Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jeho slova vlčici nejspíše moc neuklidnila. Čekal to. Ale i když byla plachá a moc slov z ní ještě nedostal, ta osůbka ho zajímala. Nechtěl, aby odešla. Napadlo ho, že by mohl jít s ní, ale to by musel jít i jeho bratr, kterého teď, po těch dlouhých letech nechtěl znovu opustit. Co kdyby se už neviděli? Nechtěl, aby brzkého odchodu jen kvůli dáme později litoval. "Také děkuji, kořist výtečná," poděkoval i on bratrovi s úsměvem. Možná už teď mohla vlčice poznat, že se ho nezbaví tak jednoduše. Olízl si pysky a tlapkou si otřel čumák, aby mu na něm nezbyla žádná krev. Srst měl čistou a urovnanou a hlavu hrdě vztyčenou, že musel vypadat jako nějaký šlechtic. "Tímto směrem najdeš jezero, myslím... Ano. Ale na hezké počasí bych nesázel, v noci... nebude hezky, cítím to," varuje vlčici, když pomocí své magie zachytí vodu a přibližující se vichřici. Chvíli váhá, ale pak se rozhodne jít. Postavil se tedy na všechny čtyři a udělal několik kroků k Ellie. "Nebude vám vadit můj doprovod? Rád bych se tam také podíval, pokud dovolíte," pronesl k vlčici a svůj pohled přesměroval na bratra. "Půjdeš taky? Nebo nás doženeš?" Zeptal se zcela vážně a po chvíli se vydal směrem, kterým cítil vodu.

>> Small

Ráda bych přihlásila Luciana

S vážnou tváří naslouchal slovům svého mladšího bratra a přemýšlel. Stále měl tu neohroženou radost, že konečně nalezl někoho, kdo měl být vlastně ztracen. Všechny ty povinnosti a starosti mohl teď hodit za hlavu a nahradit je klidem. Vzpomínat na minulost, na svou šťastnou rodinu. Na ty dobré časy, kdy byli všichni spolu. Na chvíli zatoužil se do Yellowstonu vrátit, sledovat, jak les opět roste a Geysyr se dává znovu dohromady. To byl však pouhý sen, který by si přál převést do reality. Stejně byl zvědavý, jak to tam teď vypadá teď. Po několika letech, co se rodina rozdělila. Očividně však ne navždy.
"Jako minule?" Zajímal se Lucio a občas si utrhl kousek masa. Jeho bratr musel získat hodně síly, jestli zvládl složit takovéhle zvíře. "Je pravdou, že tento ostrov je magický, o tom žádná. Je to ostrov, který nám patří, a na nás dohlíží bohové, kteří ho stvořili," pokýve hlavou. Slova žíhaného znamenala, že také má zkušenosti se zdejšími magiemi. Jak by také ne, když tvrdil, že už tu nějaký ten měsíc je? Na poznámku o křídlech a svítícím ocase střihl ušima a zrak obrátil na bratra."Přiznám, že ani tato záře není neškodná, pokud to myslíš takhle," zasmál se. "No nepochybuji o tom, že by zdejší vlci můžou překvapit jak svým vzhledem, tak magickou silou a i mnohým, co sami nepoznáme," dokončil větu a oblízl si tlamu. Tyhle debaty o magiích byly nesmírně zajímavé. Myšlenky mu zabloudily zpět k Yaloru. Měl by najít své společníky z toho světa, možná by mu řekli něco nového. Nebezpečí tvoří přátelství nejlépe, ne? Navíc byl zvědav, co jim z toho světa zůstalo, když jeho schopnost ostatní přivést do transu a uspat ocasem také vydržela.
Když hnědá vlčice váhavě odpověděla na otázku, Lucio se jen na chvíli zadíval na své tlapky. Měl teď moc i on... Ale on ji nepoužíval na odstrašování druhých, jako to nejspíše použil ten, který vlčici údajně zastrašoval do vody. "Ah, to není příliš dobrá zkušenost. Magie nám slouží k obraně a ulehčování našeho žití, některým k útoku. Já patřím mezi ty, kteří magii používají jen k obraně nebo pomoci," usmál se na vlčici. Věděl, že mu pravděpodobně věřit nebude a nějak to její očividný stres neodbourá, ale pořád v to mohl doufat. Pokládal za důležité, aby debata byla přátelská a všichni se podle toho tak cítili i chovali. Z jejího počínání však hádal, že ho vnímá a pravdivost zváží. Měl by vlastně důvod lhát? Ne.

