Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokud možno ráda bych si zabrala Laica Mar ^^

Sledovala jsem jej. Sklopyla jsem smutně uši, když na mě vykřikl. To jsem vážně nečekala. "Promiň.." Špitla jsem. Proč se vždy starám o někoho, když to není doceněno. Ocas jsem měla volně svěšený a smutným pohledem sledovala jeho odchod pod strom. Už jsem se chtěla otočit a odejít, když v tom zase jeho hlas za mnou. Pomaličku jsem se k němu otočila a na jeho omluvu jsem nejistě kývla. Však za dalších slov jsem na něj překvapeně hleděla. "Já nevím sama kde jsem, natož kdepak je nějaká Kouzelná jeskyně..." Odpověděla jsem tichým hláskem. "Jen snažím najít někoho z rodiny, pokud ještě někdo vůbec je.." Dodala jsem stejně tiše.

Běžím dál na jejich vůdce, když najednou se mi začne mlžit před očima. Očividně nebylo moudré se vzdálit od skal, u kterých jsem mohla je zkoušet pozhazovat. Už jsem si myslela, že je to můj konec, tělo mi tuhlo a těžko říct jestli za to mohl můj strach, nebo za to mohl ten jed. Když v tom najednou, mi bylo dobře. Mohla jsem hýbat tělem. Rozhédla jsem se. Nic zde nebylo. Že by se mi to jen zdálo? Několikrát jsem zamrklala očima a pohlédla jsem na vlka. "Uh, jsi v pořádku?" Zeptala jsem se.

Faeria a Elric bojují se Saturien. ^^

Lehce jsem se přikrčila za Elrica. Ten tvor se mi nelíbí. Dělala jsem nenápadné kroky dozadu za účelem, že chci být brzy od nich co nejdále. Jenže zaútočili. Rozběhla jsem se dál od nich, ale brzy se za mě navěsili tři další o dost menší, než ten který se ukázal jako první. Srdce mi tlouklo jako o závod. Cítila jsem, že se ten jeden prvně zachytil trošku blbě mé srsti. Blížila jsem se k jednomu balvanu a co největší silou jsem bokem do něj narazila, s tím, že určitě nečekal, že bych ho přimáčkla k balvanu, jenže pokud jsem ho shodila, zbývali další dva, kterých jsem se potřebovala zbavit. Otočila jsem to směrem k Elricovi a pokud jsem ho shodila tak jsem to vzala obloukem od něj, aby nedostal zase tak jednoduchou šanci se na můj hřbet zase dostat. Okolní vzduch jsem začala ohřívat s doufáním, že těmhle bytostem z pekla bude brzy příliš horko, i když jsem v hlouby věděla, že zrovna tohle nijak nepomůže. "Nechte mě!" Procedila jsem mezi zuby a chtěla skočit přímo po jejich vůdci, když jsem se k němu blížila. Možná když porazíme vůdce, ostatní se rozutečou. Napadlo mě. I když jsem chtěla skočit po vůdci, stále zbývalo zbavit se těch, jenž se drží mého těla a když mi jejich drápky jezdili po těle, začínalo to bolet. Pořád jsem se snažila být v pohybu, aby se snahou udržet se unavili, ale zatím to mělo opačný účinek.

Konečně jsem se zvedla ze země, ale pořád jsem jej sledovala ostražitým pohledem. Když půjdu s ním, může mě navést do pasti, když zůstanu, kdo ví kdy zase na někoho narazím. Prolétlo mou myslí. "Půjdu.." Vypadlo ze mě nakonec. "Já jsem Faeria." Představím se taktéž a projede mi husila po hrbu. Něco se blížilo. Možná jsem paranoidní, ale tohle určitě ta past do které mě vedl, jenže nic kolem jsem necítila. Vždyť to nevysvětluje to syčení kolem, ale já jsem tak žila vždycky. Každý kdo mě znal, mě poznal hlavně přes to, jak bývám paranoidní. Najednou se něco ukázalo kousek od nich, hleděla jsem na něj s ocasem zastrčeným mezi nohama a ušima sklopenýma k zátylku a lehce přikrčená za Elricem. Tvor připomínající vlka, oči jako bych hleděla do očí samotné smrti. "Běž pryč, stvůro!" Mračím se na něj. Nelíbil se mi, nebudu mu věřit. Tak to u mě prostě bylo, jenže, si mohou mou důvěru získat pokud chtějí. Neobyčejná obživlá kostra, vážně tu důvěru nezíská.

