Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pomohla mu aby se zvedl ze země. Rozhodně uhnula, aby ji nemohl tolik zasáhnout pískem, který se mu dostával z kožichu. Ptal se na mistra. „Neslyšel si snad mého výkladu předtím? Či si přišel až po něm? Promiň, byla jsem mimo. Mistr je vlk v mlžné džungli, který ti předá dovednosti. Moc toho nenamluví stejně jako Wu. Mimochodem, toho už si potkal?" Zeptala se ho. Naklonila hlavu na stranu. Přesto nakonec se vydala za ním. Ptal se jestli už byla na třetím ostrově. „Ano. Mám to tam docela prolezlé." Uchechtla se. Většinu ostrovů měla takto křížem krážem prochozenou. Hlavně co se týkalo cesty skrz červenou louku. „Mám úkryt na tajných ostrovech. To je kousek od té džungle. Takže pokud se budeš cítit po procházce unavený, tak tam by bylo ideální místo o odpočinku." Střádala v hlavě plán. Snažila se o to, aby byl jedním z těch nejlepších. Aby si výlet spolu s ní užil, když ho ona nebude moc zpříjemnit.

Zavrtěl hlavou. Utřel ji slzy a ona nevěděla. Dělal tolik gest. Tolik gest, které by si mohla vyložit i jakkoliv jinak než bylo nevinné přátelství. Ale pro dobro jejich známosti se rozhodla, že tomu takto nechá. Že to bude dělat jako kdyby byly kamarády. Nejspíše vzhledem k realitě jejich vztahu a blízkosti, kterou využívala hlavně v tomto psychickém zhroucení se tomu dalo říct, že nejlepší. A pak se musela zasmát tiše tomu, jak hodil šipku do písku. "Dobrý?" Zeptala se ho a věnovala mu pohled. Došla k němu a pomohla mu se zvednout. Dala mu čumák na čelo. "Ale dobrá práce." Usmála se na něj. Stále byla smutná, stále měla smutek v očích a stále jí tekly slzy, ale už to bylo lehce tolerovatelné. "Jen bys měl možná navštívit toho mistra v džungli. Pak bych s tebou mohla jít i na třetí ostrov." Nabídla mu a usmála se nějak prapodivně, jak ji momentální stav dovoloval.

Ujišťoval ji. Nebyla to klišé romantika, kdy by si padli okolo krku a milovali se do konce dní. Možná už byla v tomto více rozumná. Pokynula hlavou. Možná ano, možná ne. Co ty víš zdali nejsem skutečně odsouzena být do konce dní sama." Uchechtla se tomu bolestivě. Tohle bolelo. Cítila jak se zase po tvářích linuly slzy. Stékaly po její srsti až dolů. Kde dopadaly do rozehřátého písku. -Promiň Zohare, že jsem tě do toho vlivem emocí natlačila. Neodpustila si Merlin myšlenku. Smířila se s faktem, že ona štěstí v lásce nemá. Že každý koho kdy milovala ji nebyl souzený. Přiblížil hlavu k její raně a olízl ji. Se slovy, že si nemusela ubližovat. Více křečovitě zaryla drápy. Uvědomila si to a packy povolila. „Je to...reakce." Naučila se snad cítit bolest? Pokynula hlavou. Ten kdo by tam měl napsat jméno byl jeho otec. Měl v tomto zdravé názory. Tak čisté. Nesobecké. Vydala se pomalu dál. Předváděla mu jak její mohutné tělo umělo ladně našlapovat. Jak se snažila klást váhu co nejmenší v určité rozmístěné body. „Pojď." Pověděla mu. Bylo jejím cílem ho odvést k Oáze. Pochlubit se s místem, které měla docela ráda.

Každý byl jiný. Bolelo to. Jeho slova bolela. Konečně ji to docházelo. To co se tímhle honem celou dobu snažila najít. „Já chci být jen milovaná pro to kým jsem. Chci mít někoho, komu bych mohla říct vše beze strachu, že mě odsoudí. Kdo by si mě vždy přivinul k sobě, zašeptal by mi že mě miluje. Mohla bych se bezestrachu schovat v jeho srsti. Pro koho bych nemusela být stále silná, ale mohla si dovolit být i chvilku slabou..." Dostala ze sebe nakonec ta slova. Podívala se do země. Byl to Iridan? Byl to snad Zohar? Nebo předtím aspoň trochu Faust? Nevěděla. Teď skutečně nevěděla. Zaryla drápy ještě více. Hlouběji. Železitý pach zaplnil jejich okolí. „Máma zemřela tlapou stále neznámého vlka. Bolelo to a stále to bolí. Chápu tvou bolest." Nevěděla proč zemřela jeho matka. Ovšem výsledek byl stejný. Oba dva už nikdy svého řidiče neuvidí. „Hmm. Je tu jedno místo. V Irisibě ráji. Deska s jmény vlků, kteří tu už s námi nejsou. Co tam pomaličku jít připsat jméno tvé matky?" Zeptala se ho nakonec. Jestli mu to dá vnitřní klid. "Je tam jméno i té mé. Athai... Milovala nás. Věřím tomu."

