Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Post se odehrává i zpětně, stres make it delayed
Taky hezky voněla. Usmála se na ni. "Děkuji ti." Poděkovala i slovně tak jak bylo slušností. Ptala se jich na to co to byl ostrov. Navíc oponovala, že to nikdo nevěděl. Ona si povzdechla. "No, všechno je možné, maličká. Jinak k tvé otázce. Ostrov je kus země obklopený hodně velkou spoustou vody, pokud bys neuměla plavat, tak by ses mohla utopit. Navíc se nezdá, že by jí sebelepší plavec dokázal překonat, takže je to v tomto složité. Není odsud jak jinak se dostat vyjma portálů." Vysvětlovala ji. Pohled věnovala Akrosovi. "Namarey je smečka, společenství vlků, které se tak jmenuje. A Poušť je místo, kde je velké teplo oproti jiným částem ostrovů. Zem tam je písek. Je to taková spousta zrníček, do kterých se ti boří packy. Navíc tam jsou i vodní zdroje. Takže je kdykoliv možnost se napít. Moc stínu tam ale nenajdeš. Proto je dobré dbát na to, kdy se přehřeješ. A případně si jít lehnout či se jinak ochladit." Vysvětlovala ji Merlin. Předávání znalostí bylo něco, co ji skutečně bavilo.
Čekala jak se vlčka vyjádří k rodičům. Nechávala ji v tom volbu. S tím se pak podívala na Akrose. Pokynula mu. Budou pro ni rodiči. Budou pro ni základními pilíři. S tím už se musela usmát. "Sourozence jednou možná budeš mít. Je mi líto, že... nejsou zde. Ale pokusíme se ti pak najít nějaké kamarády na hraní. Zatím by jím pro tebe mohl být Escanor." S tím se podívala na svou lasici. Ta se nedůvěřivě držela dál od nich. Pokynula mu, aby šel k nim. "Nelekni se, ano? Escanor je lasice. Což je malé spíše dlouhé zvířátko, které je stejně jako my masožravé. Jeho zoubky jsou ostré jako jehličky, ale je dobrým společníkem. Našel si mě, když jsem byla o něco málo starší než ty a od té doby jsme kamarádi. Může být i tvůj kamarád." S tím se lasice přesunula k nim a začala maličkou Airu očichávat. Nakonec uznala, že není nebezpečím. Uvelebil se u ní. Na jejích zádech.
Měla hlad. Velký a žízeň stejně velkou. Jala se využít své magie a tahala vodu z půdy a rostlin v jejich okolí. Následně bylo dokonáno a ona ji tedy mohla nabídnout napití. Během toho poslouchala její debatu s Akrosem a musela se usmívat. Přemístila vodní bublinu před její čenich. "Dokážu ovládat vodu. Takže jsem ji mohla vytahat z okolí a nabídnout ti ji k pití. Máš ji před čenichem. Neboj se napít." Oznámila Aiře nakonec. Jen co se případně napojila nechala zbytek rozpadnout. "Most je místo, kde jeden může přejít mezi dvěma vysokými místy, které rozděluje hluboká jáma. Tak hluboká, že by se nedala jinak překročit. Je tvořen dřevem a lanem. Což jsou... věci ze stromů. Nejspíše od bohů. Je docela nebezpečný. Takže tě klidně jeden z nás přenese." Vysvětlovala ji.
Napadlo ji však jediné. Podívat se na Zohara. Ujistit se, že jeho debata s Peisiou probíhá bez problémů. Aktivace bdělého strážce proběhla lépe než sama čekala. Sledovala obraz, který se jí vytvořil. Slyšela jedině jeho. Musela se usmát, vždy působil pro ni tak vyrovnaně i v momenty, jakým musel čelit. Jenže to co se pak dělo. Sledovala jak mizel. Jak byl pohlcovaný než se jeho obraz rozpadl s menším podíváním se na vlčici, co přišla místo něj. Zmrzla. Chvilku nevěděla co říct. Nenáviděla ji? Mohla za to ona, že ho vtáhl portál? Ne. Přesto ji něco donutilo stáhnout uši k hlavě. Bolestivě vydechla. Musela nachvilku zavřít oči. Tak aby se mohla soustředit jen na myšlenky uvnitř ní. Zemře skutečně sama? Byla k tomu odsouzená? Prokletá? Proč vždy, když si dovolila otevřít své srdce se vlkovi něco stalo? Nebo mezi ně někdo vstoupil? Bolelo to. Rvalo ji to. Ale nemohla si dovolit slabost kvůli Aiře. Nemohla si dovolit slabost kvůli smečce, kvůli Akrosovi.
Podívala se na Akrose jen co modré oči zase otevřela. Jak dlouho uběhlo? Sama nevěděla. Bolelo to. Přesto bylo jasné, co musí díky Aiře udělat. "Můj vztah se Zoharem nemusíš brát jako překážku. Byl unesen portálem. Je pryč." Byla první slova která opustila její hlasivky. Rozklepaný hlas. Nahnula se k jeho uchu. "Akrosi, hodilo by se uzavřít partnerství. Nyní když společně máme vychovat Airu." Mluvila tak, aby ji vlče neslyšelo. "Vím, že to není... ideální situace. Přesto... věřím že z nás bude dobré duo." S tím už se odtáhla a usmála se na něj se slzami v očích. Povinnost? Dokáží se milovat? Něco v ní začínalo lehce hořet za pocity. Ale bylo ještě moc brzy a ona si je díky Zoharovi nechtěla přiznávat. Nemohla milovat přeci jen více vlků, nebo ano?

