Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Temný les

Otevřela jsem své oči a probudila se z hlubokého zdřímnutí. Pomalu jsem zamrkala, aby se mi opět zostřil zrak. "A... Arkane?" rozhlédla jsem se kolem zmateně. "Jsi tady?" ozvala jsem se znovu. No to jsem blázen. Kde jen může být? Pamatuji si jen to, že jsme se společně vydali sem... ale potom? Zmateně jsem se zamýšlela. Tohle jsem naposledy pocítila, když jsem se objevila na ostrovech. Že by šlo zase o nějakou magii? Jak jsem jen mohla takhle odpadnout? Ani nevím, že jsem si šla zdřímnout... Rozhodla jsem se neotálet a jít se porozhlédnout po okolí. Přeci tady někde musí být! Se zvednutím jsem se pořádně protáhla a ozvalo se hlasité zívnutí. Potom jsem se otřepala, protože jsem na sobě měla kusy hlíny. To byl pořádný šlofík, zamračila jsem se a vydala se kupředu.

<<< Spáleniště

Nějak jsem nepřemýšlela nad tím, že by naše konverzace mohla zajít do takového pochmurného naladění. V průběhu debaty se to však stalo, a já ani nevěděla, jak. Jen jsem ucítila, že atmosféra zhoustla a najednou, jako by bylo vše černobílé. Tý jo, to jsem nechtěla. Snad jsem se svým vyptáváním nezaryla někam hluboko. Ke ztraceným a nechtěným myšlenkám. Usoudila jsem, že ne každý se tady na ostrovy dostal dobrovolně. Teda, né, že bych se tady dobrovolně dostala já, ale odešla jsem dobrovolně od smečky. Třeba je tady někdo úúúúplně omylem? Raději jsem toho vyptávání se nechala. Jen jsem se soucitně pousmála a pokračovala v cestě. "Dobře, tak půjdeme tam..." odpověděla jsem trošku zaraženě.

>>> Nížina hojnosti

Střihla jsem ušima, když se Arakan zeptal na otázku. Vzpomněla jsem si na těžké chvíle, které jsem tady na počátku zažívala. Prázdné dny, kdy čas plynul hrozně pomalu. Vzpomněla jsem si na Tekii, svou nejlepší kamarádku, se kterou jsme toho spoustu zažily a nakonec společně našly nový domov. "Začátky byly těžké. Nakonec jsem si ale našla smečku, a teď jsem spokojená," usmála jsem se na Arakana, "po něčem takovém jsem hrozně dlouho toužila... ale nechci říkat, že mi rodina nechybí. Někdy je to těžké..." Věřím ale, že se mají dobře! Potřebovala jsem se pohnout z místa... proletělo mi myšlenkami. "No... a co ty? Jsi tady spokojený?" zeptala jsem se na oplátku.
Začala jsem přemýšlet nad dobrým lovištěm. Tenhle ostrov moc prozkoumaný nemám... ale za mostem jsme s Tekii vždy dobře pořídily! vzpomněla jsem si. "Luka. Taková louka, kde bylo vždycky co ulovit. U ní byl lesík, kde bylo kořisti taky dost! Ale tenhle ostrov moc neznám. To, o čem mluvím, bylo až za mostem," odpověděla jsem a následovala Arakana k temnému lesu.

>>> Temný les

Zavrtěla jsem ocáskem, když zmínil, že se asi obklopuji zvláštními vlky. Byl tak hrozně milý, a přitom tajemný. Nedokázala jsem si to vysvětlit, ale i když to podivné kouzlo pominulo, stále mě to k němu táhlo. Zastřihala jsem ušima, když došlo téma na magii těchto ostrovů. "Máš pravdu, nejednou jsem se o tom s někým bavila," začala jsem, "hodně vlků má podobný názor. Ještě jsem však nenarazila na nikoho, kdo by mi to mohl s jistotou potvrdit." Zamyšleně jsem se podívala do prázdna a pokračovala jsem: "Každý jen dumá nad tím, jak se tady vlastně dostal. To samé, co my dva," směřovala jsem svůj pohled do očí Arakana. Ty oči. Tak zvláštní. Až jsem měla pocit, že do nich padám, jak byly temné. Usmála jsem se.
Po chvíli přišla řeč na lov. No jo! Jídlo! Vzpamatovala jsem se. Byla jsem jeho přítomností tak okouzlená, že jsem úplně odbourala, jak mi vlastně kručí v břiše. "To je skvělý nápad! Mám takový hlad..." přiznala jsem se. "Tak kam vyrazíme? Tady toho asi moc nebude," rozhlédla jsem se po Spáleništi.