Věděl moc dobře o kterém vlkovi mluvila. Viděl je? Nejspíše ano. Jinak by si její docela vágní popis nespojil. Vydechla a podívala se do země. Nemělo cenu cokoli tajit. „Ano, myslím toho, kterého jsem objala." Konečně mu zase věnovala pohled a on se na ní povzbudivě usmál. Proč nebyl zničený životem? Nezažil snad nic, co by mu aspoň trochu ublížilo? „Jo, já vím. Říkal to. Moc dobře si jeho slova pamatuji, ale také říkal...že by nebyl dobrým partnerem." A ona i přesto trvala na svém. Proč se jí poslední dobou pletli pod nohy tihle až moc upřímní, ale terapeutičtí samci? A pak přišla ta slova. Zarazila se opět v pohybu. Dokonce i dech se jí zastavil. Bolestivé vzpomínky. Záblesky v její mysli se dostávaly na povrch. Tohle už se dělo tolikrát a stejně každý zklamal. Navíc se ji znovu vybavily ty modré oči. Ty jenž patřili stínu. Odtrhla se od něj. Slzy ji stékaly po tvářích. Nemohla je zastavit. Ani nechtěla. „Neříkej slova, která nemůžeš splnit, Akrosi. Už nikdy je neříkej." Dostala ze sebe pak. „Protože já tyhle řeči znám...." Znovu stejně jako u Zohara si zaryla drápy levé packy do pravé. Byl to trik jak se zbavit většího stresu. „Vlci co je řekli už tu dávno nejsou. Neviděla jsem je...dlouho. A to tyhle ostrovy tak velké nejsou." Vydechla nakonec. „Zemřu sama. Na tělech těch, které jsem tolik milovala. Něco takového řekl jeden přízrak. A já tomu začínám čím dál víc věřit." Její hlas zněl jako kdyby to vzdala.

Hlas byl tichý. Vydechl její jméno. Přesto to znělo tak divně. „Ne. Akrosi. Zničilo by nás to oba." A to myslela zcela vážně. Nechtěla ho zničit. Ne když byl tak moc milý a naivní. Tenhle svět si ho nezasloužil. Ne takhle milého vlka. „Viděl si toho hnědého vlka? S tím krémovým kožíškem na břiše." Zeptala se ho. Podívala se na něj znovu. „Já... Přišla jsem za ním před srazem. Promluvili jsme si... A mám pocit, že jsem ho díky těmto pocitům natlačila do něčeho, co nechtěl." Přiznala se mu tedy, co se stalo. Olízla si čenich. „Takže mám pocit, že...jsem ho donutila do partnerství jen protože mi nedokázal říct ne a já...jsem až moc v háji." Přiznala mu i další její trápení. Celý ten příběh. Zabořila hlavu do jeho srsti. Nechtěla aby ji viděl brečet. Ne. Nemohl ji vidět takto. Nikdo ji nemohl vidět takto. Cítila jak mokřila jeho srst.

Nedokázala se na něj déle dívat. Nechtěla působit tak slabě. Vždy si dávala za úkol, že bude přeci jen velkou silnou vlčicí. Že nebude nikdy brečet před ostatními. A zatím to jen porušovala. Proč se jí to na pohřbu matky dařilo tak skrývat a nyní tak moc v tomto chybovala. Jediná věc, co se učila podobně s magiemi a ona takto dokáže zklamat. Přišel k ní blíže a objal ji. Ztuhla. Byl naprostý cizinec a přesto ji objal. Hlavou ji probleskl Zohar. Co by na to řekl on? Přesto ho nakonec objala. Byla v tomto více zdráhavá. „Nemyslím si to." Odpověděla mu nakonec tichým hlasem. „Já už to více méně vzdala dávno." Vzdala to? Možná ano. Zohar byl dokonalý, ale pak se... cítila se hrozně že ho před všemi objala. Protože nejspíše takto mu zkazila image. Tiše se zasmála na jeho slova. „To se ti nejspíše nepovede. Některé kousky jsou nenávratně pryč." Znovu se uchechtla. Bylo to takové ironické. Jako když byl jeden skutečně zlomený.

