Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Fae ji chvíli hypnotizovala pohledem, než opět uhnula. I když ji připadala, že ji nechce ublížit. Vyslechla si její slova a donutila si jeden přátelský úsměv, nebyl falešný, ovšem byl však nejistý. "Nemám moc síly, abych moc pomohla, i když ty se mi snažíš pomoct, za což jsem ti vděčná, i když mě vůbec neznáš a jsem prachobyčejným tulákem, co klidně na tebe může hrát boudu... Ale to neříkám, že dělám..nikdy jsem to nedělala. Jo řekl by to každý, ale myslím to vážně.." Vzdychla a ztěžka udělala další krok k ní, až se přidala do chůze u ní, ale držela si značný odstup. "Musí být fajn, být ve smečce. Mít někoho na koho se můžeš spolehnout v nejhorším.." zasněně se pousmála. "Někteří mě znají pod jménem Soltafara a někteří zase pod Faeria. Je to dlouhý příběh, proč mám dvě jména.. říkej mi kterým jménem chceš." Řekla a opět se odhodlala na ni přátelským, ale poddajným pohledem podívat.

Ještě chvíli plantala tlapama, ale snahu chytit pach vzdala. I kdyby ho zachytila, nemá tu sílu za ním běžet a ulovit ho. Takže, můj osud je zemřít hlady, super. Nestihla jsem v životě nic... Pomyslela si s tichým vzdechem, kdežto se k ní někdo přiblížil.
Lehce se ji zježila šedobílá srst, jenž byla pokrytá i zaschlým bahnem a ulepená k sobě. Prohlédla si onoho vlka, respektivě vlčici zlatavé srsti ze zvláštními znaky. "Uhm... Ahoj." Odpověděla nejistě a sklopila svůj zrak. "Kéž bych třeba jen vypadala smutně, když nevypadám vesele. Vypadám zuboženě.. Chodící mrtvola, která kdesi ztratila svého bratra, i když si určitě pamatuji, že jsem s ním naposledy byla.." Vzdychla sklesle. "Pak mám mlhu a najednou vypadám takhle, je podzim, umírám hlady.." Dopoví. Nemá sílu už ani na to, aby byla nedůvěřivá a bojácná jako bývá jindy.

Pohublá vlčka se zřejmě probrala z dlouhého spánku. Spala dlouho, ale co mohla dělat. Možná tak zkusit něco ulovit, ale na to neměla sílu. Možná několik hodin se snažila zachytit pach, ale pochodovala v kruzích.
Našla, alespoň malou kaluž vody, bahnité vody, ale zahnala tu obrovskou suchost v tlamě, kterou pociťovala.
Každopádně aspoň i tak, ji bylo lépe a teprve se konečně rozhlédla kde je. Listy se barvili do barevna a některé již pomalu popadali ze svých míst. Podzim se blížil.
Fae byla vždy víceméně kost a kůže a k tomu přirozeně menší, než ostatní vlčice, ale teď byla vyhublá opravdu hodně, kdekdo by jsi řekl, jak to, že je ještě naživu. Jako tělo bez duše se dále snažila něco vyčenichat, i když už síly docházeli a téměř zakopávala o vlastní tlapy, odhodlaně se snažila najít, alespoň jinou živou duši, třeba že by ji někdo byl ochotný pomoct.

Pokud chápu dobře, mám 5KŠM, takže děkuji a do kasičky ^^

Oh, nakoukla jsem jen ze zvědavosti a překvapilo mě, že tu Fae byla zmíněna, děkuju i jen za ty dva hlasy c:
KŠM do její kasičky, samozřejmě.
A gratuluji všem ^^

přidáno

Registrace nového vlka

1. - Wiyyan

2. - Samec

3. - 7.1. 2012

4. Matka - Rowan, Otec - Herie, Bratři - Cornelius, Jordan, Epherius

5. - Od malička ho učili, že dát cokoli znát, je slabost. On totiž nějaké emoce cítí, v utlumené míře, nebo aspoň co se týče těch pozitivních – radost, štěstí, láska. Nejenže je umí potlačovat, drtivá většina z nich je nahrazována zlobou a krutostí. Nebojí se krve a smrt ho také neděsí, naopak, fascinuje ho, hlavně když sleduje umírat ostatní. Má tvrdé požadavky, jak má vlastně vlk vypadat. Silný, nezávislý na ostatních, Temný a nadřazený nad všechny ostatní. Také je pro něj velmi důležitá hrdost, kterou by měl mít každý vlk a raději zemřel, než podřadně skuhral o život. Pokud by tedy dostal nějakého vlka do situace, že by jej ohrožoval na životě, a vlk by začal škemrat a brečet o život, vysloužil by si u něj opovržení a znechucení. O to bolestněji by takového vlka poté zabil, aby ho ztrestal za jeho projevenou slabost. Což vede ke skutečnosti, že je bezcitný, to podtrhává i jeho libování si v mučení a lovu pro zábavu. Místo, aby představoval majestátního lovce, který loví jen proto, aby nasytil sebe a svou rodinu, rád zvěř utýrá k smrti. Dodává mu takový ten pocit moci. Dokáže být trpělivý, avšak jeho trpělivost není věčná a je netolerantní ke slabostem, nebo jakékoli jiné vlastnosti, která mu zrovna nesedne, a kvůli tomu jej přímo iritují nerozhodní a pomalejší vlci.

