Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice mi začala vyprávět o svém převelikém citu k synovi. Upřímně, sám jsem si myslel, že každý rodič miluje své děti maximálně a obětuje jim svůj život. Jak jiné to mohlo být? Mávnul jsem ocasem a už se nevyptával, či vlčici nedráždil. ,,Dobře," odvětím jen, nějak jsem to nehodlal rozpitvávat. Prostě měli nějaký jiný vztah.
,,To chápu. Pokud ti to příjde více praktické, jak myslíš. Já myslím, že je to tak jako tak jedno. Ale jestli chceš, klidně jej můžeš ulovit." Pokrčím rameny, vlastně mi to bylo docela i jedno, když to řekla takto. Nejspíš se nemělo cenu s vlčicí jakkoliv dohadovat, měla svou hlavu a já jí to nechtěl brát.,,Svoboda je skvělá věc, procestoval jsem toho dost. Smečka tě svazuje pravidly, směečku musíš bránit, starat se... Na druhou stranu, můžeš tam poznat spoustu přátel." Tak nějak jsem se nad tím ušklíbl. ,,Ale nijak tě přesvědčovat nechci, jen vše má dvě strany mince," dodám a protáhnu se. ,,Z tvého povídání usuzuji, že tvůj syn je docela pěkné kvítko. Promiň jestli tě má otázka naštve, ale necestuje s tebou?" Přišlo mi divné, že měli tak velké pouto a přes to je její syn bůh ví kde. Z Yaloru se vrátil, takže, kde je teď? ,,Můj defekt na kráse, řekněme, je docela výhodný. Cítím a slyším věci, které někdo nemusí zaregistrovat. Avšak, asi se to jako velká výhoda nedá brát, vzhledem k ceně," pokrčím rameny. ,,Nedělej ze mne žádného supervlka, nejsem nijak zvlášť silný. Velkou část života jsem přežíval na mršinách. Než jsem cokoliv zvládl, stálo mě to několik pádů, ran do stromů a vůle." Nad obdobím svých "začátků" jsem se pousmál. Šel jsem blíže ke křoví a nasál pach. Zvedl jsem hlavu směrem k Waye a kývnul. Zajíc tam byl, možná spal. Byla to jedinečná příležitost.

Vlčice šla za mnou, slyšel jsem její tiché kroky, které ťapkaly po měkkém písku. Nyní se však písek změnil na jemnou trávu, která byla tudy posetá. Ve vzduchu šla cítit vůně malin, jahod a dalších pochutin. Vítr skoro přestal foukat, konečně. Má srst byla zacuchaná, avšak mě to nějak nevadilo.
Poslouchal jsem vlčici, která se představila jako Waya. ,,Vlastně, máš pravdu, jak bych taky mohl? Nikdy jsem vlčata neměl, nemám mateřský cit - vlastně ani otcovský. Avšak vím, že je hrozné, ztratit blízkého. Takže jsem rád, že se alespoň tvůj vrátil," odvětím jen s neutrálním tónem v hlase a pokračuji v cestě.
,,Tak jsem to nemyslel. Promiň, ale prostě mě to doráží. Všichni se ke mně vždycky chovali jak k malému děcku." V mém hlase lze cítit odpor. ,,Jsi slepec, nechceš ulovit tamto? Nechceš udělat toto? Nemám tě někam dovést abys nenarazil hlavou do stromu? A nechceš rovnou pomoci zvednout nožku, ať se můžeš vychcat?" Pronesu imitovaným hlasem, lze z toho cítit nenávist. ,,Vím, že jsi mne nechtěla nijak urazit, avšak rád to udělám. Každopádně, pokud chceš lovit ty, bránit ti nebudu." Pokusím se o malý úsměv. ,,Jsem prostě takový, nerad nechávám ostatní, aby za mne cokoliv dělali." Pomalu se rozejdu dál, z nedalekého houští lze cítit pach králíka. Kouknu na Wayu, jestli jej taky cítí.
Její povídání o tom, že by smečka nechala někoho v lese, se mi nelíbila. ,,No, ještě že jsem byl ve smečkách, kde tohle nedělali. Avšak život tuláka se mi celkem líbí, momentálně asi do žádné nevstoupím. Smečka je přeci jen závazek, tak trochu i rodina. Ale podle tvého vyprávění soudím, že asi ne úplně všude." Nesnažil jsem se jí nijak rozmluvit, že ne každá smečka je úplně zvrácená. Byla její volba, jestli se do nějaké přidá, mě to bylo holt docela šumák.
,,Nebezpečný? Pokud nezaútočíš, nemám důvod ani já." Pokrčím rameny a pokračuju v chůzi. ,,Nebyl jsem od mala slepý. Kdysi jsem viděl. Když slepota přišla, byl jsem bezmocný. Narážel jsem do věcí. Bylo to komické. Pak jsem se naučil ovládat ostatní své smysly, zbystřil je a využil k přežití. Svým způsobem je to síla. Ale kdyby se objevil někdo tichý, někdo kdo se hýbe tiše jako myš a umí se maskovat - zemřel bych hned." Mávnu ocasem a lehce se nad tím pousměju.
,,Je pravda, že ne každý přítel nemůže být nepřítelem. Taky jsem mnoho takových vlků potkal. Vím, že slova ti asi k důvěře nepomůžou, ale nemám potřebu přetvařovat se. Tohle jsem já." Pokusím se o úsměv a jdu dál, směrem k houští, kde se skrývá naše večeře.