Omlouval se. Ona přesto stáhla uši k hlavě. Zavřela oči. Nadechla se trhaně. Bolelo ji to poslední dobou. Každý ji poslední dobou zraňoval slovy a to by to předtím tak neřešila. Otevřela oči a podívala se na něj. Její oči působily chladně. "To je v pořádku, Akrosi. Nedotkl ses mě." Její hlas byl chladný. Tak jak vždy chtěla působit, aby ji nikdo nemohl ubližovat. -Slíbila jsem ti, že nebudu dál lhát, ale porušuji to takhle brzy.-* Projelo ji hlavou. Ona nakonec se podívala na nebe. Šťouchl do ní. Podívala se na něj lehce nechápavě. A pak přišla ta slova. "Poslední dobou se toho stalo tolik, že..." Hlas se jí zlomil. U Zohara se předtím složila. Nesmí ani tady. Ne. Znovu už ne. Zamrkala několikrát. Escanor ji začal olizovat. Tak aby ji uklidnil. "Musíš našlapovat jemně. Tak abys do toho nedal celou váhu." Snažila se mu vysvětlit. Její hlas se klepal.

<- Namarey
Jeho slova se strefila přímo do černého. Teď to momentálně nebylo něco, co slyšela ráda. "Chápu..." Hlesla na jeho slova skoro neslyšně. Snažila se být nápomocná. Jindy by ji tahle slova neuškodila. Ovšem nyní tu byl jeden velký háček. Poslední dobou se každý trefoval do míst, která byla zraněná jinými. Něco jako když si znovu narazíte ten stejný zlomený prst. Cítil to takto i Zohar? Že vlastně to nebylo příjemné? -Jsem fakt hrozný vlk...- Projela ji ta myšlenka hlavou. Byla to ta, která nešla nějak zahnat.
Následně když ho vedla a on následoval měla hlavu spíše skloněnou. Neměla už zase sílu na to předstírat, jak to vše nebolelo. I když pomazlení Zohara trochu pomohlo. Nemohla se zbavit pocitu, že takto působila na každého. Tak proto se na ni Selaine takto koukala. Proto byla souzena občas i Peisiou. Najednou to vše začínalo zapadat. Zastavila se. Byli na místě. "Pokud se už nechceš učit, pochopím." Hlesla skoro neslyšně. Vše se zase začínalo rozpadat.