Ona začala zarytě tvrdit opak. Nechala ji. Potřebovala to. Nechat tomu průběh. "Nedus v sobě ty emoce. Klidně je nech vyjít napovrch, Airo." Olíznula ji znovu hlavičku. Akros si k ní lehl. Bylo to roztomilé. Sledovala jak se přitulila k Akrosovi. Povzdechla si. Nakonec si lehla taky a přitulila se k nim oběma. Olízla je. Na Akrose se během toho zakřenila. "Ano, maličká. Patříme do smečky, která se jmenuje Namarey. Vlci tam jsou velice milý. Nachází se v poušti, ale neměla bych problém tě naučit všemu potřebnému." Odvětila na otázku maličké vlčice. S tím se podívala na Akrose. "Airo... vím že nebudeme nikdy moc nahradit tvé pravé rodiče, ale z ostrovů se většina nedostane." Začala svou myšlenku. Přitom si na vlčku dala ocas, tak aby cítila její blízkost. "Ale klidně budeme po tvou dobu tady na ostrovech tvoji rodiče. Nemusíš to přijmout, ale... já bych když jsem se ztratila jako malá, bych byla ráda, kdybych mohla mít někoho, ke komu bych se mohla přitulit. A já tím někým chci být pro tebe. Chci tě naučit všemu. Být pro tebe tou hlavní oporou." S tím se podívala znovu na Akrose. Znamenalo to, že pro potřeby té maličké byly partnery? Zatím tedy neoficiálně, jelikož toto bylo jejich první setkání. "Musíš mít hlad, prcku. Co kdybychom se vydali něco ulovit v lese za takovým mostem? Klidně tě přes něj přenesu na zádech. A pak bychom... mohli mít někde společně všichni tři domov." Usmála se na ně.

Neviděla. Ujistil ji v tom fakt, že se orientovala díky pachu. Nikdy moc slepého vlka neviděla, ale i dle stavu jejích oček bylo jasné, že maličká vlčka nevidí. Podívala se na Akrose. Jí už neodpověděl. Ale ona se přeci jen zhluboka nadechla. "Maličká, nikdo krom nás dvou zde není." Seznámila vlčku s touto krutou pravdou. Udělala k ní pár kroků a posadila se. Dala jí packu na záda a vydechla. Chvilku zvažovala jestli tohle maličké vlče má zničit. Jestli jeho křehkou dušičku má vzít a rozdrtit. Ale ona věděla jak moc těžké to bylo. "Nemyslím si, že se pro tebe otec vrátí, Airo. Není v tomto okolí jiného pachu než tvého. A..." Přiznala jí nakonec s bolestivým hlasem než se jí zlomil. Nakonec si jí k sobě přivinula. Chystala se jí říct ještě více krutá slova. "Tvá slepota nejspíše začernila jeho mysl, nebylo by tomu poprvé co jsem tak slyšela, že se někdo někoho zbavil. Ale to je dobré, ano? Máš tu nás." Konejšivě jí nakonec i olízla hlavinku. Přesně mezi oušky. "Já jsem Merlin a ten druhý vlk, černý, je Akros." Představila je a pokynula Akrosovi, aby se k nim přidal.