Šedák byl zamyšlený nad svou minulostí a snažil se si pospojovat to, co mu dlouhou dobu bylo záhadou. Ty neznámé díry v jeho dlouhém příběhu teď vyplnila slova jeho bratra, a on si začal uvědomovat, že kdyby bratra našel, vlastně by se nikdy nevydal na cestu a neskončil by zde. "Po požáru jsem zůstával se smečkou. Museli jsme jít na sever. K říčňákům, jestli na ně pamatuješ. I já jsem se pak ale vydal na cestu," pokrčil rameny. Smutná to vzpomínka na to, jak se museli podřídit nepřátelské smečce, aby vůbec měli šanci v tom divokém kraji přežít. "V tomhle světě je toho hodně podivného... A už si mnoho jistě viděl. Já už po půdě těchto ostrovů kráčím skoro rok. Jsem ale rád, že jsem měl šanci se dostat sem a ne jinam. Totiž tenhle svět - tyto ostrovy - se hemží životem, bytostmi a tajemstvími, které jsem sám poznal poprvé. Jak ty? Nelíbí se ti tu?" Lucio si všiml toho, že jeho bratr zase chystá putovat dál. Aspoň to povídal. Už už otevíral tlamu, aby opět něco podotknul a rozvíjel téma, Balrog však debatu zakončil pozvánkou k jídlu. Místo slov se tedy usmál, kývl a zamával zářícím ocasem.
Nebyl zrovna spokojený s tím, že vlčice byla i přes jeho slova vyplašená, možná mu ale víc vadilo, že to nepřizná. Uvědomoval si, že by se jí neměl divit - byla tu s dvěmi velikány a jednomu z nich svítil ocas a v očích měl hvězdy, nehledě na to, že kdyby se ti dva do boje pustili, asi by strach opravdu naháněli. Sice neviděl důvod jejího strachu, ale nemohl jí to mít za zlé. Ukousl si kus masa a jen tiše pozoroval chování svým společníkú (a společnic, nutno podotknout). Lucio moc toužil si dále povídat se svým mladším bratrem, kterého tak dlouho neviděl, ale bylo mu špatné ignorovat dámu. "Takže i vy máte zkušenosti se zdejšími magiemi, správně?" Usmál se na hnědou. Nechtěl, aby tam jen tak stála, a jak lépe zbavit vlka nervozity než přátelskou diskusí? Tiše přejížděl pohledem z masa na Balroga, Ellie a zase zpět, vychutnávajíc si tu skvělou chuť čerstvého úlovku.