<- Mělká pláž

Z vlčice šla cítit jistá zmatenost a neklid. Jen jsem se na ni podíval a poté jsem svůj zrak upřel směrem k nebi. ,,Ach, no, mělo nás být původně pět. Byla tam dva vlčata, sama mezi smečkou nepřítele. Slyšel jsem, že jedno zabili - sám jsem jej poznat nestihl. Jsem rád, že není opravdu mrtev i zde." Vlčici jsem rozuměl, přijít o drahé bylo opravdu mizerné. Vytrhnout jí syna "z náruče" bylo opravdu nespravedlivé - avšak záchrana Yaloru byla také důležitá. I já jsem obětoval mnohé - Larissa se možná proměnila navždy v nějakou kočkovitou šelmu a já nemohl nic udělat. Vlčice nezněla opravdu nadšeně a tak jsem radši nic moc neříkal. ,,Také bych šílel, kdyby mi někdo unesl vlče. Chápu tě. Možná se ti uleví, když ti řeknu, že všichni, kteří ublížili tvému milovanému byli potrestáni." Ačkoliv Vigo není mrtvý, jednou zemřel - což je asi dostatečný trest.
,,V pořádku, chceš jen pomoci. Cením si toho, ale nic lovit nemusíš. Co bych to byl za vlka, kdybych nechal lovit někoho jiného, navíc samici?" Pokrčím rameny a pokračuji v cestě. ,,To chápu. Sestra chtěla, ať se přidám do smečky. Ale já jí neposlechl, tedy alespoň zatím. Život tuláka není tak špatný," odvětím a pokračuji v cestě. ,,Jistě, chápu. Každopádně, kdybych ti chtěl ublížit, udělám to hned. Ačkoliv, co proti vlčici zmůže slepec?" Trochu se uchechtnu, spíš to byl výsměch sám sobě. Chvilku jsem se učil bojovat, lovit... Ne že bych nikoho nepřepral, to snad i ano, ale stejně bylo slepectví při boji nevýhoda. Když vlk uměl být tichý, mohl jsem se spolehnout jen na čich a element. A když uměl vše maskovat - no, řekněme, že jsem byl hodně v háji.

Když už jsem si tak nějak navykl na tmu, co jsem měl před očima, hlavu jsem tak nějak nasměroval k vlčici. Bylo by divné, kdyby se mnou mluvila a já bych se díval třeba do země.
,,Ano, toho. Tys tam byla nebo?" Zhoupl jsem ocasem, možná to byla Nin! Ačkoliv tak zrovna nevypadala. Možná tam byla kdysi? ,,Vlastně nastala revoluce. Ten vlk co tam vládl - Vigo, se vzpamatoval a společně s Flórou - což je dcera boha, obnoví celý Yalor a vytvoří skvělé podmínky pro tamější vlky - což je dobře." Pokusil jsem se o úsměv. ,,Na třetím ostrově? Nevěděl jsem, že jsou tu tři. Moc jsem tu toho neprocestoval, zdržel jsem se... no, na různých místech." Tedy, hlavně v Yaloru, kdo ví, kolik uplynulo času od doby, co jsem tu byl naposledy. Jak rychle plynul čas tam?
,,No, myslel jsem, že bych alespoň zkusil toho racka ulovit. Ale zdá se, že menší oříšek bude ulovit třeba králíka. Každopádně, uvítám společnost i pomoc při lovu. Snad máš také hlad, bylo by mi trapné, kdybych jedl sám a ty bys to jen pozorovala," řekl jsem jí a zastříhal ušima. ,,Jinak, jsem Blind. Rád tě poznávám," dodám jen a vydám se směrem od pláže.