Musela se začít tiše smát, když se ptal na její přemýšlivost. Věděla, že jeho slova nebyla myšlená nějak špatně. Hodně vlků jí bralo nejspíše jako až moc přemýšlivou. "Ano. Vždy. Některé to štve, jiné to jako tebe překvapuje. Občas mám tendence věci až moc promýšlet, i když jsou to drobnosti." Odpověděla mu nakonec. Všimla si jak si přejížděl packami. Byl nervní. Další těknutí pohledem k Zoharovi. Nevěděla, co se tam děje v tom kroužku. Ale rozhodně se nezdálo, že to bylo něco z čeho by byl nadšený. Pohledem se vrátila k Akrosovi. "Pak mi ukážeš ten plamen. Leč já mám magii vody, tak tě mohu naučit aspoň co se všeobecně magií týče. Vysvětlit ti na co by ses měl zaměřit při ovládání." Merlin byla skutečně učitelem. Konečně měla komu předat znalosti, které zjišťovala sama. Nechtěla, aby se s tím jiní museli potýkat. Na každém záleželo. Nikdo by neměl být osamocen.
Snažil se jí argumentovat na její poznámku. "Není to vyčítání. Je to fakt. Nechceme, aby se nám tu pekli členi smečky. Naučím tě jak si nechat vypadat srst po zimě. Předám ti... takové know how." Odpověděla mu zamyšleně. Rozhodně tenhle vlk byl menších rozměrů. Takže Merlin byla takový místní žirafa. Druhá nejvyšší. "Život je těžký, Akrosi. Ale smečka je tu od toho, aby ti pomohla právě v momenty, co se zdá nejvíce složitým." S tím už se podívala na Zohara znovu. Slyšela ta slova. Věděla co se za nimi skrývalo. S tím nemohla jen tak odejít. Ne bez toho, aby mu věnovala aspoň rychlé objetí a pár rychlých slov. Měla si ho hned chytit bez ohledu na to kdo v jeho okolí byl. "Vydrž mi, hned tě doženu." Zamumlala. S tím už se rychle vydala na dlouhých nohách za nimi. Za triem které jí bylo blízké leč je znala chvilku. A hlavně jí tam byl ten nejvíce tmavý z nich s krémovou nejvíce blízkým.
Dorazila k nim. Neváhala a nehleděla na to, že by se kdokoliv mohl dívat. Přitáhla si Zohara k sobě do objetí. Věděla jak se musel cítit, když se zde objevila jeho sestra. Jako ona když byla u Oázy a viděla tam Alduina s jeho dcerou. "Bude to dobré, ano?" Zeptala se ho a podívala se na něj jen co se trochu odtáhla. Bylo jí jedno, že se jejich Beta a jeho sestra mohla dívat. Bylo jí jedno, že by tím jejich sblížení mohla prozradit. "Jak jsem ti řekla předtím Zohare. Máš smečku. Máš mě... kdyby na tebe Nitocris byla nepříjemnou, tak jí vykostím." S tím se omluvně podívala na Ushari. Věděla, že to byla jejich sestra, ale Zohara by nedala. Znovu na pár momentů položila svou hlavu do jeho srsti. Zavřela oči. Slova byla těžká. Neuvěřitelně. "Promiň mi, že teď musím odejít. Slíbila jsem Akrosovi, že mu předám nějaké vědomosti." S tím už se zcela odtáhla. Podívala se omluvně na Peisiu. "Omlouvám se za narušení vaší debaty." Pokynula jí s pokorou. S tím věnovala Zoharovi pohled, který říkal jediné. Vrátím se. "Teď jdu tedy předat nějaké ty lekce." Usmála se na oba. Oči stále plné bolesti. Přesto se cítila lépe. Díky právě němu. Vydala se rychle za Akrosem. Escanor jí skákal zvesela u nohy. Pletl se jí do cesty.
Dohnala ho. Pokynula mu, aby jí následoval. Vedla ho na místa, která měla předtím tu čest projít.
-> Poušť

Narodil se zde. Byl synem dvou vlků jejíž jména ji možná okrajově něco říkala, ale hlubší vědomosti o nich netušila. Prohlížela si ho. Hodnotila ho zcela otevřeně. Udělala okolo něj kolečko. Escanor se konečně při tom probral. Podíval se na cizince. Olízl si čumáček a seskočil ji ze zad. Udělal k němu pár kroků a jal se ho očichat. Jala se k němu přiblížit a pořádně nasát jeho pach. Rozhodně většinu svého života trávil na druhém ostrově. "Hm, divné, že jeden změní prostředí a nastěhuje se do pouště, když z něj cítím lesy a louky. Jsi cítit druhým ostrovem, tam je těchto míst více než dost. Některá místa zde mají specifické vůně hlavně. Jedním z nich je třebas ten Fialový les nacházející se kousek odtud. Z něj je cítit magie, poušť má vyprahlého místa, kvetoucí louka je zase cítit květinami a narodit se vlkům z horských smeček tak jsi více huňatý." Jala se mu podpořit své argumenty. Merlin nebyla někdo, kdo si neuměl spojit body. Byla opakem. Všechno až moc promýšlela, až to občas přemyslela. Sedla si konečně naproti němu. "A kdyby ses narodil do Zlaté, moc dobře bych tě znala. Jsem dcerou Alf právě té smečky. Aetas a Athai." Vydechla jméno matky bolestivě. Stále to bolelo jako kdyby ji někdo momentálně novinu sdělil. Poslouchala dále jeho slova. Přešla poznámku, že se nemusela usmívat. Raději pro jejich dobré vztahy. "Ach, kolik toho zvládneš s tvým elementem, Akrosi? Jen tak pro přehled. Abych věděla na čem jsme." Zeptala se ho než zase vstala. Udělala pár kroků a vzala opatrně srst na jeho hrudníku do zubů. Zatahala opatrně, tak aby jen podpořila svou následující poznámku. "Huňatá srst tě může zde v poušti zabít. Převaříš se. Ale hodí se v noci, kdy teploty klesají k bodu mrazu." S tím se už zase narovnala. Packou mu lehce pocuchané místo opravila. "Pojď. Naučím tě jak chodit po písku bez toho, aby si se furt bořil." S tím pohled věnovala Peisie. Pokynula ji na rozloučenou. Jistě se zase uvidí. Pohled padl i na Zohara. Na toho se usmála slaboulince.