Hvězdnému spadl kámen ze srdce, když žíhaný uznal, že je tím, za koho ho měl. "Také tě moc rád vidím," odpověděl upřímně a věnoval vlkovi úsměv. "Nějak jsi se zvětšil." Doopravdy, naposled, co ho Lucian viděl, to byl slabý a zdrženlivý článek. Teď se velikostí vyrovnal svým bratrům. Byla to nečekaná proměna, ale bylo dobré vědět, že jeho rodina je prostě elita a nakonec požár přežili všichni. Sice Lucian nevěděl, kde teď vězí jejich nejstarší bratr, Excelsior, ale teď, když našel i posledního bratra, dával naději tomu, že i on může být někde tady na ostrově. Byl šťastný jako nikdy. Všechny ty vlky, kteří se stali jeho přáteli, měl rád, ale rodina je rodina a ta se staví nade vše. "Ano, byla. To by bylo na dlouhé povídání. No co ti řeknu hned, že alfy Geyseyru zemřely po požáru. Poté jsem se vydal na cestu." Lucio uznával bývalé alfy Geseyseyrské smečky jako své rodiče, protože to byli právě oni, kdo je zachránil před smrtí a vychoval vlčí sirotky jako své vlastní potomky, i když jejich rodiče umřeli ještě před tím, než se ve světě vůbec ta vlčata rozkoukala. Ta ztráta pro něj proto byla velká a v srdci mu po nich zůstala jen bolestivá vzpomínka. Teď už se s tím však netrápil. Mohl jen vzpomínat na jejich dobré srdce a všechna ta dobrodružství, kterými si prošli. "Kam jsi se po požáru vydal?" Zeptal se. Zajímalo ho to. "Balrog? Skvělé! Solfatara je tady na ostrovech také, přežila to. Podobně jako ty ten den zmizela, ale je živá a zdravá. Zůstala na louce za pohořím. Excelsior také přežil, vydal se se mnou na cestu, ale pak už jsem ho neviděl. Jak dlouho jsi na ostrovech Mois Grisu?" Odpověděl Balrogovi a položil další dotaz. Měl toho tolik na srdci, tak rád byl, že bratra potkal.
Pak byl šedý představen vlčici, co seděla u úlovku. "Čest vás poznat, Ellie," věnoval vlčici uctivá slova a opět zdvořile sklonil hlavu. Hodlal se věnovat Balrogovi a vyslechnout všechna jeho slova, no dostal nabídku se nasytit. "Děkuji, mile rád přijmu nabídku," poděkoval. Chvíli počkal, než se pustí oni dva do jídla, pak i on sám přistoupil k úlovku. Všiml si, že hnědá vlčice byla na pohled plachá. S tím samozřejmě nesouhlasil. Nechtěl, aby se ho někdo bál, obvzláště dáma. "Ujišťuji vás, že mne nemusíte brát jako hrozbu. Přišel jsem si jen přátelsky popovídat a po letech se setkat s Balrogem," usmál se na ni a pohodil ocasem, až se zář kolem něj zamihotala.

Myšlenky šediváka byly zmatené, ale postupně vedly k jedinému. Že má pravdu. Šedý vlk reagoval ochranářsky vůči vlčici, toho se ale Lucio nezalekl. Projevil, že nechce zaútočit, no byl připravený vrátit úder, kdyby dostal od šedého ránu. Vlastně by se tomu nedivil, podle jeho postoje. Ale tenhle vlk... Se nechoval jako jeho bratr. Jeho bratr býval jiný. Nemohl se však divit, že se za těch pěkných pár let změnil k nepoznání. Ale... všechno, co říkal... Svědčilo o tom, že narazil jen na někoho, kdo vypadá jako jeho bratr. "Ten požár... Smečka se rozpadla. Přežilo nás málo, ale teď tu stojím, já, jménem dříve Hurricane - teď jméno mé je Lucian. Lucio Zil Shidard. Také jsem si myslel, že jste mrtví... Ty i Solfatara, Fearlessi." Schválně vlka oslovil jménem, které míval v letech svého mládí. V jeho hlasu bylo cosi jako naděje, no stále si zachovával tu vážnost a smysl pro věc, ktery pro něj byl typický. Tušil, že jeho bratr, pokud to byl opravdu on, protože tak rozhodně vypadal, smrděl i mluvil, si své jméno neponechal. On sám sice pojmenováním prošel, ale po jeho bratříčkovi se ještě před tím slavnostním rituálem slehla zem. A teď? Potkal ho tady. Byl si jistý, že je to on, ať už sám vlk tvrdil cokoli. Pozorovatel by na těch dvou spatřil určité společné rysy. Víc společných rysů. Oba nadprůměrně velcí. Oba částí zjizvení. Oba měli postavu po otci. Všechno mluvilo za to, že vlci, kteří považovali toho druhého za mrtvého, se znovu setkali. Jako zázrakem. Jenže Fearless nevypadal, že by mu rodina chyběla. Nebo... Spíše ztratil naději? "Pokud je vám má přítomnost nesympatická... odejdu," řekl vážně, nechtěl se vnucovat. Respektoval to, že bratr teď má společnost, že přišel zřejmě nevhod. Čekal však na odpověď. Nechtěl jen s mávnutím tlapky odejít. Jediné, co by pak věděl, by bylo, že jeho sourozenci žijí. A nechat je jen tak? Žít si jejich život? Ano, to bezesporu chtěl. Chtěl však vědět, že stále neztratili víru ve vlastní krev. To je vrozené sourozenecké pouto, že se o sebe normálně zajímají.

