Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šla jsem za pachem. Šla jsem pomalu, sledovala jsem cestu před sebou. Zase jsme byly v lese naší smečky a mě píchlo u srdce. Koneckonců byl to můj domov tolik let... Vzdychla jsem si. Zastavila jsem někde kde už začínala pomyslná hranice naší smečky a ohlédla jsem se na Taylora. ''Jakou strategii použijeme? Již dlouho jsme spolu nelovili..'' Zeptala jsem se. Vlastní schopností lovu jsem si teď nebyla jistá, potřebovala jsem prostě podporu svého muže, kterého jak se zdálo jsem konečně měla zase pro sebe. Zároveň mi myšlenky utíkali stále k Daénu a životní změně. První věc byla že nás stejně Lissandra sežere, že nám vlčata povolila a nikdy jsme neměli možnost ji je ukázat, nedali jsme ji vědět o ničem z naší strany, tak neúspěšní členi jsme byly, povl, který mohla vyrazit pryč.. Na druhou stranu v okolí lesa jsem se držela již několik měsíců a stejně jsem na ní nedokázala narazit. Bylo to divné, ale neustále jsme se míjeli. Celkem jsem začínala mít se setkání s Lissandrou hrůzu.
Hluboce jsem zavrtěla hlavou, musela jsem tyto myšlenky teď vyhnat, teď jsme měli lovit a já v této chvíli úplně zapomněla jak začít.

O dětech jsme nejspíš skončili. Milovali jsme je, alespoň já teda, ale byly takový jací byly. Nezbývalo nic jinýho, než se s tím smířit.(/a udělat si nový)
Postavila jsem se po delší době na tlapky. "Tak vyražme vstříc nové budoucnosti." Řekla jsem s úsměvem, který jsem uměla jen já. Ale v žaludku se ozvalo zakručení. "Ale prvně bych to viděla na společný lov po dlouhý době." Dodala jsem a vydala se vstříc pachu, něčeho.
Samozřejmě mě to dovedlo zase zpátky do lesa.

-> Les Alf

Chvíli po mých slovech bylo ticho. Než nadhodil Zlatou smečku. Povytáhla jsem obočí a ohlédla se na něj. ''Naši přátelé z dob války.'' Řekla jsem víceméně pro sebe. Ještě hodných pár vteřin jsem mlčela, a tak stihl dodat otázku. ''Víš co? Zlatá smečka nezní špatně.'' Švihla jsem ocasem. To vskutku neznělo špatně. Rozhodně to v mých představách o budoucnosti znělo více přijatelněji, než zůstávat v Daénu. Vím, že vlci většinou už zůstávali ve stejný smečce, zvlášť po tolika letech, ale když už jsme se tu necítili tolik doma, proč zabírat místo jiným.
Na otázku kde vůbec zmizela jsem pokývla rameny. ''Chvíli jsme řešili to, že jsi byl nemocný, že si nechtěl být tak zlý a pak odešla.'' Zkrátila jsem naše poslední setkání do jediný věty. A vlastně nebylo moc co řešit, dalo se to shrnout do jediný věty.
Že je vše vyřešený mi udělalo radost. ''To je dobře.'' Usmála jsem se. ''Teď je na čase dořešit nás život.'' Dodala jsem potišeji.

Víceméně souhlasil s mými slovy. Lehce jsem přikývla. ''Ano. Proti Liss dneska už nic nemám, i když jsem ji ze začátku nějak nedokázala překousnout. Dnes vím, že jako Alfa je spravedlivá, i když prostě svá. Myslí na dobro smečky.'' Přitákala jsem. ''Ale už se tu necítím, možná bychom si prostě měli najít domov někde jinde. Možná někde už jen dožít těch posledních pár let. V klidu.'' Nic víc už jsem si nepřála, než dožít v klidu. Možná na třetím ostrově? Koneckonců, tam se moc vlků nedokázalo přebrodit. Ale prozatím jsem tuhle myšlenku polkla.
''Vlk se po hození do vody buďto naučí plavat, nebo se utopí.'' Souhlasila jsem. Mým pochybením, nemohla jsem si pomoct, nejsou mé děti připraveny bez pomoci přežít, tedy konkrétně Ricca o které máme rozmluvu. Buď se naučí přežít, nebo ač s těžkým srdcem to přiznávám, zemře. Možná bych ji měla najít, naučit alespoň zpětně...
Věnovala jsem pohled Taylorovi. ''Ať je to jak chce, teď jsi tady. Doufám, že už budeš dále žít současností a bude všechno v pořádku.'' Víc jsem k tomu asi nemohla říct. Mohl se dát utápět v minulosti, nebo mohl žít v přítomnosti se mnou.