-> Bašta

Vlčice byla opravdu nedaleko mne a zdálo se, že nejspíše i viděla můj trapný pokud o chycení ptáka. Ano, slepý vlk se opravdu snažil něco ulovit, i když zde nemá žádnou skrýš, odkud by mohl vést překvapivý útok - hahaha. Zabručel jsem a mávnul ocasem. Z vlčice jsem cítil trochu smíšené pocity, nejdříve ke mne asi doplul strach. Strach ze mne? Asi těžko? Kdo by se bál slepce? Možná strach z té vesmírné brány, tedy Vortexu - ano, pravděpodobnější varianta. Další šla cítit možná zlost, zuřivost? Nechuť? Neuměl jsem to přesně rozeznat, ale zdálo se, že vlčice nejspíše úplně nečekala nějakou společnost a stavěla se ihned do bojové pozice. To jsem ale už byl docela blízko, teprve pak její pach přivál něco jiného. Ale i z toho jsem dokázal poznat, že se mne vlčice nebála - opět, kdo by se bál slepce - nejspíše zjistila, že jsem slepý až teď. Vítr nebyl zrovna příjemný, sekal mne do nohou a jeho štiplavost jsem neměl rád. Nehledě na to, že mi dost pocuchal srst. Ve vzduchu šlo cítit moře a také racci.
,,Uh, zdravím," pronesl jsem jemně vykolejeně, když jsem uslyšel, že vlčice promluvila. Zastavil jsem se, byl jsem od ní pár metrů - tak, aby to bylo slušné a tak, aby jsme slyšeli. ,,No... nevíš kde to jsem? Jedni vlci z jiného světa - asi to bude znít fakt bláznivě - mi řekli že se dostanu zpět do svého světa, jenže já to tu neznám." Byl to zase chvilkový nezvyk, být znovu slepcem.

<- Yalor

Vortex mne vyplivnul na nějaké pláži, nebylo to tedy až tak tvrdé přistání, avšak stejně jsem se pěkně proletěl a dopadl do měkkého písku. V hlavě jsem cítil ukrutnou bolest, která pulsovala do celého těla. Nyní jsem však věděl, že jsem konečně zpátky - doma, na našem ostrově. Tedy, alespoň jsem v to doufal, protože na tomhle místě, na této pláži jsem ještě nebyl. Ucítil jsem, jak mi voda olizuje nohy a dostává se mi do úst, společně se slanou chutí, kterou měla. Vyplivnul jsem ji a vstal. V okolí jsem cítil jediný pach. Zatím tu nebyl nikdo, kromě vlčice, kterou jsem cítil. Nevěděl jsem, jestli zrovna teď chci nějakou společnost. Na pláži cupitali rackové. Zakručelo mi v břiše a proti jednomu jsem se rozběhl. Pták si však uvědomil, že zde jsem a vyletěl do oblak spolu se všemi ostatními. Tiše jsem něco zaklel. Tohle nebylo místo k lovu. Otočil jsem se a zamířil pryč - směrem k pachu vlčice.

Tiše jsem pozoroval malou výměnu názorů mezi Nin a Psychem. Nakonec se vlci na názoru shodli. Ohlédl jsem se na Flóru, která tiše vypískla. Tak jako mí společníci jsem se jen mile usmál. ,,Flóro, nesmíš o sobě pochybovat. Zvládla jsi zachránit mnoho vyhnanců, teď musíš napravit celý Yalor. Neznám nikoho, kdo by to svedl lépe," mrkl jsem na ni se svým vřelým úsměvem.
Vlčici jsem respektoval, nechtěla nikomu ubližovat, ale Vigova smrt bohužel nebyla v tento moment zvrátitelná. Pomalu krvácel na zemi, věnoval jsem mu jediný soucitný pohled a následně jsem odvrátil oči. Když Flóra mluvila o svém otci, pozorně jsem poslouchal. byl to bůh přírody - a já věřil, že oni, společně, zvládnou uvést Yalor znovu do pořádku, tak, aby zde netrpělo žádné vlče ani dospělý.
,,Myslím, že technologie a příroda by měla držet pospolu. Obojí může být velmi prospěšné. Pokud se zde obnoví příroda a vlci budou zachraňováni technologií, bude to velký pokrok pro celičký Yalor a bude to harmonie pro všechny zdejší vlky," pronesl jsem a poté sledoval vlka, boha přírody, který právě vstoupil do sálu. Poté se stalo něco neuvěřitelného. Vlk oživil Viga a společně, jako jedna velká jednotka, byli připraveni spasit Yalor. nic nebylo třeba říkat, vše vyslovili mí společníci.
Nechal jsem se poplácat od Psycha a věnoval mu jeden ze svých úsměvů. ,,Díky brachu. Byl jsi dobrý parťák. I vy ostatní. Díky Nin, díky Dis. Zažili jsme spolu velké dobrodružství, od objevení našich schopností a shledání se, po "Velkou bitvu o Yalor" - Doufám, že se v našem světě potkáme a budeme si spolu moci zavzpomínat. Možná, že i jako čtyřka. Nezapomenu na vás, ani na tebe Flóro, ani na tebe Vigu - doufám, že nyní budeš kráčet ve šlépějích Flóry a společně vytvoříte dobrý svět." Kývnul jsem na všechny a poté zmizel ve Vortexu.