<< Laica mar přes Pytias

Kroky velkéhi šedého vlka vedly vzhůru. Nejdříve netušil, kam to míří, no snažil se sledovat stopy Stray a jeho vlčete. Brzy je však ztratil. Byly příliš staré a nezřetelné, než aby se jich dokázal udržet.. A tak šel za nosem, kam se mu zrovna chtělo. Vyšplhal do vrchů a pokračoval jižním směrem po hřebenech pohoří. Měl rád tuhle samotu, tohle ticho doprovázené svitem Slunce a foukáním větru. Konečně si mohl utřídit myšlenky, chvíli být sám a nerušeně se kochat krajem. Když vystoupil na východní stranu štítů, naskytl se mu krásný výhled do kraje. Tam v dáli... Je ta smečka. Měl bych tam zamířit. Jenže... Možná tam nechci patřit. Přesto jsem slíbil, že se ukážu. Fajn. Co jsem jednou řekl, to splním. Povzdechl si nad tím, že je vázán slovy k smečce, ze které zná vlastně jen jednu černou vlčici.
Sestoupil níže. Cesta konečně klesala a on tiše a vytrvale ťapkal vpřed. Na matnou záři svého hvězdného ocasu už si zvykl, stejně jako na nové oči. Těmi klidně prohlížel okolí a hledal cestu dál. Když konečně sestoupil z hor a překonal jejich úpatí, rozprostírala se před ním veliká louka. Rozešel se vpřed.
Pak zachytil dva pachy. Jeden mu byl naprosto cizí, patřil vlčici, druhý mu byl však nesmírně povědomý, ačkoli zrovna netušil, odkud ho zná. Rozhodnutí bylo jasné - změnil cíl a k vlkům zamířil. Jak tak pátral v paměti, pomalu přicházel na to, že toho vlka musel nevidět pěknou dobu. Že by někdo z Geyseyru? Ten ale zahynul... Pomyslel si. Ty vzpomínky na krásy jeho rodného Yellowstonu a požáru lesa stále bolely, i když od nich uplynulo pěkných pár let. Toužil by se tam podívat, aspoň nahlédnout, co se tam od té doby dělo. Aspoň něco vědět! Ale ne. Jak nad tím přemýšlel, k vlkům se přibližoval. Ten pach byl... Tak známý, tak blízký, přesto cizí.
Pak je konečně uviděl. Hned, jak mohutného vlka spatřil, bylo mu jasné, o koho jde. Jen ten pach byl zavádějící... Tolik se změnil. Přišel blíž. "Dobrý den... Omlouvám se, jestli ruším," řekl hned, když si všiml, že vlci si užívají zřejmě svého úlovku. Udělal proto krok zpět a nechal jim prostor, čímž naznačil, že jejich úlovek ohrozit nehodlá. Vlčici složil lehkou poklonu, pak se však věnoval šedému. Prohlížel si ho. Chvíli počkal, jestli si vlci nevymění pár slov, pak však nemohl dát na své podezření a svou myšlenku vyslovil. "Jsi to ty, bratře?" Vypadal, jako on. Jen... Vyrostl. Naposledy ho viděl, když ještě nebyl dospělý. A teď... Po tolika letech... Bylo to možné?

Když se chvíli nic nedělo, šedý pokývl cizince hlavou. Hvězdnýma očima se na nějakou dobu zadíval na nebe a nasál pachy z okolí. Pak sklonil hlavu a otočil se k vlčici. "Už půjdu, drahá Raz. Jsem vlk tulák, volají mne jiné kraje. Rád jsem vás poznal," rozloučil se zdvořile a sklonil hlavu v náznaku úklony. Nechtěl tu už čekat. Potřeboval najít Stray a svého svěřence. A síly? Po tomto odpočinku už se vrátily, měl plné břicho a žízeň utekla před vláhou říční vody. Velký vlk se zvedl a rozešel se pryč, občas se ohlížejíc zpět. Po několika metrech zrychlil tempo a klusem mířil k horám. Kam dál? Nevěděl sám.