Lehounce jsem pozvedla obočí, spíše tak nepatrně. V mých ouškách vyzněl jeho hlas tak chladně a nebezpečně, přesto se mi k mému vlastnímu údivu povedlo sebou necuknout a nedat se na útěk. "Jo tohle.. Tohohle jsem si povšimla... Myslela jsem si, že..." Odmlčela jsem se. Proč se vlastně snažím obhájit? "...že něco jiného." Přesto jsem větu dořekla, ale spíše to vypadalo, že jsem se mezi větou prostě jen nadechla nového vzduchu. Nevím co si o mě tenhle vlk myslí a to mě dost znepokojovalo. Co když mi chce ublížit? Jako spousta vlků před ním? Létalo pouze mou myslí. Jsem o dost menší, než plno vlčic. Přesto, že jsem pravidelně dodržovala plný žaludek a přesto vypadám dosti vychrtle si všichni vždy mysleli, že jsem slabá a nepotřebná. Proč by se to mělo teď měnit? To že je svět bílý, šedý a černý mě znepokojovalo tudíž o dost méně. Sama jsem nepobrala příliš barevný vzhled. Jediné co na mě kdy vynikalo, byly rudé oči na které jsem byla hrdá, i když znamenali ten nejvíc agresivní element. Přesto jsem je měla na sobě nejraději. A teď ani tohle ostatní nevidí. "V pohodě. Každého zaráží něco jiného.." Pověděla jsem i na jeho další větu, která opět v mých uších zazněla jako dost ironická omluva.

Dlouho jsem jen pozorovala pod šedivým stromem, šedivou pláň. Už jsem začínala ztrácet i tu nejhlubší víru, že se zde někdo nachází. A začínala jsem mít hlad, ale na lov jsem si ještě v tak neznámém prostředí netroufla, jenže musím se připravit. Už není nejtepleji a spousta ze zvířat se začne schovávat. Pak se stalo něco, v co jsem přestávala pomalu věřit. Konečně někdo! Pomyslela jsem si z vesela a když jsem spatřila postupně černou blížící se siluetu, mocnil se mě můj typický strach. Co když bude zlý? Byla další myšlenka. Stále jsem ležela pod jediným stromem, jenž tu byl a vlk postupně došel ke mě. "Co by se mělo stát?" Nechápala jsem a nahnula hlavu na stranu. Na první pohled nevydapal příliš přátelsky, ale přiznejme si. To pro mě nevypadá, nikdo nikdy na první pohled. Snažila jsem se však znít statečně a mile, když už nic.

<<< Mělká pláž (přes teleport Ice World)

Když jsem se tlapkou dotkla země, zavalil mě hrozný chlad. Byla to úplně ledová facka. Z pláže do ledové krajiny. To jsem si pomohla. Pomyslela jsem si otráveně. Přesto jsem se zpět nevracela. Šla jsem dal. Tlapy se mi bořili do sněhu a mráz mě štípal až pod hustou srst. Díky mé drobné postavě se mi sněhem chodilo hůř. Trvalo dlouho, než jsem jim prošla.
Za celkem dost dlouho jsem se ze zmrzlé krajiny dostala. Ale o nic větší teplo mi nebylo. Byl to zvláštní svět a já se cítila tak sama a opuštěně. Už jsem byla unavená. Proto jsem si opět našla místo pod nějakým stromem. Ve sněhu, už jsem díky bohu nebyla. Avšak strom co jsem si našla, byl opět takový opuštěný. Copak tu nikde si vlk nemůže najít větší úkryt, aby tu nebyl tak na ráně? Pomyslím si opět, ale ne otráveně, spíše smutně.