6. - Vzduch

7. - Už domluven s Barn

8. - Partner Barnatt, potká se i s Doryou

9. - Ano mám zájem o to, aby poté došel na Mois Gris jako můj charakter, pokud by byla možnost mít, svůj druhý charakter

10. - Jeho jméno mělo být původně Wiyyān, ale registrací profilu neprošlo ' ā ' a proto bych potom prosila o dání alespoň toho ' a ' do jména, děkuji.

A skutečně se měla k odchodu, než ji první hlas zarazil v chůzi. Nejdřív to byla ta vlčice Stray. Podívala se opatrně na ní. Asi by mohla také říct, že ji ráda poznává, ale to, že se prvně měla k odchodu, by k sobě stejně nesedělo a tak na to pro jistotu nereagovala. Doufala, že se za to neurazí a nebude si myslet něco zlého. "M-mě tu důležitá p-příjdeš." Zamumlala, alespoň na její další větu.
Když se poprvé přiblížila Stray ji připadala jako matka malého Echa a to, jak Lucio představil Echa, jako svého svěřence, nevěděla co si má myslet a proto si pomyslela, že narušila rodinou chvilku, vždyť ji to nemohou zazlívat. "Byla j-jsem sama s-spoustu let. P-proto vypadám, jak vypadám." Zastřihala oušky a poukázala tak na své velmi vychrtlé a zjizvené šedo-bílé tělo.
Chvíli poslouchala i vysvětlování Lucia o Mois-grisském ostrově. Sama tu byla nová, ale o svém ohni, věděla již o něco déle, ale nechápala, proč ji bohové všeho dali element ohně. Je to přeci jen agresivní element k divokým povahám a Fae se bála i vlastního stínu. Dali ji ho snad kvůli téhle situaci? Že by mohla být důležitou součástí pro některé, jenž element ohně nemají a tak v zimě museli mrznout, zatím co ona nemusí? Třeba ano.
"Už jen za moje jméno, mě spousta vlků šikanovala a tak jsem si začala říkat Faeria." Odpověděla bratrovi. U něj se sice nezakoktala, ale hlas byl pořád chraptivý a očividně to pár dnů ještě lepší nebude. "Neztratíš mě... jen bych byla někde dál." Zamumlala mu a lehce se pousmála, když ji olízl za ouškem. Byla proti němu tak maličká a bezbranná a tyhle situace jsou asi jediné, které děkuje bohu, že takový vlk jako je Lucio, je jejím bratrem a může ji chránit před vším zlým...
"Pokud mě nechce, nemusíš mě mu nutit.." Reagovala i na jeho další slova, když Echovi vysvětloval kdo je. Ach, ano. Přišla k nim v době, kdy se malé vlče chtělo najíst a tak byla za tu, kdo mu chtěl lasičku vzít. Nechci ti lasici sníst, ale můžu ti ji ohřát celou, když mě k ní pouze na kratký moment pustíš. Naprázdno pohybovala s tlamou, ale slova z ní nevycházela. Kdo ví, třeba ji opět jen na chvíli vynechal hlas, ale to nebyl ten hlavní problém... Ten byl, když si to už vůbec neuvědomila a předpokládala, že její nabídku malý Echo slyšel.