>> Kvetoucí louka přes Pytias

Na Rhaaxe prosím

3

Ryba byla výtečná. Síly se vracely, Slunce na nebi svítilo a z toho má vlk hned lepší náladu. Obvzláště starší vlci mívají z příchodu jara radost. A Lucian nebyl vyjímkou. Na cizinku začal mluvit zdvořile, aby zjistil, s kým má tu čest. Věděl totiž, že dokáže povahu vlka poznat podle reakcí na jeho slova. Ona kupodivu na jeho hru přistoupila. Nedal najevo, že ho to docela překvapilo. A zároveň i potěšilo. Miloval ten klid, ten zpěv ptáků a čisté modré nebe, a tahle staromódní mluva tento jeho klid nenarušovala. "Vše se probouzí. Stromy vyměňují listy, Slunce svítí, všechno bujit životem bude brzy, i dlouhé noci promění se ve dny. Kdo by to neměl rád, příchod období toho krásného?" Na tváři vykouzlil mírný úsměv. Začít konverzaci jinak, než klasickým "zdravím," se šedému zamlouvalo. Možná si dokonce začínal myslet, že našel někoho podobné věkové kategorie, protože věděl, že přistoupit na hru pěkných slov už nedokáže jen tak někdo. Rozhodl se tedy cizince sdělit něco, co jí vyčetl na očích. Kývl. "Samota? Ta vás v těchto končinách nečeká, nemusíte se bát. Toto je ostrov vlků, ostrov magie, kde nebezpečí je dost, i tak se však nestane nic, než bylo hvězdami již dávno předurčeno. Vítejte tady, vítejte v tomto rozmanitém kraji. Vítejte na ostrovech Mois Gris." Sklonil hlavu, aby dal najevo svou úctu k nové duši na ostrovech, stál však vzpřímeně, což podtrhovalo jeho nadprůměrnou velikost. Zkrátka dával najevo respekt, sám si však stál za svou hrdostí. Když vlčici věnoval lichotku, oplatila mu ji. "Hvězdy svítí na cestu každému zbloudilci, každému, kdo potřebuje pomoc. Hledáte-li vy cestu, já vám svou pomoc nabídnu, i teď, než padne noc. Protože v očích vašich Slunce našlo vítr silný a vánek tichý, který jde si za cílem svým, vzduch, toť jest váš element?" Jak tak hleděl do jejích očí, věděl, že hnědá vlčice nejspíše dbá na detaily, když si všimla i toho, že jeho oči byly samotný vesmír posetý mnoha hvězdami. "Těší mne, Raz. A pokud nebude vám to proti srsti, nazývat můžete mne Lucian. Jméno, které mi dali bohové, jsem poutník, tento ostrov mi však dál jít nedovolil. Co sem přivádí vás? Proč hledala jste tuláka?" Položil dotaz, protože mu bylo trapné mluvit stále o sobě. Chtěl věděl více o Raz, o té cizince, se kterou začali zajímavou debatu. Šedák potřeboval společnost také, i když si to nepřiznával. Dříve nebo později bude muset najít svého syna, který byl stejně nejspíš v dobrých tlapkách. Ale on se bál. A stejně se bál i o sestru.
"Toto, i mé oči," řekl vlk klidně, "je dar z jiného světa. Nemyslím jiného ostrova, nebo jiné končiny na zemi, je to zcela z jiné dimenze. A ačkoli možná zní to nereálně, či já teď zním jako starý blázen s velkou fantazií, existoval v té dimenzi jiný svět, ve kterém každý měl svou schopnost. Vyšší mocnosti rozhodly, že mi ty vlastnosti z většiny ponechají. Tuto zář vytvořil vesmír. Vzal kus hvězd a záře, a věnoval mi ji jako dar za to, že jsem dobrovolně tomu světu pomohl od zkázy," vysvětlil vlčici. Nečekal, že by mu věřila. I jemu to teď znělo jako pouhý vtip. On ale věděl, že to, že v Yaloru málem přišel o život, a že ještě teď má v těle zotavující se rány po šípech a silných čelistí šílené vlčice, je pravda. Tyto rány už zakrývala dlouhá srst, jako většinu jizev, které měl. Pouze jizva na krku značila to, že tenhle vlk se nebojí bojovat i přes oběť.