<- Jezero Smrti
Pokynula hlavou na jeho slova. Povzdechla si tiše zase. Nejspíše si skutečně nebyli souzeni. On nebyl na projevování citů a ona by v momentálním rozpoložení objala zcela všechno. Hlavně vlky na kterých jí záleželo. Stále si přehrávala v hlavě veškerá jeho slova. Přemýšlela nad tím, co se vlastně stalo. Co to všechno způsobovalo. Mlčela díky tomu. I když říkal, že by neměla. Dělání opaků vždy bylo přeci jen její, ne? "Ne... měla bych... mu dát prostor. Zohar bude dokonalý nejlepší kamarád... ale nejspíše bych mu ubližovala ve svůj sobecký prospěch..." Vydechla nakonec to k čemu přišla. K tomu bolestivému závěru. Stále ho milovala, ale volnost bude pro ně oba tím nejlepším. Hlavně když se zde objevila Nitocris. Nedotkl by se jezera ani kdyby měl zemřít. Tomu se musela uchechtnout. "Nenechala bych tě." Dodala nakonec. S tím už však zamrzla. Slyšela slabé volání. Vlče? "Poběž." Zamumlala směrem k němu.
S tím se rozběhla Vnímala slaboučký vlčecí pach, který se stále více a více vyjasňoval. Blížila se. Očima střelila k Akrosovi. Naznačila mu, aby zpomalil. A následně až ona zastavila. Zabolelo jí u srdce, když v dálce viděla vlče. Nemohlo mu být více než půl roku. Odhadem. Nebyla taková, která by se vrhala do akce. Ale když se zdálo, že vlče volalo rodiče. "Ahoj, maličká. Neboj se, ano?" Začala a přikrčila se. "Přijdu k tobě blíž." Takhle by mluvila na každé ztracené dítko.

<- Oáza (přes Poušť)
Nemusela se mu omlouvat. Jenže ona to cítila jako jakousi nepsanou povinnost. Tiše se zasmál jejímu označení. To bylo něco, co jí donutilo se tiše zasmát. Pil a ona čekala, až bude aspoň trochu napitý než do něj strčila. Následoval její vedení. Bylo to jako kdyby to všechno leželo na jejích bedrech. "Zohar mi ani nechtěl objímat... myslím, že jsem to fakt přehnala s tím partnerstvím." Zašeptala tiše smutným hlasem. Leč se zdálo, že měla dobrou náladu, tak ne. Neměla vůbec lepší náladu. Pochválil jí a ona se na něj smutně usmála. "Dík, ale to se ti zdá." Uchechtla se tomu ona. S tím už ho dovedla k jezeru smrti. Nelíbilo se jí a jemu nejspíše také vůbec ne. Soudě dle jeho reakcí. "Je to slané jezero. Proto tu nic neroste. Ale nechodila bych tam." Varovala ho tichým hlasem. S tím už pokračovala dál k temnému lesu.
-> Temný les

