Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Překvapeně jsem se na něj podívala. Od někoho jeho věku zněla tahle věta opravdu zvláštně. "No... děkuju." Odpověděla jsem, protože mě nic jiného, co bych mohla říct, nenapadlo. zadívala jsem se ven. Už byl skoro čas vyrazit opět na cestu. Pršet přestalo a bylo ráno. Noc uběhla docela rychle.
"To od nich nebylo hezké. Rodiče s tím nic neudělali?" Zeptala jsem se a zamračila se podobně jako on. mě možná jako malou neměli moc rádi a nezvali mě do svých her, ale ani se ke mě nechovali takhle. Tedy až na jednoho bratra a jeho trik jsem snad jako jediná prohlédla. Pochopila jsem, že se mu nemuselo v docela malé jeskyňce, kde jsme teď byli, zrovna moc líbit.
Vůbec mi nevadilo, když použil můj kožich místo kapesníku. "Tady nejsou a nikdo ti tu neublíží." Ujistila jsem ho a myslela to vážně. Ne, pokud tomu budu moct zabránit. Myslela jsme si také, že otázka, která se tvářila jako řečnická, mohla být určena mně, nikdo jiný tu také nebyl. Proto jsem odpověděla: "někteří vlci mají dost zvrácenou představu o zábavě a nebo si potřebují něco dokazovat. Když jich bylo víc, jak říkáš, mohli prostě chtít jeden druhému dokázat, že se nebojí samotného vlčete." Můj hlas zněl znechuceně, bylo jasně poznat co si o podobném chování myslím.
"Ani tě tu hledat nebudou." prohlásila jsem pevněji, než jsem zamýšlela a opatrně se vysoukala z jeskyňky. "Vyrazíme dál?" Nad jeho otázkou ohledně lidí jsem se zasmála. "Ne, vlastně tesáky vůbec nemají. Jsou to docela legrační zvířata. Nemají srst jinde než na hlavě a tak se oblékají do čehosi čemu říkají látka, nemají pořádné zuby a drápy a musí být ve skupině, aby k něčemu byli. Chodí po dvou. Ale stejně jsou nebezpeční, protože si umějí vyrobit ostré zbraně. A umí zranit i na dálku, když s sebou mají takové divné hole. Možná je to nějaký divný druh magie." Pokrčila jsem rameny. Ale mívali u sebe jídlo. Občas to za to riziko stálo. Jen kdyby si ho nebalili do divného průhledného lupení.

Souhlasil s hledáním úkrytu. Tedy tak jsem si to vyložila, protože nic neříkal, jen kývl. To mohlo taky znamenat že prostě bere na vědomí to, co říkám. U někoho jiného bych si byla jistá, ale u tohohle vlčka? Dost mě mátl. Ještě víc, než předtím Zephyr. Následovala jsme ho k jeskyňce, kde jsem zavětřila, abych zjistila, jestli už tu něco nebydlí. Nevypadalo to tak. Na medvěda to bylo stejně moc malé, cokoliv jiného bychom snad zvládli. Zalezla jsme dovnitř.
"Jedna tu je určitě, ale tohle území je dost velké, může to pár dní trvat." Snazší by bylo se prostě ptát vlků, narazili bychom na někoho, kdo bude o smečce vědět. Možná kdybych byla odvážnější. "Ale jinak máš pravdu." Ve smečkách bývalo hodně vlků.
"Já taky ne. Měla jsem bratra, který byl zlý." Zdálo se, že on má nějaké zkušenosti se zlými vlky tak jako já. Možná i horší, i když jsem doufala, že ne. Nechtěla jsem, aby se vlčatům děly zlé věci. Po krátké odmlce jsem pokračovala, nemluvím o minulosti zrovna často, přesto teď to nevypadalo jako moc špatné téma. "Měl magii ohně, ale mimo to dokázal vytvořit i jen iluzi. Dokud jsi věřil, že je ten oheň skutečný, tak pálil, i když ti ve skutečnosti neublížil. S oblibou ho používal na smečková vlčata. I když si pak stěžovala, neměla žádný důkaz a nikdo jim nevěřil. Líbilo se mu, když brečela nebo křičela o pomoc." Potřásla jsem hlavou nad tou vzpomínkou. Několikrát jsme ho přistihla, ale nic jsem s tím stejně nemohla udělat.
"Jmenuje se to tu Mois gris. Zatím sama moc nevím, ale nežijí tu lidé, jen vlci. Je to tu dost velké a je tu dost kořisti." Odpověděla jsem na jeho otázku.