Upřímně si nemyslím, že by bylo třeba Mois Gris někam přesouvat. Je tu tak nějak všechno na jednom místě, a co ne, to vynahrazuje společný discord, o kterém všichni vědí. Kdyby se web přece jen přesouval, tak bych klidně s něčím pomohla, ale myslím si, že to není potřeba.
Přesouvání takové velké hry, jako je Mois Gris, který tu přece jen je už několik let, by nebyla zrovna jednoduchá akce na pár dní. Sama vím, že nastavování kódů, všechno to zařizování stránek, kreslení vzhledů a obnovování starých textů není zrovna nenáročné. Dát jiné jméno této trpg? Ano, možná existují lepší jména her stejného typu, ale stejně mám za to, že tento název je tu už dlouho na to, abychom ho mohli dát pryč, někteří ho mají zkrátka vrytý pod kůži a nahradit ho by i přes přesun postavy znamenalo jiný příběh. Vymazat ho? Nahradit ho? Jde o tu dobu. Máme ho už dlouho, že nahradit ho by právě mohlo znamenat začít úplně znovu. Vymysleli bychom vůbec název, který by se nám líbil?
Další nevýhodou při přesunu jsou hráči. I všechno to kopírování postav a opětovná registrace účtů by přidala práci těm, kteří se tady objevují. Když někdo zaspí dobu, co udělá, když nalezne starý web úplně prázdný, neaktivní? Někteří se na jiné stránce nemusí ani registrovat, a to opět stáhne počet hráčů.
Co se týče aktivity, je jasné, že to tady poslední dobou aktivitou zrovna nevřelo, ale myslím, že kdo má zájem hrát, hraje. Sice je pravda, že ti aktivní jedinci by se přesunu určitě přizpůsobili, ale taky musíme brát v potaz, že tady mají mnozí na postavách dost postů, mnoho zajímavého se postavám událo také tady a všechny ty posty, soutěže a akce se přesunout jinam také zrovna nemohou.
Nové stránky by zkrátka mohly zvednout aktivitu na chvíli, ale nemyslím si, že by to působilo na dlouhou dobu, stejně jako se to zdálo u Paralelního světa, Yaloru a podobných velkých akcí. Každý hold musí počítat s tím, že nikdo nemá čas vždycky, a myslím si, že ti, kteří by se na tom velkém stěhování podíleli, by jen zbytečně cítili zklamání, kdyby plán nevyšel.

2

Šedák ucítil cizí pach. Slabý, ale věděl, že tu není sám. Vlčice. Chtěl se ohlédnout, jestli tu cizinku náhodou neuvidí, nebo jestli to náhodou nebude jeho banda, která se vrátila. Ta to ale nebyla a on se rozhodl nevěnovat cizí vlčici pozornost, pokud nepřijde sama. Soustředil se na něco jiného - na svůj hlad. A co by tady v okolí mohl sehnat? Jeho vzácné úlovky ze zimy už buď někdo sežral, nebo si je odnesl zbytek rodiny. A co bylo nejblíže? Voda. Samozřejmě, že voda. Lucio sice nevěděl, jestli jeho oblíbená pochoutka v těhle vodách žije, ale za pokus to stálo. Sklonil se nad hladinou a sledoval. Ta voda byla čirá a čerstvá, pro ryby skvělá. Proto hodlal čekat, dokud se některá neobjeví - tušil, že když počká, dočká se. Stál a čekal. Chvíle to byla, ale když zaznamenal pod hladinou pohyb, připravil se ke skoku. Ryby i on sám pokládal za jednu z hlavních složek své obživy - byly bohaté na živiny a jejich maso bylo lahodné, i když plné kostí. Lovil je od útlého mládí, a proto to pro něj nebyl problém ani teď. Jakmile si byl jistý, že kořist je na dosah, rychle se odrazil od zadních a s otevřenou tlamou se mu podařilo mladého šupináče chytnout do zubů a opět vylézt ven.
Ačkoli taková ryba je pro většinu vlků lahůdkou, takového velkého vlka nezasytí příliš. Šedák si zívl a olízl si pysky, aby stále vypadal dobře a nebyl za špindíru, co se po jídle nečistí. Z toho všeho napětí a odpočinku si však vlk nevšiml, že se cizinka přiblížila a měla o něj zájem. Všiml si její přítomnosti těsně před tím, než promluvila. Než šedý odpověděl, pousmál se. Nevěděl, že bude tak troufalá a k někomu, komu svítí ocas, přijde tak blízko. "Příroda se probudila k životu, toť jest dobrá zpráva. Zima opustila tyto kraje, zavřela za sebou vrata. Už bude líp, bude více masa, už bude líp, přijde teplo a na lepsí časy jednou do roka opět bohové vzpomenou, jako jste vy natrefila na přítomnost mou," řekl Lucian zdvořile a teprve teď se rozhodl si vlčici prohlédnout. Hvězdy z jeho očí slabě zářily jako tisíce světel samotného vesmíru. I to byl dar z cizího světa, stejně jako jeho svítící oháňka. Slušná slova byla pro něj typická, no každý si to přebral po svém. "Ale ani barva čisté oblohy se nevyrovná modři vašich očí. Lucio Zil Shidard, jméno mé. Jste tu krátce, že ano? Smím se ptát na jméno vaše?" Dokončil svá slova. Byl klidný. Možná až moc klidný, na to, že se právě setkal s naprosto cizí osobou. On tu už nějakou dobu byl, mnohé viděl a prošel si vším zlým i dobrým, co mu tento magický svět ukázal. Nebál se někoho, kdo tímhle krajem kráčel jen chvíli, kdo ještě byl cítit pachem cizím, pachu Mois Grisu vzdáleným. Navíc věděl, že i kdyby se vlčice chtěla prát, on by potřeboval ještě chvíli odpočinku, než by byl schopen čelit byť sebemenšímu útoku.