<- Poušť
Přišel až později. Jasně, to hned dávalo smysl proč nevěděl o tom všem. "Oh, tak to se omlouvám, myslela jsem si, že jsi přišel právě jen co sraz začal." Omluvila se mu nakonec. Poslední dobou měla hlavu mimo. Možná až moc. Tiše se zasmála tomu co o Wuovi řekl. "Jo. Wu je taková poslední záchrana, když něco potřebuješ." S tím už se dostali k Oáze. Ona se sklonila, aby se napila. Příjemná chuť zdejší vody jako vždy byla příjemná. "Beru na vědomí. Jsi vítán." Dodala nakonec tohle malé svolení. Pro něj to bylo znamení, že kdykoliv se mohl stavět. A i když nejspíše se to nezdálo, něco mezi nimi pomaličku kvetlo. Sama Merlin z toho byla nešťastná. Byla rozbitá? Strčila do něj čenichem. "Pojď. Zavedu tě do něj rovnou teď. Abys věděl kde ho hledat." S tím už se vydala tím směrem. Vedla ho takovou rychlou cestou.
-> Jezero smrti (Přes Poušť)

Pomohla mu aby se zvedl ze země. Rozhodně uhnula, aby ji nemohl tolik zasáhnout pískem, který se mu dostával z kožichu. Ptal se na mistra. „Neslyšel si snad mého výkladu předtím? Či si přišel až po něm? Promiň, byla jsem mimo. Mistr je vlk v mlžné džungli, který ti předá dovednosti. Moc toho nenamluví stejně jako Wu. Mimochodem, toho už si potkal?" Zeptala se ho. Naklonila hlavu na stranu. Přesto nakonec se vydala za ním. Ptal se jestli už byla na třetím ostrově. „Ano. Mám to tam docela prolezlé." Uchechtla se. Většinu ostrovů měla takto křížem krážem prochozenou. Hlavně co se týkalo cesty skrz červenou louku. „Mám úkryt na tajných ostrovech. To je kousek od té džungle. Takže pokud se budeš cítit po procházce unavený, tak tam by bylo ideální místo o odpočinku." Střádala v hlavě plán. Snažila se o to, aby byl jedním z těch nejlepších. Aby si výlet spolu s ní užil, když ho ona nebude moc zpříjemnit.

-> Oáza

Zavrtěl hlavou. Utřel ji slzy a ona nevěděla. Dělal tolik gest. Tolik gest, které by si mohla vyložit i jakkoliv jinak než bylo nevinné přátelství. Ale pro dobro jejich známosti se rozhodla, že tomu takto nechá. Že to bude dělat jako kdyby byly kamarády. Nejspíše vzhledem k realitě jejich vztahu a blízkosti, kterou využívala hlavně v tomto psychickém zhroucení se tomu dalo říct, že nejlepší. A pak se musela zasmát tiše tomu, jak hodil šipku do písku. "Dobrý?" Zeptala se ho a věnovala mu pohled. Došla k němu a pomohla mu se zvednout. Dala mu čumák na čelo. "Ale dobrá práce." Usmála se na něj. Stále byla smutná, stále měla smutek v očích a stále jí tekly slzy, ale už to bylo lehce tolerovatelné. "Jen bys měl možná navštívit toho mistra v džungli. Pak bych s tebou mohla jít i na třetí ostrov." Nabídla mu a usmála se nějak prapodivně, jak ji momentální stav dovoloval.

Ujišťoval ji. Nebyla to klišé romantika, kdy by si padli okolo krku a milovali se do konce dní. Možná už byla v tomto více rozumná. Pokynula hlavou. Možná ano, možná ne. Co ty víš zdali nejsem skutečně odsouzena být do konce dní sama." Uchechtla se tomu bolestivě. Tohle bolelo. Cítila jak se zase po tvářích linuly slzy. Stékaly po její srsti až dolů. Kde dopadaly do rozehřátého písku. -Promiň Zohare, že jsem tě do toho vlivem emocí natlačila. Neodpustila si Merlin myšlenku. Smířila se s faktem, že ona štěstí v lásce nemá. Že každý koho kdy milovala ji nebyl souzený. Přiblížil hlavu k její raně a olízl ji. Se slovy, že si nemusela ubližovat. Více křečovitě zaryla drápy. Uvědomila si to a packy povolila. „Je to...reakce." Naučila se snad cítit bolest? Pokynula hlavou. Ten kdo by tam měl napsat jméno byl jeho otec. Měl v tomto zdravé názory. Tak čisté. Nesobecké. Vydala se pomalu dál. Předváděla mu jak její mohutné tělo umělo ladně našlapovat. Jak se snažila klást váhu co nejmenší v určité rozmístěné body. „Pojď." Pověděla mu. Bylo jejím cílem ho odvést k Oáze. Pochlubit se s místem, které měla docela ráda.