Nad Arakanovou odpovědí jsem se jen pobaveně pousmála. "Nemáš se proč omlouvat! Chápu tě," položila jsem mu tlapku na rameno, abych ho uklidnila. Poté jsem však ucukla. Nebylo v mé nátuře, být takhle kontaktní, ale s ním to šlo lehce. Byl hrozně milý a já jsem pochopitelně ráda, že jsem se s ním seznámila! "Ale děkuji ti. Nikdo mě takhle ještě nepochválil a je krásné to slyšet," dodala jsem úsměvně. Sama jsem své oči milovala, nebo alespoň to modré. Byla to jediná věc, kterou jsem měla od mámy. Kdyby tak viděla, kam jsem to dotáhla... dokázala jsem se o sebe postarat a dokázala jsem si najít domov! Škoda, že o otci nemůžu říct to samé. Vždy byl tak přísný a kdo ví, jestli by na mě byl pyšný. Ale díky němu jsem teď takovou vlčící. Pomyslela jsem si. Chyběli mi. Oba.
Následně mi vyprávěl o svém domově a já hltala každičké slovo. Oči mi zářily! V těch jeho jsem však viděla bolest, nejistotu. Kéž bych tak věděla celý tvůj příběh. Možná jednou. "Já tě úplně chápu. Je to zvláštní, když se tady každý objevil a vlastně neví, jak se to stalo. Já sice svůj domov opustila, ale vyplivlo mě to na břehu Mois Gris, ani nevím jak," zamyslela jsem se nad tím. "Jsem ráda, že jsi mi řekl o svém domově," usmála jsem se vřele, "a taky jsem ráda, že jsem tě poznala! Vidím, že máš dobrou duši, a to se dneska cení," dodala jsem.

Růžové brýle byly sice sundané, ale stále jsem se cítila v Arakanově přítomnosti dobře. Až moc dobře. Nebyl jako nikdo, koho jsem zatím na ostrovech potkala. Připadalo mi, že mi rozumí. Byl takový klidný a rozumný. Byla jsem si jistá, že on sám mě nějakým způsobem dokázal očarovat. Stále jsem se usmívala. "Přišla? Nikde jsem k nim nepřišla," zazubila jsem se, "prostě jsem se tak narodila. Moje máma byla sněhově bílá a měla krásné modré oči. Vzhledově jsem celý táta a po mámě mi zbylo jen tohle modré oko!" Nadšeně jsem Arakanovi vyprávěla o své rodině. Neměla jsem to ve zvyku, ale šlo to jako po másle. "A co ty? Odkud vlastně pocházíš?" zeptala jsem se opatrně. Zajímal mě a chtěl jsem o něm vědět co nejvíc. Snad není moje otázka moc vlezlá...

Jméno vlka: Nuntis
Počet postů: 14
Postavení: Kappa
Povýšení: x
Funkce: Lovec
Aktivita pro smečku: Vyléčila se z nemoci a šla zkoumat okolí. Propagovala Arakanovi smečku.
Krátké shrnutí (i rychlohry): Nuntis byla nemocná kvůli epidemie, ale jakmile se vyležela, chtěla jít něco ulovit. Dorazila na spáleniště, kde potkala Arakana.
Smečková minihra: x
Jméno vlka: Eren
Počet postů: 3
Postavení: Sigma
Povýšení: x
Funkce: x
Aktivita pro smečku: x
Krátké shrnutí (i rychlohry): Komunikuje na území s rodinkou a zjišťoval, co je to zajíc, kterého měl v plánu ulovit.
Smečková minihra: x

Jméno vlka: Doubravka
Počet postů: Leden 7 Únor 3
Postavení: Sigma
Povýšení: Kappa
Funkce: Léčitel
Aktivita pro smečku: Zkoumání podzemí
Krátké shrnutí (i rychlohry): Stále zkoumá podzemí na osudovce