-> Mělká pláž

Ani jsem si přes ten všechen rozruch nevšiml, že Dis zmizela. Řekl mi to v myšlence teprve až Psych, když jsme se pustili do práce. Museli jsme pomoci Nin, přeci jen, Vigo nebyl zrovna nejlehčím nepřítelem. Adrenalin ve mne doslova proudil, takže jsem nevnímal bolest na hrudi ani na zbylých částech svého těla, kde jsem měl šrámy po bitvě s wolfboty.
Podíval jsem se na vlčata, která se krčila v růžku. ,,Buďte potichu, pomůžeme vaší mamince. Jen buďte tiše." Pokusím se o úsměv a zastříhám ušima. Kouknu na Psycha a kývnu na něj. ,,Dis bude v pořádku, myslím, že si poradí. Moc wolfbotů tu v okolí není." Podívám se znovu na vlčata a povzdechnu si.

V sálu se ozývaly hlasy, nejdříve Flóry, poté Viga a Pandy. Nějak jsem příliš jejich rozhovoru nezachytil, ale s každým slovem jsem se do dveří opřel s větší urputností. Kov pomalu stékal na zem, ale zdálo se, že dveře jsou mnohem odolnější, než jsem si dokázal představit. Ale pak, z ničeho nic povolily a já spadl na zem. To nebyl zrovna nejvíc úžasňácký příchod, který jsem si představoval ve svých myšlenkách. Podíval jsem se na Psycha, nejdříve trochu zmateně, ale pak jsem si na zdi všiml tlačítka, kterým nejspíše Psych dveře otevřel. Podíval jsem se na něj pohledem "Děláš si ze mě prdel?" a potom jsem se uchechtl. Zeslabil jsem své plamínky a postavil se, přičemž jsem se otřepal od rudého prachu, který tu byl. Můj pohled se zastavil u skrýše vlčat. Jen jsem na ně kývnul a pak se otočil směrem k Vigovi, který se zrovna dohadoval s Pandou.
Vigo stál uprostřed, z těla mu odkapávala krev a vypadal, jako by měl za chvíli zemřít. Nezdálo se, že by bylo příliš těžké zrovna teď jej porazit, ale Panda se k tomu moc neměla. Otočil jsem se, čekal jsem, jestli se náhodou ještě neobjeví Dis. Psych mi poslal myšlenku. Mávl jsem ocasem a otevřel tlamu, že bych něco řekl, ale on mne předběhl.
,,Nerad to říkám, ale Psych má pravdu. Tento vlk nebere ohledy na slabé, na jiné. Potlačuje schopnosti vlků, omegy pod jeho vládou nejsou spokojené. Mnozí vlci umírají, vlčata na červené straně živoří, jsou to malé kostry. Nemyslím, že by Vigovi šlo o nějaké dobro. Kdyby ano, neměnil by přirozenost vlků, jejich magii, jejich ocasy, neměnil by je v plechové monstra, které zemřou při kontaktu s vodou, jak jsme měli možnost vidět. Každé malé vlče je přeměněno v plecháče, aniž by se mu něco stalo. Každý, jen z principu má něco kovového. Děláš si jen vlastní armádu, nevedeš smečku. Je sice krásné, že se snažíš pomoci ostatním vlkům, když je jim amputovaná tlapa, tak se nahradí, avšak ty to děláš všem, ne jen těm, co to potřebují. Kdybys myslel na sovu smečku, kdybys byl opravdu dobrým alfou, dovolil bys omegám chodit pít a lovit do vašich lesů, dovolil bys všem žít v harmonii. Je pěkné, že jsi sem přinesl zeleň, ale k čemu je, když se o ní nemůžeš podělit s jinými? Jen s těmi, co tě poslouchají? Kdyby jsi byl Alfou, sjednotíš celou tuhle zemi a dovolíš všem žít v míru, s jejich schopnostmi, ocasy a roboticky je změnit jen, když by měli nějaký problém, ne z nějakého principu! Žádné štěstí pro vlky nechceš, chceš jen aby se ti podřídili!" Křičel jsem, plíce už byly skoro prázdné a já se po dlouhé době konečně nadechl. ,,Vigo nejspíše stejně sám vykrvácí. Přívěšek ukryjme, nechme vládnout někoho jiného. Kde bude zeleň pro všechny, jak pro robotické vlky, tak pro ty co jsou nazývaní rudáky. Už žádné sekání ocasů, už žádné potlačování schopností."