Každý byl jiný. Bolelo to. Jeho slova bolela. Konečně ji to docházelo. To co se tímhle honem celou dobu snažila najít. „Já chci být jen milovaná pro to kým jsem. Chci mít někoho, komu bych mohla říct vše beze strachu, že mě odsoudí. Kdo by si mě vždy přivinul k sobě, zašeptal by mi že mě miluje. Mohla bych se bezestrachu schovat v jeho srsti. Pro koho bych nemusela být stále silná, ale mohla si dovolit být i chvilku slabou..." Dostala ze sebe nakonec ta slova. Podívala se do země. Byl to Iridan? Byl to snad Zohar? Nebo předtím aspoň trochu Faust? Nevěděla. Teď skutečně nevěděla. Zaryla drápy ještě více. Hlouběji. Železitý pach zaplnil jejich okolí. „Máma zemřela tlapou stále neznámého vlka. Bolelo to a stále to bolí. Chápu tvou bolest." Nevěděla proč zemřela jeho matka. Ovšem výsledek byl stejný. Oba dva už nikdy svého řidiče neuvidí. „Hmm. Je tu jedno místo. V Irisibě ráji. Deska s jmény vlků, kteří tu už s námi nejsou. Co tam pomaličku jít připsat jméno tvé matky?" Zeptala se ho nakonec. Jestli mu to dá vnitřní klid. "Je tam jméno i té mé. Athai... Milovala nás. Věřím tomu."

Věděl moc dobře o kterém vlkovi mluvila. Viděl je? Nejspíše ano. Jinak by si její docela vágní popis nespojil. Vydechla a podívala se do země. Nemělo cenu cokoli tajit. „Ano, myslím toho, kterého jsem objala." Konečně mu zase věnovala pohled a on se na ní povzbudivě usmál. Proč nebyl zničený životem? Nezažil snad nic, co by mu aspoň trochu ublížilo? „Jo, já vím. Říkal to. Moc dobře si jeho slova pamatuji, ale také říkal...že by nebyl dobrým partnerem." A ona i přesto trvala na svém. Proč se jí poslední dobou pletli pod nohy tihle až moc upřímní, ale terapeutičtí samci? A pak přišla ta slova. Zarazila se opět v pohybu. Dokonce i dech se jí zastavil. Bolestivé vzpomínky. Záblesky v její mysli se dostávaly na povrch. Tohle už se dělo tolikrát a stejně každý zklamal. Navíc se ji znovu vybavily ty modré oči. Ty jenž patřili stínu. Odtrhla se od něj. Slzy ji stékaly po tvářích. Nemohla je zastavit. Ani nechtěla. „Neříkej slova, která nemůžeš splnit, Akrosi. Už nikdy je neříkej." Dostala ze sebe pak. „Protože já tyhle řeči znám...." Znovu stejně jako u Zohara si zaryla drápy levé packy do pravé. Byl to trik jak se zbavit většího stresu. „Vlci co je řekli už tu dávno nejsou. Neviděla jsem je...dlouho. A to tyhle ostrovy tak velké nejsou." Vydechla nakonec. „Zemřu sama. Na tělech těch, které jsem tolik milovala. Něco takového řekl jeden přízrak. A já tomu začínám čím dál víc věřit." Její hlas zněl jako kdyby to vzdala.