Ráda bych se účastnila konkurzu na třetí charakter.
Podmínky splňuji, jsem tu už rok a tři čtvrtě, (pokud správně počítám) a i když nejsem extra aktivní, nepíšu denně několik postů a tak, jsme tu každý, nebo skoro každý den, hra mě baví a snažím se psát alespoň dlouhé, smysluplné posty. Dávám přednost pomalejšímu tempu hry a nevadí mi ani chvilku si počkat na odpověď toho druhého.
Je pravda, že se jen výjimečně zapojuju do chatu, ale řekla bych, že to nemá nic společného s mojí aktivitou, jako spíš s mojí povahou.
Postů mám na obou postavách dost, Barnatt má momentálně 172, Nyctea 75. Nevím kolik z toho je herních postů, ale určitě převážná část.
Další charakter bych neměla problém zvládnout. Naopak, když hraju tímhle tempem, často nemám volného nikoho a tedy ani nemůžu psát.
Co se dalšího charakteru týče, mám ho už promyšleného delší dobu. nevím, jestli bude vyloženě zajímavý, ale vím, že mě bude bavit za něj hrát. Byl by to mladý, i když dospělý vlk s duší vlčete. Tak trošku naivka, který se dívá na svět přes růžové brýle a předstírá, že je drsňák. A byl by to to, jak jinak, vlk, ne vlčice.

--> Temný les

Nebylo to nakonec tak daleko, jak jsem původně předpokládala, což mi rozhodně zlepšilo náladu. Co na tom, že už se setmělo? Měli bychom asi najít nějaký úkryt na přespání, tady v horách by jich mělo být dost.
Moji myšlenku během chvíle potvrdila obloha, která se očividně rozhodla, že svět potřebuje trošku zalít. A skály začaly klouzat. "Co kdybychom si našli nějaké suché místečko na přespání? V tomhle se mi moc nikam pokračovat nechce." Navrhla jsem a věnovala obloze rozladěný pohled. Nemohla jsi s tím deštěm chvíli počkat, co? "Asi ano, už o tom uvažuju déle a ráda bych se k nějaké přidala. Problém ale je, že nevím kde přesně je hledat, ani kolik jich tu je." Přívětivě jsem se na něj usmála. "Pokud se nepřidáš také, je to tvoje volba. Ale měl bys vědět, že jsem tu zatím nenarazila na nikoho nepřátelského. Jen abys věděl... do budoucna." Byla to jeho volba, i když jsem věděla, že by mu jako vlčeti smečka dost pomohla. Doufala jsem, že to nevyznělo jako přemlouvání nebo snaha o manipulaci. S tímhle vlčetem jeden nikdy neví...
Vzápětí se zamračil. Nevypadalo to, že to bylo na mě, přesto jsem z toho neměla radost.

Moje otázka opět vyvolala spíše negativní reakci. Zalitovala jsem, že jsem ji vůbec vypustila z tlamy. Světla opět začínalo ubývat. Možná byl můj odhad ohledně dosažení hor příliš optimistický. Kývla jsem. To zní jako klaustrofobie... nedivím se, že se mu tu pak nelíbí. Přidala jsem do kroku, abych nezaostávala. Možná mě doteď nic nesežralo, stejně jsme tu ale nechtěla být úplně sama.
Oplatila jsem mu úsměv. Takže udávání směru je tedy v pořádku. No, alespoň něco. Bude ale lepší, když další konverzaci a vybírání tématu nechám na něm. "Ne, už žádnou nemám. Docela dlouho. Ale pokud vím, tak tady v okolí nějaké jsou. Uvažovala jsem, že se zkusím k jedné přidat." Byl to odhad, ale žilo tu příliš mnoho vlků, aby tu nebyly smečky. Neptala jsem se, jestli on má, to by bylo stejné jako říct: 'Pardon, ty jsi předtím něco povídal? Neposlouchala jsem tě.' Už řekl, že ze smečky utekl.
Dál bylo ticho, ale přátelské ticho, alespoň tak mi připadalo. Museli jsme jít dost dlouho, než les konečně začal řídnout a nám se naskytl pohled na šedé masy hor. Byla to úleva konečně vidět něco jiného než stromy všude okolo.