1

Klidná zima se během chvíle proměnila v sněhovou bouři. Lucian se snažil najít dobrý úkryt, snažíc se hlídat si, jestli je jeho adoptivní syn a hnědá vlčice za ním, ale brzy je ztratil. Hlava ho bolela a cítil se téměř tak špatně, jako se cítil po tom, co ho vyšší moc pustila z Yaloru. Brzy padl. V uších mu pískalo a on zasténal. Zrak se mlžil. Co se to děje? Co to se mnou je? Vůbec netušil. Svaly ho neposlouchaly, hlučný vítr ho srazil na kolena a on najednou neměl sílu vstát. Všude bylo tolik ruchu, zvuky se pletly do sebe a zpívaly nesmyslnou píseň jako meluzína, i přes to se však zdálo, že je ticho. Hrozné ticho, které osamělé dohání k šílenství. Takove ticho, že do toho všeho slyšel i svůj rozrušený dech.
---
Bohové ví, jak dlouho tam ležel bez známky života. Možná si to přáli, možná chtěli, aby si statečný a odvážný starý vlk opět sáhl na dno, aby mu připomněli, jak moc je oproti nim malý a slabý. Nebyla to vichřice, nebyl to sníh, kdo ho porazil. Když pomalu přicházel k sobě, zjistil, že i teď ho bolí hlava. Bolest se dostavila. Neuvědomoval si, že zase zaspal tak půl století, ale on nic jiného, než sebe, teď nevnímal. Chvíli ležel, těžce oddychoval a čekal, kdy se vrátí i ostatní smysly. Věděl, že neumře. Za svůj život toho zažil už tolik, že by ho žádná bouře ani horečka nepokořila. Byl to kámen. Pohl hlavou a uviděl skutečnost, uvědomil si, že na zem ho srazila lavina. A tenhle velký šutr zřejmě mohl za to, že padl do bezvědomí.
Teprve teď si všiml, že krvácí. Pohl tlapou a šáhl si na hlavu, a když se na svou tlapu podíval, nemohl si nevšimnout krve. Teprve teď si začal uvědomovat, že je na louce najednou opět sám. Kde jste všichni? Sestřičko! Synku! Stray? Zpanikařil. Věřil, že jestli je Echo se Stray, nebezpečí mu příliš nehrozí. Stejně se však obával nejhoršího. Pomalu se zvedl na nohy. Nejdřív si sedl a díval se na to, jak louka opět bují životem. Jaro... Přišlo a oni mě tu nechali. Kde jsou? Jsou v pořádku? Jak dlouho jsem spal? Povzdechl si. Síly se opět vracely, ale on věděl, že musí najít vodu. Takové krvavé rány se musí nechat ošetřit.
Proto vyrazil jakmile to bylo možné. Šel pomalu a jen málo se rozhlížel svýma hvězdnýma očima, věděl, že proti dalšímu nebezpečí by se teď ochránit nedokázal. Mířil k řece. Viděl, že je opět v pohybu, po ledu ani stopy. Přikrčil se u břehu a napil se. Chladná voda. Horská. Výtečná. Čistá. A bylo jí hodně, a podle toho velký vlk poznal, že jaro není dlouho. Pak si začal vodou čistit ránu. Nejdřív to pálilo, ale na podobná zranění byl už léta zvyklý. Postaral se o to, aby na hlavě už neměl žadnou krev. Když byl hotov, podíval se na svou oháňku. Stále svítila. Nebyl to sen.