Už už jsem se chystala odpovědět. Líbilo se mi, že má o mě takový zájem. "Já,..." a PUF! Jako kouzlem jsem se zacítila zvláštně. Podobný zvláštní pocit, jako když jsem Arakana potkala. Tentokrát to byl však pocit takový... negativní? Najednou, jako by mi spadly růžové brýle. Někdo mě očaroval? Napadlo mě hned. Snad to nemá za vinu Arakan! Zhrozila jsem se. Nebo byl možná taky očarovaný... stále se mi líbil, ale bylo to jiné. Nenechala jsem se touhle podivnou situací rozhodit, oklepala jsem se poměrně rychle a rozhodla jsem se přesto odpovědět na otázku: Já bych o tobě taky chtěla vědět víc. Ráda bych se s tebou ještě někdy viděla. Jsi velmi milý." A myslela jsem to upřímně. Arakan mi povahově strašně sedl a doufala jsem, že to nebyly jen nějaké čáry máry. Musím ale říct, že jsem se konečně cítila více sama sebou.

#7

Nad Arakanovou lichotkou jsem se pozastavila. V hlavě jsem si opět vzpomněla na Nica a doufala jsem, že příští zmínky o mých očích budou pozitivní a ne negativní. Nerada jsem se cítila zvláštně a nebyla jsem na podobné poznámky, jako od Nica, zvyklá. Přerostlé vlče, zopakovala jsem si. Nenechala jsem si kazit náladu dlouho, protože hlavní přeci bylo, že se líbí jemu! Arakanovi! Cítila jsem se jako okouzlená a neustále jsem se usmívala. Nevěděla jsem, zda jsem polichotila Arakanovi zpátky dobře. Neuměla jsem v tom chodit a vlastně jsem podobné konverzace vedla... málokdy. Jeho oči byly však prazvláštní tím, že byly temné. "Tvé oči jsou jako ta nejtemnější noc. Nepotkala jsem nikoho, kdo by měl oči takové," dodala jsem, abych to vylepšila. Bylo to však upřímné a od srdce. Celý se mi líbil a nemohla jsem si pomoct. Cítila jsem, že je to vzájemné, a proto to bylo ještě lepší! "Určitě!... Teda, byla bych moc ráda, kdybys přišel," odpověděla jsem trošku roztěkaně. Nechtěla jsem dát znát, že jsem až tak unešená, ale úplně mi to nešlo.

#6

Když okomentoval mé oči, tak jsem se zlehka usmála. "Nejsi první, kdo mi to říká," vzpomněla jsem si na Nica. Jenže ten mé oči komentoval, jako by se jich bál. Jsi slepá? Zněly mi v hlavě jeho komentáře. Ale co k tomu dodat, bylo to takové odrostlé vlče. "Mimochodem, tvé oči jsou taky zvláštní," úplně jsem se v jeho temných očích ztrácela, "ale jsou krásné. Nikdy jsem takové oči ještě neviděla."
Když téma přešlo na Cyru, tak jsem Arakna ujišťovala: "Neboj, v tom nejlepším!" A potom bych se začala červenat, kdybych to uměla. Cítila jsem vzájemné sympatie a moc se mi to líbilo. Přála bych si, abych tady s Arakanem mohla být navěky. "Nápodobně. Moc hezky se mi s tebou povídá!" Měla jsem chuť ho obejmout a umačkat. Bylo to zvláštní, ale upřímné! Měla jsem však v sobě nějaký stud, který mi to úplně neumožňoval. Kéž bych byla v tomhle odvážnější.

#5

Úsměvně jsem očekávala odpověď Arakana, sedla jsem si před něj a vrtěla nedočkavě ocáskem. "Pravda pravdoucí," povrdila jsem mu, že jsou ostrovy zajímavé a je tady hodně co objevovat. Byla to přeci pravda! Ještě tady toho zbývá tolik na prozkoumávání. Tolik míst, které jsem neviděla... třeba tohle spáleniště... donedávna. Střihla jsem ušima, když se Arakan zamyslel nad tím, proč se to takhle děje - objevení vlků na ostrovech. "Taky jsem nad tím hodně přemýšlela. Vysvětluju si to tím, že je to prostě osud. Ostrovy jsou magické a něco hezkého nás tady čeká. Proto nás přivolali," usoudila jsem. Následné zjištění mi zajistilo jiskření v očích. Cyra! No jasně! S ní jsem byla přeci na velkém lovu než... jsem se zranila. Ani nevím, jak vlastně dopadla ona. Ale asi je v pořádku. "Ano! Cyru znám. Milá vlčice," usmála jsem se přátelsky, "jak jste se potkali?" zeptala jsem se. Moc mě bavilo, když jsem měla s vlky nějaké stejné známé. Vždycky došlo k nějakému zajímavému zjištění. Navíc, když jim jsou sympatičtí stejní vlci jako mě, je jasné, že si budeme rozumět!