---> Pityas

Protočil očima, což na mé tváři vykouzlilo udivený výraz. Neřekla jsem přece nic divného, nebo ano? A i jeho další reakce byla divná. "Jsi v pořádku?" Zeptala jsem se. vyděsila jsem ho tou poznámkou, která byla navíc myšlená jen jako vtip. Nechtěla jsme ho děsit a nechtěla jsem ani aby tu bylo ticho. Ticho ve strašidelném temném lese... Jenže o čem se dalo mluvit, když i docela nevinná poznámka se mohla setkat s negativní reakcí.
"Mně obvykle nevadí, ale tenhle na mě působí divně." Odpověděla jsem a doufala, že tímhle nic nepokazím. "Ale nežijí tu žádní divní tvorové a vlastně jsem tu ani nepotkala nic nebezpečného, bude to jen tou tmou, co tu je." Pokusila jsem se o povzbudivý úsměv. "A konec má, jen ho musíme najít. Tamtím směrem, pokud se nepletu, jsou hory. Není to zrovna blízko, ale než se setmí, mohli bychom tam dojít, když teď vyrazíme." Vlčata. Kdy jsem se naposledy s nějakým bavila? Byla tak odlišná od dospělých, což jsem už zapomněla.
Také jsem vyrazila a srovnala svůj krok s jeho, až jsme kráčeli bok po boku. "Trošku víc doprava." Šli jsme moc na sever, hory byly směrem severovýchod.

Dál už jsem radši mlčela a na nic se nevyptávala. Poznala jsem, že se mu podobné osobní otázky moc nelíbí a byl z nich... smutný. Což znamenalo, že říkal pravdu a byl tu opravdu úplně sám.
"Aha." Kývla jsem na jeho vysvětlení. Pokud utekl a byl dlouho sám, nepovažovala jsem za nic divného, že mluvil sám se sebou nahlas, když si myslel, že ho nikdo neslyší. Vlci by prostě neměli být sami, o tom jsem sama něco věděla. Dlouhá samota nás měnila, někdo se stal protivným a nepříjemným, někdo, jako já, se stal přehnaně nedůvěřivým a snažil se vlkům spíš vyhýbat, někdo prostě mluvil sám se sebou nahlas. Měla bych si najít smečku. Pomyslela jsem si.
Utekl ze smečky. Asi proto, že se k němu nechovali hezky. Chápala jsem to. Já sice neutekla, ale vyhnali mě. Bylo to dost podobné. Podívala jsem se na něj. Čas změnit téma. Kývla jsem k okolní temnotě. "Myslíš, že má ten les někde konec?" Zeptala jsem se. "Už tu chvilku bloudím a skoro o tom začínám pochybovat. Co bys řekl na to, kdybychom ho zkusili najít?" Usmála jsem se na něj a postavila se. Být tu chvilku nebylo tak špatné, ale už jsem tu strávila tolik času, že bych odsud ráda vypadla a zase viděla slunce, aniž by ho zakrývaly desítky, ne-li rovnou stovky větví.

To, co řekl, mě překvapilo. Mohl samozřejmě lhát, to ano, jenže pokud mluvil pravdu, znamenalo to, že někdo nechal vlče jít samotné do lesa, kde mu mohl kdokoli nebo cokoliv ublížit. Možná jsem neměla vlastní vlčata, ale i tak bych toho, kdo tohle dopustil, nejradši pořádně hryzla do čenichu. Pokud neměl rodiče, i tak musel mít někoho, kdo se o něj staral, tak kde byli? I kdyby se jen ztratil, měli na něj dávat větší pozor. "Tak s kým jsi to před chvílí mluvil?" Zeptala jsem se zvědavě. Mohl se na něco nahlas ptát sám sebe?
Rozhlédla jsem se kolem. Byla tu pořád stejná tma jako obvykle, ale nebyla jsem dojmu, že ta tma je o něco světlejší, než byla před hodinou. Čas se tu ale špatně odhadoval. "A co tu sám děláš?" Doufala jsem, že nebudu působit příliš zvědavě a vlezle. Tohle celé se mi nelíbilo. Jakou šanci na přežití mohl mít? Dobře, nebyl zas tak malý, odhadla bych ho zhruba na půl roku. Zdaleka ne dospělý, ale částečně samostatný mohl umět trošku lovit a vědět, čemu se má vyhnout. Pravděpodobně uměl i stopovat, když mě našel po pachu, ale jak dobře? Najít vlka, který je kousek od vás a navíc po větru nebylo nic obtížného.