Dis mi běžela na pomoc, zatímco ostatní spíše něco pořvávali. Nějak jsem to ignoroval, bolela mne hlava a vlci útočili na Dis. Po proslovu Nin se však dali na útěk a já je vyprovodil vrčením.
Nin najednou vyběhla za Vigem, zdálo se, že ví kam míří. ,,Mohla na nás počkat," pronesu a povzdechnu si. Na co myslela? Že ho zvládne sama? Možná nebyl čas na boj, ale počkat mohla. Mohli jsme uspořádat nějaký plán... ,,Nin proti němu sama nebude mít šanci, musíme za ní, rychle," pronesu a mávnu ocasem. Sám jsem byl vyčerpaný, z hrudníku mi odkapávala krev. Utišil jsem svoje ohýnky a pomalu přicupital k Dis. ,,V pořádku?" Strčím do ní čenichem a usměju se. Děkovně na ni kývnu, že mi pomohla.
Po Psychově proslovu se zamračím. ,,Myslím, že každý z nás ví, proč tu jsme. Vím že na zbytečné boje není čas, ale ti vlci by tě zabili. Myslíš, že by si nechali ujít jednoho z pětky - tedy spíš čtyřky? Nějaká slova by nepomohly. Pomstít se vlkům, co ublížili jejich alfovi by jim udělali radost. Ještě štěstí, že jsme čtyři," odfrknu si a zastříhám ušima. Už jsem toho měl až dost. Nakonec na Psycha kývnu, jako že souhlasím - musíme se konečně zbavit Viga a dostat se domů.
,,Teleportace je skvělý nápad. Myslím, že by jsme měli najít to vlče a jít za Nin. Ta už tam nejspíše bude, i s Vigem. Jestli si nepohneme, stane se něco špatného," pronesu a rozběhnu se za Psychem, aby jsme nalezli to vlče - což se nám po chvíli podaří. Vlče po pár minutách nakonec přenos povolí a my se ocitneme u velké hory.
Hlavním vchodem se dostaneme do velkého sálu, kde za zavřenými dveřmi stojí Nin a Vigo. Ve výlenku vidím malý pohyb, ohlédnu se a vycením své ostré tesáky. Po pár minutách mi dojde, že to nejsou wolfboti, ale krčící se malá vlčata. ,,Psychu... Dis.." Šeptnu směrem k nim a podívám se na vlčata. ,,Co jste zač a co tu děláte?" Zeptám se.
Psych řekne, že musíme otevřít dveře. ,,Jsou nejspíše z části železné, mohl bych je propálit, ale nevím, jestli to zvládnu. Mohlo by být pozdě," pronesu, avšak stejně se do dveří opřu a zesílím plamínky, přičemž dělám díru do kovu.

1. Tohle bude tedy už můj čtvrtý charakter. :)
2. Aktivně hraji, s Blindem jsem zapojena v Yaloru, tudíž tam je aktivita vyžadována a snad ji teda i splňuji, s Ath jsem zaseknutá ve hře (ale snažím se odepsat vždy rychle, do 2 dnů) :)
3. Jsem zde již rok (a něco?) takže to splňuji :)
4. S tím počítám, budu hrát jak nejlépe budu moci :)
5. Na hlavním charakteru, tedy Ath mám něco málo přes 270 postů, na Blindovi kolem 64, což je sice málo, avšak tedy nikomu to nevadí a myslím, že aktivně hraji. Na Blindovi mám málo postů, protože jsem dlouho hledala hráče na hry a většinou jsem byla zaseklá :/ Na třetím charu, tedy Pyrrze nemám zatím nic, protože se nenarodila.