Blížila se. Blížila se blíž a jeden z vlků ji najednou šel naproti. Naježila se ji srst. Neměla sílu utíkat, ani sílu křičet a navíc... stále měla v tlamě zajíce.
Když na ni vlk zavolal jejím jménem, které zná jen málo kdo, ulevilo se ji a srst opět urovnala, teda trošku. Pořád tam byla ta cizí vlčice a vlče. Na slova Lucia jen přikývla. Nechtěla, aby o jejím hlasu věděl.
Jakmile ji Lucio přítomné představil, její pohled na moment padl na Echa. Bránil si své jídlo. Zavrtěla nad tím hlavou. Pustila zajíce do sněhu, ale tím, že pořád kolem sebe v takovém počasí nechávala stoupat teplotu, brzy na místě kde stála sníh roztál a samotná mrtvola zajíce byla na mokré půdě, ale co bylo hlavní... nebyl zmrzlý a přinesla sebou teplo.
Ovšem bratr ji dostal do situace kdy promluvit musela. Odkašlala se. "M-můžete mi říkat Faeria... Je to jednoduš-ší." Vykoktala že sebe a skutečně, její hlas byl tichý, chraptivý a rozhodně nezněl zdravě. Sklopila uši, posadila se a pohled zakotvila k zemi. Nevěděla kdo dva přítomní doopravdy jsou a byla z jejich přítomnosti dost nervózní. "A-asi jsem v-vás vyrušila, p-při něčem. O-odejdu." Vykoktala že sebe a jak rychle se posadila, tak rychle zase vstala, ale pomalu se otáčela, že chce utéct a nerušit je. Vždyť to skoro vypadalo, že narušila šťastnou rodinku a připadala si jako páté kolo u vozu, které jen čeká, až bude potřeba něco opravit.

Rudé oči, po dalších pár chvílích začali koukat že sněhu. Její bílá záda ji perfektně maskovali. Všechno se to zdálo jako sen. Opravdu potkala Elrica, vlčí kostřičky a nakonec bratra? Jedna část mysli chtěla opět vidět toho černého vlka, druhá část ji říkala, že by neměla být hloupá a měla najít svého bratra, pokud to sen nebyl.
"L-lucio?" Chtěla zavolat, ale zjistila, že ji hlasivky zradili. Co se to jen dělo s Faeriou?
Začínal se ji zmocňovat strach, pomalu se postavila a setřepala sníh ze sebe. Spatřila vedle sebe mrtvolu králíka a náhle si vzpomněla, že lovila, než usnula. Vzala jej do tlamy. Automaticky se kolem králíka začal ohřívat vzduch a tak ji brzy tlama od chladu nebolela.
Vydala se zasněženou krajinou a rudýma očima sledovala okolí. V dálce zahlédla tři jakési skvrny a tak se vydala k nim. Třeba někdo bude vědět jak se dostat pryč.

Ještě jednou jsem otočila směrem, kterým Elric odcházel, ale to už z něj byl jen černý, vzdálený flek. Jedna část mě, doufala, že ho už nikdy neuvidí, ale ta druhá, že ho ještě aspoň jednou uvidí. Přeci jen... Byl prvním po dlouhé době koho jsem viděla, i když nebyl hodným vlkem, ale za svůj život v odloučení od bratra jsem potkala mnoho jiných zlých vlků.
Na slova bratra jsem se otočila zpět k němu. "Jasně, pokud budeš tak šikovný, aby jsi to ze mě dostal." Ušklíbla jsem se a na další jeho slova, jsem potěšeně zavrtěla ocasem. Hodně dlouho jsem nelovila a už jsem měla, upřímně hlad.
Na odstartování 'závodu', jsem ještě pořád stála na místě, i když Lucio už vyběhl. Snažila jsem se zachytit pach. Cítila jsem zde výhradně vysokou, ale na tu jsem se sama celkem bála. Udělala jsem si jedno větší kolečko, než se ke mě přiblížil pach ušáků.

Tiše, ale úlevně jsem si vydechla. Vlastně mě úplně odignoroval a řekl jen Luciovi, aby si vážil svých blízkých. Potom prostě odešel. Poodešla jsem od Lucia, abych mu viděla úplně do očí. "A když budeš hledat ty se kterými si byl v tom Yaloru... Zase mě opustíš?" Zeptala jsem se z obavami v hlase. Nechtěla jsem se s ním loučit, když jsem ho právě našla. Na další dotaz jsem se podívala okolo. "Asi bych něco i ulovila, no.. Mám hlad jako vlk." Řekla jsem a lehce se ušklíbla.

Culila jsem se na bratra. "Možná." Řekla jsem a poté naslouchala jeho vyprávění. Poslouchala jsem tak zaujatě, že jsem nevědomky pohybovala pomalu z jedné strany na druhou. "Ještě, že je teď klid." Usmála se opět a po Elricové odpovědi, celkem ironické, pohlédla jsem na něj. "Najednou si hraješ na slušňáka, hm?" Zamračila se na něj, nelíbila se mi ta změna jeho chování, byl na mě zlý a teď dělá jako by se nic nestalo, snažila jsem se být milá, když nás napadli ty kostřičky a najednou zmizeli, chtěla jsem vědět, že je v pořádku a místo toho jsem dostala seřváno. Nevěděla jsem co si o něm myslet, ale bylo to spíše negativní. Svým pohybem, lehce za tělo Lucia, jsem sice dala najevo to, že se ho bojím, ale co... Byla to pravda. "Měl by sis najít někoho jiného, komu budeš ničit naděje o rodině..." Špitla jsem ještě a bála se co mi řekne teď.