Nebyl to ani dospělý vlk, bylo to... vlče. Dobře, od toho nebezpečí nehrozí a pokud ho ti ostatní poslali samotného, nejspíš se nemusím bát ani jich. Narovnala jsem se a uvolnila se. Jsem já to ale strašpytel. Sledovala jsem jeho pohled na svou srst. "Jo, taky si říkám." Odpověděla jsem tiše a pak si uvědomila, že moje znaky opravdu svítí. Ne, nebyly jen výraznější, lehce bíle svítily. No super. Uvědomila jsem si, že na sebe koukám dost překvapeně a skoro i vyděšeně a tak, než jsem se otočila zase k vlčeti, jsem pečlivě nasadila neutrální výraz.
Když se posadil, okamžik jsem se rozmýšlela, ale pak jsem si sedla taky. "Já Barnatt. Rodiče tě poslali napřed?" Zeptala jsem se opatrně. Jeho jsem se bát nemusela, ale ráda bych věděla, kolik vlků je tu ještě v okolí. Rozhodně tu nemohl být sám, takhle malé vlče a samo v lese? To jen těžko. Což jen potvrzovalo, že tu poblíž bude ještě někdo dospělý. Proč ale předtím přikývl, tomu jsem nerozuměla. Skoro to vypadalo, jako by se bavil ještě s někým, koho jsem já neslyšela. Možná nějaká telepatie. neměla bych přecejen utéct?

Pokračovala jsem dál v poklidné chůzi lesem. Stromy tu byly všude stejné atak jsem netušila v jaké části se právě nacházím, ale odhadovala jsem, že tohle byl zhruba směr, ze kterého jsem původně přišla, než jsem potkala tu světle šedou. Možná. Snad. Bylo příliš snadné se tu ztratit. Pak, aniž by mě varoval závan pachu nebo něco jiného, jsem zaslechla z místa kus od sebe vlčí hlas. Byl jen jeden, ale už fakt, že tu byl, znamenal, že tu musí být víc vlků. Nerozpoznala jsem přesná slova, ale znělo to jako otázka. Kdo by se ptal na cokoliv nahlas, když je sám? Ztuhla jsem vprostřed kroku, nastražila uši a začala pohledem pročesávat okolí, připravená dát se na útěk. Už jsem nezačala prchat, sotva se poblíž někdo objevil, což byl jistý pokrok od mého příchodu sem, ale přesto jsem se necítila dobře, když jsem věděla, že je poblíž někdo cizí.
Maličko jsem se přikrčila a zaposlouchala se do okolních zvuků. A uslyšela jsem to, tiché kroky, které tlumil lesní podrost. Blížily se ke mně. Zůstaň stát, nehýbej se. Třeba tě přehlédne. Jsi černá, krásně splýváš s okolím... Říkala jsem si v duchu, ale moc jsem tomu nevěřila. Jednou věcí byly ty hloupé světlé znaky, musely zářit jako lucerničky, oproti tmavému okolí. Další věcí byl můj pach. Vítr vál směrem ode mě k tomu cizinci... nebo cizincům. Já je necítila, ale oni mě mohli. A tak jsem prostě čekala.

---> Most
Přede mnou se otevřel výhled na dlouhý, visutý most, jehož konec mizel kdesi v dáli. Zastavila jsem na konci lesa a chvíli zírala, než jsem se otočila a pomalu se vydala zpátky. Ne, tamtudy cesta nevede. Neměla jsem v most takovou důvěru, abych do jeho prken vložila svůj život. Temnota lesa mě opět pohltila. Dokonale jsem sem se svojí tmavou srstí zapadla, i když, jak jsem si ke svému zděšení všimla, některé moje chlupy na ocase a rameni zesvětlaly do světle modré. Ve výsledku to nevypadalo špatně, vlastně bych řekla, že mi to bude ladit s očima a dost to připomínalo Trionovi zelené znaky na srsti, ale byl to šok, zjistit, že najednou vypadám jinak. A kde Trion vůbec byl? neviděla jsem ho už celou věčnost a stejně tak i Athai, moje dva jediné opravdové kamarády. Kdo ví, jestli je ještě někdy potkám...