A proč jej mám získat já? Moc ráda bych si zahrála za malého ťunťu, co bude teda nejspíše podle mé představy. Navíc, bude ještě bohužel dlouho trvat, než se narodí Pyrrha, takže vzhledem k tomu, že se často zasekávám ve hrách, uvítám další char na hraní. :)

Hodně štěstí i dalším účastníkům.
- Ath/Blind

Až teď jsem si všiml, že mi na plecích krvácela táhlá, avšak ne vůbec hluboká řezná rána, kterou mi nejspíše uštědřil mrtvý wolfbot, když jsem ho propaloval. Ránu jsem cítil až teď, bolest mi vystřelovala všude do těla. Předtím jsem si toho snad ani nevšiml - holt příval adrenalinu mi pomáhal vypořádat se i s tímto. Trochu jsem zeslabil své ohýnky. Ucítil jsem i bolest na nožkách, kde jsem měl jemné otekliny z pout wolfbota. V neposlední řadě se mi kus kovu z wolfbota, který vybouchl, zasekl do stehna. "Střep" o velikosti vlčího polštářku jsem si opatrně vytáhl, avšak rána docela štípala.
Žádná další zranění jsem nevnímal, protože jsem zaslechl Dis, která se začala bít s dalším wolfbotem. Užasle jsem ji sledoval. Hlavou mi probíhaly myšlenky na to, že se takto malá vlčka dokázala rovnat plecháčovi. Byla silnější a vynalézavější než většina vlčat a to jsem cenil. Nakonec již skoro zničeného wolfbota pokapala vodou a ten skratoval. ,,Páni, to bylo výborné Dis!" Až teď mi došlo, že jsem vlčici vůbec nepomohl, jak jsem byl zahleděn do jejího souboje. Bylo mi teď trapné, že jsem jí nechal bojovat samotnou a ani jí nepomohl. V dálce jsem slyšel hulákání vlků, kteří nebyli schopni se vzdát svého alfy, nechtěli se k nám přidat a revoluci nepodpořili. Brali Viga jako svého pána a také většina za to zaplatila. Viděl jsem, jak dva vlci ošklivě skočili na Psycha a přidrželi jej. Nic mu však neudělali, hlavy točili někam jinam, na někoho jiného.
Můj zrak se upřel také tím směrem, na další souboj. ,,Nin!" Radostně jsem máchnul ocasem a sledoval, jak má kamarádka - jestli se jí takto dalo nazvat - bojovala s naším úhlavním nepřítelem. V mysli jsem jí povzbuzoval a oči mi těkaly ze strany na stranu. Nin se při souboji však ošklivě poranila, ale vzala Vigovi jeho divný náhrdelník. Ten jí pohrozil a zanedlouho už se máčel v jezeru. Žádný výboj, žádné elektrické výboje v jezeře se nekonaly. Jen krev, která barvila hladinu do ruda. Jako by všichni, v jeden okamžik přestali dýchat, bojovat a cokoliv dělat. Svět se zastavil, soustředil se na jeden moment. Hladina se zavlnila a z ní vystřelil modrý vlk, který pelášil směrem, odkud přišla Nin - a to nevěstilo sakra nic dobrého. Moje hlava se obrátila směrem k Vigovým patolízalům, kteří drželi Psycha. ,,Dis, pojď!" Syknul jsem a plnou rychlostí se rozběhl, přičemž jsem skočil na oba vlky, kteří drželi Psycha. Pod náporem mého mohutného těla se svalili k zemi, nedaleko od Psycha a já držkopádem dopadl dál za ně. Trochu jsem se sklouznul po břiše a nějaký menší kamínek mi zajel do táhlé rány na plecích a nejspíše ji dosti podráždil - vyjekl jsem bolestí, a schoulil se do klubíčka. Nebyl však čas na nějaké hojení, stále tu byli dva vlci, kteří se odmítali vzdát a s vrčením se pomalu zvedali ze země. Také jsem se zvednul a má hlava se střídavě zaměřila na Dis, Nin a Psycha. Sám jsem tyhle dva nemohl zvládnout a byl jsem vysílen.