Když zmínil Liss podívala jsem se na něj a poté zpět na oblohu. ''Víš.. Celkem jsem uvažovala.'' Začala jsem a znovu se nadechla a vydechla. ''Nevím jestli chci dále zůstávat v Daénu.'' Vyhrkla jsem to po chvíli ticha. A pak věnovala opět pohled Taylorovi. ''Je to náš domov už roky, to jo.'' Nechala jsem to jako nakousnuté téma. Chtěla jsem ať mě buď praští, nebo podpoří. Každopádně prostě řekne svůj názor zjednodušeně.
Co se týkalo našich vlčat, jedině bych je omlouvala a to asi nechtěl. ''Ale věřím, že si každý najde svou cestu v koloběhu života.'' Řekla jsem a opět se podívala na oblohu. Mezitím jsem si vyslechla jak došel k odpuštění si a musela jsem se u toho i lehce zasmát a věnovat mu svůj pohled. ''Ale očividně tě Iris či Nero stále ve světě mrtvých nechtějí a vrátili tě za mnou.'' Mrkla jsem a ušklíbla se. Alespoň malé vítězství před jeho minulostí.

Vyslechla jsem si jeho slova. Že takových vlčat je tu spousta. ''Ale nemuseli jsme být jako většina, víš jak.'' Řekla jsem. ''Snad mi to aspoň jednou odpustí.'' Aspoň tímhle jsem se chtěla rozveselit a ano, i mě Ricca s tímhle dělala starosti, chtěla vystavenou cestičku ze zlatých dlažeb, ale to neuměl nikdo. Měla jsem ji jen tu cestu ukázat, naučit základy, zbytek se musí naučit sama. Bohužel všem jsem dala jen teorii a ne praxi...
Po chvíli jsem si odkašlala a na pár chvil opřela hlavu o jeho krk. ''A co ty? Tvá výprava za sebepoznáním, jak jsi došel k odpuštění si? To tě trápilo spoustu let..'' Byla jsem zvědavá, navíc už jen to, že je zpět mi o něco zlepšilo náladu a měl pravdu, dál se mohou pouze učit sami a my jen mohli doufat že nás nebudou nenávidět.

Střihla jsem ouškem. Díky náušnici jsem věděla, kdo se ke mě blížil. Byl to ten, ten který ukradl mé srdce a pak jeho minulost mi ukradla i jeho. Ale... něco se nejspíš změnilo, neboť proč by teď šel tady? Maximálně, aby mi opět připomněl, že nikdy nepřestane milovat svou minulost. Vzdychla jsem si tiše a pak už jsem jen zaznamenala koutkem oka, že si ke mě sedá.
Bylo chvíli ticho, než promluvil. Zněl jako starý Taylor.. Prozatím jsem se neptala na jeho situaci, ale srdce mi poskočilo radostí, byl tu, minimálně v tuto chvíli a zase vnímal kousek reality. ''V pořádku..'' Pošeptala jsem po další chvíli ticha od chvíle co se o mě otřel a následně jsem mu otření opětovala. ''Zklamala jsem.'' Nakonec jsem promluvila i já nevyřčené, měli jsme si co probrat. ''Zklamala jsem tebe jakožto partnerka, nepomohla jsem ti, když jsi to nejvíc potřeboval, zklamala jsem naše děti jako matka, nedokázala jsem je naučit všemu co potřebují k životu. Zklamala jsem sebe, jakožto vlčice která měla být svému partnerovi v dobrém i ve zlém k dispozici a jako vlčice, která měla své potomstvo naučit jak přežít.'' Řekla jsem já, muselo to ze mě ven.

