. Byl to ale její život. A ona ho zřejmě vzala velmi po hlavě. "No páni, to je skvělá zpráva!" Ta zpráva byla radostná, ať byl otec kdokoli. "Budu strejda?" Takže je to pravda, on se toho dožije. Bude mít malé synovce a neteře. "Jsem rád. Co budeš dělat? Vychováš je ve smečce? Měl bych jít s tebou." Bude strejda. Bylo načase se seznámit s jejím okolím. Vlčata byla značná změna. Chtěl být sestře nablízku a nápomocný. Jako mám být Ellie. Kde té ale byl konec? Nikde ji nemohl najít.

Lucian se na šedou nechápavě zadíval. Byla nervózní? Z čeho. Jasně, on sice byl velký a krásný vlk, ale tak mladý už taky nebyl. Vždyť i jeho způsob chůze byl pohodový. Ukázkový flegmouš. "Přejete si?" Zamrkal. Vlčice byla hubená a vypadala překvapeně. Určitě něco chtěla. Co, na to se dotazoval.
To by ale nemohl být on, aby mu zase neruplo v bedně a na chvíli nezamrzl. Tedy - uveďme to na pravou míru - ono to rupnutí nebylo v bedně, ale v náušnici, a také to tak zcela nebylo rupnutí, jako drobné tiché zacinkání - "vstávej, přišla ti zpráva". Té magické věci, co dostal od Wua, zcela nerozuměl. Docvaklo mu víc, jakmile ucítil známý pach. Nejdřív váhal, pak to strhlo veškerou jeho pozornost od Tissy k příchozí. "Omluvte mě," kývl na šedivou vlčici, která pravděpodobně ani nevěděla, která bije.
Modrooký nemusel ujít daleko. Šel za pachem a za signálem, který mu mátl hlavu. Ale také ho dovedl k cíli. Vrtěl ocasem, protože určitě nalezl sestříčku. Vlčice, kterou viděl, ale vypadala jinak. Nebo ne? On už si ani nepamatoval, s jakým kožíškem ji naposledy viděl. "Dobré odpoledne," pozdravil trochu nejistě, ale veselý postoj nepovolil. Solfatara smrděla smečkou i svým partnerem víc, než naposledy, ale určitě to byla ona. "Opět jsi změnila vizáž?" Usmál se. Slušelo jí to.


Strana:  1 2 3   další » ... 17