#4

Zahleděná do jeho tmavočerných očí jsem se cítila, jako na obláčku. Takové krásné oči jsem nikdy neviděla. Poté mě zaskočil svou odpovědí, kdy jsem musela zatřepat hlavou, abych se vrátila do reality. Bylo to zvláštní. "Líbí? Jo!... Líbí, no, líbí se mi tady," odpověděla jsem nemotorně, "a tobě? Jako, jestli se ti tady taky líbí?" zeptala jsem se na oplátku. Co se to se mnou děje? Vzchop se trošku! Akorát se ztrapníš... zaznělo mi v hlavě. Na jeho omluvu jsem zareagovala úsměvně: "V pořádku! Taky občas nevím, kde mi hlava stojí." Jako třeba teď. Se zájmem jsem poslouchala jeho příběh. Musela jsem se k tomu posadit. Způsob, jakým vyprávěl... no mohla jsem na něm oči nechat. Něco mě k němu táhlo a já nechápala, co to je. Tohle je láska na první pohled? Napadlo mě. "To je zvláštní," reagovala jsem na jeho příběh, "taky mě zde vyplivla voda. Nechápu jak... ale svůj domov si pamatuju. Vlastně jsem odešla sama, protože jsem chtěla začít svůj život někde jinde. Jak jsem se ale dostala tady? Magie. Určitě," vyprávěla jsem mu následně svůj příběh. Překvapilo mě, že Arakan nemá smečku. Byl tady poměrně dlouho, jako já. Asi někdo smečku nepotřebuje. Já bych bez ní tak dlouho nevydržela. "Smečku mám. Daénskou," zavrtěla jsem ocáskem.

#3

Začínala jsem se cítit hodně zvláštně a vlastně jsem si to nechtěla moc připouštět. Tato situace mi připomínala, když jsem narazila na toho lichotníka Atraye. Až na to, že Arakan se mi nesnažil nějak lichotit. Spíš jsem ten zájem cítila sama u sebe. To jeho tajemno se mi líbilo. A taky to, že nebyl vlezlý, ani naopak nepřátelský. Byl tak akorát. Byl tak trošku, jako já. "Těší mě, Arakane," usmála jsem se na něj a párkrát jsem zamrkala, protože ovzduší tady nebylo pro mé oči zrovna ideální. Jeden si musel dávat pozor, aby mu do oka nevletěl nějaký kus popela. Černý se rozpovídal, a já bedlivě poslouchala. "Hm..." přikrčila jsem obočím, "taky tady jsem druhou zimu." Poté se mě zeptal na mé jméno. Nedával snad pozor? Říkala jsem mu ho hned na začátku. Ale nevadilo mi to. Zdál se mi jako omámený. No, snad nemá tu nemoc, co tady kolovala! To by ještě chybělo! Strachovala jsem se na malý okamžik, a poté jsem zopakovala: "Ehm, jak už jsem řekla, tak jsem Nuntis." Při tom jsem se na něj šibalsky ušklíbla, ale nebylo to nic ve zlém. "Odkud pocházíš? Máš tady nějakou smečku?" chrlila jsem na něj jednu otázku za druhou. Když on mi přišel tak zajímavý! A ty jeho pohledy byly prostě něco!

#2

Neznámý se zdal být poněkud tajemný a zmatený. Přátelsky jsem se usmála a odvážila jsem se ho na otázku zeptat ještě jednou: "Jak se jmenuješ?" Byla jsem vlastně ráda, že tady už nejsem sama. Nezdál se mi nějak nebezpečný, ani zlý či zákeřný. Věděla jsem, že z nás budou dobří přátelé! To se mi to pozitivní myšlení nějak rozjelo. Aby ne, když už jsem konečně zdravá, jako rybka! Zavrtěla jsem ocáskem. "Jsi tady nový? Nebo už zde nějakou dobu pobýváš?" snažila jsem se navázat konverzaci. Měla jsem zkušenost takovou, že měl každý vlk či vlčice zajímavý příběh o tom, jak se tady vlastně dostal a jaký žil život předtím. Nemohla jsem se dočkat, až konečně zjistím něco i o černém. Nenápadně a pomalu jsem si ho začala obcházet a zkoumala jsem, kdo to je. Měl prazvláštní zbarvení! Takové jsem ještě nikdy neviděla.