<- Les Alf

Tlapku jsem střídala jednu po druhé. Cítila jsem se jako bych v životě selhala. Partner se mi zbláznil, nedokázala jsem mu pomoci. Ricca mě nejspíš nenáviděla a Solari, Arrow a Akros se taktéž zatoulali kdoví kde. Jediný co jsem jim dala je že jako matka jsem selhala, nedokázala jsem je pořádně připravit životu.
Vzdychla jsem a usadila se na louce. Chvíli jsem pozorovala okolí, nedaleko jsem zahlédla Doryu, chvíli jsem uvažovala, že za ní zajdu, ale ještě nějakou dobu jsem seděla na místě a ani se nepohnula jsem se.
Tolik mě to užíralo, mohla jsem jednoduše jít a nechat se někde rozplácnout, možná i nějaký Chaossan by byl rád za to, kdyby si mohl připsat zásluhy za další smrt na svém kontě..
Ale ne, tvářila jsem se neutrálně, jen jsem dýchala a na prázdno koukala na ostříží luku před sebou. Déšť mou srst smáčel, ale přesto jsem nehnula ani brvou.

Po dlouhém povídání se svou dcerou, všelijakých omluvách jsem skončila sama. Byla nedaleko s dalším vlkem, ale nechtěla jsem ji to narušit, potřebovala se od nás odtrhnout a ač se mi to mohlo zdát jakkoliv těžké, že odejde, pochopila bych to.
Zatím jsem se šla projít a nechala si myšlenky pohrávat se všelijakými scénaři. Vlčata, ač jsem se snažila, jsem příliš nenaučila, Taylorova nemoc se stupňovala a myslel čím dál víc na minulost kde nebylo pro mě místo. Možná.. možná bych už měla odejít na odpočinek. Nejmladší už jsem také nebyla. Ale tyhle myšlenky jsem prozatím zahnala do kouta, neboť myšlenky na usnutí a už se nepeobudit byly přece jen časné.
Prozatím jsem šla tedy na louku vedle našeho lesa.

-> Ostříží zrak

1. Mielei
2. 2x jsem byla v týmované a jednou jako porotce
3. Nemám víceméně preference, ale nejlepší by bylo kdybych byla s Taylor pokud budu vybrána a ona ta se taky účastní a taky vybrána. Ta mě umí nejlépe nakopnout ke všemu xd
4. Asi tebou, neboť nas tak nějak všechny znáš a věřím že by se ti podařilo nějak férově rozdělit nás do stejně "silných" týmů =)
.
.
*Vím že teď moc aktivní nejsem, ale jsou prázdniny a týmovaná je perfektní akce pro opětovný vystřelení se do aktivity*

Na její slova jsem teď jen letmě přikývla. Bylo mi úzko, když mi mé dítě dokonale vyčetlo všechny chyby, které jsem při výchově udělala. Ale když máte psychicky nemocného partnera asi prostě nejste dokonalí rodič, který stihne všechny naučit jak na život. ''Víš...'' Nadechla jsem se k dalším slovům. ''Vím, že jsem tebe i sourozence nestihla skoro nic naučit a i když už máš rok života za sebou, tak pořád jsi dost mladá, budeš se věcem učit rychle. Stále se můžeš učit, ať už to bude občas pod mým vedením, nebo třeba pod jiným vlkem.'' Dodala jsem. ''Nikdo není dokonalý a při vaší výchově jsem udělala spousty chyb, jediné o co každého z vás můžu poprosit je, jestli mi to někdy dokážete odpustit.'' Vzdychla jsem a podívala jsem se směrem k Taylorovi, který tam byl ve vlastním světě. ''Tatínek je nemocný, čím je starší tím je to s ním horší. Bohužel nedokážu mu pomoct, tolik chci a tak to nejde. Strašně se trápil minulostí a ta ho nakonec doběhla...'' Odpověděla jsem ji na otázku o Taylorovi a znovu jsem si povzdychla a s tím jsem se podívala na Ricciny tlapky. Ránky nebyly hluboké. ''Musí se to opláchnout, aby se tam nedostala nějaká infekce, ale brzy ti tam naroste nová srst a bude to dobré, neboj se.'' Bolelo ji to hlavně ze šoku, vždycky se snažila být tatínkovou holčičkou a ten ji teď tolik překvapil a skoro ublížil.