Malá Dis mne nazvala Ohníčkem. Měl jsem už nespočet přezdívek, díky tomu, že jsem přeci jen byl hořícím vlkem. ,,Jsem Flame, ale pro tebe klidně Ohníček," mrknu na ni a na otázku, jestli dokážu jít sám, jen přikývnu. Následně se slova chopil Psych, který mluvil něco o tom, že se Flynn přiblíží k Vigovi, vyláká ho a my na něj skočíme. Souhlasně jsem pokýval hlavou, už jsem jen čekal až se přiřítí Nin a pomůže nám s Vigem.
Zatím jsem nebyl příliš bojeschopný, avšak to se změnilo, když mi Psych donesl jakousi houbu. Byl v ní ještě nějaký červík. Povytáhl jsem obočí a sledoval Psycha, jestli to myslí vážně. Nakonec jsem si povzdechl a houbu snědl. Chutnala opravdu hodně odporně, avšak po jejím snězení jsem se cítil plnější energie - asi nějaká kouzelná houbička - co taky čekat v jiném světě?
Rychlým krokem jsem se vydal za Psychem a zastavil se až na území, dále od nějaké jeskyně. Z té zanedlouho vyšel Flynn. Mezitím se Psych vypařil, v mysli nám pověděl, že jde napřed, sehnat nějaké vlky, kteří se zapojí do této velké, konečné bitvy.
Z myšlenek mne vytrhl hlas Viga, který hřměl. Všimli si nás wolfboti a Flynn byl nazván zrádcem. zavrčel jsem, teď byl čas na nás z Dis, aby jsme mohli ukázat co v nás je. Mezi tím se ukázal i Psych, z dálky šlo slyšet bití dvou armád, Vigovy smečky a našich spojenců. Skvěle, Psychu. Doufám, že tohle neprohrajeme. Dáme ze sebe co dokážeme a svrhneme tuto krutovládu! Psych se hned vrhnul na nějaké dva vlky, jednomu se zakousl do krku a nejspíše následně s nimi mluvil v mysli - nejspíše je přemlouval. Čekal jsem, zda li mu pomoci. ,,Dis, postaráme se o ty wolfboty, ano? Drž se trochu v zadu, věřím že tvé schopnosti něco dokáží a budeš mě jistit, nebo mi pomůžeš. Vypořádáme se s wolfboty a pokud bude potřeba, pomohu Psychovi," pronesu s úsměvem a nechám mé plameny pořádně rozžhnout. V mysli jsem si vzpomněl na Nin, která nám prý měla přijít na pomoc. Dost mě zajímalo, co v té jeskyni našla - možná nám to může pomoci.
Najednou jsem ucítil, jak mě cosi chytlo za nohu, byly to nějaké kovové pouta, co vystřelily z wolfbotových zad a obmotaly se mi kolem nohy. Wolfbot mě uvěznil a svrhl na zem, avšak pouta nebylo těžké rozžhavit. Stále jsem však ležel na zemi a dělal, že se nemohu hýbat a jsem spoutaný. Když ke mně wolfbot přišel, vyskočil jsem na nohy a kousl jej do krku. To už se na mě řítili další dva a z lesa vycházeli další. Naši spojenci si s většinou však porazili, mé oči upoutali hlavně ti dva. vyskočil jsem na toho prvního a vyhnul se vystřelovacím poutům, které vyletěly z druhého nepřátelského wolfbota. Netrefily mne, avšak trefily toho, na kterém jsem stál. Usmál jsem se a vítězně propaloval wolfbota pode mnou. Již se blížili ti dva další, první úspěšně tál a pod pouty druhého se nemohl pohnout. Přepálil jsem mu obvody a seskočil, přičemž jsem poodstoupil. Wolfbot vybouchl a tím srazil dva ostatní k zemi. Ušklíbl jsem se a podíval se na Psycha.

Poslouchal jsem Dis a při tom odpočíval. Nohy mě bolely, ale už jsem se dokázal sám od sebe postavit a pokračovat. Trocha energie se mi znovu vrátila, ale wolfbota bych teď asi zrovna nepřemohl. Momentálně jsem byl neužitečný.,,Ano, ano voda! To je skvělý nápad, Dis! Pokud má nějakou slabinu, tak je to tohle! Myslím, že určitě musí mít v sobě nějakou díru, nebo něco, kde to nateče! Škoda, že tu nikdo z nás neovládá vodu," pronesu a povzdechnu si. Možná by Dis něco dokázala, její schopnost je zajímavá.
Psychovi už bylo líp a uznal, že vlk je naše naděje a budeme mu věřit. Také řekl něco o nějaké hoře, kde se právě teď nacházela ta ninja vlčice. Doufal jsem, že si vede dobře a nic se jí nestane. ,,Pokud jsou tví přátele motivovaní a mnoho vlků je proti této vládě, možná se s tím bude dát něco dělat. Uvidíme." S tím jsem vstal, rozhodnut, že budu pokračovat pěšky. Najednou se v dáli objevil wolfbot. Nedokážu bojovat, kdyby se něco semlelo, bude to asi na vás. Flynn však problém vyřešil a přidal se k wolfbotovi. Nyní jsme byli nuceni pokračovat sami. A vymyslet plán.