Přihláška aktuálního vlka:

1. Jméno: Lucian
2. Lucianova bývalá partnerka Aileen se kdysi ztratila a zemřela, tentokrát však přežila a přišla společně s Lucianem na Mois Gris. Jestli se setkáme ještě s někým dalším necháme na příběhu.
3. Změny na vlkovi: -
4. Povahové změny: Lucio je stále stejný, jako teď, je pracovitý, starostlivý, věrný, ale nepohrdne ani odpočinkem a samotou. Zkrátka... Takový hodný starý pán, který ctí svá pravidla.
5. Dodatky: -

Podíval se na svou práci. Slušné, na vlka bez magie ohně. V tom bylo vidět, jaké zázraky voda umí a jak je mocná, i když se jeví jako mírumilovný element. Šedý obrátil svůj zrak na Stray, a z jejího výrazu poznal, o čem mluví. "Za tohle," řekl, pozvedl tlapu, a od sněhu tam, kde ještě před chvílí byla tlapa položena, se oddělilo pár kapek vody. Lucio je sledoval, a díky své magii je pozvedl ve vzduchu až na úroveň očí, kde se jednotlivé kapky sloučily do větší bubliny, a po chvíli levitování ve vzduchu zase spadly na zem, když Lucio tlapu zase položil. "Vděčím životu a tomuhle světu. Každý z nás mois-grisských vlků má vrozený element, který dokáže ovládat a kouzlit s ním. Vlastně... všechno na tomhle ostrově je něčím magické." Usměje se a hvězdnýma očima se dívá do očí Stray, snad aby zjistil její element. "Ty jsi element vzduch, předpokládám?" Optá se klidně.
Jeho sestra se mu zdála nejistá. Nevěděl, co se děje, ale soudě podle její řeči těla tušil, že něco není v pořádku. Olízl ji za uchem, jako to dělají jen dobří kamarádi nebo sourozenci. "Máš nové jméno? Od kdy?" Podivil se, no nepožadoval okamžitou odpověď, kdyby jí bylo nepříjemné o tom mluvit. Když uviděl, jak Echo reaguje na přítomnost jeho sestry, trochu posmutněl. Byla pravda, že teď je maso jeho, no doufal, že nějaké maso z toho zbyde i pro něj. Samozřejmě počítal s tím, že jeho druhý úlovek - zajíc - připadne milé dámě, která by o to přec nepožádala, to jí viděl na očích, aspoň podle odhadu. "Je to tvá teta, Echo. Také rodina, víš? Má sestra. Nemusíš se jí bát, chovej se k ní, jako ke mně," požádal slušně svého svěřence a sedl si kousek od něj, no nechával jemu a jeho masu osobní prostor. Když jeho sestra zavelela sama sobě k odchodu, zamračil se. To se přece nedělá! "Nerušíš, setřičko. Kdyby ano, věděla bys o tom. A já nechci, aby jsem tě znovu ztratil, ano?" Stáhl uši k zátylku, smutně hledíc k ní. Netušil, jak ji to vůbec napadlo. Myslela si snad, že ji on nechce vidět? To je směšné! To, že má společnost svých blízkých a přátel, neznamená, že nechce být rušen! Vždyť jí i něco slíbil... Nebo si to nepamatuje? Spokojeně se podíval na Stray. Ta jeho sestru také nevyháněla, ba naopak, za což byl rád. "Máš pravdu. Pojďme najít nějaký úkryt. Zima zatím nikomu nepomohla," souhlasí se Stray, i když to možná nebyl účel jejích slov. Podívá se na Echa, jestli už dojedl a je připraven jít kousek dál.