Poslouchala jsem se smutným pohledem slova své dcery. Vždycky jsem si myslela, že se věnuji dostatečně všem svým dětem stejně, ale tady se mi ukázalo, že asi jsem to nezvládla tak dobře a už to byl víc jak rok co se narodili. Já už také nebyla nejmladší a mohla jsem jen chtít napravit své chyby a zažít dosud nezažité. "To není pravda. Vždycky jsem vás případně seřvala všechny. Když jste se hádali nesli jste všichni stejný podíl." Řekla jsem. "Ale uznávám, ani jednoho jsem příliš mnoho nenaučila, snad není pozdě to napravit." Řekla jsem s úsměvem. "Ale miluji tě Ricco, miluji vás všechny,
ano?" Nemusela mi dát novou šanci, ale mohla jsem v to jen doufat.

Sama jsem nechápala co se s Taylorem dělo a už vůbec o čem tak uvažovala má dcera. Byla už to velká holka, ale tolik věcí pořád nechápala. Byla to má vina? Určitě ano, koho jiného.. Vzdychla jsem si, po chvíli jsem se rozhodla Taylora nechat Taylorem, jelikož měl svůj vlastní svět. Nejdřív vyřeším svou dceru, poté vyřeším svého milovaného. Neměla jsem sílu je řešit oba najednou. ''Ricco, pojď se projít se svou mámou.'' Řekla jsem po všech těch jejich dotazech. Ač pršelo a byla tma, pod lesem tolik ten déšť nevadil a navíc jsem neměla v plánu chodit nějak daleko. A tak jsem se vzdálila od svého muže, abych si mohla promluvit s Riccou,, která očividně dost bojovala sama ze sebou. ''Ma drahá, proč si myslíš že mám tvé sourozence radši, než tebe. Miluju vás všechny stejně. Nejdřív jsem dala ještě větší prostor ji vyjádřit se. Chtěla jsem prvně pochopit její myšlenkové pochody.

Čas se Solari utíkal rychle. Božínku, vždyť mé malé děťátka už byly rok na světě. Byly to velcí vlci, kteří pomalu mohli začít za sebe rozhodovat. Já jen mohla doufat že mi ještě nefrknou všichni. I mě už pomalu a jistě začínal šedivět kožich. Čas si jednoho dne najde všechny. Když se Solari rozhodla nají něco k jídlu pomalu jsem přikývla. ''Samozřejmě. Počkám na tebe, dobře?'' Řekla jsem ji, než se pomalu vytratila mezi stromy.
K mým uším se pak dostalo zoufalé volání mé druhé dcery a vytí neznámého vlka, které se týkalo právě mojí Riccy. O pár minut později se dokonce přidal i Taylorův hlas. Upřímně mi to začalo dělat starosti a tak jsem přidala do kroku, musela jsem zjistit co se stalo...
Když jsem se ke své rodině blížila, viděla jsem jenom že bílý kožich se od nich oddaluje a zaslechla jsem Taylorovi slova o matce jeho dětí, ohromení, ale ne tak velkém jako Hvězdičky. Přimhouřila jsem oči, co se sakra tady dělo?
Vážně mému vlastnímu dítěti vykládal, že Riccina matka není tak zajímavá jako Hvězdička? Také jsem si všimla krvavých ranek na tlapkách Riccy, usoplený čumák. Zamračila jsem se. Nechápala jsem co se tady děje, co se stalo mezi otcem a dcerou, ale určitě jsem vyžadovala vysvětlení. Dostala jsem se až k dvojici, jenž byla mou rodinou. ''Co se tady proboha děje?'' Žel, jsem nevěděla že bych měla hrát Taylorovu hru, svou mrtvou tchýni jsem zde neviděla a nebyl tu nikdo kdo mě mohl do toho zasvětit, proto možná nás čekala ještě zajímavá rodinná idylka.

Málem bych zapomněla!
Ještě jednou děkuji za kalendář! :3
Penízky do kasičky, tlapky rozdělit do každé magie po jedné a pak bych teda prosila 50% bonusu.
Mockrát děkuji za Allari! :3 <3