Uculila jsem se jako mála vlčka, stejně jako kdysi, než požár zničil náš domov, jen kvůli němu. I přesto že se zdálo, že jsou všichni mrtví, nechtěla jsem se vzdát toho, že žijí. Hledala jsem a teď jsem se opět s Luciem setkala. "Já a prát se? Jsem pořád stejná ťula, radši ani nechtěj vědět z jakého důvodu ty jizvy mám." Pověděla jsem a trošku smutně uhnula pohledem. Poté jsem však pohled vrátila zpět na něj. Chtěl představit s Elricem, ale ten se představil sám. Přeci jen jsem byla v něčem jiná, kdysi bych mu hned vyhrkla, že jeho slova mi ublížila, aby mě jako starší bráška chránil před vším zlým, ale mlčela jsem. Stejně jako o jméně, které používám nyní. Jestli mi Soltafara říká on, nevadí mi to. Stejně jsem si tak začala říkat na základě mého původního rodného jména. "Co se všechno stalo, ti řeknu potom. Spíše mě zajímá co je s tebou, jsi samá rána a ten svítí ocas, bráško." Nahnula jsem hlavu na stranu a dotaz Elrica jsem ignorovala, pro mě tu teď jakoby neexistoval. Vnímala jsem ho, slyšela jsem ho, ale potom co řekl a to, že tu je Lucio je mi lehce nepotřebným. Stejně bychom si v životě nerozuměli, on byl zlý. V mých očích velmi. Zažila jsem hodně fyzické i psychické bolesti, nevím jak bych dokázala snést další. Jenže teď je tu on, vidím nové světelko naděje na lepší časy.

Zvedla jsem uši, když zazněl jeho hlas. Nemohl to být sen. Byla to skutečnost. Bolest jako-by se najednou vypařila a já viděla pouze jeho, jako by se okolí rozplynulo. Bolestné zadržované slzy, se proměnili na radostné a tekli z očí jedna za druhou. Když zmínil jméno, jenž znají jen mí nejbližší, udělala jsem další krok k němu blíže. Byl o dost odhodlanější, ale najednou jsem sotva dokázala udržet rovnováhu, když mi skočil kolem krku. "Lucio." Vydechla jsem po chvíli tiše se špetkou úlevné radosti. Slova, jenž mě zasáhla slova Elrica se najednou rozplynula a už mě netrápila. Zavrtěla jsem ocasem a pořádně se mu otřela o srst. "Bráško.. hledala jsem. Hrozně dlouho... Našla jsem..." Nebyla jsem schopná říct normální větu, ale určitě mě chápal a já nedokázala zastavit ten vodopád slz.

Stále jsem měla uši smutně sklopené a jeho slova mi příliš nepomohla, ba naopak. Odvrátila jsem pohled a zapíchla pohled k zemi, snažíc se zadržet slzy, jenž se draly na povrch. Nedokázala jsem se v Elrikovi vyznat. Jednou zněla jeho slova mile, v další chvíli měl hlas jenž mi trhal duši na kusy. Bolestně jsem přivřela oči a vzduch v okolí opět začínal být horký. Jiné ohnivé elementy se zaměřovali na vztek. Můj se zaměřoval na všechny mé pocity. Teď to byla bolest. S očima, jenž se leskly od zadržovaných slz jsem na něj opět pohlédla. "To není pravda. Musím tu být z nějakého důvodu..." Šeptala jsem. Nemohla jsem se tu přece ocitnout jen tak, když jediný můj cíl byl najít někoho kdo mi z rodiny zbyl.
Najednou tu byl nový pach. I Elric se tím směrem otočil. Byl tam vlk. Rány vypadali ještě čerstvé a on hodně znaven, že zřejmě usnul. Ta srst. Ten pach. Myšlenkami mi proběhlo. Uběhla spousta času, kdy jsem ho naposledy viděla a cítila, že jsem skoro zapomněla. "L-lu-ci?" Snažila jsem se vyslovit to jméno, ale všechno bylo tak tiché a zlomené, ještě z chladnosti Elrica. To musí být sen. Přece nemůže mi najednou někdo ničit naději, že ještě někdo žije a najednou by se tu objevil jako boží dar z nebe. Běhali mi myšlenky zmateně a já jen se zmohla na jeden malý nepatrný krůček blíž k vlkovi, jenž vypadal, že spal.