<<< Bašta

Chvíli mi trvalo, než jsem našla ten správný směr. Neustále jsem se rozhlížela ze strany na stranu v naději, že někoho potkám. Byla jsem tu sama. Nikdo tu nebyl. Ale z nějakého důvodu jsem se tu přece musela objevit, ne? Kde byly asi mojí sourozenci? Žili ještě? Je zde nějaká smečka, či jsem se prostě dostala na prázdný ostrov? To byly otázky na které jsem nedokázala najít odpověď. Musela jsem jít prostě hledat. Dlouho jsem kráčela krajem pláže a vlny se mi lehce dotýkali tlap. Viděla jsem najednou zvláštní věc. Nedokázala jsem to popsat slovy. Povzdechla jsem a vydala jsem se k tomu. Šel z toho místa chlad. Dotkla jsem se toho tlapou, ale ta přešla skrz. Po chvíli přemlouvání se jsem tam zkusila jít celým tělem.

>>> Laica Mar (přes >> Ice world [teleport])

Po nějaké chvíli jsem otevřela oči. He? Já usnula? Pomyslela jsem si dosti překvapeně. Stále jsem byla pod tím stejným stromem a stále nikdo v okolí nebyl. Tiše jsem si povzdechla a pomalu se postavila. Asi to zde projdu více. Opět mi prolétla myslí další myšlenka. Rozhlédla jsem se však ze strany na stranu. Kde se mám vydat? Přemýšlela jsem. Nakonec jsem se rozhodla vrátit zpět na pláž. Třeba tam bude něco. Určitě víc, než bylo zde.

>>> Mělká pláž

<<< Mělká pláž

Pokračovala jsem stále dál a dál. Občas jsem se znovu oklepala, už jen z důvodu, že srst jsem měla pořád mokrý a ten písek všude v srsti! Po chvíli jsem si sedla pod jedním ze stromů. Bylo jich tu celkem málo, zdálo se. Možná už jsem zase vypadala jako kočka, která čistí svojí srst. Olizovala jsem se a co chvíli jsem musela odplivnout bokem. Kupodivu, písek chutný nebyl, ani trošičku.
Když jsem po nějaké době skončila, opětovně jsem se rozhlédla po okolí. ''A co mám dělat teď?'' Zeptala jsem se sebe sama, nikdo jiný mi přeci jen nemohl odpovědět. Mávla jsem šedobílým ocasem a nakonec jsem ho obmotala kolem tlapek. Prostě jsem jen seděla a rozhlížela se kolem. Přemýšlela jsem co mám vlastně teďkom dělat. Nudila jsem se a byla jsem tu sama. Nikoho jsem kolem sebe neměla. Mí sourozenci skončili kdo ví kde, už velmi dávno.

//Příchod

Otevřela jsem své očka, měla jsem divný pocit a má srst, byla mokrá. Zeslabená jsem se postavila na tlapky a rozhlédla se. Všude byl jen písek a voda. Voda a písek. Kde jsem se to zase najednou ocitla? Blesklo mi v mysli. Nevím co se stalo předtím a tak ani nevím, co se stalo teď. ''Asi by bylo fajn, prozkoumat to zde..'' Řekla jsem si a koukla jsem na oblohu. Zrovna vykouklo slunce, podle toho světla. Oklepala jsem se, měla jsem mokrou srst a tak mi začala být nějaká zima. Vydala jsem se dál, tlapky se bořili do písku a občas se mi na obličeji objevil zhnusený pohled, protože se mi na něm chodilo špatně a tolik písku, co vlk musí ze sebe později dostat! Hodnou chvíli trvalo, než jsem se dostala pryč z pláže. Ani se to nezdálo, cesta celkem trvala. Poznala jsem to díky, změněnému terénu. Bylo divný, že jsem najednou neviděla ani barvy.

>>>Bašta