Šedá vlčice nijak nereagovala, nejspíš usnula, nebo co. je neslušné usínat během rozhovoru s někým jiným. "Nebudu rušit, zatím se měj." Zamumlala jsem k ní potichu, otočila se a odešla stejnou cestou, jakou jsme před časem přišla. Jak dlouho jsme tu byla? Asi dost, netroufala jsem si ani odhadovat jak dost.
Moje další kroky vedly na jih. Nevěděla jsem, co tam objevím, možná byl tenhle les nekonečný. Nedivila bych se tomu, působil tak i teď a to jsme ho zatím prošla jen poměrně malou část. byl tak tmavý a... strašidelný. Snažila jsem se vyhýbat spadaným větvím, pečlivě jsem koukala okolo sebe, abych si všimla jakéhokoli hrozícího nebezpečí. naštěstí jsme nic neuviděla. těžko říct, kolik času mi zabrala cesta, ale brzy začal les přede mnou světlat. Přecejen měl konec. Byl velký, ale ne nekonečný. Zrychlila jsem, zvědavá, co tam najdu.

---> Most

2. Týden
Barnatt: 0
Nyctea: 11

1. Týden
Barnatt - 0
Nyctea - 1

"Vlčice" Opravila jsem se, i když bych neřekla, že by v tomhle ohledu mělo dojít k nějakému nedorozumění. Z její krátké, snad až extrémně krátké odpovědi jsem začala usuzovat, že nebude zrovna na dlouhé rozhovory. Chvíli jsem ji pozorovala. byla opravdu docela zvláštní. Její pohyby, to, že to vypadalo jako by se na to jediné slovo upnula jako na nějakou kotvu... nevěděla jsem, co si mám myslet. A byla jsem z ní kapánek zmatená.
To, že mi začala místo do očí zírat na nohy zrovna dvakrát nepomáhalo. Zadívala jsem se na ně taky a snažila se najít něco, co ji mohlo zaujmout. Po pár okamžicích jsem to vzdala, vypadaly pořád stejně. Což mohlo znamenat, že prostě jen neví, kam se dívat.To mě ale nezastavilo abych se nezeptala. "Co? Je s mými nohami něco špatně? Nešlápla jsem do něčeho?" Můj hlas zněl napjatě, jak jsem si všimla, když jsme ta slova vypustila z tlamy.
Naštěstí se podívala jinam, což jsme docela oceňovala. Vnímala mě vůbec? Snad ano, nerada bych jí cestu, nebo spíš to, co jsem si myslela, že by mohla být cesta ven, popisovala znova. Vždyť jsem ani nevěděla, jestli se nemýlím. ne, ne. Určitě jsem se nemýlila. Umím se orientovat a to i v takovémhle lese.
Opět trvalo dlouho, než jakkoli zareagovala, tak dlouho, že jsem se začala rozhodovat, jestli nemám něco zopakovat. Ale nakonec odpověděla, i když ne na můj dotaz ohledně tlapek, jak jsem nejdřív čekala, ale ohledně doprovodu. Dobře, konečně se alespoň někam dostáváme. Bylo dobře, že souhlasila, nebyla jsem si jistá a pozorování téhle vlčice mě v tom jen utvrzovalo, že by byla schopná dostat se ven sama. Ale mohla jsem ji podceňovat. Možná byla vážně jen rozespalá, rozespalost dělá hodně. Usmála jsem se na ni, když odpověděla. "Dobře, můžeme tedy vyrazit hned?" Nebo mám radši chvíli počkat. Druhou část už jsem nevyslovila, přesto by většině vlků bylo jasné, kvůli čemu se ptám. Jestli i téhle, těžko říct. Dívala se na mě, jako by mě ani neviděla. Ale mluvila smysluplně a na to jsem se rozhodla zaměřit. "Onemsiz." Zopakovala jsem po ní, abych se jednak ujistila, že jsem slyšela dobře a jednak si to jméno zapamatovala. Znělo poněkud zvláštně. "Těší mě."