Na chvilku jsem dokonce i v té divné bublině usnul, avšak mé uši zaslechly trhané rozhovory a tak jsem se prostě musel probudit. Dis zrovna na vlka mluvila, nebo spíše křičela. Vlk se lekl, tak, že mne až upustil a já padal na zem, byl to šok, který mne opravdu probudil. Než jsem dopadl, znovu jsem byl zachycen v bublině. Ze všech jsem cítil stoupající nervozitu a ani mě se příliš nelíbilo, kam se naše výprava ubírala.
zachytil jsem Psychův káravý pohled. Lehce jsem se ušklíbl, stejně nebylo co prozradit. O Flóře jsem neřekl nic. Následně si Psych vyžádal i odpočinek, kvůli bolavé nohy. Já byl unavený, taky mi bodl odpočinek, ačkoliv v bublině se odpočívalo celkem dobře. Musíme to risknout, Psychu. Pokud tam má nějaké přátele, kteří nám pomohou, můžeme zaútočit na Viga společně. Můžeme udělat velký odboj a zkusit ho překonat. Já bych mu trochu zkusil věřit, dostaneme z něj informace. Můžeš se zkusit spojit s Flórou? Ten vlk byl naše naděje a já jaksi cítil, že není úplně tak špatný. Už jsme se dostali z větších problémů. Teď nabereme síly, odpočineme si a pak budeme pokračovat. Myslím, že by jsme Flóru nemuseli stihnout kontaktovat včas, možná leda pomocí tvých myšlenek, Psychu. Možná ani nebude vědět, co dělat. Je to na nás, musíme najít ty jeho přátele, informovat se a zabít Viga
Podíval jsem se na vlka a zamračil se. ,,Všechno jde zabít. I Vigo. Pokud nám pomůžete, něco vymyslíme. Ne že bych ti úplně věřil, bohužel teď jsi naše jediná naděje. Pověz nám, kolik tvých přátel je ochotno pomoci bojovat proti Vigovi? Kolik vás je? Neznáte jedinou Vigovu slabinu?" Chrlil jsem otázky a sledoval vlka.

Když malá Dis zavrčela, docela budila respekt. Tak samo svým chováním a komentáři k vlkovi, který nás skoro opravdu prozradil. Nelíbil se mi a opravdu jsem měl nějaký špatný pocit. Nedůvěřoval jsem mu, tedy podle všeho ne jen já. Dis pomalu následovala vlka jménem Flynn a začala mu pokládat různé otázky. Já jsem jen horlivě přikyvoval, nebylo co k tomu dodat.
Psych byl daleko ostřejší než mladá vlčice, nejspíše komunikoval s bílým vlkem i v hlavě, poznal jsem to podle jejich rychlých změn výrazů. Jen jsem se pousmál a sledoval dění kolem sebe. Psych se mě samozřejmě zastal. ,,Nějak to zvládnu, i když bych nějaké podepření opravdu rád," vysoukám ze sebe a snažím se pomalu zvednout, za pomoci Psycha, který ke mě jako pomocná ruka okamžitě přispěchal. Mé plamínky plápolají opravdu jen maličko. Vstanu, pomalým krokem se dostanu k nim a s občasným syknutím se pohybuji dál. Opravdu, bylo to šnečí tempo, ale jinak jsem to neviděl.V pořádku, nějak to zvládneme a dostaneme se odsud. Unaveně jsem zívnul a mávl ocasem. Opravdu se mi chtělo spát, před očima jsem měl mlhu, kterou jsem úspěšně po chvíli rozmrkal. Najednou jsem si vzpomněl na ninja vlčici. Psychu, bude Nin v pohodě? Kdyby něco, řekni nám.
Flynn byl opravdu nehorázně ukecaný. Najednou se kolem mě objevila nějaká bublina a já se vznesl. Už už jsem chtěl křičet, že na nás někdo útočí, nebo co, ale ukázalo se, že to byla vlkova schopnost. Nevím, ale to mou důvěru trochu povzbudilo, přesto jsem byl obezřetný. ,,Děkuji. Myslím, že nyní budeme moci dobře cestovat, ač trochu nápadněji,"procedím. Vlk začal povídat něco o Vigovi, kterého jsem ještě ani neviděl, ale zdálo se, že to byl silný protivník. Nelíbilo se mi, kam jsme mířili. ,,Náš brilantní plán spočíná v tom, že se pokusíme objevit Vigovu slabinu, nějak tam naběhneme a pokusíme se jej zničit, přičemž nastane mír a my se budeme moci vrátit domů," řekl jsem se špetkou sarkasmu, opravdu jsme nic neměli promyšleno. Naší nadějí byla Flóra a tenhle vlčík - a jeho přátelé.