Hlas byl tichý. Vydechl její jméno. Přesto to znělo tak divně. „Ne. Akrosi. Zničilo by nás to oba." A to myslela zcela vážně. Nechtěla ho zničit. Ne když byl tak moc milý a naivní. Tenhle svět si ho nezasloužil. Ne takhle milého vlka. „Viděl si toho hnědého vlka? S tím krémovým kožíškem na břiše." Zeptala se ho. Podívala se na něj znovu. „Já... Přišla jsem za ním před srazem. Promluvili jsme si... A mám pocit, že jsem ho díky těmto pocitům natlačila do něčeho, co nechtěl." Přiznala se mu tedy, co se stalo. Olízla si čenich. „Takže mám pocit, že...jsem ho donutila do partnerství jen protože mi nedokázal říct ne a já...jsem až moc v háji." Přiznala mu i další její trápení. Celý ten příběh. Zabořila hlavu do jeho srsti. Nechtěla aby ji viděl brečet. Ne. Nemohl ji vidět takto. Nikdo ji nemohl vidět takto. Cítila jak mokřila jeho srst.

Nedokázala se na něj déle dívat. Nechtěla působit tak slabě. Vždy si dávala za úkol, že bude přeci jen velkou silnou vlčicí. Že nebude nikdy brečet před ostatními. A zatím to jen porušovala. Proč se jí to na pohřbu matky dařilo tak skrývat a nyní tak moc v tomto chybovala. Jediná věc, co se učila podobně s magiemi a ona takto dokáže zklamat. Přišel k ní blíže a objal ji. Ztuhla. Byl naprostý cizinec a přesto ji objal. Hlavou ji probleskl Zohar. Co by na to řekl on? Přesto ho nakonec objala. Byla v tomto více zdráhavá. „Nemyslím si to." Odpověděla mu nakonec tichým hlasem. „Já už to více méně vzdala dávno." Vzdala to? Možná ano. Zohar byl dokonalý, ale pak se... cítila se hrozně že ho před všemi objala. Protože nejspíše takto mu zkazila image. Tiše se zasmála na jeho slova. „To se ti nejspíše nepovede. Některé kousky jsou nenávratně pryč." Znovu se uchechtla. Bylo to takové ironické. Jako když byl jeden skutečně zlomený.

Omlouval se. Ona přesto stáhla uši k hlavě. Zavřela oči. Nadechla se trhaně. Bolelo ji to poslední dobou. Každý ji poslední dobou zraňoval slovy a to by to předtím tak neřešila. Otevřela oči a podívala se na něj. Její oči působily chladně. "To je v pořádku, Akrosi. Nedotkl ses mě." Její hlas byl chladný. Tak jak vždy chtěla působit, aby ji nikdo nemohl ubližovat. -Slíbila jsem ti, že nebudu dál lhát, ale porušuji to takhle brzy.-* Projelo ji hlavou. Ona nakonec se podívala na nebe. Šťouchl do ní. Podívala se na něj lehce nechápavě. A pak přišla ta slova. "Poslední dobou se toho stalo tolik, že..." Hlas se jí zlomil. U Zohara se předtím složila. Nesmí ani tady. Ne. Znovu už ne. Zamrkala několikrát. Escanor ji začal olizovat. Tak aby ji uklidnil. "Musíš našlapovat jemně. Tak abys do toho nedal celou váhu." Snažila se mu vysvětlit. Její hlas se klepal.

<- Namarey
Jeho slova se strefila přímo do černého. Teď to momentálně nebylo něco, co slyšela ráda. "Chápu..." Hlesla na jeho slova skoro neslyšně. Snažila se být nápomocná. Jindy by ji tahle slova neuškodila. Ovšem nyní tu byl jeden velký háček. Poslední dobou se každý trefoval do míst, která byla zraněná jinými. Něco jako když si znovu narazíte ten stejný zlomený prst. Cítil to takto i Zohar? Že vlastně to nebylo příjemné? -Jsem fakt hrozný vlk...- Projela ji ta myšlenka hlavou. Byla to ta, která nešla nějak zahnat.
Následně když ho vedla a on následoval měla hlavu spíše skloněnou. Neměla už zase sílu na to předstírat, jak to vše nebolelo. I když pomazlení Zohara trochu pomohlo. Nemohla se zbavit pocitu, že takto působila na každého. Tak proto se na ni Selaine takto koukala. Proto byla souzena občas i Peisiou. Najednou to vše začínalo zapadat. Zastavila se. Byli na místě. "Pokud se už nechceš učit, pochopím." Hlesla skoro neslyšně. Vše se zase začínalo rozpadat.