Další vlk co se staral o její zdraví. Až jí to bylo blbé. Jenže bolest v očích neuměla skrýt. Nebo aspoň to nešlo tak dobře jako tomu bylo u emocí, které vyzařovala jinak. "Těší mě tvá starost, Akrosi, ovšem... nemyslím si, že by se to mohlo tak lehce všechno napravit." Pohledem se zaměřila dál od nich na Zohara. Sledovala ho. Uvědomovala si jak rychle jí tlouklo srdce. Přesto ji v hlavě znělo to, co se dělo předtím. Jejich velice těžký rozhovor. Oklepala se lehce, skoro nepozorovatelně, jako kdyby vyklepávala myšlenky z mysli. "Přišel si na ostrovy v mladém věku, Akrosi? Nevypadáš jako někdo, kdo by byl starší jak já." Nemyslela to jako urážku. Pouze byla zvědavá jestli se jednalo o cizáka nebo o zde narozené vlče, které trpělo stejně jako ona s Iridanem nedostatkem rodičovské lásky.
A pak okolo nich procházela ta vlčice spíše samčí postavy. "Nemáš za co." Odpověděla jí ona a pokusila se znovu pousmát. Každý takový čin byl těžší a těžší. "Oh, vlastně. Tak mě napadá. Jakou máš zkušenost s životem v poušti?" Zeptala se Akrose na otázku, kterou ji připomněla Nitocris tou poznámkou. "Neber mě špatně, ale nevypadáš moc jako vlk z pouště... teda...Ironie, že to říkám zrovna já." Uvědomovala si Merlin. Ona taky zrovna nepůsobila jako dvakrát pouštní typ.

Zdálo se ji, že se na ni ani nepodíval. Bolest a pochyby se znovu objevily v jejím nitru. Říkalo se, že když jeden někoho miloval, tak mu měl dát prostoru. Ona se rozhodla přesně toto udělat. Nechat ho zpracovat jejich předchozí rozhovor. Usmála se slabě jeho směrem. Respektovat. Bude ho respektovat každým kouskem své duše. Podívala se k cizinci, který přišel vlastně před ní a každý mu věnoval slova. Nebo spíše většina členů smečky se na něj nepříjemně dívala. Merlin naklonila hlavu. Za každým sebevědomým jedincem se mohl skrývat v hloubce zlomený vlk. Ona sama toho byla důkazem. Proto mu předtím tolik pozornosti nevěnovala. Však ono se ukáže, co se v něm skrývá a proč se jich přišel ptát.
Peisia nejspíše měla práce nad hlavu. Udělala pár kroků k Zoharovi a přesto se zarazila. Šla za ním Peisia a následně se k nim ještě přidala Ushari. Sklopila hlavu. Jen ať se socializuje. Ona se proto vydala za Akrosem. Cítila z něj tu smečku, která sídlila na menším ostrově. Jestli si dobře pamatovala jmenovala se smečka Daén. Ale toho si tak jistá nebyla. "Těší mě, Akrosi. Moje jméno je Merlin." Usmála se na něj. Za jejím úsměvem bylo tolik bolesti. Stále se rozbíjela. A to ještě netušila, že to největší zlomení přijde.

Jméno vlka: Enigma
Počet postů: 12
Postavení: Kappa
Povýšení: Povýšení na Kappu
Funkce: Učedník Hanky
Aktivita pro smečku: Utužuje vztahy s rodinou
Krátké shrnutí (i rychlohry): To co psala rodina. Bum bác, nechci to tu po xy znovu opakovat
Smečková minihra: /

Jméno vlka: Merlin
Počet postů: 19
Postavení: Sigma
Povýšení: /
Funkce: /
Aktivita pro smečku: Welp, propagace smečky, snažení se zmátořit, předávání informací Ushari, Záchrana Irestii(lmao)
Krátké shrnutí (i rychlohry): Vydala se zachránit vlčici jménem Irestia, kde dostala velkou ránu depresí, pak si šla léčit srdíčko se Zoharem, aby jí následně mohlo být znovu zničeno
Smečková minihra: Když mi dáš čas, tak se nad něčím řádným zamyslím a pošlu ti to do vzkazů nebo do dms :D